Havel přirozeně vypracoval tyto myšlenky přemýšlením o své vlastní zemi, kde jsou zřejmě problémy ideologie, osobnosti, umělosti a neodpovědnosti z historických důvodů pociťovány zvlášť silně. Za dobu kratší než padesát let zažili Češi nacistickou okupaci, začlenění do komunistického světa a sovětskou invazi. Reagovali na tato neštěstí relative minimálním lidovým odporem, srovnáme-li je s občany některých jiných zeměpisně zranitelných zemí, a to možná bylo z vojenského hlediska moudré. Když ale byl v roce 1989 totalitní systém konečně svržen, česká společnost se tou dobou proměnila v morální bažinu, zemi, kde každý druhý nějakým způsobem kolaboroval a nechtěl to přiznat, a kde nejhorší kolaboranti začali dělat po pádu komunismu největší hluk: kopali do komunistické mrtvoly. Byla to společnost, která velmi naléhavě potřebovala Havlovy výzvy k odvaze a morálce a příklad jeho vlastní neohybné páteře.

Přesto však platnost Havlových myšlenek nic neomezovalo jen na jeho zemi. Platí i pro všechny ostatní země - včetně Spojených států (což Havel sám několikrát poznamenal, vždycky jen opatrně). Havel byl vedoucím představitelem malé země, ale mluvil pro celý svět. Proto se stal světovou osobností - i pro lidi, kteří nikdy nepůjdou do divadla na jeho hry (které se jim stejně budou zdát hádankovité) ani nebudou číst "Moc bezmocných" či "Příběh a totalitu", ani jiné jeho eseje.

Havla nikdy v první řadě nezajímalo, jakým způsobem byse jeho vznosné myšlenky mohlyproměnit na každodenně funkční struktury dobře fungující republiky. Některé návrhy však přece jen formuloval. Požadoval, aby vznikl mezinárodní pocit odpovědnosti - pro nadnárodní aliance a společenství. Nikdo neprosazuje intenzívněji myšlenku "Evropy" - totiž onu myšlenku, že Evropa jako celek by měla být ochotna prokázat ve věci civilizace a svobody trochu odvahy. Požadoval vznik nejmenších institucí - demokracii, postavenou na základě malých organizací, které si lidé mohou řídit sami.

Před dvaceti lety, na začátku hnutí na obranu lidských práv ve východním bloku, vylíčil Havel tyto malé organizace jazykem svobodomyslné levice. Myšlenka dělnických rad, socialistický návrh, se mu líbila. Koncem osmdesátých let, ještě před svržením komunismu, se však vyvinuly jeho preference pro místní řízení a individualitu osobností v oceňování soukromého vlastnictví jako záruky individualismu. Formuloval ideál malého města - tržní společnosti, v níž by místní lidi vlastnili vesnickou hospodu a pekárnu. A mezi nadnárodní komunitou a vesnickou hospodou si představoval demokratický systém, jemuž by dominovaly nikoliv politické strany, ale skromné občanské organizace a politikové nového typu - říká jim "postmoderní politikové", nadstraničtí politikové, kteří budou říkat pravdu a postaví se za autentické principy.

Řekl to takto v jednom ze svých prezidentských projevů: "Duše, individuální duchovno, osobní porozumění záležitostem z první ruky, odvaha být sebou samým a jít tím směrem, kam mi svědomí přikazuje jít, pokora před záhadným pořádkem Bytí, víra v jeho přirozený směr a především důvěra ve vlastní subjektivitu jako hlavní spojovací článek se subjektivitou světa - to jsou podle mého názoru vlastnosti, které by měli pěstovat politikové budoucnosti."

A co se stalo se všemi těmito nadějemi a úmysly? Zažily okamžik naprostého triumfu v revoluci roku 1989. S tím všichni souhlasí. Ale během let, které od té doby uplynuly, došlo - muselo dojít, je to zákonem lidského jednání - k neúspěchům a dokonce chybám, celou řadu z nichž udělal Havel sám, a ty vyslaly českou společnost na pochod nejrůznějšími směry, jen ne jejím vlastním směrem. V prvních dnech revoluce Havel nepochopil, že politické strany vzniknou stejně automaticky a že jeho přátelé a spojenci si musejí nejlépe také založit politickou stranu. To ale neudělali, leda jen tak napůl, a hrdinští disidenti a protistraničtí bojovníci byli rychle vyhnáni z vlády neupřímně se usmívajícími oportunisty, kteří pro svržení komunismu neučinili nic, anebo jen velmi málo.

