| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
V kostce Václav Klaus konstatuje:
Dále cituji z Klause přímo:
"Jan Čulík, lektor na univerzitě v Glasgowě říká, že klíčem k budoucímu hospodářskému přežití České republiky v nynějším, bouřlivě se technologicky rozvíjejícím světě, je právě schopnost českých vědců vynalézat nové technologie a efektivně a rychle je realizovat v českém průmyslu (Slovo 2. 5.). To je pro mne téměř absolutně absurdní myšlenka. Vědci většinou nové technologie nevynalézají, domácí vědci nemohou znát - a to ani zdaleka všechny doma používané technologie a určitě není možné, aby sami vědci tyto nové technologie efektivně a rychle realizovali v českém průmyslu.(...)
Pan Čulík navíc dává jako vědě stejný význam Internetu (jak nedávno někdo vtipně řekl infernetu - podotýkám od slova inferno, nikoli od slova fernet) a začíná se obávat, že v naší zemi vzniká nová společenská nerovnost, třída informovaných lidí s přístupem k Internetu a třída nevědomých, jimž je přístup k Internetu odepřen. Proto by se měla česká vláda soustředit na jeho povinné zavádění. Jeli pan Čulík skutečným vědcem, pak by měl vědět, že věda není o informacích, ale o vědění, o myšlení, o schopnosti zobecňovat myšlenky, vytvářet z nich modely a testovatelné teorie, a ty potom testovat. Věda není o Internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění. "
Klaus uzavírá:
"Nevěřím proto panu Čulíkovi, že u nás vzniká nerovná společnost a že to hrozí ochromením ekonomického rozvoje. I Internet je jen a jedině nástroj, v rukou někoho je obrovským přínosem, v rukou jiného neznamená vůbec nic. Ale tak je to ostatně na světě se vším. "
Je nebezpečné, stojí-li v čele českého státu člověk, který nemá ponětí o potenciálně velmi dramatickém vlivu Internetu na ekonomiku a společnost. Vzniká globální a informační společnost. Jiná věc je, že nikdo neví, jakou přesně bude mít formu. (Viz např. projev Tonyho Halla, šéfa zpravodajství společnosti BBC, níže v těchto Britských listech.)
Jde o takzvaný paradigm shift, hlubokou kvalitativní změnu způsobu, jak funguje společnost. Je nebezpečné, když stojí v čele státu lidé, kteří si to neuvědomují.
Jen stručně k některým bodům Klausovy polemiky:
V některých místech kritizuje argumenty, které mi vkládá do úst. Napadá mě tam, kde s ním v podstatě souhlasím. Napsal jsem:
"Klíčem k budoucímu hospodářskému přežití ČR v nynějším bouřlivě se technologicky rozvíjejícím světě je právě schopnost českých vědců vynalézat nové technologie a efektivně a rychle je realizovat v českém průmyslu. Jak to, že se premiér nesoustřeďuje na vypracování takové strategie, která by vedla k efektivnímu financování vědy a k co nejefektivnějšímu propojení vědeckého výzkumu s průmyslovými podniky?"
Odpovědět na to, že "technologii vytvářejí technici a o její aplikaci rozhodují manažeři a ekonomové, jsou-li k tomu v daném ekonomickém systému dostatečně motivováni" a že "úloha vědce je v něčem úplně jiném" - se mi zdá zavádějící. Klaus se vyhnul mému poukazu na to, že se v roce 1994 česká vláda oficiálně zavázala, že zvýší podporu české vědy na úroveň podpory pro vědu v zemích Evropské unie.
Biochemik dr. Jan Konvalinka z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd mi v reakci na Klausův článek napsal:
"Ten problem souvislosti mezi vydaji na vedu a technologickym pokrokem je opravdu realny a rozhodne tady neni prima umera, v tom ma Klaus pravdu; zejmena v nasi situaci, kdy prumyslova poptavka po aplikovane vede se blizi k nule. Mohl bych sice argumentovat, ze je to zase vina vladni politiky (hlavne spatne provedene privatisace), ale to ted je trochu lacine.
Vzdycky jsem mel pocit, ze veda je tady od toho, aby lidi vymysleli NOVE veci, ne jen plnili nejake spolecenske objednavky. Existovala snad v r. 1985 nejaka spolecenska objednavka po internetu? Nebo v r. 1975 nejaka spolecenska objednavka po osobnich pocitacich?"
Klaus argumentuje, že za socialismu měli vědci pro vědeckou práci ty nejlepší podmínky, a přesto to hospodářství nijak nepomohlo. To přece není přesvědčivý argument. Sám Klaus ho pak ve svém článku podvrací, když o několik řádků níže poukazuje na to, že za socialismu vedla iracionalita systému k hospodářské neefektivnosti.
