Financial Times: Emise CO2 jsou v ČR v přepočtu na obvyvatele třetí nejhorší na světě!

Na vrcholné schůzce G7 minulý týden v americkém Denveru byly ostře kritizovány Spojené státy, že vypouštějí do ovzduší obrovské množství kysličníku uhličitého a ten zhoršuje globální skleníkový efekt.

Z nejnovější statistické ročenky Hospodářského výboru OSN pro Evropu, který má sídlo v Ženevě, však vyplývá, jak uvedl deník Financial Times ve středu 25. června, že v přepočtu na obyvatele existuje daleko horší viník než Spojené státy. Je to Lucembursko, které vypouští do ovzduší téměř třicet tun kysličníku uhličitého na každého ze svých 410 000 obyvatel. Spojené státy vypouštějí přibližně 20 tun kysličníku uhličitého na obyvatele.

Ze statistiky OSN vyplývá, že třetím nejhorším znečišťovatelem životního ovzduší na obyvatele - za USA - je Česká republika - vypouští do ovzduší cca 13 tun CO2 na obyvatele. (Údaje jsou z roku 1993.)

Pak následuje Německo (12 tun), Ruská federace (téměř 10 tun), Velká Británie (9,5 tun), Itálie (cca 7 tun), Francie (cca 7 tun), Španělsko a Turecko.

Robin Cook, britský ministr zahraničních věcí

Guardian 24. června 1997

Motto: "Skleníkový efekt je hloupost" (vtip Václava Klause) (JČ)

Tento týden se setkávají v New Yorku vedoucí světoví představitelé k jednání o tom, zda je možné zachránit podnebí Země. Poprvé o těchto věcech hovořili před v Riu, kde první tzv. Earth Summit (ekologická vrcholná schůzka) usiloval vyvolat energičtější mezinárodní akce na záchranu životního prostředí. Nyní, o pět let později mají druhou šanci, bay vypracovali natolik ambiciózní reakci, jaká by odpovídala obrovské výzvě, které čelíme.

Horníci si brávali do štol s sebou kanáry: jejich úmrtí varovalo, že není prostředí bezpečné pro lidi. V krátkém období od konference v Riu přestalo na Zemi existovat 40 000 biologických druhů. Jejich osud nás varuje, že je ekosystém pod vážným a zrychlujícím se tlakem.

Žádný odpovědný vedoucí představitel na nynější ekologické vrcholné schůzce nemůže popřít, že se globální životní prostředí rychle mění. Od Arktidy, kde tají ledové kry, až po tropickou oblasti, kde ustupují dešťové pralesy, existují dnes zřejmé důkazy, že člověk ovlivňuje životní prostředí.

V Británii byly poslední dva roky nejsušší od doby, kdy se začaly zaznamenávat údaje o počasí. Globální oteplování už není jen předpovědí vědců. Děje se zde a nyní. Uvědomění, že už přímo dochází k podnebným změnám, přesunuje ekologickou politiku do samého ohniska mezinárodních vztahů. I lidé, kteří nutně neznají vědecké teorie, si jsou často dobře vědomi následků změn, protože roste konkurence o zemědělské zdroje a spory mezi zeměmi o mizející zásoby vody. Ochrana životního prostředí začíná být stále důležitějším tématem mezinárodních vztahů.

Britská vláda je připravena poskytnout mezinárodní vedení a požadovat energickou reakci na tuto novou ekologickou agendu. Tony Blair nedávno potvrdil slib Británie, že snížíme do roku 2010 emise kysličníku uhličitého o 20 procent. To je náš příspěvek ke snížení celoevropských emisí ksysličníku uhličitého v Evropě o 15 procent. Je to ambiciózní cíl, který bude vyžadovat nový přístup k domácí britské politice.

