| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Rada zastupitelstva hlavního města Prahy
Mariánské náměstí 2
110 00 Praha 1
Vážení,
Žádáme Vás, abyste využili své pravomoci a umožnili nám platit zvýšení nájemného maximálně o jednu třetinu.
Při dvojnásobném zvýšení nájemného spolu s dalšími poplatky za bydlení budou tyto výdaje činit 35 - 40 procent z důchodů. Sociální kompenzace je určena pouze pro nepatrnou část občanů a je zcela nedostačující.
Zvýšení poplatků za bydlení bude pro valnou většinu důchodců v Praze sociálně neúnosné.
Ve svých bytech bydlíme 30 až 40 let. Vychovali jsme v nich své děti a pohřbili své blízké. Domníváme se, že máme morální nárok dožít ve svých bytech a nechceme se stěhovat jinam.
Částečné snížení poplatků za nájemné pro důchodce jistě ekonomiku Prahy neohrozí. Bude vás velice ctít, když nám ulehčíte naši již tak svízelnou situaci a umožníte nám po naší celoživotní poctivé práci dožít v bytech, které jsme až dosud užívali.
Toto je dopis, který podepsali nájemníci - důchodci v jednom domě na pražském Starém Městě, kde bydlí moje matka. V domě je většina nájemníků důchodců.
Je to svízelný problém. Je jasné, že z nízkého nájemného se domy udržovat nemohou. Stejně je jasné, že z důchodců - jejichž případné úspory za posledních osm let snížila inflace o dvě stě procent - stát ani soukromí majitelé bytů peníze nevytluče. Jednou možností je staré lidi houfně a drasticky vystěhovat jinam, do levnějšího.
Jediná potíž je, že staří lidé jsou lehce zranitelní. Vystěhujete-li je ve stáří z místa, kde strávili většinu života, umřou.
Před časem vysílala televize BBC drastický dokumentární film z Moskvy, z něhož vyplynulo, že v důsledku tamějších "tržních reforem" byli naprosto ožebračeni právě staří lidé, kteří na vlastní kůži zakusili největší útrapy komunismu. Stávají se bezdomovci, umírají jako mouchy, každou zimu několik tisíc.
V ČR není naštěstí situace tak drastická. Ovšem - hospodářská situace země není růžová. Měla by se ale civilizovaná země hojit na slabých příslušnících národního společenství - mezi něž bezpochyby patří důchodci? Anebo by se mělo najít kompromisní řešení? Parlament dosud stoprocentně o zvýšení činží v Praze nerozhodl - sociální demokraté požadují zvýšení jen o šedesát procent. O situaci důchodců se moc nemluví.
Výše uvedený text je jedním z dopisů, odeslaných českými důchodci Radě zastupitelstva hlavního města Prahy na vyzvání Svazu důchodců ČR.
Tato petice byla přijata na magistrátu Hlavního města Prahy v podatelně 23. dubna 1997. Pražské zastupitelství nejenže důchodcům v jejich prosbě nevyhovělo, ale ani na petici neodpovědělo, ačkoliv podle zákona mají prý na každém úřadě povinnost odpovědět do třiceti dnů.
Taková zákonná ustanovení se v ČR nemusejí dodržovat? (Jsem naivní?) (JČ)
Napsala paní Milena na zdejším Fóru:
Problém není v tom, že seriozní novinář poskytuje ZPRÁVY a nikoliv SENZACE. Problém je v tom, že naprostá většina novinářů interpretuje ZPRÁVU tak, že ji natočí směrem ke čtenáři (posluchači, divákovi) tou SENZAČNĚJŠÍ stranou. Asi jako když v řeznictví mají vystavené maso - vždycky tou stranou, která spotřebitele více láká. Tím vzniká ve čtenářích (posluchačích, divácích) zkreslený pohled na skutečnost.
