| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Cituji z projevu Tonyho Halla, ředitele zpravodajství BBC. (Prosím, to, že vám vnucuju názory odjinud, neberte jako nějaké vytahování se, nebo že by se musely automaticky přijímat v ČR, jen proto, že jsou to názory odjinud. Jde o kritické srovnávání situace, problémů a jejich řešení v různých částech světa. Bez toho se totiž nedostaneme nikam.)
Tony Hall, citovaný v pondělních BL:
V pondělí a v úterý tento týden jsem zveřejnil podle mého názoru velmi podnětný materiál z konference organizace Freedom Forum o roli novinářství v dnešním světě. Protože se to zdánlivě netýká ČR, některé čtenáře to příliš nezajímá.
Úterní vydání BL z druhým pokračováním informací o konferenci Freedom Forum si otevřela jen asi třetina pravidelných čtenářů BL. (Když jsem před časem zveřejnil v BL velmi zajímavou analýzu možného politického směru nové britské labouristické vlády, která byla pozoruhodným dokladem toho, jak v nynějším rychle měnícím se světě, po rozkladu tradiční ideologie levice a pravice, politikové tápají, tento vysoce relevantní materiál i pro českou politickou scénu si otevřelo pouhých 200 čtenářů.)
Přesto doporučuju tyto texty znovu vaší pozornosti. JČ
Harold Evans, bývalý dlouholetý šéfredaktor deníku Times, který měl ostré spory s jeho majitelem, australským magnátem Rupertem Murdochem (ten ho nakonec vyhodil) svědčil na semináro organizace Freedom forum o svých zkušenostech s Murdochem. Uvedl, že pokud je Murdoch na vaší straně, je velmi příjemný, zdvořilý a energický společník. Jakmile však zjistí, že stojíte v cestě jeho podnikatelským zájmům, jedná přes vaši mrtvolu.
Evans však vyjádřil názor, že Murdochovo mediální impérium nyní začíná být tak obrovské, že ho Murdoch sám nemůže zvládnout, svými proslulými telefonáty šéfredaktorům ve dvě hodiny ráno. Je zajímavé, že v nedávných britských všeobecných volbách podporoval Murdochův hlavní britský bulvární list The Sun Labouristickou stranu, zatímco kvalitní deník The Times nepodpořil výslovně žádnou politickou stranu: apeloval na čtenáře, aby hlasovali pro euroskeptické poslance, ať jsou z jakékoliv politické strany. Velikost Murdochova impéria tedy nutně vede k určité nezávislosti jednotlivých součástí tohoto impéria.
Evans také vyjádřil názor, že nová britská Labouristická vláda Tonyho Blaira bude muset splnit své sliby ohledně zavedení nových ústavních záruk svobody projevu a informací. Kdyby to neučinila, zdiskreditovala by se tím v očích veřejnosti.
Evans varoval, že britští státní úředníci se budou pokoušet v následujících osmnácti měsících případné návrhy zákona o svobodě informací co nejvíce erodovat. Avšak pokud se bude o tuto klíčovou otázku systematicky zajímat tisk, je to v suchu.
Podle Evanse je velkým problémem britských sdělovacích prostředků, že prý nejsou schopni koordinovaně a systematicky, společně bojovat za určitou kauzu. (V porovnání s českou situací mám já naopak dojem, že to britské sdelovacíc prostředky dělají docela efektivně.)
Podle Evanse je "nepravděpodobné, že by se britský tisk v této věci spojil a dokázal veřejnosti ve svém vlasním zájmu prezentovat přesvědčivou analýzu, jakého zákona o svobodě informací je třeba".
Jaká je dnes podle Evanse úroveň amerického tisku?
"Když jsem poprvé přijel do Spojených států v roce 1956, navštívil jsem čtyřicet amerických států a pracoval jsem v různých novinách, udělalo na mě velký dojem, jaká byla ve Spojených státech velká svoboda projevu. Byla podstatně větší než v Británii. A americký tisk se skutečně intenzívně věnoval veřejně prospěšným kauzám.
Pak jsem se vrátil do Spojených států, kde pracuji od roku 1984. Dospěl jsem k závěru, že mezitím došlo ve Spojených státech k dramatickém úpadku úrovně - svoboda projevu se teď používá ke zcela nedůležitým věcem. Je to pro mě velmi znepokojující. Opravdu kvalitní noviny v Americe se začnou zabývat skutečně strašnými, irelevantními tématy a píšou o nich dlouho, pořád, pod záminkou, že to bylo otištěno někde jinde. Nějaký bulvární list připraví past pro známého fotbalistu, nastraží na něho prostitutku a sexuální akt nafilmují. A všechny americké noviny pak o tom informují, protože to vyšlo v tom bulvárním listě. Celá záležitost je naprosto zbytečná a irelevantní pro otázky veřejného zájmu.
Jestliže se tisknou především takovéto články, ve smyslu "cha, cha, tak jeho manželství se rozpadá," novináři tím zvyšují tlak na veřejné osobnosti, aby se veřejné aréně vyhýbali. Ochromuje to veřejný život dvojím způsobem: jednak to snižuje úroveň žurnalistické práce a jednak to vede k tomu, že kvalitní lidi se prostě veřejným funkcím začnou vyhýbat. Poukazuje na to dnes v Americe celá řada významných novinářů."
Nevzniká v Americe dvojí druh novinářské práce? Bulvární a pak seriózní?
Obávám se, že ano, potvrdil Evans. "Myslím, že to byla vážná chyba, když začaly televizní společnosti vyžadovat od svých zpravodajských studií, aby vydělávaly peníze. Televize se komercionalizuje a to má vliv na tisk.
I když respektuju průzkumy názorů divácké obce, nemyslím, že jsou výsledky těchto průzkumů směrodatné pro skutečně kvalitní novinářskou práci. Kvalitní novinářská práce musí být motivována pevným přesvědčením šéfredaktora o určitých zásadních hodnotách. "
Evans zdůraznil významnou roli veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Poukázal na to, že americký Public Service Broadcasting System hraje velmi důležitou roli, stejně jako Seespan, okruh, který vysílá o práci amerického kongresu.
Úkolem novinářů je učinit to, co je zdánlivé nudné, zajímavým, konstatoval Evans.
Ale jak je možné lidem vysvětlit složité problémy, které budou vážně ovlivňovat jejich život, tak jednoduše, aby to lidi pochopili? Viz projev šéfa zpravodajství BBC Tonyho Halla (zde v pondělních Britských listech.)
Prvním úkolem novináře je schopnost vzbudit v lidech o věci zájem, zdůrazňoval Evans. Úkolem novinářů, zejména ve stále více izolacionistických Spojených státech, je poukazovat na mezinárodní souvislosti a dělat spojitosti. Svoboda je nedělitelná, jak řekl Martin Luther King. Odehrává-li se nespravedlnost někde na světě, je to nespravedlnost všude.
Úkolem novinářů je poukazovat na to, že události, které se odehrávají ve vzdálených zemích a v cizích jazycích, nejsou ani vzdálené ani cizí.
Internet podle Evanse nikdy nezvítězí nad tiskem, protože noviny mají schopnost organizovat informace. Profesionální novináři pracují pod heslem: "Pojďme a zjistěme, jak něco funguje." Handicapem Internetu je jeho bezbřehost.
Opakem komunismu není antikomunismus, ale svoboda, tolerance a zákonnost.
Na konferenci Freedom Forum také vystoupilo několik novinářů ze středovýchodní Evropy. Uvedl je známý britský novinář a odborník na středovýchodní Evropy Michael Ignatieff, který je kanadského původu:
"Ben Blushi z Albánie pracuje v novinách, jejichž redakce byla v březnu vypálena stoupenci režimu. Taťánu Repkovou ze Slovenska propustili z novin, poté, co přetiskla zcela odpovědně zprávu z Izvestií, že Vladimír Mečiar má mozkový nádor. Veran Matič z Bělehradu je šéfredaktorem heroického rádia B 92. Tuto rozhlasovou stanici umlčel Miloševičův režim, avšak rychle se vrátila do éteru pomocí velmi bystrého využívání Internetu a satelitních spojení se západoevropskými rozhlasovými stanicemi. Veran Matič tedy zažil přímo cenzurní zásahy Miloševičova režimu, zároveň však je svědkem obrovské moci nových sdělovacích prostředků, jako je Internet. Viktor Ivančič z Chorvatska byl obviněn Nejvyšším soudem Chorvatska za to, že ze veřejně dotazoval, co měl režim Franjo Tudjmana společného s ustašovským režimem a jeho koncentračními tábory za druhé světové války."