Myslím, že nelze posuzovat nynější a nadcházející vliv počítačů na světovou ekonomiku podle posledních dvou desetiletí, jak to dělá Václav Klaus. Vzrůst vlivu počítačové revoluce je tak strmý a stále se zrychluje, že se asi nedá extrapolovat zkušenost posledních dvou desetiletí a přenášet ji do budoucnosti. Odborníci se shodují, že zřejmě nyní dochází k výrazné kvalitativní změně ve způsobu, jak funguje hospodářství a společnost.
Souhlasím s Václavem Klausem, že Internet je pouze nástroj a že nikdy nenahradí samostatné myšlení a schopnost zobecňovat. Klaus píše: "Věda není o Internetu a už vůbec ne o jeho povinném zavádění." Neslučoval jsem vědu s Internetem. Napsal jsem, že je význam Internetu srovnáván s vynálezem knihtisku. Knihtisk je nástroj.
Internet je však neobyčejně mocný nástroj. Ruší vzdálenosti a bezprostředně zpřístupňuje badateli informace z celého světa. Umožňuje okamžitou výměnu myšlenek s kolegy v daném oboru, ať jsou kdekoliv na světě. Vzniká celosvětový mozek. Troufám si argumentovat, že to výrazně usnadňuje, zrychluje a zkvalitňuje inovativní práci. Nejsem sám. Internet je zpřístupňován občanům v mnoha zemích světa, zejména ve Spojených státech, v Británii i v mnoha jiných zemích. Nedávný odborný průzkum v Británii doporučil, aby měly všechny děti nad devět let ve školách vlastní osobní e-mailovou adresu.
Ano, v ČR skutečně vzniká nerovná společnost, kde jen někteří mají přístup k Internetu a jiní nikoliv. Česká republika by mohla přeskočit nynější etapu postkomunistické hospodářské stagnace, kdyby se systematicky zaměřila na rozvíjení nejmodernějších informačních technologií, tak jako třeba Malajsko, kde tamější vláda programově buduje hypermoderní počítačová mezinárodní města pro jednadvacáté století.
Nabídnou mi Lidové noviny právo odpovědět na Klausův článek?
Karel Kuehnel působil jak známo několik let jako český velvyslanec v Londýně, a tedy byl právě v ohnisku veškerých kontaktů mezi Británii a Českou republikou.
Škoda, že Českou televizi nenapadlo zkoumat, kolik podnikatelských kontraktů přinesl Kuehnel do ČR za dobu svého působení jako český velvyslanec - bylo by to možná zajímavým měřítkem toho, jak efektivním bude ministrem obchodu a průmyslu. (JČ)
Koncem sedmdesátých let podle tehdejších zpráv tisku otevřeli tzv. milovníci zvířat velkou voliéru v jedné italské zoologické zahradě. Ptáci, nabyvší kýžené (opravdu?) svobody, se rozlétli do okolí a anonymní milovníci zvířat si potají mnuli ruce radostí. Když se ovšem přiblížila večerní hodina krmení, vrátila se převážná část "osvobozených" ptáků nazpátek - o těch, co se nevrátili, se nedalo zjistit, zda prostě nenašli cestu zpět či zda vědomě zvolili život ve svobodě.
To je velmi příhodná paralela k vývoji postkomunistických zemí a jmenovitě ČR po roce 1989. Zavedeme si kapitalismus a budeme se mít konečně dobře. Budeme svobodní, budeme si dělat, co budeme chtít, cestovat, vozit se v západních autech, ale to krmení, to si z té klece ponecháme, to nebylo tak špatné. Když se pak během doby ukázalo, že i krást se dá ještě lépe než za socialismu, nechybělo určité části obyvatelstva nic ke spokojenosti. Nikdo z tehdejších předních (i levicových) představitelů nepoukázal důrazně národu na obrovské škody způsobené komunistickým režimem a na cenu, kterou za to bude nutno zaplatit. Naopak bylo možno slyšet z úst tehdejších (i přechodných) prominentů (Komárek), že na to nejsme tak špatně.
Skeptická a realistická část národa, mající své pochybnosti o tom, jak dobře na tom jsme, se instinktivně přikrčila a vyčkávala v klidu, jak to všechno půjde dál. Přísný restriktivní režim by ji byl vůbec nepřekvapil. Ovšem všichni ti, co určovali další vývoj, ať už bývalí disidenti ruku v ruce s bývalými podle okolností převlečenými "řídícími" pracovníky, právníci, ale hlavně ekonomové, měli jen velmi zprostředkované tušení o tom, jak se v zemi pracuje. ("U ekonomů je reálný svět většinou cosi jako mimořádná událost", Magazín LN, 28.2. 1998, Muzrphologie, Horngrenův postřeh). Proto si neuvědomili, že v prvé řadě se lidé musí znovu naučit pracovat, znovu se naučit disciplíně a zodpovědnosti, což už vlastně vyšlo najevo v roce 1968, ale upadlo zase v zapomnění. Vzpomínám si, že si tehdy jeden podnik objednal západoněmecké konzultanty, aby mu pomohli efektivně zreorganizovat výrobu. Ti strávili v podniku velmi krátkou dobu. Když viděli prakticky všude nepořádek a špínu, zaměstnance diskutující či nerušeně se poflakující po továrně a stále přítomné zákazníky v kantině, sdělili vedení asi toto: "Tohle jsou poměry, ve kterých si musíte zjednat pořádek sami. A až si ho zjednáte, tak nám zavolejte a můžeme se pak na to podívat."
Zjednání toho pořádku mělo být i po roce 1989 a zůstává i dnes prvním a nevyhnutelným reformním krokem, bez kterého se hospodářství bude propadat stále hlouběji.
V některých oborech by tento krok mohl přinést růst produktivity možná o dvacet procent bez jakýchkoliv investic. Je nezbytné zavedení přísné disciplíny, kontroly množství a kvality odvedené práce nejbližším nadřízeným v továrnách, v úřadech, prostě všude a na všech stupních. Ukázalo by se, že je stále dost nejen řadových, ale i vedoucích či řídících pracovníků, kteří to s prací nemyslí vážně, nebo na ni prostě nestačí a že je nutné je nahradit či se bez nich obejít. Ukázalo by se také, že by se skoro všude našli lidé, kteří danou práci umějí dělat lépe, a to by byl první krok k naléhavě nutné obnově přirozené hierarchie na všech pracovištích odshora dolů. Je třeba rozrazit ten bludný kruh solidarity lidí parazitujících vědomě nebo i nevědomě na svém zaměstnavateli, tolerujících si navzájem všelijaké nedostatky, lajdáctví, různé podfuky a přestupky a kdovíco ještě.
Nejvhodnějším okamžikem pro to bylo přirozeně první období po přelomu 1989, dnes už je to obtížné, protože odborové a různé jiné zájmové organizace včetně parlamentu hájí a budou hájit už ze zásady zmíněné nedostatky, protože se domnívají (a do jisté míry se jim nelze divit), že staré "pořádky" byly integrovány do nového systému. Proto si některé z nich kladou finanční požadavky odvozené srovnáváním s platy obdobných profesí na západě, nikoliv však s jejich "výstupy" (rozuměj výkonem, produktivitou, apod.)¨, jak se diplomaticky vyjádřil Václav Klaus ve svém projevu na nedávném Žofínském setkání, ve kterém také závěrem prohlásil, že "postup české ekonomiky vpřed stojí a padá s tím, nakolik se nám podaří zastavit zřetelný proces zesilování mocenského postavení nejrůznějších o parciální výhody usilujících zájmových skupiny, nakolik se nám podaří ubrzdit militantní tendence některých odborových svazů i profesních sdružení a nakolik se podaří blokovat nebezpečné korporativistické a syndikalistické tendence."
Potíž je v tom, že dosavadní styl vládnutí a k tomu absolutní bezzubost policejního a soudního apaarátu mohla vzbudit u obyvatelstva či různých jeho skupin dojem, že si musí "urvat" to, co urvat jde, dokud je to možné, což nutně vede k válce všech proti všem. Ještě větší potíž je pak, že případné vystřídání dnešní koalice vládou pod vedením sociální demokracie by možná přineslo odstranění těch největších výstřelků v rozkrádání, ale jinak by zásadně nic nevyřešilo, protože ČSSD by se nejprve musela stát rukojmím nátlakových skupin, než by volby mohla vyhrát.
V současném západoevropském světě dochází s určitou pravidelností k jakémusi střídání režimů s tím, že ty "pravicové" se v podstatě snaží spíše šetřit, zvyšovat nároky na pracovní výkon, vytvářet hodnoty a rozproudit hospodářský život, zatímco ty "levicové" se spíše zase zaměřují na rozdělování či přerozdělování těch dříve vytvořených hodnot, což činí tak dlouho, až už není co rozdělovat, takže je řada zase na těch "pravicových".
Nastartovat takový cyklus by byl úspěch v ČR, ovšem v dnešní politické konstelaci by nástupnická vláda po dnešní tzv. pravicové koalici nemělo co rozdělovat, protože koalice sama už nějakou dobu rozděluje i to, co nebylo ještě vytvořeno - šetřit, utvrzovat disciplínu či dokonce prosazovat zvýšení produktivity (což by nevyhnutelně znamenalo i propuštění lidí z práce) by pak pro levicovou opozici nebylo slučitelné s programem, který ji přivedl k moci. Tato situace značně ztěžuje byť i jen představy, jak pokračovat dál.