Ono totiž nejde o to, podávat ZPRÁVY a ne SENZACE. Ono jde především o to, jak se ta ZPRÁVA podá, co se uvede do titulku, které aspekty té zprávy se potlačí a které zdůrazní. Problém je v tom, že naprostá většina novinářů (zahraniční nevyjímaje) dává vždycky přednost tomu SENZAČNĚJŠÍMU výkladu před OBJEKTIVITOU, která je obvykle přízemnější, méně šťavnatá a nejde tak dobře na odbyt. Zatímco pouhou prázdnou SENZACI nebo vyloženě nepravdivou zprávu každý obvykle snadno rozpozná, mírně zkreslenou "pravdu" už od skutečnosti rozliší málokdo, pokud sám není přímo u zdroje té informace. V tomto směru mají novináři obrovskou zodpovědnost (zejména v těch zemích, kde lidé mají malé zkušenosti s pluralitou a s demokracií a jejich postoje a hodnoty nejsou dosud dostatečně vyhraněné a stabilizované). Obávám se, že ve své naprosté většině novináři tuto zodpovědnost tvrdě nezvládají.
Proto je právě velmi důležité, aby se systematicky sledovalo, zda novináři dělají svou práci dobře, a aby se veřejně a konkrétně rozebíraly výše popsané prohřešky.
Mimochodem, v televizi BBC je jeden známý novinář, Martyn Lewis, který prosazuje názor, že by se zpravodajství mělo soustřeďovat více na kladné zprávy. Vysloužil si tím posměch od mnoha kolegů, kteří Lewise - myslím trochu nespravedlivě - obviňují z tendencí proměnit novinářskou práci v propagandu.
K debatě o novinářské práci:
Petr Fyrborg:
Pravdivý obraz skutečnosti s ohledem na dosaženou úroveň poznání je úkolem vědy a nikoliv zpravodajství masových sdělovacích prostředků. Poznámka JČ:
(Zkoumejte však také, do jaké míry se informace o vědeckém poznání dostávají do normálních sdělovacích prostředků, tedy mezi normální lidi, na Západě a v postkomunistickém světě. Nezastávám názor, že rozumný inteligentní diskurs má probíhat jen v omezené, elitní společnosti vědců, kdežto zbytek národa (protože "na to nemá"?) ať se zabývá únikovými hloupostmi. - I když je definice role sdělovacích prostředků, jak ji níže prezentuje pan Fyrborg, asi dosti přesná - tedy že je jejich úkolem předvídat hrozby a nebezpečí a upozorňovat na ně - myslím si, že důležitá je i role sdělovacích prostředků jako nástroje sebepoznání společnosti - jistě ve spolupráci s vědou. Možná že vědci mají úkol zjišťovat nové věci, novináři kromě úkolu znepokojovat mají taky popularizační úkol. Ne?
Pan Marek Houša napsal Britským listům - bohužel nemohu příspěvek citovat celý, neboť přišel částečně nečitelný:
Především si myslím, že činnost investigativních novinářů není strážcem veřejné morálky. Dnes je, až na výjimky, činnost novinářů jen a jen angažmá v konkurenčním boji médií. V boji o pozornost čtenářů- a to nikoliv čtenářů elitních.
Investigativní novinář, tak jako kdokoliv, pracuje v zájmu osobního prospěchu. Jestliže riskuje, tak jen proto, že za to očekává nějakou formu pochvaly od svého zaměstnavatele.
A nejen proto investigativní novinář ani neváhá určité věci zkreslit tak ( také je typické uvádění detailů z osobního života sledovaného a hledání souvislostí i tam, kde evidentně nejsou), aby mu pasovaly do jeho obrazu situace.
Nejsem ochoten přijmout názor, že všichni politikové a všichni novináři jsou sobečtí ambiciozní cynici, kterým nejde o nic jiného než o prosazení vlastní kariéry - že novináři píší o drastických skutečnostech jen proto, aby se jim noviny prodávaly, televize získala velkou sledovanost - a nikoliv proto, že by jednali ve veřejném zájmu.
