| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
22.7.1997
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Nejnovější číslo dvojměsíčníku Listy č. 4/1997 věnuje mj. značným prostor informacím o internetu, zmiňuje se o Neviditelném psu i o Britských listech. Na str. 45-53 přetiskly Listy ze zdejšího Fóra debatu o Dubčekovi a Gorbačovovi, která proběhla od 26. do 28. dubna 1997. Můžete si tam přečíst příspěvky mj. Jirky Tůmy, Máji, Milana Pavlíka, Mileny, Tomáše Peciny a Vojtěcha Kmenta.
Listy koupíte v Praze například v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici,v Brně například v knihkupectví Cesta na Drtinově náměstí či Ženíšek v Květinářské ulici, v Ostravě v Artforum v ulici A. Macka, v Plzni např. v knihkupectví Veselý, Bezručova 9, v Bratislavě v knihkupectví AF, Kozia 20. Odběratelům zasílá Listy distribuční středisko Mladé fronty, a.s., Radlická 61, Praha 5, tel: 573 211 81. Telefon a fax do redakce Listů je 242 262 87, redakce je na Václavském náměstí 17, Praha 1.
Dobry den,
dnesni BL (ve středu 16.7.) byly jedny z nejzajimavejsich, co pamatuji.
Zajima mne problem diference moralek v multirasove a multikulturni spolecnosti. Ten hlavni problem je ta multi-kulturnost. Myslim si, ze "moralka" (zda svedomi, to nevim) je vskutku vtisknuta behem detstvi, emotivnimi vazbami rodici, a je pak udrzovana tlakem okoli. V liberalnich spolecenstvich tlak okoli se ztraci.
Myslim si, ze ruznost kultur je sice na jedne strane pozitivni svoji rozmanitosti, ale ze na druhe strane ruzne kultury jsou ruzne ekonomicky efektivni. To ma neblahy dusledek v tom, ze vznika tenze mezi ruzne efektivnimi kulturami.
Mene efektivni kultura by rada pozivala vsech vyhod vice efektivni kultury, ale neni ochotna vzit na sebe "odvracenou" stranu kultury, coz je vetsinou sebeovladani, disciplina, plneni mnoha ruznych povinnosti.
Problemem Reseni 1 - pranyrovani (prvni clanek) je, ze skutecne v dobe mobilni a anonymni spolecnosti ona spolecna komunita jiz vlastne neexistuje. Navic pranyrovani v jedne kulture muze byt naopak chapano jako "hrdinsky skutek" a vyznamenani v kulture druhe.
Reseni 2 (druhy clanek), aby podnikatele vice mysleli "na lidi" rovnez nebude asi moc fungovat. Hlavni potiz je, ze nejde o to nejake penize prerozdelit (to jednorazove nemusi byt problem), ale zapojit jine lidi do pracovnich a tvurcich procesu. A to jiz je jisty druh kulturniho nasili, kulturni asimilace, o jejiz opravnenosti neexistuje konsensus.
Misionari vzdy krome fyzicke a zdravotni pomoci sirili i duchovni system, novou moralku. Jenze liberalni konec 20.stoleti misionare prilis neprijima. Druhy problem tohoto reseni je drsnost souteze, minimalizace nakladu atd. Prilis "lidumilny" podnikatel brzy zkrachuje. Ale vetsi problem je ten prvy - zmenit kulturu lidi.
To je takovy apartheid po americku (nikoliv ovsem rasovy, ale kulturni a tudiz relativne otevrenejsi). Kdyz uz je imigrantu jine kultury moc, tak se pred nimi zavrit uvnitr casti statu, rozparcelovat ho. Pripomina to i kastovni system, ovsem s moznosti prechodu mezi kastami. Asi to je nejprirozenejsi a nejlidumilnejsi reseni, pokud nechteji ovlivnovat jinou kuluturu. Ceka Evropu totez? Nemce s Turky? Budou takto symbiozovat Izrael s Palestinou? Cesi s Romy?
V Severním Irsku, v městech jako je Belfast, jsou takto hermeticky uzavřeny do samostatných komunit britskou správou sídliště dělnických katolíků a protestantů, aby se jejich obyvatelé navzájem nepovraždili. Město je tvrdě rozděleno berlínskou zdí. (JČ)
Vazeny pane Culiku,
s velkym zajmem jsem si precetl clanky o komunitarismu a moralce v dnesnich BL (z 16.7.) .
