Přehled dnešního vydání:

• Česká republika a rozšiřování NATO:
  • Jaká osobní přátelství způsobila, že se NATO nyní může rozšiřovat (Financial Times)
  • Den nezávislosti, Jana Husa a Cyrila a Metoděje (Jiřina Fuchsová stojí mezi ČR a Amerikou)
• Tzv. "public-spiritedness" (starost o zájmy celku) v České republice:
  • "Proč má moje firma dobrovolně pomáhat postiženým záplavami??" (čtenář)

Jak Západ získal Východ na svou stranu

Bunkrem odborníků na obranu je ústředí Rand Corporation, která vynikla v šedesátých letech jako nejvýznamnější tým analytiků, jaký si vybral Pentagon. Rand Corporation je typicky kalifornská. Od jejích odborníků se očekává, že budou podvracet konvenčně přijímaná tabu a vznášet velké, vážné otázky ohledně budoucího charakteru konfliktů.

V době studené války se Rand Corporation zabývala Vietnamem, jaderným odstrašením a nekonečnými fantastickými scénáři, vyvolanými technologií Hvězdných válek. Ale od začátku roku 1993 nařídil prezident Clinton, aby se Rand Corporation zaměřila na hospodářství, obrana měla přijít k podstatné redukci. Rusové směřovali domů a Severoatlantické společenství ztratilo většinu důvodů pro svou existenci: keeping the Americans in, the Russians out and the Germans down. (To je velmi výstižná definice funkce NATO - jak byste to přeložili do češtiny? Snad - " udržet Američany v západní Evropě, Rusy mimo západní Evropu a Němce pod kontrolou". JČ.)

Poptávka po klasických válečných teoriích velmi poklesla, a tak se odborníci z Randu soustředili na zásadní přemalovávání mapy Evropy: s Německem uprostřed, nikoliv už na okraji, s přátelskou Francií po straně a s novými členy NATO ze sovětského bloku. Západ zvítězil bez výstřelu.

Ale nejdůležitější geopolitický posun konce dvacátého století se nemusel odehrát automaticky. NATO se mohlo rozpadnout. Nebylo vyloučeno, že nechají Američané obranu Evropy na pospas Evropanům, že se Evropa rozčlení na svářející se knížectví, že bude Rusko přivedeno až na pokraj válečného konfliktu. Namísto toho dopadla historie dobře, v důsledku shody myslí a dvou nepravděpodobných osobních přátelství. Osobní sympatie vytvořily mezinárodní politiku.

Formality této dohody budou realizovány, až šéfové NATO a budoucí středoevropští členové této organizace se setkají v Madridu a Polsko, Maďarsko a Česká republika budou přizvány do západního vojenského klubu.

Počátek této vrcholné schůzky byl důsledkem nepravděpodobné součinnosti kalifornského snění v Rand Corporation a odhodlání jiného vzdáleného obranného teoretika, Němce, který dospěl v tutéž dobu v podstatě k témuž závěru.

Jako mnoho rodilých Hamburčanů, Volker Ruehe je v anglosaském světě stoprocentně doma. Mluví anglicky s dokonalou, téměř pedantskou plynulostí, jakou člověk očekává od bývalého učitele a absolventa soukromé školy v Hurstpierpointu v jižní Anglii.

V březnu 1993 přednesl Ruehe projev v Mezinárodním ústavu strategických studií v Londýně - na foru, kde se často mluví jen hypoteticky. Byl jedním z prvních, kteří požadovali rozšíření NATO směrem na východ. Britové byli neochotni přijmout změny, které by oslabily britský vliv.

"Bez včlenění našich středo a východoevropských sousedů do NATO zůstane strategická jednota Evropy jen iluzí," řekl Volker Ruehe. Přibližně v tutéž dobu náhodou přišel na ranou verzi dokumentu o budoucnosti NATO, kterou napsali tři analytikové z kalifornské Rand Corporation.

Ruehe požádal tyto odborníky, aby své myšlenky rozpracovali. Právě v době, kdy už nepřicházely zakázky od Pentagonu, se stal německý ministr obrany prvním Neameričanem, který si najal vojenské schopnosti Rand Corporation.