hovořil o svých zkušenostech z demonstrací v Srbsku na podzim 1996 a na začátku roku 1997 v nichž hrála jeho rozhlasová stanice B 92 významnou roli.
"Nejprve bych chtěl poděkovat všem, kdo zorganizovali tuto konferenci. Jak vidíte, tak jsem obklopen srbskou policií. (Smích)
Radio B 92 vysílalo bez řádné státní licence. Vytvořili jsme strukturu malých organizací kolem rozhlasové stanice. Dva deníky, máme docela bohatou publikační činnost. Máme také kulturní středisko. Začali jsme rozvíjet mezinárodní spolupráci a zprostředkovávat naše vysílání na Internetu. Vytvořili jsme si dobré styky se zahraničními sdělovacími prostředky a s celým světem obecně. Když jsme byli v prosinci zakázáni, nebylo obtížné zahájit kampaň a donutit úřady, aby nám vrátily licenci. Když vás úřady zakáží, je životně důležité mít možnost vysílat dál. Dál jsme vyjadřovali naše názory různými jinými sdělovacími prostředky. Začali jsme okamžitě rozšiřovat náš program prostřednictvím Internetu, a to jako audiosoubory i jako texty. Okamžitě poté jsme navázali spolupráci s Hlasem Ameriky a se Svobodnou Evropou, s Deutsche Welle a BBC. Tyto stanice nám poskytly nám pro vysílání své frekvence. Stalo se tedy, že čtyřiadvacet hodin po uvalení zákazu se stal zákaz nesmyslným. Úřady ustoupily a vymlouvaly se, že hlavním důvodem pro umlčení naší stanice bylo, že jakýsi kabel někde na jedné hoře byl promočen deštěm. Vždycky jsme se snažili využít útlaku v náš vlastní prospěch.
Posléze jsme zahájili projekt slučování celé řady lokálních stanic. 24 rádií bude propojeno ústředním programem. Takže asi za deset dní budeme pokrývat asi 70 procent srbského území. Včera jsme podepsali dohodu s BBC World Service (zahraničním vysíláním BBC v angličtině), že dostaneme přístup na jejich satelit. Toto je jedna z možností, jak rozvinout nezávislé sdělovací prostředky ve východní Evropě, tím, že se nově definuje role sdělovacích prostředků z období studené války.
Co je naším největším problémem v současnosti? To je náš následující projekt. Sháníme peníze pro nezávislou televizní stanici. V Srbsku je 10 nezávislých televizních stanic. V současnosti působí každá zvlášť a nemohou tedy dosáhnout žádných zásadních změn. Ale když se dají dohromady a vytvoří kvalitní televizní okruh, pak máme šanci situaci v Srbsku změnit.
Když jsem odjížděl ze Srbska, dívali se na hranicích na můj pas a říkali, vy tady máte razítek, co je vaším zaměstnáním. Odpověděl jsem: jsem novinář. Reakce byla: a v které televizní stanici pracujete? Mezi novinářskou prací a televizí je v myslích lidí okamžitá souvislost. Proto se domnívám, že je tento projekt nesmírně důležitý.
Srbský stát proti nám nyní začíná bojovat daleko inteligentněji. Jedna z největších komerčních televizních stanic zakoupila americký seriál Baywatch a hodlají to vysílat v době, kdy nezávislá televize vysílá zpravodajství. Tak jsem před třemi dny jednal v Praze o zakoupení obdobných seriálů. Proto potřebujeme kvalitní programy.
V debatě jsem vystoupil a upozornil na sílící vliv podniku Central European Media Enterprises ve středovýchodní Evropě, že se jeho činitelé snaží proniknout do celé řady zemí ve středovýchodní Evropě. Veran Matič potvrdil, že i s nimi jednala o nové televizní stanici firma CME, ale když zjistila, že jde o stanici kvalitní, už dál neprojevila zájem."
Kdy se o vás zajímala CME?
Bylo to v prosinci 1996. Byl jsem ve Washingtonu. Tou dobou jsme poprvé jednali s firmou Central European Media Enterprises. Sdělili mi, že přijedou do Bělehradu. Přijeli koncem ledna. Krátce jsme spolu jednali. Poskytli jsme jim určité základní informace a podmínky, za nichž bychom byli ochotni utvořit joint venture. A už se neozvali.
Protože jste byli pro ně příliš seriózní?
Já vím, oni už provozují televizní stanici ve Slovinsku a v Rumunsku a jinde. To bychom chtěli dělat i my. CME má velký zájem o celý region. Jednala v Sarajevu s televizní stanici TV IM.
Pokud se firmě CME podaří začít provozovat v Srbsku televizní stanici, existují tam zákony, které by jí znemožnily ovládnout veškeré televizní vysílání v té zemi?
Naše zákony v Srbsku nejsou vůbec důležité, protože nikdo je nerespektuje. Pokud se CME dohodne s Miloševičem, nezastaví je nikdo. Miloševič sám už vlastní takovou televizi.
Takže by CME mohla vysílat komerční televizní okruh a ve zprávách podporovat Miloševiče?
V Srbsku v současnosti nejsou žádné zpravodajské pořady, které by přímo podporovaly Miloševiče, ale pokud by se s CME spojil, mohl by si vysílat vlastní zprávy.
Velkou událostí byla na konferenci Freedom Forum přítomnost devětaosmdesátileté válečné korespondentky Marthy Gellhornové (mimochodem, vypadá tak na šedesát, vysoká blondýna). Proslula svými reportážemi z občanské války ve Španělsku, pak z druhé světové války (reportovala invazi Spojenců do Normandie tak, že pronikla bez povolení úřadů na nemocniční loď a zamkla se tam na záchodě do doby, než loď opustila přístav). Dále byla Gellhornová zpravodajkou například ve válkách v Indonézii a ve Vietnamu. Napsala pět románů, dvě sbírky povídek, čtyři knihy novel a tři svazky literatury faktu. Snad nejvýznamnějším jejím dílem je kniha The Face of War, Tvář války, její svědectví o podstatě válečných konfliktů v tomto století.
Na londýnské konferenci vzpomínala na začátky své novinářské kariéry.
O hrůzách, které zažila, napsala: "Když nemůžete věci změnit, aspoň je musíte zaznamenat."
Na konferenci Freedom Forum se přiznala, že válka ve Vietnamu byla prý opravdu hrůzná. V šedesátých let o ní psala pro britský list Guardian. Bylo to v roce 1966 a své reportáže pro britský deník velmi zmírňovala. Měla pocit, že nemůže otevřeně psát o strašlivých událostech, jak jich ve Vietnamu byla svědkem. Konstatovala: "Naši vojáci byli do té země vysláni, aby jí pomohli, a přitom ji ničili." Kdyby prý napsala, co všechno viděla, na Západě by ji automaticky byli začali považovat za komunistku a nebrali by jí vážně. Proto své reportáže cenzurovala.
Jeden ruský novinář se Marthy Gellhornové ptal, zda za španělské občanské války znala jednoho ruského novináře, který tam byl, a kterého posléze Stalin nechal usmrtit. Gellhornová reagovala živě: "Ano, znala jsem ho. To nebyl novinář, to byl Stalinův špión. Všichni to věděli. Žil naprosto nad poměry. Žádný novinář si nežil za španělské války tak bohatě jako on. Potkala jsem ho poprvé v Československu."
Říkala jste, že jste navštívila Československo za Benešovy vlády. Kdy to bylo?
Dostala jsem se z Československa posledním civilním letadlem. Po Mnichovu.
Byla jste v Československu nějakou dobu?
Ano. Byla jsem tam dvakrát. Nejprve jsem tam byla, když československá armáda mobilizovala. A pak, když byla mobilizace zrušena. V čele československé vlády neměl stát Beneš, nebyl to správný muž na správném místě. Čechoslováci měli bojovat. Měli bojovat.
Psala jste o tom podrobněji?
Ne napsala jsem jen dva články, jeden v době mobilizace a druhý, když se to všecko rozpadlo.
Co jste si myslela o postoji Británie a Francie vůči Mnichovu?
Nenáviděla jsem je. (I loathed them. I loathed them.) Všude jsem každému vykládala, jak je nenávidím.
A jak na to reagovali?
Smáli se. Lidi se mě tehdy často hodně smáli. (They laughed. Everybody used to laugh at me quite a lot.)
Karl R. Popper v jednom svém eseji poznamenal, že liberální sen - stvořit liberální společnost na zelené louce - je skutečně pouhým snem. Instituce kotví v tradici, a pokud tradice schází, mohou fungovat dokonce proti svému určení.
Lustrace jsou hezkým příkladem, jak přesný byl Popperův postřeh. Moderní liberální demokracie stojí a padají s institutem občanství. Koncept rovných (lidských) práv je pilířem, bez něhož by se společenská stabilita zhroutila. Ústavní zakotvení lidských práv, jejich přezkoumatelnost ústavním soudem a šance dovolávat se jich dokonce proti státu je základem politiky ústavního konsensu, která přispěla podstatnou měrou k nevídané stabilitě západních demokracií po druhé světové válce.
Postkomunistické země s univerzálním konceptem občanství praktickou zkušenost neměly. V nich bylo občanství vždy kvalifikované: určité skupiny občanů si byly "ještě rovnější", řečeno s Orwellem. Mocenské zvraty byly spojeny s přerozdělením privilegií. Např. v českých zemích jsme v tomto století zažili pět převratů: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. Každý z těchto převratů neznamenal pouhou změnu vlády, ale znamenal i změnu statutu pro celé skupiny obyvatel. Změna byla hluboká: co bylo mravné před převratem (třeba loajalita k císaři před rokem 1918), bylo po převratu nemravné.
Převraty nevedly ke spravedlivé společnosti: "losers" nepovažovali nové uspořádání za spravedlivé, a měli pro to dobré důvody. Samozřejmě, ve společnosti se tím okamžitě vytvořilo napětí. Po roce 1918 se Němci žijí v Čechách cítili poškozeni tím, že nemohli uplatnit stejné právo na sebeurčení, které pro sebe nárokovali Češi. Vedlo to k jejich odcizení od českého státu (měli v něm statut menšiny, nikoliv "státního národa") a k nadšenému přijetí Hitlerova národního socialismu. Jejich vyhnání po druhé světové válce je dodnes nezahojenou ranou, která komplikuje vztahy mezi Čechy a Němci.
Zrod demokracií po první světové válce nevedl ke komplikacím pouze ve východní Evropě. I na západě procházely nově vzniklé demokracie hlubokým úpadkem. Fráze o volném působení tržních sil a přežití nejschopnějších zakrývaly neochotu řešit sociální konflikt a hlubokou korupci veřejného života. Kult síly vedl k tomu, že dělba a kontrola moci byla vnímána jako slabost. Politici získávali podporu společnosti mobilizačními technikami: politika, to bylo umění štěpit společnost na přátele a nepřátele (Carl Schmitt). Demokratické režimy se začaly hroutit pod tlakem populistů, schopných mobilizovat masy.
Po roce 1945 měla většina západních politiků přímou zkušenost s krachem demokracií mezi světovými válkami. Základní liberální hodnoty proto prožily neobvyklou renezanci: kontrola moci se zase stala otázkou č. 1. Nezměnily se proto jenom ústavní systémy (moc parlamentu se redukovala ve prospěch vlády, vzniklo moderní ústavní soudnictví), ale změnil se styl politiky: místo politiky konfrontace nastoupila politika ústavního konsensu. Dobrý politik není ten, kdo soupeře zašlape do země, ale ten, kdo dokáže z tříště konfliktních zájmů vyhmátnout nejvyššího společného jmenovatele.
