| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Zaujala mě tato otázka a Švehlova odpověď:
Švehla: Není. Při intervencích nakupovala ČNB koruny za cizí měny, tedy tyto částky neutrácela, ale investovala. Protože koruna oslabovala, ČNB vlastně prodávala devizy dráž než je původně do rezerv nakoupila. Byly to tedy investice mimořádně ziskové.
Nejsem odborníkem z ČNB, ale nad tou odpovědí mi jako laikovi zůstává trochu rozum stát. Prodej tří miliard dolarů na záchranu české koruny byl podle mého selského rozumu ziskový jedině z hlediska té devalvované koruny. Samozřejmě, že z hlediska té devalvované měny vydělala ČNB na prodeji dolarů víc korun, než za kolik je původně koupila. Totiž to zvýšení hodnoty dolaru vůči koruně je právě mírou korunové devalvace, ne? ČNB na těchto transakcích může vydělat jedině tehdy, stoupne-li zase hodnota koruny, tedy bude-li koruna revalvována.
Neslyšel jsem, když vypadla britská libra z Evropského směnného mechanismu a devalvovala, že by tehdy britský ministr financí Norman Lamont obhajoval obrovská vydání britské vlády na záchranu libry na měnových trzích jako transakce, na nichž Britové vlastně vydělali.
Pokusím se k tomu získat odbornější komentář. (JČ)
Otázky novinářů premiérovi byly však tak chabé, že se list snad ani nemusel obtěžovat. Zde je několik ukázek.
(Mimochodem, základním prohřeškem proti novinářské praxi je, že se v textech politických rozhovorů nemají užívat metafory. Zamlžují podstatu věci.) (JČ)
To jsou pro novináře ponižující otázky, které politikovi dávají jen prostor pro vlastní propagandu. (JČ)
Jiří Gruša je neobyčejně zajímavá osobnost. Narodil se v roce 1938, vystudoval filozofii a historii a od roku 1960 působil v redakcích různých literárních časopisů. V roce 1963 byl spoluzakladatelem alternativního, velmi nekomunistického literárního časopisu Tvář, který byl posléze v roce 1965 zakázán. (V roce 1995 vyšel v Praze knižně v nakladatelství Torst v redakci Michaela Špirita rozsáhlý výbor z tohoto časopisu - má 831 stran. Je to vynikající knížka, dokazující, jak vysoké kvality dosahovaly texty, tištěné v Tváři v šedesátých letech.)
Po roce 1968 byl Gruša jako spisovatel v Československu zakázán. V sedmdesátých letech pomáhal rozšiřovat samizdatovou literaturu. V roce 1978 byl dva měsíce vězněn ua tp, že napsal a rozšířil román Dotazník, který posléze vyšel český, německý, švédsky, holandsky, anglicky a francouzsky. Od roku 1980 žil Gruša na Západě, po pádu komunismu se stal po zásluze československým velvyslancem v Německu.
Gruša je neobyčejně inteligentní člověk. Zdá se mi, že dobe rozumí nejnovějším společenským trendům, zejména informační revoluci a co to všechno znamená pro vývoj dnešních l společností .
Na jedinou potíž při jeho jmenování ministrem školství poukázal Ivan Kytka. Jiří Gruša prohrál v nedávných volbách do senátu ve volebním okrsku s velkou podporou pro ODS, kde měl tedy vyhrát. (Že by se proti němu projevila xenofobie voličů, že žil v zahraničí příliš dlouho, anebo nelibost nad tím, že je "příliš chytrý" intelektuál?)
Kytka konstatuje: "Pan premiér Klaus zdůrazňuje, že nechce a nebude tvořit úřednickou vládu. Co to však znamená, že jmenuje ministrem školství Jiřího Grušu bez voličského mandátu. Není tedy Gruša jmenován do ministerské funkce jako úředník? V tom je přece rozpor." V Británii nemohou zastávat ministerské funkce, ani funkce náměstků ministrů, osoby, které nebyly zvoleny do parlamentu a nemají tedy poslanecký mandát. (JČ)
Přišly tyto dvě myslím velmi zajímavé reakce. Autor první z nich však prosí o utajení svého jména, protože se obává, že by se dostal do průšvihu, kdyby bylo jeho jméno spojováno v ČR s takto "podvratnými" názory. Autor druhého příspěvku si zase myslí, že jeho názory nestojí za zveřejnění a že nemá cenu lidi v ČR dále deprimovat. Za zveřejnění tento text určitě stojí a pohled realitě tváří v tvář nemůže být zdrojem deprimovanosti. Je naopak zdrojem povzbuzení, protože střízlivý pohled vede k nápravě. (JČ)
Mezi Klausovy nazory se mi, krome tech na ktere jste uz poukazal vy, nelibi ten o licencich na nove technologie.
Nesouhlasim s tim, ze je pro stat vyhodnejsi koupit si licenci na novou technologii, nez tuto technologii vlastnimi silami vyvijet. Neco jineho je to u podniku, ten totiz nemuze tezit z efektu, ktere dale popisu.
Je fakt, ze financovani zakladniho vyzkumu je pomerne drahe a jen malo rozjetych projektu ma nejaky, ekonomickymi velicinami meritelny, prinos. Jenze vsechny maji prinos sekundarni, spise bych to nazval synergicke efekty. Podpora vedy vytvari poptavku po vzdelancich, ti vytvari poptavku po informacnich sluzbach nebo treba kvalitnim skolstvi, to vytvari poptavku po kvalitnich ucebnicich a tak bych mohl pokracovat dal.
Ten koren vzajemneho vytvareni poptavky se neuveritelne slozite vetvi a ma vliv na celou spolecnost.Takto vytvorena infrastruktura je pak prirozene lakava pro podnikatele pracujici s technologiemi vyssimi nez je tavba zeleza. A prodej myslenek bude stale vynosnejsi a jejich producenti stale nepostradatelnejsi. A stat si prijde na sve penize, investovane do podpory vedy, formou dane z pridane hodnoty. A myslenky jsou ta nejdrazsi pridana hodnota.
A dale k nakupu licenci na vyrobni technologii. Dokud je nejaka technologie ziskova, prodava jeji producent, je-li jim vyrobni podnik, jako treba strojirenske, chemicke nebo potravinarske koncerny, zasadne jen produkty. V jejich cene jsou zahrnuty naklady na vyvoj vcetne toho neuspesneho, vysoke marketingove naklady na zavedeni noveho produktu, a zisk.
Takovy uspesny produkt muze mit az 100, typicky jen 40% ziskovost (porovnejte to s 5-15% ziskovosti zavedenych produktu, tedy ne tech technologicky novych, kde pod pojmem technolgicke novosti vidte vyssi kvalitu) . A teprve kdyz se prodejni cena snizi na hranici rentability, kdyz je technologie vytezena, nabizi ji majitel ostatnim. Obvykle ji pak kupuji rozvojove zeme, ktere zajistuji konkurenceschopnost takto vyrabenych produktu diky nizsim nakladum na pracovni silu.
Poptavka po vyssi kvalite na svetovych trzich je vysoka, nove technologie, ktere ji umoznuji dosahovat, nebudou financne dosazitelne pro podniky, ktere se zivi jen vyuzivanim cizich vytezenych technologii, zvlaste, kdyz by pak svou produkci mely jeste uplatnovat jen na malem, a presto liberalizovanem, ceskem trhu.
Mily pane Culiku, ceskou menovou krizi jsem prozil v blazene nevedomosti pozorovanim kolibriku a prochazkami rozkvetlou pousti v Arizone a Mexiku. Mezitim me uspory v ceske mene ponekud zmenily hodnotu a pan inzenyr Klaus se zacal zajimat o vedu. I kdyz nakonec ve vede moc uzitecny nastroj neni schopen videt ani nyni, ukazuje to na posun v mysleni ceske politicke reprezentace. Ze jsou v jeho spisku chyby fakticke a logicke, za nez by bylo mozne jej rozcupovat v tisku? Jiste. Ale co z toho? On ztroskota na vaznejsich chybach.
Vite, ze jsem ale v jeho clanku nasel take alternativu, o ktere jiz delsi dobu uvazuji? Myslim, ze ceska veda je dnes uz tak decimovana, ze by bylo treba znovu zvazit, jake ma perspektivy.
Mozna, ze by bylo skutecne dobre uznat, ze ted uz fakt nemame na vic nez "aplikovat cizi objevy", dat aplikovanemu vyzkumu zelenou i v institucich "ciste" vedeckych a dat mu prislusnou prioritu v grantovkach. Ti, kdo se citi na spickovy zakladni vyzkum, at si na to sezenou penize po svete. Vim, ze mi asi za tato kacirska slova vynadate, ale zkusme si na chvili hrat na advokata dablova a uvazovat, co by se stalo, kdyby....
Vite, on by to byl nesmysl, kdyby skutecne veda mohla plnit sve poslani v postgradualnim vzdelavani, v prisunu spickovych odborniku do prumyslu atd. Je toho vsak v soucasnych podminkach mozne dostat? Boj do posledniho muze sice vypada heroicky, muze to byt ale ze strategickeho hlediska uplna hovadina.
Mozna, ze by ceska veda prezila toto obdobi lepe, kdyby se podobne jako veda nemecka nebo japonska po 2.valce smirila se skutecnosti, ze ji nejlepsi mozky opustily, ze penize nebudou aspon deset let a ze, kdo chce prezit musi bud delat aplikace nebo mit penize od spojencu (vim, ze to je velmi zjednodusena charakteristika).
Tim, proboha, nenavrhuji, aby se z Akademie staly vyvojove dilny a detasovane pracoviste EC/NATO. Chci jen ukazat, ze jde o jednu z vaznych alternativ, o kterych by se melo uvazovat. Nenechte se odradit, ze ji zde prezentuji jako neco, o co stoji jisty inzenyr ekonomie, ktery se citi byt vedcem. On je v teto oblasti uplny diletant a ma dost sebeduvery, aby si pres tuto okolnost troufal vyslovovat kategoricke soudy. O nej ale prece vubec nejde....
Upozorňuju na Britské listy z pátku 30.5., celé věnované zajímavému a složitému případu Jana Kavana. Zde k tomu ještě dva dokumenty (JČ) :
ministerský předseda České republiky
Štrasburk 15. května 1997
Vážený pane ministerský předsedo,
Je nám líto, že vám musíme psát o incidentu, který nás rozrušil v době, kdy se prohlubují vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií konstruktivním dialogem.
Zjistili jsme, že vaše vláda odmítla přijmout nominaci naší sesterské strany, českých sociálních demokratů, pro senátora Jana Kavana, který se měl stát delegátem pro jednání s představiteli Evropského parlamentu v červnu.
Bylo by pro nás zcela nevhodné, abychom se vyjadřovali k záležitostem domácí politiky České republiky. Rádi bychom však zdůraznili, že delegace samotného Evropského parlamentu jsou založeny na D'hontově principu proporcionality, který znamená, že každá politická frakce, ať je jakkoliv velká či malá, má právo nominovat svůj podíl delegátů tak, jak ona sama uzná za vhodné. Očekáváme, že si budeme vyměňovat názory s delegacemi, které jsou obdobným způsobem reprezentativní pro politické spektrum v dané zemi. Je přece zjevné, že odpovědnost za volbu těchto představitelů musejí mít samotné politické strany, které své delegáty nominují, a nikoliv strana či strany, které mají v parlamentě většinu.
Senátor Kavan byl nyní svou stranou znovu nominován. Známe ho velmi dobře, zejména ti z nás, kteří pocházejí z Británie, a jsme přesvědčeni, že jestliže bude znovu potvrzen jako volba naší sesterské strany, znamená to, že je Jan Kavan skutečně oním zástupcem, kterého chce jeho strana na jednáních s námi mít. Proto vás zdvořile žádáme, abyste nepřipustil, že by tato záležitost mohla ohrozit vřelost našeho respektu pro vznikající českou demokracii, k níž vzhlížíme s velkými nadějemi.
Brusel, 30. května 1997
Jsem potěšen, že mohu osobně podpořit senátora Jana Kavana, s nímž jsem se poprvé seznámil v roce 1970 v důsledku své činnosti jako poslanec britského parlamentu.
Od roku 1969 do roku 1989, kdy se vrátil do své země v prvních dnech "sametové revoluce", jsem měl mnoho kontaktů se senátorem Kavanem, který byl, od roku 1982 do roku 1990, aktivním členem Labouristické strany. Během těchto let pracoval Jan Kavan v Británii jako vysokoškolský učitel a měl velmi dobrou pověst na všech školách, kde působil, včetně Central London Polytechnic, London School of Economics, University of Reading a St. Anthony's College, Oxford. V tomto období byl Jan Kavan také ředitelem tiskové agentury Palach Press, jejíž práce byla neocenitelná a zajišťovala, že hlas Charty 77 a dalších českých demokratických opozičních skupin byl slyšen v anglicky mluvícím světě.
Během svého působení jako člen celostátního výkonného výboru Labour Party a během mé činnosti jako člen britského stínového kabinetu a později jako šéf Labouristické strany jsem byl dobře seznámen se Senátorem Kavanem a s kampaněmi, které organizoval.
Po celou tuto dobu na mě opakovaně dělala odvaha a čestnost Jana Kavana velký dojem. Nikdy se sám nesnažil na tyto své rysy upozorňovat, ale je mi jasné, že je Jan Kavan důvěryhodná osoba se silnou víru v pluralitu a spravedlnost a s hlubokou angažovaností ve věci svobody pro svou zemi.
Komisař Evropské unie
Následující články Václava Žáka zveřejňuji s určitým zpožděním, zaviněným překotným vývojem jiných událostí.(JČ)
to je vyražení. Koho chce, toho si chytne a dá do vězení, veršoval před 150 lety Karel Havlíček. Jak se zdá, jsou jeho verše znovu aktuální. Případ zatčení čelných bankéřů z Investiční a Poštovní banky je kořeněn notnou dávkou černého humoru. Seřaďme si fakta:
1. Policie dostala upozornění od odboru kapitálového dozoru Ministerstva financí o podezřelé transakci IPB. Koupila akcie značně nad tržní cenou, platba jde do ciziny, přitom se kupuje dům s nulovou účetní hodnotou.
2. Policie se šla informovat. Podle vyjádření tisku vedení IPB "nespolupracovalo". Přeložme si to srozumitelné řeči: pro vedení IPB byla představa, že by někdo mohl považovat nákup domu pár metrů od Václavského nám. za 180 mil Kč za zpronevěru(!), tj. osobní obohacení, zřejmě tak absurdní, že se o tom prostě odmítlo bavit a policii nejspíše vyprovodilo.
3. To bylo ovšem neprozřetelné. Asi nečetli Havlíčka. Druhý den se oba bankéři ocitli tam, kde se komunikace s policií odmítá obtížně. Premiér Klaus se ptal, jestli policie ví, co dělá. Státní zástupkyně a nový bojovník s hospodářskou kriminalitou se však rozhodli, že do toho "šlápnou" - a soudce jim vyhověl. Na základě obvinění, které je na první pohled absurdní.
A tak máme v bankovním systému zemětřesení. Ve finančním světě se proslýchá, že IPB byla vlastně zprivatizována managementem, který přes svoje a spřátelené firmy kontroluje přes 50% akcií banky. Podíl státu v bance - díky nezodpovědnosti Fondu národního majetku - poklesl na 32%, tedy pod hranici, která znamená jakékoliv rozhodovací kompetence. Vzhledem k tomu, že se teď banka má privatizovat, objevilo se pochopitelně podezření, že zásah policie souvisí s privatizací.
Ještě hůř se bude vyvracet podezření, že zatčení bankéřů nesouvisí se snahou vlády "ukázat pevnou ruku". I když z reakce premiéra Klause je patrné, že mu jeho "balíček" doslova explodoval v ruce. Druhý den už premiér Klaus svoje pochyby razantně popřel - inu, bůh se jménem "veřejné mínění" se zlobí a vyžaduje oběti. Kde najít tučnější?
Bankéři dnes sedí ve vězení. Policie se rozhodla překontrolovat hospodaření banky. Zřejmě podle hesla "nejdřív tě zavřu a pak se podívám, cos’ provedl".
Vskutku zvláštní pojetí právního státu. Ani smát se nejde - je to příliš černý humor. Případ ukazuje v plné nahotě, jak se pod řízením Klausovy vlády naprosto rozpadly instituce. Vládnout, to také znamená starat se, aby fungovaly přesně, kompetentně, a podle práva. Případ IPB ukazuje pravý opak. Zdůrazňuji: i kdyby se posléze trestná činnost bankéřů našla, nic to nemění na faktu, že za to, za co byli obviněni, ve vězení být neměli. To nejsou finesy, nad kterými je možné mávnout rukou: pokud se trestající moc státu vymkne z rámce práva, je to strašně nebezpečné. I druhá strana mince je nepříjemná: pokud případ skončí fiaskem (což je velmi pravděpodobné) otřese to důvěrou ve stát a policie znejistí při stíhání skutečných trestných činů.
Smutné je, že nálada, kterou vyvolala strategie "divokého Východu", vede k tomu, že čin policie - zatčení bankéřů s na první pohled absurdním obviněním - sklidil pochvalu dokonce prezidenta Havla. Disidentský prezident, který se dříve stavěl proti porušování zákonů, dnes nevidí, jak málo má postup policie společného s právem. Svou autoritou to ještě podporuje. Ale cožpak jsme, proboha, nechtěli žít ve státě, v němž i policie musí dodržovat zákony?
Procesy padesátých let nebyly výsledkem vrozené mravní zvrhlosti těch, kteří se únoru 1948 chopili moci. Měly svou logiku: i totalitní režimy musely brát ohledy na nálady veřejnosti.
Procesy padesátých let měly trojí účel: (1) předhodit obětního beránka veřejnosti, která jaksi neviděla svět "bez pánů a žebráků"; (2) dosadit do mocenské garnitury kádry oddané Moskvě; (3) zavést strach jako nejúčinnější prostředek k rychlému vynucení loajality.
Trestní právo bylo zneužito k politickým účelům, k upevnění moci otřesené nenaplněnými sliby. Proto šlo o politické procesy.
Pokusy zneužívat trestní právo však nejsou vlastní pouze totalitním režimům, vyskytují se ve všech režimech. Demokratické režimy však mají výhodu: je na ně možné veřejně poukázat.
Vláda léta zanedbávala bankovní dozor, kontrolu kapitálového trhu, dohled nad dodržováním zákonů. Korupce, spekulace a přímo trestné činy se proto staly natolik vážným politickým problémem, že začaly ohrožovat politickou podporu vlády.
Vláda se pod tlakem rozhodla jednat. Za týden po přijetí "balíčku" skončila řada bankéřů ve vazbě. Na první pohled můžeme zakřičet "hurá!" Konečně na ty lumpy došlo.
Při druhém pohledu nás však zamrazí. Zeptejme se: sedí tito lidé ve vězení skutečně podle zákona? Nebo tam sedí proto, že jistí lidé vycítili "společenskou objednávku" po rozhodnosti, tedy z politických důvodů? Jinými slovy: je u nás trestní právo opět služkou politické objednávky?
Představenstvo Agrobanky uzavřelo smlouvu o nákupu akcií Plzeňské banky s Motoinvestem. Nezkoumejme, jestli se tím spáchal trestný čin - to bude zkoumat soud. Je to ovšem věc stará několik měsíců, která je dokumentovaná. Do představenstva návrh předkládal předseda, schválilo ho představenstvo i dozorčí rada, byla informována ČNB. Dnes několik členů představenstva sedí ve vězení, zbytek je na svobodě. Proč? Kupodivu, sedí tam ti, kteří jsou podepsáni na dokumentech. To je samo o sobě absurdní selekce - vždyť představenstvo rozhoduje kolektivně, podpisy jsou jenom formální.
Do vězení se však smí obviněný poslat pouze tehdy, existují-li KONKRÉTNÍ SKUTEČNOSTI odůvodňující obavu, že (a) uprchne, (b) bude mařit vyšetřování, (c) bude pokračovat v trestné činnosti. Zavření členové představenstva v trestné činnosti pokračovat nemohou, banka má nucenou správu. Mařit vyšetřování nemohou, patřičné dokumenty jsou k dispozici. Existují konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že by chtěli uprchnout nebo se skrývat?
Pokud ano, pak je vše podle zákona. Pokud ne, pak by si měly orgány - včetně soudce -, které je do vězení poslaly, dát dobrý pozor. Jestliže se snaží zavděčit politické moci, aby mohla předvést, že je tvrdá a rozhodná, může se jim to vrátit jako bumerang.
Dnešní orgány by měly dobře zvážit, že na rozdíl od pana Urválka, který mohl počítat s dlouhou vládou KSČ (či KSSS), se na stabilitu dnešní vlády nemohou spolehnout. Tato vláda dlouho nevydrží. Rozhodně ne tak dlouho, aby zodpovědní činitelé nemohli být trestně stíháni. Bohužel, vládní balíček by se v rukou servilních institucí (včetně soudu!) mohl velmi lehce změnit v balíček dynamitu. Tady končí legrace: v této zemi by neměli ve vězeních sedět lidé proto, aby "změkli" a začali "zpívat", či proto, že se to vládě najednou politicky hodí.
V následujícím příspěvku reaguje Viktor Vereš na komentář Václava Žáka v BL z 30.4. a na komentář Františka Nepila v BL z 15.5. Upozorňuju však že František Nepil nemá nic proti zahraničním investicím jako takovým, upozorňuje pouze, že není dobré, jsou-li zahrančiní investoři, kteří si v podstatě zadarmo vybrali v ČR ty nejperspektivnější podniky, dále zvýhodňováni daňovými úlevami, které jim platí domácí čeští výrobci. (To je mimochodem proti zásadám rovné podnikatelské soutěže Evropské unie.) (JČ)
Neúspěšná privatizace (řetězce státem ovládané banky, jejich fondy vlastnící
podniky.)
Myšlenky ohledně devalvace jsou obsaženy v faxu premiérovi (odeslán před přijetím balíčku), inteligentní názory jsou také v článku Jana Fraita z MFD 25.3.97.
Názory proti nacionalistickému zvýhodňování českých podnikatelů jsou obsaženy v dopise premiérovi ohledně privatizace Aera.
Na podporu svých tvrzení bych si dovolil odcitovat ředitele agentury na poporu zahraničních investic CzechInvest Jana Havelku(Ekonom 16/97): "Zahraniční kapitál přinesl do ČR vyšší produktivitu práce umožňující zvyšovat mzdy, větší objem výroby. Dále jsou podniky se zahraničním kapitálem daleko více exportně orientované, tedy zlepšují obchodní bilanci. Zatímco se ostatní společnosti ve valné míře zbavují svých zaměstnanců, zahraniční firmy jich stále více přijímají. Jsou nadprůměrné v získávání ocenění kvality. Neméně významné je, že se zahraničním kapitálem přišlo i nové podnikatelské klima, které je spojeno s určitou ekonomickou rovinou, která platí v EU. V tomto směru bych řekl, že jsou zahraniční investoři jakýmisi apoštoly našeho vstupu do EU, neboť svým působením na našem trhu nutí i ostatní subjekty k etickému chování. A rád bych citoval ještě jednoho bývalého amerického kongresmana, který řekl, že přítomnost velkých nadnárodních společností v ČR může být pro nás efektivnější zárukou bezpečnosti než stohy mezinárodních dohod. Určitě je na tom mnoho pravdy.
Vzhledem ke svému povolání ví jistě pan Havelka, o čem mluví. Dále navrhuje rozvoj regionální poliky (infrastruktura...) usnadňující investorům (českým i zahraničním) v oblastech s vysokou nezměstnaností vybudovat podniky.
Já bych k tomu dodal: Každý chápe, že šachový velmistr potřebuje kromě inteligence a nadání i mnoho roků učení a pro důležité zápasy má tým vysoce zkušených poradců, jinak by nevyhrál. Řídit dobře velký podnik je mnohem těžší (místo šestnácti figurek s jasně a jenoduše definovanými možnostmi má ředitel podniku tisíce lidí s těžko odhadnutelnými a měnícími se možnostmi každého z nich). Přesto trváme na tom, aby české podniky řídili nezkušení Češi, kteří nemohli získat v reálném socializmu potřebné znalosti a zkušenosti. Vývoj má dvě varianty. Do čela podniků dáme protekčně Čechy, kteří svojí nezkušeností a neznalostí způsobí zhoršení životní úrovně nás všech kromě nich (tunelovámí...) nebo zkušené pečlivě vybrané zahraniční zaměstnavatele, kteří své schopnosti a poctivot již prokázali na západě a to způsobí vyrovnávání naší životní úrovně s úrovní západu a to, že naši podnikatelé se nestanou hned miliardáři, ale pouze milionáři. Dlouhodobě to pomůže, ale i jim protože se od zahraničních kolegů naučí podnikat a pak namísto krachů budou své prosperující podniky rozvíjet.
Samozřejmě si uvědomuji, že životní úroveň závisí i na spoustě jiných věcí a můj odstavec je značně zjednodušující, ale podstatu nacionalistického problému vyjadřuje. Aby bylo jasno vůbec nevolám o zvýhodňování zahraničních investorů, jsem ale přesvědčen, že při rovnosti podmínek jich uspěje mnohem více než doposud a pokud bude výběr pečlivý budeme se mít lépe všichni. Myslím si, že naši politikové a ekonomové (jak z koalice tak z opozice) by si už konečně měli přestat myslet, že sežrali veškerou moudrost a měli by přejmout různé ekonomické prvky z úspěšných států s vysokým růstem, jako je Irsko, země jihovýchodní Asie atd.