| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Příliš kontroverzní stíny
6.5.1997
MFD
Šéf sociální demokracie Zeman konečně oznámil, které se svých odborných mluvčích jeho strana pasuje do role stínových ministrů. Dosud Zeman pouze kritizoval členy vlády a ukazoval prstem na ty, kteří by podle jeho mínění měli odejít. Nyní vystavil veřejnému posouzení vlastní kandidáty na ministerský úřad. Je tedy na místě začít hodnotit kvalitu možného vládního týmu, vzešlého z Lidového domu.
Už z letmého pohledu nás musí zarazit dvě jména: Kavan a Bašta. Ten první se mimo jiné proslavil tím, že před britskou komisí pro sdělovací prostředky křivě přísahal ve věci kamionu samizdatové literatury zadrženého někdejší StB na cestě do Československa. Druhý zase proslul svým neslavným odchodem z funkce náměstka tajné služby - mírně řečeno kvůli nekorektnímu chování - a později jako živá schránka pro nejrůznější agenty, kteří mu svěřovali ukradené přísně tajné spisy. Jaké nové zboží Zeman nabízí místo okoukaných vládních tváří? Ministra zahraničí, kteerý je v jednom z nejvýznamnějších států Evropské unie a NATO persona non grata, neboť je v ostrovním království usvědčeným lhářem, což se zde považuje za těžký hřích. Ministra vnitra, jenž založil svůj věhlas na indiskrecích a stycích s podivnými individui z prostředí bezpečnostních složek a který doslova prahne po čanci dostat se k tajným informacím, aby je mohl politicky využít. Podle Zemana jsou jistí členové Klausovy vlády působením v kabinetu zdiskreditováni. Sám ovšem jmenoval do stínové vlády lidi, kteří jsou nedůvěryhodní ještě předtím, než se chopili úřadu.
(a) neexistuje žádné rozhodnutí o tom, že se Jan Kavan dopustil křivé přísahy v jurisdikci Spojeného království. Pokud by existovala jakákoliv domněnka, že se jí Jan Kavan dopustil, musel by již během uplynulé doby od roku 1992 být učiněn pokus vznést proti Janu Kavanovi odpovídající žalobu. Pokud by existovala jakákoliv domněka, že se Jan Kavan dopustil křivé přísahy, jsem přesvědčen, že takové obvinění by bylo proti Kavanovi vzneseno již dříve, zejména poté, co Broadcasting Complaints Commission vydala svůj diskutabilní výrok, jímž zrušila své původní rozhodnutí.
(b) nedomnívám se, že Broadcasting Complaints Commission rozhoduje o stížnostech formou "soudního slyšení", tedy slyšením, které předpokládá Zákon o křivé přísaze z roku 1911 a které by bylo nutné aplikovat na relevantní procedury a přísežná prohlášení.
Irwin Mitchell Solicitors
Velká Británie
Mladá fronta dnes nedávno napsala v souvislosti se jmenováním Jana Kavana stínovým sociálně demokratickým ministrem zahraničních věcí, že Jan Kavan je ve Velké Británii "persona non grata", protože tam byl odsouzen jako usvědčený lhář.
Podnětem k této pozoruhodné a absurdní formulaci je docela složitá historie, která je vysvětlena níže, mj. v článku, který jsem otiskl v Práci v lednu 1996. Shodou okolností jsem v posledních dvou letech před pádem komunismu s Janem Kavanem z Glasgowa prostřednictvím počítačových sítí těsně spolupracoval na rozšiřování informací o českých protikomunistických aktivistech.
Kavan vedl v Londýně tiskovou agenturu Palach Press, byl to vlastně jen on sám plus občas někdy sekretářka (když na to měl peníze). Byl v permanentním, denním styku s českými disidenty, zejména Petrem Uhlem a Annou Šabatovou, dostával od nich informace a dokumenty o útlaku českých komunistických úřadů, které se snažil rozšiřovat po světě, mezi anglosaské novináře, kteří o Československo, komunismus, či útlak nějaké policie v obskurní zemi měli jen velmi minimální zájem.
Chtěl jsem pomoci, a tak jsem Kavanovi od začátku roku 1988 nabídl překladatelské služby. Denně jsem překládal materiály z českých disidentských kruhů. Jan Kavan je získal telefonicky z Čech, přepsal je do počítače, já jsem je v Glasgowě přeložil do angličtiny, poslal e-mailem okamžitě zpět a Kavan je rozšířil do světa. Dělal jsem také dva roky pro Kavana anglickou mutaci čtrnáctideníků Informace o Chartě 77 (obsahující především prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, o pronásledování českých občanů komunistickými úřady) pod názvem Uncensored Czechoslovakia. Předplácelo si jej něco přes sto anglosaských novinářů a různých institucí. (Podobně jsem pomáhal s překlady jinému středisku československé nezávislé kultury a politiky, Středisku československé nezávislé literatury v německém Scheinfeldu, které vedl historik dr. Vilém Prečan.)