V roce 1989 spadla železná opona. Disidenti, politická opozice ve východním bloku, se prakticky přes noc dostali k politické moci. Přesněji: k moci se dostala umírněná (liberální) část disentu, která hájila lidská práva, nevedla džihád proti komunistům. Náhle mohli uskutečňovat svůj liberální sen: přetvořit své země na moderní liberální demokracie.
Co však s bývalými komunisty? Pro liberální disidenty to bylo jasné: je třeba konečně zastavit kolotoč křivd. Má-li se podařit (konečně!) založit právní stát, musí se i s minulostí účtovat podle práva. I bývalí komunisté jsou občany, a jejich občanství nesmí být "kvalifikované".
To bylo, pochopitelně, politicky velmi zranitelné stanovisko. Na počátku revoluce se ještě nediferencovalo, na revoluci se podíleli i komunisté. S postupem času se však společnost začala štěpit. Jednotu odporu proti komunistickému režimu vystřídal spor o cestu, kudy mezi prosperující, svobodné země. Jako vždy v porevoluční době, šlo také o boj o moc, která v podmínkách masové privatizace zestátněných ekonomik znamenala jedinečnou šanci zbohatnout.
Při zavádění kapitalismu však neměli všichni stejnou startovní čáru. Nešlo o peníze, komunistický režim byl založen na "naturálních" privilegiích. Klíčovým kapitálem byly znalosti a konexe: ty však měla především flexibilní část bývalé nomenklatury. Nejednalo se o pracovníky aparátu strany, ale o členy strany v bankách, vedení podniků, zahraničním obchodě atd. Managementy podniků měly už před revolucí k podnikům pseudovlastnický vztah - teď najednou dostaly šanci, svoje "entitlements" legalizovat. Veřejnost jen zírala, jak se hlasatelé beztřídní společnosti mění jako kouzlem na kapitalisty.
Není divu, že ve veřejnosti toto "kouzlo" vzbudilo vlnu nevole. V tisku se, po pádu cenzury, začaly objevovat zprávy o tom, co se ve skutečnosti v komunistickém režimu dělo. Většina občanů, která se v minulém režimu neodvážila veřejně demonstrovat nesouhlas, chtěla zadoustiučinění za své ponížení. Obětního beránka. Patří k smutné logice kyvadlového pohybu mocenských zvratů, že první novinář, který začal psát nejdivočejší články požadující potrestání všech komunistů (a odsuzující i ty disidenty, kteří byli někdy členy strany), - byl bývalý agent Státní bezpečnosti.
Politický kapitál, který se takto ve společnosti akumuloval, byl nepřehlédnutelný. V Československu se ho chopili politici, kteří se hlásili ke konzervativismu a k "pravici". Mnozí z nich, jak už to bývá, byli buď bývalí komunisté nebo lidé, kteří se v komunistickém režimu neodvážili ani pípnout. Pustili se, pět minut po dvanácté, do boje s mrtvým nepřítelem. Jejich radikalita rostla úměrně s tím, kolik másla měli na hlavě. Argument byl jasný: nepotrestáme-li "původce zla", neodradíme nové totalitáře od jejich pokusů chopit s moci.
Argument je falešný z řady důvodů. Za prvé, je nehistorický. Předpokládá, že lidé, kteří se podporovali převzetí moci komunisty, chtěli "páchat zlo". To je ovšem omyl: po válce, po osvobození od fašismu, a zklamání z Mnichova byli komunisté symbolem "lepší" demokracie, té lidové. Lidé se nechali svést, vždyť sami vůdcové netušili, k jakým koncům vyřazení kontroly moci povede.
Za druhé, nejhorší porušování práv se dělo v padesátých letech. Na konci osmdesátých let byly komunistické režimy spíš unavenými oligokraciemi než totalitními režimy. Mezi jejich oběti patřilo i mnoho komunistů. Koho tedy bylo třeba potrestat? Členy vedení komunistických stran? Všechny členy komunistické strany? Občany, kteří chodili k volbám, a dávali tak režimu zdání legitimity? Nebo jenom ty, kteří spáchali trestné činy?
Za třetí, je vůbec hledání "obětního beránka" řešením kocoviny po komunistickém režimu? Prochází dělicí čára mezi dobrem a zlem mezi lidmi, nebo spíš srdcem každého člověka? Byl Gorbačov reformátor, který osvobodil svět, nebo komunistický aparátčík, který byl ve straně v době, kdy páchala zločiny? Nebo obojí? Neměli jsme spíš zpytovat vlastní svědomí, jak jsme v minulém režimu obstáli? Vždyť nebylo možné žít 40 (či 70) let v režimu a neumazat se stykem s ním!
Lustrace se však ukázaly jako šikovný nástroj v politickém zápase. Jaké zpytování svědomí! "Pravice" v Československu se rozhodla si pomocí lustrací získat veřejnost, kterou rozčilovaly zprávy, jak se bývalá "nomenklatura" mění na kapitalisty. Ve skutečnosti se v nových poměrech nejlépe orientovala "pragmatická" část nižších pater nomenklatury, která měla na nezákonnostech bývalého režimu malý podíl, protože o politice strany nerozhodovala.
Lustrační zákon byl do parlamentu předložen v podobě, která plnila racionální účel: ochránit důležitá místa ve státní správě před lidmi, kteří se podíleli na nezákonostech minulého režimu. Ten podíl jim bylo třeba prokázat. "Pravice" ho v parlamentu změnila tak, že se vztahoval na členy určitých organizací, bez ohledu na to, jestli se něčím provinili nebo ne. Jinými slovy, celé skupině občanů byla upřena rovná práva. Dokonce proti mezinárodním závazkům, kterými se nový stát zavázal v ústavě řídit.
Liberální disidenti se postavili proti lustracím. Ne proto, že chtěli krýt kolaboranty ve vlastních řadách (argument, který použila Anne Applebaum ve svém článku Postcommunist Blues, Prospect, April 1996, je urážlivý, dvojnásob vůči Michnikovi). Vnímali lustrace jako součást populistické konfrontační politiky, založené, tak jako v letech po první světové válce, na štěpení společnosti. Obávali se, že konfrontační politický styl může společnost polarizovat natolik, že konflikt nebude možné řešit v rámci demokratických institucí. Nebyly to liché obavy: konfrontační nacionalistická politika vedla k balkánské válce, demokratické instituce mizí v Bělorusku, konflikt na Slovensku se blíží k mezníku, kdy ho už bude stěží možno řešit v rámci demokratických institucí. Proces rozštěpení společnosti trvá určitou dobu: nezapomeňme, že mezi koncem první světové války a nástupem Hitlera uplynulo 15 let.
Disidenti prohráli. Společnost nechápala, že lustrace jsou ve skutečnosti návratem k politice "třídního boje", pouze s jinými znaménky. Nechápala, že politika ústavního konsensu vyžaduje, aby občanská práva byla omezena pouze výrokem soudu. Disidenti se pro ni stali "ochránci komunistů", celá revoluce domluveným komplotem. Politická strana, kterou v České republice vedli disidenti, přišla po lustračním zákoně o 2/3 členů - a podporu veřejnosti.
Inu, Popper měl pravdu: společnost bez liberální tradice obtížně chápe, že jenom politika ústavního konsensu, politika bez nenávisti, garantuje její stabilitu. O to smutněji jsme však sledovali západní intelektuály, kteří svými argumenty o "mravní očistě" společnosti dávali pravicovým radikálům požehnání k jejich vnášení nenávisti do společnosti. Zajímalo by mne: přijala by britská veřejnost argumenty Rogera Scrutona nebo Anne Applebaum v případě, kdyby vyčítali Nelsonu Mandelovi, že neočistil společnost od bývalých stoupenců apartheidu?