V oblasti dopravy rozklad sítě veřejných dopravních prostředků a rychlý růst používání soukromých automobilů za vlády konzervativců výrazně zvýšily emise plynů, které vyvolávají skleníkový efekt a zvyšily také o dvě třetiny emise kysličníku dusičitého, což je druhý nejvážnější zdroj kyselého deště. Labouristická strana je rozhodnuta změnit priority v dopravní politice a vytvořil spolehlivé a atraktivní alternativy veřejné dopravy. V oblysti energetické politiky jsme zdědili obrovské plýtvání energií a chronický problém občanů, kteří trpí v důsledku chudoby nedostatkem energie na vytápění, takže jsou každou zimu důchodci vystavováni riziku. Labouristická strana bude prosazovat efektivní využívání energie a vytvoří ekologický tým, který zavede principy šetření s energií do každého domu. Výsledkem by mělo být vyšší pohodlí a nižší úroveň spotřeby energie.

Nic z toho neznamená, že požadujeme, aby si národ navlékl žíněnou košili a jedl jenom čočku. Životní styl, který využívá menší množství energie, je naprosto slučitelný s vyšší kvalitou života. Japonsko spotřebovává daleko méně energie než Západ, ale přesto má vyšší životní úroveň.

Ani žádným způsobem není ohroženo podnikání požadavkem, že musí být firmy tak výkonné ve spotřebě energie, jak výkonné už jsou při využívání pracovních sil. V příštím století bude k dispozici méně energie než pracovních sil. Nejúspěšnější budou ty podniky, které se už dnes začnou na tuto skutečnost připravovat.

Nejprozíravější firmy už přestaly pohlížet na ochranu životního prostředí jako na hrozbu a uznávají, že je to pro ně příležitost. Jedním z největších trhů budoucnosti bude trh ekologických technologii pro šetření se zdroji a na omezování znečišťování prostředí. Přísnější ekologické požáadavky na domácím trhu povedou firmy k tomu, aby vyráběly vyrobky vyšší kvality, a po nich bude poptávka na mezinárodních trzích.

Británie má zvlášť silný sektor finančních služeb. Pojišťovnictví je už dnes vážně znepokojeno důsledky podnebných změn pro podnikání v tomto sektoru. Globální oteplování se totiž nebude projevovat postupným, radostným stoupáním teploty, ale nepředvídatelnými změnami počasí a podnebnými extrémy. Pojišťovnictví se stane sice nepravděpodobným, ale velmi vítaným spojencem ekologů.

Je velmi znepokojující, že tyto argumenty nemají příliš velký dopad v severní Americe, kde Spojené státy a Kanada nesnížily, ale naopak zvýšily své emise skleníkových plynů. Nejsou to jediné země na světě, které nesplnily sliby, k nimž se zavázaly v Riu, jsou to však národy, které spotřebovávají nejvíce energie, a tak je obtížnmé snížit emise skleníkových plynů bez jejich spolupráce. Nynější mimořádné zasedání OSN je příležitostí pro celý svět, aby přiměl tyto dvě země si uvědomit, že musejí přijmout svůj podstatný podíl odpovědnosti za globální oteplování.

Ovšem bohaté země samy probíhající škodlivé podnebné změny nezvrátí. Tlak chudoby na místní životní prostředí je stejně tak velkou hrozbou globálnímu klimatu, jako spotřebitelské zvyky bohatých lidí. Ekologická solidarita byka klíčovým tématem dohody z Ria, uzavřené mezi Severem a Jihem. Oplátkou za příslib další hospodářské pomoci, chudší země se zavázaly, že začnou hospodařit se svým životním prostředím a se svými lesy na základě zásad udržitelného rozvoje. Bohužel od schůzky v Riu, se celkový objem hospodářské pomoci snížil, ne zvýšil.

Labouristická strana zvítězila v Británii ve volbách i na základě příslibu, že opět zvýší konzervativci snížený rozpočet na pomoc chudým zemím. Je to ve vlastním zájmu Británie. Chudoba zoufalých lidé bez půdy je hlavním důvodem, proč jsou ničeny dešťové pralesy.

Británie bude v New Yorku podporovat požadavek na vytvoření Konvence pro pralesy, ale zásady udržitelného rozvoje nebudou realizovatelné, pokud nejprve nevyřešíme problém chudoby zemědělců, kteří jsou nuceni likvidovat prales na dalším území, aby uživili rodinu. Vztah mezi chudobou těchto zemědělců a naším počasím je přesvědčivou ukázkou toho, jak těsně provázaný je osud národů, které společně obývají tuto planetu. Žádná země se nebude moci vyhnout důsledkům globálního oteplování ani si nebude moci pro sebe ohradit své vlastní podnebí.

Jenom mezinárodní shoda ohledně společného programu dokáže stabilizovat životní prostředí, které je nám všem společné. Tento týden v OSN uvidíme, zda se nám podaří spolu s jinými národy dosáhnout shody a jestli je svět schopen porozumět této výzvě natolik, aby byl schopen se s problémem vypořádat.

Robin Cook

Organizace Přátelé Země provedla průzkum veřejného mínění v desítkách aktivistických organizací, které se snaží v New Yorku lobovat OSN. Dotázala se jich, které země podle jejich názoru nejlépe splnily ekologické sliby, k nimž se zavázaly na ekologickém summitu v roce 1992 v Riu.

Británie se octla na seznamu devíti chválených zemí za to, že "snížila plýtvání vodou, že zdůrazňuje potřebu šetřit vodou a že omezuje stavby dálnic".

Francie se umístila naopak podle mezinárodních ekologických aktivistů mezi dvanáct párijských zemí. "Před Riem vyhodila Francie do povětří ekologické plavidlo Rainbow Warrior, po Riu vyhodila do povětří atol Mururoa. Francie je vedoucí zemí v oblasti ekologického delikventství," konstatuje průzkum mínění ekologických aktivistů.

Za další párijské státy byly označeny Spojené státy a Austrálie, že ignorují hrozbu globálního oteplování, Brazílie, že dovoluje rychlé ničení dešťových pralesů v amazonské oblasti, Japonsko, že usmrcuje velryby a je největším světovým dovozcem tropického dřeva.

Na summitu v Denveru kritizoval britský premiér Tony Blair Spojené státy a jiné neevropské průmyslové země, že neomezily emise skleníkových plynů.

Tom Wirth, americký náměstek ministryně zahraničí pro globální záležitosti, však v úterý konstatoval, že Británie a Německo projevují samolibou aroganci, tím, že se vychloubají, že se jim podařilo snížit emise kysličníku uhličitého. Británie prý to dokázala, protože zlikvidovala svůj uhelný průmysl a přešla na plynové eletrárny, které daleko méně znečišťují ovzduší.

Nový šéf britských konzervativců William Hague zdůraznil ve středu v londýnské Dolní sněmovně, že přechodu od uhlí k plynu v energetice bylo dosaženou zásluhou konzervativců, kteří podporovali v tomto sektoru rozvoj soukromého podnikání.

The Times, 25. června 1997

Od Florence až po Freiburg, Kodaň nevyjímaje, zakázaly západoevropské úřady přístup automobilům do měst.

Obyvatelé měst bez aut byli s těmito opatřeními zprvu velmi spokojeni. Pokleslo množství případů astmatu, děti mohly začít chodit do školy pěšky, a všichni nadšeně hovořili o tom, jak se zlepšila kvalita života. Německé město Freiburg ve Schwarzwaldu provádí tvrdě ekologickou politiku už od roku 1985. Tehdy omezilo počet povolení pro vjezd automobilů do centra o třicet procent. Do roka přešlo 23 procent uživatelů automobilů na integrovanou veřejnou dopravu. Byly zrušeny silnice a bylo vybudováno více než 300 km cest jízdních pruhů pro cyklisty.

