Jeste mame cas, protoze se az do roku 2007 bude zlepsovat demograficka struktura. Az se podari nastartovat rozvoj ekonomiky, zlepsit praci financnich uradu, aby stouply prijmy statu, teprve pote si budeme moci dovolit tak masivni zmenu, jako je novy penzijni system. Jeste predtim bude treba provest dodatecnou privatizaci a cast jejich vynosu dat do penzijnich fondu. Kdyby to slo podle naseho navrhu, mohlo to byt jiz pred peti lety nastartovano, tehdy vynosy z privatizace byly.

V Británii nyní dramaticky skončila jedna sága. Šlo o případ bývalých korupčních konzervativních poslanců, kteří přijímali v parlamentě úplatky. Věc se táhla velmi dlouho a hlavní z obviněných, bývalý konzervativní poslanec Neil Hamilton dodneška (drze) tvrdí, že je nevinen.

Aféra "placení za parlamentní interpelace" byla velmi dlouhá a vážně poškodila Konzervativní strany. Malost viníků je pozoruhodná: nešlo o žádnou obrovskou korupci: šlo o malé podmazávání, předávání obálek s penězi na parkovištích - činnost omezených, úzkoprsých lidí.

Nevyšlo by to bývalo najevo, kdyby nebylo hněvivé protikonzervativní kampaně podnikatele Al Fayeda a vynikající investigativní novinářské práce listu Guardian, před jehož odvahou a jeho profesionálností se skláníme.

Šlo však opravdu o něco tak vážného? Bylo opravdu nutno poškodit kolektivní pověst britské Konzervativní strany, která udělala tolik dobrého pro moderní Británii? Konec konců, mnoho obránců Neila Hamiltona konstatuje, že úroveň korupce v zemích jako je Francie, Belgie či Itálie je daleko vyšší. Nestalo se prostě to, že se arogantní sdělovací prostředky vymkly společnosti z rukou a vyhnaly pošetilé, chybující, ale v podstatě neškodné politiky z veřejného života? Takto argumentuje v sílících útocích proti deníku Guardian politický komentátor Paul Johnson.

Odpovědí je, že kultura, která pomíjí malé lži, se rychle stává obětí velkých lží a politická strana, jejíž členové berou malé úplatky, začne brzo brát úplatky velké.

(Následující odstavce komentáře Independentu se mi zdají docela aktuální i pro českou situaci. JČ)

V atmosféře osmdesátých let, pod heslem "nechť všichni rychle zbohatneme", se rozložil tradiční pořádek poctivosti a nepsaných morálních zvyklostí. Sebevědomí, arogantní muži ve spěchu, kteří se stali konzervativními poslanci, získali dojem, že mají právo na to, podílet se na existujícím bohatství. Provázanost podnikatelské a politické sféry, kultura deregulace, lukrativní vládní zakázky, privatizace a naprostá dominance všeho jedinou politickou stranou, vytvořilo velké množství příležitostí pro pokušení. Předpisy se uvolňovaly, posléze začaly být zcela ignorovány. Po celou tuto dobu se opoziční Labouristická strana zabývala neefektivně jen vlastní, vnitrostranickou agonií a svými vnitřními problémy. Nikdo nekontroloval, co se vlastně ve vládních kruzích děje. Stará kultura veřejné služby Westminsteru a Whitehallu se nedokázala ubránit korupčním praktikám lidí, jako je Neil Hamilton.

(V ČR však - bohužel - novináři nezaujali níže popisovanou roli. JČ.)

Nebylo ideální, že novinářská obec se de fakto stala vůči těmto praktikám opozicí. Nejlepší novinářská práce je informativní a zastává skeptický postoj vůči mocným, avšak v demokracii nemá proti vládnoucím kruhům aktivně bojovat. Během let však mnoho novinářů zastávalo stále intenzívněji opoziční postoj vůči vládám Margaret Thatcherové a Johna Majora a mnozí novináři pak nedokázali už rozlišit nezávislost na politicích od automatického nepřátelství vůči nim. Nicméně, po několik zcela klíčových let, pocházelo nejefektivnější a neužitečnější zkoumání činnosti politických kruhů právě od komentátorů a novinářů. Bez nich by se bývala špinavá kultura podmazávání poslanců a ministrů rozšířila do celé vlády: skandály by byly daleko horší.

V demokracii je nutno respektovat pozitivní motivy a základní smysl pro veřejnou službu u lidí, kteří byli zvoleni k tomu, aby zemi řídili. Skepse vůči politikům je přirozená a zdravá. Ale cynický postoj vůči politice jako takové - to je jed. Tento cynismus se v posledních letech rozšířil v důsledku několika pošetilých mužů, chtivých peněz. Zradili nejen svou stranu, ale i celý politický systém, do něhož byli zvoleni jako veřejní zástupci.

