| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
14.8.97 Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Časopis TAMTO je možno objednat na adrese Ami studio, Štefánikova 78, 612 00 Brno, tel/fax 05-4121 4100, E-mailová adresa: tamto@nadace.fdnbr.cz. JČ)
Andrew J. Stroehlein pro revui TAMTO
Co je to demokracie? Bylo jí už v České republice dosaženo, nebo je jí souzeno vězet v "transformačním" nebo "přechodném" období (jak mnozí političtí analytici tuto éru ve střední a východní Evropě nazývají)? Jak poznáme, kdy už země transformovala?
Všichni demokratičtí politikové už od Jeffersona poukazovali na důležitost svobody slova pro demokracii, takže bude jen logické prozkoumat stav svobody slova v českých médiích, a posoudit tak zdraví demokracie v této zemi.
Jediným problémem takového šetření je (máme-li být poctiví), že předmět zkoumání musíme nevyhnutelně podrobit porovnávání. Jakým metrem ale měřit svobodu slova? Je svoboda slova v České republice stejná jako na Západě? A co je nejdůležitější, co znamená svoboda slova pro onen "Západ", který se Středoevropané, usilující o integraci, neodvažují kritizovat?
O svobodě slova bylo už vyřčeno tolik blábolů, že se zapomíná, proč je pro demokratický systém tak důležitá. Zajisté je to víc, než jen možnost zakřičet si z okna "Pryč s vládou!", i to k ní však patří. Svoboda projevu je pro demokracii nezbytná z více důvodů.
Za prvé, základní zprávy musí být šířeny tak, aby lidem umožňovaly informovaný výběr - jak politický, tak ekonomický. Někdy je to prezentováno jako svoboda přístupu k informacím, ale to je evidentně pouze podmnožina svobody slova, jelikož společnost musí mít jednotlivce specializované na shromažďování a šíření informací jiným. Všichni přece nemůžeme být reportéry a skutečnost, že někdo může získávat informace, má jen malý význam, pokud je nemůže sdělit jiným. Tyto zprávy a informace pomáhají formovat vzdělanou veřejnost, která potom může činit racionální informovaný výběr v politice a podnikání.
Druhým, významnějším důvodem je skutečnost, že svoboda projevu a zejména svoboda tisku podporují společenský pokrok a udržují jeho životnost a svěžest. Děje se tak třemi způsoby: poskytováním rozsáhlého výběru zábavy, ohlašováním techn(olog)ických alternativ a nabídkou politické volby.
Fakt, že otevřený tisk, rádio, televize a jeviště poskytují zábavu by měl být zřejmý. Ta zábava může být poučná nebo banální, ale každopádně přenáší ke čtenáři, posluchači nebo divákovi sdělení, ke kterému by jinak sám bez pomoci knihy, rozhlasové relace, televizního pořadu nebo hry nedospěl. Tak narůstá schopnost jedince překračovat limit svého rozhledu a uvědomovat si život mimo vlastní každodenní nudu. A nyní se můžeme přít, zda jsou některé formy zábavy hodny našeho času a zvolit podle toho osvětu nebo banalitu.
Otevřená média jsou také zásadním předpokladem technického pokroku. Jistá úroveň ověřených a aktuálních technických informací je nezbytná pro jakýkoliv obor studia. Jen stěží by člověk snášel omezení přístupu k novátorským technologickým informacím, pokud chce ve svém oboru postoupit kupředu.
Důležitější než poskytování zábavy a ohlašování techn(ologi)ckých alternativ však je, že svoboda slova tím, že ponechává politickým alternativám otevřené dveře, udržuje aktivitu politického života. Jistí metody transportu nových myšlenek do zavedených politických stran. Vytváří volnou tribunu, na níž se mhou vynořit i nové politické strany. Dokonce dává prostor úvahám o vážných a významných změnách politického systému.
A to je klíč k pravé demokracii, důvod, proč stojí systém demokracie nad jinými: Demokracie je institucionalizovaná politická změna. Je ustáleným prouděním. Stabilizovanou labilitou.
Politické systémy, jež mají zabudovanou změnu, mají ohromnou výhodu přes těmi, které ji nemají. Systémy, jež změně brání, produkují arogantní a zkorumpované vůdce. Taková stagnující politika potlačuje zdravé společenské konflikty, které hrozí překypět do násilí mezi skupinami, které soupeří o politickou moc, ale pro své stísněné frustrace nemají jiný ventil, než vyrazit do ulic. Demokratický systém bere v úvahu konfliktní společenská řešení, dovoluje mírovou změnu politické moci, a tak plní úlohu ventilu parního kotle společnosti.
