| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
V úvodu dnešního vydání BL jinak zahrnuji jen aktuální informace o změnách týkajících se CME a TV Nova.
Omlouvám se všem přispěvatelům, že se na jejich texty zatím nedostalo. Přijdou na řadu. JČ.
Pondeli 19. kvetna 1997
Pred dvema dny zverejnila CME svoji ctvrtletni zpravu. Je na Edgaru. Dve novinky, ktere mne nejvice zaujaly:
CME opustila braniborske vysilani regionalni stanice PULS, stahuje se z projektu a priznava, ze na nem tratila 20 milionu USD.
CME a Ronald Lauder osobne celi od 30. dubna zalobe u soudu v New Yorku, kterou podava konkurence z Ukrajiny, kde Studio 1+1 ziskala licenci k vysilani na druhem ukrajinskem programu UT-2 od ledna letosniho roku. Na rozdil od Krsaka, jehoz soudni spor je zde rovnez zminen (spory ve Slovinsku a v Nemecku se asi uz vyresily, protoze uz nejsou zminovany), tato zaloba je skutecne "mastna" - 250 milionu dolaru nahrada skody a 500 milionu punitive damage.
Jinak vse pri starem, investice CME poslednich dvou let se zacinaji projevovat zvysenymi prijmy. Akcie se opet trochu zvedly.
Zřejmě v důsledku tohoto vývoje zahájila firma CME kroky, jejichž účelem je neutralizovat zápornou publicitu. CME potřebuje znovu získat otřesenou důvěru parlamentů zemí středovýchodní Evropy, má-li do těchto zemí proniknout. První cílovou zemí je Maďarsko. Vladimír Železný oznámil 7. května českému parlamentu, že prý podnik CME "neusiluje" o získání druhého českého televizního kanálu TV Prima a hovořil o tom, že prý firma CME nabídne některé akcie ČNTS Nova české veřejnosti. (Posléze vyšlo najevo od společnosti IPB, že Primu TV chce koupit firma Beseda Holding, která je těsně spjata s CME a s CET 21, poz. JČ.) Znovu zveřejnil Želený informaci, která je v rozporu s oficiální výroční zprávou podniku CME. Podle ní byl čistý příjem ČNTS Nova v roce 1996 3 miliardy korun. Železný ovšem 7. května tvrdil, že dosáhl pouze 2,4 miliardy.
Pod tlakem českých sdělovacích prostředků anuloval podnik CME v nejnovější výroční zprávě nejkontroverznější formulace, z nichž vyplývalo, že se CME snaží ovládnout držitele licence TV Nova, firmu CET 21. Zahraniční vlastník Novy by byl zřejmě ochoten plnit pod tlakem publicity požadavky dohlížitelských orgánů ČR i českého parlamentu, kdyby efektivně jednaly ve veřejném zájmu české společnosti.
Výroční zpráva CME obsahuje dodatek z 11. března t. r. k loňské srpnové smlouvě o "půjčce" 5,2 miliónů dolarů, které podnik CME poskytl Vladimíru Železnému k vykoupení podílů čtyř členů společnosti CET 21. Tento dodatek zřejmě ruší Železného závazky, obsažené ve smlouvě o "půjčce". Podle ní se Železný zavázal, že 5,2 % podílů ČNTS Nova (původně vlastněných čtyřmi společníky CET 21) přejde do vlastnictví podniku CME, 43,31 % podílů
CET 21 získá od společníků z CET 21 on sám a bude hlasovat podle nařízení podniku CME. Zároveň se zavázal, že zajistí, aby podnik CME získal právo veta nad veškerým rozhodováním držitele licence Novy CET 21 a že toto právo bude zapsáno do českého obchodního rejstříku. Tím by byl zřejmě porušen český zákon, neboť vysílací licence je nepřevoditelná.
Výroční zpráva podniku CME jasně konstatuje, že firma CME získala od členů CET 21 5,2 % podílů v ČNTS Nova a zvýšila tak své vlastnictví ČNTS NOVA na 93,2 % prostřednictvím "půjčky" 5,2 miliónů dolarů Železnému, která byla nyní anulována. Nešlo tedy o půjčku, ale o přímou platbu za získané podíly v ČNTS NOVA, jak Slovo upozorňovalo od minulého prosince.
