| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Překládám první odstavce z přibližně třiapůlstránkové hustě psané zprávy (JČ):
Česká koruna zůstává pod tlakem. Trhy, a také sbor analytiků, přemýšleji o tom, proč se rozhodli Češi bránit českou korunu. Češi nyní mají větší než padesátiprocentní naději, že jejich obrana koruny bude úspěšná, alespoň pro daný okamžik. Je zcela rozumné bránit korunu, ale jen v tom případě, pokud to povede k daleko přísnější fiskální politice a jen pokud to bude přijato jako přísná disciplína. Jinak se bude česká koruna ocitat znovu a znovu pod tlakem a Češi mohou v tom případě dát vinu problémům transformace a vzdát se. Bránit korunu, aniž by řádně chápali, proč to dělají, naprosto nemá cenu a stále ještě neexistují žádné důkazy, že česká vláda situaci rozumí. Pokud záležitosti česká vláda neporozumí ještě za týden, nemá vůbec cenu dál hájit nynější kurs české koruny.
Pojem tvrdé měny vznikl více méně náhodou poté, co došlo k rozsáhlé devalvaci československé koruny v letech 1989 - 1990. Vláda zastávala názor, že měnová stabilita je součástí úsilí udržovat makroekonomickou stabilitu během nadcházejících hospodářských reforem. Neproběhla nikdy žádná pořádná debata o tom, kam to celé povede. ČNB chápala od samého počátku výhody tvrdé měny alespoň v tom smyslu, že se tím omezí inflace, a že se připustí rychlá liberalizace zahraničních měnových trhů. Bylo to považováno za nejúčinnější zbraň ve snaze vnutit domácím trhům disciplínu, stejně jako v každé jiné malé zemi, od Irska, přes Řecko až po Portugalsko. Důsledkem toho je, že český trh zahraničních měn je jediný, který se blíží západním normám - ostatní trhy v regionu jsou přísně omezené a po české zkušenosti zřejmě zůstanou přísně omezené na velmi dlouhou dobu.
Jestliže rozuměla vláda i ČNB výhodám tvrdé měny, ani vláda, ani ČNB nepochopily, jak tvrdou disciplínu nutně uvalí tvrdá měna na české hospodářství. Vláda ignorovala rostoucí neklid na trzích ohledně naprosté ztráty kontroly nad kapitálovými trhy - česká vláda měla dokonce tu drzost, že to prezentovala jako svou politiku. Vláda ignorovala nutnost snížit inflaci na západoevropskou úroveň (alespoň jako cíl vládní politiky) a argumentovala, že je to neslučitelné s procesem transformace, který nevyhnutelně působí vyšší inflaci. Vláda ignorovala potřebu vytvořit dohodu o růstu platů (incomes policy) anebo alespoň dohodu o přílišném nezvyšování platů, a to na základě fundamentalistických argumentů, že prý lze tyto záležitosti přenechat trhu, který je sám vyřídí. Vláda ignorovala rostoucí známky nebezpečí při přehřívání ekonomiky, nejprve protože byl volební rok a pak proto, že po volbách byla ochromena jako menšinová vláda. Vláda ignorovala během posledních šesti měsíců rostouci měnový schodek na základě stále absurdnějších argumentů, že všechny tyto schodky způsobuje Česká národní banka a že všechno by bylo v pořádku, kdyby ČNB prostě snížila úrokové míry. Tlak na českou korunu je bolestným připomenutím, jak přísnou disciplínu vnucuje trhům politika tvrdé měny.
Teprve se ukáže, jestli má česká vláda skutečně odvahu (whether it has the guts). Nevypadá to však příliš dobře. Hlavní architekt absurdních argumentů, jimiž se vláda snažila donutit ČNB, aby snížila úrokové míry k pro získání rovnováhy pro nepevnou fiskální politiku (!) se měl stát novým ministrem financí a ministerský předseda hovoří o nutnosti symbolické akce na záchranu koruny, čímž projevuje monumentální neporozumění obrovského rozsahu ohledně všeho, co je nutno učinit.
