| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
28.7.1997
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Výstava o okultismu a alchymii v domě U zvonu na Staroměstském náměstí v Praze
Nepromarněným časem je návštěva výstavy Opus Magnum v domě U zvonu na pražském Staroměstském náměstí, která se zabývá historií alchymie, okultismu a hermetických a magických nauk v Čechách během staletí.
Z výstavy je vidět, že se mají intelektuálové od pádu komunismu v ČR dobře. Vyhovuje jim svoboda a nezávislost, možnost pracovat si na svém, aniž by jim do jejich činnosti zasahoval jakýkoliv nadřízený úřad.
Navzdory nedokonalosti sdělovacích prostředků vycházejí v ČR v současnosti často velmi dobré knihy - poprvé v tomto století měli vědci a intelektuálové čas několik let se bez zásahů shora systematicky zabývat tím, co je zajímá. Už to začíná nést ovoce.
Podobným ovocem je i nynější výstava Opus Magnum na Staroměstském náměstí, která vznikla z iniciativy skupiny uměleckých nadšenců, které přitahuje esoterické učení zjevně už léta.
Návštěvníci, nehledejte však na výstavě jasné a přehledné, věcné poučení o hermetických naukách pro nezasvěcence. Výstava není informační, je to romantický artefakt, umělecké dílo. (Možná že ty hermetické nauky ani není možno řádně interpretovat či vysvětlit.)
V pozoruhodně krásném prostředí citlivě restaurovaného gotického domu je shromážděno množství předmětů z od šestnáctého či sedmnáctého století až po současnost. Celkově to vyvolává dojem obrovské variace na téma okultismu a magie. Nejpozoruhodnější v celé výstavě jsou v prvním patře Domu u zvonu artefakty surrealisty Jana Švankmajera, jehož duchem je celá výstava silně prodchnuta.
Expozice je pozoruhodně zbudována tak, že působí na podvědomí a na smysly. Ten, kdo se v ní chce racionálně orientovat a hledat věcné poučení, bude ale frustrován. Vyjadřují to také zápisy v knize hostů.
Zlín, Česká republika - V rohu vstupní haly továrny na obuv Svit sedí skupina Ukrajinců a počítá svazky stodolarových amerických bankovek. Přijeli sem autem z Kyjeva. Hledají obuv, která by se dala koupit a dovézt na Ukrajinu.
Svit býval co do výroby obuvi hlavním městem tohoto regionu. Vyrábělo se zde více než 40 miliónů párů bot ročně - továrna obouvala skoro všechny lidi ve východním bloku - a dokonce i několik lidí v Kanadě. Ale dnes nekupují boty ze Svitu ani Ukrajinci. Vyhýbají se hnědému sandálu ze Svitu, jako by to byla mrtvá myš. Hned po odchodu z továrny Svit nenápadně vyhodí všechny její firemní brožury do popelnice.
"Je to šunt," konstatuje Alexander Trenin a odváží si svých 5000 dolarů zpátky do Kyjeva. "Tahle továrna jakoby stále ještě žije v době před dvaceti lety.
To snad ale není pravda. Toto je přece Česká republika, kde bylo možné, aby se stal prezidentem disidentský dramatik, a kde podnikatelé vytvořili nejrychleji se rozvíjející hospodářství v celé východní Evropě. Toto je země, o níž se zdálo, že nalezla jednodušší cestu ke kapitalismu, bez bolestivých "šokových terapií" Polska a přísných úsporných opatření v Maďarsku. V této zemi je Praha, barokní hřiště, kde chodí na prohlídky po hradech a katakombách Němci v tričkách s nápisy "I love Kafka" a kde byl pád komunismu komerčně proměněn v turistické prohlídky o sametové revoluci, v ceně 5 dolarů za osobu a kde mnoho hospodských má přízvuk jako surfeři ze San Diega.
"Jen se rozhlédněte kolem," říká Jan Koral, devatenáctiletý Čech, oblečený do mozartovského kostýmu, který rozdává turistům pod slavným pražským staroměstským orlojem , nedaleko od obchodů firem Versace a Benetton, letáky zvoucí na koncert. "Jsme bohatá země. Západní země. Problémy jsme si už vyřešili, ne?"
Jak se zdá, tak to není vůbec pravda. Zpoza pražské pohádky o volném tržním podnikání se nyní objevuje jiná Česká republika. Je to země, kde stále řídí podniky z komunistické éry ředitelé z komunistické éry. Je to sice země, kde je nezaměstnanost nižší než 4 procenta, ale to jen proto, že prodělečné firmy platí platy desetitisícům dělníků, kteří často zůstávají doma. Je to země, kde peníze od zahraničních turistů a nadměrné platy způsobují, že mají mnozí pocit, že jsou bohatí. Opravdová ekonomika má však problémy. Češi kupují tak intenzívně zahraniční zboží, že v mnoha případech přestali vyrábět zboží vlastní. I dokonce na pražských ulicích kupují turisté české čepice hradních šašků, které se ale vyrábějí v Nepálu a korbele na pivo s pražskými motivy, které se vyrábějí v Číně.
"A to je právě ten problém s Českou republikou," konstatuje Zbyněk Česenek, ředitel firmy Hudy Sport. Ukazuje přitom na polici teplákových sportovních blůz. Švédská značka je neónově zbarvený balík, na němž je obraz pohledné blondýny, běžící po pláži. Česká značka je v hnědé krabici, na němž je nálepka" "Šedivá barva - Velká velikost".
Výsledek: český obchodní schodek je nyní jedním z největších na světě, v poměru k velikosti hospodářství, burza poklesla od loňska o více než dvacet procent a premiér Václav Klaus - který je ve funkci už pět let, v regionu nejdéle - bojuje o vlastní politické přežití. Mnoho investorů balí a stěhuje se do Polska, do Maďarska a dokonce do Rumunska.
"Mnoho lidí ze Západu přilákala romantičnost České republiky, zejména Prahy, konstatuje James Oates, analytik pro východní Evropu u firmy UBS Securities v Londýně. "Nyní vidí skutečnou českou ekonomiku, která už tak malebná není."
Je nutno ovšem přiznat: Česká republika se nechystá zrušit hospodářské reformy, ani nejde východnější cestou chudoby a protestů. Češi nyní budou muset strpět první program úsporných opatření za dobu delší než čtyři roky, ale začínají s nejvyššími platy a s nejlepší kvalifikací v regionu. Klaus pracoval po dobu svého funkčního období s vyrovnaným rozpočtem, takže je zadluženost ČR a míra úvěru na lepší úrovni než v mnoha západoevropských zemích.
Analytikové konstatují, že pokud vláda rychle zavede nutné reformy - když sníží platy a výdaje, zrestrukturalizuje podniky a dá volné pole bankám - země by se mohla dostat z hospodářské krize do roka.
Ale mají-li uspět, Češi budou muset vyřešit obtížné problémy: budou muset uzavřít anebo prodat firmy v úpadku, budou muset zvýšit konkurenceschopnost, propustit nepotřebné pracovní síly a zabránit bankám, aby udržovaly při životě podniky, které by jinak zbankrotovaly. Krátce řečeno, Česká republika bude muset jednat víc jako Maďarsko, které odprodalo většinu státem vlastněných podniků, zavedlo přísné zákony o bankrotu a očistilo hospodářství od tisíců prodělečných podniků.
Na konci temné vstupní haly podniku Svit ve Zlíně, která vede k ředitelským kancelářím, je velká zelená záclona. "Na to nesahejte," říká sekretářka návštěvníkovi. Když odvrátí sekretářka pozornost jinam, je jasné proč se na to nemá sahat: zástěna zakrývá obrovskou mramorovou plaketu, připomínající, že v roce 1945 stát znárodnil tehdejší Baťův podnik. "Ještě jsme se nedostali k tomu, tu plaketu sundat," říká jeden člen vedení podniku.
Ve Svitu přetrvává množství takovýchto starých mement, které dosud nikdo nezlikvidoval. Ve vestibulu je spousta sádrových reliéfů, na nichž budují svalnatí dělníci budoucnost socialismu. Mnoho strojů ve výrobě pochází ještě z doby před druhou světovou válkou. Svit si nezměnil firemní znak (dámskou botu s křidélky) ani většinu svých základních designů obuvi po dobu delší než dvaceti let. Nákupčí z jiných podniků se dosud ubytovávají v pochmurném Hotelu Moskva přes ulici a ředitelé dosud jezdí ve stříbrných limuzínách značky Tatra, v nichž rádi jezdili bývalí komunističtí tajemníci.
Nejpozoruhodnější nedostatek změn se však projevuje v řízení a ve vlastnictví podniků. Jako stovky jiných obřích podniků českého průmyslu, Svit byl takzvaně "zprivatizován" podle programu kupónové privatizace Václava Klause z roku 1991, kdy byl Klaus ministr financí. Plán, který přesunul vlastnictví podniků od státu ke statisícům českých občanů, byl chválen jako nádherný sňatek českého rovnostářského ducha a ambicí volného trhu.
Avšak v mnoha případech se ukázalo, že jde o nejhorší možnost. Češi odevzdali své akcie investičním fondům, které jsou ovládány čelnými bankami. Ale banky vlastní především stát. Takže neviditelná ruka státu - a nepřímé státní dotace, formou odkládání splátek půjček - stále ještě pomáhají podporovat většinu velkých českých firem.
Ve Svitu to znamená, že ředitelství ví daleko více o tom, jak si vypůjčovat peníze, než o tom, jak vyrábět boty. Jan Valenta listuje v temnotě ředitelské kanceláře tzv. "podnikatelským plánem". Obklopen cenami od sovětského průmyslu, nový generální ředitel obviňuje předchozí vedení podniku, že prý továrnu řídilo "jako komunisté". Konstatuje, že správní rada, která se především skládala z bankéřů jedné z největších státních bank, se především zajímala o to, aby firmě poskytla úvěry při vysokých úrokových mírách a nikoliv o to, aby zlepšila její výrobky. Svit má nyní dluh ve výši 200 miliónů dolarů a loni údajně zaznamenal ztráty ve výši 18 miliónů dolarů. Analytikové odhadují, že přibližně čtyřicet procent velkých českých firem jsou prakticky v bankrotu. Zatěžují státní banky množstvím nesplatitelných dluhů a hmotných záruk.
"Tito bankéři jezdili jednou měsíčně do Svitu a nařizovali ředitelství, co má dělat. Co vědí bankéři o botách?" říká Valenta.
Pokud to poměřujeme vývozem, tak asi zrovna mnoho ne. Svit kdysi vyvážel více než 90 procent své produkce a téměř úplně monopolizoval český a ruský trh. Nyní už neprodal do Ruska jedinou botu za celé dva roky a jeho stále klesající podíl českého trhu je teď "velmi malý", podle marketingového ředitele Svitu. Vlastník obchodu s obuví ve Zlíně konstatuje, že boty ze Svitu jsou stylově zastaralé, příliš drahé a jsou špatné kvality. To je typická charakteristika českých výrobků a jeden z hlavních důvodů, proč zápolí Česká republika s obchodním schodkem ve výši 5 miliard dolarů. Ani vlastní podnikový obchod s obuví samotného Svitu neprodává příliš mnoho bot, vyrobených v této továrně, a nabízí spíše módnější švýcarské a italské zboží.
Valenta tluče pěstí na desku konferenčního stolku a hovoří o nutnosti . podnik "radikálně restrukturalizovat" a "stabilizovat ztráty". Nikdo to však nebere příliš vážně. Hlavní Valentovou kvalifikací je, že za komunismu řídil jeden provoz v cihelně a šéf oddělení strategického plánování ve Svitu nemohl nedávno během návštěvy té továrny najít hlavní výrobní halu.
Svit snížil od roku 1989 počet svých pracovních sil o více než polovinu, na 7000, ale to je stále ještě příliš mnoho zaměstnanců - zejména proto, že výroba poklesla až o 90 procent. Firma právě získala pár zakázek na výrobu vysokých bot pro Timberland Co, americký obuvnický obchod. Ale zaměstnanci konstatují, že loni dostávali dva měsíce plat přesto, že nechodili do práce.
"Nechceme nikoho vyhodit," říká Valenta. "Zaměřujeme se více na posilování odbytu."
Jestliže symbolizuje Svit problémy, podnik hned vedle, který se jmenuje ZPS Zlín, nabízí určitá řešení. Je to jeden z několika velkých českých podniků, které neprodělávají. Zisk se loni zdvojnásobil, na 7,6 miliónů dolarů. Je to něco tak neobvyklého, že si přišlo podnik o nedávném víkendu o dnech otevřených dveří prohlédnout více než 2000 místních lidí - přestože to je jen firma, která vyrábí obráběcí stroje.
ZPS měla zpočátku některé problémy velmi podobné problémům Svitu. Obě firmy bývaly součástí téhož podniku, byly založeny koncem devatenáctého století jako součást Baťova impéria. Obě firmy byly těžce zadluženy, jejich výrobky byly zastaralé, měly neefektivní strukturu a příliš mnoho zaměstnanců. Avšak po pádu komunismu se obě firmy vydaly opačným směrem.
V čele firmy ZPS stál podnikavý ředitel. ZPS se připojila k americkému podniku Okuma Corporation - což je americká pobočka obří japonské firmy na výrobu obráběcích strojů. ZPS také rozvázalo styky s většinou svých poboček a zaměřilo se na rychle rostoucí americký trh.
Obráběcí stroje firmy ZPS teď najdete všude, od Charlestonu, N.C., až po Portland ve státě Oregon. Pronikly i do hlavních továren firem Boeing a Harley Davidson.
ZPS nyní rozsáhlým způsobem investuje do nejnovějších výrobních t echnologií. Továrna vypadá daleko více jako nemocnice, než tradiční dílenské prostředí. Jsou v ní místnosti, v nichž je kontrolované klima, komputerizované velíny a roboty řízené výrobní linky. Většina výrobních procesů je automatizována a několik zbývajících pracovních sil ve výrobních procesech mají na sobě bílé pláště laboratorních pracovníků a studují technické výkresy. Loni vzrostla produktivita tohoto závodu dvakrát tak rychleji než mzdy. ZPS propustila více než 1500 z 8500 zaměstnanců, kteří v ní pracovali v roce 1989. Více než polovinu loňského příjmu ve výši 195 miliónů dolarů připlynulo v důsledku prodeje jejího zboží do zahraničí.
"Problémy je nutno řešit zvnitřku," konstatuje Ivan Hrbáč, ředitel, odpovědný za amrketing firmy ZPS a za její strataegii. "Spoléháte-li se na vládu, aby se postarala, nic se nezmění".
Marcela Tomšů sedí v obývacím pokoji a z kuchyně se za ní line vůně bramborových knedlíků. Už přestala věřit vládním slibům. Nicméně bere vážně nejnovější vládní předpověď: že se životní úroveň pro průměrné Čechy, jako je ona, nyní zhorší - než se bude moci zlepšit - a to protože velké české firmy mají vážné hospodářské potíže. Jako zdravotní sestra ve zlínské nemocnici vydělává Tomšů asi 200 dolarů měsíčně. Ceny jdou nahoru, koruna má o deset procent menší hodnotu než před dvěma měsíci a Václav Klaus se snaží zmrazit mzdy, aby byla země více konkurenceschopná.
Marcela Tomšů žije ve zlínské baťovské čtvrti - v ráji plném stromů, který vybudoval zakladatel baťovského impéria Tomáš Baťa pro své dělníky. Krabicovité domy z cihel měly vydržet jen patnáct let. O padesát let později se je vláda snaží prodat Marcele Tomšů a jiným za nadměrně vysoké ceny. Tomšů neví, kde sežene peníze na nové venkovní schodiště a na střechu. Cen potravin se neustále zvyšují a očekává se, že stovky zdravotníků přijdou o zaměstnání. "Zdá se, že podvodníci si za posledních několik let vydělali hodně," říká Marcela Tomšů. "A teď za to platí lidé jako jsem já."
Duch Tomáše Bati stále ještě žije v baťovské čtvrti a po celém Zlíně. Baťovi se říkalo československý Henry Ford. Proměnil Zlín ze vzdálené a nepřístupné moravské horské vísky v průmyslovou mekku. Vybudoval rozsáhlý komplex továren, s šestnáctipatrovým ředitelstvím a s kanceláří ve výtahu, aby mohl dohlížet na zaměstnance na každém patře. Vybudoval ve městě konfereční středisko, nemocnici, divadlo a zřídil parky. Místní lidé o něm pořád ještě mluví v přítomném čase a říkají mu křestním jménem.
Baťovým cílem bylo proměnit Zlín v podnikatelské hlavní město své země - ale v současnosti je to ghetto umírajících firem z komunistické éry. Ani Baťův syn, Tomáš junior, nemá zájem o továrnu Svit. Zasedá raději ve správní radě podniku Svit.
"Václav Klaus a jeho lidi tady všechno zničili," říká Drahomíra Malíková, bývalá zaměstnankyně podniku Svit, a pleje v baťovské čtvrti svou zahradu. "Tomáš se obrací v hrobě."
České podniky jsou stále řízeny tak, jak je řídili komunisté
Robert Frank
Wall Street Journal, 15. července 1997
Na povrchu prosperita
Premiér v obklíčení
Maďarský model
Ve Zlíně, jihovýchodně od Prahy, je úkol jasný
Neviditelná ruka
Nevědí, co se děje ve skutečném světě
Na špičce technologického a hospodářského rozvoje
Daň uvalená na baťovské domky