| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
CD ROM je založen na dětských bestselerových knížkách britských autorů Janet a Allana Ahlbergových The Jolly Postman. Na vrituální poště mohou děti vykonávat skoro všechny poštovní práce, posílat pohlednice, vážit zákazníkům balíky a vypočítávat správné poštovné, třídit dopisy, navrhnou si vlastní hlavičková papír či známky vlastního designu, které si mohou vyměňovat s dětmi po celém světě prostřednictvím Internetu. The Jolly Post Office (Milá pošta) má přirozeně i vlastní webovou stránku, na kterou vás zvu, pokud máte zájem.
Firma Inner Workings také připravuje spolu s podniky Microsoft a Intel první trojrozměrnou počítačovou hru nové generace pro velké obrazovky herních automatů v pasážích a zábavních střediscích. Hra se jmenuje Plane Crazy a je na ní zajímavé to, že před letadlem, které řídí hráč, generuje počítač krajinu zcela nově, v reálném čase. Informace jsou k dispozici na stránce Inner Workings.
Nová britská labouristická vláda zavedla úplný zákaz výroby, prodeje, dovozu a vývozu min, užívaných proti osobám. Tyto miny podle odhadů v současnosti usmrcují nebo vážně zraňují 20 000 osob ročně, a to většinou v nejchudších oblastech světa. Britské zásoby min budou zničeny do roku 2005 či dříve, pokud se podaří vyjednat mezinárodní zákaz výroby a prodeje min.
Premiér Tony Blair uvedl ve středu v Dolní sněmovně, že miny působí "obrovské krveprolévání" a jejich obětí jsou často nevinní civilisté a děti. Ministr zahraničních věcí Robin Cook konstatoval: "Každou hodinu někde na světě zahynou nebo jsou minami vážně zraněni tři osoby. Tisíce dětí, které náhodou zaběhnou na zaminované území, pak už nikdy nemohou běhat. Pozemní miny mají jen velmi omezené vojenské užití, ale působí neomezené množství zranění a úmrtí civilním osobám dlouho po ukončení válečných konfliktů."
Zákaz pozemních min je důsledkem vysoce úspěšné a vysoce emotivní kampaně Červeného kříže, která nazývá miny "nejkrutějšími teroristy". Kampani velmi pomohla Diana, princezna z Walesu, která v rámci kampaně proti minám v lednu navštívila minami velmi postiženou zemi, Angolu. V Británii to tehdy vyvolalo ve vládních konzervativních kruzích určitou nevoli.
Angola je pravděpodobně nejzaminovanější zemí světa. Na každého obyvatele je tam skryto půl druhé miny, tedy přibližně 10 až 15 miliónů min. Více než 30 000 Angolanů už přišlo o končetiny v důsledku zranění způsobených výbuchy min.
Miny zaměřené proti osobám jsou malé zbraně, které se explozí roztříští v úlomky. Umisťují se na tyče, rozhazují se po zemi a nebo jsou skrývány na zemi tenkou vrstvou hlíny. K explozi dochází, když se na ně šlápne, prostřednictvím nástražného drátu anebo jen dotykem. Nechvalně známé jsou "motýlovité" miny, často užívané v Afghánistánu. Přitahují je malé děti, které si myslí, že je to hračka. Mnoho dětí tak přišlo o ruku či o oko anebo bylo vážně zraněno na tváři.
Těžké protitankové miny, které nevybuchnou, když na ně šlápne člověk, se považují za legitimní válečnou zbraň a nebudou zakázány, ale na některé britské protitankové miny, které šlápnutí uvede v činnost, se zákaz vztahuje. Podle nynějšího vládního rozhodnutí budou zakázány i takzvané "inteligentní miny", které mají mít schopnost samy se po určité době rozložit a přestat být nebezpečím. Aktivisté proti užívání min však argumentovali, že nikde není dokázáno, že se všechny inteligentní miny skutečně samy během času dokáží zneutralizovat.
Podle britského ministerstva zahraničních věcí nevyváží Británie miny už od roku 1982, i když nezávislá organizace proti užívání min, UK Working Group, to zpochybňuje. Některé britské zbrojovky, jako Ferranti a Marconi, jsou obviňovány, že vyrábějí pro miny rozbušky. Podle nynějšího vládního rozodnutí bude zakázána i výroba součástek pro miny.
Velká Británie chce nynějším rozhodnutím dát příklad jiným zemím. Ministr zahraničí Robin Cook konstatoval, že bude Británie hrát významnější roli ve snaze při pokračování ottawského vyjednávání, jehož cílem je dosáhnout celosvětového zákazu min, a také na ženevské konferenci o odzbrojení. Loni v říjnu se účastnilo v Ottawě padesát zemí konference o problematice min. Zavázali se tam, že budou usilovat o co nejrychlejší celosvětový zákaz min.
Největšími světovými výrobci min jsou Rusko, Čína a Indie a tyto mocnosti pravděpodobně nebudou britským postojem ovlivěny.
Napsal mi Jiří Pallas, že existují hrabalovské Home Pages, mám upozornit čtenáře na jejich existenci - zejména je tam téměř kompletní hrabalovská bibliografie. Jsem moc rád, že začínají Internetu v ČR používat už i literární vědci.
Pražský politický týdeník, vycházející v angličtině The Prague Post má nyní na síti k dispozici výběr článků ze svého nejnovějšího vydání.
Napsal mi pan Marek Houša:
Pane Culiku vcera jsem si pri cteni vynikajiciho slovenskeho tydeniku Trend vzpomnel na vas. Leccos z jeho obsahu by vas mozna zajimalo. Trend je otevreny casopis, vzhledem k pomerum, ktere na Slovensku panuji je jeho soucasne zamereni spise opozicni. Urcitym puncem kvality je fakt, ze je Trend financne podporovan nadaci George Sorose. Na Slovensku je to nejpopularnejsi ekonomicky hospodarsky tydenik.
Je velmi dobre strukturovan, ma i pekny layout, obsahuje rubriky jako zapadni noviny. Jeho financni priloha je velmi dobra. V Cechach podobne noviny bohuzel nevychazeji.
Trend se zabyva i politickym pozadim slovenske hospodarske politiky, dava prostor opozicnim i vladnim ekonomum. Prinesl uz mnoho fakt o tom, jak to dopada, kdyz se zvoli pro privatizaci cesta odlisna od kuponove privatizace. Doporucte i svym dopisovatelum ekonomum.
Pan Josef Schrabal mě upozornil, že dlouhý a velmi zajímavý článek o Václavu Havlovi, který 11. května otiskl New York Times Magazine (velmi doporučuju český překlad, zveřejněný v BL na pokračování včera a předvčírem) byl inzerován na titulní straně časopisu celostránkovou fotografií českého prezidenta a titulkem:
The Poet of Democracy and His Burdens: Vaclav Havel, the Czech President once revered as a political prisoner, now serves a different kind of sentence.
Básník demokracie a jeho břemena: Václav Havel, český prezident, byl kdysi uctíván jako politický vězeň. Nyní si odpykává jiný rozsudek.
(Dodávám pro úplnost, já tu titulní stranu časopisu nemám.)
V Newyorských listech vydal Josef Schrabal vlastní, dosti kritickou reportáž o nedávné návštěvě Václava Havla ve Spojených státech. Zmiňuje se v ní o nedávném slyšení Helsinské komise, při němž kritizoval českého velvyslance Alexandra Vondru předseda Helsinské komise, kongresman D'Amato, že Česká republika diskriminuje americké občany českého původu. O slyšení jsme podrobněji referovali v Neviditelném psu 14. května.
(Mimochodem, jedna činitelka Helsinské komise vyjádřila určitou nevoli nad článkem Lidových novin ze 17.5. o této problematice, od Pavla Novotného a Ladislava Jakla (též je k dispozici v Newyorských listech Josefa Schrabala), že prý je z českého hlediska nepochopením, o jak závažnou věc jde. Informace totiž LN nepřinesly přímo z amerických zdrojů, ale zprostředkovaně přes české diplomaty, kteří věc interpretovali vlastním způsobem a dosti ji bagatelizovali. K záležitosti se vrátíme.