Snažím se tady už delší dobu vystupovat proti ideologické zaslepenosti a poukazovat na to, že realita je složitější, než co je možno postihnout jednoduchým ideologickým řešením.

Proto se soustřeďuji na to, že přináším pohledy odjinud, o nichž se v českém prostředí příliš nemluví, dále se snažím trochu otřást stereotypním viděním některých čtenářů, jimž je vše jasné.

Přináším proto přirozeně většinou otázky, nikoliv hotové odpovědi.

V nedávno zveřejněných tvrdě bigotních názorech na homosexualitu zde na Psu mě zaujaly především tyto pozoruhodné výroky:

"Prokazali jsme spoustu benevolence tim, ze to neni trestne, a ted by meli (homosexuálové) uplatnit sve pravo drzet hubu a krok."

"Rozhodne bych nikdy nepripustil , aby si homosexualove mohli adoptovat dite. Myslim, ze ze strany spolecnosti to je zlocin proti diteti, ktere se nema moznost rozhodnout. "

Zajímavá otázka: co je těmto pisatelům do toho, co dělá někdy jiný se svým životem? Není to pozůstatek všeobjímající moci komunistického státu, který rozhodoval o tom, jak kdo má žít? Není to také rasismus, odmítat apriori homosexuálním dvojicím právo adoptovat děti, bez individuálního posuzování, zda jsou k takové adopci vhodné?

Co myslíte, že je pro dítě větší zlo: vyrůstat v drsném, odlidšťujícím prostředí dětského domova, anebo být vychováván v domácnosti dvou homosexuálů?

Moje přiznání, že tady přináším otázky a snažím se problémy otevírat, aniž bych pro ně měl jednoznačné řešení, jednoduše uvažující čtenáře dost irituje. Tak jeden z nich napsal na Fóru:

Vaše tvrzení "Já žádné názory nemám, a pokud je mám, tak je tady neprojevuji," potvrzuje, co si o Vás už nejméně celý rok myslím. Jste prachobyčejný oportunista, který omílá pouze to, co slyší, aniž by se nad tím zamýšlel. Pak z toho vznikají Vaše "obecné názory", které nám tady předhazujete. To, že se svět mění, neznamená, že budu "kam vítr, tam plášť". Pokud zastávám určité morální principy, neznamená to, že to je ideologie, ale že tyto principy i dodržuji a mé názory tomu odpovídají.

To je kruhová argumentace. Nezdá se mi, že by něco přestalo být ideologií jen proto, že, jak píše tento čtenář, "tyto principy i dodržuji a mé názory tomu odpovídají". Čtenář tautologicky definoval ideologický postoj ideologickým postojem.

Výše uvedený názor je hlubokým nepochopením objektivní novinářské práce. Na vysvětlení k tomu pár citátů z příručky předpisů BBC pro novináře o objektivnosti:

Myšlenka objektivnosti a nezávislosti je samou podstatou BBC.

BBC slouží národu jako celku, uznává nejrůznější vkus, názory a perspektivy a reaguje na ně. Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů usilují o to odrážet, informovat a stimulovat tuto mnohost zájmů pořady nejrůznějšího druhu a různorodosti - pořady, které zajímají lidi nejrůznějších věkových kategorií, politických či náboženských přesvědčení, barvy, rasy, schopností, sexuality či pohlaví.

BBC musí prokazovat poctivé úsilí ve snaze předkládat divákům úplný, podrobný a strukturovaný obraz. Pokud tohoto cíle bude dosaženo tvůrčím způsobem, s imaginací, naše pořady budou vyvolávat u diváků a posluchačů důvěru a veřejnost si jich bude vážit. Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů pak budou schopni, tam, kde je to potřebné, zpochybňovat přijatou moudrost a odhalovat nepříjemné skutečnosti.

Tvůrci rozhlasových a televizních pořadů musejí projevovat v oblasti faktů co největší přesnost. Posuzování významu zpráv musí být založeno na nejdokonalejších existujících profesionálních zkušenostech. Výběr zpráv musí být založen na spektru názorů, existujících ve společnosti, a na argumentaci, proč je to důležité a jak.

Racionální skeptický, kritický postoj, musí zpochybňovat konvenční názory a předpoklady, rozšiřovat hranice poznání a chápání a zmenšovat oblast nevědomosti.