Fungoval to posléze velmi efektivně. Tak 28. října 1988 konala na Václavském náměstí v Praze demonstrace, při níž mělo být přečteno prohlášení Charty 77. O půl dvanácté v noci předchozího dne, 27. října 1988 nechal na mém telefonním záznamníku vzkaz smrtelně unavený - jako obvykle - Kavanův hlas - že přepsal český text prohlášení z telefonní nahrávky, mám ho v elektronické stránce a mohl bych ho přeložit do angličtiny?
Udělali jsme to s manželkou okamžitě, anglický text poslali z Glasgowa zpět Kavanovi do Londýna, on ho nabídl světovým tiskovým agenturám. V pražském hotelu Jalta si anglický překlad od Kavana vyžádala přítomná zpravodajka agentury Reuter. Obdržela ho faxem, v hotelu ho oxeroxovala a rozdala všem přítomným západním novinářům.
Takže když pak 28. října odpoledne četl u policejního kordónu u sochy svatého Václava text prohlášení mluvčí Charty 77, shromáždění přítomní západní novináři jeho řeč sledovali podle anglického překladu, vyrobeného před několika hodinami v Glasgowě. Málokdo tušil, že text udělal za posledních několik hodin anabázi Praha, Londýnská ulice (kdy bydlí Uhlovi) - Londýn - Glasgow - Londýn, Praha, hotel Jalta. Takovým způsobem jsem měl téměř minutu po minutě možnost sledovat z bezprostřední blízkosti poslední dva roky existence československého komunistického režimu a vlastně se té historie snad i trochu účastnit.
Ačkoliv jsem byl s Janem Kavanem v neustálém telefonním styku, často několikrát denně, osobně jsem se s ním setkal až po revoluci v Praze. Nemohu tedy svědčit o jeho pracovních metodách, které byly podle některých kritiků prý poněkud eratické. Nicméně se Kavanovi dařilo dostávat klíčově důležité informace o pronásledování českých disidentů do anglosaského tisku. Mezi britskými a americkými novináři měl a dodnes má pověst velmi spolehlivého novináře, který byl vždy zdrojem přesných a ověřených informací.
Nikdy jsme se s Janem Kavanem podrobněji nebavili o politice, i když jsem matně věděl, že intenzívně pěstuje od studentských let styky s britskou Labour party. Občas jsem v telefonních rozhovorech s ním ironizoval některé tehdejší postoje Labour party, Kavan se proti tomu nebránil. Velké úsilí věnoval přesvědčování zastánců jednostranného jaderného odzbrojení o útlaku v komunistické Evropě a o tom, že požadavek jednostranného jaderného odzbrojení Západu před Sovětským svazem je nebezpečný a nerealistický. Zasloužil se o vznik dialogu mezi západní levicí a českými disidenty. Přispěl k tomu, že začala anglosaská levice velmi ostře vystupovat proti komunistickému útlaku v Československu.
Kavan naposílal do Československa za komunismu desítky tun svobodných českých knih, které vyšly v českých exilových nakladatelstvích na Západě, a odvážel odtamtud pravidelně na Západ disidentské materiály. Měl k tomu účelu upravená zvláštní vozidla, s nimiž jezdili do Čech odvážní západní občané.
Jednou na mou prosbu nechal doručit Jan Kavan jakousi podvratnou knihu přes železnou oponu do Prahy i mému otci. Přinesl ji k nám do bytu na Starém Městě shodou okolností jeden chartista, "wondervogel s ruksakem na zádech", jak ho tehdy poněkud ostře kriticky charakterizovala moje britská žena. (Já nebyl doma.) Chartista se jmenoval Saša Vondra.
Kavan měl široké kontakty s rozsáhlou obcí disidentů v Praze a českých aktivistů na Západě. Nikdy nedošlo k prozrazení žádných informací české tajné policii, o čemž konec konců v Kavanův prospěch svědčila i celá řada pražských disidentů. Když došlo po revoluci v Praze k honu na čarodějnice na Kavana, český tisk těmto disidentským prohlášením důvěry v Kavanovu poctivost nevěnoval pozornost.
