| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
NATO včera skrylo za fasádu dosti podstatný konflikt, který vznikl v osmačtyřicetileté, normálně konsensuální historii Severoatlantického společenství. NATO schválilo kompromis, který dovolí Polsku, České republice a Maďarsku vstoupit v roce 1999 do aliance a který jmenoval Rumunsko a Slovinsko jako hlavní kandidáty pro druhou vlnu rozšiřování, o níž se bude rozhodovat za dva roky.
Dohoda nebyla překvapením. Většina sporů ohledně rychlosti a rozsahu rozšiřování NATO působila efemérně a až dosti nepřesvědčivě. Nakonec všichni věděli, že Spojené státy prosadí svou a omezí první rozšiřování jen na středoevropskou trojku. Americká supervelmoc má totiž i nadále v NATO dominující vliv a nejvážnější překážkou rozšiřování Severoatlantického společenské je americký Senát, který musí rozšíření NATO ratifikovat.
Britský návrh, aby byla první rozšiřovací vlna malá, a aby byl učiněn jen velmi mlhavý příslib druhé vlny, stejně jako francouzská preference pro velkou první vlnu, by byla pro část amerického Senátu nepřijatelná. V amerických očích působí oba tyto návrhy jako podvodné pokusy vyhnout se druhé vlně.
Přestože však o výsledku nebyly pochybnosti, madridská vrcholná schůzka začala opravdovými neshodami. Devět, většinou jižních členských zemí NATO, v jejich čele Francie a Itálie, důrazně požadovaly právo pro okamžitý vstup Rumunska a Slovinska.
Spojené státy měly pro svůj návrh první vlny podporu jen Británie a "vikingských" zemí Norska, Dánska a Islandu.
Německému kancléři Helmutu Kohlovi se podařilo zastávat obě pozice najednou. Pravil, že je ochoten přijmout hned pět nových členů, ale jedním dechem dodal, že mu stačí, když budou nyní přijaty jen tři členské země. Avšak žádná menšina není slabá - a už vůbec ne, když jsou její součástí USA - v alianci, v níž se nerozhoduje většinovým hlasováním.
Prezident Jacques Chirac požadoval až do poslední chvíle co nejjasnější zmínku o Rumunsku a o Slovinsku a jejich brzkém přijetí. Spokojil se posléze s chválou "pozitivního rozvoje směrem k demokracii a právnímu řádu" v obou zemích.
Francie požadovala přičlenění Rumunska, protože chtěla, aby do NATO vedle zemí orientovaných na Německo vstoupila i země románského, profrancouzského charakteru. Itálie zase prosazovala slovinského souseda.
Některé další země chtěly, aby bylo v této fázi do NATO přijato víc postkomunistických států. Částečně proto, že je iritoval tvrdý postoj Washingtonu, a částečně proto, že chtěly rozšířit NATO, a tedy stabilitu, až na Balkán.
Američané zpochybňovali motivy některých Evropanů a stěžovali si, že Itálie zřejmě svou podporou pro Francii jí splácí dluh za to, že Francie podporovala vstup Itálie do Evropské měnové unie. Varovali, že toto politikaření z Evropské unie, bude zřejmě v následujícím období do NATO pronikat ještě více, jak se Východoevropané budou zaměřovat na úsilí dostat se do EU.
Zbigniew Brzezinski a Anthony Lake (NYT 30.6.) zpochybňují mé argumenty, že dohody, které doprovázejí rozšíření NATO, vážně oslabují alianci.
Oba argumentují, že Rusko je v předpokoji, ale ne v jednací místnosti Rady Nato, že se o evropských bezpečnostních krizích nemusí nejprve jednat ve Stálé spojené radě (Permanent Joint Council), jehož součástí jsou členové NATO plus Rusko) že si NATO vytvoří svůj vlastní názor v takových krizích, dříve, než bude jednat s Ruskem, a že vzhledem k tomu, že agresívní Rusko by Stálou spojenou radu neutralizovalo, Rusko bude spolupracovat.
Oba interpretují Zakládající zákon NATO z mého hlediska až do nesrozumitelnosti. Nebudu zde rozbírat právní podrobnosti. Pokud budou diplomaté v Bruselu nuceni spoléhat na právní odborníky pokaždé, když se sejdou k jednání, bude to důkazem mého varování, že rozhodovací schopnosti NATO budou vážně oslabeny.
Stálá spojená rada je v Zakládajícím zákoně definována jako hlavní jednací výbor. NATO souhlasí, že v krizi s ní bude jednat "bezodkladně". Ale debaty v NATO budou nyní zastíněny vědomím, že se jednání bude účastnit velvyslanec z Ruska.
Ze zkušenosti s jednáním v NATO vyplývá, že vyjednávací role NATO bude ve většině normálních případů záporně ovlivněna přítomností Rusa v předpokoji (pokud opravdu Rus zůstane jen v předpokoji). Role Ameriky jako tmelu Aliance bude vážně oslabena.
A ještě jedna věc: Ruská prohlášení jsou vůči NATO systematicky nepřátelská. Ruský člen ve Stále spojené radě bude mít dramaticky odlišný postoj od 16 členských zemí NATO. Neexistují vůbec žádné důkazy, že má Rusko zájem s organizací NATO spolupracovat.
Zakládající zákon o NATO se snaži naroubovat systém kolektivní bezpečnosti na vršek struktury aliance.
To nefungovalo nikdy, ať argumentujeme o odborných právnických otázkách jakkoliv chytře.
New York, 3 července 1997
Independent, 9. 7. 1997
Je podivné, že letošní vrcholné schůzce NATO v Madridu natolik dominovaly spory. Konec konců, Aliance na celé čáře vyhrála studenou válku, a to bez jediného výstřelu. (...)
Německo, příčina tolika hrůz v tomto století, bude nyní úplně obklopeno zeměmi, které k němu budou přivázány v dobrovolném společenství. To samo by snad mělo stačit jako příčina k hluboké a jasné radosti.
Bohužel tomu tak není. Francie se hádá se Spojenými státy ohledně rozdělení vlivu a moci ve velící struktuře NATO. Budoucnost aliance je nejasná. Rozšiřování NATO samotné se považuje za kontroverzní. Nejde jen o počet přijatých zemí, ale vůbec o to, není-li rozšiřování NATO pošetilé.
Problémy odrážejí zmatek, který je nutno vyřešit, jinak by to mohlo ohrozit samotnou budoucnost NATO.
Vezměme rozšiřování NATO samotné. Odmítnout rozšiřování NATO a omezit jeho působnost na oblast ze sovětské éry, by bylo pokračováním myšlení z doby studené války. Přesto však jsou přijímány do NATO první noví členové z nejzákladnějšího studenoválečnického důvodu: kvůli strachu z Ruska. Západ má pocit, že dvakrát nechal střední Evropu na holičkách - jednou v Mnichově, podruhé v Jaltě. A tak nyní středoevropským zemím nemůže odepřít ochranu.
"Budete ochotni umírat za Gdaňsk?" zeptají se skeptikové amerických izolacionistů v debatě, kterou zcela jistě uslyšíme, až bude americký Senát projednávat rozšiřování NATO. Na tuto otázku je správná odpověď: Budou Američané ochotni umírat za Gaul, Garmisch Partenkirchen, nebo anglické město Guildford? Ve skutečnosti je dnes nepředstavitelné, že by Amerika dovolila, aby se Evropa stala obětí nového agresora.
Hlavním argumentem proti rozšiřování NATO zaprvé je, že vzniká v Evropě nové dělení na prvořadé a druhořadé země. Zadruhé, že to zbytečně provokuje Rusko a v nejhorším případě to poskytuje záminku nacionalistům, xenofobům a jiným antidemokratům, aby v Moskvě získali moc.
