Britští konzervativní poslanci zvolili šéfem strany euroskeptika Williama Hagua

Ve čtvrtek v podvečer se stal šestatřicetiletý William Hague, bývalý konzervativní ministr pro Wales, nejmladším vedoucím představitelem britských toryů za posledních 200 let. V třetím kole voleb šéfa strany, v nichž hlasovali výlučně konzervativní poslanci Dolní sněmovny, nikoliv však řadoví členové a aktivisté Konzervativní strany po celé Británii, zvítězil Hague nad bývalým konzervativním ministrem financí Kennethem Clarkem počtem 92 hlasů proti 70 hlasům.

Kenneth Clarke sice vyhrál první dvě kola volby nového šéfa Konzervativní strany, avšak nikoliv s dostatečně velkou podporou. K jeho porážce zřejmě vedlo to, že se tento centristický, proevropský politik spojil ve středu na poslední chvíli s dosti extrémistickým euroskeptikem Johnem Redwoodem. Zřejmě proto hlasovali mnozí konzervativní poslanci nakonec pro Hagua, který je přece jenom centrističtější než Redwood. Podle pozorovatelů totiž prý nemohla aliance centristy Clarka a ostrého euroskeptika Redwooda fungovat.

William Hague však také vyžaduje, aby zastávali členové jeho stínového kabinetu euroskeptický názor a odmítli jednotnou evropskou měnu. Volbou Hagua skončily rozbroje v Konzervativní straně ohledně vztahu k Evropské unii vítězstvím euroskeptiků. Není vyloučeno, že se Haguovou volbou britští konzervativci proměňují v okrajovou stranu v Evropě. Kennethe Clarka považovali pozorovatelé za podstatně efektivnějšího oponenta vládnoucích labouristů. Clarke je totiž velmi zkušeným politikem, jemuž se většinou připisují zásluhy za nynější britský hospodářský rozkvět. William Hague zamýšlí nabídnout Clarkovi místo ve stínovém kabinetu, není však jasné, zda eurofil Clarke přijme funkci mezi euroskeptiky.

Hague se po svém volební vítězství vyjádřil, že bude usilovat o znovuvytvoření jednoty v Konzervativní straně. Velká volební většina 22 konzervativních poslanců by mu v tom mohla napomoci, ačkoliv podle průzkumů veřejného mínění členové Konzervativní strany mimo parlament by bývali hlasovali pro Clarka.

William Hague se narodil v Yorkshiru v severní Anglii 26. března 1961. Vystudoval oxfordskou univerzitu a poprvé se objevil na celostátní politické scéně v roce 1977, kdy jako šestnáctiletý školák přednesl výrazně pravicový a individualistický projev na výroční konzervativní konferenci. Povšimla si ho tehdy se zalíbením Margaret Thatcherová. Konzervativním poslancem je od února 1989. V letech 1990-1993 byl tajemníkem ministra financí Normana Lamonta, v roce 1994 se stal státním ministrem pro sociální zabezpečení a v roce 1995 se stal členem britské vlády jako ministr pro Wales.

Jan Čulík

Poláci chtějí nadšeně do NATO, Češi mají k němu dvojznačný vztah

Autorka: Christine Spolar

Washington Post

středa, 18. června 1997

Druhý ze tří článků

Námětem prvního článku, otištěného 17. června 1997, bylo: "Až dojde k rozšíření NATO na území bývalého sovětského bloku, noví členové nebudou mít skoro žádné vojenské hodnoty, které by mohly NATO nabídnout a budou muset překonat množství logistických překážek.

Třetí článek, který vyšel ve čtvrtek 19. června, měl tento námět: "Přizpůsobit se úrovni NATO buda znamenat pro vznikající ekonomiky volného trhu ve Východní Evropy obrovské náklady, ale jedna země možná nalezla způsob, jak proměnit překážky v šanci."

Bude aliance NATO populární v Poznani či v Plzni?

PRAHA - Zeptejte se premiéra Václava Klause, zda občané ČR potřebují vědět více o tom, co to bude pro ně znamenat, vstoupí-li jejich země do Severatlantického společenství, a český ministerský předseda chce okamžitě rozhovor ukončit.

"To mě nezajímá," konstatoval, jenom několik vteřin po zahájení interview a natáhl se, aby mi vypnul magnetofon. "Nevidím, jaký to má mít smysl. Jsem si absolutně jist, že jsou dostatečně vzdělaní. ... Pro mě není vzdělávání občanů záležitostí, o niž by mělo jít."

Ve skutečnosti však ukazují průzkumy veřejného mínění, že by Češi potřebovali trochu přesvědčování o tom, že je členství NATO pro ně výhodné. Podle nedávných průzkumů veřejného mínění by v referendu hlasovalo pro členství v NATO méně než čtyřicet procent Čechů, asi třetina konstatovala, že by hlasovali proti vstupu do NATO a poslední třetina řekla, že o NATO nevědí dost, aby si mohli utvořit názor.

Průzkumy veřejného mínění v Polsku a v Maďarsku, ve dvou druhých zemích bývalého Varšavského paktu, které zřejmě budou na vrcholné schůzce NATO příští měsíc přizvány, aby do organizace vstoupily, ukazují silnější veřejnou podporu pro členství v NATO. Ale zjevná apatie v ČR a reakce českého premiéra na tuto apatii ilustrují to, co vidí mnoho diplomatů a politků ve východní Evropě i mimo ni jako pokračující slabost nových demokracií: relativně minimální veřejnou diskusi či debatu, a to dokonce i o klíčových otázkách národní bezpečnosti.

Senátor Joseph R. Biden, J. (D-Del.), minulý měsíc při analýze nejvýznamnějších postkomunistických žadatelů o členství v NATO během slyšení v senátním výbory pro zahraniční vztahy se zabýval touto otázkou otevřeně a přímo. "Občanstvo v těchto zemích nemá jasno ohledně vzájemných vojenských povinností, které jsou podmínkou členství v NATO," napsal. Vlády musejí "rychle zahájit veřejnou vzdělávací kampaň,", aby povinnosti členství v NATO a náklady na toto členství "nezastihly občany postkomunistických zemí nepřipravené".

Generální tajemník NATO Javier Solana konstatoval při nedávné schůzce s českými novináři v ústředí NATO, že je zklamán debatou v " samotných zemích, kterých se proces rozšiřování aliance týká".

Když se NATO rozhodovalo, které země z bývalého sovětského bloku přijme, činilo rozhodnutí především podle dosažených všeobecných politických a hospodářských reforem. Polsko, Česká republika a Maďarsko zdůrazňují sílu a ctižádostivost svých osm let starých demokracií jako své nejsilnější plus.

Všechny tři tyto země si svobodně od svržení komunistického režimu v roce 1989 zvolily novou vládu alespoň dvakrát. Všechny mají sice dosud jen zárodečné, ale solidní volné trhy. Všechny tyto tři země se pokusily zkvalitnit si vojenské síly výběrem nejlepších pracovníků, přičemž však zároveň udržují ekonomickou rovnováhu.

Ale debata o členství v NATO ve všech třech zemích je omezená, navzdory tomu, že toto členství bude mít pro budoucnost všech těchto zemí obrovské důsledky. A Česká republika, země, která byla chválena za svou "sametovou revoluci", jejímž prostřednictvím přešla ke svobodné společnosti, země, která se sama často charakterizuje jako nejstabilnější postkomunistická země Východní Evropy, veřejnou debatu téměř úplně potlačila.

Česká obojakost

Dvojznačný postoj vůči NATO je v České republice překvapivě rozšířený. Nedávný průzkum veřejného mínění agentury Factum ukázal, že méně než polovina obyvatel s volebním právem by hlasovala pro vstup do NATO. Z průzkumu veřejného mínění také vyplynulo, že více než polovina všech dotazovaných Čechů nedokázala formulovat důvod, proč by jejich země měla do aliance vstoupit. Téměř obdobně velké procento lidí zase nedokázalo říci, proč by ČR do NATO vstoupit neměla.

"Je to otevřené tajemství," řekl Ivan Gabal, politický analytik a bývalý poradce českého prezidenta Václava Havla. "Každý, kdo navštíví český parlament, nám říká totéž. Musíme zlepšit připravenost, většinou v oblasti občanské podpory."

Debata o NATO ve východní Evropě je redukována v černobílé odstíny, v regionu, který chce stůj co stůj dohnat čas, promarněný marxistickou teorií a sovětskou nadvládou. Politické elity v žádné ze soupeřících postkomunistických zemí nechtějí promarnit to, co jeden diplomat charakterizoval jako "šance, která se vyskytne jen jednou za tisíc let", tedy příležitost vstoupit do klubu Západu. Proto přijímají rozšíření NATO skoro všechny politické strany v regionu. Na občanských fórech se však o této věci nedebatuje.

Lidé, kteří podporují rozšíření NATO směrem na Východ, to vidí jako vstup pro své země na Západ a přisvojení si všech západních hodnot. Ti, kteří jsou proti připojení k NATO, zpochybňují nutné náklady a potřebu, zejména pro země, které se teprve zotavují z členství ve Varšavském paktu, který vedl Sovětský svaz.

Když se začne o těchto otázkách mluvit, NATO se stane citlivým barometrem. Lidé, kteří stoprocentně podporují vstup do NATO, jsou obyčejně považováni za demokraty, kteří usilují o to, demonstrovat, jak silně zastávají západní hodnoty. Ti, kteří o vstupu do NATO pochybují, jsou často obviňováni z nostalgie vůči komunismu.

V této napjaté atmosféře dochází k tomu, že zcela legitimní dotazy a pochybnosti ohledně nákladů a přínosu pro jednotlivé země spadnou pod stůl a nebo je převálcuje politická elita. Havel si stěžoval kolegům ohledně českých postojů proti NATO. Veřejně připisuje nízkou podporu pro vstup do NATO "krátkozrakému" českému zápecnictví a nikoliv nepřátelství vůči NATO.

Nedostatky České republiky jsou zvlášť dramaticky viditelné, když ČR srovnáme s jejími sousedy a někdejšími jejími bratry ve východní Evropě. Slovy jednoho západního diplomata, česká vláda to "všechno strašně zkazila".

Nadšení v Polsku

Polské nadšení pro NATO nemá v regionu obdoby - asi osmdesát procent polské veřejnosti podporuje vstup do NATO - a sdělovací prostředky odrážejí tento zájem. Tisk a televize se v Polsku, které má 38 miliónů obyvatel, silně soustřeďují na přípravy ke vstupu do NATO.

V Maďarsku je veřejná podpora pro NATO trochu vyšší než v ČR. Průzkumy organizace Gallup, uspořádané v Budapešti letos na jaře, ukazují, že asi 47 procent Maďarů by hlasovalo pro členství v NATO, asi čtvrtina by byla proti a asi čtvrtina nemá na věc žádný názor.

V Maďarsku a v ČR - což jsou země, každá z nichž má asi 10 miliónů obyvatel - z Američany financovaných průzkumů veřejného mínění, provedených letos na jaře, vyplynulo, že by vstup do NATO podpořilo v obou zemích trochu více lidí. Situace je však velmi obdobná.

Asi 55 procent lidí v obou zemích by hlasovalo pro vstup do NATO, podle průzkumů provedených americkou US Information Agency. Ale tyto většiny se zhrozily nákladů a odpovědnosti.

Drtivá většina občanů byla proti zvýšení výdajů na zbrojení, protože chce raději zvýšení výdajů na školství a na zdravotnictví. A asi osm z deseti občanů v obou zemích je přesvědčeno, že členství v NATO povede k zvýšení výdajů na zbrojení. Ve všech třech zemích existuje jen malá podpora pro vysílání domácích vojsk na obranu spojeneckých zemí NATO či pro pravidelná vojenská cvičení NATO na jejich území.

V Maďarsku vyvolaly tyto údaje poplach. V České republice byly tyto údaje většinou ignorovány.

České ministerstvo obrany a české ministerstvo zahraničních věcí začaly plánovat veřejnou informační kampaň až velmi, velmi pozdě. První veřejná přednáška se konala pod záštitou ministerstva obrany až 21. května 1997. První příručky o organizaci NATO - které nejprve obdrží vojáci - byly vytištěny teprve v posledním dubnovém týdnu.

Česká vláda si teprve nedávno vypracovala celonárodní obrannou strategii a na rozdíl od ostatních zemí, usilujících o vstup do NATO, nepřipravila rozpočet nákladů členství v alianci. I uzavírání základen se připravuje pod rouškou tajemství.

Petr Nečas, šéf obranného výboru českého parlamentu, odhadl v rozhovoru, že 30 procent veškerých vojenských základen bude uzavřeno - odmítl se však bavit o tom, kdy a kde. "Nepodporuju žádnou kampaň, jejímž prostřednictvím by se mělo s lidmi hovořit o NATO. Češi nemají rádi takové kampaně, kdy se snaží někdo něco prosadit nebo když se o něčem argumentuje," řekl Nečas.

Na rozdíl od tohoto přístupu, Maďarsko pečlivě zaznamenává změny ve veřejných postojích vůči NATO od srpna 1994, prostřednictvím pravidelných měsíčních průzkumů veřejného mínění organizace Gallup, které financuje maďarské ministerstvo obrany.

Když z prvních průzkumů veřejného mínění vyplynulo, že neinformovaní občané pravděpodobně budou proti vstupu Maďarska do NATO, Maďarsko zahájilo kampaň veřejné osvěty, která byla tak intenzívní, že si někteří kritikové stěžovali, že jde jasně o reklamu.

"Dělají tady opravdu hodně," řekl Tamas Csapody, sociolog a organizátor mírového hnutí Alba Kor. "Ale z devadesáti procent je to propaganda pro NATO."

Během minulého roku zorganizovalo Maďarsko semináře o bezpečnostní politice pro politiky, školení pro učitele středních škol o NATO a debaty mezi politickými stranami a nevládními organizacemi.

Maďarská vláda a vzdělávací nadace tisknou knihy o NATO a brožury pro veřejné rozšiřování a pro diskusi.

V květnu proměnilo Maďarsko své aspirace na členství v NATO v důvod oslav. V městě Kecskemet se konala pravidelná výroční přehlídka stihaček za mnoho miliónů dolarů, které byly loni zpřístupněny jen politikům a které Maďarsko hodlá koupit. Občanům bylo ukázáno, co si v následujících desetiletích pořídí za své daně. Maďarsko potřebuje až 30 těchto stihaček.

"Chcete-li, aby se začali o NATO zajímat lidé mimo normální politické kruhy, musíte jít k tvůrcům veřejného mínění v jejich komunách, například k učitelům a musíte pomoci, aby záležitosti porozuměli učitelé," řekl Tamas Wachsler, šéf obranného výboru maďarského parlamentu.

Postoje k veřejné účasti na politice částečně odrážejí, jak se dívají nejvyšší politikové na demokracii a debatu ve své zemi. Také odrážejí, zda se politikové domnívají, že by mělo být rozšiřování NATO otevřeno veřejné diskusi.

V České republice uvedl premiér Klaus agendu vstupu do NATO v podstatě tíméž způsobem, jímž zavedl český hospodářský a politický reformní program. NATO se v ČR většinou popisuje z hospodářského hlediska - časo se o něm hovoří zároveň s možným vstupem ČR do Evropské unie - a debatuje se o věci jen v kruhu úzké politické elity.

Minimální veřejná debata

I otázky, které mají k problematice NATO jen určitý vztah - a jde o věci, které vyvolávají silné emoce, jako vyrovnávání starých účtů s Německem za vraždění a násilné vysídlení Němců z Československa po druhé světové válce, byly prezentovány české veřejnosti jako hotová věc, předtím došlo jen k minimální veřejné debatě.

Klaus řekl v nedávném interview, že si nemyslí, že veřejnost chce nebo potřebuje vědět o NATO víc. Češi, uvedl, se daleko více zajímají o to, co se děje v jejich vlastní zemi a dále se zajímají o přežití v dnešní rychle se měnící společnosti. Politikové - v ČR i v Polsku a v Maďarsku - kteří se chtějí pokusit "dramatizovat NATO" pro veřejnou potřebu, hledají "levná politická vítězství," tvrdil Klaus.

"Politikové hrají s kartou NATO, aby se mohli vyhnout nepříjemným domácím kartám," řekl ve snaze věc bagatelizovat. "Snaží se tak získat lehkou podporu veřejnosti. To bych já nikdy nedělal."

Naproti tomu maďarský premiér Gyula Horn učinil vstup své země do NATO brzkou, hlavní prioritou své vlády. Rozhodl se vyřešit hraniční spor s Rumunskem - což bylo podmínkou pro přičlenění do NATO - a tím se stal terčem veřejného hněvu.

Horn také podrobil veřejné mínění možná nejdramatičtější zkoušce plné angažovanosti pro NATO. Když všichni žadatelé o vstup do NATO ve východní Evropy poskytli v roce 1995 vojáky pro mírovou misi do Bosny, Maďaři zašli nejdál a otevřeli svou vojenskou základnu v Taszaru 3,200 americkým vojákům.

Veřejné mínění ukázalo podstatný pokles podpory pro NATO, když do Taszaru poprvé přijeli američtí vojáci, a pak došlo opět k vzrůstu podpory. Dnes, podle výsledků průzkumu organizace Gallup, by podpořila vstup do NATO asi polovina maďarských občanů.

Historie utváří názory

Historie přirozeně utváří veřejné mínění ve Východní Evropě.

Je lehké pochopit polskou podporu pro NATO. Polsko bylo vždy tektonickou hranicí mezi Ruskem a Německem a žádná generace v tomto století neunikla jejím strašlivým otřesům.

Poláci se také velmi pyšní svou armádou. Polská armáda je jednou z nejvíce respektovaných polských institucí. Vojenská chrabrost, dokumentována historkami hrdinných, i když nepravděpodobných činů, je námětem básní, hymn, legend, lidového podání a každodenních rozhovorů.

Češi a Maďaři však nemají takový respekt vůči své armádě, částečně proto, že v historických okamžicích jejich armáda selhala. Československá armáda se podrobila politickému rozhodnutí a stála v nečinnosti, když do země vtrhli v roce 1939 nacisté. Maďarská armáda byla bezmocná, když Budapešť v roce 1956 obsadily sovětské tanky.

A určitým způsobem pracuje dnešní svobodnější a šťastnější situace proti veřejné podpoře pro NATO. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že Češi a Maďaři se cítí po rozpadu Varšavského paktu bezpeční a necítí se ničím ze zahraničí bezprostředně ohroženi.

Češi, kteří nyní cítí nepříjemné důsledky zhoršení hospodářské situace, reagují zvlášť citlivě na hospodářské a sociální náklady, které bude možná členství v NATO vyžadovat. Lidová podpora pro Klausovu vládnoucí koalici poklesla, většinou v důsledku zdeprimovanosti ohledně hospodářské budoucnosti.

"Česká republika je zemí cyniků," konstatuje náměstek ministra zahraničních věcí Karel Kovanda. "Češi zastávají cynický postoj vůči armádě a zvlášť cynicky pohlížejí na ohrožení bezpečnosti."

Česká vláda, známá svým volnětržním postojem vůči hospodářství, zaujala stejný přístup k organizaci NATO. Téměř úplně se spolehla na sdělovací prostředky, aby o vstupu do NATO samy informovaly veřejnost. V důsledku takové samolibé nečinnosti vznikla trapná překvapení.

V březnu zveřejnil významný český deník Mladá fronta zprávu, že v době, kdy bylo do klíčové vrcholné schůzku NATO už jen několik měsíců, české ministerstvo obrany ztratilo sto stran dokumentů o tom, jak přizpůsobit českou armádu normám západní aliance.

Míjely dny a papíry se nedaly najít. Ministr obrany Miloslav Výborný jmenoval komisi, jejímž úkolem bylo vyšetřovat ztrátu. Během několika dní pak armáda cenné papíry našla, ukryté v opuštěné budově. Sdělovací prostředky je taky našly. Mladá Fronta si je stáhla z Internetu.

Simon Jenkins argumentuje ve své analýze ve středečním deníku Times, že Tony Blair zdědil od Margaret Thatcherové silně euroskeptická stanoviska.

Cituji vybrané pasáže z článku:

"Blair komunikuje tytéž postoje tímtéž neverbálním vystupováním. Evropa je prohnilá. Její vedoucí představitelé jsou sto let za opicemi. Nová Británie ví, co je pravá cesta. Tentýž postoj zaujímal Blair tento týden i v Amsterodamu.

Podle Jenkinse je Blairova euroskepse čím dál tím silnější, čím více se musí potýkat s malostí a pedantérií debat na vrcholných schůzkách Evropské unie, s posedlostí procedurálními aspekty, s irelevantostí těchto nekonečných jednacích dnů.

Blaira to všechno irituje a trvá na tom, že se Evropa bude muset zreformovat. Sociální kapitolu maastrichtských dohod sice nová Blairova vláda podepíše, ale nikoliv okamžitě a nikoliv s nadšením. Každý veřejný Blairův projev měl dosud tentýž podtext: kontrast nereformované, stagnující Evropy proti dynamické, pružně reagující Británii otevřeného trhu.

V Noordwijku vyhlásil Blair pět priorit: dokončit vytváření jednotného evropského trhu, a osvobodit obchodní výměnu, rozšířit Evropskou unii, zreformovat společnou zemědělskou politiku, zahájit kampaň za zvýšení konkurenceschopnosti a pružnost pracovního trhu, zvýšit spolupráci v zahraničí politice.

Nikde na Blairově seznamu nefigurují oblíbená témata Bonnu a Paříže, totiž: více umělého vytváření pracovních příležitostí, více regionálních dotací, více integrovaných evropských institucí, jednotná měna.

V Malmo 6. června řekl Blair svým socialistickým kolegům, že "Evropa je nemožným způsobem vzdálená od svých občanů ... má přebujelou byrokracii... nepružný pracovní trh." V Bonnu navštívil Blair kancléře Kohla a řekl mu, že jednotná měna nikdy nebude fungovat, pokud si německo "nezmodernizuje hospodářství". A to prosím říkal levicový britský premiér pravicovému německému kancléři!

Ministr financí Gordon Brown zase odmítl obstarožní socialismus nového francouzského premiéra. Zdůraznil, že vytváření pracovních příležitostí nesmí znamenat státní korporatismus. Znamená to "pružné pracovní síly, které využívají plnou konkurenci deregulovaných trhů, potřebu rekvalifikace zaměstnanců a zreformovaný sociální stát".

V pondělí v Amsterodamu se Blair projevil jako "železný muž Evropy". Odmítl plány Německa a Francie na umělé vytváření nových pracovních příležitostí a kritizoval plýtvání penězi Evropské unie na tyto účely a na "státní intervence". Nové pracovní příležitosti vzniknou podle Blaira jen tehdy, bude-li obyvatelstvo zaměstnatelné v nových technologiích - k čemuž je mu zapotřebí dodat příslušnou kvalifikaci - a bude-li obyvatelstvo na pracovním trhu dostatečně pružné.

Podle Simona Jenkinse je Tony Blair "jako Tamino, poté, co prošel zkouškou ohně a vody. Díky thatcherovské revoluci může hrát na svou kouzelnou flétnu na všech pódiích Evropy a nikdo ho nemůže ukřičet. Britský způsob podnikání je totiž prověřený trhem. Podle Jenkinse je v zájmu Británie, aby britské způsoby v Evropě zvítězily, aby byla odvrácena pošetilost jednotné evropské měny a byrokratických nesmyslů. A projednou není vyloučeno, že bude Tony Blair i v Evropě slyšen. (JČ)

Britský labouristický premiér Tony Blair a jeho ministr financí Gordon Brown se zhrozili, když byli informováni o tom, kolik stojí uspořádání jedné vrcholné schůzky Evropské unie. Celkové náklady na uspořádání nynějšího summitu EU v Amsterodamu se odhadují na 5 miliónů liber (200 miliónů korun). Blair i Brown konstatovali, že britská vláda s touto kulturou vyžírků a darmojedů skoncuje.

V zemích evropského kontinentu bývá zvykem, že dostávají tisíce novinářů, akreditovaných na vrcholných schůzkách EU, množství luxusních darů, včetně jídla a nealkoholických nápojů, které se servírují zadarmo. V Amsterodamu bylo v těchto dnech 3200 novinářů. Všichni dostali v tiskovém středisku "dárky pro tisk", mimo jiné i kufřík s vozíkem, láhev místního alkoholického nápoje jeneveru, tři kovové kelímky, náčiní na čištění bot, tři pera a CD ROM s turistickými atrakcemi holandského hlavního města. Novináři akreditovaní v Amsterodamu neplatí za jídlo za pití ani za telefony. To všechno jde na účet holandských daňových poplatníků. Na minulých schůzkách dosavadní skupiny G7 dostávali akreditovaní novináři také množství darů, dokonce i včetně magnetofonů.

Alistair Campbell, tiskový tajemník labouristického premiéra Tonyho Blaira je hlavním katalyzátorem úsilí zlikvidovat kulturu darů a hoštění zadarmo. Jeho tiskový úřad konstatoval: "Jsme rozhodnuti náklady mezinárodních schůzek udržovat na minimu. Jsme tím povinováni našim daňovým poplatníkům. " Největší množství darů často rozdávají právě nikoliv nejbohatší vlády

Příští rok se má konat v Británii několik významných mezinárodních setkání, včetně dvou jednání skupiny nejprůmyslovějších zemí světa G8 - na něž přijedou novináři z celého světa - a vrcholná schůzka Rady Evropy, která se bude konat v červnu 1998 v Cardiffu. Té už nyní přezdívají evropští novináři "summit utahování opasků". Británie má mezi novináři už dlouhodoběji špatnou pověst, protože britští politikové nemají ve zvyku korumpovat žurnalisty dary. Evropští novináři se ovšem utěšují, že britské předsednictví EU potrvá jen šest měsíců a pak se záležitosti navrátí k bohatému normálu.

Jan Čulík