Havel učinil chybu, že poskytl příliš mnoho moci parlamentu, místo aby si podržel práva a pravomoce pro svůj vlastní prezidentský úřad a chybu pak zdvojnásobil, když o sobě dal najevo, že je amatérem v ekonomice. To podpořilo vzestup jeho arcisoupeře Václava Klause, ministerského předsedy. Důsledkem je, že už několik let má Václav Klaus politickou moc, kdežto Havel si ponechal jen omezené právo veta nad parlamentem a právo podepisovat smlouvy - což znamená, že jde o moc, která víceméně poklesla - anebo naopak stoupla - na morální rovinu. I tam párkrát klopýtl - ve svém dobře míněném úsilí zabránit rozčlenění Československa, ve své opozici proti postkomunistickému honu na čarodějnice, ve snaze přimět západní mocnosti, aby milosrdně brzo intervenovaly v Bosně. (I když se mu alespoň podařilo přimět svou vlastní zemi, aby do Bosny vyslala dostatečné množství vojáků, když konečně k intervenci došlo.)

Skoro všechny Havlovy konkrétní myšlenky byly částečně nebo úplně poraženy, kromě ideje postmoderního politika, a i ta myšlenka přežila jen v osamělé, izolované a zranitelé formě Havla samotného - postmoderního prezidenta. Osoby, která říká pravdu. Osoby, která není členem žádné politické strany. Člověka, kterého lidé podporují, kvůli jeho individuální duchovnosti a nikoliv kvůli jeho partajní nálepce. A přesto - a to je divná věc - všichni souhlasí, že v této zvláštní roli je Havel obrovským úspěchem.

Navštívil jsem celou řadu Havlových starých přátel a spojenců z doby před revolucí a zjistil jsem, že chovají ve věci Havlových úspěchů a selhání velmi smíšené emoce. Jejich rozčilení mě překvapilo. Nadávali na Havlovu posledlost samým sebou, na jeho sobectví a na jeho pošetilost. Stěžovali si, že se mu jeho vysoký úřad vrazil do hlavy - že se už nechová neformálně a demokraticky. Když ale si ulevili od všech svých resentimentů, začali se tito staří přátelé ovládat a uzavřeli, že přese všechno hraje Havel klíčovou roli ve vývoji jejich země.

Navštívil jsem jednoho z nejstarších Havlových přátel, Zdeňka Urbánka, který byl hrdinou disidentského hnutí (jezdil svým autem s Janem Patočkou, českým filozofem a rozváželi text manifestu na obranu lidských práv, jménem Charta 77, který Havel pomohl napsat). Tento přítel nevyjadřoval vůbec žádné resentimenty. Havel, řekl Urbánek, je "hlavní silou", která udržuje českou demokracii při životě, je "lepidlem", které ji drží pohromadě. Není ničím míň.

Avšak nikdo neví, jak dlouho bude moci Havel pokračovat v této nenormální situaci, kdy poukazuje na své vlastní myšlenky veškerou svou prostiží a morální autoritou, zatímco jeho se spoluobčané vydali bezcílně opačným směrem. Dá se očekávat, že dříve nebo později bude i Havel zatažen na jejich společnou cestu. A zde se dostáváme k oné druhé krizi, která doprovázela katastrofu Havlova zdravotního stavu - k rodinnému konfliktu s bratrem a jeho manželkou.

Havlova rodina bývala kdysi bohatá. Prezidentův dědeček, Václav M. Havel, byl v první polovině století velmi významným podnikatelem v nemovitostech, který postavil, kromě jiných obrovských projektů, palác Lucerna na Václavském náměstí ve středu Prahy. Budova je fantastickou ukázkou dekorativního stylu ze třicátých let. Probíhají ji složitě konstruované balkony, zasvětlené seshora denním světlem, na jedné straně se otvírají tanečnímu parketu s vyřezávanými maurskými tvary, a na druhé straně k hudebnímu baru a jeskyni s valeným stropem, kde se podávají jídla a nápoje, a na další straně k biografu, k němuž vede mramorové schodiště (bylo to první pražské zvukové kino). Na schodišti je bysta samotného stavitele Václava M. Havla, s bradkou.

Lucerna je místem legend - zpívali tam kdysi Josephine Bakerová, Louis Armstrong a Maurice Chevalier a komunistická strana tam pořádala sjezdy. Komunisté samozřejmě budovu znárodnili, poté, co v zemi v roce 1948 převzali moc. A tento komplikovaný palác, zažloutlý věkem a legendou, a s děravou střechou, byl po revoluci jak se slušelo a patřilo řádně restituován dědicům Václava M. Havla, totiž prezidentu Havlovi a jeho bratru Ivanovi.

Ani jeden z obou bratrů Lucernu nijak příliš nechtěl, ale Ivanova žena Dáša k ní zahořela šílenou vášní. Ivan přenechal svůj podíl jí, což znamenalo, že Dáša a Václav se stali spoluvlastníky. Ale spoluvlastníci spolu nedokázali vyjít. Nedokázali najít způsob, jimž by si Dáša mohla koupit Václavův podíl. Nakonec Václav rozhodl, že prodá svůj podíl někomu jinému. Výtěžek zamýšlel darovat na dobročinné účely. Dáša ho zažalovala.

Zažalovala? Proč si spolu klidně nesedli a věci si nevzrušeně neprobrali? Ivan i Dáša Havlovi mi zdůraznili, že od samého začátku doufali, že si o celé věci budou moci s Václavem upřímně promluvit. Jedna Václavova osobní sekretářka mi naopak sdělila, že Dáša se dožadovala setkání s Václavem uprostřed jeho zdravotní krize a chtěla s ním celou tuto nešťastnou podnikatelskou otázku projednat. Její agresivita byla neobyčejně rozčilující, a proto se Václav rozhodl, že nebude jednat přímo s ní. To nenechalo rodině jinou komunikační možnost, než se se navzájem napadli ve dvou samostatných televizních rozhovorech. Stalo se to k podivení českého národa letos v březnu.

Rodina se pokusila o vyjednávání. Václav dal spor do rukou jednoho svého poradce, bývalého komunistického premiéra jménem Marián Čalfa. Ukázalo se ale, že je Čalfa také právnímm poradcem společnosti jménem Chemapol. Ta nabídla, že prezidentův podíl odkoupí. A zde se propadá příběh z pokleslé ponurosti rodinného života k ještě pokleslejší ponurosti politiky a ekonomiky postkomunistické éry.

Protože - víte, co je dnes v České republice nejhlubším problémem, problémem, který se skrývá za vším ostatním, co se tam stalo a co se ještě stane? Je to otázka vlastnictví majetku, otázka, jaké hospodářství budou Češi mít. Bude to hospodářství individuální odpovědnosti, o jehož vybudování snil Havel - venkovských hospod a pekařství, vlastněných místními lidmi? Anebo, jak k tomu došlo jinde na bývalém komunistickém Východě, bude to ekonomika mafií a temných ujednání se zbytky starého komunistického aparátu a tajné policie - kapitalismus násilníků, aniž by kdokoliv řádně věděl, kdo jsou skuteční vlastníci a co dělají?

Je to premiér Klaus, nikoliv prezident Havel, kdo činí klíčová hospodářská rozhodnutí o České republice a rozhoduje na základě politické pohotovosti a na základě fanatického zanícení pro volný trh. Politická zručnost zamezila Klausovi, aby útočil příliš silně na staré komunistické průmyslové šéfy, někteří z nichž stále řídí státem vlastněné podniky. Fanatické zanícení pro volný trh mu zabránilo, aby vytvořit příliš mnoho regulačních mechanismů na dohled nad zprivatizovaným majetkem. Nedá se říci, že Klaus svou činností dospěl k neúspěchu. Lidi jsou bohatší. Nezaměstnanost zůstává na obdivuhodné úrovni 4 procent. Praha rozkvetla. Turisté plní chodníky a tramvaje drnčí po ulicích, namalované na zeleno, na červeno, na krémovo a šokující růžovou barvou.

