Sedím na břehu rybníka ve vesnici Blato, poblíž Nové Bystřice, v kraji takzvané České Kanady, nedaleko česko-rakouské hranice. Je horké červencové poledne, na rybníku plave několik osob na nafukovacích matracích. Těsně přede mnou vyvádí na rybník svých šest mláďat dvojice labutí. Za rybníkem mám výhled na kdysi barokní kostel, nyní s plechovou a vlnitou eternitovou střechou. Do jeho strany je přistavěna jednopatrová kancelářská budova z padesátých let. Kostel měl nicméně štěstí: v tomto pohraničním, donedávna víceméně vojenském prostoru, ho také mohla armáda rozstřílet. Napravo přes silnici stojí plechová budka o rozměru 4x2 metry, na ní je nápis POTRAVINY "U MERY". Soukromý penzión, v jehož stínu sedím, byl do loňska odborářskou ozdravovnou jednoho teplického podniku. Vyhrávají z něho anglické rockové šlágry konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. (Jeden reproduktor je umístěn venku na ulici.) Týdenní ubytování s plnou penzí pro dvě osoby stojí v tomto zařízení v přepočtu sto amerických dolarů. Sedím tady mezi rekreanty a místními obyvateli, kteří neustále kouří. Nová česká idyla?

Není nic jednoduššího než v Nové Bystřici přejet hranici do Rakouska. Krajina lesů, rybníků, řek, kopců a polí se v hlubších rysech nezmění: přesto je však jiná - péče o ni se v Rakousku jaksi odlišuje od výsledků české péče. Krajina je v Rakousku úzkostlivěji spravován a je zřejmě intenzívně využíváno všech jeho ekonomických možností. Hned po přejezdu hraničního přechodu v Nové Bystřici jedete v Rakousku silnicí, lemovanou dlouhou alejí vysokých starých modřínů. Kraj na české straně je spravován ležérněji. Ale možná to víc odpovídá české povaze. Prý i na české straně bývaly krásné, staleté aleje....

Zapadlé rakouské vesničky na druhé straně česko-rakouské hranice jsou však zvláštní v jednom ohledu. Nejsou v nich skoro žádné obchody! Rakouští venkované jezdí nakupovat do Čech. Osm let otevřené hranice jak se zdá zcela zlikvidovalo obchodní infrastrukturu v příhraničních rakouských vesnicích.

Ve středu 22. července jsem se chvíli díval v půl osmé večer na hlavní zpravodajství televize Nova. Přibližně první polovina těchto zpráv byla věnována povodním na Moravě. Bylo zajímavé sledovat, co s tímto tématem udělá televize Nova.

V minulém čísle Britských listů jsem psal o tom, že se snažím konfrontovat českou a západní zkušenost a přinášet do Čech se světa nové myšlenky.

Při sledování zpráv televize Nova jsem si uvědomil, že Vladimír Železný a jeho kolegové v této televizní stanici dělají vlastně totéž. I oni jezdí do světa a hledají tam užitečné myšlenky, které by mohli po případném uzpůsobení českým podmínkám uplatnit v Čechách.

Mezi mým snažením a snažením pana Železného je však malý rozdíl.

Já usiluji o zprostředkování myšlenek ze světa bez postranních úmyslů, prostě: tady je máte: take it or leave it, berte anebo nechte být.

Vladimír Železný a jeho ekipa v televizi Nova vyhledává velmi inteligentně a efektivně nejnovější myšlenky a postupy z celého světa. Veškeré jejich úsilí je ale zaměřeno na maximalizaci zisků. Chytré myšlenky ze zahraničí nepředkládají Železný a spol. svým divákům nezištně. Naopak z nich zcela manipulativně vybírají jen to, co může vést k větším ziskům. Používají své informace z vnějšího světa k tomu, aby mohli co nejefektivněji zmanipulovat své domácí diváky. Na nich jim naprosto nezáleží - jde ji o tom, vymačkat z nich co největší množství zisků. I samotné zprávy TV Nova jsou vrcholným uměním manipulace. Zprávy TV Nova tatdy totiž nejsou od toho, aby informovaly. I ony slouží k tomu, aby učinily "diváka Nováka" na této bermudské komerční stanici co nejvíce závislým.

Práce kamer televize Nova pro televizní noviny je nesmírně nervní: kamera se neustále pohybuje - panorámuje rychle zprava doleva nebo obráceně, záběry jsou stříhány v rychlém tempu, často se vyskytují rychlé trasfokace. Filmový styl zpráv TV Nova je velmi podobný videoklipům. Anglické slovo pro efekt, který vzniká, je titillation - povrchní, neurotická excitace divákova vnímání. Má vznikat dojem dramatičnosti pro dramatičnost, bez jakékoliv hloubky. Jsou to bulvární techniky. Připoutají nemyslícího diváka, ale vytvářejí v jeho mysli dojem chaosu.

'Hlavním účelem zpráv televize Nova není informovat, ale dělat reklamu televizi Nova. Uvědomil jsem si, že britské komerční televizní stanice nemají na britských obrazovkách tak obrovskou, drtivou, téměř osobní přítomnost, jakou má televize Nova v ČR. TV Nova je v ČR politickým subjektem, aktérem na politické scéně. Toho by se žádná britská komerční televizní stanice neodvážila. Ani by tak vystupovat nemohla: hlavní britský komerční televizní okruh sdílí mezi sebou 16 regionálních stanic a zpravodajství na něm vysílá úplně samostatné studio, Independent Television News. Že se toho televize Nova odvažuje zcela nepokrytě, za to může hloupý český parlament a jeho ještě hloupější mediální komise.

Podle Lidových novin z 22.7. hrozil Železný před časem, že pokud zvýší Evropská unie kvóty na vysílání evropských pořadů, využije vlivu televize Nova na ovlivnění případného referenda v ČR o vstupu do EU. Na mezinárodním symposiu "Mediální trhy ve střední a východní Evropě" řekl podle tohoto listu Železný loni "téměř doslova", že využije veškerého potenciálu a úspěšnosti televize Nova k ovlivnění svých diváků, aby při případném referendu hlasovali proti vstupu do Unie. (Proč o tom informují LN teprve nyní??)

Železný to posléze označil za vtip (to už začíná být jaksi tradicí, že neuvážené výroky označují jejich autoři později za vtip, že?) ale svědectví o jeho výroku na mezinárodní mediální konferenci potvrdila Marína Landová z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, generální ředitel ČT Ivo Mathé, novinář Stephen McKenzie i ředitel televizního oddělení Evropské vysílací unie Gaetano Stucchi, který Železného výroky označil za "ukázku nedemokratického postupu soukromých televizí". Jak by se řeklo anglicky, if this is not meddling with Czech internal politics, I don't know what is - jestli toto není hrubé vměšování se do českého politického procesu, už nevím, co by mohlo za takové vměšování být označeno.

Ze sledování zpráv televize Nova bylo na první pohled okamžitě jasné, jak obrovským způsobem by prospělo českému politickému procesu i pluralitě v ČR, kdyby dostal právo vysílat zprávy na Nově jiný, nezávislý broadcaster.

Televize Nova otevřela telefonní konto, na němž se nasbíralo myslím 22 miliónů korun na pomoc lidem postiženým záplavami na Moravě. TV Nova to prezentovala ve zprávách takovým způsobem, aby to nepřímo zdůraznilo obrovský vliv, jaký má v ČR tato TV stanice, a "je to vliv pozitivní"- byl podtext. Nova taky hned nelenila odvysílat reportáž, v níž předával nasbírané peníze - skoro jako by to byly peníze věnované samotnou TV Nova (což mimochodem klidně mohly mít, protože částka 22 miliónů korun je jen 630 000 dolarů, a to pro Novu, která vydělává na českých divácích nejméně milión dolarů měsíčně, není zas tak velká suma) představiteli Červeného kříže ředitell TV Nova Vladimír Železný. Další reklama pro stanici...

Možná ale namítnete, že jsem vůči Nově příliš kritický a že je to neférové - nikdo od ní přece nežádal, aby zahájila sbírku na pomoc moravským postiženým, udělala tedy velmi dobrou věc.

Ano, to je nesporné - nejsem si však jist, jestli vytloukání reklamy z toho - tím, že je nepřímá, je o efektivnější - není hyenismus.

Není divu, že někteří intelektuálové nejstarší české generace, bědují a vyjadřují názor, že vysílání televize Nova je "neslýchané" a "že by se to mělo zakázat".

To je přirozeně nepřípustné - v demokratické společnosti asi nemá intelektuál právo, jen z titulu toho, že je vzdělanější a snad vidí dál, "nařizovat" spoluobčanům, co smějí a nesmějí dělat.

Jiná věc je však otázka podvodného podnikání. To, co nabízí televize Nova, není přímé a počestné. Je to vědomá, intenzívní manipulace diváka. Otázkou je, zda je pro zemi i pro její jednotlivé občany ekonomicky prospěšné, když makroekonomický rámec, který v zemi vytvořila vláda, umožňuje takto podvodné podnikání. Jistě se to děje i v jiných podnikatelských sférách, nikde to ale není tak markantn a tak škodlivé jako u podniku, který vydělává poskytováním zpráv, informací a zábavy.

V Literárních novinách z 18. července (č.28/1997) zveřejnil Jan Jirák rozsáhlý článek o problematice komerčních a veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Neříká v něm příliš mnoho nového, záslužně však definuje základní pojmy a celkový rámec provozu sdělovacích prostředků. Škoda, že podrobněji nerozvedl potenciálně velmi zajímavé úvodní téma článku, totiž do jaké míry je zpravodajství rozhlasových a televizních stanic podřizováno subjektivnímu úsudku redaktorů, a tím - jak si mnohdy stěžují politikové - "zkreslováno".

Jinak v článku pan Jirák užitečně opakuje základní známé věci: komerční televize podřizuje všechno zisku a podbízí se veřejnosti pořady s nejnižším společným jmenovatelem, veřejnoprávní televize to dělat nemusí a měla by mít laťku podstatně výš než komerční televizní provozovatel.

Ve skutečnosti jsou tyto věci složitější. Vzhledem k tomu, že i komerční televizní provozovatel dostal k dispozici obrovskou výsadu - jeden z mála v zemi existujících terestrických okruhů, běžně se požaduje, že za tuto výsadu musí platit - nejen konkrétní finanční prostředky za vydání vysílací licence, ale i nutností dodržovat základní kvalitativní podmínky. Bohužel, z hlouposti českého parlamentu, nemusí nejvýraznější český komerční televizní broadcaster (který dostal zadarmo nejlepší terestrický televizní okruh v ČR) , totiž podnik CME a jeho televize NOVA, dodržovat v této zemi vůbec žádné podmínky - platit za licenci nemusí taky nic.

Dále k článku pana Jiráka: veřejnoprávní televize se nemůže uzavřít do slonové věže výlučnosti a vysílat jen pořady pro pár fajnšmekrů, intelektuálů a odborníků. Normálně se považuje za zdravé, aby i veřejnoprávní televize do určité - rozumné míry - konkurovala svým komerčním rivalům i na poli sledovanosti.

Vysílání televizních stanic je drahé - a jak mi před časem řekl jeden finanční pracovník britské komerční kulturní stanice Channel Four: vysílat vysoce kvalitní pořady, na něž se dívá jen několik set tisíc lidí, nemá asi ekonomicky cenu. "To bychom to mohli natočit na videopásky a rozeslat pořad těm divákům poštou. Bylo by to levnější," konstatoval tento pracovník.

V minulých dnech přinesly české sdělovací prostředky informaci, že Evropská unie není spokojena s českou mediální legislativou. Evropské unii vadí především nedostatečné právo novinářů v ČR na získávání informací, nedostatečná možnost ochrany novinářských zdrojů a nedokonalá ustanovení ve sféře křížového vlastnictví.

Pozoruhodný byl článek Ladislava Jakla v Lidových novinách z 22.7. na toto téma. Proč ? Jen si ho na síti vyhledejte. Je to docela dlouhý článek, ale výše uvedené konkrétní informace jsou v něm až úplně na konci. Naprosto to protiřečí základním novinářským zásadám, podle nichž musí být základní informace v prvním odstavci. Přiznávám, určité mlhavé formulace o kritice EU pan Jakl v prvním odstavci článku uvedl, ale to nestačí - čtenář se nedoví nic, dokud článek nedočte do konce, a i tak se doví jen velmi málo.

Jenže já Ladislavu Jaklovi rozumím. Jeho způsob psaní je zajímavým pozůstatkem komunistické praxe. Komunistický režim neměl rád nezávislé informace zvenčí. Proto vždycky jeho novináři věc z nejrůznějších úhlů a z domácích zdrojů okecávali a velmi dlouho odkládali jádro věci, k němuž se dostali pokud možno co nejvíce zprostředkovaně. Totéž dělá dodnes Ladislav Jakl.

V normálních západních novinách by zpráva začínala: "Evropská unie kritizuje českou mediální legislativu". Jakl ale věc uhlazuje: "Součástí vcelku pozitivního hodnocení, které o poměrech v ČR vypracovala Evropská unie, je i kritická zmínka o naší (sic, Jakl míní "české") mediální legislativě..."

Po mlhavém úvodu, namísto aby se Jakl věnoval přesnému rozboru kritiky z EU, případně se přímo zeptal autorů studie, co kritizovali, cituje Jakl dlouze českou stranu - premiéra Klause, který v televizi zprávu EU komentoval. Dlouhé řádky jsou věnovány dalším komentářům z české strany (ministerstvo kultury) - nikde však nejsou citováni autoři zprávy z Bruselu. To je taky pozůstatek komunismu - autorům původní informace slovo nedáme, poskytneme ho ale domácím činitelům, kteří budou původní informaci rozmělňovat a bagatelizovat, aniž by se čtenáři ta původní informace dostale nezprostředkovaně.

Takto nedokonale nepřinášejí Lidové noviny informace o kritice ze zahraničí poprvé. Podobně i kritiku nedokonalého českého zákona o občanství, kterou vznesl Helsinský výbor, přinesly LN v podstatě jen v interpretaci mluvčích českého ministerstva zahraničních věcí - nikdo v LN se neobtěžoval zeptat se přímo činitelů Helsinského výboru. Jeho členové byli tímto přístupem dost frustrováni.

V Britských listech jsem 22.7. zveřejnil a komentoval podnětný příspěvek Tomáše Peciny, kritiku mé recenze pražského představení rockové opery Andrew Lloyd Webbera Jesus Christ Superstar.

Tomáš Pecina napsal:

Musíme si uvědomit, že čeština je zásadně jiná než angličtina (a Češi zásadně jiní než Britové): zatímco v anglickém textu zapůsobí jednoznačné, ostře artikulované kadence ("We shall fight on the beaches. We shall fight on the landing grounds. We shall fight in the fields, and in the streets, we shall fight in the hills. We shall never surrender!"), čeština spíš ocení zvukovou pestrost a sofistikovanou strukturu projevu.

Já k tomu oponoval:

Zkuste si tento slavný citát z Churchillova projevu za druhé světové války přeložit do češtiny. Zjistíte, že je to stejně působivé jako v originále. - Že bych už byl tak poangličtěn? Představte si, že by asi takto hovořil k národu nějaký český politik: třeba Edvard Beneš v roce 1938. Co by to udělalo s postojem českého národa! -Překládám to do českých poměrů:

"Budeme bojovat na hranicích. Budeme bojovat na letištích. Budeme bojovat na polích, v ulicích, budeme bojovat v horách. Nevzdáme se nikdy!"

Dnes bych chtěl k tomu dodat toto: potíž je, že Edvard Beneš nedokázal mluvit jako Churchill: hovořil zjevně v děsných frázích.

V Listech č. 4/1997 na str. 53-55 vzpomíná Georg Schwinghammer, jak se do "klíčového projevu Edvarda Beneše" ze září roku 1938 dostala v pražském německém deníku Prager Presse tisková chyba.

Beneš pronesl v tomto klíčovém projevu tuto údajně důležitou větu:

"Bude nejvznešenějším úkolem našeho státu všechny národnosti stmelit v nerozbornou jednotu."

Co to bylo proboha za politika, který mluví v kritické době k národu ve frázích? Beneš používal mrtvý výraz nerozborná jednota ještě deset let před příchodem stalinismu do Československa.

(Šotek, o němž píše Schwinghammer, způsobil, že v německém slově zusammenschweissen (stmelit) vypadlo w, takže z toho vzniklo "zusammenscheissen (sesrat) a Benešova věta (právem - nic jiného si nezasloužila - zněla "Bude nejvznešenějším úkolem našeho státu všechny národnosti sesrat v nerozlučnou jednotu.")

Ukázkou podřízenosti tisku vládním kruhům bylo nejen to, že Prager Presse posílala vysázený text vládních projevů vládním úřadům předem k autorizaci (!) ale i to, že Prager Presse měla z incidentu velký průšvih. Odpovědný sazeč byl z tiskárny na hodinu propuštěn, nemohl být obviněn ze sabotáže, neboť byl Čech (člen Benešovy strany národních socialistů - už tehdy byla zřejmě uplatněna když ne "třídní", tak určitě národnostní spravedlnost, protože Němec na jeho místě by byl jistě trestán za sabotáž) a šéfredaktor a vedoucí vydání byli "z nejvyšších míst ostře pokáráni". Ještě dlouho dostávali novináři z Prager Presse na tiskovkách od kolegů ironické dotazy: "Tak, copak hezkého jste zase stmelili?"

K privatizaci automobilky Škoda

V minulém vydání Britských listů jsme zveřejnili článek Václava Žáka o české privatizaci, v němž hodnotil předání automobilky Škoda koncernu Volkswagen veskrze pozitivně. K tomu přináším tento dokument z dubna 1995.(JČ)

Český ministr průmyslu a obchodu lže novináři ve snaze vyhnout se závažným otázkám

V listopadu - prosinci 1994 jsem zjistil několik závažných fakt, týkajících se předání většinového podílu někdejšího českého státního podniku Škoda Mladá Boleslav německé automobilce Volkswagen. Tyto skutečnosti jsem zveřejnil v celé řadě rozhlasových komentářů a reportáží. Požádal jsem zároveň českou vládu, aby je vysvětlila. Oficiální reakcí z českých vládních kruhů bylo mlčení.

Od 15. prosince 1994 do začátku dubna 1995 jsem se téměř denně snažil jako reportér rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Radio Alfa získat telefonický rozhovor s ministrem průmyslu a obchodu Vladimírem Dlouhým.

Tiskový mluvčí ministerstva Kamil Čermák několikrát konkrétně přislíbil kdy se rozhovor uskuteční. Uvedl přesnou hodinu a den. Šlo o složitý systém vytáček a lží, jehož cílem bylo neutralizovat novinářskou snahu získat vysvětlení k této závažné otázce. Půlhodinový pořad, sestavený z dokumentárních nahrávek těchto lží, se vysílal v Radiu Alfa v dubnu 1995.

1. V roce 1991 se rozhodla tehdejší česká vláda poskytnout sedmdesát procent, tj. majoritní podíl státní automobilky Škoda německé automobilce Volkswagen. Podle informací, který tehdy a nedávno znovu zveřejnili čeští ministři, Škodu ohodnotila finančnická firma Price Waterhouse na 2 miliardy marek. Škoda měla v Československu téměř úplný monopol na trhu nových automobilů. Nyní, o čtyři roky později, ovládá Škoda stále přibližně 80 procent trhu nových automobilů.

Česká vláda se rozhodla dát majoritní, sedmdesátiprocentní podíl ve Škodě Volkswagenu za pouhých 200 miliónů marek, z kteréžto částky se zároveň zavázala uhradit různé povinnosti Volkswagenu. Učinila to hlavně proto, že Volkswagen přislíbil investovat do roku 2000 do Škodovky 8,2 miliard marek. Česká vláda také poskytla Volkswagenu pro Škodovku rozsáhlé daňové úlevy v hodnotě dalších přibližně 2 miliard marek.

2. V letech 1992-93 se dostal Volkswagen Group do vážných finančních obtíží. Sdělil české vládě, že původní příslib investic ve výši 8,2 miliard marek do Škody Mladá Boleslav investovat nebude. Po období jednání přijala česká vláda sníženou míru investic, která měla do roku 2000 dosáhnout " bez korekce pro inflaci "asi 3,7 miliard marek". (Financial Times, 8. listopadu 1994). (Škoda by bezpochyby získala tuto míru investic samostatně od západních bank nebo z vnitřního cashflow, zejména kdyby obdržela tak rozsáhlé daňové úlevy, jaké dostal podnik Volkswagen-Škoda.) Dodatek k původní smlouvě z roku 1991 podepsali česká vláda a Volkswagen v prosinci 1994.

Na tyto otázky odmítl odpovědět český ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý:

1. Proč je původní smlouva z roku 1991 o předání podniku Škoda firmě Volkswagen stále utajována, přestože původní investiční a podnikatelská strategie, jak je obsažena v této smlouvě, byla opuštěna? Proč utajuje česká vláda i ty klauzule z dodatky ke smlouvě Volkswagen-Škoda z roku 1994, které nemají nic společného s investiční a podnikatelskou strategií? Proč například utajuje česká vláda ty odstavce smlouvy, které se zabývají předáním majetku firmy Škoda podniku Volkswagen?

2. Proč netrvala česká vláda na tom, aby Volkswagen splnil své původní investiční sliby, obsažené ve smlouvě z roku 1991, vzhledem k tomu, že například španělská vláda, která se v souvislosti se španělskou automobilkou Seat, která je také součástí koncernu Volkswagen, ocitla v obdobné situaci, přesvědčila Volkswagen, aby investoval to, co přislíbil? Může česká vláda potvrdit, jak naznačili různí vládní činitelé, že původní kontrakt Volkswagen-Škoda vypracovaly západní právní firmy neprofesionálně?

3. Tvoří daňové úlevy, které přislíbil český premiér Petr Pithart koncernu Volkswagen v březnu 1991 dopisem, nedílnou součást kontraktu z roku 1991? Jakou hodnotou byly ve smlouvě tyto daňové úlevy oceněny?

4. Proč dostane česká vláda od Volkswagenu za 70 procent akcií podniku Škoda jen 200 miliónů marek, přestože v roce 1991 ohodnotila firma Price Waterhouse Škodu na 2 miliardy marek? Je česká vláda smluvně povinována využít část těchto 200 miliónů marek na plnění finančních závazků, které má vůči Volkswagenu?

5. Je pravda, že česká vláda nemá možnost vůbec ovlivňovat jakákoliv budoucí manažerská rozhodnutí, která učiní Volkswagen ve Škodě? (Například kdyby se Volkswagen rozhodl přestěhovat Škodu na Ukrajinu.) Podle smlouvy musí v případě neshod mezi českou vládou a Volkswagenem koupit česká vláda 70 procent akcií Škody od Volkswagenu za plnou tržní cenu (tedy za nejméně 70 procent oněch 2000 miliónů marek), což by česká vláda nikdy nemohla učinit? Volkswagen má přitom právo ponechat si distribuční sít pro automobily Škoda, takže bude moci vydělávat na prodeji škodovek, i kdyby česká vláda zpět odkoupila akcie Škody.

6. Je pravda, že třicet procent akcií firmy Škoda, které nyní vlastní česká vláda, jsou pouhé minoritní akcie, a mají tedy velmi omezenou hodnotu, protože jejich případný kupec nebude mít žádné rozhodovací právo při řízení podniku Škoda? Volkswagen přitom nepřislíbil vyplácet majiteli těchto minoritních akcií dividendy? Volkswagen také nepřislíbil, že odkoupí tento minoritní podíl.

Duben 1995

Jan Čulík