Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
15.8.97 Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Učí současná česká škola, která s dětmi probírá a známkuje především "vědecky" pojaté předměty, tomu, aby se české děti dokázaly uplatnit a být rády na světě? K tomu by se potřebovaly už ve škole naučit dobře orientovat jak v situacích běžného života (v rodině, zaměstnání, společnosti), tak samy v sobě - ve svých názorech a postojích. Kdo je to naučí? Kde se v dětech vytvářejí a ověřují názory například na to, jaké jsou příčiny neúspěchu jich samých nebo celého národa třeba v podnikání? Dneska je to aktuální, dospělí dost marně hledají cesty ven z krize, optimismus je střídán beznadějí, nadává se vládě, ale produktivita práce je nízká právě v podnicích. Kdekdo profláká pracovní dobu jak za socialismu a volá po "jistotách", šéfové neumějí řídit podřízené, příliš mnoho podnikatelů žije hlavně pro svůj mobil a tlusté auto...
Hospodářské noviny otiskly 7.7. v příloze Kariéra maličkou zprávu (od M.Bohaté z Centra pro etiku v ekonomii a byznysu AV ČR) o průzkumu citlivosti studentů Vysoké školy ekonomické vůči nešvarům v podnikání. Škoda, že ani neuvedly, kolik studentů bylo ve zkoumaném vzorku. Každopádně to je úkol spíš pro velké agentury pro výzkum veřejného mínění, místo co by zkoumaly, jak se prázdným hlavám líbí nebo nelíbí momentální tvář kdejakého dočasného politika.
Sama tvrzení, studentům předložená k posouzení, jsou však inspirativní: největší vinu na morálních a etických problémech v podnikání spatřují dotázaní v tom, že špatně funguje justice a že byla vadná strategie ekonomické reformy.
Hned za tím stojí svou mírou viny to, že se politické vedení málo zajímá o morálku, že morálka nemá podporu v zákonech a že národ vůbec je demoralizovaný léty komunismu. Teprve potom spatřují dotázaní studenti i vliv lidí s poskvrněnou minulostí na vedoucích místech, vliv české tradice a povahy, to, že dnešní trh nepřeje slušným a poctivým a že se na trhu prosadí pouze bezohlední.
Co to znamená? Domnívám se, že to musíme číst opatrně: Budoucí podnikatelé, ekonomové mají tendenci hledat hospodářskou spásu spíše v mechanických nástrojích k regulaci vývoje společnosti (v zákonech, plánech, v přímé podpoře ze strany mocných), a dlouhodobé kulturní jevy podle nich ovlivnily stav hospodářství méně závažně.
Prý 95% ze studentů volá po aktivním zásahu do morálních problémů! Přitom však prý jako cesty k řešení vidí, zaplaťpámbu, spíše rodinnou a školní výchovu a pozornost médií vůči morálním problémům.
Volat po zásahu a spatřovat příčiny v nedostatku zákonů, a přitom spoléhat na výchovu v rodině a škole - není to rozpor? I ten je však výsledkem výchovy a vzdělávání respondentů: jsou tak naučení... nejen od školy a rodiny, ale celým českým prostředím - už V+W zpívali o spásonosném oslovi, jenž nás hlučně osloví.
Co s tím mají co dělat učitelé? Je na čase účinně se bránit nedomyšlenosti školské politiky a prosazovat jednak už od září na své škole, jednak po celý rok skrze korporativní tlaky (lobování, profesní asociace, spolupráce s vlivnými rodiči ap.), aby se konečně o vzdělávání začalo uvažovat koncepčně:
Nestačí vydávat nové osnovy a vyhlášky o počtech hodin v předmětech, nebo přikazovat, kolik hodin musí kdo učit a která škola se zavře. Musí se dát svobodně myslícím lidem ve školství dost prostoru, aby změnili koncepci vzdělávání a potom i samu vyučovací praxi.
Je potřeba aktivně najít lidi, kteří dovedou myslet o tom, jak vlastně dítě dochází k názoru, že svět nepřeje poctivosti a že skrze zákony a soudy mají být lidi drženi zkrátka. Autory osnov, učebnic, ministerských projektů a vládní vzdělávací politiky musejí být lidé, kteří jsou s to naprojektovat, co se tedy musí ve školství změnit, aby se vrozené mravní vady postkomunistické společnosti dále nedědily, aby lidé přestali spoléhat, že "vedení zasáhne".
Ale jak jim "dát" tu svobodu? Což ji nemají? Takové lidi za nás nikam žádné "vedení" nedosadí - ono je jich v České zemi málo, těch pár už nalezených si politické partaje přeberou nebo odpudí. Na změnu je potřeba, aby si co nejvíc učitelů, nebo rodičů či vychovatelů, řeklo:
"Co si JÁ přes léto připravím, aby od září u mě ve škole, rodině, podniku začalo co nejvíc lidí soustředěně pracovat na tom, že co nejvíc dětí pozná rozkoš z dobře vykonané práce, že loktaření a vyčůranost budou předmětem veřejného opovržení, že pomine strach z vlastních chyb a zmizí potřeba zalhávat?" Na to nestačí vyhlásit cíl a heslo - musíme si to zabudovat do způsobů, jakými dáváme žákům a studentům příležitost hledat si a splnit svůj úkol, jak to navlíkneme, aby museli spolupracovat, a aby se lenost nebo podvádění nevyplatilo a zostudilo, jak budeme s žáky mluvit, abychom je přesvědčili, že strach ze známek je jen chorobným následkem chorobného známkovačství a že já to s nimi budu dělat lidštěji a přece důsledně a náročně...
Mimochodem, jak se to tedy vlastně dělá - znáte ty metody organizace studia nebo způsoby jednání? Jak to děláte vy sami - dejte přece něco k lepšímu pro ostatní! Stačí jeden kousek, nápad, zkušenost.
Existují sice příručky, a dost pěkné (z nakladatelství Portál), ale práci podle nich se vlastně musíme teprve naučit. Něco však už jistě umíme. Je tu taky celý spolek učitelů, případně rodičů, který se výměnou vzdělávacích zkušeností zabývá - PAU (Přátelé angažovaného učení, Senovážné nám.24, 116 47 Praha 1) - ale i tito lidé se výměně zkušeností učí na pochodu, a navíc ve skromných poměrech.
(Kdopak ve školství by mohl vydat aspoň jednou měsíčně kolem tisícovky, a to včetně cestovného, ubytování a stravy, za pobyt na víkendovém pracovním setkání PAU?)
Máme mnozí dovolenou, hlavy si odpočinou, těla se narovnají - nemohli bychom si dřív, než zase zapadneme do vybetonovaných koryt běžného provozu dopřát výlet do zakázaných krajin reformního myšlení? Každé podnikání je výlet do neznáma, a pokud k němu nemají odvahu vzdělavatelé, kde ji vezmou děti?
Prisel cas, aby se svobodne zvolena elita teto zeme neptala obcanu, zda chteji injekci do zadnice, ale aby jim jasne a srozumitelne vysvetlila, jak bezpecnostne ukotvit tuto zemi pro pristi tisicileti.
(Zbyněk Petráček, Respekt)
Jak se chovají čeští vzdělanci, když se setkají s novou informací, která by mohla převrátit jejich dosavadní názory? Jak obstojíme například tehdy, když své názory na různé skupiny obyvatel konfrontujeme s postoji Britů? Dokážeme vést kultivovanou a informovanou diskusi o tom, jak dalece může stát regulovat vysílání soukromých televizí? Kdo jsou ti moudří, kteří by měli rozhodovat za které tupé? Čulíkovy Britské listy jsou oblíbeným zdrojem takových provokativních informací, a reakce, které e-mailem na jejich adresu docházejí, svědčí o tom, že mnohým z nás není jasná naše vlastní pozice a úloha ve společnosti. Vzdělanci jsou jen jednou z vícera elit, které každá evropská společnost má. O povaze a úloze elit musíme mít jasno, pokud se máme jasně dohadovat o otázkách týkajících se společnosti.
Zběžně a jen primitivně načrtnutá kresba v úvodu článku je "myšlenková mapa", kterou jsem si pro diskusi o elitách a jejich úloze ve společnosti přichystal . Ze zkušenosti vím, že pokud se začne diskutovat dřív, než si vzájemně ujasníme, co rozumíme slovem elita (nebo jakýmkoliv jiným pojmem), budeme se buď hádat, nebo vést nezávislé monology. Většina témat, o kterých se v tisku debatuje, by si zasloužila, aby byla uvedena myšlenkovou mapou. Mnohdy by se možná ukázalo, že dál diskutovat netřeba, protože naše chuť se přít byla způsobena jen vzájemným neporozuměním, a nikoli rozdílem v názorech. Těmi případy, kdy by debata opravdu pokračovala, budou jednak témata velmi složitá (jako byly například důchodové fondy a jejich zanedbaná úloha v transformaci hospodářství v České republice), anebo témata, na která máme opravdu různý názor.
(I na konci takové debaty se může ukázat, že se názory vlastně tolik nelišily, ale přínosem je právě to, že jsme nalezli jejich blízkost nebo shodu.) Výsledkem debaty lidí s velmi rozdílnými názory by mělo být poznání těchto rozdílů a hledání takových řešení daného problému, anebo takových postupů v dané věci, aby se pohnula kupředu a přitom aby ti, kdo zastávají názor odlišný od řešitelů, se přesto mohli na veřejnosti chovat a vedle nich žít lidsky důstojně. To jest nikoli jako zlotřilci, ani jako rozbíječi státu, ani jako naprostí hlupáci.
Prohlédněte si prosím mapu: Možná budete chtít leckteré pojmy doplnit, možná najdete některá důležitá spojení, která jsem pominul. Pamatujte prosím, že myšlenková mapa není nikdy nástrojem výkladu a výuky, nýbrž osobního uspořádání myšlenek. Každý si může a někdo musí nakreslit společné pojmy docela po svém, protože úkolem mapy je, aby si každý sám mohl udělat jasno, než se pustí do debaty.
Zprávy o tom, jak se vám nad mapou dělá jasno, velmi uvítám. Připomínám, že v mapě prozatím nejsou zahrnuty právě ony úlohy elit.. K nim dospějeme, až bude shoda v pojmech předcházejících.
(Neuvádím e-mailovou adresu Ondřeje Hausenblase, protože filozofická fakulta UK, na níž pracuje, je nyní, zdá od sítě zcela odpojena - jeho adresa je nefunkční a "mail server kamsi odnesli". Tedy, způsob, jakým obhospodařují technici na FFUK přístup na síť, není příliš efektivní. Prosím, případné reakce pro Ondřeje Hausenblase e-mailujte tamto@nadace.fdnbr.cz. JČ)
Jan Čulík pro
revui TAMTO Americký liberální časopis The Nation věnoval v poslední době značný
prostor znepokojujícímu jevu: globalizaci a integraci sdělovacích prostředků.
Nadchází doba informační éry, v níž, jak odhadují odborníci, už nebude
hrát příliš významnou roli hmotný a peněžní kapitál, ale kapitál znalostí
a informací. