| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Debatu uváděl známý britský novinář Nik Gowing, kterého můžete pravidelně vidět jako anchormana ve zpravodajských pořadech televize BBC World (tato vynikající stanice vysílá 24 hodin denně na satelitu Eutelsat 13 stupňů východně, frekvence 11 619 Ghz, vertikální polarizace).
Účastníky debaty byli především Martin Bell, donedávna válečný korespondent rozhlasu a televize BBC a nyní nezávislý poslanec britské Dolní sněmovny, a Michael G. Gartner, nositel Pullitzerovy ceny za novinářskou práci a donedávna ředitel zpravodajství americké televizní stanice NBC.
Martin Bell byl v květnových všeobecných volbách zvolen to Dolní sněmovny jako poslanec za volební okrsek Tatton. Kandidoval tam jako "čistý, morální, nezávislý kandidát" proti konzervativnímu poslanci Neilu Hamiltonovi, o němž vyšlo najevo, že se provinil korupcí, odmítl však svou kandidaturu stáhnout. Bell nad Hamiltonem zvítězil dramatickým způsobem obrovskou většinou (viz též tyto reportáže v předchozích vydáních Britských listů, dramatický rozklad procesu Neila Hamiltona proti Guardianu zde, zde o podstatě skandálu Neila Hamiltona, pokračování zde, zde je sžíravý komentář listu Sunday Times o Hamiltonově porážce ve volbách.) Martin Bell je nyní prvním nezávislým poslancem v britském parlamentu za posledních 47 let. Bell pracoval jako televizní reportér v osmdesáti zemích světa. Britská královská televizní společnost mu udělila v roce 1977 vyznamenání Reportéra roku. Totéž vyznamení dostal znovu v roce 1993 za své neohrožené a lidské reportáže z války v Bosně, kde byl při natáčení zasažen šrapnelem.
Michael Gartner je šéfredaktorem a spoluvlastníkem listu Daily Tribune ve městě Ames v americkém státě Iowa. Donedávna byl editorem první stránky deníku Wall Street Journal, ředitele zpravodajství firmy Gannet Co., Inc a deníku USA TODAY a prezidentem společnosti NBC News. V roce 1997 mu byla udělena Pullitzerova cena za redakční komentáře. Je nositelem dalších vyznamenání a držitelem dalších významných amerických funkcí.
Nik Gowing je hlavním programových anchormanem na mezinárodním satelitním okruhu BBC World. V letech 1986 - 1996 byl Nik Gowing diplomatickým editorem pro analytický padesátiminutový zpravodajský pořad Channel Four News (který se vysílá každý den v 19.00 hodin). Jeho zpravodajské relace často také přejímaly americké okruhy PBS, NBC a CNN International. Gowingovo zpravodajství z Bosny bylo součástí portfolia televize Channel Four, které získalo v roce 1996 cenu za nejlepší zpravodajství roku od Britské akademie filmového a televizního umění. V roce 1989 zveřejnil Nik Gowing jako první reportér na světě, exkluzívní zprávu, že ruská vojska odcházejí z Afghánistánu. Newyorský televizní festival mu udělil cenu za jeho analýzu války v Perském zálivu.
Nik Gowing: Mám vám říct, že máte dovoleno jíst předkrm, zatímco my tady budeme mluvit. (Smích.) Musíte ale být trpěliví, protože hlavní chod dostanete až později. Jak řekl v úvodu John Owen, ředitel Evropského centra Freedom Forum, nejsem tady od toho, abych přednášel řeč, ale abych moderoval diskusi. Tato debata má být provokativní. Nejprve přednese Martin Bell úvodní projev, který tady sedí pořád ještě jako novinář, pak promluví Michael Gartner, který právě přiletěl z Ameriky, kde mu včera večer byla udělena Pullitzerova cena, za jeho důrazné a provokativní redakční komentáře.(Potlesk.)
Chci ale zdůraznit, že v žádném případě si tady na stupínku nebudeme povídat sami mezi sebou a vy budete mlčet. Poté, co vyslechneme úvodní projevy obou mluvčích, řídícím principem debaty musí být zpochybňování, konfrontace, debata musí obsahovat i vaše názory. Chci, abyste do debaty zasahovali. Když budete mlčet, tak vás odhalím na základě takových příspěvků do debaty, jaké byste měli přednést. Všichni máte povinnost přispět a být poznáni, kdo jste.
Otázka, o níž tady budeme mluvit, je neobyčejně důležitá, zcela základní zejména při zpravodajství z konfliktů, v nynější mediální éře, kdy se okamžitě vysílá celosvětově to, co bylo natočeno a hned to přímo ovlivňuje situaci v místě, kde zuří konflikt. Novináři jsou nuceni zveřejnit získané informace a natočený materiál okamžitě. Technologie nutí novináře k obrovským výkonům, k takzvané práci "v reálném čase", k živému vysílání, na obrazovky se materiál dostává, jak ho natáčíme. Tím se zamlžují rozdíly mezi fakty a názorem.
Jakou bychom měli mít novinářskou práci? Angažovanou, zdůrazňuje Martin Bell, z hlediska své zkušenosti mezinárodního reportéra, neangažovanou a objektivní, tvrdí naopak Michael Gartner na základě své zkušenosti především vnitropolitického novináře.
Je to ostrý názorový rozdíl, s nímž se tady budeme nyní potýkat. Poškozují city a angažovanost novinářskou práci? Dovolte mi podtrhnout několik pojmů, o nichž se zřejmě bude tady v nadcházejících pětačtyřiceti minutách hodně mluvit. Angažovanost se dá přeložit do američtiny jako "občanský, veřejný" žurnalismus. Debata teprve začíná. Michael Gartner vám poví, že "občanský", angažovaný žurnalismus je hrozbou, nepřítelem číslo jedna. Martin Bell vás bude přesvědčovat, že novinářská práce člověka, který stojí stranou bez zájmu o etické problémy, o něž jde, se nedá dělat. Pokud se nám touto diskusí podaří dosáhnout větší jasnosti v této věci, nebylo to úplně nadarmo. Chceme tady dnes zahájit veřejnou debatu, která bude pokračovat i po skončení tohoto Fóra.
Existuje určitý problém s definicemi. Někteří z vás se asi budou chtít odvolávat na slovo "neutralita" či "objektivita" - zde přítomná (devětaosmdesátiletá) velká válečná reportérka celého tohoto století Martha Gellhornová řekla před pár minutami, že naprosto netuší, co výraz "objektivita" znamená, "ale vím velmi dobře, co je správné a co je špatné," dodala.
Zaujatost, nezaujatost. Nasazení. Angažovanost. Neangažovanost.
Martina Bella vůbec nemusím představovat. Chci jen říci, že mnozí z vás už jeho názory znají z projevu, který přednesl v Chichesteru a také podle toho, jak mluvil ve vysílání Radio Four. Prosím Martina, aby přednesl svůj projev, jímž vysvětlí svou představu, jaké má být angažované novinářství.
Martin Bell (mluví bez papíru): Dámy a pánové, co mám říct. Vy novináři vytváříte falešný antagonismus mezi mnou a panem Gartnerem. Myslím, že až skončíme, uvidíte, že toho není mnoho v čem bychom se neshodovali.
Je nutno jasně definovat určité rozdíly, kterými jsem se zabýval ve své knize, která je svým způsobem nyní knihou na rozloučenou, ačkoliv jsem to původně neměl v úmyslu. Absolutně budu vždy spolu s vámi bránit principy spravedlnosti a objektivity. A ještě víc: budu skutečně intenzívně usilovat, abych citlivě reagoval na názory všech prosazovatelů nepopulárních kauz. A to se dokonce týká i Neila Hamiltona a jeho paní (korupčního konzervativního poslance, kterého Martin Bell porazil ve všeobecných volbách, pozn. JČ), kteří mě pořád pronásledují, ale naštěstí je tady dnes mezi vámi nevidím. (Smích.)
Mohu vám říct jednu věc, že účastnit se předvolební kampaně je daleko obtížnější než cokoliv, co jste kdy dělali jako novináři, včetně válečného zpravodajství.
Znovu opakuji, plně podporuji princip nezaujatosti. Plně podporuju zásadu, že musíme naslouchat nepopulárním mluvčím. Já jsem přece sám byl mezi novinářskými kolegy v Sarajevu dost nepopulární, protože jsem věnoval mnoho času na to, abych pochopil postoje Srbů. Srbové v podstatě zahájili tu válku a jen oni, zdálo se mi, měli moc válku ukončit. Myslím, že tento úsudek byl oprávněný.
Nezaujatost a férovost je jedna věc. Objektivita je jiná věc. Ve vztahu mezi reportérem a událostí nevidím nic, co by se podobalo objektu. Reportérovým úkolem je naopak zaangažovat vaše oči a uši a vaše zkušenosti, což je samo o sobě hluboce subjektivní záležitostí.
Vždycky mi vštěpovali, že novinářovi nesmí na průběhu události, kterou reportuje, záležet, že musí být neutrální Musí být na ní emocionálně nezávislý. Tento názor už nesdílím. Stojíte-li mezi dobrem a zlem, není možné být neutrální. Nemusíte věc polemicky zdůrazňovat. V televizi totiž diváky výmluvně přesvědčí reportážní záběry samy i bez vás. A v nejlepší novinářské práci, kterou jsem kdy viděl v televizi, natočenou v krizových oblastí - chci se zde zvlášť zmínit o reportážích Michaela Burka, jimiž světu odhalil v roce 1984 existenci hladomoru v Etiopii, je slovní komentář výrazově neobyčejně utlumen, a stejně taktní je i způsob jeho přednesu. Způsob, jak reportér komentář čte, je velmi důležitý. Toto je právě částečně podstatou angažovaného novinářství. Nedá se napsat reportáž o útěku uprchlíků, o eufemisticky nazývaném "etnickém očišťování" či o vraždění nevinných lidí stejným tónem a způsobem, jimiž byste psali reportáž o cestě příslušníka královské rodiny do zahraničí. Vyžaduje to určitý takt. Musíte hovořit i o pocitech lidí, nejen o faktech.
Co jiného bychom měli dělat. Zveřejňovat počet mrtvol? Co by to bylo za novinářskou práci, kdybychom se zároveň neptali, proč vraždění začalo a zda bylo možné mu zabránit. Nestojíme mimo tento svět, jsme jeho přímou součástí. Hrajeme v něm aktivní roli. A praktickou záležitostí je, jak ti, kdo byli na bitevním poli, vědí, že jestliže je někdo vedle vás raněn, snažíte se mu pomoci, ať je to voják nebo civilista. Neschováváte se za novinářskou odtažitostí. A jestliže jsem předvolán před mezinárodní soudní tribunál jako svědek, máte vyšší povinnost tomuto předvolání vyhovět. A přesto to učinilo jen velmi málo novinářů. Vím jen o dvou, třech lidech, kteří byli svědky války v bývalé Jugoslávii a svědčili před mezinárodním tribunálem.
Nestačí být neangažovaným outsiderem, který dělá novinářskou práci jen z hlediska někoho, kdo nezúčastněně přihlíží. Nejsme mimo svět, jsme jeho součástí a sdílíme za osud tohoto světa zodpovědnost, zejména, pokud pracujeme pro televizi, nejmocnější sdělovací prostředek, jaký byl kdy vynalezen. Musíme si být vědomi naší odpovědnosti. A jestliže v této věci selžeme, selžeme i sami před sebou.
Nik Gowing: Dovolte mi jednu věc objasnit. Generální ředitel BBC, organizace, pro niž jste pracoval po dobu pětatřiceti let, napsal: "Podstatou dobré novinářské práce je objektivita a nestrannost. To znamená pozitivní duch kritického zjišťování nových skutečností, novináři nesmějí podporovat žádné vlastní kauzy ani nesmějí komunikovat žádné vlastní názory, žádné vlastní subjektivní předsudky. Přijímáte to?"
Martin Bell: Myslím, že by se výraz 'objektivita' měl z předpisů BBC vyškrtnout. To je slovo, které nemá žádný smysl. Rozlišuju mezi předsudky - to znamená, že novinář přichází do určité situace s předem utvořeným názorem na věc - a přirozeným subjektivním postojem, který vznikne v důsledku skutečností, které novinář najde na místě. To je důležitý rozdíl.
Michael Gartner: Velmi obdivuju Martina Bella. Obdivuju jeho reportáže, obdivuju jeho texty, obdivuju jeho odvahu. Je mi líto, že jsem pro něho nemohl v nedávných britských všeobecných volbách hlasovat, protože jsem přesvědčen, že patří do parlamentu a ne mezi novináře. (Smích)
Bell opakuje stále tytéž výrazy. Zdá se mi, že částečně je to literární prostředek a částečně filozofie. Jako literární prostředek je to zavádějící a jako filozofie je to pochybené.
Jediná věc, jíž by měl být novinář "angažován", je usilovat o to, vypovídat pravdu. Ano, vášnivě, přesvědčivě, a v každém případě přesně. Jakmile se ale angažujete pro něco jiného, oddělíte se od hledání pravdy a férovosti. Úkolem novináře je zkoumat svět. Novinář má svět vysvětlovat. Novinář má svět odhalovat. Ale úkolem novináře není svět měnit. Chcete-li měnit svět, staňte se učitelem, staňte se matkou, staňte se politikem. Martin Bell byl a dosud je velký novinář. Ale v důsledku jeho nové víry v angažovanost je skutečně lépe, pro novinářskou práci i pro politiku, že je Bell nyní politikem.
Nik Gowing: Jde tedy o otázku pravdy. Můžete sdělovat pravdu, když jste angažován?
Martin Bell: Pravda je životně důležitá. Právě proto, že říkám pravdu, stávám se angažovanou osobou, v zájmu slabých proti silným, a v zájmu bezbranných vůči těm, kteří se dovedou až příliš dobře bránit. Nenajdete nic v tom, co jsem napsal či řekl za pětatřicet let mé práce v BBC, co by porušovalo jakoukoliv ze zásad pana Gartnera. Ani slovo. Jednou jsem natočil jeden mírně polemický program, čtyřicetiminutový dokumentární film o Bosně, v ramci pravidelného pořadu Panoráma, vysílal se v únoru 1993. Argumentoval jsem v něm, že by Západ měl v Bosně vojensky intervenovat. Na tomto názoru jsem dodnes nezměnil ani slovo, ačkoliv mezitím zahynulo 200 000 lidí. Ale paralelně k tomu jsem vysvětlil, jaké by zahraniční intervence v Bosně znamenala rizika. Myslím, že je to přijatelné. Nijak to neporušovalo předpisy BBC. Nidky jsem neporušil jsem předpisy BBC - kdybych to udělal, tak by mě vyhodili. Avšak je pravda, že poté, co jsem se vrátil z Bosny, pronesl jsem několikrát na veřejnosti různé projevy, které se BBC nelíbily. Ale nikdy jsem neodvysílal nic, co by porušovalo zásady, o nichž zde mluvil pan Gartner. Mezi námi není rozpor.
Otázky z pléna:
Je moudré, aby se stal novinář politikem? Je moudré, aby osoba, která dosud bojovala za dodržování morálních principů, se přidala na stranu moci? Nestane se v budoucnu Martin Bell jako poslanec terčem posměchu?
Nik Gowing: Mimochodem, nechci jen slyšet z pléna otázky, ale prosím i názory.
Martin Bell: Já sám se chci právě přesvědčit o tom, jestli je možné, aby se stal bývalý novinář politikem. Taky zřejmě dříve nebo později zjistím, jestli je možné, abych měl politickou kariéru a přitom důsledně říkal na veřejnosti pravdu. Mimochodem, co se týče mé první řeči v parlamentě: existuje zvyklost, že nový poslanec úvodem ke své první řeči ve sněmovně přednese pochvalných několik vět o svém předchůdci. (Salva smíchu.) Tak jsem řekl, že Neil Hamilton oživil v mém volebním okrsku ducha demokracie, ať už to udělal jakkoliv. (Smích)
Jan Mc Parish, časopis Living Marxism (Smích): Potíž s angažovanou novinářskou prací je toto: zaprvé je takový postoj hluboce arogantní vůči divákovi a posluchači, když jim vnucujeme pro zprávy, které jim předkládáme, předem morální filtr. Zadruhé je to nebezpečné pro podstatu zprávy samotnou. Vezměte si například národ Hutu ve Rwandě. V poslední době se s příslušníky národa Hutu obecně zachází naprosto barbarským způsobem, protože je démonizovaly světové sdělovací prostředky a rozšířily o nich obecné povědomí, že národ Hutu jsou genocidní vrazi. Zatřetí si myslím, že kandidatura Martina Bella ve všeobecných volbách na základě morálních principů osvětluje mnohé o samotných postojích Martina Bella. Svět totiž není světem morálky, ale je světem mocenské politiky. Svět mocenské politiky je možno analyzovat, ale nelze o něm moralizovat. Pro novináře mají postoje Martina Bella takový důsledek, že se novinář stává historikem. Náš časopis se stal v poslední době obětí představy, že jakmile novinář něco zveřejní, je to pravda sdělená od Boha a mají právo to hájit soudním řízením. (Pozn: Living Marxism obvinil britské novináře, zejména zpravodajské televizní studio ITN, že reportážní záběry vyhublých vězňů z koncentračních táborů v Bosně byly zkreslené a neodrážely skutečnou realitu. ITN na to reagovala tím, že pohnala Living Marxism k soudu. Soudní řízení dosud nebylo ukončeno. JČ.) Jsme nyní terčem žaloby za to, že jsme kritizovali reportáž ITN, o níž se domníváme, že byla zaujatá.
Nik Gowing: Chtěl bych slyšet názory některých zde přítomných šéfredaktorů, co si myslí o filozofii Martina Bella.
Anonymní mluvčí z pléna: Nejsem zrovna šéfredaktor, ale během svého života jsem se něco naučil o tom, jak funguje průmysl, parlament, novinářská sféra a komunální samospráva. Já jsem si dosud myslel, že v demokracii jsme politiky všichni! Je pravda, že ve Spojených státech se velké procento občanů odmítá účastnit všeobecných voleb. Je pravda, že i v Británii jsou volební okrsky s nízkou volební účastí. Ale vždyť základním charakteristickým rysem demokracie je, že se na ní musíme účastnit všichni, jinak je ta demokracie mrtvá! (Potlesk)
Cathy Acheson, On Air Media Training for Refugees: Podívejme se na výraz pravda. Nedomnívám se, že má absolutní platnost. Žádný člověk nemůže sám tvrdit, že má pravdu. Musíme si být plně vědomi, že jsme subjektivní, že máme na věc vlastní perspektivu. Musíme si pořád připomínat, že máme určité konkrétní stanovisko, i když se snažíme být nezávislí. Moje nejdrastičtější vzpomínka na zpravodajství z války v Perském zálivu je na reportáž Maggie O'Kanové (v Guardianu) o tom, jak irácké matky a manželky hledaly své mrtvé. Věnuje se Martin Bell ve svém nynějším privilegovaném postavení ve veřejném životě tomu, aby podporoval různorodost hlasů, které jsou zde v Británii i přicházejí ze zahraničí, aby si ti z nás, kdo nejsou novináři, uvědomili, že tato různorodost existuje?
Martin Bell: Já jsem první nezávislý poslanec v britském parlamentu za posledních 47 let. Jestliže bych já nedokázal podporovat různorodost názorů, kdo už jiný by to měl být? Já jsem sám sobě předsedou své strany, stranickým funkcionářem pro disciplínu i řadovým poslancem. (Smích)
Americký hlas z pléna: Vy jste souhlasil, že budete svědčit před soudním dvorem pro vyšetřování válečných zločinů v Bosně. Jaká vliv myslíte, že bude mít toto vaše rozhodnutí na budoucí práci novinářů? Jak se budou v budoucnu k novinářům stavět ve válečných konfliktech vlády? Kde je pro vás hranice mezi reportérem jako reportérem a reportérem jako občanem?
Martin Bell: Nesměrodatné jsou pro mě soudy a vlády určitého státu, které mohou být zaujaté. Ale respektuji mezinárodní soudní dvůr, který vytvořila Organizace spojených národů. Myslím, že ti z nás, kteří viděli, co se v té válce děje a byli svědky konkrétních masakrů, mají povinnost svědčit.
Nik Gowing: Jsou tu přítomní nějací ředitelé sdělovacích prostředků, kteří nesouhlasí s představou, že by jejich reportéři měli svědčit u mezinárodního soudního dvora pro válečné zločiny? Já si vás najdu! (Smích)
Tim Gobsell, Journalist Magazine: Mám tři stručné dotazy. První otázka je pro Nika Gowinga. (Smích) Jsem rád, že tady představitelka časopisu Living Marxism promluvila na obranu národa Hutu, protože to nikdo nečiní. V kontroverzi ohledně reportáže z koncentračního tábora z Bosny je časopis Living Marxism jediným periodikem, které se zastává Srbů. Ať si myslíme cokoliv o tomto časopise samotném, zdá se mi, že je velmi důležité, že se někdo automaticky zastává zatracenců, protože nás to přiměje k přemýšlení - vede nás to k tomu, abychom zkoumali a zpochybňovali naše předsudky. Tak bych se rád zeptal Nika Gowinga (dlouholetého reportéra pro ITN), co si myslí o tom, že se ITN soudí s časopisem Living Marxism a o tom, že se ITN snaží tuto debatu potlačit.
Nik Gowing: Musím vás v této věci zastavit, neboť není vhodné o tom hovořit na tomto fóru. (Výkřiky zklamání a smích.) Další dvě vaše otázky?
Tim Gobsell: Druhá otázka je Martinu Bellovi, je o angažovaném novinářství. Všechny příklady, které poskytl, byly ze zahraničí, o zahraničních válkách. Ale angažované novinářství existuje i v Británii, a to především mezi novináři zabývajícími se ekologickými otázkami, ti, kteří se účastní protestních akcí jako akce proti stavbě druhé rozjezdové dráhy na letišti v Manchesteru a píší o těchto akcích. Minulý čtvrtek, kdy Martin Bell navštívil toto letiště, byl zatčen jeden novinář, fotograf, který byl v táboře protestujících v korunách stromů, byl ze stromů stažen a obžalován z maření úředního výkonu. Byl mu odebrán nafotografovaný film, aby se záběry policejního zásahu nedostaly do tisku. Martin je nyní veřejnou osobností a není už novinářem, ale poslancem. Mohl by se veřejně vyjádřit ve prospěch svobody projevu a proti policejním zásahům proti angažovaným novinářům, kteří se zde v Británii snaží dělat svou práci.
Martin Bell: Zaprvé jsem na tom letišti nebyl v den, kdy se to stalo, byl jsem tam až druhý den. Nehovořím o okolnostech incidentů, které jsem neviděl na vlastní oči. Byl jsem tam ale proto, abych přesvědčil policii, že násilné odstraňování ekologických demonstrantů ze stavby rozjezdové dráhy - je-li to nutné -se musí v jeho vlastním i ve veřejném zájmu dít v naprosté otevřenosti, před kamerami sdělovacích prostředků a že se musí plně vystavit kritickému zkoumání tisku. Byl jsem plně na straně svobody projevu, jako vždy předtím. Měl jsem plné vědomí toho, co je správné a co je špatné, jako novinář, a stejně plné vědomí toho mám i jako politik.
Ian Elliott, the British East-West Centre: Byl jsem ředitelem Radio Liberty (rozhlasové stanice Svoboda, sesterské stanice Svobodné Evropy, která z Mnichova vysílala do Sovětského svazu a nyní vysílá z Prahy) v letech, kdy se rozkládal Sovětský svaz. Pro ty z vás, kdo neznají Radio Liberty: bylo financováno americkým Kongresem v podstatě proto, aby byla neutralizována cenzura v zemích Sovětského svazu a východní Evropy, to bylo Radio Svobodná Evropa. Zjistili jsme, že i když bylo naším úkolem bojovat proti cenzuře a poskytovat objektivní a vyvážené informace, nedělat problémy, ale prostě o věcech reportovat, jak se Sovětský svaz začal rozkládat, bylo pro nás stále obtížnější vysílat všechny informace, které jsme měli k dispozici. Prostě proto, že jsme věděli, že když budeme informovat Azerbajdžánce, že někteří z nich byli usmrceni Armény, anebo obráceně, že to může vyvolat násilné konflikty. Měli jsme potíže oné noci, kdy vjely tanky do Baku a měli jsme k dispozici živé telefonní reportáže od lidí, kteří na vlastní oči viděli tanky, které drtily automobily, v nichž byli živí lidé. Obávám se, že jsme asi oné noci odvysílali daleko více informací, než jsme měli. Rád bych slyšel názory lidí na pódiu. Nastane někdy doba, kdy je zapotřebí některé informace potlačit a zcenzurovat je?
(Tohle je ovšem typický postoj Svobodné Evropy, která si vždycky myslela - trochu tím byla zrcadlovým obrazem komunistických režimů - že jsou její posluchači nesvéprávní. České vysílání Svobodné Evropy také víceméně nepokrytě zaujatě fandilo dlouhá léta Václavu Klausovi, protože se jeho redaktoři obávali, že by jinak mohla být demokracie v ČR ohrožena. Otázka je to ovšem složitá: jde o to, zda považujeme příjemce informací za svéprávné a nesvéprávné. Všimněte si reakce Michaela Gartnera, viz níže. JČ)
Michael Gartner: Taková doba nikdy nemůže nastat. Nikdy v životě jsem to neudělal a jsem velmi rád, že jsem to nikdy neudělal. Nikdy jsem nelitoval žádné přesné a spolehlivé zprávy, kterou jsem otiskl v novinách nebo odvysílal v televizi. Myslím, že je vaší nejvyšší odpovědnosti říct lidem, co se děje. Můžete tím vyvolat někdy strašlivé následky, ale strašlivé následky jsou cenou, kterou platíme za svobodu. Je to kruté, strašné, to takhle říct, ale je to výsledkem zkušenosti z mé práce za posledních čtyřicet let. Upřímně zastávám tento názor celým svým srdcem.
Nik Gowing: Máme v současnosti velmi vážný problém, který vznikl v důsledku nejnovější technologie. Vysíláme totiž v reálném čase. Reportér stojí uprostřed občanské války a prostřednictvím satelitu reportuje před kamerou přímo z místa živě do vysílání. Hned to v místě prostřednictvím satelitu shlédnou místní lidi. Například v minulých dnech při reportážích ze Zairské republiky. Informace od našich reportérů se dostávaly do tamějšího dešťového pralesa během několika minut. Pozměnil byste svůj názor v důsledku tohoto vlivu nových technologií?
Michael Gartner: Ne. Jsem přesvědčen, že z technologie máme více prospěchu než škody. Nová technologie novinářům nyní umožňuje pracovat daleko efektivněji než dosud a je to dalším důvodem, proč musejí nekompromisně hledat pravdu. Což mě vede k otázce, kterou jsem chtěl položit Martinu Bellovi: vy hovoříte o tom, co je správné a co není správné. Chápu, co tím chcete říci. Avšak sdělujete svým divákům to, co si vy sám myslíte, že je správné a špatné? Sdělujete divákům vaše vlastní morální soudy?
Martin Bell: V televizi za vás argumentují záběry, vy nemusíte nikoho přesvědčovat. Nejlepší komentáře, které jsem kdy v televizi slyšel, jsou vždy velmi umírněné.
Michael Gartner: Vybíráte reportážní záběry podle toho, co si myslíte, že je správné a co že je špatné?
Martin Bell: Nevybírám je. Přicházejí samy, podle okolností. Jako televizní reportéři jsme přímými účastníky událostí. Máme odpovědnost za to, co říkáme a co děláme. Musíme to vědět a chápat. Chci opakovat ještě jednou tuto historiku z Bosny, protože je důležitá:
Jeden novinář v Sarajevu chce napsat článek o životě snipera, střelce v ulicích tohoto města. Sniper vyhlíží u samopalu ze svého postavení otvorem mezi dvěma cihlami. Novinář mu říká, co tam vidíte? Sniper odpovídá: vidím dva lidi, jak jdou po ulici. Kterého z nich chcete, abych zastřelil? V té chvíli si novinář uvědomí, že jeho nápad napsat článek o životě a názorech snipera byl naprosto pošetilý a špatný. Rozhodne se co nejrychleji zmizet. Omluví se a odchází. A při odchodu slyší dva výstřely. "Je to škoda," řekne sniper. "Mohl jste jednomu z nich zachránit život."
Nik Gowing: Vidím tady tváře několika známých reportérů. A dřív, než vyvolám Larryho Hollingworthe, správce humanitárních konvojů OSN v Bosně, se chci zeptat: je tu nějaký reportér s obdobnou zkušeností?
Keith Better, NBC: Nesouhlasím s Martinem Bellem, že se rozhodl svědčit u soudního dvora pro válečné zločiny podle toho, co viděl v důsledku své novinářské práce. Nebude to k prospěchu ani pro vás, ani pro účastníky konfliktu, ani to nepovede k potrestání zločinů. Velmi to poškodí postavení těch novinářů, kteří půjdou po vás. Jsou to lidé, kteří musejí cestovat do velmi nebezpečných oblastí a jejich jedinou ochranou je vlajka neutrality. Pravda, jak se v té oblasti odehrává, musí být přece obsažena ve vašem zpravodajství. Pokud chtějí vaše svědectví, ať využijí vašich reportáží. Já bych nikdy žádnému soudu neposkytl podrobné informace o tom, jak jsem se dostal na nějaké místo. Myslím, že je to velmi špatný precedens a že to může být v budoucnu nebezpečné.
Hlas z publika: Všichni se snaží říkat pravdu - neznám nikoho, kdo by vědomě potlačoval informace z jedné strany. Snažíme se být poctiví a informovat o realitě. Někdy ale je potíž s představou, že vždycky existují pro každou událost dva úhly pohledu. Někdy totiž víte velmi dobře, že jedna strana lže. Co máte v takovém případě dělat? Nevzrušeně odvysílat všechny názory? Anebo máte upozornit diváka či posluchače, že tato osoba sice předstírá, že je nevinná, ale podle údajů, které máte k dispozici, vám lže?
Jiný hlas: Samozřejmě že ano.
Další hlas, amerického novináře: Já bych rád věděl, co je vlastně podstatou tohoto vašeho angažovaného žurnalismu. Kdy vlastně rozhodnete, že budete stát na něčí straně. Vy přece rozhodujete o tom, na co namíříte objektiv kamery. Vždycky, když na něco namíříte kameru, je mnoho úhlů pohledu, které ta kamera nezabírá. Jak dospíváte k tomu rozhodnutí? Je to selektivní výběr.
Martin Bell: Vyplyne to z faktů, které jsou k dispozici na místě. A já jsem u BBC v privilegovaném postavení, že si mohu sám učinit úsudek o tom, co odvysílám a co o tom budu říkat, ne jako vy, jemuž diktuje ústředí v New Yorku, co má do kamery říkat. (Smích)
Hlas z publika: Někteří reportéři jsou zaujatí. Vím, že pro ně máte nejhlubší pohrdání. Jaký postoj má člověk zaujmout vůči nim:
Martin Bell: Je nutno otevřeně říci, že mé teorie o novinářské práce jsou přirozeně zneužitelné špatnými novináři. To přiznávám. Jsem přesvědčen, že hlavním nepřítelem novinářské práce není cenzura a manipulace od vlád a od oficiálních institucí, hlavním nepřítelem je cynismus a ctižádostivost, které někdy motivují novináře. Nebezpečí není v tom, že se vaše práce stane předmětem politických sporů. Nebezpečí pochází z tlaků profese a od komerčních tlaků. Jsme pod tlakem přijít s dramatickou exkluzívní zprávou, takže existuje pokušení trochu skutečnost upravit. To je to nebezpečí.
Nik Gowing: Larry Hollingworth provázel konvoje OSN Bosnou, v nichž byli novináři. Larry, vadilo vám, když jste věděl, že novinář, kterého máte v konvoji, zastává určitý postoj, že je angažovaný?
Larry Hollingworth, OSN: Jako humanitární pracovník potřebujete skutečně od novinářů nasazení. Protože bez nasazení a bez publicity nedosáhnete ničeho. Kdysi v minulosti jezdili humanitární pracovníci za lidmi, jimž pomáhali, do jejich zemí, žili s nimi, jako misionáři, starali se o ně. Zahraniční reportéři dělali totéž. Znali jste je osobně, žil na msítě, situaci znal a komunikoval do světa názory místních lidí. Ten byl nyní nahrazen mužem s tisícikilogramovým zavazadlem a velkým účtem za nadváhu zavazadel na letišti. Brzo budou novináři všichni, kdo mají videokameru či faxmodem. Tito lidé budou prvními svědky na místě, kteří nám budou poskytovat informace o válkách, o tajfunech, o katastrofách. Odpovědnost za nestrannost a objektivnost se zcela zjevně přesune na editory v domovských studiích.
Karen Curry, ABC: Zdá se mi, podle toho, o čem hovoříme, že reportér přijede na místo, analyzuje situaci a podle faktů, jaké najde, si utvoří názor. To je ona angažovanost. Myslím si, že dobrý novinář založí tuto svou angažovanost na kvalitní analýze.Není možné, aby reportér nevložil svou analýzu do reportování událostí.
Nik Gowing: Domníváte se, že redakční zásahy vytvořily v televizním zpravodajství falešně nevinný obraz válek?
Martin Bell: Natáčíme v BBC - byl jsem tam kdysi zaměstnán - všechny války takhle. Ukazujeme, jak někdo střílí ze samopalu, ale už neodvysíláme záběry místa, kam střílí. Krveprolití už neukážeme. A z toho pak vznikl dojem, že válka je vhodným prostředkem na řešení sporů.
Michael Gartner: Je to ještě horší. Lidi, kteří se hodně dívají na televizi a chodí do kina, si myslí, že když vás někdo zastřelí a vy zemřete, že jen upadnete, že se vám neroztříští hlava, že není všechno potřísněno krví, že to nebolí, že to není strašlivé. Drastické hrůzy války by měly být v televizi. Nic není dostatečně strašlivého, aby to nemohlo být vysíláno v televizi, protože válka je taky strašlivá.
Reportérka z Izraele: Nemyslím, že máte pravdu. Asi před dvěma nebo třemi lety vybuchla v centru Tel Avivu bomba, kterou tam umístila organizace Hammas. Tou dobou začala vysílat v Izraeli komerční, nezávislá televize. Její kamery to okamžitě natočily a odvysílaly. Jeden okruh kabelové komerční televize odvysílal záběry kusů lidského těla, jak byly rozesety výbuchem po stromech, po chodnících. Vyvolalo to vlnu násilí. Takže si nemyslím, že okamžité odvysílání necenzurovaného materiálu je rozumné. Někdo by si to měl alespoň pět minut rozmyslet, a dojít k závěru, že tyhle věci se prostě nedají vysílat.
Nik Gowing: Nemyslíte, Michaeli Gartnere, že byste měl změnit svůj názor? Existují dnes mezinárodní televizní stanice, jejichž zpravodajství je okamžitě sledovatelné na místech, odkud reportujeme. Není tedy důvod potlačit některé skutečně drastické záběry z místních konfliktů?
Martin Bell: Jistě, to je pravda. Neříkám, že musíme odvysílat všechno. Já jen říkám, že my v BBC prostě nevysíláme nic. Je to skandální situace. Musíme vysílat záběry, které mají dostatečnou míru přesvědčivosti, které jsou symbolické pro to, co neodvysíláme.
Novinář z Crossline: Jak můžete předstírat, že novináři jsou neangažovaní. Nevím o žádných novinách či o žádné televizní stanici - možná BBC je výjimkou - které nejsou zaujaté. New York Times podporuje Clintona. Časopisy Times i Newsweek přinesly v témže týdnu články o CIA. Šéfredaktoři jsou zaujatí. Chodí na schůzky s ministry, nechají si od nich dávat informace. A druhá důležitá otázka: je vůbec možné, aby novináři, kteří se jednou stanou politiky a jsou součástí vládního týmu, se kdy znovu navrátili k novinářské práci a byli znovu důvěryhodnými, objektivními novináři? Vím, že takových lidí tady sedí dnes několik.
Michael Gartner: Myslím, že těmi dveřmi projdete pouze jednou. Nemyslím si, že to jsou otáčivé dveře. Co se vaší první otázky týče, myslím, že jsem řádně neujasnil, že je obrovský rozdíl mezi stránkou redakčních komentářů v New York Times a titulní stránkou zpravodajství.
Vladimir Skoserev, Izvestia: Nemohu souhlasit s panem Gartnerem, když říká, že je hrdý, že nikdy nepotlačil žádnou zprávu. Jeden předchozí mluvčí tady hovořil o konfliktu mezi Azerbajdžánem a Arménií. Byl jsem v té době v Moskvě a viděl jsem fotografie dětí, zabíjených jednou stranou. Jsem si zcela jist, že tyto fotografie vedly k dalšímu zabíjení z druhé strany. Takže si myslím, že v této situaci je úkolem šéfredaktora potlačit takové fotografie.
(Všimněte si, že paradoxně je postoj novináře z Izvestií totožný s postojem šéfa Radia Svoboda/Svobodná Evropa. Možná je to pochopitelné, protože lidé, kteří pracují se středovýchodní Evropou, mají zřejmě silnější dojem, že jsou tam lidé nesvéprávnější a "nezralejší" než v západní Evropě či ve Spojených státech. Není to ale arogantní postoj? JČ)
Michael Gartner: Tak to znamená, že informace o vraždách těch dětí mají být potlačeny?
Vladimir Skoserev: Ne potlačeny, ale neměly by vyvolávat další zabíjení.
Michael Gartner: Takže jako chcete říci, že to byly hezké vraždy?
Vladimir Skoserev: Ne nebyly to hezké vraždy, ale vyvolaly zabíjení z druhé strany. Obě strany totiž v dané situaci reagovaly zcela iracionálně. Myslím, že byste neměl dávat přednost své profesionální povinnosti jako novinář a potlačovat svou povinnost lidskosti.
Michael Gartner: Vy máte povinnost vůči vaší široké čtenářské obci. A ta zcela zjevně musí vědět o masakrech, o povstáních, o vraždách. To je vaše primární povinnost.
Amanda Hopkinson, Centre of Journalism Studies, University of Wales: Natočila jsem rozhovory snad se stovkami fotografů, pro BBC i pro tisk. Myslím, že nejdrastičtěji vyjádřila problém fotografů v dnešní době jedna australská fotografka Penny Tweedie, která odmítla fotografovat, když bylo zjevné, že přítomnost fotografů povede k zavraždění určitých osob bajonety, jen aby měli co fotografovat. Dva fotografové takové skrupule neměli a posléze za své fotografie tohototo vraždění dostali ceny. A jinou drastickou věc mi řekl jiný fotograf, který konstatoval: "Já jsem v první řadě fotograf a lidská bytost teprve až potom."
Michael Gartner: Naprosto souhlasím, že je nepřijatelné, aby novinář akceptoval, že už svou přítomností vyvolá nepokoje.
Hlas z pléna: Závidím Michaelu Gartnerovi jeho jednoduchý, černobílý pohled na svět, bez jakékoliv šedi. A vzpomínám na velmi šedivou situaci v Bukurešti, těsně po pádu komunistického režimu. Existovala absolutní svoboda projevu. Kdokoliv mohl přijít do televize a říct, co chce. A lidi chodili před kameru a říkali, rychle, tam a tam jsou skryti střelci, snipeři. A stohlavý dav se pak vydal na místo a zabíjel tam nevinné lidi. Jsou situace, kdy je zapotřebí struktury a odpovědnosti. Říci, reportujme všechno, vede k nebezpečné anarchii.
Michael Gartner: Myslím, že jsem řekl, že se má reportovat pravda.
Hlas z pléna: Pravda je velmi relativní pojem. Pro člověka, který stál před tou kamerou v tom studiu to byla o těch sniperech pravda.
Nik Gowing: Myslím, že mezi našimi oběma hlavními mluvčími není neshod. Nedefinovalio jsme ale ještě onu hranici, kterou přestupujeme, když jdeme od objektivity k angažovanosti.
Martin Bell: Já bych se býval dal k NBC, kdyby neměla ten šíleně absurdní systém schvalování toho, co reportér napíše. (Obrovská salva smíchu.)