Reportérská novinářská práce musí být neemocionální. Oficiálně podaná vysvětlení, proč došlo k určitým událostem, musejí být kriticky analyzována a vyjadřované názory (politiků) musejí být konfrontovány a zkoušeny proti celé škále jiných názorů. Je obyčejně nutné přinášet názory institucí, které se podílejí na určité události a názory jejích hlavních účastníků. Dobrá novinářská práce však musí dělat víc. Dobrá novinářská práce musí nabídnout divákovi a posluchači inteligentní a informovanou analýzu, která mu umožní, aby si na věc utvořil sám samostatný názor. Reportér může vyjádřit profesionální úsudek, nikoliv však osobní názor, a jeho úsudek nesmí být prezentován preskriptivně či úmyslně ignorovat jiné názory. Úsudek je nejvhodnější, je-li vyjadřován s autoritou a důvěryhodností zkušeného korespondenta či komentátora, a je-li podpořen jasně vyloženými důkazy. Úsudek musí být jasně poznat jako inteligentní a férový. Diváci a posluchači nesmějí mít možnost se dovědět z objektivních pořadů BBC, jaké jsou osobní názory reportérů a lidí na obrazovce. Dobrá novinářská práce nechá na lidech všech politických přesvědčení, aby si sami udělali vlastní názor.

A ještě jiná věc:

Ve čtvrtek zveřejněná Pimlottova recenze z Independentu o Hobsbawmově nové knize obsahovala i tuto větu:

Hobsbawm cituje (velkého českého sociologa a filozofa Ernesta) Gellnera: "I ti, kteří nepřijímají Marxovu teorii historie, spoléhají na jeho myšlenky, když chtějí vyjádřit, v co pozitivně věří."

Taky jsem dostal ke čtvrtečním BL tuto reakci:

Z tech panu, Pimlott, Hobsbawm, Gellner, nemam tu cest nikoho znat. Jejich slava ke me nedolehla.

GLASGOW (ČTA) - V rozsáhlém článku, který o víkendu (4.11.95) přinesl list Guardian, varuje filozof a sociální antropolog českého původu Ernest Gellner, že liberalismus, dnešní dominantní světová politická teorie, má velmi nepevné filozofické základy.

Gellnerův článek je kritikou výkladu názorů Sira Isaiaha Berlina z Oxfordské univerzity, kterou letos vydal jiný profesor této univerzity, John Gray. Sir Isaiah Berlin se obecně považuje za nejvýznamnějšího žijícího světového historika vývoje lidského myšlení.

Gray označuje Berlina za zdroj nového, vyššího liberalismu, který přiznává platnost pluralitě nejrůznějších soupeřících názorů. Podle Gellnera ovlivnil i Berlina Ludwig Wittgenstein, který učil, že podstatou lidských nedorozumění je skutečnost, že každý nositel jiného názoru mluví jiným jazykem a užívá slov jinak než jeho soupeř.

Podle Berlina je pluralita neslučitelných hodnot normální lidskou situací. Ernest Gellner v listě Guardian však varuje, že liberální názor, že ve světě existuje jen množství neslučitelných, stejně významných hodnot, jejichž zastánci se navzájem nikdy nedohodnou, je pouhý relativismus.

Na první pohled se může zdát, že takovýto relativismus napomáhá rozšiřování svobody, protože argumentuje, že nikomu nesmějí být vnucovány žádné hodnoty. Bohužel to však neplatí, neboť výše zmíněný relativismus musí povolit i nesnášenlivé, neliberální hodnoty.

Potíž je, varuje profesor Gellner, že nás relativismus zbavuje možnosti, vlastně i práva, vyjádřit nad čímkoliv hluboký odpor. Existují-li na světě jen neslučitelné hodnotové systémy, které jsou si navzájem rovny, jaký postoj máme zaujmout vůči společnostem, které jsou postaveny na otroctví, na totalitních koncentračních táborech, na plynových komorách nebo na obřízce žen? Není pravda, jak argumentuje Gray, že určité základní hodnoty sdílejí všichni lidé. Nikdy nebylo dokázáno, podtrhuje Gellner, že by se nějaký globální plebiscit dohodl na základních lidských hodnotách.

V tomto století prošel osud svobody podivnými peripetiemi. Začátkem století lidé svobodu podporovali. Po první světové válce vznikl však levicový i pravicový antiliberalismus. Nyní, najednou, se svět zdá být založen na zásadě, která podporuje myšlenky svobody. Někteří z toho usoudili, že skončila historie.

Pokud budou vyhrávat hokynáři, spekulanti a mafiózové, a pokud bude logika mezinárodní situace vyžadovat, aby se chovali politicky tolerantně, je to velmi dobré. Bylo by však pošetilé se domnívat, že to musí pokračovat napořád.

“Nesdílím tento samolibý optimisms," zdůrazňuje Gellner: “Svoboda zvítězila prostřednictvím konzumerismu. Existuje několik nebezpečí, ohrožujících svobodu:

Nad těmito otázkami bychom se měli vážně zamýšlet," argumentuje Ernest Gellner.