Minulou neděli popisoval v týdeníku Observer David Leigh, jak natočil pro publicistický pořad World in Action televize Granada v roce 1994 film obviňující bývalého náměstka minsitra financí Jonathana Aitkena z podvádění (viz pondělní Britské listy, v nichž je podrobně vylíčeno, jak lži Aitkena nyní zcela zničily - vyšetřuje ho policie z podezření, že křivě přísahal u soudu.) Druhý den po odvysílání filmu v televizi jel Leigh londýnským příměstským vlakem a proti němu seděl člověk s deníkem Daily Mail v ruce, a na titulní straně bylo velkým písmem, právě o jeho filmu: ZLOVOLNÉ LŽI. Leigh píše dále:
"Přiznávám zcela dobrovolně, že jsem měl strach. A strach jsem měl pak ještě po celé další tři roky, jak na nás Aitken vrhal trestní oznámení, nejrůznější soudní příkazy, požadavky o odškodné, obvinění ze zlovolného poškození jeho dobré pověsti a celou tu právní kanonádu, kterou má v Británii, s jejími svazujícími zákony o pomluvě, k dispozici každý bohatý člověk. Náklady šly do miliónů liber. Věděl jsem, že jestli prohrajeme, zdaleka nebudu popraven jen já sám.- A co by bylo horší, britská investigativní žurnalistika by byla po mnoho let vážně ochromena."
Neříkejte mi, prosím,. že lidi jako David Leigh tuto práci dělají proto, aby "podvraceli", či proto, aby lidi levně "vzrušovali" bulvárními skandály, za účelem zvýšení sledovanosti svých pořadů. Nevěřím. JČ)
Pan Fyrborg píše dále:
Máme-li v nějakém městě stovku kominíků a jeden z nich spadne ze střechy, musí rozumný novinář podat zprávu o něm a nikoliv o 99, kteří ze střechy nespadli, protože o to co funguje dle očekávání se zajímají jen ti, kdo jsou činností bezprostředně dotčeni.
Novinář může pochopitelně popisovat kaši mozkové hmoty na chodníku nebo upozornit na nedostatky v bezpečnosti práce, či udělat oboje. Nemíním popírat existenci seriózní žurnalistiky a jejího protikladu.
Podstata věci ovšem zůstává stejná - hledat pravdivý obraz skutečnosti ve zpravodajství sdělovacích prostředků je nepochopení jejich funkce. Jejich úkolem je především upozorňovat na abnormalitu či hrozbu existující nebo možnou a abnormalita pochopitelně není pravdivým obrazem skutečnosti.
Zpravodajství plní prostě důležitou funkci straky křičící, blíží-li se liška, a držící zobák o tom, že v lese dík krásnému počasí přibylo třicet kubíků dřeva za jediný den. Může se dokonce stát, že liška je nažraná a podaná informace o smrtelném nebezpečí je lživá, ale přesto stále zajímavá potenciálem možnosti. Z tohoto principu vychází také přesvědčivě negativní obraz skutečnosti a Bůh ochraňuj zemi žurnalistiky objektivně vyrovnané, nebo dokonce převážně positivní.
Doplňujícím faktorem je jistě komerční stránka věci, že se totiž nejvíc prodává to, co se nejvíc žádá. V tom smyslu je žurnalistika obrazem společenské úrovně.
Zajímavým prvkem je do žurnalistiky často vkládaná funkce řekněme výchovná, kdy cílem není jen informovat, nýbrž i formovat veřejné mínění dle svých vlastních představ o morálce, politice atd. To je přijímáno s odporem jako propaganda na straně jedné a s uznáním jako odpovědná žurnalistika na straně druhé, zpravidla podle blízkosti k názorům příjemce, částečně pak podle úrovně objektivity, která je však spíš úsilím o věrohodnost v rámci autorova formujícího záměru. Autor se zpravidla vyhýbá zkoumání pravdivosti tvrzení, že s pravdou nejdál dojdeš, v nadějí, že uvěří-li poučce většina, pak se pravdou stane.
V televizi BBC se právě vysílá čtyřdílný dokumentární film (4x jedna hodina) o historii televizní novinářské práce, především v Rusku, v Británii a v Americe.
V druhém pokračování, které bylo na pořadu v neděli 22. června, mě zaujalo, že v první polovině sedmdesátých let měl ve Spojených státech velmi nepřátelský poměr k novinářům republikánský prezident Richard Nixon. (Bylo to přesným opakem období vlády Johna Kennedyho, kdy naopak měli novináři s Bílým domem velmi dobré vztahy. Zhoršily se pak po nástupu prezidenta Johnsona, protože Američané se domnívali, že ve válce ve Vietnamu zvítězí za pár dní, a tak udělali fatální chybu: pustili na bojiště svobodné sdělovací prostředky. Američtí novináři byli upřímně šokováni vražděním žen a dětí a vypalováním jejich chatrčí a svou šokovanost pak dennodenně předváděli na amerických televizních obrazovkách - hrůzné záběry brzo i v barvě. Americká armáda si vedla v boji proti Vietkongu velmi dobře, ale prohrála svůj boj se sdělovacími prostředky vlastní země. )
Ale k tomu Nixonovi. Vedení Republikánské strany si vypracovalo v sedmdesátých letech seznamy údajně levicově zaujatých novinářů a na média byl činěn tlak, aby je nezaměstnávali. Byli známí američtí novináři, kteří byli tou dobou v důsledku tohoto tlaku určitou dobu nezaměstnaní. Jeden z nnich, jehož interviewovala televize BBC, byl nezaměstnaný po dobu tří let.
Pro mě bylo docela překvapením, že se v Americe omezovala začátkem sedmdesátých let svoboda projevu - zrovna v době, kdy byla drasticky omezena i v Československu.
Ve filmu BBC vyjádřili odborníci názor, že kdyby prý bývalo nedošlo k aféře Watergate, novinářská svoboda projevu by byla v Americe trvale podstatněji omezena. Watergate naopak roli novinářů posílila a vytvořila trvalý postoj nedůvěřivosti mezi novináři a čelnými politiky.
Cituju pár odstavců z recenze A.A.Gilla v Sunday Times, o čtyřdílném seriálu televize BBC o historii televizního žurnalismu, jménem Breaking the News:
"Zpravodajství, zejména televizní zpravodajství, je samo o sobě už ZPRÁVOU, bez ohledu na svůj obsah. Řekneme-li to vulgárně, už samotná přítomnost televizních kamer ovlivňuje chování lidí. Bez televize by neměly Irská republikánská armáda ani hnutí hudebníků Live Aid (v osmdesátých letech na pomoc hladovějícím lidem na světě) vůbec žádnou moc. Ale televizní zpravodajství je samo zprávou i v rafinovanějším slova smyslu.
Od té doby, co ovládla před čtyřiceti lety televize hlavní zpravodajství dne, vytvořila u veřejnost neukojitelnou žízeň po aktuálních informacích. Lidé chtějí vědět všechno a znát všechny. Moc televize ale také spočívá v tom, co se vám rozhodne neukázat. Rozhodovat o tom, co se má vysílat, a co je tedy povýšeno na ZPRÁVU, to je obrovská odpovědnost.
Během let se stává rozsah tzv. zpravodajství stále širším a širším, takže jsou dnes večerní zprávy kadlubem událostí a lidí, kteří by ještě před dvaceti lety žili v naprostém nepovšimnutí sdělovacími prostředky.Nemyslím si, že je příliš nabubřelé říct, že to navždy změnilo způsob, jímž pohlížíme na svůj život. V dnešní době je pravděpodobné, že během sedmdesáti let průměrného života máme všichni relativně pravděpodobnou šanci, že v určitý okamžik se na nás zaměří bystré oko kamery - a to je hlavní rozdíl mezi životem v naší době a životem našich prarodičů.
Editoři zpravodajství mají snad nejobtížnější a nejnebezpečnější profesi ve sdělovacích prostředcích. Musejí každou minutu rozhodovat o tom, které záběry ze skutečných životů lidí jsou opravdu životně důležité, a to nejen pro ně samotné, ale pro diváky a - to je nejvýznamnější - ve prospěch demokracie, svobody projevu a morálky. Editoři o těchto věcech rozhodují v obrovském časovém a finančním presu a v ohni zastrašování politiků a nátlakových skupin. Ti si všichni myslí, že by zpravodajství bylo lepší, kdyby bylo zaujaté v jejich prospěch. "