Je pro mne vzdy potesujici cist obdobne prace britskych autoru, kterymi se Britanie podle mne radi na spicku svetoveho intelektualniho vyvoje. (Pozor ale: Amitai Etzioni je americký univerzitní profesor. JČ)
Navic temata jsou tak aktualni v CR, zemi, jejiz predseda vlady si tolikrat bral do ust profesora von Hayeka. Z jeho pohledu na vyznam moralky nejen v ekonomice vsak neprevzal (nepochopil?) skoro nic.
Myslim, ze v CR je posledni dobou pocit sounalezitosti s komunitou vyrazne oslaben, navic vlada se nezdraha jit v tomto prikladem (napr. postoj k samotne myslence mistni samspravy). K jejim nejhorsim (protoze nejdlouhodobejsim) chybam patri vytvoreni atmosfery nemodernosti, neefektivnosti nebo snad neexistence (?) moralky v zapadnim (liberalnim, hayekovskem) smyslu.
Namisto prirozene napravy socialisticke moralky byly mnohdy tyto kategorie zcela odbourany. Neni nahodou, ze jako prvni z listopadovych hesel zmizelo to o pravnim statu. Lide zde ve velke mire trpi prehnanou zavislosti na centralnich autoritach.
Pokud nejvyssi predstavitele statu, navic tesici se velke duvere, vyslou signaly typu usmevy a krceni ramen nad ciny dosud lidmi povazovane za nemoralni (kdo "z ulice" dnes povazuje zproneveru svych penez investicnim fondem za nezbytny side effect transformace), nelze se divit zmateni ani zavrhovani soucasneho systemu jako nemoralniho.
Verim, ze naprava by mohla spocivat v navratu do prirozenych uzsich spolecnosti (preci jen nejsme historicky tak vzdaleni od kmenovych lovcu), coz jsou prave ony "communities", a preneseni moralni ulohy statu tamtez. Shodou nahod jsou povodne vybornou prilezitosti tyto veci si uvedomit. System, ktery to umozni, by se mohl dockat siroke podpory a eventuelne nahradit soucasne "vladni" demokracie.
Pan Tomáš Pecina zveřejnil na Fóru velmi přemýšlivou odpověď, viz níže. na můj článek o pražské inscenaci rockové opery Jesus Christ Superstar v tomto čísle BL.
Stále s ním nesouhlasím v jeho názoru, že Prostějovského překlad anglického textu je dobrý. Je pravda, jak to pan Pecina definuje velmi přesně, že česká kultura asi opravdu dává přednost mlhavosti, lyričnosti a "barokní zakroucenosti" před pádností, jasností (tedy: i jasnému vyjádření rozporů a protikladů) a konkrétností. Jenže v české literatuře existují už dlouho snahy odkázat emocionální lyrismus a příliš velký důraz na neukázněný experiment, který může skrývat nedostatek idejí, do příslušných mezí.
O intenzitu profesionality usiloval - pod anglosaským vlivem - už Josef Václav Sládek. Jiným příkladem je Milan Kundera - že by ho v Praze neměli rádi právě proto, že píše příliš věcně a konkrétně? Ve svých na Západě vydaných dílech omezil Kundera svůj jazykový styl na minimum. Miroslav Holub je básník, na něhož se mnozí v ČR stále dívají (asi hlavně z politických důvodů) poněkud přes prsty. Přesto je dnes jedním ze světově nejznámějších básníků - je překládám do více než třiceti jazyků. Proč asi? Je to ta věcnost, pádnost a logičnost.
Nemohu než opakovat, že překlad Michala Prostějovského působí v součinnosti s hudbou rockové opery neobyčejně kostrbatě a neústrojně. Přitom existují v české literatuře velcí básníci, kteří by byli schopni anglický text přeložit vynikajícím způsobem. Uměl by to býval zřejmě bezpochyby František Hrubín anebo Jiří Suchý (přiznám, že jsou stylem svého podání někde jinde. Přesto však by věc bezpochyby dokázali, kdyby se na překlad usilovně soustředili a s dílem pracovali.)
Na jediném místě překlad Michala Prostějovského zazářil. Nebyla by to čeština (jejíž chorobou je přebujelá metaforičnost, dokonce i v jazyku novinářů! - za níž se často skrývají fakta) kdyby Prostějovský nezazářil v metafoře.
Na jednom místě rockové opera Krista obtěžují mrzáci a žádají ho, aby je uzdravil: slepci, hluší lidé. Anglický text, který si už řádně nepamatuju, cituju po paměti zní přibližně něco jako "Heal my eyes, I cannot see, Heal my ears, I cannot hear."
V českém textu posluchače okamžitě upoutala tato metafora:
předchozí řádek končil: (mé oči) ... nevidí
dále text pokračoval (cituju po paměti):
mé uši jsou poušť bez lidí
Ano, je to pěkné, jenže divák se začne po chvíli bouřit, protože se mu po úvaze začne metafora jevit manipulativním únikem od původního textu.
Velmi se mi líbí zdůvodnění pana Peciny, proč rocková opera Jesus Christ Superstar rezonovala v českém vědomí. Vyjádřil přesně to, co jsem nad touto operou s přáteli pociťoval v Praze už v sedmdesátých letech. Sám jsem to neřekl tak jasně, protože jsem - jako vždy - nad Britskými listy spěchal - anebo prostě nemám ten dar výřečnosti jako pan Pecina:
došlo 17/07/1997 v 16:51:05 hodin k tematu "Jesus Christ Superstar "
Pan Čulík měl štěstí, že se vypravil právě na muzikál Jesus Christ Superstar; z několika podobných spektáklů provozovaných v současné době v pražských divadlech je J.C.S. bezesporu tím nejlepším. Přel bych se s ním však, když už ne o ideový podtext díla, určitě o otázku kvality překladu Michaela Prostějovského. Musíme si uvědomit, že čeština je zásadně jiná než angličtina (a Češi zásadně jiní než Britové): zatímco v anglickém textu zapůsobí jednoznačné, ostře artikulované kadence ("We shall fight on the beaches. We shall fight on the landing grounds. We shall fight in the fields, and in the streets, we shall fight in the hills. We shall never surrender!"), čeština spíš ocení zvukovou pestrost a sofistikovanou strukturu projevu.
(Zkuste si tento slavný citát z Churchillova projevu za druhé světové války přeložit do češtiny. Zjistíte, že je to stejně působivé jako v originále. - Že bych už byl tak poangličtěn? Představte si, že by asi takto hovořil k národu nějaký český politik: třeba Edvard Beneš v roce 1938. Co by to udělalo s postojem českého národa! - Já to ovšem neumím skutečně dobře přeložit, jak by to býval dokázal můj - dnes už mrtvý - otec. Překládám to do českých poměrů:
"Budeme bojovat na hranicích. Budeme bojovat na letištích. Budeme bojovat na polích, v ulicích, budeme bojovat v horách. Nevzdáme se nikdy!"
JČ.)
Tomáš Pecina: Anglosasovi učaruje aliterace (Churchillovo "We want no parlay with you and your grisly gang who work your wicked will" anebo "...hit me, hate me, hurt me..." v J.C.S.), Čech si libuje v melodickém proudu řeči a vyvážené struktuře souvětí.
Nevím. Zdá se mi, že lidi v Čechách - hlavně novináři - si dnes libují ve spoustě zbytečných slov. Těch zbytečných slov, které vyplodí hlasatel v českém rozhlase, než se dostane k tomu, aby oznámil správný čas: ("Ručička na hodinách v našem studiu se blíží ke chvíli, kdy...")
Novináři mají v ČR v současnosti obrovskou tendenci to state the obvious, říkat či psát to, co je dávno zřejmé. Minulý týden otiskly Lidové noviny na titulní straně fotku zaplavené ulice z Uherského Hradiště, která už předtím vyšla - ve větším formátu - v britském deníku Guardian. V popředí ulice plné vody plaval pes. (V Guardianu byla fotka označena jménem autora, českého fotografa, v Lidových novinách byla zdrojována od Reuters.) V Guardianu bylo pod fotografií napsáno "Velké povodně v České republice", nebo něco takového. V Lidovkách měli pod fotkou socialisticko-realistický titulek (cituji po paměti): "Povodněmi trpí nejen lidé, ale i zvířata". Jistě, neférově tady argumentuju proti panu Pecinovi příklady neprofesionality a hlouposti. Existuje zajímavá otázka, zda skutečně stylová rozrůzněnost, "melodický proud řeči a vyváženost souvětí" i v češtině a v české kultuře dokáže nahradit novou myšlenku a hutnost, pregnantost výrazu. JČ)
Tomáš Pecina: Ne že by se anglický text nedal přeložil se zachováním originální zvukové stavby: výsledek však bude velmi rozpačitý; příkladem může být překlad Shakespearova Macbetha od Otokara Fischera. Místo pocitu souznění překladu s původním dílem cítíme zvukovou stránku tohoto textu jako neadekvátní, exotickou a nepřirozenou, celek pak vnímáme spíš jako nordickou ságu ("Let in the wind, let in the night...") než jako dílo pozdní renesance.
To všechno musel M. Prostějovský vědět a jeho překlad je po stránce formální dokonalosti výjimečně kvalitní, byť mu místy chybí obsahová konzistence a korespondenci s originálem na mnoha místech objevíme až po usilovné rozvaze.
Druhou věcí, jíž představení Jesus Christ Superstar silně oslovilo české publikum 90. let, je ústřední myšlenkový spor idealisty Ježíše s pragmatikem Jidášem, přesně souznějící s klíčovými otázkami a traumaty novodobých českých dějin, s otázkou konformity, symbolem gesta vzdoru a s motivem zástupné oběti, tolikrát v naší moderní historii přítomnou. Příběh muzikálu nedává jasné odpovědi: na jedné straně je divákovi dopřáno ztotožnit se s emocí Kristovy oběti, na druhé je tu Jidáš a jeho výsměšné "Tak vidíš, ty pošetilý, cos dokázal tím marným činem?" Právě tato neuzavřenost a dualita je - dovolím si tvrdit - tím, co Čechům na muzikálu J.C.S. imponuje a s čím se tak silně identifikují. My nebudeme jednat, my daleko raději budeme o činech druhých rozmlouvat a dojímat se nad obětmi, jež za nás přinesli jiní (mám na mysli třeba kult Jana Palacha; nejsem pamětníkem té události, ale z vyprávění vím, že dělicí čára mezi hrdinstvím a zbabělostí spočívala v odvaze "zapálit za Palacha svíčku").
Zkrátka, kde Američan cítí v J.C.S. vyumělkovanost, tam mysl Čecha rezonuje a dílo dostává nový rozměr.
(Pozor! rocková opera je anglického, nikoliv amerického původu. JČ.)
Tomáš Pecina: Přiznejme závěrem pražské inscenaci některé klady: velmi dobré typové obsazení protagonistů, kvalitní a vyvážené pěvecké výkony, profesionální management a marketing představení. To jsou přednosti, které mi brání odsoudit celé představení jako pseudointelektuálský a myšlenkově jalový, byť profesionálně provedený kýč.
Ja jsem na tom na vystavisti nebyl, ale koupil jsem si cedecko, kde asi
preci jenom zpivaji trochu srozumitelneji. Sroubovanost textu
(prekladu) beru jako trhly atribut tohoto dila a zvykl jsem si na to.
Kupodivu se CD dost libi cele me rodine, vcetne devitileteho syna a
myslime si, ze je z tech muzikalu v Praze delanych nejlepsi i
"nejduchovnejsi".
Taky se trochu divím, komu všemu se muzikál líbí. Koneckonců je to přece opereta, hudba v ní je sice líbezná, ale právěže jde jenom o tu líbeznost, myšlenka pragmatického Jidáše v moderní kultuře je už dost ověřená jako atraktivní pro toho, kdo činí první pokusy v myšlení o Novém Zákoně a jeho zprávě pro civilizaci...
Profesionalita ve výpravě a reklamě je ovšem samozřejmá (ač u nás dost nová), jenže oceňovat ji jako zvláštní, snad dokonce estetickou kvalitu je dost povrchní. Technika, herecké výkony, bezchybný výkon orchestru ap. patří k umění nebo kvalitní zábavě, ale brát to jako jeden ze zdrojů zážitku? Často se mi zdá, že v hereckých výkonech, scénické výpravnosti ap. si libují spíš ti, kteří si jen s obtížemi mohou libovat v hlubokých myšlenkách.
Ale jestli je J.C.S. kýč, to je jiná otázka: kýčem může být jen dílo založené na evropské tradici, ve které se vyvinula norma, že hodnotou estetickou v umění je to, co nás stojí jisté úsilí(naopak estetika přírodní působí právě tím, jak jsme z ní vyřazeni!). Avšak tradice moderní je silně pod vlivem americkým, a tam se nevyvinul pojem kýče jako zážitku lichotivého, bezúsilného prostě proto, že se tam nevyvinul pojem zážitku jako zásluhy za vynaložené citové a duchovní úsilí při vnímání díla.
Z J.C.S. se prostě radujeme, myšlenky v něm mírně obsažené uznáváme, třebaže jsme je nemuseli spoluvymýšlet s autorem díla nebo s postavami, hudba nás těší (taky proto se to tak líbí i malým dětem). Kýč to není, protože je to (přes britský původ) vlastně kulturní jev americký.
To důležité pro Evropu je, aby se VEDLE prožitků "amerického typu" a vedle podnětů podobně nenáročných vyskytovalo dost podnětů tradičně evropsky vyzývajících posluchače nebo diváka či čtenáře k hlubší spoluúčasti v dobývání smyslu díla. A to nezáleží na autorech, ale na konzumentech.
Když se omezíme na radost z muzikálů, budeme napříště mít jen muzikály ...
Říkejte si, co chcete o volném trhu: přináší to prospěch a funguje to: výsledkem jsou levné byty, levé potraviny, levné automobily, levné podniky veřejných služeb, levné služby. Zlikvidujte veškerou státní regulaci a osvobozený duch konkurence stlačí ceny na minimum, ve prospěch vás, mne i všech ostatních. To je onen obraz Spojených států jako spotřebitelského ráje, jímž se vychloubají Američané.
Tak úspěšná je deregulace ve Spojených státech podle konvenčních hospodářských ukazatelů, že americká filozofie deregulace zvítězila před více než desetiletím v Británii na celé čáře (s trochou pomoci od Margaret Thatcherové) a pokud Brusel prosadí svou, deregulace zvítězí po celé Evropě.
Nebylo to ve jménu deregulace, když nešťastný Alain Juppé šel do konfrontace s francouzskými řidiči kamionů a s piloty Air France? Nebylo to ve jménu deregulace, kdy Helmut Kohl riskoval hněv německých ocelářských dělníků, a proč oba tito vedoucí představitelé museli chlácholit nespokojené pracovníky telekomunikací? Nejsou snad Spojené státy vzorným předobrazem toho, čím by se měla stát Evropa?
No, žiju už tři měsíce jako "spotřebitel" ve Spojených státech, v zemi deregulované hojnosti. Jsem jedním z nejostřejších oponentů komunismu starého stylu, jakého kde na světě najdete. Přesto však podstupuje moje víra ve volný tržní mechanismus amerického stylu tvrdé zkoušky. Nejde o to, že by americká ekonomika nebyla v rozkvětu - to je. Ani nejde o to, že by nebylo mnoho cen zboží v Americe nižších než jsou ve většině evropských zemí, to taky jsou.
Jde mi spíše o to, že v Americe existují velmi významné sektory činnosti, kde, navzdory kruté konkurenci, z toho neplyne zákazníkům naprosto žádný prospěch. Naopak - jsme tu ve Spojených státech obětí vysoce tajnůstkářského a defenzívního podnikání, při němž jsou informace smrtící obchodní zbraní.
Zamyslete se nad tímto:
Během svých prvních týdnů pobytu ve Washingtonu jsem potřebovala hotel, než si najdu byt, a tak jsem se vydala zjistit, jaké hotelové pokoje jsou k dispozici za jaké ceny. V prvním hotelu se ukázalo, že nikdo jaksi nerozumí mé otázce. Sice mi byli všichni neobyčejně zdvořile nápomocí, jenže mi připadalo, že se snažím vbourat se do (moskevského komplexu tajné policie) Ljubljanky ve snaze získat nejtajnější informace KGB. Svým způsobem to taky bylo pravda.
Chtěla jsem na hotelu, aby my prozradil své komerční tajemství: cenu hotelového pokoje. Ne okamžitou cenu, pro rychlé pronajmutí pokoje na ten večer, chápete, ale abych si to mohla porovnat s cenami hotelových pokojů a službami, nabízenými jinde. Ach, ty evropská nevinnosti! Takové informace záměrně systém tají před všemi lidmi, s výjimkou těch nejzasvěcenějších podnikatelů.
Téměř v každé mramorem vyložené recepci musel být povolán z daleké kanceláře někdo ve vysoce elegantním obleku - marketingový ředitel. Zaměstnanci u pultu nemají tyto hypertajné informace k dispozici. Pokud naléháte, řeknou vám, kolik bude stát ubytování na tuto noc, ale málokdy je jim svěřeno více informací. Cena hotelových pokojů závisí na poptávce, reálné i očekávané. Mění se nejen den ze dne, ale i hodinu od hodiny, podle toho, jaké magické hranice se dotkne počet objednaných pokojů. Pro normálního zákazníka, který nemá vyjednavačskou moc větší skupiny či podniku, neexistuje žádná standardní cena.
Systém má občas zvrácené důsledky. V jednom hotelu byla cena pronajmutí pokoje na týden vyšší než cena pokoje na jedinou noc krát sedm. "To asi není správně," řekl mi "marketingový ředitel", když jsem ho na to upozornila. Bylo to správně. Ke konci týdne jde totiž cena ubytování nahoru, protože přijíždí více hostů.
Určovat a měnit cenu podle poptávky je neotřesitelný, základní princip volného trhu. Potíž je, že zákazník jako vy nebo já nemá k dispozici informace, které potřebujeme, abychom se mohli svobodně rozhodnout, která cena je pro nás výhodná. Tyto informace jsou tajné, jsou udržovány v přísně střežených počítačích hotelových společností. Nemáme možnost srovnávat ani posuzovat ceny hotelových pokojů.
Je pravda, že toto je praxe hotelových koncernů ve velkých městech. Malé, soukromé hotely mimo nejdůležitější čtvrti měst si dosud zachovávají svůj šarm a svou přístupnost. Avšak těm dosud nejde o velké peníze. Je možné, že je pouhou otázkou času, jako už jen oněch několik zbývajících soukromě provozovaných obchodních domů, kdy je sežerou velké hotelové firmy.
Něco podobného se týká pronájmu automobilů. Můžete obtelefonovávat kolik firem chcete - buď narazíte na nějakou firmu nabízející mimořádnou slevu, anebo ne. Půjčovny automobilů užívají tarifní systém, který se mění hodinu od hodiny, podle tržních podmínek. Cena, o níž vás informovali v devět hodin ráno, už neplatí v 11 dopoledne, poté, co se vám podařilo obtelefonovat pro srovnání několik dalších půjčoven. Je to přesně jako s cenami hotelů: vy, zákazník, jste byl vyloučen z přísně kontrolované komerční smyčky.
Což mě vede k zločinným cenám letenek, v tomto americkém spotřebitelském ráji. Pamatujete, jak se psalo, že deregulace amerického dopravního letectví povede k nízkým cenám a kvalitnějším letům po Spojených státech i do zahraničí? Dočasně tomu tak skutečně bylo - po určitou dobu - optimisté se domnívají, že to tak bude zase znovu.
V současnosti to však stojí třikrát více, letět přes Spojené státy (z Washingtonu do Albuquerque v Novém Mexiku nebo do El Pasa v Texasu) že cestovat z Washingtonu či New Yorku do Londýna. Může se to zdát absurdní, ale je možné, že poletíte-li z Washingtonu do Bostonu přes Londýn, bude to pro vás levnější.
Pokud opravdu musíte použít domácí americké letecké linky, jedinou možností, jak získat levnější letenku, je koupit si ji několik týdnů předem a neměnit datum odletu. Opět se ocitáme v zemi kouzelně určovaných počítačových cen, které se pružně mění podle požadavků trhu. Až na to, že se letenky, zbylé na poslední chvíli, neprodávají levně. V době kratší než týden před letem musíte za letenku zaplatit na většině domácích amerických tras plnou cenu.
V poslední době ovládla celá řada leteckých společností monopolně konkrétní domácí americké letecké trasy, takže na nich nefunguje konkurence. Na trasách, kde funguje konkurence,. jsou letenky často o padesát procent levnější než na trasách, kde konkurence není. Ale počet tras s konkurencí klesá.
Je férové namítnout, že hotely, letadla a pronajímání automobilů jsou starosti jen menšiny obyvatelstva, i v americké vysoce mobilní společnosti. Konkurence (a obrovský trh) umožnily obyčejným lidem ve velkém množství vlastnit automobily, konkurence (a obrovské množství prostoru) daly lidem v porovnání s evropskými cenami levné byty.
Avšak vezměte si obyčejné telefony. Američané si na zmatek v telekomunikacích začínají stěžovat už při každé příležitosti. Na co si stěžují: že je neustále obtěžují telefonáty konkurenční telekomunikační firmy a snaží se je přesvědčit, aby přešli k nim, přecpané meziměstské i místní linky, protože telekomunikační firmy získaly příliš velké množství zákazníků a nemají pro ně dostatečný počet linek, telefonní informace, které jsou umístěny ve vzdálenosti tisíců kilometrů od tazatele, takže dochází k omylům. Avšak největší množství stížností se týká složitých a zmatených telefonních tarifů: je téměř nemožné (to je záměrné) srovnávat ceny jednotlivých telekomunikačních společností, nebo dokonce jen získat přesné informace. Přeneste si obrovské bludiště nejrůznějších britských cen za mobilní telefony na normální telefonní linky a pochopíte, jak zmatená celá situace je.
Mé pokusy přesvědčit telekomunikační společnosti, aby mě informovaly o svých tarifech, selhaly u první překážky. "My vám to faxovat nemůžeme." "Ale vždyť jste telekomunikační firma." "Ano, ale nemůžeme faxovat z počítače." Jako v hotelových koncernech, řadoví zaměstnanci telekomunikačních firem nemají k dispozici tajené tarifní informace. Musíte proniknout o několik zaměstnaneckých vrstev hlouběji - a ti vám pak tarif nemohou odfaxovat.
Závěr:
Jak sleduji důsledky americké deregulace jako spotřebitel, docházím k závěru, že se děje toto: V první etapě deregulace dochází k vynikajícím výhodám pro zákazníka (služby v dosud vysoce regulovaném americkém bankovním sektoru jsou daleko dražší, daleko neefektivnější a daleko vůči zákazníkovi nepřátelštější než v Británii), avšak výhody se brzo rozplynou.
Tlak na firmy, aby udržovaly ceny na nízké úrovni a produkovaly zisk, vede často k poklesu kvality služeb a jejich rozsahu. Špatně placení zaměstnanci na nejnižších úrovních - kteří právě přicházejí do styku se zákazníikem - jsou často špatně informovaní, nepříjemní a neochotní. Kromě toho, velké společnosti využijí svého velkého podílu na trhu, aby minimalizovaly vliv konkurence. Tajně sledují ceny konkurenčních firem a to tak, aby mohly vyšroubovat vlastní ceny na maximum, které tento (umělý) trh snese. Snaží se - prostřednictvím fůzí a utajování informací - vytvořit co si na trhu co nejmonopolnější postavení.
Není pravda, že zájmům velkých firem a malých spotřebitelů slouží konkurence ve stejné míře. Cílem úsilí velkých amerických firem - stejně jako evropských státních monopolů - je konkurenci potlačit. Trh možná vládne, ale pokud není regulován přísnými pravidly, které udržují při životě konkurenci, dříve nebo později se promění v boj o přežití - na život a na smrt.
Česká dívka z Prahy (23 let) velmi plynně hovořící anglicky (Cambridge Certificate of Proficiency) a dobře znalá Velké Británie, kterou procestovala a kde žila dva roky, nabízí své služby pražské cestovní kanceláři, která organizuje cesty do Anglie a do Skotska. E-mailujte na tuto adresu.
Upozornění:
Ještě ke komunitarismu, vědomí morálky a k Amitai Etzionimu - čtenářské reakce
1. Diference kultur a moralek
Vojtěch Kment
Bavil jsem se dneska s nekym, kdo tvrdil, ze v USA jiz existuji takoveto zminene "uzavrene zony" mest. Ze to je jiz realita, aspon nekde, jiz dnes, nevim, sam jsem to nevidel.
VK
Povodně příležitostí ke vzniku pocitu místní občanské sounáležitosti?
Pavel Dvořák
Pavel Dvořák
Ještě jednou rocková opera Jesus Christ Superstar - reakce
Tomáš Pecina
Tomáš Pecina
Jiný názor jiného čtenáře:
Jesus Christ Superstar
Je Jesus Christ Superstar kýč?
Ondřej Hausenblas
Ondřej Hausenblas
Na prodej 4. července
4. července 1776 vznikly Spojené státy, pod heslem "život, svoboda a právo na štěstí". V roce 1997 to znamená "deregulaci", ale, píše Mary Dejevsky, Evropané by si měli dávat pozor a nenapodobovat Američany zrovna na této cestě
Independent, 4. července 1997
Mary Dejevsky
Práci hledá