| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Uskutečnil jsem během svého nynějšího pobytu v ČR několik delších cest automobilem.
Je to dost o pusu.
Zde několik postřehů z českých silnic od člověka, který běžně jezdí s automobilem většinou jen v Británii. Omlouvám se, jestliže píšu, co každý ví. Myslím, že může být i v tomto případě zajímavé srovnávání - způsobu ježdění po silnicích v ČR a jinde.
Přiznávám, že do určité míry může vyplývat moje kritika z toho, že jsem prostě navyklý jinému dopravnímu systému.
Celkově mám dojem z ježdění po českých silnicích tento:
(Je toto metafora obecného života ve společnosti?)
Nedokážu přesně určit čím to je - jel jsem v jednom dni z Prahy do Českého Krumlova a zpět. Byla to dost nepříjemná zkušenost. Cesta tam trvala čtyři hodiny, cesta zpět tři a půl. V Británii by se taková vzdálenost dala ujet v příjemném klidu počítám asi za hodinu a půl.
Částečně je to zřejmě stavem silnic - specialitou je, že jedete pár kilometrů po relativně dobré štrece, která najednou končí v křoví - musíte ostře odbočit mimo na starou, špatnou silnici.
Nejnebezpečnější je ale myslím chování řidičů v ČR. (Většinou se říká, že nejagresívněji se chovají na českých silnicích Němci nebo Rakušanové se silnými vozy. Zdá se mi, že to není pravda. Ti jezdí většinou rychle, ale vůči mně v českém embéčku se na silnici chovali velmi ohleduplně. Na rozdíl od českých pirátů silnic.
Nedaleko před Turnovem jsem předjížděl na silnici s dvěma jízdními pruhy v jednom směru nákladní automobil, jedoucí rychlostí asi 80 km/h. Jel jsem 110 km/h, a to ve škodovce (to auto strašně špatně akceleruje). Byl jsem v rychlém jízdním pruhu od náklaďáku napravo ode mne asi dvacet metrů, když se v za mnou vynořil rychle jedoucí mercedes s českou poznávací značkou. Řekl jsem si, "ty to neuděláš, to přece není možné". A udělal to. Provedl takzvanou "myšku". Předjel mě obrovskou rychlostí zprava a vjel do rychle se zmenšující mezery mezi mnou a náklaďákem.
Proč, proboha??
Nestalo se to jen jednou.
Na silnici z Českých Budějovic směrem k Praze jsem unikl srážce skutečně jen o vlásek. Silnice je v každém směru většinou jen jednoproudá (někde má v jednom směru dva pruhy). Má ale velmi široké krajnice. Po revoluci se v ČR rozmohl zlozvyk: rychlá auta očekávají, že jim při předjíždění z hlavního jízdního pruhu ustoupíte do krajnice. Jak se zdá, občas to kupodivu očekávají i z protisměru.
A to se právě stalo mně. V protisměru jela proti mě hustá šňůra rychle jedoucích aut. Byl pátek odpoledne a po celou cestu z Českého Krumlova byl opačný směr na silnici v podstatě zablokován stovkami automobilů, jedoucími na víkend. (Byla to pozoruhodná ukázka kolektivního chování společnosti, jak na povel.)
Z rychle jedoucí šňůry aut v protijedoucím pruhu se najednou - asi patnáct metrů přede mnou - vyčlenil jeden vůz a začal ostatní předjíždět. Jel přímo na mě. Bylo to překvapující. Zřejmě očekával - automaticky - že mu při náhlém rozhodnutí předjíždět a přejet přitom na druhou stranu silnice, bez ohledu na to, zda tam někdo jede, taky ustoupím v protijedoucím pruhu do krajnice. Učinil jsem to doslova na poslední chvíli.
Vím, je to zřejmě běžná praxe, ale je velmi nebezpečná. V Británii se omezuje nebezpečí na silnicích tím, že řidič musí sledovat, co se děje, v nejmenším možném množstí směrů. Tak je zakázáno předjíždět na dálnici zprava, totiž z pomalejšího pruhu, aby se člověk nemusel dívat na obě strany. To se v ČR zdá se vůbec nerespektuje.
Dá se charakterizovat tento způsob jízdy jako bezpečný?
Nepředpověditelnost a eratičnost českých řidičů se mi zdá jako velký problém. (Pozoruhodné bylo - možná, že to bylo netypické - že silnicemi, po nichž jsem jezdil, se mezi provozem prodíraly houkající sanitky - napočítal jsem jich cestou z Krumlova do Prahy určitě alespoň pět.) Vede to k docela pozoruhodnému závěru - lidi vyjedou v pátek odpoledne na silnice se svými auty a nemocnice mají pohotovost? (Viděl jsem po cestě dvě bouračky.)
Trochu mi to vysvětlilo, proč je počet úmrtí na českých silnicích na jednoho obyvatele mnohonásobně vyšší než v Británii, přestože je v Británii daleko silnější automobilový provoz.
Ještě pár maličkostí, jichž si člověk na českých silnicích povšimne:
Vzhledem k tomu, že jsou české silnice nedokonalé, řidičova pozornost je neustále bombardována obrovským množstvím výstražných značek. Policie má potřebu mu pořád něco sdělovat. Myslím, že to řidiče musí rozptylovat od pozornosti na vozovku. Přitom, kupodivu, silnice jsou nezřídka dosti nedostatešně značené směrovkami (zejména mimo hlavní tahy), takže se často ztratíte. - Úřady asi nemají peníze na opravu těch vozovek, jinde ale je to určitě jen šlendrián. Co si myslet o vážných varováních na silnici pod jedním mostem nedaleko Turnova, že je tam nebezpečí smyku. Jde o úsek dlouhý jen asi 100, možná jen 50 metrů. Nebylo by daleko rozumnější místo umísťování značek tento krátký úsek prostě spravit?
Na některých silnicích je - zejména cestou do kopce - vozovka rozšířena o další, pomalý jízdní pruh. Ten je přirozeně oddělován od hlavního jízdního pruhu standardní bílou přerušovanou čarou. Když pomalý jízdní pruh končí a vozovka se zase zužuje, v Británii končí přerušovaná čára několik desítek metrů před ukončením jízdního pruhu. Nikoliv však v České republice. Tato přerušovaná čára, která řidiče podvědomě vede pruhem, jímž má jet, je důsledně malována až ke kraji silnice. Řidičovo podvědomí se musí aktivně bránit, aby řidič nesjel do příkopu. Když to vidělo mé sedmileté dítě, ptalo se: Daddy, is this some kind of joke? (Tati, to má být vtip?)
Většina okresních silnic není vůbec značena bílými pruhy. Horší ale je, že barva, která se ke značení bílých pruhů používá, je tak špatná, že například na několikaproudovém silničním objezdu kolem Prahy nejsou pruhy, začne-li pršet, na silnici vůbec vidět.
Kruhové objezdy místo křižovatek podstatně přispívají k bezpečnosti silničního provozu, neboť se řidič, vjíždějící na křižovatku, může dívat jen jedním směrem, nemusí kontrolovat tři směry křižovatky zároveň. Jistě, je asi nákladné je budovat, na mnoha místech by je však stačilo jen naznačit na vozovce bílou barvou. První kruhový objezd místo křižovatky je stavěn, jak jsem si povšiml, kdesi v Krči, na začátku silnice 603 vedoucí na Benešov. Doufejme, že budou místní úřady natolik osvícené, že začnou kruhové objezdy zavádět hromadněji.
Může se zdát, že je to všechno pedantská kritika. Tak se omlouvám. Víte, ono jde o lidské životy.
Předminulé pondělí jsem v Britských listech shrnul některé poznatky amerického postgraduálního studenta Andrew Stroehleina o českých poměrech. Poznámky, které se mi zdají velmi umírněné a diktované zdravým rozumem, vyvolaly u některých čtenářů ostře kritické reakce. Kdosi mi vysvětloval, že dělám chybu - snažím se totiž prý racionálně vysvětlovat věci lidem, kteří reagují emocionálně. Tím je jen dále irituju.
Paní Milena napsala na Fóru (cituji zkráceně):
Pan Stroehlein, Američan prodchnutý duchem pluralitní demokracie, si udělal dokonalý obrázek o tom, jak prachbídně jsme na tom s pluralitní demokracií u nás. Připadá mu krajně nedemokratické, pokud někteří politici odmítají referendum o NATO. Bylo snad toto referendum v USA nebo v Británii? Nebylo? Pak jsou to zřejmě velmi nedemokratické země. Ptali se američtí prezidenti svého lidu, zda chce jít válčit do Vietnamu? Ne? No to tam tedy musí ta demokracie pěkně dostávat na frak! Nebo ta Británie, jak se dokonale vykašlala na obyvatele Hongkongu! Nikdo se jich na nic neptal, a rázem patří k Číně! Opravdu velmi svérázné pojetí demokracie! Je vůbec možné, aby se rázem ocitli lidé žijící na určitém území v komunistickém státě jenom proto, že se tak dohodli nějací panovníci někdy v minulém století?
Pan Stroehlein má pocit, že lidé u nás neprávem ztotožňují současnou koalici s demokracií. Možná, že ve virtuálním světě Internetu nejsou dostupné výsledky průzkumů veřejného mínění, podle kterých má nejvyšší podporu právě největší opoziční strana.
O takovém česko-slovenském rozchodu, o kterém lidé žijící ve skutečném světě vědí, že byl nevyhnutelný, si dodnes zejména mnozí emigranti a mnozí "vzdálení" pozorovatelé myslí s pane Stroehleinem, že taky je dost pravděpodobné, že by s pomocí Čechů nad Mečiarem nakonec zvítězil na Slovensku Čarnogurský a zemi by z Bratislavy nevládl šílenec - boxer. Takže tak nějak si představují demokracii ti, kteří jsou prodchnuti duchem pluralitní demokracie. Prostě nějak zvenčí zmanipulujeme svobodné volby na nějakém území, aby nevyhrál ten, koho si tamní lidé přejí, ale ten, koho si přejeme my. Prostě nebudeme respektovat jejich vůli. Opravdu velmi svérázné představy o demokracii mají ti, kdo znají problémy jen z virtuální reality Internetu.
K referendu:
Je přece zřejmé, že je to základní demokratický prostředek v klíčových rozhodováních národa. Spojené státy se, pokud vím, nerozčleňovaly na dvě poloviny, jako Československo v roce 1992. Taky myslím Spojené státy nevstupovaly jako malá země do velkého mezinárodního vojenského spolku (myslím tím vstup do NATO). Je zajímavé, jak demokraté jako paní Milena jsou proti tomu, aby lidi opravdu vyjádřili své mínění. Jenže v onom virtuálním světě internetové demokracie se budou řadoví občané vyjadřovat k rozhodováním vlády stále častěji. Už nyní pokud vím využívá americká vláda internet ke zjišťování veřejného mínění amerických občanů dosti pravidelně, i když dosud nepovažuje tyto informace za závazné pro své rozhodování.
Kritizuje-li někdo jako Stroehlein případný nedostatek demokratičnosti v ČR, je přesvědčivým argumentem přejít do útoku a říci, že v Americe je to také špatné? (Přitom Stroehlein kritizuje i Ameriku.) Připomíná mi to, odpusťte, onen argument Rusa Američanovi: "A vy zase lynčujete černochy!!"
Británie nemohla rozhodovat o budoucnosti hongkongských občanů, protože nikdy nebyli britskými občany, správu nad Hongkongem měla jen dočasně. Jiná věc je, že některé britské vládní kruhy zřejmě v zájmu svých osobních sobeckých zisků naprosto rezignovaly na jakoukoliv snahu zavést v Hongkongu demokracii. Je však to, že se Británie zachovala nedobře, přesvědčivým argumentem proti Stroehleinově analýze týkající se ČR?
To, že v ČR podle průzkumů veřejného mínění dává (nevlivná) většina národa přednost opozici, přece nevylučuje konstatování, že mnozí v ČR stále ztotožňují Klausovu koalici s demokracií a že se v ČR strany rozdělují na státotvorné a nestátotvorné. Osobně nevím, o co méně je nestátotvorná ODS než řekněme KDU-ČSL nebo sociální demokrati.
Česko-slovenský rozchod byl nevyhnutelný jen v důsledku neschopnosti obou stran vyjednávat. Konstatování, že by možná na Slovensku vyhrála nad Mečiarem pravice Jana Čarnogurského, kdyby se Československo nerozčlenilo, přirozeně neznamená, že chtěl Stroehlein říci, že by se to dělo politickou manipulací a ovlivňováním situace z druhé země.J
Ahoj Honzo,
Andrew ma nekdy velmi podnetne a hluboke myslenky, nekdy vsak bohuzel naopak velmi povrchni. Obavam se, ze tentokrat je to ten druhy pripad.
Myslim, ze cesti novinari chapou pojem loajalni oposice. Problem je jinde: my tu loajalni oposici, na rozdil od Britanie, proste zatim nemame (doufejme, ze se to brzo zlepsi).
V tomtez cisle Respektu, o kterem Andrew dal hovori, je dlouhy clanek Jana Machacka, dokazujici, ze pripadna vlada soc. dem. by musela provadet v podstate identickou ekonomickou politiku, jako vlada soucasna, a ze tedy zadna tragedie nebo navrat ke komunismu nehrozi. Mam pocit, ze Andrew tady zamenuje Lidove noviny a donedavna MF za "cesky tisk". Do "ceskeho tisku" ale take patri napr. Slovo, Pravo nebo koneckoncu i Halo noviny, a ty rozhodne nelze podezirat z nazoru, ze k soucasne vladni loalici neexistuje verohodna alternativa. Zde se Andrew dopustil nepripustneho zjednoduseni na zaklade zaujateho vyberu experimentalnich dat.
(Nevím. Já tomu taky nevěřil a řekl bych, že dnes už je pohled na českou politickou scénu od novinářů rozrůzněnější, Andrew mě však ujišťuje, že tomu tak není a chce dodat konkrétní data. Dosud ale ten článek bohužel neměl čas napsat. JČ)
Původní článek o Stroehleinových názorech zněl: Jeden z autorů Respektu nedávno odmítl referendum pro vstup do NATO. Přirovnával v něm prý české voliče k nesvéprávným dětem, které by také odmítli injekci, která by vedla k jejich uzdravení, i když by zároveň uzdravení chtěli.
Konvalinka: Doporucuji si clanek precist. Je psan ponekud kontroversnim zpusobem a jiste s nim je mozno nesouhlasit, ale s jeho zakladni premisou, tj. ze referendum o nasem vstupu do NATO je nepotrebne a skodlive, se napriklad ja ztotoznuji. Argumenty jsou shromazdeny v clanku v Respektu, nebudu je opakovat. Jen na okraj jedovate upozornuju, ze princip referenda napr. anglosaske pravo vubec nema, v USA ani v Britanii (jak jiste vis ) se referenda neuziva a Britove pokud vim nehlasovali v referendu ani o Maastrichtske smlouve, tj. o necem, kde se skutecne jedna o omezeni svrchovanosti dane zeme a kde i ja, ktery jsem k referendum obecne velmi skepticky, bych jeho vypsani urcite podporoval.
JČ: Ohledně toho, že v Británii konzervativci odmítli uspořádat referendum o maastrichtské smlouvě, probíhaly ostré boje. Labouristická vláda toto a další referenda (o zřízení skotského a velšského parlamentu) uspořádá. Referendum o vztahu Británie k Evropské unii nakonec schválili před minulými volbami i konzervativci.
Zdá se mi, že Američané budou v budoucnosti stále více využívat přímé demokracie prostřednictvím internetu.
Původní článek dále zněl:
Požadavek na uspořádání referenda před rozčleněním Československa, dovozuje autor pozoruhodně protidemokratického článku v Respektu, byl tehdy nesprávný, protože většina národa se tehdy proti rozčlenění Československa stavěla a toto většinové rozhodnutí bylo mylné (sic!)
Jan Konvalinka: Autor clanku v Respektu vubec nediskutuje o tom, zda to presvedceni bylo spravne ci nikoli, upozornuje na to, ze chovani volicu bylo nekonsekventni (byli pro spolecny stat, ale zvolili strany, jejichz volebni programy byly s touto myslenkou neslucitelne). Autor tim zpochybnuje institut referenda jako takovy, nikoli "spravnost" nebo "nespravnost" nazoru obcanu.
Kolem deleni statu a referenda se za ta leta nakupila spousta mytu a polopravd. Rad bych Andrewa Strohleina upozornil na to, ze konani referenda ve Federalnim shromazdeni v r. 1991 opakovane vetovali slovensti nacionaliste (kvuli zakazu majorisace bylo k prijeti zakona zapotrebi tripetinove vetsiny zakonodarcu ze Snemovny narodu zvolenych na Slovensku, tj. tech par poslancu za SNS mohlo zablokovat cokoli). Dobre vedeli, ze by referendum nemohli vyhrat. Usporadani referenda tedy bylo opakovane odmitnuto slovenskou casti svobodne zvoleneho parlamentu, to je historicka skutecnost.
(To se mi zdá podporou kritiky, která byla tehdy zveřejněna v Guardianu, že se prý Československo rozpadlo, protože se Západ a zejména britská vláda, mistr v mezinárodním vyjednávání a dosahování kompromisů, na Čechy a Slováky úplně vykašlaly a nenaučily je, jak dosáhnout efektivního kompromisu.JČ.
Diskutovaný článek Zbyňka Petráčka z Respektu je zde - s mými připomínkami (JČ)
Na mene prijemne, ale nutne veci se muzeme ptat ditete dvojim zpusobem a podle toho take dostavame dvoji odpoved. "Chces, aby se ti vyhnul tetanus a nemusel jsi stravit prazdniny v nemocnici?" -- "Ano, ano, to chci," vypiskne pachole. "Chces dostat injekci do zadnice?" -- "Ne, ne, to nechci," zakvici maly vzpurnik. Jenze v praxi se nikdo nepta, nebot vladne rodicovska autorita: zakonny zastupce dite popadne a sup na injekci, nebot mu tak veli zdravy rozum, v pripade nekterych ockovani take predpis. Podobne muzeme nazirat i debatu o nasem vstupu do Severoatlanticke aliance. Dite neni volic, ale zakladni otazka zustava stejna: Maji rozhodnout sami obcane v referendu, nebo jejich "zakonni zastupci" ve vlade a v parlamentu?
(Výše uvedený odstavec je z normálního západního demokratického hlediska naprosto neuvěřitelný. Projevuje neobyčejně vysokou míru arogance vůči premise, že v demokracii všechna moc pochází od občanů. Třeba i vzdáleně srovnávat občana s dítětem ("malým vzpurníkem") je urážlivé.
Rozhodnou-li lidé ve volbách rozporně, tak jak popisuje Petráček, západní demokratický politik z toho neusoudí, že jsou blbí, ale že mu tím chtějí sdělit nějakou složitější politickou message. V posledních britských všeobecných volbách hlasovali například Britové drtivou většinou pro labouristy, v komunálních volbách, konajících se v tentýž den však často pro konzervativce. Jsou proto snad hloupí? Ne, naopak. JČ)
Zde, jak se zdá, Petráček argumentuje proti konání referenda, protože se obává, že by byla jeho příprava provedena špatně. Tak ale můžete argumentovat proti čemukoliv, nakonec i proti všeobecným volbám. V předvolební kampani před referendem by právě všechny strany musely svá stanoviska řádně vysvětlit, analyzovat a obhájit. Ti, kdo se v ČR referenda o vstupu do NATO obávají, protože by lidi řekne NE, jsou často ti vládní činitelé, kteří řádně nevysvětlili, na co to NATO vlastně bude, co to bude stát a jakou bude rozšířené Severoatlantické společenství hrát roli. Ví to někdo?
Je zcela zjevné, že Američanům samotným, kteří budou mít schvalování vstupu ČR do NATO hlavní slovo, se hrubě nelíbí, že se o věci skoro vůbec nediskutovalo a že značná část národa - z neinformovanosti - vstup do NATO odmítá. Viz Washington Post, článek, jehož český překlad vyšel v BL.
Reseni je v podstate jedine. Kazdy v teto zemi, kdo tvrdi, ze je pro vstup Ceska do Aliance, musi hodnoverne vysvetlovat, proc je treba referendum odmitnout. A kdo referendum prosazuje, necht rekne, ze je proti nasemu clenstvi v NATO. Stojime totiz pred prilis unikatni sanci, nez abychom ji mohli zahodit. Po prvni svetove valce nas versaillesky system vedl na cestu ucelovych spojenectvi pod patronatem Francie. Ale Mala dohoda sama o sobe nemohla vyresit antagonismy stredni Evropy, spise je rozvijela. Cesi proti Nemecku, spolu se Slovaky proti Polsku, Slovaci s Rumuny a Jugoslavci proti Madarsku, Rumuni s Jugoslavci proti Bulharsku... Kdyz potom prislo na skutecne lamani chleba, na ohrozeni nacismem, bylo vse marne. Po druhe svetove valce jsme se nikoliv bez vlastniho pricineni ocitli na spatne strany barikady, ve spolecenstvi zamerenem proti celemu svobodnemu svetu. Neziskali jsme tak ani suverenitu, ani bezpecnost, zato porazku ve studene valce v dresu Velkeho bratra. To je treba si priznat. Vitezum trvalo osm let, nez si rozmysleli, co dal, ale ted mame poprve od roku 1918 sanci zapojit se do aliance, ktera haji hodnoty svobodneho sveta a neni proti nikomu zamerena. Jde o prilis drahe zbozi, o prilis vzacnou prilezitost a prilis dlouhodobe rozhodnuti, nez aby smelo podlehat "blbym naladam" ceskeho roku 1997. Profesor Vaclav Cerny, zesnuly pred deseti lety, se s oblibou zminoval o "cechackovstvi" -- ceske malosti a kolisani mezi vysinami iluze a propasti zklamani. Zda se, ze letosek mu dava za pravdu. Ale prave v dobe, kdy znacna cast populace v pruzkumech rika, ze "za Husaka bylo lip", by melo prijit rozhodne slovo. Prisel cas, aby vlada jasne rekla, ze v referendech se nerozhoduje ani o mobilizaci, ani o vyhlaseni valky, ani o bezpecnosti statu vubec. (Na okraj: souhlasili by stoupenci referend s tim, aby se na zaklade "hlasu lidu" uplatnovaly prisnejsi zakony vuci Romum, kdyz podle pruzkumu tuto myslenku podporuje vetsina obcanu?) Prisel cas, aby se svobodne zvolena elita teto zeme neptala obcanu, zda chteji injekci do zadnice, ale aby jim jasne a srozumitelne vysvetlila, jak bezpecnostne ukotvit tuto zemi pro pristi tisicileti.
(Toto je také neuvěřitelný argument. Myslím, že kdyby se tento článek přeložil do angličtiny a dal k dispozici americkému Kongresu, některé poslance by to přimělo k tomu, aby pro vstup ČR do NATO nehlasovali - usoudili by, že v ČR není řádná demokracie.
Petráček má v mnoha argumentech, uvedených v tomto posledním odstavci pravdu. Jenže skutečnost je daleko složitější. Mimo jiné jde o náklady rozšiřování NATO, o to, jakou roli bude hrát NATO v budoucnosti, o to, co se stane se středoevropskými zeměmi, které nebudou vpuštěny do NATO, o to, zda Západ v případě vojenského nebezpečí skutečně splní své závazky, a další složité otázky. O tom všem se mělo v ČR už měsíce, ne-li léta, podrobně hovořit, a ne reagovat tak, jak napsal Jiří Payne nedávno v Lidových novinách, že v první řadě je třeba, aby byl národ vůči vstupu do NATO "jednotný". Ne, v první řadě je nutno o věci inteligentně mluvit. Petráček diskusi nepožaduje, chce aby česká zvolená "elita" (kdo to je? - on si opravdu myslí, že poslanci českého parlamentu jsou inteligentnější zkušenější než národ jako celek??) věc prostě národu prezentovala jako hotovou věc a jen mu to post factum vysvětlovala. Ano, zdá se, že české voliče považuje za blbce. Stroehlein měl pravdu, že to je nedemokratické. JČ)
Ježdění po vlastech českých
Stroehleinovy poznámky o české národní povaze
Milena
Z Hamburku napsal ke Stroehleinově článku Jan Konvalinka
Chceme injekci do zadnice?
Proc odmitnout referendum o nasem vstupu do NATO
Kdyby lide rekli NE
Kazde referendum s sebou nese kampan, ktera rozdeli obcany na dva tabory. Podle toho se take objevuji -- postupem casu stale demagogictejsi -- argumenty pro ANO i NE. Nikdo uz nevnima, ze jde o dve strany teze mince. Na jedne strane imunita vuci chorobe, na druhe strane bodnuti do zadnice. Na jedne strane bezpecnostni zakotveni statu, na druhe strane zavazky vuci partnerum. Ma-li politik lidem tyto veci vysvetlovat, neni tu problem. V referendu se ale nevysvetluje, nybrz presvedcuje. A jak presvedcit volice, ze ma rici ANO, nebo NE? Lidri obou taboru se vytasi s mincemi o jedne strane a argumentace jde mimo jadro veci. Takovou kampan si muzeme docela dobre predstavit, i kdyby slo o samotne referendum: A: Clenstvi v NATO neznamena na rozdil od clenstvi v Evropske unii ztratu suverenity, takze se o nem nemusi hlasovat v referendu. -- B: Jakpak ne? Zavazek ke kolektivni obrane neni ztratou suverenity? -- A: Neni. A hlavne se zatim zadny clen NATO o vstupu v referendu nerozhodoval. -- B: Ale to bylo za studene valky, kdy hrozil Sovetsky svaz. Dnes treba Madarsko s referendem pocita. -- A: Jenze to chteji jen socialiste. Az pristi rok prohraji volby, bude s referendem amen. Vsechny tyto problemy s lidovym hlasovanim zname uz z roku 1992, kdy se o nich debatovalo pri rozpadu federace. A stejne jako tehdy spociva hlavni duvod dnesniho odmitani referenda obcanskymi stranami v necem konkretnejsim, v necem, co tvrdi pruzkumy verejneho mineni -- v obave, ze ANO by rekla jen mensina volicu, ze by se obcane opet projevili jako schizofrenici. V roce 1992 chtela vetsina Cechoslovaku spolecny stat, ale zaroven svobodne zvolila reprezentace a politicke programy, jez se na nem nemohly shodnout. Dnes by vetsina Cechu s povdekem kvitovala, kdyby nam Zapad zarucil bezpecnost, ale zaroven vaha s podporou vstupu do NATO. Situace je tak vazna, ze Milos Zeman zacal dokonce couvat a jim prosazovane referendum by melo mit jen poradni charakter. Co ted?
Prisel cas na jasne slovo
Zbynek Petracek