V článku o Havlově návštěvě v Americe kostatuje Josef Schrabal, že Havel přicestoval tentokrát do Washingtonu, "aniž by měl přístup do Bílého domu (jako vždy před tím), či na americké ministerstvo zahraničních věcí, kde nyní vládne jeho přítelkyně Madeleine Korbelová Albrightová, se kterou se setkal, ale soukromě, na oslavě narozenin." New York Times otiskl článek s Havlovými názory o rozšiřování NATO, ale pak prý Havel požadoval opravu toho, co americkým novinářům řekl "při nedělní rozmluvě". 16. května k tomu otiskl New York Times dosti kritický komentář, který Josef Schrabal cituje.
V OSN "nebyl Havel přijat generálním tajemníkem". Tiskovou konferenci českého prezidenta v OSN navštívila !dvě a půl řady" sedadel novinářů akreditovaných o USN a 10 - 15 českých novinářů, které Havel přivezl s sebou. Tisková konference nebyla podle pana Schrabala příliš dobře zorganizována, protože česká delegace neseznámila přítomné novináře s tím, kdo je kdo, a "z české strany se jim pomoci nedostalo".
Pan Schrabal dále píše: "Opravdu mi ta skupina deseti-patnáci novinářů doprovázejících Havla připomínala skupinku poslušných školáků, kteří čekali přes půl hodiny, kdy budou vpuštěni do místnosti tiskovky č. 226. A pak poslušně zasedli jen na poslední řady sedadel." Byli připuštěni k tomu, aby Havlovi dali dvě otázky, až ke konci krátké tiskovky, ale Havel jim neodpověděl, nechal odpovědět své pobočníky (zahraničnímu tisku odpovídal na otázky sám). "Jak jsem to vše pozoroval, připomínalo to 'tisk v okovech', konstatuje Josef Schrabal.
Jsem rád, že zveřejnění překladu článku z amerického liberálního časopisu The Nation, který varoval před pokračující integrací a globalizací světových médií a jejich potenciální monopolizací, vyvolalo reakci Dušana Neumanna (nemohu najít hyperlink). Někteří jiní čtenáři bohužel konstatovali, že jsou jim americké reálie natolik vzdálené, že je prý článek skoro nesrozumitelný.
V úvodu k překladu jsem už poznamenal, že časopis The Nation v Americe je na tzv. "liberálním" křídle politiky, tedy stojí nalevo od politického spektra. Napsal jsem, že já osobně bych asi s levicovými názory mnohých jeho přispěvatelů nesouhlasil. (To ovšem neznamená, že i v nich nebudu případně hledat dílčí podnětné myšlenky, stejně jako je budu hledat v uvažování "pravicových" autorů.)
Už jem se několikrát zmiňoval o tom, že my Češi trpíme někdy ve srovnání s lidmi ze Západu, zejména podnikateli, určitým ideologickým handikapem. Po desetiletích násilné komunistické indoktrinace některé z nás irituje všechno "levicové" a "socialistické". Proto například v ČR nezavedeme v Evropě jinak docela normální kvalitativní a pluralitní regulaci sdělovacích prostřeků a otevřeme se rádi komerčnímu zneužívání od průrazných a inteligentních zahraničních mediálních podnikatelů. (Jiným odkazem komunismu v ČR naopak je, že mnozí dosud spoléhají, že za ně paternalistická ruka státu všechno vyřeší.)
Západní podnikatel žádnou ideologii nezná, protože většinou v žádné nebyl vyškolen. Názory a myšlenky, které se vyskytnou, si probere a zhodnotí pragmaticky. Najde-li podnětné a využitelné nápady třeba i u "levicových" autorů, klidně je ukradne.
To nakonec dlouhá léta dělala v Británii Konzervativní strana - kdykoliv přišli labouristé s nějakou skutečně závažnou, přesvědčivou kritikou její politky, konzervativci jim ji ukradli a začlenili ji do svého vládního programu, a vzali tak vždycky labouristům vítr z plachet. Posléze se od konzervativců naučili krást podnětné myšlenky bez ohledu na ideologii i labouristé a nyní vyhráli všeobecné volby.
Argumentem článku z časopisu The Nation bylo v kostce toto:
Tento argument se mi zdá víceméně přesvědčivý a obecněji platný, bez ohledu na levicovost časopisu The Nation.
The Nation dále argumentuje:
2. Jedinou zbraní proti pokračující monopolizaci světových sdělovacích prostředků je odhalovat a zveřejňovat informace o vlastnických vztazích.
A za třetí:
3. Historie americké demokracie ukazuje, že právní postup proti nedokonalým zákonům byl úspěšný pouze tehdy, bylo-li právní řízení podpořeno ve velké míře míněním veřejnosti.
Toto se mi také zdá velmi přesvědčivým argumentem a užitečnou lekcí pro Českou republiku.
Dušan Neumann má jistě pravdu, když poukazuje na to, že publicistické a zpravodajské pořady amerického rozhlasu a televize jsou dost kvalitní - i když zpravodajství různých velkých amerických televizních společností, na něž se občas dívám na satelitu, působí svou povrchností spíše jako zábavný pořad než seriózní zprávy.
Nelze také popřít, že tendence k růstu velkých mediální společností a tedy k monopolizaci v dnešním světě v důsledku globalizace skutečně výrazně narůstají.
Nepřesvědčuje mě Neumannův argument, že k udržení kvality rozhlasového a televizního vysílání stačí "regulace trhem, je prirozena, nepotrebuje ideologickych komisi ani cenzoru". Pluralitu to nezajistí. V Británii na to mají trochu odlišný názor i konzervativci. Britské komise pro komerční rozhlasové a televizní vysílání přirozeně konkrétně nepředpisují rozhlasovým a televizním stanicím, jaké pořady mají vysílat, avšak přísně vynucují dodržování množství kvalitativních podmínek, bez nichž by, jak se uznává, poklesla kvalita vysílání na nejnižšího společného jmenovatele. Dělají to mimo jiné i proto, že terestrických vysílacích frekvencí je omezený počet, udělení koncese k vysílání je tedy výsadou, a proto se považuje v Británii za normální, že se vysíláním nemá jen vydělávat, ale má plnit určité kvalitativní požadavky.
Nesouhlasím tedy se závěrem Dušana Neumanna,
že přeložený článek z časopisu The Nation "je vzhledem k ceske situaci zcela irelevantni".
Myslím, že článek vznesl zajímavé i aktuální otázky, o nichž by se v zájmu věci mělo uvažovat i v České republice. Argument, že všechno, co vyjde v časopise The Nation, musíme odmítnout, protože je levicový a kdysi pro něj psala i Angela Davisová, mi trochu připomíná varování komunistických politruků z padesátých let, "Poslechni, dej si na něho pozor, jeho otec byl z buržoazní rodiny."
Táňa Zajícová se v příspěvku "Fakta o heterosexuálech a AIDS"ostře obořila na Dannyho Novotného, že se obává této zákeřné nemoci, když se ukázalo, že virem HIV byla napadena jedna jeho spolupracovnice v práci (a v dalším příspěvku Novotný uvádí, že už je nakažených víc).
Podle Táni Zajícové poskytl zaměstnavatel Novotného kolegyni veškerou morální i hmotnou podporu především proto, že se firma obávala, že by se s ní jinak "dotyčná později soudila pro porušení občanských práv".
Řeknu vám, že bych raději žil v zemi, kde mi po onemocnění zákeřnou chorobou dá zaměstnavatel veškerou podporu, protože se bojí, že bych ho mohl jinak žalovat - a soudnictví by mi dalo za pravdu - než v zemi, kde se zaměstnavatel žádného soudního sporu nebojí a tak mi nedá nic a vyžene mě svinským krokem.
Ale o to nejde, spíš jde o určitý ideologický zápal článku Táni Zajícové, který myslím trochu zkresluje složitou skutečnost. Přitom má Zajícová v článku, založeném na knize Michaela Fumenta, "The myth of heterosexual AIDS", v podstatě pravdu. Reaguje na americkou, často iritující politickou korektnost, zejména když se bez humoru její principy ideologicky přehánějí. Jenže ve snaze napravit jedno zkreslení se u Zajícové kyvadlo vychýlilo myslím až příliš zase opačným směrem.
Zajícová píše, že AIDS "není nemoc jako každá jiná, že je nemocí politickou", že její existence zneužily levicové aktivistické skupiny homosexuálů a zbytečně varovaly před světovou katastrofou.
Něco pravdy na tomto tvrzení jistě je, ale berme ho s mírou. Dejme homosexuálním aktivistům určitý "benefit of the doubt", ze zpětného pohledu se situace totiž hodnotí daleko lehčeji. V osmdesátých letech se nedalo zřejmě dost dobře předpovědět, že AIDS nezachvátí jako pandemie úplně celý svět.
Mnozí odborníci také poukazují na to, že se v západních zemích AIDS rozšířilo jen málo, protože západní demokracie velmi rychle zavedly rázná ochranná opatření proti této nemoci.
V Británii se AIDS skoro vůbec nešíří mezi narkomany, v důsledku velmi osvícené vládní politiky vydávání injekčních stříkaček a sterilních jehel narkomanům zadarmo.
Hezky se to mluví Táňo, že heterosexuálům AIDS v podstatě nehrozí, ale opravdu si sama v Americe risknete nechráněný sex?
Tam, kde se rázná opatření proti AIDS okamžitě nezavedla, se tato nemoc šíří dosud jako lavina. Jde nyní především o Rusko, kde jsou nemocí AIDS některá města už velmi silně zamořena (viděl jsem o tom děsný dokumentární film v britské televizi, studenti rusisté naší katedry se musejí před udělením ruského víza podrobit zkoušce na AIDS a jsou vážně varováni před nebezpečím v Rusku se lavinovitě šířícího HIV), dále o africké země, kde na AIDS již zemřely milióny lidí a některé země na Dálném východě.
Přehled nynějšího stavu poznání o AIDS je v Britských listech z 9.5.1997 a v Britských listech z 12.5.97 jsou k tomu velmi zajímavé připomínky českého odborníka na AIDS Jana Konvalinky.
Zatímco se vědci v Čechách musí tvrdě prát o své finanční prostředky, jednotlivé americké státy se o vědecké pracovníky přetahují, dokonce je i přeplácejí. Píše o tom The Wall Street Journal z 23. dubna.
Když se představitelé státu Georgia snažili přesvědčit předního odborníka na výzkum vakcín Rafi Ahmeda, aby přešel z Univerzity Kalifornie v Los Angeles (UCLA) na Univerzitu Emory v Atlantě, vědec váhal. Na Univerzitě Emory nepracovali žádní špičkoví odborníci v Ahmedově specializaci. Nebyla tam dokonce ani laboratoř, kterou by mohl využívat.
Ale Emory měla něco, co mu jiná univerzita nemohla nabídnout: podporu Výzkumné aliance Georgie, státem dotované neziskové skupiny, jejímž cílem je udělat z Georgie mekku biotechnologického průmyslu. Aliance dr. Ahmedovi nabídla vybudování desetimiliónového centra pro výzkum vakcín. Také mu slíbila větší plat, než mu nabízela UCLA i Stanfordská univerzita, které s ním vyjednávaly, a možnost zaměstnat jeho vlastní tým spolupracovníků.
Dr. Rafi Ahmed nabídku přijal.
"Kdyby ho lákali na Harvard nebo na Stanford, dokázali bychom s nimi soutěžit," říká dr. Jack Stevens, bývalý vedoucí oddělení na UCLA, který řídil úsilí udržet vědce v Kalifornii. "Ale hlubokým kapsám Georgie se nemůžeme vyrovnat."
Wall Street Journal dále píše, že vlády jednotlivých států sahají stále hlouběji do svých kufrů s penězi. Mnoho z nich už dlouho snilo o vybudování vlastního Silicon Valley, avšak své usilí a finance museli vynakládat na naléhavější věci - třeba nové silnice. Ale nyní, když je americká ekonomika v šestém roce výrazného rozkvětu, má mnoho států prostředky na podporu projektů, které jim mohou přinést ještě větší rozkvět.
Hra je jasná: jakmile jsou ve státě kvalitní vědci, stanou se lákadlem pro začínající high-tech společnosti, které chtějí být nablízku špičkovým laboratořím. Představitelé států také doufají, že výzkumníci si s pomocí státem podporovaných fondů založí vlastní společnosti, aby profitovali z vlastních objevů.
Zřejmě nikde není taková poptávka po vědcích jako na Jihu. Státy jako Georgia či Severní Karolína byly ochotny každý rok riskovat desítky milionů dolarů na vybudování hich-tech průmyslu. Jen v posledních čtyřech letech utratila Výzkumná aliance Georgie více než 160 milionů dolarů za získání 22 vědců. Jejich myšlenky mají vytvořit prostředí pro podnikání v oblasti biotechnologií a pokročilých telekomunikací.
Bývalý profesor UCLA dr. Stevens říká Wall Street Journalu: "Georgia vytvořila špičkový provoz. Je velká šance, že bude hlavním hráčem v biotechnologickém průmyslu." Tamější centrum pro výzkum vakcín je ve skutečnosti předmětem závisti výzkumníků po celých Státech. Přesto podobné investice nejsou bez rizika. Nevrátí se dříve než za deset dvacet let. Velká část výsledků výzkumu nikdy neopustí takto podporované laboratoře. A i když vědci vytvoří něco s komerční hodnotou, není žádná záruka, že to zůstane ve státě a nebude to prodáno společnosti odjinud.
"Pokud si všechny tyto státy myslí, že budou mekkou biotechnologického průmyslu, těžce se mýlí," říká Walt Plosilla, výkonný ředitel Aliance pro komparativní technologii Severní Karolíny. "Nejhorší, co můžeme dělat, je imitovat jeden druhého." Přesto si Plosilla myslí, že tučné konto Georgie a přítomnost federálního Centra pro kontrolu a prevenci chorob v Atlantě dávají Výzkumné alianci velkou šanci na úspěch.
Proč je v Čechách tak těžké přesvědčit vládu o nutnosti investic do vědy? Cituji z nedávné Výzvy na podporu vědy adresované vládě a parlamentu, kterou signovala řada českých vědců: "Aplikovaný výzkum u nás téměř přestal existovat. Náš základní, badatelský výzkum trpí zoufalým nedostatkem prostředků. Budovy vysokých škol a vědeckých ústavů chátrají; naši špičkoví vědci často vynakládají více důvtipu na udržení chodu zastaralých přístrojů, než na vlastní vědeckou práci; vědecké knihovny každým rokem škrtají další a další tituly nenahraditelných odborných časopisů; průměrný věk pracovníků v základním výzkumu stále roste; platové ohodnocení vysokoškolských pedagogů a vědeckých pracovníků je naprosto nedůstojné."
A premiéru Klausovi na této výzvě nejvíce vadila věta: "Uvědomujeme si, že naše zchudlá země nemůže podporovat vědu tak jako USA nebo Japonsko." Přesněji řečeno, formulace "naše zchudlá země". Vládní argumenty, že naše trasformující se ekonomika (to je snad přijatelnější formulace...) nemůže na vědu vydávat v zemích EU obvyklých 0,7 procent hrubého domácího produktu, mi nesedí. My bychom přeci měli vydávat víc, abychom úrovně těchto států dosáhli!
V dobách první republiky patřilo Československo k nejrozvinutějším průmyslovým zemím. Tento výrazný technologický náskok jsme za komunistů ztratili, ale teď je potřeba vrátit se tam, kam český národ patří.
Překládám další článek z přílohy Financial Times z 14. května 1997 o české ekonomice. Předchozí články z této přílohy jsou v BL z a z , jiné analýzy české ekonomiky od Martina Myanta jsou tady, taky zde a další tady. Jiná analýza londýnského odborníka na kapitálové trhy a důchodové pojištění Františka Nepila je zde. (JČ)
(Podle čtvrtečního tisku Tesař oznámil, že z Investiční a poštovní banky odchází. JČ)
Jednoho odpoledne minulý měsíc byl pohodlný svět českého bankovnictví obrácen vzhůru nohama. Dvě jeho nejprominentněší a nejkontroverznější osobnosti byly neočekávaně obžalovány ze zpronevěry a z ilegálních podnikatelských praktik a odvezeny do vězení. To, jak rychle ztratili důstojnost, bylo podtrženo i skutečností, že jim bylo odepřena možnost propuštění na kauci.
Jiří Tesař a Libor Procházka, dva muži, čelící obžalobě, jsou generální ředitel a náměstek generálního ředitele Investiční a poštovní banky, třetí největší české banky. Obžaloba se týká údajných nesrovnalostí při jedné transakci - při koupi nemovitosti - před někoilika týdny. Transakce se nyní široce vyšetřuje.