Kavan bezpochyby mnohé pravicové nadšence po pádu komunismu v ČR velmi iritoval. Když Prahu navštívila Margaret Thatcherová, český parlament upadl ve frenetický potlesk. Kavan seděl v parlamentě a netleskal. To muselo mnohé lidi skutečně štvát.
Někdy v první polovině devadesátých let mi sdělil, že mluvil v Británii s jedním konzervativním lordem. Lorda nedlouho předtím navštívila česká delegace poslanců české vládní koalice. Lord se jejích příslušníků přirozeně ptal na případ v Británii velmi známého Jana Kavana. Jeden poslanec ODS mu důvěrně -- jako ideologickému příteli - sdělil: "Víte, on ten Kavan zřejmě neměl nic společného s českou tajnou policií. Ale on má strašně levicové názory a my jsme ho museli dostat ven z parlamentu." Lord byl tímto přiznáním šokován. Sdělil to posléze přímo Kavanovi.
Později mi Jan Kavan řekl, že se na tuto epizodu už nepamatuje a ani neví, kdo konkrétně to byl, kdo mu toto řekl.
K průšvihu s Kavanovými zásilkami do Čech došlo jenom jednou, v roce 1981, kdy osoba, Kavanovi a disidentským kruhům známá, udala české policii, že do Československa jede se zásilkou knih jeden Kavanův kamion. Vysvětlení viz níže v článku, který vyšel v lednu 1996 v mírně zkrácené verzi v Práci.. (JČ)
Šestnáctého ledna 1996 dospěl Městský soud v Praze k rozhodnutí, které by v normální zemi s profesionálně fungujícími sdělovacími prostředky vyvolalo druhý den ve všech novinách palcové titulky a množství rozsáhlých analýz. Soud rozhodl, že podezření, že byl Jan Kavan vědomým spolupracovníkem komunistické tajné policie, se nezakládá na pravdě.
Deníkům v Čechách to většinou stálo jen za krátkou zprávu na druhé či třetí straně, přestože novináři v zahraničí se Kavanovým případem často zabývali daleko podrobněji a seriózněji. Už v roce 1992 věnoval například objektivní analýze Kavanova případu prestižní americký časopis New Yorker celou čtvrtinu svého stodvacetistránkového čísla. Český tisk však i dnes většinou píše o Kavanově nevině zaujatě, ve zjevné snaze mu škodit. Údajně pravicoví komentátoři, kteří by se měli zajímat z titulu své politické filozofie, jak efektivně slouží řadovému občanu státní struktury, jako je judikatura, se vůbec nepozastavují nad tím, že českému soudnictví trvalo pět let, než tento z hlediska věcného dokazování jednoduchý případ vyřešilo.
Jan Kavan vedl do roku 1989 v Londýně tiskovou agenturu Palach Press. Neúnavně prosazoval skoro dvacet roků v západním tisku kauzu české nezávislé opozice. V druhé polovině osmdesátých let byl, jak o tom mohu svědčit osobně, v každodenním telefonním styku s pražskými chartisty. Před pádem komunismu jsem totiž pro Jana Kavana z Glasgowa prostřednictvím elektronických sítí denně překládal do angličtiny prohlášení a zprávy českých chartistů. Kavan je pak poskytoval světovým sdělovacím prostředkům, které o ně měly jen velmi vlažný zájem. Kavan doslova nutil světové novináře, aby se zajímali o případy nespravedlivě pronásledovaných českých občanů. Je pravděpodobné, že takto zachránil život Stanislavu Devátému, který se stal koncem osmdesátých let obětí zvlášť brutálního pronásledování československé policie. Mezi britskými novináři měl Kavan pověst neobyčejně seriózního zdroje.
Kavan byl synem ortodoxního komunisty, pracovníka československého velvyslanectví, který byl z Londýna začátkem padesátých let odvolán a odsouzen ve vykonstruovaném procesu nejprve na doživotí a posléze na pětadvacet let. Kavanova matka, Angličanka, vychovávala své děti v Praze v padesátých letech ve velmi obtížné hmotné i sociální situaci. Ve škole vyvolávala učitelka Kavana na stupínek a říkala třídě, "Podívejte se, děti, to je syn zrádce dělnické třídy." Tak byl Kavan už v dětství ostře vylučován z komunity, do níž patřil.
Paradoxní je, že totéž se mu stalo, když se vrátil po letech emigrace do Čech v roce 1989. Tentokrát byl z českého společenství zcela zjevně vyloučen, protože se nehodily jeho politické názory. Měl dlouholeté zkušenosti z pluralitní britské demokracie a věděl, že žádná ideologie, tedy ani thatcherismus, nemůže být v demokracii nekriticky přijímána jako absolutní náhražka zdiskreditovaného komunismu. S Kavanovými názory můžeme nesouhlasit, zda je však morálně přípustné se jejich nositele snažit osobně znemožnit a zamezit mu působení v politice, je jiná věc.
Nyní je jasné, že Kavan nikdy nebyl vůbec nebyl registrován jako vědomý ani nevědomý spolupracovník české tajné policie. Materiál, který v poslední fázi soudního jednání předložil soudu zástupce ministerstva vnitra Kolář, dokazuje jen, že byl Kavan cílem zájmu Stb jako dosti významný příslušník české emigrace v Británii. Ve svazku, který byl soudu předložen v originále a v úplnosti, se několikrát praví, že Kavanovy styky s pracovníkem londýnského velvyslanectví Zajíčkem v letech 1969-70 "nikdy neměly charakter agenturní spolupráce".
Kavan je však dál v Čechách nepodloženě obviňován, nejnověji v televizních novinách NOVY z 16.1., že je prý "podezřelý z prozrazení zahraniční zásilky knih české policii začátkem osmdesátých let", nebo že prý byl v Británii, jak napsaly Lidové noviny 17.1., "odsouzen za křivou přísahu". Jsou to pozoruhodné nepřesnosti, jichž se dopouštějí české sdělovací prostředky bez skrupulí.
Složitý je případ dokumentárního filmu o případu kamionu zakázaných knih, který vysílala britská komerční televize. Byl to jeden z padesáti kamiónů, kterými za dvacet let komunismu naposílal Kavan z Londýna do Československa v součinnosti s čelnými představiteli české emigrace, jako byl Pavel Tigrid, Josef Škvorecký či Jiří Pelikán, celkem deset tun nezávislé literatury. Jen jeden z těchto kamiónů zadržela v roce 1981 Stb, a to na udání člověka v Čechách, jehož jméno je českým úřadům i disidentům známo. Policie zatkla v té souvislosti sedm lidí. Je prokázáno, že Kavan neměl s prozrazením kamionu nic společného.
Reportér Julian Manyon v britském televizním filmu o případu nepřesně uvedl , že kamion obsahoval jména, která vedla k uvěznění disidentů. V kamionu však byly především balíky knih označené jen kódy příjemců: Heslo "George" znamenalo Petr Pithart, "Zajíc" Jaroslav Šabata, "Delta" Jan Ruml, "Ester" Alena Hromádková. Tito lidé nikdy nebyli zatčeni. Kavan argumentuje, že musel "v zájmu záchrany uvězněných disidentů vytvořit co největší vzdálenost mezi kamionem a jejich jmény", protože by je mohla česká komunistická justice na základě neuvážených Manyonových výroků odsoudit na dlouhá léta do vězení. Proto si Kavan na film stěžoval u britské komise zabývající se stížnostmi na televizní vysílání, kde uvedl, že v zásilce nebyla žádná jména, ale knihy byly pro příjemce označeny jen hesly.
Kavanovo tvrzení bylo nepřesné: v kamionu sice nebyla jména příjemců knih, obsahoval však od Pavla Tigrida 24 listů samolepicích štítků s adresami lidí namátkou vybraných z českého telefonního seznamu, českých knihoven, vědeckých ústavů a nejznámějších disidentů. Ty používala Jiřina Šiklová k rozesílání výtisků Svědectví a Listů poštou lidem v Čechách. Když vyšla existence těchto štítků po pádu komunismu najevo, britská televizní komise konstatovala, že ji Kavan svým původním svědectvím "uvedl v omyl" . Zrušila proto své původní rozhodnutí, které podpořilo Kavanovu stížnost proti Manyonovi. Komise se odmítla se zabývat důvody, proč Kavan původně svědčil nepravdivě. Kavan však v Británii nebyl odsouzen za křivé svědectví, jak píší Lidové noviny.