Bulharský prezident Stojanov prohlásil nedávno při své návštěvě Prahy (MF Dnes, 1.3. 1997), že "když jsme oslavovali konec vlády socialistů, musel jsem svým spoluobčanům zkazit radost a říci jim, že ač hrozně zchudli, budou muset za nutné reformy ještě teprve zaplatit".
Nechtěl bych tvrdit, že občané ČR hrozně zchudli, předvánoční nákupy 1996 např. vysoko překročily ty nejoptimističtější předpoklady, v Praze je teď jedno auto na dva obyvatele. Ovšem přírůstek reálných mezd v procentních bodech byl v posledním období téměř dvakrát větší než přírůstek produktivity a o pevnosti české koruny má české obyvatelstvo zřejmě jiné informace než vládní kruhy. A kdo ví, možná, že sdílí tajně názor pana Stojanova, že "bude za nutné reformy muset ještě teprve zaplatit". Ale všichni už dnes vědí, že to nebude jednoduché.
Generál de Gaulle kdysi vytkl Francouzům, že "nesnášejí ani strasti (či nemoci), ani prostředky proti nim".
A Češi snad ano?
Věnováno České televizi i televizi Nova.
Otázka pro české televizní pracovníky: nebudou-li se věci tak, jak je to vysvětleno v níže uvedeném projevu Tonyho Halla, nezůstane ČR beznadějně pozadu? (JČ)
"Nebudeme nikdy schopni televizním vysíláním vzdělávat veřejnost, protože na to nemáme peníze. V otevřené společnosti vás lidé nebudou poslouchat, když se je budete snažit poučovat. Vnucovat lidem kulturní pořady není možné. Šli by jinam. Nemůžeme vysílat zpravodajství, které by ukazovalo svět ve správné proporci ke skutečnému významu událostí. Zjistili jsme, že je kvadratický poměr mezi růstem nezájmu českých televizních diváků o mezinárodní události a vzdáleností od místa, kde k události došlo. Není důležité pouze vzdělání a žurnalistika. Poskytovat lidem zábavu je stejně vznešenou rolí jako jsou obě výše zmíněné role. Život není lehký a lidem by měla být dána možnost, aby se bavili. Aby si odpočinuli od vzdělávání i od novinářské práce."
Hlavní projev (keynote speech), přednesený v londýnském hotelu Churchill Inter-Continental, 30 Portman Square, London W1, večer ve čtvrtek 29. května 1997 před publikem mezinárodních novinářských celebrit při zahájení Evropského mediálního fóra, věnovaného námětu: "Zpravodajství: tradice a změna", které uspořádalo v Londýně ve dnech 29. a 30. května 1997 americké Freedom Forum, nezisková organizace prosazující globálně zásady svobodného projevu a volné kritické výměny informací.
Freedom Forum je nestranická, mezinárodní nadace, která podporuje svobodu projevu, svobodný tisk a svobodu ducha pro všechny národy světa. Nadace prosazuje své priority prostřednictvím programů, včetně konferencí, vzdělávacích aktivit, vydavatelské činnosti, rozhlasového a televizního vysílání, internetových služeb, stipendií, partnerství, vzdělávacích programů a výzkumu.
Práce nadace je financována z fondu, který ustavil roku 1935 Frank E. Gannet, tím, že věnoval na její účely akcie podniku Gannet Co. v hodnotě 100 000 dolarů. Tyto akcie mají v současnosti hodnotu 850 miliónů dolarů a jsou investovány do nejrůznějšího, systematicky spravovaného kapitálu.
Nadace má šest kanceláří ve Spojených státech, Asijské středisko v Hongkongu, Evropské středisko v Londýně a Latinskoamerické středisko v Buenos Aires.
Adresa je: news@freedomforum.org
Chci se dnes zabývat velmi skromným tématem: budoucností světa a naší rolí, jaké o světě přinášíme zpravodajství. Chtěl bych začít citátem z pořadu, který jsme vyrobili loni pro BBC Radio 4. Na tento citát od té doby pořád myslím, nemohu se ho zbavit. Jde o tento výrok, který pronesl v našem pořadu profesor Paul Kennedy, v přednášce, kterou pro nás připravil o globalizaci a o jejích důsledcích.
