V sobotu přinesla většina britských listů na titulní stránce velkou fotografii bývalého konzervativního náměstka ministra financí Jonathana Aitkena (54). Bulvární listy k tomu připsaly velkým písmem "LHÁŘ! LHÁŘ! LHÁŘ!!" Život i kariéra tohoto donedávna významného politika leží v troskách.

Jonathan Aitken nyní čelí žalobě za křivé svědectví u soudu pod přísahou, za což bude pravděpodobně odsouzen do vězení, dále že obstarával prostitutky pro své saúdsko-arabské podnikatelské přátele, že jako ředitel studia britské komerční televize ranního vysílání TV-AM veřejně lhal a utajil plán poskytnout arabským investorům kontrolu nad touto televizní stanicí, že když působil jako státní ministr pro nákup vojenského zařízení, utajil své styky s libanonským zbrojařským obchodníkem, který zprostředkovával zbrojní dodávky mezi britskou firmou a libanonskou vládou, a že se stal finančně závislým na arabských stycích, včetně prince Mohammeda, syna saúdského krála Fahda a že utajil tyto styky před svými voliči.

V pátek se během jediné minuty po zahájení jednání třináctého dne soudního procesu rozložila Aitkenova žaloba. Aitken se pokusil žalovat deník Guardian a studio Granada TV za pomluvu, soud ale nyní zjistil, že mu Aitken pod přísahou lhal, takže není vyloučeno, že za to bude odsouzen do vězení. Zároveň bude muset hradit soudní výlohy své neúspěšné žaloby, ve výši více než 2 miliónů liber (100 miliónů korun). V minulých dnech se s Aitkenem rozešla manželka. V květnových všeobecných volbách přišel Aitken o poslanecké křeslo za Konzervativní stranu.

Šéfredaktor listu Guardian Alan Rusbridger potvrdil, že na doporučení britského generálního prokurátora poslal dopis šéfovi londýnské metropolitní policie Paulu Condonovi, aby byl Jonathan Aitken vzat do vazby za křivé svědectví u soudu. Je zjevné, že Aitken lhal i bývalému premiéru Johnu Majorovi i britskému parlamentu. Čelní činitelé Konzervativní strany, kteří tři roky Aitkena proti obviněním listu Guardian hájili, nyní konstatovali, že Aitken musí opustit navždy politiku a vzdát se i svého titulu Privy Coucillor, tedy členství ve státní radě bývalých i nynějších ministrů britské vlády.

V ohnisku případu je cesta Jonathana Aitkena do Paříže v září 1993. Setkal se tam na obchodním jednání, jehož obsah zůstává neznámý, se saúdsko-arabskými podnikateli. Jeden z těchto podnikatelů za Aitkena zaplatil účet v hotelu Ritz, přibližně ve výši 800 liber. Bývalý šéfredaktor listu Guardian Peter Preston se stal terčem kritiky, protože před časem získal z pařížského hotelu Ritz kopii tohoto účtu tím,ž e se vydával faxem za někoho jiného.

Aitken veškerá obvinění listu Guardian popíral. Tvrdil, že jel do Paříže na setkání s vlastní manželkou a dcerou a že se saúdskými podnikateli tam hovořil jen okrajově. Účet za pobyt v hotelu Ritz prý zaplatila jeho manželka. Vyšetřováním především u leteckých společností se však zjistilo, že Aitkenova manželka a dcera o víkendu 17. - 19. září 1993 v Paříži

vůbec nebyly. Podle Alana Rusbridgera, šéfredaktora listu Guardian, je zvlášť odporné, že AItken nutil ke křivému svědectví před soudem svou sedmnáctiletou dceru. Neváhal ji tak vystavit možnosti uvěznění za vážný trestný čin, jen aby zachránil vlastní kůži.

List Guardian v sobotu upozornil, že Aitkenův případ je už čtvrtým soudním procesem, kdy byl list Guardian za poslední čtyři roky žalován za pomluvu, protože publikoval významné skutečnosti ve veřejném zájmu. Všechny tyto čtyři procesy Guardian vyhrál. Je však prý politováníhodné, že musejí sdělovací prostředky suplovat nedokonalost soudnictví. Daleko efektivnější by bylo, kdyby vznikl účinný Zákon proti korupci, který nyní nová labouristická vláda připravuje.