ČNB je také vinna, ale hlavně tím, že byla příliš skromná a neprosadila své argumenty ve vládě, která opakovaně ignorovala její rady. ČNB zpřísnila měnovou politiku už téměř před rokem a podařilo se jí neustoupit, navzdory rostoucím vládním útokům. ČNB se postavila proti Motoinvestu, navzdory mlčenlivé podpoře, kterou mu poskytovala vláda, a poukázala na nedostatek transparentnosti na trzích. ČNB neustále zdůrazňovala, že je zapotřebí vytvořit incomes policy (platovou politiku) a přísnější fiskální politiku. Nakonec tím donutila vládu vypracovat balíček úsporných opatření. K chybám ovšem ze zpětného pohledu došlo: české koruně bylo dovoleno, aby během posledních dvou měsíců propadla příliš proměnlivému kursu na stále nervóznějších trzích. ČNB byla příliš bojácná. Neodvážila se trvat na konkrétním cílu pro snížení inflace a měla hovořit daleko důrazněji...
Jan Čulík
Píšu v současné době jakýsi anglický článek o Haškově Švejkovi, a tak k tomu pročítám dostupnou literaturu. Dosti zajímavý článek, alespoň v první polovině, od odborníka na Jaroslava Haška, Radko Pytlíka, jsem objevil v časopise Česká literatura z r. 1983.
Jak na to poukázal v Americe v osmdesátých letech Jindřich Toman, Haškovy satirické a humorné texty byly v Čechách před první světovou válkou relativně velmi populární. Kritikové uznávali, že má Hašek velký satirický a humoristický talent, i když to prý přehání přilišnou "vulgárností". Hašek totiž neváhal používat pro satirické účely zmínky o vyměšování a tělesných funkcích. (Tak například v povídce "Malá tělesná potřeba a soudnictví" vylíčil osudy jakéhosi nebožáka, který si po cestě z hospodě ulevil na nějakém staveništi a dostal se tak do komplikovaného soudního sporu. Pro čtenáře před první světovou válkou byl otevřený hovor o vyměšování v literatuře prý naprosto šokující.)
Po první světové válce však budovatelé českého demokratického státu Haška a jeho Švejka zatratili. Nepochopili, že Švejk je geniálním dílem světové úrovně, snad prvním literárním textem, v němž se autor poprvé zabývá konfliktem mezi ideologickým totalitarismem (zde představovaným armádou), negujícím skutečnost, a přirozenou lidskou realitou. Švejk se v knize vyskytuje v prostoru mezi světem zákazů a světem nařízení. Nemůže jednat svobodně. Kdyby se zákazům a nařízením vymkl, následoval by přísný trest, zřejmě smrt. Řeší svou situaci tím, že si hraje. Jde o verbální hru (vykládání fantastických, rozvláčných historek, jimiž "umořuje" ideologickou totalitu) i o skutečnou hru (nejrůznější odbočky a zacházky cestou na frontu, vykonávání příkazů doslova). Jedině hrou se Švejk může vymknout ideologické svěrací kazajce totality, aniž by byl potrestán. Přitom je mnohoznačnou postavou, bez jakýchkoliv bližších charakterových rysů. Jeho reakce v různých situacích si (záměrně) protiřečí. Ilustrace Josefa Lady k Haškově knížce jsou nevhodné a zavádějící.
Pro budovatele československého státu však bylo tohle všechno urážlivé a nepřípustné. Jak píše Radko Pytlík: "Svým protiválečným vyzněním a svou skepsí způsobil Švejk vážné problémy poválečnému národnímu iluzionismu, izolacionismu a provincionalismu." Obrovský světový význam Haškova Švejka objevili teprve Němci, nejdříve prostřednictvím Maxe Broda, vykladače Franze Kafky, pak překladem Švejka do němčiny na jaře 1926 a posléze v důsledku berlínské Piscatorovy inscenace Švejka z roku 1928. Pro českou národní obec to ale bylo důkazem, že je Švejk dílo skutečně "nečeské a destruktivní" - právě protože ho přijali Němci. Český provincionalismus v této záležitosti dosáhl skutečně vrcholu. (Posléze začala Švejka ke svým ideologickým cílům zneužívat česká levice, ale to je už jiná historka.)
Literární kritik Arne Novák napsal v Přehledu české literatury z roku 1933 o Švejkovi tato neuvěřitelně zapšklá a nespravedlivá slova: "Světové pověsti došel díky svému panevrospkému defétismu a své nevyčerpatelné trivialitě Jaroslav Hašek, zcela neliterární spisovatel, když vytvořil neodolatelný válečný typ, dobrého vojáka Švejka, zbabělého a nechutného, idiotsky se tvářícího šaška, jenž z vítězným smíchem své cynické převahy zachraňuje zdravou a páchnoucí kůži."
A v Dějinách české literatury z r. 1933 Arne Novák napsal: "Uprostřed hromadných výlevů lidových a řízných, leč hrubých karikatur se zvedá pravdivý, byť politováníhodný vtip šaška a zbabělce, idiota a poživačníka, cynika a sprosťáka, jenž docela tvrdošíjně a s úspěchem popírá nejen válku, ale i stát, mužnou čest, hrdinství a vlastenectví."
Je to neobyčejně neobjektivní hodnocení. I kritik F.X.Šalda si povšiml, že Hašek ve Švejkovi nemá nic proti ryzímu vlastenectví, paroduje a satirizuje přetvářku.
Josef Kopta otiskl v Přítomnosti 6.1.1926 článek "O českém všiváctví", podle něhož vzniká toto "všiváctví" v krizových situacích českého národa a působí jako pojistný ventil. Za klasický obraz "českého všiváctví" označil Kopta Švejka.
Viktor Dyk napsal 15. dubna 1928:
"Nemíním se vůbec zabývat estetickou hodnotou Dobrého vojáka Švejka. Zajímá mě dnes pouze okolnost, že se stal hrdinou, populárním a vítězným hrdinou našich poválečných Čech. A zajímá mne problém, jak může působit na naši brannou pohotovost významná skutečnost, že ze všeho, co zde bylo, bilo se a umíralo, zbyl to jediný živý hrdina, hrdina ulejvák..."
Co má proboha literatura mít co společného s armádní pohotovostí? (Pozoruhodné je, že z velmi podobného hlediska odmítal a zatracoval Švejka český protektorátní tisk - jako knihu nabádající k sabotážím budování Nové Evropy. Jistě, všichni tito kritikové poznali, že je Švejk protiideologický román - že ničí každou umělou konstrukci, vnucenou skutečnosti.)
Možná je trochu nefér přesazovat všechny tyto rozhořčené reakce ahistoricky do dnešní skutečnosti. Přesto mě však fascinuje určitá souvislost.
Je to ona provincionalita malého (?) národa. Obáváme se, aby příliš destruktivní kritika nezlikvidovala "křehkou květinku naší demokracie", a tak záměrně zavíráme před určitými nedostatky oči, nebo určité skutečnosti zkreslujeme, zdánlivě ve vlastní prospěch. (Lidi v Praze mi přiznali, že se takto nekriticky chovali v prvních několika letech po pádu komunismu k Václavu Klausovi, protože chtěli, aby se česká demokracie zdárně rozvíjela!)
Ve skutečnosti to dělali k vlastní škodě, protože otevřené, objektivní, kritické prozření je vždycky zdravější a přínosnější, než manipulace skutečnosti v náš prospěch.
A co s tím vším má společného Karel Kuehnel?
