| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Český překlad úvodního článku z přílohy Financial Times o českém hospodářství z minulé středy je v závěru minulého vydání Britských listů. Upozorňuju také na další hospodářské analýzy např. Martina Myanta, taky zde a další tady nebo Františka Nepila (JČ.)
Dva dny předtím, než jeho vláda zveřejnila minulý měsíc balíček opatření, jehož cílem bylo odvrátit hospodářskou krizi, napsal deník Hospodářské noviny, že Klaus konstatoval, že "minirozpočet" nepovede k žádnému utahování opaská. Ale když balíček zveřejnil, charakterizoval ho jako "bolestný krok, který způsobí bolest mnohým."
Kterému z těchto dvou výroků mají voliči věřit? Otázka je důležitá, protože balíček obsahuje ostré škrty ve veřejných výdajích, a Václav Klaus na ně veřejnost nepřipravil. A dále, český premiér se domnívá, že opatření, která zavedl, obnoví jeho klesající politickou popularitu.
Porota ještě nerozhodla o tom, jaký dopad bude mít balíček opatření na hospodářství. Je ale už jasné, že balíček u voličů neobnovil důvěru ve vládu.
Z průzkumů veřejného mínění, publikovaných po 16. dubnu, vyplývá, že zatímco mírná většina Klausův minirozpočet podpořila, dále pokračovalo pokles podpory pro Klausovu Občanskou demokratickou stranu, hlavní součást koalice pravého středu, kterou vede. Také dále klesala podpora voličů pro Klause osobně.
Politický význam balíčku je takový, že byl tento minirozpočet pokusem zaplnit vakuum ve vedení, které vzniklo v posledních měsících, od té doby, co Václav Klaus přišel v červnových volbách o parlamentní většinu. "Účelem balíčku bylo vyvolat dojem 'Už zase pracujeme, už zase jsme schopni zemi řídit'", konstatuje Jiří Pehe, politický analytik.
Ale, domnívá se Jiří Pehe, český premiér odmítl provést jakékoliv změny ve vládě, a nedonutil ministry - především Ivana Kočárníka, ministra financí, který je hlavním terčem kritiky za neschopnost zasáhnout proti šířící se korupci - přijmout odpovědnost za své chyby. To povede podle Peheho ke Klausovu pádu. Na preméra totiž pohlížejí čeští voliči stále s větší nevolí.
"Je velmi obtížné požadovat od lidí, aby dělali oběti, a přitom nechat ve vládě ministry, kteří se přiznali, že udělali chyby, ale odmítají za ně přijmout osobní odpovědnost," zdůrazňuje Pehe. "Vážně to ochromuje celý balíček."
Klausovy politické problémy jsou znepokojující. To, že dává veřejnosti navzájem si odporující signály, je jedním z důvodů po pokles jeho popularity a pro pokles popularity jeho strany. Průzkum veřejného mínění agentury Factum ukázal, že 42 procent voličů se domnívá, že by Klause jako premiéra měl nahradit někdo jiný. Na vrcholu své popularity mu důvěřovalo asi 70 procent českých občanů.
Ale možná nejvíce škody v závratném poklesu popularity českého premiéra způsobila jeho špatně promyšlená reakce na celou sérii finančních skandálů, v jejichž důsledku přišly tisíce obyčejných Čechů o peníze. Klaus nikdy veřejně podvody neodsoudil ani veřejně neujistil voliče, že jeho vláda aktivně usiluje o to, aby k těmto podvodům už nemohlo dojít.
Namísto toho ponechal Klaus pole široce otevřené pro svého hlavního soupeře, Miloše Zemana, šéfa opozičních sociálních demokratů a předsedu parlamentu. Sociální demokraté jsou trpce rozhádáni skoro co se týče všech politických otázek, a proto nejsou schopni vytvořit pro české voliče přesvědčivou vládní alternativu. Ale Zeman využil rostoucího hněvu veřejnosti nad podnikatelským "morálním bahnem" a špatným hospodářským řízením země a systematicky, a stále úspěšněji, napadá výsledky práce svých vládních protivníků.
Zatím z toho nevznikla široká veřejná podpora pro sociální demokraty, ale je jasné z druhého průzkumu veřejného mínění, zveřejněného agenturou Stem, že Klausova klesající hvězda poškozuje jeho stranu ODS. Podle průzkumu poklesla za jediný měsíc podpora ODS o pět procent na 22 procent, kdežto sociální demokraté se dostali na první místo s necelýmiu 24 procenty.
Voličské preference se podle tohoto průzkumu přesunují k Občanské demokratické alianci (ODA) a křesťanským demokratům (KDU), což jsou menší strany v koaliční vládě. Analytikové spekulovali, že nedávný vzrůst podpory ODA z 9 na 13,4 procent je důsledkem zvolení Michaela Žantovského šéfem této strany.
Žantovský je bývalý novinář a disident a donedávna byl českým velvyslancem ve Washingtonu. Je novým příchozím do hlavního proudu české politiky. Stal se senátorem teprve loni v listopadu. Ale je populární, a ještě důležitější je, že není zatížen břemenem, který si vytvořila za léta moci vláda.
Klaus řekl, že by rád přivedl Žantovského do kabinetu a spekulace o změnách ve vládě, aby se na ministerstva dostala nová krev, jsou velmi rozšířené. Ale ODS má je osm ze 16 ministerských postů, a tak je premiérúv prostor pro manávrování omezený, stejně jako možnost výběru nových lidí z jeho strany, kterými by bylo možno nahradit odvolané ministry.
Jakékoliv změny ve vládě by znamenaly, že by bylo nutno pracně znovu vyjednat koaliční dohodu, aby zůstal vyvážen vliv všech stran. Klaus je také neobyčejně loajální vůči těm, kteří jsou loajální vůči němu. Ivan Kočárník, ministr financí, který je v úzkých, je jedním z nebližších Klausových spojenců. Zbavit se Kočárníka by byl pro Klause velmi bolestný krok.
Analytikové konstatují, že o dlouhodobější budoucnosti české vlády - příští volby se mají konat až v roce 2000 - rozhodne Josef Lux, ambiciózní a vychytralý šéf KDU.
Nejmocnější opozice proti Klausovi totiž nepochází z řad parlamentní opozice, ale ze samotné vládní koalice, a jejím ohniskem je Josef Lux.
Lux se už distancoval od nejbolestnějších aspektů balíčku opatření a dává přednost většímu množství vládních zásahů.
Také rád občas flirtuje se sociálními demokraty, čímž vysílá Klausovi zcela zjevné signály.
Lux má celou řadu možností, pokud je připraven k radikálnímu kroku likvidace koalice.
Mohl by koalici zlikvidovat tím, že by se spojil s Milošem Zemanem a vynutit si předčasné volby.
Nebo by mohl odepřít podporu ODS a vyvolat širší změny ve vládě, přičemž by se sám mohl stát premiérem.
Ani jedno není v krátkodobé perspektivě pravděpodobné. Avšak to, jestli nynější koalice přežije ve vládě, bude záviset na hospodářských a politických dopadech balíčku opatření a na jednání ohledně rozpočtu na rok 1998, která mají začít později v tomto roce. Budou-li nutné další tvrdé rozpočtové škrty, Luxovu rozhodnost to bude hnát až na ostří nože.
Do té doby, ať už dojde či nedojde ke změnám ve vládě, nejistá česká vládní koalice bude klopýtat dál.
Podle některých odhadů má ČR vyšší procento podniků, vyrábějících kapitálové zboží, než většina jiných průmyslových zemí. Strojírenský sektor, jehož kořeny sahají do začátku devatenáctého století, tvoří páteř hospodářství a je základem, na němž se dnešní reformátoři pokusili postavit tržní ekonomiku.
Většina průmyslové infrastruktury, zděděné v roce 1990, trpěla za komunismu desítkami let zanedbávání a nedostatku investic. Nesla také další přemena znečišťování životního ovzduší, duplikace výrobků a přezaměstnanosti. Úsilí, jak tyto problémy vyřešit, zkomplikovala kupónová privatizace, v jejímž důsledku byly podniky odebrány přímému státnímu řízení a dány do vlastnictví investičním fondům a bankám.
Noví majítelé však neměli finanční prostředky na oživení hospodářského sektoru, a tak zůstaly české strojírenské podniky, s výjimkou několika málo z nich, všeobecně podkapitalizované, zadlužené a prodělečné. Tyto podniky jsou nejméně stabilizovanou součástí českého hospodářství. Stále zaměstnávají obrovské množství pracovních sil a zoufale se snaží získat nové trhy v atmosféře zuřivé konkurence. Jestliže jsou nemocné české strojírenské podniky, je nemocná i Česká republika.
Strojírenský sektor je neobyčejně rozmanitý. Vyrábí se v něm všechno, od turbin a zařízení pro jaderné elektrárny, přes tramvaje a nákladní automobily až po klíče a střelné zbraně. Sektoru dominují holdingové společnosti jako je Škoda Plzeň a ČKD, ale existují stovky malých výrobců, ve specializovanějších oblastech, jako jsou součástky pro automobily. Většina těchto výrobců musí své výrobky vyvážet, mají-li přežít. Jak ukazují statistiky zahraničního obchodu, jen velmi málo těchto výrobců vyváží do zahraničí úspěšně.