Výroční zpráva podniku CME konstatuje, že představitel "držitele licence", tj. podniku CET 21, má teď odkladné právo a právo veta ohledně "některých neekonomických záležitostí týkajících se vysílací licence". Je to ovšem vlastně jedno, neboť většinový podíl v CET 21 má nyní Vladimír Železný.
Vztah mezi Železným, firmou CME a podnikem CET 21 je teď velmi nepřehledný; bezpochyby proto, aby do toho české sdělovací prostředky nemohly mluvit. Je zřejmě upraven jinými dohodami, o nichž se výroční zpráva podniku CME na Internetu sice zmiňuje, ale které zůstávají v tajnosti. Podniku CME se v minulém roce podařilo ČNTS Nova naprosto ekonomicky ovládnout, a to v důsledku vstřícných postojů české strany, bezpredecentních ve středovýchodní Evropě.
Milan Šmíd: Jen tak pro zajimavost - v nedeli a v pondeli se konalo verejne slyseni zadatelu o licenci pro vysilani na druhem slovenskem programu STV-2. Nekdo ze Slovenska by nam o tom mohl neco poslat.
Rozhodnuti o madarske licenci zrejme nebude do konce cervna, ale az nekdy v cervenci, protoze se jednani a lhuty protahly.
Tot vse z dnesniho sveta medii.
16. listopadu loňského roku bylo zjištěno, že má Václav Havel zápal plic. Podrobil se léčení. Ale zápal plic neustoupil.
Havlova milenka, Dagmar Veškrnová se o něho starala, a když se horečka a zimnice zhoršovaly a Havel začal špatně vidět, rozhodla se odsunout stranou jeho pravidelného lékaře, starého kamaráda z revoluce z roku 1989 (který však neměl nejlepší pověst odborníka) a zavolala lékaře z nemocnice Na Homolce, nejlepší nemocnice v Praze.
Za komunismu to byla to nemocnice staré komunistické elity. Nový lékař dal Havlovi sedativa, zamyslel se nad jeho nemocnými plícemi a doporučil rentgen, o čemž se posléze ukázalo, že to byl dobrý nápad.
Havlova nemoc přišla v citlivou chvíli ve vývoji České republiky. Kampaň za rozšíření NATO o ČR (a o Polsko a Maďarsko) už probíhala a Havel měl pro tu kampaň klíčový význam. Klíčový proto, že byl prezidentem republiky a symbolem jejího pokroku, klíčový také proto, že má schopnost - je to skutečná zvláštnost - hovořit o politice duchaplným jazykem morálky a spirituality. Bylo zapotřebí uzdravit Havla - aby se navrátil na světové jeviště, mluvil tam a apeloval.
Rentgen Havlových plic se ale začal zařizovat velmi podivným způsobem. Bylo z toho zjevné, hned na začátku jeho utrpení, že bude Havlova krize dvojí: krize nemocných plic jeho slabého a nemocného těla a krize soudnosti a kompetence panikařících lidí kolem něho. Havel má tvář, která patří mezi nejznámější v Evropě. Avšak bylo rozhodnuto, že se mu bude dělat rentgen inkognito, jako v komické opeře. Rentgeny byly označeny jménem šéfa Havlovy osobní stráže a fraška pokračovala tak dlouho, že byly ukázány celé řadě lékařů, aniž bylo těmto lékařům sdělena pravá pacientova totožnost.
(Pozůstatek komunistických zvyklostí, kdy se taky Rusové nesměli dozvědět, že je Černěnko nemocen? JČ)
Z rentgenů vyšlo najevo, že má pacient černou skvrnu v pravé plíci. Lékaři se začali radit s čelným lékařským profesorem v Praze, dr. Pavlem Pafkem, který doporučil chirurgický zásah - a teprve posléze komické utajování skončilo.
Havel byl odvezen do Pafkovy fakultní nemocnice, na třetí chirurgickou kliniku v Londýské ulici, a byl přijat pod svým vlastním jménem. A tam, druhého prosince 1996, byla zahájena operace. Pacient, jako člověk před popravou, si ještě vykouřil před tím, než šel pod nůž, svou poslední cigaretu. (To, že bylo Havlovi dovoleno kouřit až do konce, je v celé zaležitosti jen malou podivností.) Dr. Pafko a jeho tým objevili v pravé plíci zhoubný nádor velikosti přibližně 1,3 cm. Okamžitě ho vyřízli i okolní tkáň. Operace trvala čtyři hodiny. Když skončila, chirurgický tým odstranil Havlovi půl plíce.
Nejrozsáhlejší šetření těchto událostí provedl šéfredaktor pražského týdeníku Respekt, Vladimír Mlynář (jehož matka, zesnulá Rita Klímová, byla během boje proti komunismu Havlovou přítelkyní a spojenkyní a pak se stala Havlovou první velvyslankyní ve Spojených státech). Mlynářovi se podařilo zjistit celou řadu faktů o tom, co se stalo pak, jenže v několika bodech mohl pouze referovat o tom, že účastníci a pozorovatelé předložili navzájem si odporující verze událostí. Jednu verzi předložil dr. Pafko a někteří jeho lékařští kolegové. Podle jejich úsudku jsou zaměstnanci třetí chirurgické kliniky pečliví odborníci a prezidentu Havlovi se tam dostalo stejně perfektní léčby, jaké by se dostalo každému pacientovi. Prezident dostával pravidelnou nemocniční stravu a byl umístěn na intenzívní jednotku s ostatními pacienty, o nichž byl oddělen pouze zástěnami, a nebylo žádného důvodu si stěžovat.
Podle jiné verze je třetí chirurgická klinika ubohá a Havlovi se tam dostalo skandálního zacházení. Zaměstnanci prezidentské kanceláře museli přinést do nemocnice vlastní elektrický generátor. Havel ležel v posteli sotva při vědomí a stal se turistickou atrakcí. Chodily na něj civět skupiny zaměstnanců z celé nemocnice.
Všichni se nicméně shodují, že po operaci byl zjištěn v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep stoupl na dvojnásobek tepu zdravé osoby. Dr. Pafko byl nucen si vyžádat technickou pomoc od kolegů z nemocnice Na Homolce, kteří vyslali lékaře, šest sester a plicní ventilátor. A 5. prosince dr. Pafko a jeho tým operovali Havla znovu, tentokrát dělali tracheotomii - udělali otvor v Havlově hrdle, aby mohl být připojen k ventilátoru a aby se neudusil.
V této chvíli začalo selhávat prezidentovo srdce. Už lidi kolem sebe nepoznával. Ke všemu ještě přestal ventilátor spolehlivě fungovat, buď kvůli mechanické poruše, anebo proto, že zřízenec zapomněl naplnit nádobu s kyslíkem - což prezidenta buď naprosto nijak neohrozilo (selhání ventilátoru bylo krátkodobé) anebo ho přivedlo na práh smrti, podle toho, kterou verzi příběhu přijmeme. Dagmar Veškrnová vešla do místnosti a viděla, jak se Havel dusí.
Pak přišel na návštěvu prezidentův bratr Ivan. Ivan je univerzitní učitel, který má doktorát počítačových věd z Kalifornské univerzity v Berkeley. (Studoval tam koncem šedesátých let a ještě pořád nosí cop, jako každý správný muž z té éry a z onoho místa.) Ivan pohlédl na třetí chirurgickou kliniku a usoudil, jak mi později sdělil, že prezidentovi zaměstnanci dovolili, aby se všechno rozložilo v chaosu. Ivan Havel zavolal dalšího lékaře, člověka, jemuž důvěřoval.
Veškrnová povolala lidového léčitele, který přišel do nemocnice a navštívil prezidenta třikrát. A Veškrnová zatelefonovala dalšímu bývalému velvyslanci ČR ve Spojených státech, Michalu Žantovskému, kterého někteří znají jako autora studie o Woody Allenovi. Žantovský prý zatelefonoval na americké ministerstvo zahraničních věcí ve Washingtonu. (I když v rozhovoru se mnou to nepotvrdil. Odmítl totiž hovořit o Havlově zdravotním stavu. Odmítl hovořit o čemkoli, kromě toho, že vysvětloval, proč by mělo NATO otevřít dveře České republice.) Zatímco tedy kolem zeměkoule kroužily prosby o pomoc, kolem Havlovy postele se shromažďovalo stále více lékařů, a pacientovo srdce začalo řádně fungovat, což byla první dobrá zpráva. Ale, podle některých informací, onemocněl v tuto chvíli Havel infekcí.
Dostal se v důsledku této infekce Havel znovu na pokraj smrti? Podle výsledků pátrání Vladimíra Mlynáře ukazovaly laboratorní zkoušky, že Havlovy životně důležité tělesné orgány dál fungovaly, anebo že jeho jádtra, ledviny, slezina a další orgány byly těžce poškozeny. Havel obdržel krevní transfuzi. Ale lékaři teď už jich bylo dvanáct, lidového léčitele nepočítaje - radili se o Havlově nemoci a nemohli se dohodnout o tom, co podniknout dál. Zoufalejší z nich chtěli Havla vytrhnout z hrůz třetí chirurgické kliniky, i když převoz znamenal nová nebezpečí. A právě v tuto děsnou chvíli, 10. prosince, přicestoval třináctý lékař.
Novým příchozím byl Robert J. Ginsberg, šéf hrudní chirurgie v Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v New Yorku, jehož pozvání do Prahy bylo zjevně důsledkem telefonátu Veškrnové Žantovskému. Dr. Ginsberg znal Havla jen z doslechu jako hrdinu demokracie. Ale to stačilo: lékařův obdiv pro Havla byl obrovský. Letěl do Prahy v ten samý den, kdy byl pozván a z letiště jel rovnou na třetí chirurgickou kliniku.
Nemocnice se mu nezdála nijak zvlášť strašná, řekl mi. Jen měla zřejmě nedostatek finančních prostředků. Promluvil s dr. Pafkem, který se zdál být schopný a s dobrými znalostmi (i když, podle úsudku dr. Ginsberga, by bývalo lépe odložit operaci o několik dní, alespoň do té doby, až by pacient nekouřil po období přibližně 10 dní). A dr. Ginsberg se pak šel podívat na Havla.
Okamžitě si povšiml, pouhým pohledem na známou tvář, že je Havlovi daleko lépe, než si hádající se lékaři uvědomují. Dr. Ginsberg řekl zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku u ventilátoru, využil tracheotomie k vyčištění Havlovy průdušnice a pak oznámil, že se pacient uzdraví. Někteří lékaři tomu nechtěli věřit. Ozvaly se mlhavé protesty, co je tohle za doktora, že tomu rozumí jak koza petrželi. Ale chirurg z nemocnice Sloan-Kettering byl sebevědomý a o dva dny později znovu chladnokrevně předvedl svou sebejistotu, když odletěl zpět do New Yorku.
A měl pravdu, Havlovi klesla horečka. Lékaři ho postupně odvykli ventilátoru a 27. prosince ho poslali domů na rekonvalescenci do domácího pohodlí. A tam, dověděl jsem se od jednoho člověka, který to dobře ví, upadl Havel do deprese, která trvala měsíc. Zhoršila ji nemožnost si zapálit (to teď bylo vyloučeno) i zatím pít oblíbené bílé víno.
Co bylo příčinou této neuvěřitelné série událostí? Nemám na mysli příčinu nemoci, což, v případě rakoviny, jistě způsobilo kouření, a v případě zápalu plic mělo jistě mnohou souvislost s roky, které Havel strávil v komunistických vězeních a kde dostal zápal plic ne jednou nebo dvakrát, ale pětkrát nebo šestkrát. Chci spíše říci: co způsobilo neschopnost lidí kolem Havla? Dezorganizaci, hloupá rozhodnutí, omyly v nemocnici, lidového léčitele, hádky o základních, nesporných faktech, atmosféru hysterie, neschopnost poznat, že se pacient uzdravuje?
Sametová revoluce svrhla komunismus před více než sedmi lety. Havel je prezidentem skoro po celou tu dobu, s výjimkou šestiměsíční pauzy v roce 1992. Dalo by se předpokládat, že měl za celou tu dobu dost času zorganizovat si zaměstnance prezidentské kanceláře na Pražském hradě, aby byli schopni zvládnout něco tak banálního jako lékařskou krizi. Avšak poučením z Havlovy nemoci je, že sedm let míjí v historii revoluce rychle, i v zemi tak stabilní a úspěšné jako je Česká republika. Nové instituce jsou i po sedmi letech stále ještě velmi slabé a děsivá krize může slabé nové instituce zahltit - v tomto případě to postihlo zaměstnance prezidentské kanceláře.
Kdo vlastně odpovídal za Havlovo zdraví během těchto několika týdnů - anebo v předcházejícím období, kdy se zdravotní krize dala užitečně předpokládat? Nebyl to Havlův osobní lékař, jehož pověst byla špatná. Možná by bývala Havlova první manželka zvládla krizi pevnější rukou - Olga, která proslula v disidentských letech moudrým výrokem: "Při výslechu jim neříkejte nic, ani jak se jmenuje váš pes." Václav a Olga si nebyli zrovna věrni v romantickém slova smyslu, ale byli si navzájem loajální a blízcí v jiných ohledech a Václav oceňoval Olžinu praktičnost. Olga však také onemocněla rakovinou a zemřela v lednu 1996, takže Havel zůstal sám a opuštěn a nebyl v stavu zorganizovat si osobní život.
Možná že si ho měl vzít do práce Ivan Havel. V disidentských dobách pomáhal Ivan bratrovi.Po revoluci oba Havlovi bratři a jejich manželky bydleli po určitou dobu ve starém rodinném bytě na nábřeží řeky Vltavy. Ivan dělal pro Václava účetnictví. Ale v poslední době se Václav pohádal s Ivanovou manželkou Dášou - je to zlý konflikt, plný důsledků pro českou společnost - a oba bratři spolu nyní skoro nemluví. Ivan si mi stěžoval, že když byl Václav ve vězení, Ivan ho navštěvoval čtyřikrát do roka, tak často, jak to jen žalářníci dovolili. Nyní, když je Václav prezident, Ivan vidí svého bratra jen jednou do roka.
Kdo tedy měl převzít odpovědnost za Havlovo zdraví? Ukázalo se, že to bude Dagmar Veškrnová - herečka známá svým komickým talentem, zlatou hřívou vlasů a rolemi Lady Macbeth a Strindbergovy Královny Christiny, která však neproslula příliš schopnostmi analýzy. Právě Veškrnová seděla ve dne v noci u prezidentovy postele a debaty, které se točí kolem Havlovy nemoci a jeho léčení se určitým způsobem soustřeďují právě na ni.
Havlův názor na věc je zcela jasný. Téměř okamžitě poté, co se dostal z nemocnice, řekl známému, že Veškrnové vděčí za záchranu svého života. Pak, když byl osmý den doma, překvapil Čechy a dokonce i své nejbližší přátele, že se s Veškrnovou při tajném obřadu oženil, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr. Sňatek nebyl zrovna populární. Obyčejní Češi zastávali názor, že se Havel oženil příliš brzo po Olžině smrti a byli znepokojeni, že snad agresívní ženská Havla zmanipulovala, když byl na tom špatně. Dagmar Veškrnová sklidila celou řadu krutých vtipů. "Kdo je rychlejší než smrt?" ptali se lidi. "Dagmar." - "Víte, koho si vezme Dagmar příště? Jelcina." (Nemluvě o drsnějším vtipu, "Víte, s kým bude Havel trávit příští vánoce? S Olgou.")
Ať už je tomu jakkoliv, za řízení Veškrnové se Havel skutečně uzdravil. V únoru se sice jeho situace zase dočasně zhoršila, ale začátkem března chodil na jeden den v týdnu do práce. Přijel jsem koncem března do Prahy a měl jsem možnost Havla při několika příležitostech pozorovat. Viděl jsem, jak kráčí vedle norského krále během formální ceremonie, přičemž norský král vypadal jako sklepník z grand hotelu v plné uniformě a prezident Havel vypadal bledě a vyčerpaně. Při příští příležitosti však vypadal už energičtěji a jednoho dne jsem ho interviewoval ráno na Hradě a viděl večer v divadle, kde vyskočil na jeviště a zamával kyticí s šibalským úsměvem. Tento týden bude v New Yorku, bude tam dělat reklamu na knihu svých projevů, kterou vydává nakladatelství Knopf, přijme cenu (Evropský státník roku) v hotelu Waldorf-Astoria a v Ústavu pro studia Západu a Východu a ve Washingtonu se setká s činiteli Clintonovy vlády a členy Kongresu ohledně rozšiřování NATO. Pokud bude mít štěstí, jeho vystoupení v Americe budou jen potvrzením jeho uzdravení.
Avšak nemůže být sporu o tom, že Havel prožil něco strašného. Vždycky vypadal, jako že se koupe ve slunci. V dobách za komunismu byl mučedníkem příliš silným na to, aby ho dokázali komunisti zničit. V dobách triumfu kvetl ideály a úspěchem. Byl jsem v Praze během prvních týdnů Havlova prezidentství v roce 1990 a budu si navždycky pamatovat, jak obyčejní lidé si instinktivně dávali prst na prsa, vždycky, když vyslovili jeho jméno, téměř jako by chtěli uklidnit bijící srdce. Nyní je to člověk, který, jak řekl ve svém novoročním projevu, se dvakrát za minulý rok octl tváří v tvář smrti - nejprve, když zemřela Olga, a pak, během své vlastní nemoci. Nesmrtelný muž je najednou smrtelný. Člověk, jehož úspěchy se vždy zdály ukazovat do budoucnosti, se najednou octl na tom místě v životě, kde se lidé dívají jeho směrem a mlčky sčítají, co dokázal v minulosti.
A co tedy chtěl dokázat? Nic malého. Je to člověk myšlenek, a myšlenky vždycky expandovaly směrem ven, a ještě dál, až do hvězdných říší metafyziky. Havel líčí vesmír jako živoucí bytost. Domnívá se, že lidstvo ztratilo schopnost vidět vesmír tímto způsobem. Náš moderní kult racionální analýzy, naše technologie a naše sebedůvěra v nás samotné nás zavedly do osudových omylů, že si totiž myslíme, že my, lidé, jsme pány všeho, co vidíme a že nemáme odpovědnost k nikomu, jen k sobě samým.
Komunismus, založený na zásadě centralizované vědecky podložené vlády, byl podle Václava Halva jasným výrazem tohoto omylu. V letech, kdy Havel psal své absurdní hry a své disidentské eseje, byl komunismus přirozeně hlavním předmětem jeho kritiky. Ale skoncovat s komunismem a nahradit ho triumfem nějaké jiné racionalistické nebo vědecky orientované nadvlády, zrušit komunismus a nahradit ho výkonnějším systémem pořádku a řízení - to nikdy neměl Havel v úmyslu. Havel měl totiž vždycky pocit, jak řekl v jednom ze svých prezidentských projevů, že lidstvo "tiše žije na vrcholku sopky". Měli bychom se vyhnout blížící se katastrofě a věnovat se skromnějšímu, odpovědnějšímu způsobu života, měli bychom více vnímat okolní svět.
Jazyk, jímž Havel vyjadřuje tyto myšlenky, pochází většinou od Martina Heideggera, německého filozofa, a některých dalších existencialistických myslitelů z poloviny dvacátého století. Heidegger hovořil o Bytí, čímž mínil něco jako celkovou existenci, pojímanou duchovně. Havel používá téhož výrazu, také s velkým písmenem B a s láskou ho včleňuje do svých prezidentských projevů. Heidegger argumentoval, že člověk ztratil vědomí Bytí tím, že se spolehl na technologii a na racionální způsob myšlení. A to přesně je také Havlův argument. Heidegger požadoval, aby se člověk navrátil k autentickému vědomí sama sebe, aby se osvobodil od falešné totožnosti, které mu vnucuje racionalismus a technologie. To je Havlova nejhlubší touha.
A tak Havel podrobně hovoří o vztahu člověka k Bytí - jeho prezidentské projevy se za posledních několik let vracejí opakovaně k tomuto tématu - a celkový dojem, pro Američany, a někdy i pro Čechy, je trochu matoucí. Heidegger byl nacista a jeho nejslavnější žáci byli většinou marxisté z nové levice. Bylo by možno se ptát, proč tytéž myšlenky v Havlových rukou vedou liberálním směrem.