Karel Kuehnel byl dlouhá léta - nejprve jako student pokud vím na část úvazku - ekonomickým komentátorem Svobodné Evropy. Byl to nenápadný mladík, u něhož jsem si - po osobním setkání s ním uvědomil, jak je vlastně rozhlasové vysílání ošidné. Kuhnelův hlas měl totiž z rozhlasového přijímače autoritu - jeho nositel působil v rádiu nejméně o patnáct let starší než ve skutečnosti.
Moje kritika vůči Karlu Kuehnelovi spočívá v tom, že jako komentátor Svobodné Evropy nebyl nezávislý novinář. Ve svých hospodářských příspěvcích nepokrytě hájil postoje české vládnoucí koalice - většinou se nepokusil o samostatnější analýzu. Občas pokud vím vznikaly v redakci RFE v Mnichově mírné spory, neboť se prý několikrát pokusil zamezit vysílání hospodářských pořadů, které jsem připravil já. Kuehnelovi chybělo to, čemu bych řekl "spirit of critical enquiry" - duch kritického zkoumání skutečnosti. Na prvním místě byla účelovost, nikoliv nezávislost.
Než se Kuehnel stal velvyslancem v Londýně, působil asi rok na ministerstvu průmyslu, myslím pod Karlem Dybou.
Kuehnel se mi zdál přímo zosobněním "vstřícné diplomatičnosti" vůči české vládní koalici. Proto jsem usoudil, že se zřejmě velmi hodí na místo českého velvyslance v Londýně. Duší nebyl novinářem, ale daleko více právě úslužným diplomatem, jak se zdálo, především poslušným vykonavatelem příkazů ústředí.
Před časem byla vystavena Havlova vosková figurína v londýnském muzeu Madam Tussauds. Česká televize o tom natočila krátký šot, v němž byl záběr i velvyslance Karla Kuehnela, jak Havlovu figurínu v muzeu uctivě oprašuje. Ano, jistě, byl to vtip, jenže z hlediska některých pozorovatelů to docela přesně vyjadřovalo Kuehnelovu osobnost.
Předpokládám, že jako český ministr průmyslu a obchodu se od Kuehnela očekává, že více projeví svou samostatnou osobnost a nebude dělat či říkat jen to, co se "nosí, protože to my (česká vláda) nyní zrovna v této chvíli považujeme za něco v našem (národním) zájmu". (Jako ti výše zmínění literární kritikové, kteří odmítli pochopit Haška, protože jeho psaní údajně "nebylo v národním zájmu". Paradoxně pak zůstal Hašek (vedle Karla Čapka) až do osmdesátých let našeho století hlavníma téměř jediným českým spisovatelem, známým v zahraničí. Proslavil Československo navzdory jeho literárnímu establishmentu.)
Blahopřeji Karlu Kuehnelovi k jeho jmenování ministrem průmyslu a obchodu a doufám, že bude schopen jednat jako vzpřímený, nezávislý a kompetentní politik. Nejsem si jist, zda je nynější "horké křeslo" českého ministra obchodu a průmyslu skutečně vhodné pro úslužného diplomata. (JČ)
Vincent Boland
Financial Times, 28. května
Česká koruna nově vstoupila v úterý na zahraniční měnové trhy jako plovoucí měna. Ale projevila nedůvěru ve schopnosti Václava Klause ukončit dlouhou politickou krizi tím, že se okamžitě propadla proti košíku tvrdých měn o deset procent ve srovnání se svou poslední pevně stanovenou úrovní.
Poté, co byla koruna šest let nejsilnější a nejstabilnější měnou postkomunistické východní Evropy, a deset dní poté, co se stala obětí soustředěného útoku na měnových trzích, koruna konečně změkla, když ji po nákladném boji se spekulanty ústřední banka nechala plavat.
Koruna je první měnou vznikajících trhů této oblasti, jejíž kurs byl uvolněn, i když bankovní činitelé to charakterizují jako "řízené uvolnění". Doufají, že si koruna nakonec nalezne udržitelný kurs neformálně vztažený vůči německé marce, ale to bude pravděpodobně trvat několik týdnů.
Ke konci úterý se koruna sice trochu vzpamatovala a zastavila se u poklesu asi o 7,5 procenta v porovnání s konečným kursem vůči marce z pondělí večera. Devalvace koruny bude však mít okamžitý dopad na 10,3 miliónů obyvatel České republiky.
Také tato devalvace přiváže hospodářství ještě těsněji než dosud k Německu, k největšímu obchodnímu partneru ČR.
Redakční komentáře už předpovídají, že si budou lidé muset utáhnout opasky, protože se země potýká s vážným hospodářským úpadkem, který způsobil, že úterní defakto devalvace české koruny byla nutná.
Ústřední banka zdůraznila, že očekává zásadní strukturální a finanční opatření, na podporu jejího rozhodnutí, nejradikálnější změny české měnové politiky od té doby, kdy devalvace v roce 1991 zahájila éru hospodářských reforem.
Znamená to další škrty ve veřejných výdajích a další omezování růstu platů, vedle poklesu kupní síly, kterou přineslo rozhodnutí uvolnit kurs koruny.
Od poloviny února, kdy koruna dosáhla nejvyšší hodnoty, a předtím, než začal být hospodářský úpadek tak vážný, klesla koruna z 27,80 Kč za dolar a 16,70 Kč za německou marku na 32,80 Kč za dolar a 19,40 za marku v úterý.
Tato náhlá ztráta bohatství dosud před nepřízní ekonomiky chráněných Čechů vedla k rychlé ztrátě důvěry v korunu. Vyvolala koncem minulého týdne horečku občanů, kteří začali korunu rychle vyměňovat za cizí měnu.
Analytikové konstatují, že kromě drasticky rostoucích nákladů na hájení koruny na trzích bylo zřejmě právě toto panické nakupování cizích měn občany klíčovým důvodem, proč v pondělí banka rozhodla uvolnit kurs koruny.
I když v úterý vládl všeobecný souhlas, že ústřední banka jednala správně, když změnila svou politiku, analytikové konstatovali, že politická situace zůstane vysoce nestabilní, dokud potrvá politická nejistota.
Klausovi a dalším vedoucím představitelům české vládní koalice se v úterý znovu nepodařilo překonat hluboké osobní i politické neshody ve vládě, a to znemožnilo dokončení rekonstrukce vlády.
Pokud nevyjde česká vláda ze slepé uličky, Klaus nebude schopen splnit svůj slib z pondělka, že podpoří změnu měnové politiky české ústřední banky novou energií při provádění hospodářských reforem.
Jeden čtenář nás upozornil na to, že prý český premiér Václav Klaus o sobě prohlásil v rozhovoru pro jeden západní hospodářský časopis, že byl koncem šedesátých let považován za "čelného antimarxistu a kontrarevolucionáře v Československu".
Článek jsme skutečně našli. Vyšel v časopise Central European Economic Review, číslo "zima 1994", str. 8. Zde je jeho překlad:
Český premiér Václav Klaus netrpělivě čeká s odpovědí, zatímco interviewující novinář rychle obrací kazetu v magnetofonu na nenahranou stranu. "Jako konzervativní novinář jste si měl přinést dva magnetofony," rozčiluje se. "Opravdu, tenhle čas je příliš cenný."
Pokáraný novinář se omluví a zdvořile souhlasí, že má Klaus asi pravdu. "Já mám vždycky pravdu," zdůrazňuje tento ekonom, který se stal politikem, bez náznaku ironie.
Pro jeho kritiky je tato historka dalším důkazem Klausovy arogance. Jeho obdivovatelé však naopak vidí rostoucí ospravedlnění pro Klausovu sebejistotu.