IPB ostře kritizovala zatčení obou mužů. Charakterizovala je jako "dva nejlepší bankéře v této zemi". Uvedla, že aféra je založena na "nedorozumění", které bude rychle vyjasněno a že koupě nemovitosti - banka koupila budovu v centru Prahy od zahraničního majitele - nejenže byla legální, ale byla to pro banku vynikající koupě.
Pánové Tesař a Procházka byli často obviňováni, že řídí banku, jako by to bylo jejich vlastní osobní panství a nevěnují žádnou pozornost zájmům zákazníků a akcionářů Jejich zatčení spadá zrovna do doby, kdy se vláda snaží dokončit privatizaci banky prodeje 31,4 procent státního podílu (státem vlastněná pošta je držitelem dalších pěti procent). O Tesařovi a Procházkovi bylo známo, že vůbec neprojevovali nadšení, že by měly být účetní záznamy banky podrobeny běžné účetní kontrole. Oba muži a několik dalších vysokých činitelů banky nepřímo kontrolují 40 procent všech podílů IPB.
Začátkem května nicméně privatizace pokračovala, navzdory zatčení obou mužů. Japonská banka Nomura a holandská banka ING Bank se prý ucházejí o zmíněný podíl, který má tržní hodnotu asi 100 miliónů dolarů. Vláda předtím konstatovala, že se privatizační transakce uskuteční bez ohledu na zatčení.
Bankéři, kteří sledují vývoj v bance IPB a zatčení Tesaře a Procházky konstatovali, že jejich odstranění ulehčí inspekci bankovních finančních záznamů. Velmi se spekuluje o tom, jak vlastně tato banka funguje a zejména, jaký je její vztah mezi její komerční částí a její částí, zabývající se investičním bankovnictvím, která vlastní velké množství podílů některých nejvýznamnějších firem v České republice.
Usuzuje se, že IPB potřebuje obrovské rezervy pro umoření nevymahatelných dluhů. Začátkem tohoto roku došlo mezi IPB a mezinárodní auditorskou firmou Coopers and Lybrand ke konfliktu. Coopers and Lybrand odmítla schválit neobyčejně vysoké rezervy pro umoření nevymahatelných dluhů pro rok 1996 a banka IPB s ní tedy zrušila kontrakt. V dubnu banka IPB oznámila, že jeji čistý zisk na rok 1996 dosáhl 857 miliónů korun, avšak to nerozptýlilo pochybnosti o tom, zda stojí opravdu finančně na zdravém základě.
Mnoho pozorovatelů se domnívá, že banka IPB se vyhýbá otázce problémových půjček obsažených v jejím obrovském portfoliu a že totéž dělají i ostatní české banky. Auditorská firma Merrill Lynch konstatovala v nedávné analýze, že podle odhadů až dvacet procent veškerých půjček poskytnutých českým bankovním sektorem, je v kategorii nevymahatelných dluhů, že jde o ztracené peníze. Jen třetinu problémových půjček pokrývají rezervy na tento účel a rezervami nepokrytá část dosahuje výše 165 procent kapitálu tohoto sektoru.
Úspěšný prodej státního podílu v Investiční a poštovní bance se tedy považuje za životně důležitý pro celkovou důvěryhodnost českého bankovního sektoru. Avšak budoucnost IPB jako "univerzální" banky je velmi nejistá, zejména jestliže získá podíl japonská banka Nomura. Tato japonská banka se údajně zajímá hlavně o své rozsáhlé podnikání v oblasti investičních fondů. To by znamenalo, že komerční bankovnictví by bylo odprodáno jinému investorovi - asi bance ING.
To, že Investiční a poštovní banka nyní přišla o dva své nejvyšší ředitele, podstatně změnilo situaci IPB. Vzniká možnost, že případný kupec získá většinový podíl IPB a volnou ruku k tomu, aby drasticky zracionalizoval strukturu a činnost Investiční a poštovní banky.
V minulých dnech vyšlo najevo, že Nomura už v IPB získala až 10 procent podílů, čímž si posílila postavení ve snaze získat podíl státu. Nicméně bude muset být přesto získán souhlas od akcionářů, kontrolovaných vedením banky, pro rozsáhlejší restrukturalizaci. Takovou restrukturalizaci by také musela schválit Česká národní banka.
To je nyní pravděpodobné, bez ohledu na osud pánů Tesaře a Procházky. Banka, kterou vybudovali, už bude navždycky jiná.