Třetím kusem skládanky byl Rueheho důležitý přítel a přítel těch tří kalifornských analytiků - Richard Holbrooke, bývalý newyorský bankéř, který se stal americkým velvyslancem v Bonnu. Holbroke měl instinkt obchodníka s obligacemi, uměl předvídat trendy a přejal Rueheho názor, že Washington a Bonn musejí společně zvládnout nebezpečný prostor mezi Německem a Ruskem.

Avšak v onom raném období existovalo množství skeptiků. Stephen Larrabee, jeden z tří zmíněných vojenských odborníků Rand Corporation, vzpomíná na reakci jedné informované osoby z Bílého domu, když v americkém zahraničně politickém časopise Foreign Affairs vyšel jejich článek pod názvem "Vybudujme nové NATO". Reakce byla: "Všichni ve Washingtonu dospěli k názoru, že jste se úplně zbláznili, kromě dvou lidí." Naštěstí, jedním z těch dvou lidí byl William Jefferson Clinton.

Budapešť, prosinec 1994.

Na vyčerpané tváří Billa Clintona bylo vidět, že se zhrozil, když poslouchal vzteklé láteření Borise Jelcina. "Evropa, která se ještě nezbavila dědictví studené války, riskuje, že skončí ve studeném míru," varoval Jelcin hlučným, arogantním hlasem.

V Bosně zuřil konflikt, Washington a Moskva podporovaly opačné strany a vývoj od konfrontace ke spolupráci se zastavil. "Kdo zasel sémě sporů?" burácel Jelcin.

Clinton nechtěl do Budapešti jet, a měl pravdu. Po návratu do Washingtonu se pokusil pozitivně reagovat na vznikající spory mezi svými poradci ohledně návrhů na novou evropskou bezpečnost. Někteří z nich, jako Richard Holbrook, nyní na ministerstvu zahraničních věcí, vášnivě podporovali rozšíření NATO. Jiní ale zdůrazňovali, že je důležité uklidnit Jelcina a nerozšiřovat NATO. Clinton odmítl jejich spory rozsuzovat - nedokázal se vyrovnat s negativními emocemi.

Pozorovatelé Clintona konstatují, že tento nerozhodný přístup byl důsledkem dvou protiřečících zážitků z dubna 1993. Nejprve se Clinton setkal s Jelcinem ve Vancouveru a podpořil jeho energický postup pro boje na ruské domácí svéně. "Vyhraj, Borisi, vyhraj!" šeptal na jevišti.

Pak se setkal se šéfy polského a českého státu při vernisáži Muzea holocaustu ve Washingtonu a hovořil tam o "zločinných a necitelných bandách, které dosud ohrožují Evropu a svět".

Poté už Clinton odmítl rozhodovat se mezi Ruskem a střední Evropou. Podle rad od odborníků z Rand Corporation chtěl, aby mělo Nato formální styky s Ruskem a zároveň aby přijalo nové členy - jenže v Budapešti dalo Rusko najevo, že s tím nebude spolupracovat.

Na Jelcinovo vystoupení na Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě dosud vzpomínají američtí politikové jako na "černou chvilku" v moderní diplomacii. Nejhorší pro Clintona bylo, že západní Evropa měla pro Jelcinovo bědování do určité míry sympatie.

Druhou noční můrou pro Clintona bylo, že se možná NATO rozloží ještě dříve, než by mohlo dojít k jeho rozšíření. Začátkem roku 1995 hrozila Británie a Francie, že stáhne své jednotky z masakrované Bosny.

Rand Corporation varovala, že by se Evropa mohla rozpadnout. Její obavy se rychle proměňovaly ve fakta: "Evropa směřuje ke krizi. Evropa se po druhé v tomto století rozloží, jestliže se nepodaří mobilizovat politickou vůli a strategické uvažování k tomu, aby bylo vyřešeno jádro krize."

Znamenalo to, mimo jiné, že bude nutno svést a zmanipulovat Rusy.

Moskva, květen 1997.

Sovětší diplomaté málokdy pláčí na veřejnosti. Bylo však zřejmé, že na tváři Jevgenije Primakova před novináři na moskevské ulici se skutečně objevily slzy. Primakova dojala chvála od důležitého návštěvníka, přestože si Primakov nemohl dovolit, aby vypadal, jako sluha Západu. Javier Solana, sympatická tvář západní vojenské aliance, konstatoval, že Primakov je "tvrdý vyjednavač, který má vždycky na srdci zájem své rodné země..."

Trvalo to rok, než byla uzavřena dohoda mezi NATO a Ruskem - aby mohlo být NATO rozšířeno, a Moskva se tím nerozhněvala - a západní aliance a její bývalý nepřítel se relativně dobře poznali.

Nejvíce a nejrychleji se poučil právě Solana, bývalý španělský ministr zahraničních věcí, jehož permamentní úsměv zosobňoval NATO od roku 1995, kdy se Solana stal generálním tajemníkem Severoatlantického společenství. Solana dokáže každého okouzlit - má středozemský talent pro mimoverbální komunikaci, prezentaci a přijatelné kompromisy.

Byl-li Solana španělským oblibencem ve Washingtonu, Primakov byl jedním z nejméně oblíbených Rusů: měl zkušenosti s Blízkým Východem a sympatizoval s Irákem a Saddámem Husajnem. Je z Kavkazu a taky uměl jižanským způsobem okouzlovat: jeho šarm skrýval ocet i med.

Na jedné z prvních schůzek vytáhl Španěl Solana své luxusní pero Mont Blanc a nakreslil Primakovovi, jak by vypadalo rozšířené NATO. Na Primakova to neudělalo dojem. Proč ztrácí čas s tímto ubohým byrokratem, když může Primakov jednat přímo s Američany, s Německem, s Francií? A pak Primakov Solanovi jeho cenné pero Mont Blanc ukradl.

Trvalo to dlouhé měsíce, než Primakov neochotně charakterizoval Solanu jako "sympatického". Začátkem letošního roku cestoval Solana do Moskvy a Primakov ho vzal na dlouhou procházku sněhem. Nakonec, po mnoha napjatých jednáních, se postavili před novináře a objali se.

Právě díky šarmantní diplomacii Javiera Solany se může nyní Bill Clinton setkat v Madridu s evropskými nejvyššími představiteli a nemusí se obávat globální krize. Americký prezident se poučil ze svých prvních chyb. V roce 1994 prezentoval nerozhodný Západ partnerství mezi Ruskem a Západem jako nabídku, kterou Moskva měla možnost přijmout či odmítnout.

Posléze, Západ vyslal tvrdší signál, ale použil k jeho sdělení šarmantního Solanu. Rusko může nebo nemusí vstoupit do partnerství se Západem, ale NATO bude rozšířeno tak jako tak. Jelcin nemohl říci ne šťastnému konci.

Nový evropský bezpečnostní pořádek, který si vymysleli na kalifornském pobřeží, prošel mnoho rukama a byl včleněn do říše konvenční historie.

DEN NEZÁVISLOSTI 1997 s Jiřinou Fuchsovou

Je patek, vsedni den, ale zaroven svatek... Doma si letosnim Cyrilem a Metodejem a Mistrem Janem Husem - "Hranice vzplala, tam na brehu Ryna, na ni umira -- dalne vlasti syn..." slysim v duchu hlas me babicky - vikend neprotahnou, pripadaji ty svatky na sobotu a nedeli...

My v Americe si tento vikend protahneme o jeden den, o patek, protoze mame svatek NEZAVISLOSTI...

Pro mne je to letos podivny den: obvykle je tady plny dum lidi a ja varim kafe nebo jezdim na roh pro pivo...

Letos se mi moje lepsi polovicka i omladina kamsi rozebehli, cili jsem doma, sama, mam na praci jeden preklad, na uziveni, uklid domacnosti, jeden clanek -zdarma o ceskem obcanstvi!-, ale k nicemu z toho se jaksi od rana nemohu dostat, nebot jak doma tak v Americe se dejou veliky veci...

Doma se nachyluje k Madridu, Vaclav Prvni s JUDr. Miloslavem Vybornym se chystaji do Madridu a prevezmou za velike slavy kyzene poslani do NATO...

Muj dedecek z matciny strany, kdyby se byl dozil dnesniho dne, by dnes slavil sto prve narozeniny...