Jen o málo více než rok poté, co se Československo rozdělilo na dvě země, prohlašuje Klaus, že byl rozvod úspěšný. Etnická stejnorodost, kterou rozvod poskytl ČR, ji ušetřil od mnoha hospodářských, politických a sociálních napětí, které trápí její sousedy. Český průmysl a dobře kvalifikované pracovní síly způsobily, že je Česká republika mezinárodně natolik atraktivní, že se Klaus domnívá, že do ČR připlynulo už příliš mnoho zahraničních investic. A jedinečná česká kupónová privatizace dává Václavu Klausovi jistotu, že prodej státních podniků bude dokončen do konce roku 1996.
"Česká republika realizuje nejradikálnější, nejrychlejší, nejdůslednější a nejrozsáhlejší hospodářskou a sociální přeměnu ze všech postkomunistických zemí," opakuje Klaus s důrazem znovu a znovu. To, domnívá se Klaus, ho opravňuje k tomu, aby se tím vytahoval. Dává mu to také řečnický pult, od něhož může Klaus poučovat jiné reformátory ve středovýchodní Evropě, kteří neprošli tak úspěšnou cestou jako český premiér. Klaus se domnívá, že jejich největším nedostatkem je, že nepochopili, jak prodat své reformy svým vlastním občanům.
"Nejprve musíte dokázat, že máte opravdu zájem o lidi," říká Klaus. "Musíte rozptýlit podezření, že se reforma provádí v první fázi jen pro úzkou vrstvičku vyvolených. Musíte argumentovat, že celý reformní proces má logiku, že je ve skutečnosti neobyčejně racionální, že je všeobsáhlý a že víte, co děláte."
I když si Klaus uvědomuje, že je prospěšné, když si udělá čas na to, aby prodával svou hospodářskou strategii nevědomým voličům, ztrácí trpělivost se západními ekonomy, kteří by měli být lépe informováni. Hněvivě útočí proti debatám o relativní prospěšnosti "šokové terapie" v porovnání s "gradualismem". Jsou to dva pojmy, které odmítá.
"Ty termíny jsou zavádějící a doufám, že už jsou zapomenuty," konstatuje. "Žádná šoková terapie ani žádný gradualismus neexistuje. Existují různá reformní opatření, která mají velmi rozdílné rozměry." Přeloženo do normální řeči to znamená, že některé aspekty úspěšných reforem se podle Klause dají provádět jen postupně, kdežto jiné musejí být zavedeny přes noc.
"Existují tři kroky, které musejí být podniknuty podle předem připraveného pořádku," říká Klaus. "Krok číslo jedna je makroekonomická restrikce. Krok číslo dvě je cenová liberalizace a liberalizace zahraničního obchodu. Krok číslo tři je změna na mikroekonomické úrovni, tedy: privatizace." Někdy v budoucnu, ale nikoliv nyní, domnívá se Klaus, bude ČR a ostatní země oblasti připravena na propuštění z přísné fiskální a měnové kontroly a pro dávku keynesovského hospodářského růstu.
K nevoli západních poradců obsahuje jedno z Klausových přikázání varování proti nim. Klaus je obviňuje, že zpomalují rozvoj hospodářství jeho země tím, že přesvědčily místní banky, aby zákazníkům nepůjčovaly peníze, dokud země nedosáhne mezinárodního kapitálového půjčovatelského hodnocení. Říká, že západní poradci přinesli do středovýchodní Evropy protimonopolní zákony, napsané pro země, kde dochází k likvidování konkurence, protože vznikají fúzemi monopoly, kdežto problémem středoevropského regionu je naopak rozbít monopolní struktury. "Jet dokonalým automobilem po dokonalé silnici rychlostí 150 mil za hodinu je jedna věc. Úplně jiným úkolem je, jak přivést nefungující, starý automobil, zapadlý do bláta deset metrů od silnice, na vozovku," konstatuje.