Jenže za každý úspěch se stal jeden skandál. Jen loni zkolabovalo osm českých bank. Manažeři investičních fondů neustále mizí s investicemi. Nikdo vlastně neví, kdo je majitelem určitých podniků. Soudnictví se ani nezačalo připravovat na to, že by si mělo s tím vším poradit. Ruští gangsteři se rojí po Václavském náměstí se zlověstnými mobilními telefony v rukou. A temným symbolem toho všeho je podnik Chemapol.

Hovořil jsem o této firmě v Praze s celou řadou informovaných lidí. Jak se zdá, Chemapol se nikdy neúčastnil žádné nezákonné činnosti: zároveň se však firma nedá považovat za podnik s dobrou pověstí. Za komunismu měl Chemapol monopol na dovoz ruské ropy - to znamená, že to vždycky byla firma se silnými pouty k Rusku a zároveň, protože se podílela na mezinárodním obchodu, to byla firma spojená s rozvědkou a KGB. Po sametové revoluci si ředitelé Chemapolu firmu zprivatizovali tím, že si jí prodali sami sobě (místo veřejnosti, prostřednictvím kupónů) a do čela se nakonec postavil bývalý český průmyslový špión jménem Václav Junek.

Chemapol za Junkova vedení vydělal začátkem devadesátých let skutečné jmění tím, že využil nedokonalosti v daňových zákonech, které mu dovolovaly kupovat lehké topné oleje a prodávat je gangsterům pro konverzi v těžké oleje - byl to pochybný podnik, ale takříkajíc, v mezeře zákona. Chemapol si koupil podnik na dovoz zbraní. Chemapol si také koupil noviny a jejich řízením jmenoval bývalého vysokého funkcionáře komunistické televize, což vedlo k tomu, že několik čelných komentátorů tohoto listu uteklo do jiných novin (jak mi řekl jeden z těchto novinářských uprchlíků, Daniel Kumermann).

(Možná ale tady měl americký autor v rámci férovosti poznamenat, že Jiří Hanák, Jiří Franěk a Daniel Kumermann odešli ze Slova do Práva, bývalého komunistického deníku, který byl také zprivatizován skoro jako Chemapol, konec konců jako i jiné listy. JČ)

Chemapol také pronikl do vlády. Kromě toho, že si najal Havlova poradce Mariana Čalfu, zaměstnal také Klausova tiskového mluvčího, náměstka ředitele bezpečnostní služby a ministra práce a sociálních věcí. Všechny tyto podnikatelské triumfy byly korunovány nabídkou prezidentu Havlovi, že koupí jeho polovinu paláce Lucerna. Je zjevné, že si Chemapol kupuje vliv a zároveň legitimitu. Protože jestliže Václav Havel bude souhlasit s prodejem svého podílu takovéto firmě, kdo by mohl odmítnout?

Havel s prodejem souhlasil - buď protože, jak mi řekl Ivan, Václav má genialitu prohlédnout každého, kromě svých vlastních poradců, anebo, jak konstatovala celá řada informovaných osob, Václav zuří na Ivanovu manželku a udělal jí to naschvál, anebo proto, že byl a je příliš zdeprimován traumaty nemoci a operace a není schopen činit inteligentní rozhodnutí, anebo možná i proto, jak zdůrazňuje Havel na svou vlastní obranu, že realita podnikání mu nenechala žádnou jinou možnost, jen Chemapol dokáže budovu zachránit, aby nezavalila chodník. Pro outsidera je nemožné tyto záležitosti posuzovat. Ale byl jsem v každém případě schopen posoudit, že v záležitosti prodeje Lucerny byli Václav, Ivan a Dáša , všichni z nich, na nejvyšším stupni rozčilení. Ve Václavově případě jsem to zaznamenal, když jsem dorazil na Hrad pro interview.

Byl jsem uveden do obrovské kanceláře a posazen vedle prezidenta,s jeho mluvčím, dvěma poradci a jeho oficiálním tlumočníkem, kteří seděli kolem stolu. Ptal jsem se anglicky. Havel reagoval tak, že civěl do prázdna a pronášel dlouhé monology česky. Většinou opakoval, co řekl v různých projevech a veřejných prohlášeních. Tlumočník pak shrnul Havlovy odpovědi anglicky. Nemohlo to být formálnější. Naživu se zdály být jen barvy v Havlově kravatě.