Kavanův případ je znepokojujícím příkladem nepevnosti právních a politických struktur v České republice. Jako takový ho vykládá i měsíčník New Yorker, který otiskl v říjnu 1992 rozsáhlou reportáž o "sametové čistce v Praze" proti Kavanovi. Autor článku Laurence Wechsler shrnul na obrovské ploše velké množství názorů na Jana Kavana. Vyplývá z nich, že je Kavan rozpornou a možná "příliš intenzívní" osobností, která si lehce dělá nepřátele. To však není důvodem pro to, aby se s Kavanem v Čechách zacházelo tak nespravedlivě, jak toho byla poslední léta svědky. Článek v New Yorkeru je dramatické a smutné čtení. Snad nejbolestnější - při četbě jsem se docela styděl - je epizoda, v níž se Kavan v 15. září 1992 dostavil v 8.30 ráno před Baštovu komisi plný energie připraven přednést svou obhajobu. Komise se nesešla v plném počtu. Nebyla usnášeníschopná. Čekalo se asi do jedenácti, kdy se konečně chybějící člen dostavil. Kavan se okamžitě pustil do své obhajoby, ale než text dočetl, vstal jiný příslušník komise a řekl, že musí odejít. Jednání bylo odročeno.
31. ledna 1996 má Jan Kavan nový soudní spor. Žaluje list Telegraf, který napsal, že Kavan byl double agentem pro Stb a britskou tajnou službu a že do Čech za komunismu nikdy žádné knihy neposílal. U soudu už svědčil o přebírání Kavanem zasílaných zakázaných knih Petr Pithart a na 31. ledna jsou předvoláni svědci Jiřina Šiklová, Daniel Kummerman, Petr Uhl a Jan Ruml, který byl jedním z hlavních příjemců Kavanových zásilek knih z Anglie. Doufejme, že se ministr k soudnímu jednání dostaví a bude svědčit podle svého svědomí.
Jan Kavan se hájí v doslovu k českému vydání autobiografické knihy své matky. (Kavanova matka Rosemary žila po smrti svého manžela Pavla v Československu Rosemary Kavanová s dvěma malými dětmi v bídě. V roce 1968 sympatizovala s Pražským jarem a po ruské okupaci aktivně pracovala v disidentském hnutí. Jan Kavan, který byl od r. 1968 jako student v Británii, ji v sedmdesátých letech propašoval z Československa do Londýna. Rosemary Kavanová zemřela na rakovinu roku 1981 ve věku 58 let.) Kavan v doslovu k pohnuté životopisné knížce své matky píše:
27. dubna 1981 objevili čeští celníci tajné skrýše v kempingovém karavanu, kterým dva mladí franxcouzští socialisté převáželi asi čtyři sta kilogramů vyžádaných opozičními skupinami z Prahy a z Brna. Byly mezí nimi stovky výtisků českých emigračních periodik, především Listů a Svědectví, i knih zakázaných českých spisovatelů, vydaných hlavně torontským nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých a kolínským Indexem, dále nahrávky neoficiálních folkových Zpěváků Pallasova švédského Šafránu, odborné knihy britských a amerických autorů a malá přenosná kopírka. Mladí Francouzi byli zadrženi a obviněni, ale po protestech právě zvolené Mitterrandovy vlády byli po třech týdnech vazby vyhoštěni z republiky.
Podobné kempingové vozy jsem posílal každý rok asi pětkrát nepřetržitě od roku 1970. Až na jaře roku 1990 jsme se z archívů StB dověděli, jak se tajná bezpečnost deset let marně snažila tento můj kanál objevit. V listopadu 1980 se jim konečně podařilo dostat do skupiny Jiřiny Šiklové svého agenta, dr. P.M., bývalého politického vězně ukrajinského původu. Tento muž prozradil příjezd karavanu a garáž ve Staré Boleslavi, kde byly ukryty materiály, které Francouzi měli vyvézt. Policie zatkla přibližně třicet obhájců lidských práv a samizdatových autorů. Pět mužů a dvě ženy strávili ve vězení celý rok.
Většina zatčených neměla nic společného s obsahem zadrženého karavanu. Bylo pochopitelné, že se prokurátor pokusí dokázat přímé propojení obviněných disidentů s karavanem. Stejně pochopitelně jsem se já, má matka a naši přátelé v Anglii snažili jakékoliv podobné spojení popřít a prokurátorovu práci tak ztížit. Snažili jsme se zajistit pro uvězněné co největší publicitu a zdůraňovali jsme, že jsou perzekvováni za své politické přesvědčení a za obhajobu lidských práv podle Mezinárodního poaktu o občanských a politických právech, který v roce 1976 ratifikovalo i Československo. Měli jsme s kampaněmi za politické vězně už značné zkušenosti. I do televizí řady zemí se nám podařilo dsotat filmy například o stíhání Jiřího Muellera, Jaroslava Šabaty, Jana Zesaře a dalších v roce 1972, o Václavu Havlovi a dalších členech VONSU v roce 1979, o Rudolfu Battěkovi v roce 1980, apod.
V roce 1981 jsem proto uvítal nabídku komerční britské televizní společnosti Thames TV natočit program o zadržení mého karavanu i o zatčených disidentech. Během filmování jsem se několikrát pohádal s reportérem Julianem Manyonem, protože má snaha, aby program co nejvíce pomohl obviněným v době, kdy čekali na proces a prokurátor formuloval obžalobu, narážela jednak na Manyonovu představu politické "bondyovky", která by byla u diváků úspěšnější než věcné právní argumenty nebo politické analýzy, a jednak na jeho přesvědčení, že oficiální názor československých vyšetřovatelů je třeba respektovat a dát mu v programu patřičnou vážnost. Přesto jsem byl zcela zaskočen tím, co se stalo. Nepojal jsem žádné podezření, když na tiskové konferenci v předvečer vysílání programu Manyon předstíral, že zvukový záznam není ještě hotový, a tak komentář četl ze svého zápisníku. Nemohl jsem proto reagovat na pasáž, kterou schválně vynechal a kterou jsem poprvé uslyšel až následující den, kdy jsem se díval na televizi spolu s matkou a přítelem. V inkriminované pasáži Manyon tvrdil, že v karavanu byl "seznam jmen a adres lidí v Československu, kontaktů tajné organizace Jana Kavana." Nebezpečnost této lži zvýraznil poznámkou, že když tyto "důkazy" padly do rukou StB, umožnily jí provést zátah na disidenty. Aby nebylo pochyb, které disidenty má na mysli, proběhly na obrazovce v té chvíli fotografie sedmi obžalovaných vězňů.
Nikdy nezapomenu, jak byla má matka šokována touto novinářskou bezohledností vůči bezpečnosti českých disidentů, kterým měl program údajně pomoci.
Na druhé straně jsem rád, že se matka nikdy nedověděla, jak se naše snaha uvězněným pomoci nakonec obrátila proti mně. V létě 1981 jsem proti programu Thames TV podal stížnost k Broadcasting Complaints Commission (BCC), což je speciální rozhlasová a televizní komise pro stížnosti, jež se zabývá programy, které nějakým způsobem poškodily své subjekty nebo s nimi neférově zacházely. Touto stížností jsem chtěl zpochybnit jednoznačný dojem z programu, že zadržení karavanu, respektive jeho obsah, vedly přímo k zatčení sedmi disidentů a že tito obžalovaní byli adresáty mých knih a spolupracovníky mé "tajné organizace v Československu",m za což by mohli být odsouzeni k mnohaletému žaláři. Ve stížnosti jsem dokazoval, že jsem v Československu nidky neměl žádnou "tajnou organizaci", neboť vydávat Chartu 77 za mou organizaci by bylo směšné. Rovněž jsem dokazoval, že adresáti pravidelných zásilek objednaných knich byli vždy vedeni pod kódovými jmény a že v úkrytech vozu nebylo nic, co by umožnilo StB zatknout ty disidenty, kteří v té době ve vazbě čekali na soudní proces, a že oačné tvrzení Thames TV tyto vězne poškozuje a ohrožuje. V dalších částech stířnosti jsem protestoval proti tvrzení televizního reportéra, že Jan Ruml doma organizoval podzemní dělnickou opozici, podobnou polské Solidaritě, proti podvodu s komentářem, kterého se Manyon dopustil na zmíněné tiskové konferenci, apod. Všechna má tvrzení byla pravdivá a BCC mi v pěti bodech stížnosti dala v roce 1985 za pravdu.
Měl jsem však jedno velké dilema: zda přiznat, že kromě kódovaných jmen byla ve voze i jména nekódovaná, balík samolepek adres oficiálních institucí i občanů vybraných z telefonního seznamu od Pavla Tigrida i několika známých disidentů. Tyto samolepky používali v Čechách disidenti k rozesílání zakázané literatury na náhodně vybrané adresy z telefonního seznamu domácí českou poštou. Tyto samolepky nemohly sloužit StB jako důkazy pro stíhání disidentů a také za ně nikdo stíhán nebyl. Nechtěl jsem původ a smyls samolepek veřejně vysvětlovat BCC, protože bych tím nahrál Státní bezpečnosti, která se beztak snažila využít je propagačně v československé televizi, a tak jsem se rozhodl tuto informaci zatajit. Pamatuji se, jak jsem se o tom radil se svou matkou. Oba jsme došli k přesvědčení, že mám na to morální právo a pokud by se někdy komunistický režim v Československu zhroutil a estébácké archívy se otevřely, že to naši přátelé z opozice bez problému vysvětlí a obhájí. Napsal jsem osvém rothodnutí opozičním přátelům do Prahy, včetně těch, kteří byli na jaře 1982 propuštění po roce z vazby. Nikdo z nich nic nenamítal.
V roce 1991 obdržel Julian Manyon v Praze důkaz, že v mém karavanu byly nalezeny samolepky pana Tigrida. Díky tomu BCC na jeho žádost anulovala v
roce 1992 rozhodnutí v tom bodě stížnosti, který se týkal jmen a adres v mém karavanu. V té době jsem byl označen za tajného spolupracovníka StB a snad i díky tomu jsem nedostal možnost vysvětlit důvody, proč jsem tuto informaci zamlčel. Umožnilo to mým českým politickým protivníkům, aby mne na vrcholu vzedmuté kampaně na jaře 1992 ve sdělovacích prostředcích obvinili, že jsem nebyl jen agentem StB, ale že jsem lhal i Západu.
V roce 1992 vydala na podnět Juliana Manyona britská Broadcasting Complaints Commission v jednom z pěti bodů původního rozhodnutí o Kavanově stížnosti proti Manyonovi a Thames Television opravu. Uvedla, že vyšly najevo podrobnosti, z nichž vyplývá, že určité adresy v inkriminovaném kamionu byly. V tomto bodě tedy opravila svůj nález z roku 1985 a konstatovala, že "komise nepřijímá vysvětení pana Kavana, že měl právo zatajit tuto informaci, neboť potřeboval chránit ostatní". Závěr textu opraveného nálezu komise zní:
"Komise zvažovala, zda by neměla s ohledem na materiály, jež jsou nyní k dispozici, znovu přezkoumat stížnout na to, že zpracování uvedeného incidentu bylo nesprávné a nepoctivé. Usoudila, že by to bylo pro ni nepatřičné. Zaprvé, pan Kavan, ať již jeho motivy byly jakékoliv, uvedl při předkládání své stížnosti Komisi v omyl. Za druhé, pořad, jehož se stížnost týkala, se vysílal v roce 1981. S ohledem na dlouhou dobu, jež mezitím uplynula a na změněnou situaci v Československu se Komise domnívá, že neexistuje žádný nepostradatelný důvod, proč by se měla stížnost pana Kavana na nesprávné a nepoctivé zpracování incidentu dále šetřit."
Po jmenování Jana Kavana stínovým sociálně demokratickým ministrem zahraničních věcí znovu rozpoutaly některé sdělovací prostředky v ČR proti němu kritickou kampaň. Je založena na faktech?
Požádal jsem Jana Kavana o vysvětlení. Co je podstatou jeho potíží v Senátu?
Zde jsou jeho slova:
"Stále jde o jedno a totéž. Benjamin Kuras (překladatel a novinář, který žije v Británii) napsal v roce 1992 v Respektu, že jsem spáchal v Británii "trestný čin křivé přísahy". Bylo to zavádějící a nepřesné. Nesvědčil jsem u soudu, ale před komisí pro stížnosti na televizní vysílání, Broadcasting Complaints Commission, která není soudní institucí. "Perjury" (křivou přísahu) lze v Británii spáchat pouze před soudem. Přitom rozhoduje o tom, zda šlo o křivou přísahu, porota.
Šlo o to, že reportér Julian Manyon zahrnul do komentáře pořadu britske televize o disidentech v Československu k záběrům francouzského kamionu na obrazovce onu osudovou větu: "They carried the names and addresses of people in Czechoslovakia, contacts of Jan Kavan's secret organisation."
Když se film před vysíláním v televizi v Londýně předváděl novinářům na tiskové konferenci, jíž jsem byl přítomen, promítal se bez nahraného komentáře. Manyon stál před novináři a komentář k filmu sám v sále četl. Výše zmíněnou inkriminovanou větou z textu záměrně vynechal. Věděl, že bych okamžitě vyskočil a větu dementoval. Byla nepravdivá a hrozila totiž stát se základem trestného stíhání proti osobám v Československu."
V odvolacím řízení v Británii po pádu komunismu schválila Broadcasting Complaints Commission pět ze šesti bodů mé stížnosti, ale šestý bod odmítla, a to právě tento, v němž jsem si stěžoval na výrok, že kamión obsahoval "jména a adresy lidí v Československu, kteří byli členy mé tajné organizace". V kamiónů byly jména a adresy od Pavla Tigrida, namátkově vybrané z telefonního seznamu (včetně adres komunistických úřadů), které nemohla proti nikomu policie použít.
Mimo jiné byla Manyonova věta nepravdivá i proto, že Charta 77 se nedá označit za "Kavanovu tajnou organizaci".