Václav Klaus je sám sobě nejlepším poradcem. Zaujímá sebevědomý postoj ohledně úkolů, které stojí před jeho zemí a je znalý západních hospodářských teorií z doby svého vzdělání v šedesátých letech, kdy působil podle svých slov jako "kalkulační disident" v Ekonomickém ústavu ČSAV v Praze. Jeho úkolem tehdy bylo studovat západní hospodářské systémy, oficiálně proto, aby je mohl kritizovat. Namísto toho však Klaus v roce 1968 na vrcholu Pražského jara založil klub asi 400 mladých ekonomů, kteří se rychle dostali do čela v kritice vládní politiky. Státní banka ho tehdy vyzvala, aby se stal jejím "poradcem-teoretikem".
"Ale pak přišli Rusové a já jsem byl v této zemi považován za čelného antimarxistu a kontrarevolucionáře," říká Klaus. Byl pak degradován do několika málo významných zaměstnání ve státním bankovním systému, byl donucen rozšiřovat své teorie jen prostřednictvím podzemních seminářů a své myšlenky stimuloval četbou západních hospodářských časopisů. "Od té doby jsem byl považován za nejvýznamnějšího vedoucího představitele (anglicky: leader) anti-establishmentu."
Klausův vzhled nyní definuje establishment, nosí drahé obleky a vystupuje západně. Jeho manželka je odbornicí na mezinárodní finančnictví. Seznámil se s ní jako vědecký pracovník v šedesátých letech.
Ostatní středoevropské země se usilovně snaží dostat se do NATO, ale Klaus ví, že bezpečnost jeho regionu bude zajištěna více vstupem do exkluzívního evropského obchodního klubu, Evropské unie.
"Spěcháme, abychom se stali částí Evropy, částí západního světa," prohlašuje. "Spěcháme, abychom mohl žít v oblasti volného obchodu, bez ochranářských bariér."
Klaus je přesvědčen, že Česká republika by se měla stát členem Evropské unie do roku 2000 a že je už zřejmě dnes v lepším hospodářském stavu, než někteří nynější členové EU.
Mezitím se však musí Klaus spokojit tím, že bude hlásnou troubou vyhlašovat důvody, proč by jeho země měla být pro přijetí první. "Doufám, že naši potomci si budou vědomi, že jsme úspěšně stoprocentě odmítli komunistické dědictví a navrátili jsme svou zemi do skupiny normálních, standardních evropských zemí," říká. "To je podle mého názoru docela pozoruhodný čin. Doufám, že se mi to v tomto ohledu podaří."
Obchod: důkazy, že vládnou potíže
Hlavní příčinou ostrého nárůstu rozpočtového schodku je domácí slabost obchodu
Nejzjevnějším důkazem potíží, kterým čelí českým průmyslový sektor, je zhoršující se situace zahraničního obchodu ČR. V letech 1995 a 1996 vzrostl schodek běžného účtu z 2,9 procent HNP na 8,6 procent. Z toho vyplývá, že české firmy nejsou v zahraničí schopné konkurence, anebo vyrábějí zboží, pro něž neexistuje dostatečné množství zákazníků.
Ve skutečných penězích velikost tohoto schodku znamená, že čeští zákazníci, soukromí i podnikoví, vydali loni o 4,2 miliardy dolarů více na nákup zboží a služeb ze zahraničí, než kolik vydělali prodejem zboží a služeb do zahraničí nebo turistům.
Vládní činitelé připisovali vinu za schodek širší evropské stagnaci v roce 1996, zejména v Německu, což je hlavní obchodní partner ČR. Avšak nyní se považují za hlavní příčiny domácí české slabosti - nesystematická restrukturalizace, příliš velké zvyšování platů, příliš liberální fiskální politika, která podporovala růst domácí poptávky, a přísná monetaristická politika ústřední banky.
Tyto faktory se sloučily a v jejich důledku nemohou české výrobky prorazit cenově ani kvalitou na západních trzích, zatímco vysoká míra utrácení domácích zákazníků vedla k rozsáhlému nákupu zahraničních výrobků, především automobilů a výrobků nejnovější technologie.
Vývoz do čtyř ekonomicky nejrychleji se rozvíjejících zemí EU - Británie, Holandska, Španělska a Dánska - buď stagnoval anebo poklesl, zatímco dovoz z těchto a dalších zemí Evropské unie rostl. Ke zlepšení vývozu došlo jen s Rakouskem, s Polskem a se Slovenskem. Celkový objem dovozů nicméně překročit celkový objem vývozu o 160 miliard korun.
Situaci v roce 1996 napomohly trvající vysoké příjmy ze sektoru služeb, avšak existují důkazy, že rychlý rozvoj turistiky z první poloviny desetiletí už dosáhl vrcholu. Loni poklesl čistý příjem z turistiky o 100 miliónů dolarů. Výdaje Čechů na zahraniční dovolené stouply o 81 procent, ale výdaje zahraničních turistů v ČR stouply jen o 42 procent.
Analytikové předpovídají pro rok 1997 obdobné výsledky, i když pesimisté se domnívají, že by rozpočtový schodek mohl dosáhnout 10 procent HNP.
Ať už to dopadne jakkoliv, schodek na běžném účtu ČR je nyní pro domácí i zahraniční investory nejvíce znepokojujícím aspektem českého hospodářství.
Financování schodku není v současnosti problémem. Koncem února měla ČR rezervy zahraniční měny ve výši 11,7 miliard dolarů. Avšak nedávné změny vládní ekonomické politiky byly přiznáním, že nerovnováha mezi vývozem a dovozem není dlouhodobě udržitelná.
Ústředním opatřením balíčku je pokus omezit dovoz finanční restrikcí uvalenou na dovozce ve výši malého poplatku na dovoz spotřebního zboží, za něž loni Češi utratili 220 miliard korun, tedy asi třicet procent veškerých výdajů za dovoz.
Podle tohoto opatření musejí dovozci umístit 20 procent hodnoty dováženého spotřebního zboží a potravin na 180 dní na bezúročné konto. Některé zboží, jehož se to týká - automobily, motocykly, textil, některé léky a potraviny - vyrábějí i domácí české podniky.
Jiné výrobky, včetně elektroniky a bílého zboží, se v ČR nevyrábějí.
Vladimír Dlouhý, ministr obchodu a průmyslu, konstatoval, že cílem opatření, které bude platit alespoň do konce roku, je "zpomalit dovoz s minimálním vlivem na inflaci". Okamžitým důsledkem pro zákazníky je, že se zvýší ceny postiženého zboží o 1,5 až 3 procenta, ale vláda doufá, že to sníží letošní deficit, původně odhadovaný na 220 miliard korun, až o 50 miliard korun.
Vládnou však pochybnosti, zda omezení skutečně dokáže zredukovat obchodní schodek. Většina průmyslníků a analytiků souhlasí, že vysoký objem dovozu je menším problémem než klesající vývoz. Přesto však vládní balíček opatření neobsahoval skoro nic na podporu vývozu, kromě příslibů, že vláda bude více pomáhat při prodeji zboží v zahraničí a že přitom dojde mezi průmyslem a ministerstvy k těsnější spolupráci.
Analytici banky Goldman Sachs soudí, že dovozní depozita mohou být dokonce kontraproduktivní, pokud "posílí očekávání, že v blízké budoucnosti může dojít k ještě přísnějším omezením dovozu."
Premiér Václav Klaus už naznačil, že budou možná zavedena nespecifikovaná přísnější opatření, pokud balíček nesplní své cíle.
Průmyslníci konstatují, že v dlouhodobé perspektivě je nejlepším způsobem, jak zajistit pokles obchodního schodku, zpětné získání trhů, ztracených v roce 1996.
To ale bude možné jen tehdy, až začnou české firmy v oblasti cen i kvality výrobků konkurovat zahraničním konkurentům.