Havel však o sobě nikdy netvrdil, že je filozof - jen že je literát a dramatik. Používá filozofických myšlenek jako svého druhu poezie a když má obavu, že mu lidé nerozumí, zalistuje svými knihami a hledá jiné tropy,. ve snaze komunikovat tutéž myšlenku. 4. července 1994 cestoval do Philadelphie, aby tam přijal medaili a ve svém projevu tam poznamenal, že američtí Otcové zakladatelé měli vlastní způsob, jak uvažovali o vztahu člověka k něčemu, co ho přesahuje - k Tvůrci, který nám poskytuje naše práva. Havel to interpretoval jako jeffersonskou variaci na své vlastní myšlenky o člověku a o Bytí. Pak rozvinul své myšlenky tím, že začal hovořil o Gaiě, starobylé bohyni Země, kterou uctívají někteří radikální ekologové, a o anthropickém kosmologickém principu, který poskytuje důkaz Boží existence. Dělal dojem šíleného hippieho, anebo posedlého faráře, jací pobíhají romány Johna Updika, a stále mu to ještě nestačilo. Ke konci svého extempore znovu citoval Heideggera, i když ho už nejmenoval.
I v Praze, povšiml jsem si, obracejí konvenční politikové oči v sloup, když začne Havel takto mluvit. Avšak bagatelizovat Havlovy psychedeličtější myšlenky jako pouhé "chmýří" (toto slovo použil v rozhovoru se mnou jeden z Havlových poradců) by bylo myslím velkou chybou. Protože bychom si měli položit otázku: co to znamená založit demokratickou společnost?
Je velmi krásné a dobré hovořit o lidských právech, o zákonech, o ústavě o nevládních organizacích- nebo dokonce hovořit o organizaci NATO po ukončení studené války, tak jako to činí Havel, a o její roli při zajišťování stability mezi demokratickými zeměmi. Ale svět je plný zemí, které schvalují ty nejlepší ústavy a vyhlašují lidská práva odsud až po obzor, přesto v nich příliš mnoho demokracie nefunguje. Proč?
Je to proto, že demokracie vyžaduje určitý speciální druh občana. Vyžaduje občany, kteří se cítí odpovědni za trochu víc než jen za svůj vlastní dobře vystlaný kouteček, občany, kteří se chtějí podílet na tom, co se děje ve společnosti, kteří na svém aktivním podílu v politice trvají, občany, kteří mají páteř, občany, kteří věří v demokracii na nejhlubší možné úrovni, na té úrovni, kde sídlí lidská víra v náboženství, kde víra a totožnost splývají. Řádný a efektivní hospodářský systém vyžaduje duchovní či náboženskou základnu - Max Weber tak argumentoval v knize "Protestantská etika a duch kapitalismu" - a totéž platí o řádné a efektivní politické demokracii.
Jak ale máme mluvit o těchto duchovních a náboženských myšlenkách - jakým jazykem, jakou množinou myšlenek? Havel má pravdu, že si povšiml, že zakladatelé americké demokracie věděli, jakým způsobem hovořit o těchto otázkách, řádným způsobem z osmnáctého století. V devatenáctém století také existoval grandiózní jazyk poezie a filozofie, který hovořil o demokracii a o kosmu. Avšak jazyky osmnáctého a devatenáctého století zdegenerovaly ve dvacátém století v kýč, anebo se staly součástí marxismu-leninismu, který postavil jejich význam na hlavu. V naší době se stalo téměř nemožné hovořit důrazně a upřímně o demokracii a jejích duchovních základech. Viděli jsme básníky marxismu a nejrůznějších osvobozeneckých hnutí - tucty básníků, vyjadřujících se všemožnými způsoby. Ale kdo se stal koncem dvacátého století básníkem demokracie?
Byl to Havel. Vybudoval si jazyk demokracie z nalezených artefaktů, které vybral z Heideggera, Becketta, Kafky a několika dalších autorů, nemluvě o asi dvou rockových hvězdách. Přidal k tomu trochu hipířského mysticismu, středoevropský styl a způsobil, že všechno, co říkal, skutečně rezonovalo, protože žil přesně podle toho, čemu věřil. Stálo ho to mnoho. Výsledek byl často podivný a mlhavý, plný invokací transcendentna. Jeho styl byl intelektuální, bez lyriky. (Lyrično bylo komunistické a to odmítal.) O ničem, co Havel kdy napsal, se nedalo očekávat, že to budou skandovat davy. Avšak jeho myšlenky se dotýkaly podstaty. Zobrazil demokracii jako triumf života nad ideologiíí, širokého záběru nad úzkým, autentických emocí nad umělými emocemi, osobnosti nad banalitou - demokracii jako odpovědnost jednotlivce vůči sobě a vesmíru.
Pokračování v příštím vydání Britských listů. (JČ)