Důsledkem byl příliv nových investic. Do Freiburgu se také nastěhovalo 10 000 nových obyvatel. Muselo pro ně být vybudováno úplně nové, ekologické sídliště.

Proti zákazu automobilu se nejprve stavěli obchodníci, ale pak se ukázalo, že obchody na pěších zónách vydělávají mnohem více než obchody v normálních ulicích, kde musí zákazník spěchat k zaparkovanému autu a je nervózní, že mu vyprší zaplacený čas v parkovacím automatu.

Poslední dobou však poukazují někteří urbanisté na to, že zákaz vjezdu pro automobily do center měst vytlačuje průmysl na periferii. Vznikají samostatná nákupní a bankovní centra. Město ztrácí integrovanou strukturu a mizí z jeho ulic život.

Kompromisním řešením by mohlo být sdílení automobilů pro cestu do práce. Zkouší se to v Kolíně nad Rýnem. Kdyby se to ujalo, počet automobilů na německých silnicích by poklesl o 1,2 miliónu.

Independent, 24. června 1997

Američané opovrhují evropským názorem, že má stát hrát roli při péči o zabezpečení svých občanů.

Když se rozhodli činitelé americké vlády hlučně doporučovat před nedávnou vrcholnou ekonomickou schůzkou světových představitelů v Denveru americký hospodářský dynamismus jako vzor pro ostatní lidstvo, možná neočekávali, k čemu to povede. Došlo k prvním přestřelkám v tom, co hrozí stát se velmi dlouhou a krvavou válkou.

Ke zjevnému překvapení Američanů, "Evropané" - v čele byli Francouzi a Němci, ale Kanaďané a Britové nezůstali příliš pozadu - se začali obhajovat. Důsledkem byla daleko vyrovnanější debata, než mohli Američané předpovědět.

Kdysi bývalo všechno jednodušší. Když existoval otevřený konflikt mezi kapitalismem a komunismem, skupina G7 nejprůmyslovějších zemí světa vedla válku ve prospěch kapitalismu. S rozpadem Sovětského svazu se komunismus vzdal a vládu nad světem převzal volný trh. Nebo se to alespoň tak zdálo.

Během doby, než se Rusku podařilo přejít od komunistického modelu, který selhal, k anarchistickému kapitalistickému modelu, vznikla nová debata o tom, jak volný má být volný trh a jakou roli má hrát v kapitalistické ekonomice stát. V Denveru, v důsledku toho, co Evropané charakterizovali jako americký "triumfalismus", došlo v této věci k otevřenému konfliktu.

Američané dali najevo, že je podle nich jen otázkou času, než si Evropané uvědomí, jak nadřazený všemu je "americký model" a v důsledku toho změní svou hospodářskou politiku tak, aby ho napodobili. Evropany to rozčílilo: francouzská vláda, která se pokusila jen bojácně něco takového naznačit, prohrála volby. Německý kancléř Helmut Kohl má politické potíže, protože prosazuje škrty v sociálním rozpočtu. Thatcherismus zavedl do Británie prvky americké praxe, a vedl k hospodářskému rozkvětu, ale sociální důsledky konzervativní politiky způsobily, že ve volbách zvítězili na celé čáře labouristé.

Jak byl americký prezident v neděli nucen přiznat, kulturní rozdíly nelze bagatelizovat ani přehlížet. Žádná evropská demokracie by nehlasovala pro americký model, který Evropané považují za krutý, nespravedlivý a primitivní.

Pro Američany, dokonce i pro levicové Demokraty, jako je prezident Clinton, existují určité samozřejmé hospodářské pravdy. Mezi ně patří přesvědčení, že prvotní význam má konkurence, všemu má vládnout volný trh, vláda má hrát minimální roli, osobní a podnikatelské daně mají být nízké a trh pracovních sil musí být "pružný", což znamená, že mají mít zaměstnavatelé právo pracovníky pronajímat a propouštět podle libosti, aniž by museli cokoliv vysvětlovat. Každý jednotlivý občan je odpovědný sám za sebe a za svou rodinu.

