| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
11.8.97
(Reakce londýnského finančního odborníka Františka Nepila na článek Václava Žáka "Křižovatky naší privatizace". První část článku Václava Žáka je zde, druhá část je zde.
František Nepil vystudoval matematiku na oxfordské univerzitě a léta pak pracoval v londýnské City především u firmy Warburg Securities jako odborník na kapitálové trhy a důchodovou problematiku. Nyní je v Británii soukromým investorem. JČ)
Asi bude trvat ještě více let, než si typický občan uvědomí, k jaké katastrofě v českých zemích došlo, a vůbec v celé východní Evropě, a než položí vinu na vrub použité metody privatizace. Privatizace, jak byla provedena, byla převodem majetku jedněch do vlastnictví druhých. Byla vyvlastněním bez náhrady. Přitom byla vyvlastněním nejhoršího druhu - převodem majetku do vlastnictví malé menšiny bezprincipielních kořistníků.
Aby bylo toto vyvlastnění umožněno, bylo upraveno zákonodárství tak, že přijaté zákony odporují nejen duchu nově přijatých ústav východoevropských zemích, ale i jakémukoli citu pro mravnost a slušnost. Jediným vysvětlením pasivity a ignorance, s jakou tuto katastrofu typický občan přijal, je rozpad morálního uvažování způsobený komunistickým režimem. I jinak rozumní lidé často přijdou s názorem, že na spravedlnosti (privatizace) nezáleží, že co je důležité, je efektivnost. Přitom tisíce let společenského vývoje ukázaly, že bez spravedlnosti není efektivnosti.
Ale ke spravedlnosti nelze přikročit ze dne na den: Dodnes se kradlo, od zítřka se krást nebude. Můj tatíček to sice možná nezískal úplně čestně, ale ode dneška mu to ze zákona čestně patří, a já to čestně zdědím, a tak mi to bude v budoucnosti čestně patřit.
Tak to nejde. Každý občan musí nejprve cítit, že nebyl ošizen, a že nově nastolené zákony na ochranu vlastnictví nejsou ve skutečnosti na ochranu těch, kdo se majetku v tomto vyvlastnění zmocnili.
V tom je problém postkomunistických zemí, a to je problém Václava Žáka. Hledá efektivnost a nezajímá se o spravedlnost. A nakonec mu právě ta efektivnost uniká, protože odmítá spravedlivé řešení, které je podle něho virtuální realitou. Odmítá řešení, které nikoho nevyvlastňuje, protože se mu jeho řešení zdá efektivnější.
Je jeho řešení efektivnější? Namísto privatizace tak, jak byla provedena, měl být podle něho národní kapitál rozdán experty zčásti zahraničním společnostem a zčásti manažerům za příslib jeho zvelebení. Jako důkaz efektivnosti této koncepce uvádí úspěch podniku Škoda-Volkswagen a Mečiarovu cestu na Slovensku.
Byla privatizace Škody takovým úspěchem? Česká vláda přenechala Škodu a balík daňových výhod prakticky jen za různé přísliby. Je nutno se ptát, zda tržní cena těchto příslibů odpovídala tomu, co za ně Volkswagen obdržel. Totiž, zda Volkswagen dodal něco navíc, co by Škoda neměla bez jeho účasti.
Jakýkoli český podnik, který by dostal tak obrovské výhody, jaké dostala Škoda, by musel závratně růst. Kdyby například Zetor byl v roce 1992 úplně oddlužen, rekonstruován, a navíc dostal tolik daňových a jiných výhod, které by se rovnaly subvenci každý rok pěti miliard korun nebo více, kde by dnes byl?
V čem je tedy přínos Volkswagenu? Škoda mohla být oddlužena a rekonstruována, aniž by musela být dána Volkswagenu. Rovněž mohla dostávat obrovské subvence, aniž by byla dána Volkswagenu. Těch o něco více než 100 poradců, které do továrny Volkswagen poslal, se dalo na německém trhu koupit daleko laciněji, než je cena Škody a subvencí, kterou jsem kdysi vypočítal na více než 5 miliard marek, a v dnešních penězích přesahuje šest miliard marek.
I kdyby se každému poradci najatému na německém trhu práce platil milion marek ročně, ještě stále by to přišlo české hospodářství o mnoho laciněji. (A není pravda, že aby podnik prosperoval, musejí ho schopní manažeři vlastnit, v Británii také vlastní obří podniky, např. chemický koncern ICI, jiní lidé, než je řídí. Záleží na efektivní struktuře řízení.)
Volkswagen totiž nevlastní v České republice kapitál v hodnotě šesti miliard marek jen pro špás, ale aby z toho něco měl. Očekává, jako každý jiný rozumný podnik, že na těch šesti miliardách bude dostávat reálnou návratnost nejméně 250 milionů marek každý rok do daleké budoucnosti.
Tyto platby půjdou vlastníkům Volkswagenu do Německa. Volkswagen si tyto platby může snadno vybrat, ať již formou dividend, nebo tzv transfer pricing, to znamená oceňováním součástek a jiných dodávek ve svůj prospěch, a jinými metodami. Václav Žák vidí úspěšný podnik, ale nevidí za jakou cenu.
A nevidí, kdo tu cenu zaplatí. Když jeden podnik dostane výhody, ostatní podniky jsou automaticky znevýhodněny. Daně někdo zaplatit musí. Když ne Škoda, tak je zaplatí místo ní třeba Prazdroj nebo pan Novák. A odkud Václav Žák ví, že by Prazdroj nedokázal ty peníze zhodnotit daleko lépe než Škoda?
Experti, kteří vybrali k hýčkání Škodu, se mohli mýlit. Je výroba aut to nejlepší pro Českou republiku? Kdo to může dokázat? A přesto experti dali Volkswagenu roční příjem po odečtení inflace 250 milionů marek v dnešních penězích, které budou čeští občané splácet po desítky let.
To je, jako by vaší rodině někdo vzal za každý rok vašeho budoucího života dva tisíce korun. Myslíte, že ti experti to udělali nejlépe? Neplatili byste raději dva tisíce korun do vlastní kapsy? A, pokud byste chtěli získat know-how německých expertů, nebylo by pro vás výhodnější dobře zaplatit sto expertů na několik let, než by vás to naučili, a pak mít příjem z kapitálu šesti miliard marek sami?
Zdá se, že vláda samotná si není tak jista výhodou této privatizace automobilky. Ještě dodnes drží před občany v tajnosti jak původní smlouvu, tak změny ve smlouvě, které si Volksvagen později vynutil, protože nechtěl dostát původním příslibům.
Václav Žák propaguje stejnou privatizaci, jakou prošla Škoda, pro mnoho dalších podniků. Měl by si však spočítat, že takovou štědrost, jakou česká vláda prokázala Volkswagenu, by si jednoduše nemohla dovolit, kdyby ji chtěla uplatnit u mnoha podniků. Jaká daňová zátěž by pak dopadla na daňové poplatníky? Jak velké procento hrubého domácího produktu by pak ročně odcházelo do zahraničí, aby byla taková štědrost zaplacena? Vždyť by to české hospodářství vůbec nevydrželo.
Jistě, podniky, které přešly do vlastnictví zahraničních společností, rostou rychleji. Je to však zásluhou zahraničních společností, anebo je to zásluhou výhod, které jim čeští občané poskytli na úkor podniků ostatních, a tím, že si zahraniční společnosti rozebraly ty nejlepší podniky?
Václav Žák tvrdí, že investice mohl přinést jedině zahraniční investor. Měl by si však ověřit, kolik těch investic zahraniční investoři skutečně přinesli. Celkové tak zvané přímé zahraniční investice byly od počátku roku 1989 do konce roku 1996 asi 6 miliard dolarů.
Avšak jen menší část této sumy tvoří investice přinesené ve smyslu Václava Žáka. To je velmi, velmi nízká suma. Navíc tato částka nezahrnuje dolary, a marky, které si tyto společnosti již neviditelně odvedly zpět do zahraničí v podobě transfer pricing a jinak. Investice byly ve skutečnosti nepatrné, ale pro české občany mimořádně drahé, a tito budou platit za hloupost své vlády a svých expertů po mnoho let.
Samozřejmě, že je úplně v pořádku, když si zahraniční společnost koupí český podnik na fungujícím trhu. Jenže takový trh nemůže existovat bez účasti domácích úspor na stáří, které v České republice převyšují pět tisíc miliard korun, a které Václav Žák považuje za virtuální. Vyloučením této obrovské poptávky z trhu vláda trh zničila, způsobila krach cen kapitálu, a tak zavinila, že kapitál v obrovské hodnotě byl rozdán, například i komisí expertů firmě Volkswagen, za absurdně nízké ceny.
Restrukturalizaci podniků bylo možno provést bez převodu do zahraničního vlastnictví. A podstatně laciněji. Zahraniční společnosti přinesly nepatrné investice. Privatizace komisí expertů přinesla arbitrární rozhodnutí zvýhodňující vybrané podniky na úkor ostatních, a na úkor českého hospodářství jako celku. Privatizace do vlastnictví zahraničních společností, aniž byly tyto společnosti vystaveny při koupi konkurenci domácích úspor na stáří, vedla k obrovským ztrátám pro české občany.
Když prodáte svůj dům, a půjdete za stržené peníze na měsíc bydlet do nejluxusnějšího hotelu, bude se vašemu pětiletému děcku zdát, že jste udělali ten nejlepší tah na světě. Jakého rozčarování se ale dožije, když po měsíci bude muset bydlet v tom nejhorším pronájmu. Stejné krátkozrakosti se dopouští Václav Žák. Vidí okamžité výhody jednoho podniku, ale nevidí nevýhody, které to přináší ostatním podnikům a celému hospodářství, a nevýhody, které to přinese v budoucnosti, až dojde ke splácení.
Druhou efektivní metodou je podle Václava Žáka rozdávání podniků manažerům za různé přísliby. Takzvané vytváření reálných vlastníků. Mečiarův model. Samotný pojem vytváření reálného vlastníka je nesmysl: Každý majetek má v každém okamžiku reálného vlastníka. Vlastníka nelze vytvářet, jen měnit.
Co Václav Žák ve skutečnosti míní, je dát podnik manažerům, aby jej nerozkradli. Jak ukazuje denní praxe ve všech civilizovaných zemích, na to, aby podnik nebyl rozkraden, není třeba jej věnovat manažerům.
Také podnik nemusí manažeři vlastnit, aby podnik prosperoval. Manažery je třeba motivovat spravedlivou odměnou za dosažené výsledky a ne odměnou předem, než bylo výsledků vůbec dosaženo, a navíc odměnou tak, že se vezme druhým bez jakékoli náhrady. To je motivace k bezprávnímu chování, a ne k výkonu.
Ve skutečnosti je jen nepatrný rozdíl mezi privatizací na Slovensku a privatizací v České republice. I v České republice skončilo velké procento podniků v rukou jejich manažerů, dnešních politických přátel dnešní české vlády. Koho asi ti nomenklaturní privatizátoři volí, a které politické straně dávají peněžní dary?
Václav Žák nazývá úspory českých občanů na stáří virtuálními. Tím naznačuje, že jsou něco, co se v počítačové terminologii nazývá virtual reality. Zkrátka vypadají podle něj jako realita, ale nejsou. Něco, co podle něho není reálné, ovšem není možno použít na zakoupení kapitálu. Tudíž, podle něho, privatizace za úspory na stáří nebyla možná.
Stejného druhu úspor na stáří, jaký mají čeští občané, bylo však nedavno použito v privatizaci majetku v jiných zemích. V Chile, Peru, Argentině, a do značné míry i ve Velké Británii. A chystá se k tomu Mexiko. Těmto zemím pranic nevadilo, že se Václav Žák domnívá, že tyto úspory reálně neexistují.
V České republice je představa nereálnosti úspor na stáří značně rozšířena. Přitom je světový kapitál vlastněn převážně úsporami na stáří. To je proto, že úspory na stáří jsou daleko daleko největší částí všech úspor. Každý člověk, až na malé procento výjimek, musí během aktivního života vytvořit víc, než spotřebuje, aby si zaplatil dlouhé období stáří.
I ve východní Evropě si lidé museli uspořit na stáří. Vytvořit během aktivního života víc, než spotřebovali. Tuto nespotřebovanou produkci dali státu, výměnou za záruku, že o ně bude postaráno ve stáří a budou dostávat starobní důchod.
Jak to mohu dokázat? Představte si, že by byli přesvědčeni, že žádné starobní zabezpečení nedostanou. V tom případě by jim musel jejich zaměstnavatel vyplácet mzdy vyšší o tolik, aby si mohli vložit například do banky dostatek prostředků na zaplacení stáří. A banka by tyto prostředky musela půjčovat státu a podnikům, aby z nich obnovovaly a vytvářely kapitál.
Jelikož jim však stáří zabezpečoval stát, odváděli lidé to, co vytvořili navíc, státu, prostřednictvím různých daní a cenových úprav. Přímá výměna. Něco za něco. Dostanu zabezpečení ve stáří za část mé produkce dnes. Spotřeba odložená na budoucnost. Úspora.
Stát tyto prostředky použil na obnovu a vybudování nových podniků, aby byl schopen svému závazku dostát. Stát se tak choval jako penzijní fond: Vybíral příspěvky, investoval aktiva a vyplácel starobní zabezpečení. S jediným rozdílem proti tržnímu hospodářství: Tento penzijní fond byl jen jeden.
Když byly podniky prodány za absurdně nízké ceny, ztratil fond majetek, na kterém byla založena jeho schopnost fungovat, ale jeho povinnosti zůstaly. Aby mohl vyplácet penze, nahradil stát ztracené příjmy z kapitálu daní. Vzal daňovým poplatníkům, aby mohl zdarma dát novým vlastníkům kapitálu.
Existenci úspor na stáří ve východní Evropě budou popírat hlavně ti, kdo mají zájem, aby bylo zastřeno životně důležité propojení mezi úsporami na stáří a kapitálovým trhem. Budou to lidé, kteří v tomto procesu zbohatli.
Rovněž členové dnešní a předešlých vlád, aby zakryli katastrofu, kterou nespravedlivou privatizací způsobili, a také, aby se vyhli její nápravě a trestu.
Ve vyspělých hospodářstvích západního světa o vychodoevropských úsporách na stáří cudně mlčí. Nechtějí totiž své podniky vystavit konkurenci, ke které by nutně došlo, kdyby těmto úsporám nebylo bráněno ve vstupu na kapitálový trh. Překazili by tím svým podnikům příležitost koupit východoevropský kapitál za zlomek hodnoty.
Od roku 1990 jsem mnohokrát upozornil na nutnost umožnit přístup českým úsporám na stáří na kapitálový trh. Bez nich je spravedlivá privatizace vyloučena, protože jimi byl kapitál vytvořen a kromě nich neexistuje nikdo, kdo by byl schopný a ochotný koupit kapitál za odpovídající cenu.
Když je kapitál privatizován za zlomek ceny, kterou by dosáhl na trhu, na kterém se účastní úspory na stáří, jsou tím vyvlastněni všichni, kdo musí nahradit příjem z tohoto kapitálu ve státní pokladně.
Kdyby byla například Škoda s daňovými subvencemi prodána Volkswagenu v roce 1992 za pět miliard marek, tak by k vyvlastnění nedošlo, protože namísto příjmu ze Škody by do pokladny plynul přibližně stejný příjem z pěti miliard marek.
Avšak když je příjem ze Škody a daňových subvencí dán za zlomek pěti miliard, tak tento zlomek nedostačuje, aby pokryl výdaje, které před tím pokrýval příjem z rozdaných aktiv.
Tento deficit musí někdo zaplatit. Musí se od někoho jiného vzít. Například daňový poplatník zjistí, že jeho rodina musí vyžít z ročního příjmu o dva tisíce korun nižšího do konce jeho života a i života jeho dětí. Někdo tak dostává a někomu se ubírá. A celkový přesun majetku jedněch do vlastnictví druhých se týká veškerého českého kapitálu. Nespravedlivý přesun bohatství, které by se na normálním kapitálovém trhu prodávalo za víc než pět tisíc miliard korun v dnešních penězích.
V tržních hospodářstvích je většina úspor na stáří investována na kapitálovém trhu. Prostřednictvím mnoha navzájem si konkurujících institucí a i jednotlivci samotnými. Hospodářství, ve kterém jsou úspory na stáří vyloučeny z kapitálového trhu je ochromeno.
Jeho kapitálový trh nemůže shromažďovat úspory na stáří a přidělovat je podnikům na investice na základě tržní konkurence. Nemůže správně oceňovat každý jednotlivý kapitál, ani jiná zboží a služby. Nemůže ani správně oceňovat měnu.
Na daňové poplatníky jsou uvaleny ochromující daně, které musí nahradit příjem z kapitálu rozdaného zdarma. Daňová zátěž je až o třetinu vyšší, hlavně proto, že na daňových poplatnících zůstala povinnost vyplácet starobní důchody, zatímco příjmy z kapitálu, kterým si lidé tyto důchody zaplatili, byly rozdány někomu jinému. Vláda tím vytvořila vnitřní dluh přes pět tisíc miliard korun. Tak neefektivní struktura hospodářství omezuje hospodářský růst.
Když i méně rozvinuté země, jako třeba Mexiko, dokáží umožnit dosud státem spravovaným úsporám na stáří přístup na kapitálový trh, dokázala by to i Česká republika: Pro každého občana bylo možno vypočítat výšku jeho pohledávky u státu, dnešní cenu všech jeho budoucích starobních důchodů, které si již odpracoval.
Takový výpočet dělají britské penzijní fondy pro své členy denně a je poměrně jednoduchý. Tato částka by byla občanovi převedena v podobě státního cenného papíru pojištěného proti inflaci, státní obligace, na účet v soukromém penzijním fondu podle jeho výběru. Za to by fond převzal odpovědnost za vyplácení jeho budoucího starobního důchodu. Občan by pak další příspěvky platil svému fondu.
Penzijní fondy, kterých by vzniklo několik set, by použily takto shromážděné státní obligace v privatizaci. Koupily by za ně podniky ve vzájemné konkurenci na otevřeném trhu. Takové konkurence se mohly účastnit i zahraniční podniky, protože by v tom případě nebylo nebezpečí, že vykoupí kapitál pod cenou. Privatizace touto metodou mohla proběhnout během dvou let včetně veškeré přípravy. A zahrnovala by nejen státní aktiva, ale i pasiva.
O každou takto za kapitál vykoupenou obligaci by se snížilo vnitřní zadlužení státu, a tím daňové zatížení. Je pravděpodobné, že za kapitál mohl stát vykoupit všechny tyto obligace. Celé břemeno důchodového zabezpečení by se tak přesunulo do soukromého sektoru. Daně by klesly.
Kapitálový trh by dostal stejnou strukturu, jakou má ve vyspělých zemích. Nikdo by nebyl privatizací poškozen. Ale hospodářství by získalo. Jeho struktura by se natolik zlepšila, že by, podle zkušenosti jiných zemí, mohlo růst každý rok o čtyři procenta rychleji. A s tím i životní úroveň. Kde mohlo být české hospodářství dnes a kde za deset let.