Oba argumenty jsou nosné. Jestliže Polsko, ČR, a Maďarsko ano, proč ne Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko a pobaltské země? A proč zbytečně sypat sůl do ran Ruska, které se vojensky a ekonomicky rozložilo a ohrožuje své sousedy nejmenším způsobem od roku 1917? Je proto lehké sympatizovat s velmi vlivnou lobby odborníků ve Spojených státech i jinde, kteří zdůrazňují, že rozšiřování NATO je chybnou myšlenkou v nepravý čas a že tři přijímané země mají daleko důležitější věci, na něž by měly vydávat peníze, než na luxusní vojenské zařízení, jehož koupí budou podporovat americký zbrojní průmysl.
Nyní však debatu předstihly činy. (...) Ztracena uprostřed nynějších kontroverzí je daleko důležitější otázka, co má vlastně být nynějším účelem Severoatlantického společenství, šest let po zmizení nepřítele, který byl důvodem jeho existence.
Minimalistickou odpovědí je, že aliance alespoň chrání členy NATO před sebou samými a před jednotlivými členskými zeměmi, aby se do sebe navzájem nepustily. Toto tvrzení ale platí jen zčásti. (...)
Říká se, že členství v NATO je vysvědčením dobré demokracie. Nikdo se ale toto vysvědčení dobré demokracie neobtěžoval sebrat plukovníkům, kteří vládli diktátorsky v Řecku v letech 1967 - 1974. Přesvědčivějším vysvědčením dobré demokracie by bylo členství v Evropské unii.
Bohužel, bohatá Západní Evropa dává raději přednost zkoumání toho, jak zavést jednotnou evropskou měnu, než aby otevřela dveře žadatelům z Východu. Ale toto selhání a odmítání historické odpovědnosti je jiné téma.
Ještě pravděpodobněji bude v budoucnosti NATO mírotvorcem a vnucovatelem míru. Tato role bude velmi pravděpodobně užívána mimo Evropu. Stalo se tak už pod tenkou rouškou OSN ve válce v Perském zálivu proti Iráku.
NATO však bude muset být v tomto ohledu velmi opatrné. Severoatlantické společenství by se mohlo stát vojenskou paží západní liberální civilizace a jeho hospodářských zájmů a začít bojovat proti silám islámu anebo proti Asii. Na tom by se asi Spojené státy odmítly podílet, stejně jako mnozí evropští členové NATO.
Hlavním úkolem, který stojí před organizací NATO po jejím rozšíření, je co vlastně s ní. Tudy možná vede ta prasklina, která povede ke konečnému roztříštění Severoatlantického společenství.
pouze malou poznamku o tom, jak Guardian pise, ze Zantovsky loboval v USA pro vstup CR do NATO...... CHACHACHA!
Kde to ten ignorant sebral? Pan Zantovsky vubec, ale vubec na Kapitolu nebyl znam, cela jeho cinost podle vypraveni, ktere se mne dostalo z nekolika stran, bylo navstevovani parties na druhych ambasadach, obcastne sezeni na "zivych obrazech" kmochu z CR spolku druhu "BUDIVOJ" atd. a hlavne cteni denniho tisku ve sve kancelari na Linnen Avenue.
Jeste jednou pan Zantovsky - lobbysta CR na Potomacu, to je for sezony!
Žádné utrpení není tak velké, aby ho nebylo možno ulehčit moderními léky a lékařskými technikami. Proto neexistuje žádné ospravedlnění, aby lékaři odhodili svou pečovatelskou roli a stali se státem licencovanými vrahy, uvedla Asociace britských lékařů.
Avšak Asociace schválila na své výroční konferenci v Edinburku, že do rezoluce, odmítající eutanázii, včlenila výraz "prozatím", čímž dala najevo, že se věcí chce zabývat i v budoucnosti.
V dramatické a dojemné debatě popisovali lékaři, jak je nutí pacienti i jejich příbuzní, aby usmrcovali smrtícími dávkami léků.
Dr. Fay Wilsonová, obvodní lékařka z Birminghamu, konstatovala: "Jakkoliv silně chci pomoci a ulehčit pacientům jejich utrpení, nejsem schopna je zabít. Jsme lékaři. Naší funkcí je uzdravovat a utěšovat, nikoliv lidi likvidovat."
Uvedla, že pacienti, kteří chtěli eutanázii, jí později písemně děkovali, když se jejich zdravotní stav zlepšil, že je odmítla usmrtit.
Dr. Jane Orrová, obvodní lékařka ze Surrey, konstatovala: "K špatným smrtím někdy skutečně dochází, ale je to důsledkem špatných lúkařských postupů. Reakcí na špatné lékařské postupy nemůže být usmrtit lidi, ale vytvořit dobré lékařské postupy."
Někteří debatéři argumentovali, že je arogantní, když si lékaři osobují právo o této věci rozhodovat sami, a požadovali, aby byla ustavena královská komise o eutanázii. V hrabství Worcestershire se konal průzkum mínění 900 lékařů. Z nich odpovědělo tři sta, že by podpořilo změnu zákona tak, aby byla eutanázie povolena a tři sta také přiznalo, že jsou ochotni být nápomocni při sebevraždě.
Dr. Michael Stuart, obvodní lékař ze Southendu a zakládající člen organiozace Association of Pallative Care (Asociace pro péči zmírňující bolest) hovoři o případu pacienta s rakovinou páteře, který nemohl chodit a byl přijat do útulku pro nemocné, kde měl prožít poslední dny svého života. "Strašně se bál, ale nám se podařilo zcela zvládnout jeho záporné příznaky a z útulku byl posléze schopen odejít na vlastních nohou," uvedl dr. Stuart. Pacient zemřel až o mnoho měsíců později, a to - na infarkt.
Konferenci varoval předseda Asociace britských lékařů Dr. Sandy Macara, aby neohrozila vztah mezi pacientem a lékařem tím, že bude hlasovat pro eutanázii.
"Pacienti nás považují za služebníky životu.Neměli bychom učinit nic, co by tuto důvěru zradilo," uvedl.
Čas od času se vždy vynořuje otázka možné legalizace euthanasie. V přesném překladu znamená euthanasie dobrou smrt (příjemnou, přirozenou, nenásilnou a pod.), v obecné rovině je v současné době však chápána jako ukončení života z etických důvodů, mezi které je počítáno například veliké lidské utrpení bez výhledu na jeho konec. Takto chápaná euthanasie by tedy měla především pomoci člověku zachovat si svoji důstojnost a možnost rozhodovat o sobě i v takto definitivních věcech jako je smrt a za takové rozhodnutí nést odpovědnost. Možnost neodmítání euthanasie v určité (jakékoliv) společnosti je velmi komplexní etický problém, který provází západní kulturu snad již od úsvitu věků. Je pochopitelné, že budou vždy v této oblasti existovat rozdílné názory, protože jde o otázky svou podstatou vymykající se přímému lidskému poznání. O euthanasii začíná společnost obvykle uvažovat, pokud dojde k určitému posunu v chápání komplexních hodnot směrem k materialismu. Je jasné, že s takový zákrok křesťanská církev naprosto nepřipouští, je v rozporu s jejími základními tezemi. Západní společnost se proto musí, pokud chce zavést euthanasii, zbavit křesťanské hegemonie v hodnocení morálky. V dnešní době, kdy u nás sice vliv křesťanství, ale i dalších náboženství, vzrůstá, je po dlouhé době nastolena problematika euthanasie. A to i přesto, že již i samotná společenská diskuse o této otázce je pro křesťanskou církev pravděpodobně nepřijatelná. Tento vývoj je i přes vzrůstající sílu křesťanských ideí umožněn pravděpodobně pro bouřlivým rozvojem materiálně konzumního chápání světa, které je sice schopno s křesťanstvím za určitých podmínek symbioticky koexistovat, při jejich rozporu se však většina lidí přikloní k snadnějšímu řešení problému, tedy bez složitých duchovních ideí a morálních zábran. Je více způsobů "umělého" ukončení života, většina z nich je za euthanasii považována. Nejčastěji přichází v úvahu provedení euthanasie na žádost pacienta, nebo z rozhodnutí autorit (například komise lékařů) mimo pacienta v komatózním stavu, nebo jako tzv. asistovaná sebevražda. Pacient žádá lékaře o ukončení svého života obvykle pokud jeho stav nedává ani nejmenší naději na úzdravu, popřípadě musí snášet velké bolest a diskomfort. V takovém případě bezpodmínečně musí být pacientova žádost opakovaná, pronesená prokazatelně při plném vědomí a asi by psychiatrické vyšetření mělo potvrdit mentální zdraví postiženého. Schválení provedení euthanasie u pacientů v komatu je velmi obtížně realizovatelné. Za pacienta musí rozhodnout někdo mimo něj, nejčastěji to bývá rodina, někdy má také pacient uložené prohlášení, že v takovém případě si přeje ukončit život. Musí se také sejít jakási komise, která by měla posoudit zdravotní stav pacienta stav a možnost jeho úpravy. Poslední způsob (asistovaná sebevražda - předpokládá aktivní pacientovu spolupráci) je velmi zajímavá tím, že pokud je pacient přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, musí být ochoten provést kroky potřebné k realizaci svého přání a nést případné následky z nemateriálního hlediska. Ošetřující lékař mu předá lék a vysvětlí způsob jeho aplikace, aby vedla k smrti postiženého. Klade tedy na pacientovo přesvědčení zemřít podstatně vyšší nároky než ostatní způsoby euthanasie. Z morálního hlediska lze na problematiku euthanasie pohlížet z mnoha stran. Jde o odpovědnost pacienta vůči sobě a popřípadě (z idealistického hlediska) odpovědnost pacienta vůči "bohu" za svůj čin. Z materialistického pohledu je život člověka stejný majetek jako například dům, a pokud si ho chce zbavit, pokud tím neomezuje svobodu jiného, je to jeho právo. Z této formulace však vyplývá, že pacient žádající euthanasii svobodu někoho omezuje - svobodu lékaře. Vyžaduje po něm zákrok, který se pohybuje na hranici morální ospravedlnitelnosti, jak ve společnosti tak i před vlastním svědomím lékaře. Je otázka zda, pokud by došlo k uzákonění možnosti ukončení života, má společnost právo žádat od lékařů tak obrovskou oběť - provádění euthanasie. Z tohoto pravděpodobně vychází i to, že mezi lékaři (a zdravotníky všeobecně) je podstatně více odpůrců euthanasie než v normální populaci. Asi si lékaři dobře uvědomují, že by jednou mohli být požádáni o ukončení života svého pacienta. Z aspektu morálního zatížení lékaře je podstatně přijatelnější asistovaná sebevražda oproti klasické euthanasii - "zabití z milosti". Pokud by lékaři prováděli euthanasii, došlo by u nich k určitému emocionálnímu bloku (jako nyní dochází u těžkých případů - lékař nemůže nést lidskou bolest, kterou ve své práci vidí, proto se snaží ji nevnímat) a upadli by do rutiny - mohli by rutinně zabíjet. V Holandsku (legislativní spory o této problematice nyní probíhají i v části Austrálie), která jako jediná země má zákonem za určitých podmínek umožněnou euthanasii, dochází k ukončení asi dvaceti tisíc životů ročně, což představuje poměrně vysoké číslo. Určitá obava z možné rutiny, která sebou přináší i možnost pochybení, je tedy na místě. Je zajímavé, že přestože většina legislativních systémů euthanasii nepovoluje, pokud k ní přesto dojde, je její původce posuzován mírně a většinou i omilostněn (například soudní procesy v USA). Zde je vidět určitý rozpor, kdy společnost sice umělé ukončení života oficiálně neschvaluje, je si však vědoma jeho jisté nezbytnosti ve výjimečných případech. Jeden z hlavních argumentů odpůrců euthanasie je možnost jejího zneužití. Je asi pravda, že je obtížné, ne-li nemožné, najít onu pomyslnou hranici "kdo již ano - kdo ještě ne". Také riziko finančních tlaků, zvlášť v současném tržním hospodářství, je výrazné. Pacienti v kritickém stavu - potenciální žadatele o ukončení života jsou většinou hospitalizováni na resuscitačních odděleních nemocnic, obklopeni nejmodernější (a nejdražší) technikou, a léčeni většinou bez ohledu na finanční náklady. Tato péče stojí výraznou část zdravotnického rozpočtu společnosti a mnohdy je investována do pacientů, kteří pro své poškození nebo onemocnění nepřežijí. Z toho vyplývá kacířská myšlenka, že pokud by tito pacienti umírali dříve (s dopomocí), ve zdravotnictví by zůstalo podstatně více peněz na ostatní perspektivní nemocné. A právě v takovéto úvaze je skryto jedno z hlavních rizik euthanasie. Pacienti by měli mít možnost se spolehnout, že lékař a společnost ve mu snaze pomoci udělá za všech okolností vše co bude v jejich silách. Nesmí se obávat toho, že by se společnost za určitých podmínek mohla zříci odpovědnosti za jeho léčbu a nechat lékaře posoudit její význam z hlediska jejích nákladů. Myslím si, že uzákonění možnosti euthanasie není nezbytné. Jedná se o natolik komplexní problém, že každé jiné řešení bude pravděpodobně horší než současný stav. Pokud nějaký lékař v určitém konkrétním případě dojde k závěru o nezbytnosti jejího provedení ze svého morálního hlediska, pak ji provést může a pravděpodobně ji i provede. Je to však úkon, který bude podle lidských právních norem vždy velmi obtížně hodnotitelný. Z humáního hlediska, které je zde v rozporu z křesťanskou morálkou a světskou legislativou, jde totiž o provedení nejhoršího možného činu v nejlepším možném úmyslu a s vědomím všech rizik a nebezpečí, které tento čin provázejí a následují. Nejprve k označení lékařů za otroky, je to vskutku příznačné, protože pokud musí lékaři vykazovat někomu svoji práci a ten je má za jejich práci hodnotit ( ve všech ostatních profesích je to samozřejmé) , cítí se mnozí z nich jako otroci - doposavad se totiž mnozí cítí a chovají jako bozi vůči nám plebejcům votravnejm pacientům ( to, že by doktor poděkoval pacientovi, že mu dal vydělat si ani nedovedeme představit). Představa doktorů jako nezištných dobrodějů je zcela zcestná, jsou mezi nimi skvělí lidé, ale také velcí mizerové, jako v běžné české populaci. Dále p. Blažej píše o tom, že ministerstvo zdravotnictví neřídí. Cudně, ale pomlčí o tom, že ministerstvo nemůže rozhodnout o ceně bodu díky návrhu socialisty Špidly a že to byli socialisté, kteří se značnou měrou přičinili, aby byl v zdravotnictví socialistický bordel ( nemožnost odměňovat ve zdravotnictví podle práce, ale přetrvávání tabulek atd.) Nesouhlasím také se závěrem, že hlavní vinu má ministr, hlavním viníkem je totiž arogantní ředitel VZP p. Němec (ani mi neodpověděl na loňský fax, ve které jsem vyjádřil následující skutečnost), hlavní příčinou nedostatku financí ve zdravotnictví je VZP protože neplní svoji základní povinnost kontrolovat práci lékařů a nemocnic. Lékaři si potom vykazují spousty zbytečných a neprovedených výkonů, což vede k finančnímu kolapsu. Navíc poctiví lékaři jsou beztrestně okrádáni nepoctivými díky snižování hodnoty bodu. Minulou situaci s nedohodou mezi VZP a lékaři mohli lékaři řešit tím, že s VZP zruší smlouvu a přesvědčí pacienty, aby se přeregistrovali k pojišťovně, která více ocení jejich práci. Jejich přístup byl vydírání s pacienty jako rukojmími. Stejné by bylo, kdyby si řidiči autobusů vynucovali zvýšení platů žádáním jízdného i od cestujících s síťovou jízdenkou, jinak můžou jít pěšky, jen je ještě zavrženíhodnější, protože zde jde o lidské zdraví. Pane Vincente,
chci vam rict, ze souhlasim s obsahem vaseho clanku v pondelnich Britskych listech. Sice jsem ho cetl trochu ve spechu, rano v praci, a tak jsem mohl nekterou myslenku prehlednout, ale ty, ktere jsem zaznamenal, mi konvenuji. O jedne bych rad diskutoval:
Cech zijici leta na Zapade ma prirozene vice zazitou zkusenost s kapitalistickym systemem. A ti zahranicni Cesi, kteri udrzuji dlouhodobe styky s "rodnou" zemi a umi vyjit s lidmi tady, toho taky opravnene vyuzivaji k obapolne spokojenosti. Jini zahranicni Cesi, kteri se neumi prizpusobit zatim trochu jine, ale bourlive se menici spolecenske kulture, se mohli citit nepochopeni.
Krome zkusenosti s kapitalistickym systemem je totiz nezbytne byt take schopen prizpusobit se jine kulture. A ne kazdy je takovy typ osobnosti, ktera to dovede.
Vsechny zapadni spolecnosti, ktere v Cechach uspesne podnikaji, pochopily, ze globalni podnikani vyzaduje lokalni rizeni. A uz druhym rokem pozoruji stale castejsi vymeny zahranicnich manazeru ceskymi, kteri se mezitim naucili vsem nezbytnym dovednostem, potrebnym k vedeni firmy- napr. jinemu vykaznictvi.
Nastaly prazdniny a s nimi vice casu na prijemnejsi cinnost.
Abychom zprijemnili zivot nejen sobe, ale i brouzdalum po
Internetu, zalozili jsme galerii ArtForum, ktera predstavuje soucasne ceske grafiky na Internetu a take ve skutecne vystavni sini.
Srdecne Te zveme na jeji prohlidku na adrese
S pozdravem
Bude-li NATO větší, bude také lepší?
Michael Žantovský že byl ve Washingtonu lobbystou ve věci vstupu ČR do NATO?
(informovaný čtenář z USA)
Jane,
Britští lékaři zatím odmítají eutanázii
Úmyslně ukončit život smrtelně nemocných pacientů, kteří požadují eutanázii, je přiznáním porážky a v lékařské praxi je to nepřípustné, rozhodli minulý čtvrtek britští lékaři.
Independent, 4.7. 1997
Euthanasie:
Pro a proti umělému ukončení života
Patrick Janicadis
Patrick Janicadis
Naše zdravotnictví - polemika s V. Blažejem (BL 7.7.7)
V. Vereš
(Nejsem si ale jist, jestli by měla být podstatou vztahu lékaře a pacienta lékařova vděčnost, že mu pacient nechá vydělat. Myslel jsem, že lékaři podstupují jakousi Hippokratovu přísahu a jejich prvotní motivací není na pacientovi vydělat. Aspoň takový vztah mají lékaři k pacientům doufám na Západě, viz výroky britských obvodních lékařů v tomto příspěvku těchto dnešních Britských listů. JČ.)
K lékařské problematice na serveru David
O lékařské problematice se hodně mluví na serveru David. Jsou tam i nejnovější, tematicky uspořádané články z českého tisku. Už jsem se několikrát snažil to prozkoumat, dosud se mi však na tyto stránky nikdy nepodařilo se dostat, zřejmě má špatné propojení do zahraničí. (JČ)
Marek Houša k Janu Vincentovi o Čechoameričanech
Marek Housa
Obrázky na Internetu - nová galerie
Nazdar Honzo,
Zdeněk Jirkovec
"SPT Telekom: smrt sahá na Internet"
Stanislav Holeček upozorňuje na kritický a varující článek Patrika Zandla na této stránce. Podle autora článku přirpavuje prý SPT Telekom linky ISDN pro podniky za drasticky nízké ceny, aby z trhu zcela vytlačil a zlikvidoval jakoukoliv konkurenci a monopolně si podřídil Internet.