Svoboda slova je podstatná institucionalizováním politické změny, protože politickým činitelům umožňuje naslouchat a oslovovat členy společnosti, odhalovat důvody jejich nespokojenosti a reagovat na ně politickými změnami. Umlčte ty hlasy a uzavřete si dveře k pokojné změně. Lidé pak mají jen jedinou volba: násilí davu.
To je, abych tak řekl, teorie svobody slova ve skutečné demokracii. Realita, jakou máme dnes, je poněkud odlišná.
Proč píšu všechny ty žvásty o svobodě slova a svobodě tisku v tomto magazínu? Kdo by si měl význam svobody slova uvědomovat lépe, než Češi, kteří trpěli celá desetiletí cenzurou tisku a omezením informací všeho druhu. Ale to už je přece minulost, ne? Běž to vysvětlovat lidem do Barmy nebo do Číny nebo někam, zpozdilý Američane. My Češi jsme teď na "Západě" a jsme zrovna tak svobodní, jako kdekoliv v "normálu" a na Západě.
Souhlasím. Česká republika už nezná ony nejbrutálnější a nejneomalenější formy cenzury. Souhlasím, že Barma a Čína doposud trpí režimem, jenž užívá ty nejprimitivnější metody cenzury. Dokonce i přes nemalé obtíže při získávání informací o trhu s cennými papíry, přes jeho nedostatečnou transparentnost, přesto souhlasím, že pokud jde o svobodu tisku, je na tom ČR víceméně stejně jako USA. Otázka ve skutečnosti stojí takto: co to znamená?
Možná bude užitečné pořádně se podívat na ten "Západ", ke kterému se všichni hrdě hlásí. Jaký je stav svobody slova například ve Spojených státech?
Jistěže, nikde v historii USA nenajdeme nic podobného komunistickým cenzorským úřadům, v nichž cenzuře podléhal dokonce i seznam toho, co bylo cenzurováno. V zásadě tu nemáme žádné vládní úřady, které by gumovaly historky v novinách nebo dávaly do stoupy celé náklady podezřelé literatury (literatura nestojí v USA nikomu za takovou pozornost). Takováto institucionalizovaná cenzura u nás nikdy neexistovala. Řekl bych "díky bohu", jenže žádný bůh s tím nemá co dělat. Lidé za tu svobodu slova bojovali od počátku existence této země, takže by bylo lepší děkovat jim.
Ne, Amerika nikdy nepěstovala onu tupou primitivní cenzuru, kterou Češi až příliš dobře znají. Ale to neznamená, že je americký tisk svobodný. Zdaleka ne. V USA není přípustná přímá cenzura, přesto tu ale vážná omezení svobody slova existují. Prostředky, jimiž se těchto omezení dociluje, jsou jen jemnější.
Stěží někoho překvapím odhalením, že "koho chleba jíš, toho píseň zpívej", ale je důležité si uvědomit, jak to ve Spojených státech funguje v každodenní praxi, když jde o reklamu a masmédia. Inzerenti, téměř vždy nadnárodní konglomeráty, financují veškerý materiál, který nazýváme média - tisk, film a televizi. Inzerenti často hrozí stažením své podpory televiznímu pořadu, pokud obsahuje materiál, s nímž nesouhlasí nebo s nímž nechtějí být spojováni. Ta hrozba sama obvykle stačí na to, aby noviny stáhly článek nebo aby producent pořadu změnil scénář, vystřihl spornou pasáž anebo rovnou celý pořad vyřadil.
Pro zajímavost, to se přihodilo právě v době, kdy píšu tento článek. V jedné situační komedii se objevila bezvýznamná epizodka, v níž hlavní postava přiznává, že je lesbička. Nepíšu o filmové scénce s lesbickým sexem. Ta herečka prostě řekne, že je homosexuální - nic víc. To téma je ale jednoduše příliš radikální pro puritánskou Ameriku (ano, Madonna neMadonna, část americké populace je pod velmi silným vlivem puritanismu). Inzerenti se pod tlakem sice malé, ale o to hlasitější skupinky fanatických náboženských extremistů, rozhodli svou reklamu stáhnout.
Obvykle by se takový případ řešil někde v zákulisí a producenti a inzerenti by se nějak dohodli, jestli inscenaci úplně zrušit, nebo jen upravit scénář ke spokojenosti sponzorů. V tomto případě to však vyšlo najevo, protože ona herečka (která je i ve skutečnosti lesbička) se odmítla vrátit na scénu, a snad i proto, že když už to bylo venku, producenti si uvědomili, že kontroverze by mohla pomoci zvýšit upadající rating seriálu.
Momentálně to vypadá, že ten pořad poběží dál podle plánu, ovšem bez reklam některých společností, které ho původně měly podporovat. Té herečce a producentovi bylo telefonicky vyhrožováno smrtí. Je velmi nepravděpodobné, že by se nějaký budoucí pořad na kterémkoliv kanále zabýval lesbickým tématem, které pouze nějaká neandrtálská parta křesťanských fanatiků nedokáže tolerovat.
Další "kontroverzní" témata televizních pořadů a hollywoodských filmů bývají běžně zapovězena z podobných důvodů. Existuje mnoho "nezmiňovatelných" témat. TV producentům je dovoleno zajít pouze tam, kde inzerenti budou platit. Hollywoodský filmový průmysl financuje pouze "bezpečné" scénáře s vyzkoušenými (obehranými) fabulemi. Je tu ještě někdo, koho udivuje uhlazenost amerických filmů a televize?
Fanatičtí náboženští fundamentalisté mají v USA menší podporu, než Sládek v ČR. Umíte si představit, jak sládkovci přesvědčí inzerenty, aby stahovali své šoty z programu ČTV nebo zasahovali do scénářů komedií, jen aby vyhověli extremistům? To dělají extremisté v Americe pořád. Je docela dobře možné, že pokud jde o masovou zábavu, je na tom ČR lépe, než USA.
Zábava není samozřejmě prioritním problémem. Jak už jsem zmiňoval, pravá demokracie potřebuje svobodu slova především kvůli otevřené výměně myšlenek, jež je nezbytná, mají-li politické změny ve společnosti probíhat pokojně. Je celkem jasné, že omezení této svobody představuje jistou hrozbu demokracii (institucionalizované politické změně). Nemám na mysli výkřik "Hoří!" v přeplněném divadle, často zmiňovaný v klasické debatě o svobodě projevu jako ukázka svobody, jakou by neměl nikdo mít (pokud ovšem v divadle doopravdy nehoří). Jde mi o meze politické debaty a tyto limity jsou zřetelně vidět v obou našich zemích.
Na prvním místě tu máme limit ve slovníku. Kvůli nešťastné české historii posledních desetiletí jsou některá slova očividně nevyslovitelná. Zkuste zmínit "komunistický", "Marx", "sudetský Němec" nebo dokonce "třetí cesta" v jakékoliv pozitivní souvislosti a v ČR se dočkáte spíše pěstního souboje, než politické diskuse. Už slyším to reptání svých českých čtenářů, ale ujišťuji vás, že nejsem zastáncem žádné ze zmíněných věcí. Pouze tvrdím, že ti, kdož tyto věci podporují, mají právo vystoupit v masmédiích a uvalením pošetilého tabu na jistá slova se nic neřeší.
I Sládek, Grebeníček a Falwell (jeden americký náboženský cvok) mají právo být slyšeni. Bez ohledu na to, že je všechny mám za pomatence, budu bránit jejich právo mluvit. Nemá smysl zakazovat určitým lidem mluvit ani vyloučit určité názory z veřejné rozpravy, protože to jedině zvyšuje jejich mystickou přitažlivost pro vnímavé mysli a v konečném důsledku to přinese ještě větší podporu těm pomatencům. Ať si lidi poslechnou, jací jsou to vlastně šašci.
Možná je česká historie pramenem té přílišné obavy důvěřovat lidem do takové míry. Vlastní historie může vést české politiky a intelektuály k nedůvěře v lidi. Je-li tomu tak - pokud jednotlivci nedůvěřují "lidu" - pak to s demokracií v České republice daleko nedojde.
Amerika má také svá zapovězená slova. Z uvedeného příkladu vysvitlo, že tolerujete-li slovo "lesbická", jste předmětem útlaku. To ale zřejmě nebude jediné tabu.
Pojem "liberální" je v USA zvláštním příkladem. "Liberální" v americkém slova smyslu neznamená totéž co v evropském. V Americe se nevybavuje spojení s liberalismem ekonomiky laissez-faire a svobodné společnosti. "Liberální" je v Americe v podstatě zakódované označení pro "socialistický" nebo "komunistický". To slovo je natolik ožehavé, že se někdy říká "the L-word", aby nemuselo být vyřčeno.
Vyloučení slova "liberální" z širší obecné mluvy je zvláštní, leč příznačné pro zemi založenou na tom, co by Evropané nazvali liberální demokratickou tradicí. Ponejvíce za to mohou samozvaní "konzervativci", kteří často zastávají principy, jež by jinde byly nazývány ekonomickým liberalismem, kteří se ale snaží omezovat osobní svobodu ve smyslu (evropské) liberální agendy. Spojili "liberalismus" a "komunismus" tak, že si žádný veřejný činitel nemůže dovolit nálepku "liberál". V USA by to znamenalo politickou smrt. Smysluplná veřejná debata o historii euroamerické politiky a jejím významu pak evidentně není možná.
Netřeba plýtvat slovy, aby bylo zřejmé, že nejen sama slova, ale celá témata jsou takto vymezena. Atakována nejsou jen slůvka "lesbická" nebo "liberální", ale alternativní myšlení vůbec. Cokoliv, co nelze podřídit omezenému slovníku přípustné veřejné debaty, nebo se snaží vyjádřit odlišný pohled, nikdy nedorazí k masovému publiku, anebo je to zkrátka ze scény násilně smeteno.
Velmi pěkně to ilustruje nedávný článek miliardáře George Sorose v únorovém čísle Atlantic Monthly (na Webu v angličtině nebo v českém překladu). Ta stať byla poměrně dlouhá a trochu akademická, ale v zásadě načrtla dva hlavní závěry. Za prvé, že čistý kapitalismus je mýtus, nemůže ho být dosaženo a vždycky bude nutný jistý stupeň státní intervence do ekonomiky. Argumentoval proti příliš zjednodušenému pojetí syrového kapitalismu, který dnes bývá prezentován jako jakýsi ideál a dáván za vzor stejným způsobem, jako kdysi komunismus. Bezmyšlenkovité vzývání a věrnost jakékoliv ideologii by vedlo k pošetilým rozhodnutím, napsal. Soros uprchl z komunistického Maďarska, takže otročení ideologii zná z první ruky.
Za druhé napsal, že lidé musí tolerovat jiné názory, i když odporují jejich vlastním. "Nikdo nemá monopol na pravdu" zněl jeho zásadní výrok.
Zní to všechno neškodně a místy to nepostrádá logiku. Americký byznys na to však reagoval jedovatě.
Americký obchodní magazín Forbes krátce poté, co jeho článek vyšel (7.dubna 1997). Podle Forbesu je Soros zodpovědný za všechno zlo v Evropě, od nepokojů v Albánii po návrat maďarských postkomunistů k moci. Soros je zatracován za poskytnutí podpory Miklosi Vasrhelyimu. "Díky Georgi Sorosovi stoupá tento bývalý komunista opět vzhůru," prohlašuje Forbes.
Na faktu, že Vasrhelyi byl tiskovým referentem, pracoval po boku Imre Nagye a po vpádu sovětských tanků do Maďarska v roce 1956 narozdíl od Nagye unikl oprátce, Forbesu asi nesejde. Jemné nuance se spláchnou. Pro Forbes magazín komunista je komunista je komunista. Byl tedy Dubček to samé co Gottwald? Co říkal Forbes Dubčekovi v čele československého Federálního shromáždění v letech 1989 až 1992? Takový nedostatek porozumění pro nuance vede k mentalitě honu na čarodějnice.
Proč Forbes zahájil útok na Sorose? Ačkoliv je Soros kapitalista par excellence, rozešel se s hlavním proudem ideologie kapitalismu. Už jen za to, že zpochybnil absolutní dokonalost čistého kapitalismu, je Soros lynčován americkým ekonomickým tiskem. Jistě, jiní říkají podobné věci už léta, jenže nemají Sorosův formát (tj. peníze), aby to bylo publikováno a čteno široko daleko. Tady ale došlo k závažnému porušení pravidel a Soros musel být veřejně bičován.
Inkvizitor Forbes ocejchoval jeho článek jako "domýšlivé a nesrozumitelné mudrování" a dožadoval se na Sorosovi vysvětlení. Soros se měl kát nebo přinejmenším sklonit před sobě rovnými, za to, že vybočil z řady. Přiměli ho, aby do Forbesu napsal: "Ten článek nebyl správně pochopen. Nenapadal jsem kapitalistický systém. Útočil jsem na excesy kapitalistického systému. Na to se jeho inkvizitor ušklíbl sarkastickým "Oh" a dál toho kacíře verbálně napadá. Dokonce naznačuje, že Soros je duševně nepříčetný.