Posléze mi nabídl Michal Klíma z Lidových novin, že se mnou otiskne tento deník rozhovor. Dělal ho se mnou Bohumil Pečinka a znovu a znovu se v rozhovoru vracel k té otázce křivé přísahy. Až jsem se naštval a řekl jsem, že to je "nehorázná lež". To potom v těch novinách vyšlo.
Bohumil Kuras mě tedy žaloval podle zákona na ochranu osobnosti, že prý jsem ho osobně poškodil výrokem, že to, co napsal v Respektu, je "nehorázná lež". Jde o novinářský občansko-právní spor, jakých mívají ministři často několik. V žádném případě nemůže ohrozit mé cesty do zahraničí. Podívejte se, právě jsem se vrátil z Bruselu z jednání Evropské unie.
A co se tedy nyní děje v Senátu? Měl úkol vytvořit stálou - nadstranickou - parlamentní delegaci pro styk s Evropským parlamentem. Česká sociální demokracie dostala právo jmenovat pro tuto trvalou delegaci dvě osoby. Původní bylo rozhodnuto, že se členové delegace budou schvalovat hromadně, aklamací.
Když se však parlamentní klub ODS dověděl, že jednim z nominovaných zástupců ČSSD pro tuto delegaci je Jan Kavan, vynutil si, aby se její členové neschvalovali aklamací, ale po jednom tajným hlasováním. V prvním kole tohoto hlasování nebyl Jan Kavan schválen převahou šesti hlasů. ČSSD byla vyzvána, aby nominovala někoho jiného. ČSSD však konstatovala, že ODS nemůže mít právo kádrovat zástupce její strany na mezinárodním fóru. V druhém kole se o této záležitosti bude hlasovat 10. - 11. června.
V Evropském parlamentě vyvolalo toto hlasování rozčilení, konstatoval Kavan. Představitelé pravice i levice poukázali na to, že jde o porušení tzv. Hontova principu proporcionality, podle něhož jsou delegace jednotlivých států vysílané do Evropského parlamentu mnohostranické a musejí se plně respektovat nominace jednotlivých stran. Parlament dané země jen tato jmenování potvrzuje.
Na základě tohoto rozhořčení napsala Strana evropských socialistů minulý týden dopis Václavu Klausovi, v němž zdůrazňuje, že se tato ostracizace týká i jich samotných a že se socialističtí poslanci v Evropském parlamentu chtějí setkávat s představiteli všech stran, zvolených podle stejných zásad, jako u nich. V dopise Klausovi se také praví, že porušení Hontova principu ohrožuje českou demokracii. Poslanci vyjadřují v závěru dopisu Klausovi naději, že česká vláda tímto "neohrozí dobrou pověst české demokracie".
Senátní klub ČSSD Kavana znovu ve středu formálně nominoval za člena stálé parlamentní delegace pro Evropskou unii a bude to dělat opakovaně i nadále.
V Mladé frontě Dnes vyšla v souvislosti s mým jmenováním stínovým ministrem zahraničních věcí "šílenost", konstatoval Jan Kavan. List napsal, že jsem v Británii "persona non grata", protože jsem usvědčený lhář.
To je naprostý nesmysl. Opakuji, že jsem nebyl souzen ani odsouzen za křivé svědectví. Nemohu být v Británii prohlášen za nežádoucí osobu, neboť mám kromě českého i britské občanství a mám tedy automatické právo jako britský občan na vstup do země.
O článku v MFD a o kampani proti mé osobě jsem informoval také nynější britské ministry, ministra zahraničních věcí Robina Cooka, ministra obrany George Robertsona a ministra vnitra Jacka Strawa. Robin Cook navštívil loni na mé osobní pozvání Českou republiku. Jsou to moji blízcí přátelé, s nimiž spolupracuju úzce léta. Jsou to moji kamarádi. S Jackem Strawem jsem studoval na univerzitě. S Pauline Greenovou, šéfkou evropských socialistů v Evropském parlamentě, se dobře znám už pětadvacet let.
Ministři britské vlády mi odpověděli mi, že mi nemohou napsat vyjádření, že nejsem v Británii osoba non grata, protože se nemohou snižovat k něčemu tak idiotskému - každý musí vědět, že je to nesmysl.
Hovořil jsem o této věci nyní v Bruselu více než dvě hodiny s Neilem Kinnockem, vysokým komisařem Evropské unie a bývalým šéfem britské Labouristické strany. Ujistil mě, že bude-li zapotřebí, bude svědčit o mé bezúhonnosti."