Zavedl jsem řeč na otázku Bytí. Kolem stolu nastalo zjevné zoufalství. Mluvčí chtěl převést diskusi na otázku NATO. Z velmi rozumného pohledu mluvčího byl interview příležitostí k tomu, aby prezident vysvětlil americké veřejnosti, proč by udělení členství v organizaci NATO pro Českou republiku bylo rozumné - totiž protože by se NATO mělo vyvinout v bezpečnostní systém pro demokracie. (A také z důvodu, který zůstal nevyřčen: protože se všichni bojí Rusů. Bojí se jich strašně - a vskutku, týden předtím, než jsem přijel do Prahy, pohrozil ruský velvyslanec v České republice, a pak popřel, že hrozil potrestáním za budoucí členství ČR v NATO zastavením dodávek ruského zemního plynu.)

Co se týče Havla, nijak zvlášť se nezajímal o to, aby se mnou mohl hovořit o NATO, i když mechanicky a z povinnosti zopakoval několik argumentů. Zcela určitě Havla nezajímal hovor o Bytí. Zastavili jsme se na okamžik nad podnětnou otázkou, jak oddělit Heideggerovu filozofii od jeho politiky. Heidegger jednou hovořil o tom, že potřebujeme nějakého Boha, a Havel podobným způsobem v rozhovoru konstatoval: "Opravdu si myslím, že je tato civilizace v krizi a jen Bůh ji může zachránit." Ale ve skutečnosti chtěl mluvit o prodeji svého podílu v Lucerně Chemapolu. Jen jsem se zmínil o této skandální otázce, interview okamžitě vstal z mrtvých. Prezidentův mluvčí Havla téměř prosil, aby se Havel přestal. Ale Havel ne.

Kontroverze ohledně Chemapolu a Lucerny se Havlovi podle jeho slov zdá být příkladem, jak hluboko společnost zabředla do morálního bahna. Nikoliv proto, že má Chemapol pochybnou pověst, ale protože ten podnik lidi kritizují neupřímně. Lidé chtějí kapitalismus, ale když ho někdo vybuduje, tak proti tomu mají námitky. "Nenávidím tu přetvářku," řekl. "Celý život jsem bojoval proti přetvářce. Přivítal bych pravdu. Nechť mi někdo pošle dokumenty, a pokud skutečně existují ohledně Chemapolu nějaké strašlivé skutečnosti, budu prvním, kdo bude bojovat proti Chemapolu. Ale nikdo mi neřekl nic konkrétního."

Havel se na chvíli zamyslel. Je pravda, potvrdil, že Václav Junek, ředitel Chemapolu, se přiznal, že byl pracovníkem rozvědky. Junek dělal špióna ve Francii. Ale, poznamenal Havel, být špiónem v zahraničí není tak strašné jako být udavačem doma ve vlasti. Lepší jsou špióni v zahraničí než udavači doma!

V této chvíli Havlovu řeč přerušil jeho mluvčí a řekl, že je možná nevhodné vmanévrovat se do situace, kdy člověk hájí Junka. Ale Havel se nenechal zastavit. V České republice jsou skuteční zločinci, řekl, lidé, kteří ukradli od českých daňových poplatníků miliardy korun. Mafián se však říká "tomu jednomu člověku, jemuž nebylo dokázáno, že něco ukradl", totiž Junkovi.

Mluvčí zase přerušil Havlovu řeč. "Dobře, tak hovořme teď o NATO, a pak to skončeme."

Ale Havel ne. Chtěl vysvětlil, že kritika, namířená proti Chemapolu dokazuje, jaký je "morální stav" společnosti. "To mě zajímá," zdůrazňoval, "ne Chemapol".

Celkem vzato, ohledně otázky prodeje svého podílu Lucerny bylo zjevné, že Václav Havel je v této věci úplně stejně rozzuřen jako jeho bratr a manželka jeho bratra, jenže zastává na věc opačný názor. A teď poprvé, jak jsem tak seděl v obrovské prezidentské kanceláři, odkud byla z okna vidět celá Praha, začaly mi znovit v uších hněvivé nářky Havlových starých přátel. Že ztratil svou někdejší pokoru. Že býval dramatikem a na začátku své politické kariéry byl vždycky osobou, která psala scénář - nyní je jen hercem ve scénářích jiných lidí a ani to neví. Že se mu Pražský hrad vrazil do hlavy - hrad, tento obrovský středověký palác, Kafkův symbol iracionality, jeden z největších světových pomníků megalománie.

Když jsem tuto kritiku slyšel teprve třikrát či čtyřikrát, nechtěl jsem ji poslouchat. Ale téma Chemapolu vyvolalo v Havlovi pánovitost. Najednou jsem v té jeho kanceláři dokázal pochopit, proč ho lidi, kteří ho znali dlouhá léta, dnes už asi nemají rádi. Anebo, lépe řečeno, proč jsou zřejmě znepokojeni, že po agonii úmrtí jeho první manželky a po krizi jeho nemoci, kdy v naléhavé situaci zaměstnanci jeho kanceláře podlehli chaosu, po odporném konfliktu s drahým bratrem a s jeho k zuřivosti dohánějící manželkou - po všech těch traumatizujcích zkušenostech se začíná Havel stávat obětí svého úřadu.

Existuje skutečně takové nebezpečí? Mohu na to odpovědět jen tím, že budu referovat o dvou skutečnostech, kterých jsem si povšiml. První je, že navzdory všemu neztratil Havel svůj smysl pro ironii ani své nadání pro sebepoznání a svůj vtip - což jsou přesně ty vlastnosti, které, společně s jeho schopností se jasně vyjadřovat a pevností charakteru mu dovolily hrát v minulosti tak vynikající roli. A druhá věc: povšiml jsem si, že lidé nechtějí, aby Havel klopýtl. Vidí, že je možné, že klopýtne, jsou tím znepokojeni, vyjadřují mu sympatie a pokud mu jejich vlastní dobrá vůle, vysílaná vůči němu, poskytne sílu, je té síly, kterou může využívat, mnoho.

Povšiml jsem si tohohle všeho na jedné veřejné akci. Byla to skromná oslava v kanceláři Havlova nakladatelství. Oslavovalo se vydání útlého svazku Havlových nedávných projevů. Místnost byla plná lidí od divadla, reportérů, členů Havlovy kanceláře, nakladatele s copem, starých prezidentových přátel, jeho nové manželky, dospělé dcery jeho manželky a skupiny herců v kostýmech. Herci začali zpívat píseň ze začátku století, kdy byla republika původně založena, ještě před nacisty a komunisty. Text byl přibližně tohoto znění: Máme všichni rádi našeho prezidenta a uděláme všechno v našich silách, abychom mu pomohli. Celá místnost to zpívala s nadšením, včetně Havla.

Pak Havel povstal, že pronese projev. Přítomní natahovali krky a úzkostlivě sledovali, jak stojí a jak se chová, jestli mu není slabo. Hrabal se ve svých kartách s poznámkami, vypadal nejistě a začal.

"Vaše veličenstva, vaše královské majestáty, milé publikum, je pro mě velkou ctí, že vás dnes mohu pozvat jménem své země - " A pak se odmlčel. Byl to nesprávný projev.

"Promiňte," řekl a zase se začal prohrabovat kartami. Začal znova, odkašlal si:

"Vážení páni prezidenti, premiéři a ministři, dovolte mi, abych využil této příležitosti a zamyslel se nad otázkou, která je dnes tak velmi živá, je to otázka rozšiřování Atlantické aliance - Zase se odmlčel.

"Promiňte, omluvte mě," řekl, vyveden z míry a dál se prohraboval kartami.

"Vaše excelence, páni děkani, milé publikum, jsem vděčen za čestný doktorát z vaší univerzity, který opravdu oceňuji více než každý jiný, který jsem kdy dostal - " A zase přestal.

"Panebože," zaklel, a hledal v kartách tu pravou řeč. "aha - ano - ne - minutu - vteřinu - moment - aha, promiňte, mám to." Podíval se triumfálně na publikum, konečně měl projev v rukou.

"Ladies and gentlemen!" Ale řekl ta slova anglicky. Zase nesprávný projev. Publikum se zasmálo.