Až do rozkladu obchodního bloku RVHP měly české strojírenské firmy v regionu podstatnou výhodu - byly většinou nejvýznamnějšími dodaveteli svých výrobků pro celý komunistický svět. ČKD byla nejvýznamnějším výrobce městské hromadné dopravy - její tramvaje stále ještě jezdí prachem ulic mnoha východoevropských měst. Těžké nákladní vozy značky Tatra byly všudypřítomné na sovětských ropných polích. Jediné dokázaly vydržet extrémní podnebné podmínky sibiřské zimy.
Ztráta trhů RVHP byla pro české strojírenství vážnou ranou. Od té doby se zoufale snaží získat nové trhy na Západě. Při tom bylo dosaženo určitých úspěchů.
Škoda získala minulý měsíc kontrakt na dodávku trolejbusů pro San Francisco a snaží se proniknout do energetického průmyslu v Číně. Tatra se pokouší prodávat své těžké nákladní vozy na Blízkém východě. ČKD dodává tramvaje do Manily.
Ale české strojírenské podniky jsou malé a mají vážné finanční potíže. To je pro české firmy vážným handikapem, když se snaží konkurovat západním soupeřům o kontrakty na sofistikovaných světových trzích. "České firmy většinou dokáží nabídnout stejně dobré výrobky a lepší ceny, avšak nemohou nabídnout výhodné splátky, jako to dělají německé či americké společnosti," konstatuje Ondřej Datka, strojírenský analytik u Patria Finance. "Západní firmy mají prostě k dispozici lepší financování."
To je jedním z problémů, který bude muset být překonán, pokud má být schopen sektor strojírenství hrát plnou roli v oživení českého hospodářství, konstatují analytikové. Vzato celkově, problémy jsou obrovské. To je jedním z důvodů, proč klesá od roku 1995 průmyslová výroba. Nejenže jsou české podniky zadluženy u českých bank, zároveň je české banky také vlastní, buď protože v nich mají banky přímé akciové podíly, anebo prostřednictví investičních fondů těchto bank. V mnoha případech jsou hlavními vlastníky také ředitelé podniků.
Tato vlastnická struktura znamená, že si byly nuceny strojírenské společnosti výpůjčovat peníze na financování výroby a na modernizaci. Jen málo strojírenských firem mělo možnost vydat nové akcie, protože současní majitelé nechtějí svůj vliv nad podniky rozmělnit a ztratit nad nimi kontrolu.
To má záporný dopad na sektor, jehož příjem a zisky jsou nyní používány k tomu, aby splácely půjčky a úroky z půjček, a nikoliv k investicím do nových technologií a do výzkumu. Skoro žádná velká česká firma- kromě bank nebo podniků, ovládaných zahraničními investory - nevyplácí dividendy. Průměrná výplata divident v roce 1996 byla 3,5 procent - asi pět procent pod mírou inflace, podle Jiřího Huebnera, hlavního bankéře pro Českou republiku v Evropské bance pro obnovu a rozvoj.
Analýza vypracovaná loni Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj ukázala, že u jednoho sta největších českých podniků - s výjimkou podniků veřejných služeb, bank a firem vlastněných zahraničními majiteli - je míra zadluženosti 43 procent. U strojírenských firem je míra zadluženosti 58 procent. Tak vysoká míra dluhů znemožňuje podnikům si dále vypůjčovat peníze, a jejich nízká ziskovost způsobuje, že do těchto podniků nechtějí investovat potenciální kupci akcií.
Kamil Janáček, hlavní ekonom Komerční banky, uvedl ve svém nejnovějším hospodářském komentáři, že za první čtvrtletí roku 1996 stoupla ziskovost firem s více než jedním stem zaměstnanců o 0,5 procenta, ve srovnání s tímtéž obdobím v roce 1995, ale poklesla o 37,5 procent v druhém čtvrtletí a o 49,9 procent ve třetím čtvrtletí. "Celkem poklesly zisky českých průmyslových společnosti od ledna do října 1996 o 23,5 procenta," konstatuje.
Štěpán Popovič, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, poukazuje na další problém - české firmy si navzájem dluží 250 miliard korun. Tato zadluženost byla způsobena tím, že si od sebe navzájem vypůjčovalz, neplatily faktury subdodavatelů, aby mohli splácet úroky a půjčky bankám, svým vlastníkům. "Tato past postihuje celou řadu nejrůznějších podniků. Dokázali se jí vyhnout jen velcí vývozci," konstatuje Popovič.