ČELNÝ SVĚTOVÝ FILOZOF A ANTROPOLOG ČESKÉHO PŮVODU ERNEST GELLNER ZEMŘEL V NEDĚLI NA PRAŽSKÉM LETIŠTI - BRITSKÉ NEKROLOGY

BRITÁNIE - ČR - SPOLEČNOST - KULTURA

GLASGOW (ČTA) - V neděli zemřel na infarkt ve věku 69 let na pražském letišti významný světový filozof a antropolog Ernest Gellner. Tři britské deníky dnes (7.11. 95) přinesly jeho rozsáhlé nekrology.

“Ernest Gellner, jeden z čelnýchých intelektuálů, vyrostl v Praze v židovské intelektuální rodině. Do Británie se přistěhoval v roce 1939. Získal stipendium pro studium na oxfordské Balliol College. Za války sloužil rok v české ozbrojené brigádě. Jeho zkušenost ho vedla k pesimistickému názoru na budoucnost Československa, přiznal později, že se domníval, že stalinismus potrvá v Čechách 300 let, tak jako protireformace.

Po válce vyučoval Gellner 35 let na London School of Economics na katedře sociologie, a to především filozofii. V roce 1984 přešel na univerzitu v Cambridge. Po odchodu do důchodu v roce 1993 se stal ředitelem střediska pro studium nacionalismu na Středoevropské univerzitě v Praze.

V roce 1954 Gellner navštívil horský masív Atlas v Maroku: vznikla z toho později antropologická publikace Svatí z Atlasu, o poustevnících, kteří udržovali mír v národě berberských pastýřů bez nároků na politickou moc. Studie se čte dodnes jako analýza způsobů, jimž se venkovským národům podařilo dlouho udržovat ideologii odmítání moderního státu.

Od poloviny šedesátých let psal Gellner intenzívně o Sovětském svazu a o satelitních komunistických zemích. Zvlášť se zasloužil o zpřístupňování prací ruských antropologů francouzským a anglosaským odborníkům. V roce 1989 strávil Gellner rok v Moskvě a napsal neformální, ale rozsáhlou studii o změnách v moskevském literárním a univerzitním životě.

V šedesátých letech psal Gellner o sovětské antropologii, částečně, aby vyprovokoval západní marxisty. Sovětští vědci přinášeli nenápadné a užitečné myšlenky, které byly podle Gellnera daleko užitečnější než práce západních marxistů.

Ernest Gellner byl nekonformní individualista a šťoural. Ostře odmítal veškerou ortodoxii a rád rozčiloval její zastánce. Je zase rozčilovalo, že Gellner vždy požadoval, aby byla argumentace založena na širší sociální a historcké perspektivě," napsal dnes list Guardian.

“Ernest Gellner měl bouřlivou intelektuální energii. Útočil s ní na každou vládnoucí univerzitní ortodoxii. Pracoval v antropologii, v sociální a politické teorii a odhaloval s oslnivou a někdy kontroverzní jasností struktury, jimiž je tvarována moderní společnost. Vydal více než 20 knih. Studoval nacionalismus, občanskou společnost, islám, ruskou antropologii, středoevropský intelektuální život a náboženskou víru v horstvu Atlas. Více než jednou se omlouval svým přátelům: “Je mi líto, zas jsem napsal další knihu. Nemohu si prostě pomoci."

Začátkem devadesátých let přispěl Gellner svou prací pro pražskou Středoevropskou univerzitu k vytváření vysokých měřítek pro vysokoškolské vzdělání v postkomunistické době," konstatuje list Times.

Deník Financial Times nadepsal svůj nekrolog titulkem “Historik myšlenek, znalec nacionalismu". V článku se píše: “Snad nejvlivnějším Gellnerovým dílem byla kniha z roku 1983, nazvaná Národy a nacionalismus. Spolu s Ericem Hobsbawmem a Benedictem Andersonem možná Gellner připravil intelektuální půdu pro oživení nacionalismu, nebo alespoň pro zájem o nacionalismus po ukončení studení války.

Gellner považoval nacionalismus za součást modernosti. Předindustriální společnosti, argumentoval, byly rozděleny mezi ’vysokou, kosmopolitní kulturu', kterou pěstovala úzká společenská vrstvička, a ’nízkou kuturu', která byla v podstatě lokální. Industrializace však přinesla potřebu vzdělaných dělnických vrstev. Proto státy musely vytvořit národní kulturu pro místní občany v jazyce, jemuž tito lidé rozuměli. V roce 1959 vyvolal Gellner pozornost univerzitních odborníků knihou Slova a věci, což je klasický útok na oxfordskou školu lingvistické filozofie. Lingvistická filozofie, argumentoval Gellner, je ústupem od historické role filozofa, jehož úkolem je se neustále ptát. Proto se lingvistickou filozofií uzavřela lidská mysl abstraktnějším druhům znalostí.

Gellner byl rozhodný racionalista a odmítal kulturní relativismus, který se stal v posledních desetiletích mezi antrolopology módou.

Jan Čulík