Nyní ale pozvedl ruku v potěšení a naznačil, že konečně nalezl projev, který hledal, projev, který byl napsán pro tuto a žádnou jinou příležitost.

"Kluci a holky!" řekl, jako by oslovoval letní tábor - a celá místnost, která začala úzkostlivým sledováním, jestli není Havel slabý a jestli na něm není vidět rakovina, vypukla v bouřlivý smích.

Nejvíce však prozradila řeč, kterou přednesl jiný dramatik, Daniela Fischerová. Vstala a hovořila o společném příteli, kterého měla s Havlem, o Luboši Pistoriovi, o divadelním režisérovi, který zemřel pouhých několik týdnů před touto oslavou. V posledních týdnech svého života napsal režisér Fischerové dopis, ale smrt přišla dřív, než ho mohl odeslat, a vdova po něm ho posléze doručila. Nyní si Fischerová přála přečíst dopis Havlovi a přítomným v místnosti.

"Varuju vás," řekla a pohlédla na Havla v křesle. "Je v tom sentimentální šarm. Tento dopis byl míněn pro vás." Začala číst nahlas:

Milá Danielo,

Ptala ses mě, jestli chci poslat dopis Havlovi. Hovořili jsme o trpkosti, kterou možná pociťuje, když přemýšlí o tom, co chtěl a v co doufal, když leží nemocen v nemocnici.

Řekni mu, že by neměl pociťovat trpkost. Kvůli jeho osobnosti existuje něco, o čem neuvažuje.

Lidi potřebují mít jakýsi obraz života, nějaký sen, který je nevinný a hezký, i když neučiní nic, aby ten sen realizovali... A on sám se stal lidem takovýmhle snem.

Nejde jen o to, že ho mají rádi nebo že ho oceňují. Potřebují ho, aby se uvnitř cítili líp. Možná řekneš, že lidi si nezaslouží, aby se cítili líp. Ať už je tomu jakkoliv, najít v životě někoho, koho můžeme oceňovat a brát vážně, je velmi vzácné. Co víc jim mohl dát?

(Upozorňuju na článek Andrewa Stroehleina "Svatý Václav", o tom, že je Havel pro Čechy kristovskou postavou a snímá za ně hříchy, zbavuje je odpovědnosti. JČ)

Fischerová udělala v četbě dopisu pauzu a já jsem byl rád, že to učinila. Moje tlumočnice mi šeptala do ucha překlad. Ale moje tlumočnice také pocházela z pražského divadelního světa. Její otec je slavný starý herec, ještě žije a hraje, a jako holčička znala autora dopisu - byl to přítel jejího otce - a poslouchat čtení rad tohoto muže na smrtelné posteli prezidentovi bylo obtížné. Tiše se rozplakala a nemohla dál tlumočit. Pak se ovládla a Fischerová pokračovala v projevu, nyní svými vlastními slovy.

"Máte ve světovém divadle velmi těžkou roli," řekla Fischerová Havlovi. "Jste to, co se v hereckém slangu nazývá ichspieler - sólový herec - hrajete roli Václava Havla. A teď už asi máte opravdu strach. Musíte hrát roli snu. Je to nemožná role. Publikum sedí tiše ve tmě. Ale vy musíte být pořád na jevišti a světla ramp nikdy nezhasínají."

Projev Fischerové, dopis od umírajícího režiséra, polovina přítomných v slzách - to byly výrazy lásky pro Václava Havla. Taky to byly výrazy sympatií. Český národ - a nejen český národ - chce od tohohle člověka skutečně mnoho. Chtějí více, než kolik může vůbec kdy jakýkoliv žijící člověk poskytnout, a to stále, rok za rokem. A Havel nemá jinou volbu, než dál hrát - i v těchto chvílích jeho vlastních osobních katastrof, kdy mu srdce naplňuje trpkost.

Havel hraje roli, kterou musí hrát: sen o morálce a o lepší společnosti. Nehraje tu roli vždycky dobře. Nicméně na sebe dělá vtipy - a pak tu roli hraje brilantně. Jeho život je nyní těžší, než byl kdy předtím - s výjimkou let, kdy byl ve vězení. Tehdy byl mladý člověk. Nyní ... není mladý. A představení musí pokračovat - the show must go on.

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html