(Možná, že k této mezipodnikové zadluženosti přispěla česká vláda zbytečně vysokou devalvací české koruny v roce 1990. Důkazem, že byla devalvace koruny vůči západním měnám zbytečně radikální, je mj. to, že rozpoutala inflaci, která se v podstatě zastavila, když dosáhla cca 100 procent, tedy až se cenové úrovně vrátily tam, kde byly před devalvací koruny. Jiným důkazem, že devalvace koruny byla příliš radikální, bylo to, že přestože koruna v důsledku inflace po několik let tvrdla vůči západním měnám, dlouho nevznikla nutnost ji devalvovat. Devalvace koruny ovšem přes noc zdvojnásobila ceny ze Západu dováženého materiálu a nutně přispěla k zahlcení české ekonomiky druhotní platební neschopností, i když jistě působily i jiné záporné faktory. JČ)
Jiří Huebner z Evropské banky pro obnovu a rozvoj varuje, že zdraví českého strojírenského sektoru má životě důležitý význam pro zdraví českého hospodářství a že bude muset být podniknuto skutečně všechno, aby se napomohlo restrukturalizaci. "Česká republika musí oživit svůj průmyslový sektor, zejména své strojírenské podniky, pokud má získat dynamiku, kterou zoufale potřebuje, aby nakonec dokázala dostihnout západní Evropu," řekl Huebner. Nedávno nastínil způsoby, jimiž by se to dalo udělat. Mimo jiné je třeba:
Některé tyto problémy začal řešit nedávný vládní "balíček opatření", a jestliže jeho ustanovení budou řádně realizována, mělo by to ulehčit některé strukturální problémy, jimž čelí průmysl. Pokud dojde ke zlepšení prostředí, v němž strojírenské firmy fungují, konstatuje Popovič, podniky by pak byly schopné začít se věnovat dvěma oblastem, které jsou klíčem k jejich budoucímu úspěchu - totiž investicím a vývozu.
Existují určité důkazy, že podniky investují - Popovič odhaduje, že 12 procent strojírenského dovozu jsou investiční celky pro modernizaci továren a pro vývoj nových výrobků. Avšak, "i kdyby byly tyto investice okamžitě uvedeny v provoz, exportérům by to pomohlo až za dva roky," konstatuje Popovič.
Nižší daně by uvolnily více vnitropodnikových zdrojů a kvalitnější kapitálový trh by zlepšil přístup strojírenského sektoru k novým investicím. Strojírenské firmy se proto nevíce zajímají o to, zda budou nejnovější vládní opatření úspěšná. "Chceme-li konkurovat zahraničním podnikům, což musíme, a být výkonní, musíme investovat," říká Popovič.
Jedním z nejvýraznějších úspěchů ČR během její hospodářské transformace byla nízká míra nezaměstnanosti. To pomáhalo udržovat sociální konsensus a přimělo občany, že přijali potřebu reforem, i když byly často vznášeny námitky, že v důsledku nízké nezaměstnanosti je reformní proces bezzubý.
O důvodech, proč je nezaměstnanost tak nízká - v únoru dosahovala celostátně 4,1 procenta - se vedou spory. Vznik tržního hospodářství vytvořil tisíce pracovních příležitostí, zejména s rozvojem turistiky a služeb. Pracovní síly byly a jsou levné a ČR má velmi přísné předpisy ohledně toho, kdo má právo na podporu v nezaměstnanosti.
To jsou pozitivní důvody. Jako negativní důvody se často cituje pomalá restrukturalizace průmyslu.
Rozvoj nových průmyslových sektorů už víceméně skončil, a tlak na modernizaci českého průmyslu se zintenzívňuje. Zdá se, že éra nízké nezaměstnanosti pomalu končí.
V posledních několika týdnech oznámilo několik velkých firem propouštění pracovních sil. SPT Telekom, státní telekomunikační firma, která má 26 800 zaměstnanců, potvrdila v dubnu, co naznačovali její šéfové už dlouhé měsíce - že zamýšlí do konce desetiletí propustit alespoň 10 000 pracovních sil.
Banky uvažují o propouštění zaměstnanců po letech hektického rozvoje, v jehož důsledku stoupl počet zaměstnanců jen největších čtyř českých bank z 18 000 v roce 1990 na dnešních 45 000. Důlní a ocelářské společnosti nadále propouštějí pracovní síly, i když počet zaměstnanců v těchto průmyslových odvětvích za několik posledních let už ostře poklesl.
Návrh restrukturalizace státních českých železnic, který vyvolal v únoru stávku, a kde stávková nálada dále bublá pod pokličkou, by mohl vést k propuštění až 40 000 osob. Všeobecně vládne souhlas, že je v ČR příliš mnoho lékařů, zdravotních sester a učitelů a že jsou špatně placeni. Někteří jsou přesvědčeni, že propouštění v těchto oborech je cestou k tomu, jak by mohlo v nich dojít ke zvýšení platů a životní úrovně.
I firmy jako strojírenský podnik ČKD, které mají nejbolestivější restrukturalizaci už za sebou, se zaměřují na propouštění, protože bojují s rostoucími náklady. To je problém, který trápí větínu českého průmyslu. ČKD kdysi zaměstnávala 25 000 lidí, nyní má 16 500 zaměstnanců. Uvažuje o tom, že propustí letos dalších deset procent svých pracovních sil, konstatuje finanční ředitel Jiří Šimek.
Tato vlna propouštění vytvoří vážný problém pro moc organizovaných odborů., které jsou součástí vytváření vládní politiky prostřednictvím takzvané Komise tripartity, jejíž členy je vláda, průmyslníci a odbory. Relativní nízká stávkovost byla dosud pro českou vládu požehnáním, ale pozorovatelé varují, že vedla k falešnému pocitu životních jistot. Jakmile se začnou projevovat důsledky propouštění, je zřejmé, že odpor vzroste - jak se ukázalo na příkladu železnice.
Samostatné studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a výzkumného ústavu CERGE v Praze kosntatují, že celkem zaniklo v českém hospodářství v letech 1990 - 1993 550 000 pracovních příležitostí. Většina těchto osob však opustila pracovní proces a nejsou zahrnovány do dnešních statistik nezaměstnanosti. Mnoho těchto zaměstnanců byli ženy a důchodci, kteří měli zaměstnání v socialistické ekonomice a a stali se obětí ostrého smrštění českého hospodářství, k němuž došlo v letech 1990 - 1992. Od té doby se také především propouštěli lidé před důchodem.
Nyní se však dostává český průmysl do osudového bodu. Zoufale se snaží znovunabýt konkurenceschopnosti, kterou ztratil v důsledku neefektivních vlastnických struktur. Nové kolo propouštění je motivováno téměř úplně komerčními faktory, zejména nutností snižovat náklady. Jeho obětí se stanou lidé v produktivním věku. Budou nuceně propouštěni, pravděpodobně s určitým odškodným, na ulehčení bolesti.
Cena pracovní síly v ČR je stále nízká, avšak podniky, které bojují na trzích s ostrou konkurencí, musejí rozsáhlým způsobem investovat do nových výrobních systémů a do technologie. To je drahé - většina nového zařízení se dováží ze Západu - a vyžaduje to úspory nákladů. Hlavním cílem úspor se přirozeně stávají přepočetné pracovní síly.
Nynější míra nezaměstnanosti v ČR maskuje ostré rozdíly mezi regiony. V Praze nacházejí zaměstnavatelé pracovní síly jen s potížemi a obyčejně se usuzuje, že je tam nulová nezaměstnanost. Ale na průmyslové severní Moravě a v severních Čechách je nezaměstnanost daleko vyšší než je celostátní průměr.
Hlavním důvodem těchto rozdílů je nepružnost pracovních sil. Lidé v ČR se nestěhují za prací. Nyní se realizují velké změny na trhu bytů, a to by mělo napomoci mobilitě pracovních sil. Málokdo však pochybuje, že celková nezaměstnanost bude v nadcházejících letech dále růst a možná dosáhne dvojnásobku nynější nezaměstnanosti.
Rostoucí nezaměstnanost půjde ruku v ruce s vážným omezováním sociálního rozpočtu. V balíčku opatření, zveřejněném minulý měsíc, konstatovala česká vláda, že ušetří 3,2 miliardy korun menšími přírůstky sociální podpory, než bylo původně plánováno. Zejména se to bude týkat starobních důchodů. V jiných zemích by takovýto krok vyvolal rozsáhlé rozhořčení, v České republice však skoro nikdo nevydal ani hlásku.
V České republice neexistují známky toho, že by po celé zemi vládla skutečně otřesná chudoba. Avšak důchodci a nezaměstnaní nemají na veřejnosti hlas. Opoziční strany se dosud o jejich osud nezajímají, protože vztah politických stran k voličům dosud nenabyl takové profesionality, aby dokázaly jednotlivé politické strany zacílit konkrétní společenské zájmové skupiny.
To se také velmi pravděpodobně změní, jak poroste poptávka po pracovních příležitostech a životní úroveň, a zároveň s tím poroste nerovnost v ČR.