Profesor Kennedy řekl v našem pořadu toto: Ve Spojených státech a v zemích Evropské unie žije a pracuje celkem dohromady přibližně 250 miliónů pracovních sil. Tito lidé v současnosti vydělávají v průměru 85 amerických dolarů denně. Zavádění ekonomiky volného trhu v Jihoafrické republice, v Indonézii, v Indii, v některých částech Číny a v ostatních zemích jihovýchodní Asie velmi pravděpodobně přivede během života nadcházející generace na světový trh práce přibližně 1,2 miliardy nových pracovních sil ze zemí třetího světa. Drtivá většina těchto lidí v současnosti vydělává méně než 3 americké dolary denně.
Na nezměrnost tohoto výroku myslím od té doby skoro nepřetržitě. Nejsem schopen ho vyhnat z hlavy, myslím na to, když pracuju na zahradě, když jedu autem a zejména, při jednání v práci. Jak proboha budeme schopni tomuto přílivu čelit, jak těmto lidem budeme hospodářsky konkurovat, jak si poradí naše děti? Jaká je naše budoucnost?
Zeptejte se kteréhokoliv čelného podnikatele, kteréhokoliv šéfa odborů, politika, ekonoma, univerzitní pracovníky kdekoliv na světě. Skoro všichni budou s vámi souhlasit, že nejvýznamnějším problémem, jemuž nyní čelí svět, je globalizace.
Proces globalizace je širší, intenzívnější a rychlejší než kdy předtím a neexistuje proti němu žádná intelektuální opozice. Komunismus se rozložil. Vliv mají měnové trhy, mezinárodní přesuny kapitálu. Dochází k obrovským, hlubinným změnám ve struktuře výroby a v procesech technologického rozvoje. Něco, co bylo vynalezeno v jedné části světa, může být do několika měsíců, někdy dokonce do několika týdnů, vyráběno na běžícím pásu ve zcela jiné části světa.
A kromě toho - jako by to nestačilo - probíhá ještě informační revoluce. Myšlenky, zprávy, data, je možno posílat po světě během několika vteřin. Žádný stát, žádná organizace to nedokáže kontrolovat. A i když všichni souhlasíme, že tato revoluce skutečně probíhá, nikdo nevíme, kde to skončí, ani firma Microsoft.
Globalizace se týká nás všech. Většinou je její dopad pozitivní. Vidíme to například na obrovském sortimentu výrobků, které jsou nám nyní k dispozici v supermarketech. Existuje nyní schopnost prodávat nové myšlenky odkudkoliv kdekoliv na světě, na globálním trhu. Může to ale mít také záporné důsledky. Dělník, který přijde o zaměstnání v Liverpoolu, protože byla výroba přenesena to Indonézie nebo do Malajska, je zcela zjevně obětí globalizace.
Někteří odborníci varují, že globalizace povede v budoucnosti k válkám o mezinárodní obchod. Že v některých zemích se rozloží společenská smlouva, která tam existovala od konce druhé světové války. Někteří se domnívají, že globalizace povede ke kolapsu demokracie v některých západních zemích, které by se mohly stát obětí politického extrémismu, tím, že tam dojde k podstatnému zvýšení nezaměstnanosti. Kdo že to říkal, že historie je u konce?
Jak tedy reagujeme na toto všechny my novináři? Domnívám se, celkem vzato, že nikoliv příliš dobře. Existuje velký paradox. V době, kdy se o naší budoucnosti rozhoduje většinou globálně, čtenáři našich novin, diváci a posluchači našich pořadů se jak se zdá zajímají stále méně o to, co se děje ve světě. A reakcí na to se o světové události zajímají méně i novináři. Jsou introspektivnější.
To by mělo být zdrojem vážného znepokojení pro všechny kvalitní sdělovací prostředky. Kdykoliv se o tom komukoliv zmíníte, všichni souhlasí. Jenže vždycky dodají, že se s tím nedá nic dělat. Alespoň - jak se často děje ve Spojených státech - veřejná debata o tom všem tam konečně začala. Celká řada kritiků skutečně varuje, že seriózní reportérská práce o tom, co se děje ve světě, je opravdu v úpadku.
Vezměme jeden příklad. V nedávném čísle odborného amerického časopisu pro zahraniční politiku Foreign Affairs zaútočil Garrick Utley (čelný americký televizní novinář) na rozhlas a televizi, že poskytují příliš úzký pohled na svět. Napsal, že americké televizní okruhy věnují daleko méně vysílacího času mezinárodním záležitostem - uvedl, že vysílací čas, věnovaný mezinárodním záležitostem poklesl za posledních dvacet let o dvě třetiny. Důvodem je podle něho to, že náklady na zahraniční reportéry jsou příliš vysoké a televizní diváky jejich reportáže zajímají stále méně. A také, v důsledku vynikající práce mezinárodních tiskových agentur, je možno povrchně zeširoka reportovat mezinárodní události prostřednictvím záběrů, poskytovaných tiskovými agenturami - tato povrchnost často nahrazuje hloubku a analytický přístup a porozumění. Garrick Utley konstatoval, že snižování výdajů na zahraniční reportéry, zužování pozornosti, zvyšující se jednotvárnost zpravodajských relací vede diváky, kteří hledají v televizi serióznější informace o světě, k tomu, aby televizi vypnuli.
Americký časopis Dateline konstatoval, že světoví korespondenti souhlasí, že se v dnešní době dává daleko větší přednost ziskovosti zpravodajských pořadů před jejich společenskou odpovědností.
Domnívám se, že se tohle dnes děje po celém světě. Většina sdělovacích prostředků vydává méně financí na získávání zahraničních zpráv, na zahraniční korespondenty, na zahraniční kanceláře. Mohou to dobře ospravedlnit. Nejen proto, že je to příliš drahé, ale i proto, že mnoho průzkumů veřejného mínění údajně ukazuje, že diváci či čtenáři nemají zájem o zahraniční zpravodajství. "Naše vina to není," konstatují editoři. "To diváci takové zpravodajství nechtějí."
Takže nejzávažnějším úkolem pro nás pro všechny je toto: jak vzbudit zájem lidí o to, co jsou bezespora naprosto klíčové, životně důležité otázky naší doby. A druhý problém vzniká z jiné strany: je to Internet. Internet je útokem na samé jádro toho, co my všichni děláme jako šéfredaktoři.
Internet poskytuje obrovské množství informací. Je to vzrušující: dovoluje to uživateli, aby si našel na dané téma daleko podrobnější a hlubší informace, sledovat své zájmy, poučit se o nových věcech. Umožňuje to nové kontakty. Můžete sedět doma v New Yorku, v Londýně, v Singapuru, kdekoliv na světě, a číst si přímo o tom, co se děje v jiných částech světa, tak, jak to napsali lidé, kteří jsou přímo na místě, skutečně podstatně oživuje demokratickou debatu. Rozšiřuje to také podstatně škálu informací, která je nám dnes k dispozici. Tohle všechno je dobré.
Vznikají však i jiné otázky. Jak můžeme vědět, že informace, které jsou nám k dispozici prostřednictvím Internetu, jsou pravdivé? Pamatujeme všichni na zprávu, že letadlo TWA 800 sestřelila americká námořní řízená střela.
Byla to nepravdivá zpráva. Nepravdivá? No, byla na Internetu. Kromě množství skutečně spolehlivých a užitečných informací je na Internetu také obrovské množství spekulací a polopravd. Jak to má být uživatel být schopen zhodnotit? Jak máme být schopni analyzovat kontext, význam, pravdu?
Dovolte mi, abych uvedl příklad. My v BBC jsme skutečně hrdi na to, že jsme vysílali od samého začátku velmi podrobné zpravodajství z válek v bývalé Jugoslávii. Měli jsme tam po celou dobu reportéry na místě, zaznamenávali jsme každodenní změnu situace i vysvětlovali jsme globálnější vývoj.
Během celé této doby nám občas psali a telefonovali někteří diváci a posluchači, že už je tam Bosna nebaví, ať s tím jdeme do háje, "Bugger Bosnia". Ale až si lidé budou moci podle technologie vybrat, co chtějí sledovat podle svých zájmů, znamená to, že budou o z vlastní vůle naprosto neinformováni o tom, k jakým strašlivým událostech dochází na evropském kontinentu?
A to, domnívám se, je pro nás šéfredaktory nejvýznamnější a nejaktuálnější novinářská výzva. Musíme najít nové způsoby, jak zaujmout veřejnost těmito záležitostmi, aby se lidé zabývali věcmi, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami neuvědomují. Na druhé straně jim musíme pomoci se orientovat v bezbřehém množství informací, které je jim v poslední době stále více k dispozici.
Potíž totiž je, že informace bez schopnosti je analyzovat a porozumět jim jsou bezcenné. Protože jsme se octli uprostřed informační revoluce, stáváme se občas obětí falešné představy, že rozumíme světu lépe než kdy předtím. Není to pravda. Naopak: myslím, že vzniká propast mezi informacemi na jedné straně a porozuměním na straně druhé. Jaký mají všechny tyto informace hodnotu, když se v nich nedokážeme orientovat?
Jsem přesvědčen, že tato propast se bude nadále zvětšovat, pokud ji nepřemostí novináři, kteří výrazně usilují o to, porozumět světu. Vůbec to neříkám poraženecky, naopak mě možnosti novinářství budoucnosti naplňují energií.
Takže opakuji, že nejvýznamnějším problémem pro novináře dneška je vyřešit, jakým způsobem komunikovat lidem, že globalizací vznikají síly, které budou přímo ovlivňovat jejich osobní, individuální život a osud.
Co tedy dělat, jak vymyslet inteligentní novinářskou práci pro nadcházející milenium. Jak zlikvidovat onu propast mezi informacemi a porozuměním.
Zaprvé se musíme všichni plně angažovat při získávání zpráv a informací z první ruky, od osob, které skutečně vědí, co se děje a o co jde. Musíme přinášet zpravodajství přímo z těch míst, kde se události odehrávají. Je chybné jen přiletět na pár hodin do místa, kde se odehrává něco významného a reportovat to bez znalosti místních podmínek.
Je nutno spolupracovat s lidmi, kteří skutečně oblasti, v níž pracují, a dokáží se v místních událostech orientovat, jak se odvíjejí, a dá se důvěřovat jejich úsudku. Tito lidé musejí být odborníky, specialisty ve svém oboru, novináři s naléhavou ctižádostí komunikovat, muži a ženy, kteří mají k dispozici fakta a dokáží oddělit pravdu od lží a spekulací a vědí, co je důležité a co důležité není. Musejí to být lidé, kteří umějí dát události do správného kontextu a jsou schopni rozeznat obecný vývoj.
A mimochodem, to jsou novináři, o nichž nám sdělují veškeré průzkumy divácké obce, že takovéto lidi diváci chtějí na obrazovce. Musejí to být odborníci, kteří se dokáží vyjadřovat jazykem obyčejných lidí a provést je bludištěm událostí. Kromě toho, právě toho jsou lidé, kteří, jsem přesvědčen, dokáží, aby novinářská práce byla schopna realizovat svou širší, obecnější agendu.
Právě proto vytvořila BBC loni jednotnou organizaci, která poskytuje zpravodajství i publicistiku zároveň Británii i světu. Každoročně budeme vydávat více finančních prostředků než dosud na shromažďování zpravodajství a bude k tomu využívat nejmodernější technologii - lehké přenosné kamery, satelity, všechnu hypermoderní techniku, jakou najdeme. Abychom dokázali vytvořit obecnější, velký, celkový obraz toho, co se děje ve světě, a poskytli ho divákům i posluchačům našich rozhlasových a televizních stanic, v Británii i ve světě.
Musíme se ale také dostat přímo k posluchačům a divákům. Docela mě zaujalo, když naše zahraniční vysílání do Thajska uspořádalo koncem minulého roku soutěž pro thajské rozhlasové posluchače. Thajské vysílání BBC dostalo z Thajska dva milióny posluchačských dopisů, v nichž posluchači odpovídali na otázky, týkající se anglického fotbalu. To je známka, že to dělají dobře. Musíme najít způsoby, jimiž bychom dokázali zaktivizovat lidi po celém světě, a nejen, co se týče sportu. Musíme je přimět k zájmu a k reakcím i ohledně skutečností, které přímo ovlivňují jejich život. Možná že bychom měli začít tím, že se lidí budeme ptát na skutečnosti, které se jich týkají nejvíce. Tak se dovíme, co si vlastně myslí a jaká je jejich situace. A nesmí se to dělat jen v jediné zemi, ale po celém světě.
Také na mě začátkem letošního roku udělal docela dojem náš prestižní týdenní publicistický pořad Panorama. Redaktoři tohoto pořadu pozvali osobu, která je odpovědná za dohled nad úrovní školního vyučování, je to nová funkce, kterou vytvořil Tony Blair, zastává ji Chris Woodhead, pozvali tedy Chrise Woodheada, aby s nimi na prostoru čtyřicetiminutového dokumentárního filmu analyzoval problémy, s kterými se potýká britské školství. A pořad Panorama vzal Woodheada a odcestovali společně - i s kamerou a natáčecím týmem - podívat se, jak se tytéž problémy řeší v Jižní Koreji. Hledali tam odpovědi na otázky, s nimiž si lámeme hlavu v Británii. Šlo o problémy, které existují v jedné části světa, a řešení jsou úplně v jiné části světa. A právě takovýto druh novinářské práce musíme podporovat.
Připravujeme od října 1997 zahájení nového domácího televizního okruhu BBC, který bude vysílat čtyřiadvacet hodin denně výlučně zpravodajství. Vynořují se pro tento okruh velmi zajímavá témata. Dotazujeme se lidí, jaký by od nás chtěli zpravodajský televizní okruh. Odpovídají: vysílejte takové zpravodajství, které je skutečně relevantní, o věcech, v nichž o něco jde, které ukáže, jak bude vývoj mít vliv na život lidí. BBC se pro ně musí stát přítelem s vynikajícími znalostmi, který je provede nepřehledným světem a vysvětlí jim jednotlivé problémy a události. Musejí to být lidé, kteří perfektně znají svůj obor, dokáží ale mluvit tak, aby jim rozuměli normální lidé a dokáží s lidmi navázat kontakt. Musejí nám pomoci pochopit širší, globální, celosvětový obraz. Přitom je nutno vědět, co si diváci myslí. Je nutno umět s nimi najít společnou řeč. To neznamená, že bychom se měli vzdát vedení. Musíme prostě dělat to, co je správné, a to znamená, mít agendu, která je relevantní.
Jsem velmi hrdý na to, že BBC věnovala velké množství prostředků a určila mnoho lidí na to, aby informovala zde i po celém světě o vývoji v Zaire. Naše zpravodajství ze Zairské republiky bylo odvážné, objektivní, nesenzacechtivé a velmi často hluboce dojemné. Průzkumy názorů mezi televizními diváky nekonstatují příliš často, že by diváci chtěli zrovna zpravodajství ze zemí jako je Zairská republika, to vám řeknu. Ale my všichni víme v hloubi srdce, že bylo správné, že jsme to Zairské republiky vyslali množství novinářů.
Toto je prosím největší výzva. Zaujmout lidi, aby se začali zajímat o věci, o nichž nevěděli, že existují, ale které jsou důležité.
Příliš mnoho novinářské práce se podle mého názoru soustřeďuje na dramatické zprávy dne, jistě, to se musí dělat: přírodní katastrofy, politické vraždy, války, volby , hladomory. Avšak musíme se kromě toho také věnovat novinářské práci, která funguje jako pomoc a jako průvodce. Musíme být schopni analyzovat, rozšiřovat lidem vědomí. Musíme být schopni lidem pomoci orientovat se v chaosu událostí a informací. To neznamená, že budeme hledat jednoduchá vysvětlení pro skutečnosti, které jsou svou podstatou složité. Musí to být novinářská práce, která chce vyvolat skutečnou debatu, skutečná fakta, které usiluje o to, informovat veřejnost, zaujmout a angažovat posluchače. K tomu je zapotřebí, aby novináři fungovali jako vůdčí osobnosti.
Problémy, které před nás postavila globalizace na jedné straně a informační revoluce na straně druhé vyžadují nový způsob pohlížení na skutečnost. Je zapotřebí nového žurnalismu, inteligentního žurnalismu.
Jsem velmi optimistický. Globalizace a nová média předkládají všem novinářům, pracujícím v elektronických sdělovacích prostředcích novou, vzrušující výzvu. Porozumět světu z globální perspektivy. Nebude to ani americká, ani evropská, ale bude to globální perspektiva.
Tohle byla historicky vždycky role BBC World Service, rozsáhlého zahraničního vysílání BBC v angličtině i v jiných jazycích. Jsem přesvědčen, že svobodné, spravedlivé, a objektivní zpravodajství je životně důležité pro všechny části světa, má-li se tam rozvíjet demokracie. Tohle byl vůdčí princip BBC World Service po desetiletí a myslím, že všichni budou souhlasit, že toto rozhlasové zahraniční vysílání v angličtině čtyřiadvacet hodin denně dalo laťku velmi vysoko.
Nyní je úkolem čtyřiadvacetihodinového mezinárodního zpravodajského okruhu BBC World (tato vynikající stanice vysílá 24 hodin denně na satelitu Eutelsat 13 stupňů východně, frekvence 11 619 Ghz, vertikální polarizace, pozn. JČ), aby se vyrovnal stejně vysoké novinářské úrovni divákům po celém světě.
Ale nemylte se: toto je výzvou pro všechny novináře, nejen pro pracovníky veřejnoprávních médií.
Minulý týden na mě udělalo velký dojem, když jsem hovořil s Catherine Grahamovou, s majitelkou deníků Washington Post a Newsweek. Je si toho problému, o němž zde dnes hovořím, také velmi dobře vědoma.
Naší povinností je poskytovat svobodné, nezávislé informace a analyzovat a interpretovat je, najít v nich smysl. A nesmíme to dělat jen pro elity, ale pro každého. A to znamená i generaci, vyrůstající dnes, která se bude muset potýkat s problémy, o nichž jsem mluvil na začátku.
Globalizace způsobuje rozklad tradičních mocenských struktur a mechanismů ovládání. Příslibem informační revoluce je totéž.
Avšak budou mít společnosti, které se octnou uprostřed těchto revolucí, mít k dispozici znalosti a možnost řádně pochopit to, co se kolem nich děje, tak jak to nutně budou potřebovat? Bude příští generace rozumět nejen své vlastní ulici ale i celému světu? (Will the next generation be world-wise as well as street-wise?)
To je obrovskou výzvou pro nás pro všechny. Děkuji vám.