Americké pracovní síly jsou neobyčejně pohyblivé - cestují za prací po celé zemi - nemají jinou možnost. Úspory amerických občanů jsou velmi vysoké - není jiná možnost. Když přijdete o zaměstnání , můžete přijít o zdravotní pojištění a bezpečnostní sociální síť je umístěna mnohem níže než ve většině evropských zemí. Avšak ovoce úspěchu je odpovídajícím způsobem velké.

Samozřejmě, neexistuje jediný evropský model, ale existují určité předpoklady, které požadují i postthatcherovští Britové - kteří stojí v Evropě nejblíže americkému smýšlení. Evropané požadují uplatňování všeobecného práva na kvalitní zdravotnictví a sociální péči (nikoliv jen absolutní minimum), slušné byty a slušné pracovní podmínky, které se nadále zlepšují, dochází-li k rozkvětu ekonomiky. Pro Evropany není přípustné, aby byla z ekonomického rozvoje nějaká sociální skupina vynechána příliš daleko za ostatními.

Pro mnoho Američanů jsou Evropané rozmazleni státem. Francouzští řidiči kamiónů stávkující za právo odejít do důchodu v pětapadesáti, za vyšší důchody a delší dovolenou jsou pro Američany typickým důkazem evropských slabostí. Mnoho Američanů ale pomíjí, že kromě nepříznivých sociálních důsledků má jejich systém i záporné ekonomické dopady.

Úroveň vzdělání a zdravotnictví se v Americe drasticky odlišuje podle toho, zda je člověk bohatý či chudý, černý nebo bílý. Pojištění, které dokáže poskytnout existenční jistotu, je nákladné a selektivní. I dost bohatí lidé mohou skončit úplně na mizině, pokud jsou postiženi nezaměstnaností, nemocí anebo narozením invalidního dítěte.

Mnoho amerických měst žije v podstatě v segregaci - která je stále výraznější a intenzívnější. Bohatí lidé se vystěhovávají do zámožnějších čtvrtí, aby nemuseli platit místní daně za sociální služby a státní byty, o nichž se domnívají, že je nikdy nebudou potřebovat. Důsledkem jsou bankrotující vnitřní čtvrti měst s rozkládající se infrastrukturou a daňovou základnou, z níž jsou vyčleněny bohaté, nízko zdaňované příměstské čtvrti.

Téměř v každém americkém městě jsou oblasti intenzívní chudoby, horší, než ta nejhorší dělnická ghetta v západní Evropě. Teprve nedávno začali američtí politikové poukazovat na to, že takovéto obrovské rozdíly jsou hrozbou i pro bezpoečné a bohaté občany.

Ale fungování volného trhu není v Americe tak volné, jak se mnoho Američané domnívá. Existuje množství byrokratických předpisů - jistě, vždy se nedodržují. Existuje konkurence, ale nefunguje ve všech případech v zájmu zákazníka.

A hospodářské údaje se vypočítávají jinak v Americe a jinak v Evropě. Amerika se vychloubá svou produktivitou, ale měří ji na každého člena generace v produktivním věku, bez ohledu, zda má či nemá zaměstnání. V Evropě se měří produktivita na pracovníka. Tato evropsky měřená produktivita je vyšší a stoupá rychleji než ve Spojených státech. Je to vedlejší důsledek vyšších evropských nákladů na pracovní sílu a je to faktorem v evropské nezaměstnanosti.

Někdy se říká, že hlavní rozdíl je v postoji: Američané žijí, aby pracovali, a Evropané pracují, aby žili. V Denveru začala debata, která se soustředí nejen na to, co funguje podle statistik, ale na to co, lidi skutečně chtějí.