Nezní vám to nějak povědomě?
Nechci tu pět chválu na George Sorose. U mne má vroubek už proto, že je miliardář, ale tento muž jistě není ztělesněním všeho zla. Samozřejmě má stejné právo zveřejnit svůj názor jako kdokoliv jiný.
Jak mnozí Češi bezpochyby vědí, Soros nalévá stovky miliónů dolarů do Střední a Východní Evropy. Není to sice ten Druhý Marshallův plán, který Středoevropané od Západu s nadějí očekávali, ale je to rozhodně víc, než dávají některé západní vlády a zcela jistě víc, než kolik Steve Forbes (vydavatel Forbesu) - pokud zrovna neorganizuje čarodějnické hony na umírněné kapitalisty - investuje do reklamy v oné báječné televizi, kterou si v Praze pořídil ten usilovný hoch a vzorný kapitalista Železný.
Je podivné, že ačkoliv článek tak kacířský vyšel v mainstreamovém tisku v USA (a dokonce ještě větší publicity se mu dostalo v Británii), nezdá se, že by vyvolal velkou pozornost v České republice, kam je zacílena značná část Sorosovy charity. Rád bych věděl, kolik Čechů ten článek četlo. Určitě to byla novina, že kapitalista světového formátu a současně filantrop se slabostí pro Střední Evropu kritizuje kapitalismus, takže to muselo v některých větších českých denících nebo magazínech vyjít. Mohu vám ale prozradit, že na internetovém fóru webového deníku Neviditelný pes, jinak velmi živém, o tom nikdo diskutovat nechtěl. Ohlušující ticho. Proč?
Jednoduše ze stejného důvodu, z jakého Forbes napadl Sorose. Ten článek je pro konformní myšlení kacířstvím. Možná na tom něco je, že thatcherismus je omyl a vede k určitým problémům, dost možná. Ti "nouveaux riches", kteří se k elektronickým fórům v České republice připojují, nemají v úmyslu kousat do ruky, která je krmí. Mají za sebou dlouhá léta praxe směny konformity za komfort a vědí, že by neměli z řady vyčnívat. Ukázněná parta.
Tím se dostáváme k jádru tématu svobody slova v moderní společnosti. Jestliže se lidé bojí promluvit - ze strachu z narušení řady, ze strachu z napadení, udělají-li to - je to opravdu svoboda projevu.Ta neochota mluvit otevřeně a strach říci něco odlišného stále působí na mnoha úrovních a v různých souvislostech.
Americký lingvista a politický analytik Noam Chomsky adresoval mnohá svá vystoupení mediální manipulaci v současné Americe. Byl kritický k americké angažovanosti ve Střední Americe v 80.letech, například když stála životy desítek tisíců nevinných v Salvadoru, Hondurasu a Guatemale. Pečlivě vysledoval, jak dezinformace Reaganovy a Bushovy administrativy zavčasu obracely směr debat pryč od hrůz amerického angažmá.
Takové dezinformační kampaně běžely i během války v Perském zálivu, kdy novináři u spojeneckých ozbrojených svazků přebírali tiskové zprávy Pentagonu, aniž by jejich obsah ověřovali v poli. Hlavní informační zdroje například nikdy nezveřejnily, že rakety Patriot, považované za téměř dokonalé likvidátory íráckých střel SCUD ve vzduchu, byly ve skutečnosti proti SCUDům takřka k ničemu. Ovšemže, nakonec to velké noviny otiskly - o pár let později, poté, co massachusettský výrobce Patriotů získal tučné kontrakty založené na falšovaných prospektech o jejich účinnosti z pentagonských press releases.
Ovšemže informace o hrůzách amerického angažmá ve Střední Americe i pravda o válce v Perském zálivu byly přístupné kdykoli a komukoli, kdo byl ochoten studovat i jiný tisk než mainstream. Ale těm, kdo čtou jen New York Times, Washington Post nebo jiné noviny tohoto typu, měly takové informace ještě pár let zůstat utajeny. Tak to se zpravodajstvím v Americe chodí: jestliže se zpráva neobjeví ve dvou či třech hlavních denících, tak to prostě není "news" a žádné jiné noviny v zemi už o ni zájem neprojeví. Televize jakbysmet.
Články ve většině českého tisku prozrazují podobné schéma. Kupte si ve stejný den čtyři celonárodní deníky a bude vám jasné, jak to myslím. Všechny hlavní články budou stejné - někdy dokonce nachlup stejné, budou-li převzaty přímo z ČTK. Všechny budou rozvádět stejné příběhy, které ten den stály za zveřejnění. Stejné to bude i v televizi (s výjimkou Novy, jež uvede své noční zprávy hodnotnou informací, že v Košťálci kdosi vešel do obchodu a u pokladny masturboval).
Pojem "spin" představuje americkou analogii médií a baseballu. Když se v baseballu nadhazuje, hráč udělí míči nějaký spin (rotaci, faleš), takže pak letí kýženým směrem. Skrze tiskové zprávy a přes různé "think tanks" a komentátory vstupuje sdělení do veřejné sféry již určitým způsobem zabalené. Předkladatelé těchto sdělení k nim rovnou přibalují své vlastní interpretace. Té přibalené interpretaci se říká "spin". Tisk takové příspěvky akceptuje, bohužel často bez dalších otázek.
Současná média nejsou předmětem manipulace nějakého spiknutí temných sil. Jsou to právě média, jež vedou stádo, a vůdci samotní jsou pod silným vlivem všelijakých "sólokaprů" a "úniků informací" z vlády a od papalášů průmyslu. To vůdci dávají pokyn, že něco je "zpráva". Velká média ji pokorně zapisují. Ostatní je následují. Všichni pak věří, že to je "zpráva". Tož to zpráva je.
Je to dost deprimující vzhledem k tomu, jak jsem na začátku teoretizoval o reportérovi jako očích a uších národa. Chová-li se jako domácí pudl a ne jako hlídací pes, k čemu je potom čtenářům a divákům dobrý? Znovu připomínám, že přece všichni nemůžeme být investigativními žurnalisty. Je tedy demokracie odsouzena k záhubě? Chomsky a jemu blízcí malují věru beznadějný obraz a kromě své tvrdé kritiky nabízejí jen málo řešení. Já jsem o něco optimističtější.
Nic není ztraceno, pokud si osvojíme kritičtější úsudek o tom, co jsme přečetli, a pokud sledujeme mnohem více rozmanitých zdrojů. Je v nich více informací, než máte vůbec naději najít - nedostatek zdrojů nemůže být překážkou. Informace tu jsou. Jen se musíte líp podívat.
Možná bude potřeba naučit se další jazyk. To nemá být jen rada pro Čechy a jejich "malý" jazyk, výslovně to lze doporučit i těm, jejichž mateřštinou je angličtina (native English speakers), protože až příliš často bývají svým rodným jazykem hermeticky utěsněni. English speakers by se měli učit dalším jazykům jako každý jiný.
K vyhledávání zpráv a ověřování informací z tištěných zdrojů lze použít Internet. Proč byste například měli věřit tomu, co jsem tady napsal o Sorosovi a Forbesu? Všechny ty texty jsou na Síti. Ovšem, přístupu k Internetu brání jistá finanční bariéra. Většina lidí k němu ještě připojená není. Jako v každém jiném informačním zdroji, i v něm je na 75% blbostí, ale vedle nich jsou i věci, které stojí za to, pokud si můžete přístup dovolit. Připojení všech českých středních škol v ČR k Internetu je reálné již v blízké budoucnosti. Lidé by ale měli být schopni za takové věci bojovat, což znamená být politicky aktivní.
I když jste odkázání jen na tištěné slovo, alternativní magazíny TAMTOho typu představují nezbytné vitamínové doplňky k oné kaši, kterou nás ládují stránky deníků a televize.
Kde se dají získat objektivní informace? Nikde. Je třeba zkoumat rozličné zdroje, porovnat je a vzít v úvahu i to, kdo je publikoval - tak lze získat jasnější obraz událostí doma i ve světě.
Jakkoliv to bylo pro svobodu slova a přístup k informacím zásadní, zrušení komunistické cenzury znamená pro Čechy teprve první krok na cestě k "Freedom of Speech". Otevřená cenzura je minulostí, nadešel čas sofistikovanějších metod kontroly informací, tak jak se to děje na onom tolik velebeném "Západě".
Pocit úlevy po létech primitivní cenzury by neměl nikoho uchlácholit, nemysleme si, že svoboda slova už máme. Svoboda slova a přístupu k informacím není černo-bílou záležitostí, otázkou ano-ne. Jde o škálu možností, vždycky bude nutné tlačit na její rozšíření. Češi se připojují k Západu v pokračujícím boji o stále otevřenější informační kanály. A to je zápas, který nikdy nekončí.