Valcil, za davnych casu, v Italii, nekde na Piave ci kde... Prinesl si odtud malinkatou stribrnou lzicku, dodnes ji mam, ano, i zde, v Americe.... Vypravel mi o tom, jak zasl, kdyz jeho kamaradi na italske fronte behali do italskych vil z nichz obyvatele vcas uprchli, a do svych vojenskych batohu cpali lozni pradlo, stolni stribro, proste vse, co si mysleli, ze by se jako valecna korist mohlo v Cechach po prvni svetove valce hodit...

Ouha, pravil muj moudry dedecek: vis, hned brzy po tom jsme museli lezt nekam nahoru na Apeniny, a ti moji kamosi nemohli svou valecnou korist unest...

I zahazovali do krovi podel cesty vse, co predtim z tech italskych venkovskych vilek narabovali... Jeden z nich prede mnou vysypal z tlumoku nejake stribro... Sebral jsem z toho tuhle lzicku, tady ji mas...

Drzim v ruce malinkatou stribrnou lzicku uslechtileho tvaru, nejasneho puvodu, z nejake italske rodinne vilky roku 1916 ci tak... A myslim na dedecka... Dnes by mu bylo jedno sto jeden rok, ale nedozil se...

Kazdy rok, v den americke Nezavislosti na neho vzpominam, zpivam mu YANKEE DOODLE BOY -- i kdyz nikdy v Americe nebyl -- a lestim malinkatou lzicku z italske fronty prvni valky naseho pocmaraneho stoleti....

Muj druhy dedecek, take bojovnik v prvni valce, padl v Rusku do zajeti a vratil se k rodine po ctyrech letech zajeti....

Dnes se pise 4. cervence leta Pane 1997, jsem opustena vsemi na Pacifickem pobrezi, styska se mi po Cechach, a dejou se veci...

Za prve: Vcera ohlasil Internet aerospace mega-fuzi mezi dvema dosud velkymi zbrojarskymi americkymi rivaly, Northrop-Grummanem a Lockeedem-Martinem...

Rivalove??? Zalezi, jak se to vezme...

Nekdy v roce 1927 -- to uz oba moji dedeckove byli stastne doma z Prvni svetove valky, jeden mel doma stribrnou italsku lzicku a prave ho operoval prof. dr. Arnold Jirasek na nejake stare valecne zraneni v rameni... druhy, po tom, co prezil strelu primo do hlavy a navratil se ze ctyrleteho ruskeho zajeti, byl opatrovan rodinou jako invalida -- na sve puvodni zamestnani - zlatnik-- po zraneni nemohl ani pomyslet, muz jmenem JACK NORTHROP zacal pracovat jako navrhar prvniho letadla firmy LOUGHEAD //pozdeji LOCKHEED// AIRCRAFT.

Brzy potom zalozil svou vlastni firmu a prodal ji podniku jmenem UNITED AIRCRAFT AND TRANSPORTATION, ktera se opet pozdeji rozdelila na nam znamou UNITED AIRLINES INC., UNITED TECHNOLOGIES a BOEING...

Jack zaroven zalozil treti podnik na vyrobu letadel, spolecne s DOUGLAS AIRCRAFT... Douglas Aircraft se v prubehu let stala dodnes znamou spolecnosti McDONNELL DOUGLAS CORP. ...

McDonnell Douglas, ktery ma dnes v Praze svou vlastni kancelar, je na pokraji splynuti s BOEINGem...

Rozpoutala se pred nedavnem velika konkurencni bitva o to, kdo proda Ceske republice stihacky z Ameriky: Lockheed Martin, F-16, nebo McDonnell Douglas, F/A-18....

Predstavuji si, jak po vcerejsim oznameni, ktere prekvapilo i obvykle dobre informovany Wall Street, Jack Northrop sedi nekde uprostred jim milovaneho nebe (byl vynikajicim pilotem!) a rika: neperte se deti, neperte se mezi sebou, znate to, Cesi uz to znaji, ty pruty Svatoplukovy, prece...........................

Dnes, po internetovem oznameni je najednou vsechno jinak, zabomysi vojny k nicemu, co bude dal, se uvidi...

Mezitim jedno z americkych deti Jacka Nothropa dnes otevira lahvinky sampusu: presne v deset nula devet dopoledne naseho Pacific Daylight Time-u dorazila na Mars proba PATHFINDER!

Vyzkumne zarizeni, peclive obalene zvlastnimi nafukovacimi balony, ktere mely za ukol PATHFINDER-a jemne a mekce na povrch Marsu dopravit, se prave vzpamatovava z pristani...

Po ctyrech hodinach se, jako cervencova kyticka, rozvine do ctyr svetovych - pardon - martanskych!!! stran, vyhodi zvlastni zlate koberecky do dvou stran, a maly LUNOCHOD, jak podobnym zarizenim rika muj tatinek, syn dedecka zlatnika - ruskeho legionare- se po kobereccich ma vydat podrobne zkoumat povrch nam nejblizsi planety.....

Jsem, cemu nase Ministerstvo zahranici rika, BIPOLITKA... Vlastne, dokud mi muj plzensky spolurodak Janicek Ruml neda ceske obcanstvi, jeste BIPOLITKA, jako mnoho a mnoho dalsich Cechu dnes s DVOJIM OBCANSTVIM! nejsem...

Ale nadeji se, ze brzy, a se mnou dalsi tisice ubozaku rodilych Cechu v zahranici se mnou, PRAVA A SKUTECNA BI-POLITKA!!!! budu...

Jsem tedy nejen echt Ceska, ale i echt Americanka... jsem pysna na to, ze , Americani byli technologicky schopni na ten Mars DOLETET!, at uz za tim PATHFINDERem lunochodem stoji Lockheed-Martin nebo McDonnell-Douglas...

Proste, lidicky, Americani, jsou dnes na Marsu, zatimco, chudaci na MIRU, maji problemy a kdovi jak to s nimi dopadne... Preju jim vsem, aby se bezpecne navratili domu...

Jako bojovnice za ceske obcanstvi v poslednich ctyrech letech vim predobre, co to je snazit se o neco bez dostatecne podpory, financi, jen a jen na zaklade neuveritelneho lidskeho nasazeni, dumyslnosti, vytrvalosti....

Vydrz, MIRe, i ty delas neocenitelnou sluzbu pro ty, kdo prijdou pro nas... Preji ti, abys vydrzel, preji ti, abys to, co nezastupitelne ve vesmiru delas, mohl uspesne dokoncit! Howgh!!! Jsem na Marsu... Americky aerospace prumysl je po vcerejsim oznameni vzhuru nohama a asi jeste nejaky cas zrejme bude...

Cesi budou v rozmezi nekolika desitek hodin prizvani do NATO, Cesi v Americe delaji vsechno pro to, aby se americky senat pro prizvani CR do NATO NEROZHODL!, protoze jsou dodnes BEZ PRAVEM SVEHO CESKEHO OBCANSTVI A VSECH DALSICH LIDSKYCH PRAV K TOMU PRINALEZEJICH...

V Praze je skupna americkych senatoru, v utery rano poleti Vaclav Havel a Miloslav Vyborny do Madridu... Na mne zde ceka uklid, nechce se mi, preklad, abych mela z ceho financovat dalsi FAXy v prubehu ctyrlete vojny za ROVNA PRAVA VSECH CECHU BEZ ROZDILU....

Jako Americanka si davam americky Budweiser a oslavuji pristani PATHFINDERU na Marsu... Jako Ceska si ted jdu otevrit jedno Starobrno (Plzensky Prazdroj jim v obchode zrovinka dosel!!!) a premyslim o tom, ze Cyril a Metodej sveho casu nejenom udelali z dotud negramotnych Cechu civilizovany narod, ale zaroven hlasali lasku k bliznimu, lasku nejenom k lidem sveho vlastniho kmene, ale ke vsem, kdo se LIDMI po cele nasi planete uz tenkrat nazyvali; cili hlasali ekumenu a toleranci...Dodnes mame jako pamatku na jejich pusobeni nejen radu kostelu a jinych stavebnich pamatek, dodnes, panove a damy, mame -- jako pamatku na prave jejich pusobeni na Morave -- P I S M O..............

A potom, ovsem premyslim o tom, ze, jak zpivavala moje babicka Josefa, manzelka meho deda z ruskeho zajeti, "hranice vzplala, tam na brehu Ryna, na ni umira dalne vlasti syn....a kolem neho rota katu lina, rouhavym smichem... velebi svuj cin..."

Premyslim o tom, co tento Mistr nam vsem dal: dal nam , vsem Cechum bez rozdilu, predtim, nez jeho popel byl vhozen do te zname evropske reky, vselidskou, univerzalni dimenzi SVOBODY SVEDOMI... SVOBODY SVEDOMI... vzdy-- vsude--- za kazdych okolnosti...

Prisel po tom, po nem, jeste jeden, meli jsme cest zit v case, kdy -- na velice kratkou dodu -- obyval tento svet i on...

Jmenoval se JAN PALACH... Zanechal nam, jak to vyslovil svym dechem umirajiciho, nauceni: "CLOVEK MA BOJOVAT PROTI TOMU ZLU, NA KTERE PRAVE STACI..."

Premyslim o tom, dnes, ja, Ceska bez obcanstvi ceskeho, a se mnou vsichni Cesi v cizine ze svazku Cechu, ze spolecenstvi prutu Svatoplukovych, dodnes vykazani...

A mam, presevsechno, pocit stesti... Jsme narod maly poctem, lec velky duchem... Byli jsme, velci duchem, vlastne vzdy... Za Sama, za knizete Vaclava, za Premyslu Otakaru, za Lucemburka, za Karla Ctvrteho, za Jirika z Podebrad, za Rudolfa Druheho, a dale a dale a dale...

Jsme velci dnes... Uvedomte si to, vy vsichni v Praze, tak, jako si to uvedomujeme my v cizine dnes, vcera, poslednich temer devadesat let... A J E D N E J T E, VY V S I C H N I, P O D L E T O H O!

Neslusi se, abychom , jeste dnes, my Cesi, delali sobe i jinym po celem svete, ostudu... Jsem z vas, miluju Vas, a verim!!! ve Vas...

A preji Vam stastny DEN NEZAVISLOSTI,

stastny den NASICH VEROZVESTU,

stastny den OBETI MISTRA Z HUSINCE!

Vas vsech, a uprimne! z brehu Pacifiku

Jirina Benadova-Fuchsova

Vědomí sounáležitosti v České republice

Kdybyste si přečetli knihu bývalého pracovníka Rand Corporation Francise Fukuyamy Trust (důvěra) (viz recenze v tomto čísle Nové přítomnosti) uvědomili byste si, že nezbytnou součástí podnikání je tzv. good will, dobrá vůle, přátelský, vstřícný a poctivý přístup. Tu si za peníze nekoupíte, ta vznikne v důsledku určitého způsobu jednání. Například toho, že si firma spontánně uvědomí, že je slušné a lidské pomoci lidem v tísni.

To zda jedná stát kompetentně či neefektivně, nebo dokonce vyděračsky, nemá s přístupem firmy či jednotlivce k postiženým katastrofou příliš mnoho společného.

Nemají-li podnikatelé pocit sounáležitosti s trpícími, mohou být alespoň cyniky: uvědomí si, že poskytnou-li obětem záplav pomoc, je to pro ně k nezaplacení, zvýší to jejich prestiž ve společnosti, daleko víc než jakákoliv placená reklama. (JČ)

Ještě na okraj:

Důvodem, proč jsou v ČR vysoké daně a vysoké sociální odvody, je zpackaná privatizace: státní majetek, který podkládal obrovské občanské důchodové obligace u státu, pan Klaus zadarmo či za velmi nízké ceny rozdal. Velké částky potřebné na důchodové zabezpečení (tyto obligace dosahují cca 3000 miliard Kč) nyní stát vybírá od občanů a ochromuje tím hospodářský rozvoj.

Podrobněji jsme o tom psali už mnohokrát, viz, ještě jednou, tyto linky:

Mimo jiné v Listech č. 6/1995, 1/1996, 2/1996 . V Britských listech pak např. zde, zde , na konci těchto Britských listů, zde a také na mé glasgowské stránce ve shrnující verzi tady. Materiál také vyšel v září 1995 v Hospodářských novinách, v dubnu 1995 v deníku Financial Times. Novější analýza Františka Nepila k této problematice z května letošního roku je v těchto Britských listech. (JČ) http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html