Jan Čulík

Investigativní novinářská práce je pravým strážcem veřejné morálky

Redakční komentář, The Times, sobota 21. června 1997

Jonathan Aitken se včera utopil v bažině, kterou si sám vytvořil. Bylo ale zostuzeno daleko více než jen on sám: svým pádem Aitken vážně poškodil pověst Konzervativní strany i vlády, v níž působil. Také ještě více snížil obecnou pověst politiků u občanů.

Aitken drze zradil důvěru, která mu byla poskytnuta: jako poslanec, jako státní ministr, jako člen kabinetu i jako Privy Councillor, člen rady bývalých i dnešních vládních činitelů. Zostudil svou stranu i úřad. Proto mu náleží pohana.

Když Aitken v roce 1995 oznámil, že žaluje deník Guardian a studio Granada TV za pomluvu, vyjádřil to velmi barvitým jazykem. Přísahal tehdy, že bere do rukou "prostý meč pravdy a důvěryhodný štít britského smyslu pro fair play" aby zaútočil na "zatrpklý a zkreslený žurnalismus". Jak se ale ukázalo, meč pravdy se nalézal v rukou novinářů a ne v pochvách politiků. Pravda Aitkena vůbec nezajímala a naprosto pro ni neměl respekt.

Jeho jednání po celou dobu vyšetřování mělo systematicky tytéž nepoctivé charakteristické rysy. Nejprve Aitken vždycky lhal. Jakmile byla jeho verze událostí zpochybněna, začal si vymýšlet další podrobnosti. Pak přesvědčoval i jiné osoby, aby se k němu ve lhaní přidaly, aby byla pavučina lží posílena. Nejodpornějším rysem celého případu je, že donutil svou semdnáctiletou dceru a svou tchyni, aby podepsaly lživá místopřísežná prohlášení. Kdyby list Guardian býval nepředložil minulý týden soudu nové důkazy, v jejichž důsledku se proces rozložil, tyto dvě ženy, včetně Aitkenovy vlastní dcery, by spáchaly u soudu na svědecké lavici trestný čin křivého svědectví.

Je těžko pochopitelné, jak mohl Aitken dovolit saúdskému příteli, aby za něj zaplatil účet v pařížském hotelu Ritz, když zastával tak citlivou funkci, jakou je státní ministr pro nákup zbrojního zařízení. Avšak žalovat denní list za údajnou pomluvu, přestože vím, že jsem v neprávu, to prokazuje už skutečně pozoruhodnou neschopnost zdravého úsudku. To snad Aitken očekával, že Guardian ustoupí jeho výhrůžkám? Nebo že listu Guardian dojdou peníze? Pokud tomu tak je, provinil se Aitken kromě hříchu chtivosti peněz také hříchem arogance.

Je velmi ke cti listu Guardian a studiu Granada TV, že se nenechaly zastrašit. Kvalita jejich investigativní novinářské práce se vyplatila. V bývalé konzervativní vládě bylo módní se vysmívat takovému žurnalismu, že je prý zaujatý a špatně informovaný. Guardian se však poslední dobou úspěšně ubránil ve čtyřech soudních procesech, kdy byl žalován za pomluvu, včetně soudního procesu proti korupčnímu konzervativnímu poslanci Neilu Hamiltonovi. To dokazuje, že Guardian významným způsobem přispěl ke zvyšování úrovně chování politiků ve veřejné sféře. Odhalil úplatnost a podvodnost těch, kteří tvrdili, že jsou strážci veřejného zájmu. Úspěchy listu Guardian by měly odradit každého politika, který by se chtěl v budoucnosti pokusit zneužívat svého postavení.

Aitkenův případ také osvětluje úsudek jeho nadřízených a kolegů v Konzervativní straně. Margaret Thatcherová moudře odmítla Aitkena povýšit - nebylo to zřejmě jen proto, jakým způsobem Aitken naložil s její dcerou. (Aitken chodil s dcerou Margaret Thatcherové, když mu však v roce 1977 pošeptala v jednom nočním klubu jeho budoucí manželka, původem Srbka, že se rozhodla si ho vzít, opustil ji. Dva roky po svatbě s touto Srbkou měl Aitken poměr s prostitutkou, ale manželka při něm zůstala. Pozn. JČ.)

John Major dal Aitkenovi funkci, která byla příliš delikátní pro muže, s tolika veřejnými konexemi v Saúdské Arábii. A když byla Majorovi přeložena obvinění, týkající se Aitkena, Major požádal jen svého kabinetního tajemníka, aby je vyšetřil, k čemuž nebyl sir Robin Butler naprosto způsobilý.

Aitken je možná inteligentní a zábavný muž. V každém případě přispěl konzervativní politice pestrostí a energií. Ale jeho arogance ho zaslepila vůči rizikům, která přijímal na každém kroku této špinavé ságy. To, že vykonal jako politik kus dobré práce, není pro jeho činy omluvou. Naopak to celou situaci ještě zhoršuje. Politikové musejí mít více skrupulí než ostatní občané, ne méně. Hlavní Aitkenovou chybou bylo, že si neuvědomoval právě toto.

Většina konzervativních poslanců si nebyla zpočátku mocjista, co vlastně znamená volba šestatřicetiletého Williama Hague šéfem jejich strany. "Má mládí na své straně a vypadá dobře v televizi," řekl jeden vlivný konzervativní poslanec a dodal: "Ale co o něm vlastně víme? V podstatě nic."

Jiní konzervativní poslanci přivítali volbu mladého Hagua jako signál, že se jejich strana bude pod jeho vedením prý schopna odstřihnout od své minulosti a nedávné katastrofální porážky. Důležité bude, zda se britští konzervativci dokáží v Haguově éře osvobodit od množství rozmíšek, konfliktů a rozepří, které jejich stranu ochromují už dlouho.

Neblahým signálem v tomto smyslu bylo ale rozhodnutí bývalého britského ministra financí Kennethe Clarka, který zaujímá relativně vstřícný vztah k Evropské unii, hned ve čtvrtek odmítnout Haguovu nabídku případné funkce ve stínovém konzervativním kabinetu. Z vedení Konzervativní strany odešel také dosavadní náměstek bývalého premiéra Johna Majora Michael Heseltine, velmi známá a průrazná osobnost, také konzervativní centrista. Kromě toho, v důsledku nedávné drtivé volební porážky konzervativců se celá řada bývalých konzervativních ministrů vůbec nedostala do parlamentu.

Znamená to, že Hague bude muset zřejmě jmenovat do svého stínového kabinetu nové lidi. Je nesporné, že se jeho zvolením do čela strany posunula Konzervativní strana výrazněji doprava, směrem k euroskeptismu. Relativně extrémně nacionalisticky pravicového politika Johna Redwooda, který s Haguem soupeřil o funkci šéfa Konzervativní strany, jmenoval nyní William Hague stínovým ministrem průmyslu a obchodu. Dále Hague velmi překvapil pozorovatele, když jmenoval předsedou Konzervativní strany (to je především organizační funkce) thatcherovského Cecila Parkinsona (65), který byl do roku 1983 předsedou Konzervativní strany za Thatcherové. (Parkinson musel tehdy z politiky odejít, protože se tehdy provalil jeho milostný poměr se sekretářkou, s níž měl nemanželské dítě). Podle mnohých pozorovatelům tím Hague výrazně posiluje kontrolu pravicového křídla kozervativců nad stranou.

Posunem strany k euroskepsi je výrazně rozčarováno centristické křídlo konzervativců. Není jasné, zda dojde ve straně za Haguova vedení mezi oběma křídly ke smíru.

Haguovým prvořadým úkolem bude zmodernizovat strukturu Konzervativní strany a její marketingové metody. Zcela otevřeně při tom hodlají konzervativci nyní napodobit velmi úspěšnou praxi přerozených labouristů.

Pozorovatelé poukazují na to, že už v kampani před volbou nového šéfa strany prokázal Hague určitou nerozhodnost a nejistotu. Podle listu Independent bylo katastrofou, že Hagua na poslední chvíli podpořila "dosud nepohřbená" Margaret Thatcherová. Tím prý byl vyslán signál, že bude i nadále Konzervativní strana zatížena břemenem zastaralé minulosti, přičemž je ale teď prvotním a značně obtížným úkolem konzervativců zmodernizovat svou ideologii, když jim ji vlastně odcizili a zmodernizovali labouristé.

Klíčovou otázkou je, jak budou konzervativci reagovat na letošní katastrofální volební porážku. Rozloží se strana v pokračujících vnitřních sporech? Anebo bude letošní volební porážka pro kozervativce, tak jako tomu bylo pro labouristy v roce 1983, začátkem čtrnáctiletého Dlouhého pochodu zpět k nalezení srozumění s voliči? I když se mnohým dnes zdá budoucí osud konzervativců v nynější labouristické Británii naprosto podružný, není tomu tak. Independent zdůrazňuje, že v demokracii je velmi důležité a potřebné, aby v parlamentě zasedala silná opozice.

Jiní však poukazují na to, že existuje vážný problém, s nímž se konzervativci možná nevyrovnají. Jádrem je nynější obrovský úspěch Labouristické strany. Poprvé od roku 1945 mají totiž britští voliči k dispozici nekonzervativní stranu,. která plně podporuje filozofii volného trhu a individuální odpovědnost. Tony Blairovi se podařilo odstranit z Labouristické strany nálepku etatistického socialismu. Není jisté, zda se třeba v Labouristické straně později znovu neprojeví tradiční socialistické tendence. Velkým problémem pro konzervativce však je, že v současnosti britští voliči věří Tony Blairovi, že se to nestane.

Jan Čulík

Senátor D'Amato, předseda Helsinské komise, k českému velvyslanci:

Je jedna věc, o které bych vám chtěl říci, že není dobrá, v ní jste neudělali příliš mnoho pokroku, co se všech případů týká, a to je oblast restitucí. Nemá mnoho smyslu schválit zákony a pak zavést administrativní opatření, které ochromí úmysl toho zákona. Schválíte zákon, podle něhož lidé, kteří přišli o majetek nespravedlivě, kvůli nacistům nebo komuistům, budou mít nyní možnost získat majetek zpět. Já vím, že to není lehké, je to obtížné. Ale tak ochromíte tyto zákony vytvořením svévolných, obtížných, ne-li nemožných procesů, a tyto procesy uvádí do praxe ministerstvo financí v jednom případě, nechci mluvit osobně, ale víte, všichni víme, o kom mluvím, která vláda, prostě to není přijatelné. Není to přijatelné.

Vyjadřuju se dost jasně, pane velvyslanče? Vyjadřuju se dost jasně? Dobrá. Jistě, vy můžete říci, že jste suverénní země, že si můžete dělat, co chcete, fajn. Ale pak prosím netvrďte světu, že přijímáte jiný proces.

Zadruhé, považují za absolutně odporné, že ti lidé, kteří uprchli před pronásledováním a přišli do Spojených států, navzdory tomu, že Spojené státy praktikovaly politiku odpírání dvojího občanství, byly to Spojené státy a v roce 1928 to byla naše vina, a ten zákon byl už prohlášen neústavním, ale v Československu se stále ještě považuje za důvodný a vynucuje se jeho platnost. To je nesprávné. Absolutně nesprávné. Jestliže lidi utekli před komunismem a odešli do nějaké jiné země, to je v pořádku. Stále ještě mohou žádat o restituce. Ale když se uchýlili do Spojených států, tak o restituce žádat nemohou? Proč je tomu tak? Na jedné straně říkáte, že chceme být vaši spojenci, vaši přátelé, vaši paisanos (prý vás to má trochu rozesmát, uvolněte se, uvolněte se, berte to volně) ale na druhé straně praktikujete normy, které diskriminují ty lidi, kteří požádali o útočiště ve Spojených státech. No, to není moc přátelská politika. Musím vám to holt říct. Prý to asi nemám říkat, protože se máme prý chovat diplomaticky, a všechno prý má být krásné, víte, fantastické. Ale, víte, já se takhle chovat nemůžu. Nepřijal jsem tuto funkci proto, abych vytvářel falešná zdání, že je všechno v pořádku a krásné, krásné, když to není v pořádku. A tak... víte, já to nechápu. Něco se s tím musí udělat. Považuju to osobně za urážlivé.

Rád bych vám řekl, že kongresman Smith vzal rezoluci č. 19, a do ní to bylo včleněno, a já toho kongresmana chválím za to, že se tímto problémem zabýval, v autorizačním zákonu, který bude projednávat senát a sněmovna - už to schválil?

Smith: Tento týden se to bude projednávat ve sněmovně.

D'Amato: A tento týden to bude schváleno, vztahuje se to k reautorizaci ministerstva zahraničních věcí, a v té souvislosti se s tím senátor zabývá. Tohle nemůžete dělat. Je to nesprávné. Tedy, zmínil jsem se o tom jednomu velvyslanci, ale ono to platí na vás na všechny. Takže, pokusme se v tomto duchu, a chápu, že jste tady velvyslanci, předejte tyto informace do svých domovských zemí. Je to smutné, že v tuto chvíli pohlížíme zpět do historie a vidíme všechno to utrpení, kterým lidé museli projít,. vraždy, hromadné popravy, všechno to, čím lidé trpěli - vždyť to byli vaši lidé. Vaši lidé, vaši občani, kteří prchali před pronásledováním.

Proboha, přece se nedá říct, ano, umožníme na jedné straně restituce, ale některým lidem, jen proto, že odcestovali do jiné země, v tomto případě do Spojených států, zabráníme, aby mohli o restituce požádat. Prosím vás, dohlédněte na to, aby byly zákony, které jste schválili, skutečně dodržovány, a aby nebylo možné, že ve vašich zemích existují mocné politické skupiny nebo síly, které zabraňují tomu, aby byl těmto zákonům dán řádný průběh. To je něco, o co musíme usilovat ve všech zemích, a žádná země není dokonalá, včetně Spojených států.

Takže nechci tvrdit, že všechno je v Americe v pořádku. My se neustále snažíme zajistit, ujistit se, aby naši občani měli svá práva, máme svých potíží v tomto ohledu dost. Ale tahle záležitost, to je něco, o čem si myslím, že je to velmi důležité. Ještě jednou chci zdůraznit, jde o lidi, kteří přišli do Spojených států za útočištěm, a v žádném připadě by neměli být dáváni do jiné kategorie, než lidé, kteří odešli do Kanady, nebo kteří odešli do Anglie, nebo do Francie, nebo někam jinam.

Takže o tomto problému mluvím v duchu nikoliv osobní konfrontace, ale v duchu osobní výzvy. Je to výzva pro všechny z nás, abychom usilovali o víc, abychom se zabývali osvícenějším způsobem těmi křivdami z minulosti, ve snaze zkoumat, zda je není možné napravit, nebo to těm lidem nějakým způsobem vynahradit a umožnit restituce v těch případech, kdy je to záhodno.

Předsedo Smithi?

Smith: Děkuji vám, pane předsedo. Chci se k vám připojit s vyjádřením znepokojení. Vyjádřili jsme už několikrát v minulosti znepokojení ohledně zákona o občanství v České republice. Doufáme, že v této věci dojde k nějaké nápravě. Mimochodem, velvyslanec Petrič se zmínil o tom, že existuje ombudsman pro lidská práva a ten pomáhá řešit otázky občanství, a já doufám, pane velvyslanče Vondro, že si vaše vláda uvědomí, že takový ombudsman má cenu a význam. Protože nejenže existují problémy, týkající se restitucí a majetku, ale zákon o občanství zůstává problémem a pro mnohé z nás překážkou.

Myslím, že je zákon o občanství zejména tíživý a znepokojující tam, kde jde o status sirotků, a těch osob bez rodičů,. o něž se starají jiní. Mnoho těchto osob jsou Romové. Na stůl mně i ostatním členům Komise opakovaně přicházejí zprávy, které neustále podtrhují, že jsou toto děti bez státního občanství. Vznikl totiž velmi složitý proces: čtyři ministerstva, spravedlnosti, vnitra, práce a školství jsou angažována na procesu občanství. Doufáme, že tento problém bude napraven, třeba prostřednictvím funkce ombudsmana nebo v důsledku velmi energického vládního dohledu. Nikdo by neměl být bez země, bez státu, a zvlášť to platí o sirotcích, jejichž situace je už tak velmi obtížná, i kdyby měl sirotčinec být z právního hlediska jejich opatrovníkem, aby mohli získat občanství. Protože jinak, další krok, k němuž dojde, bude, že budou ze země vyhoštěni.

Ladislav Nedbal pise: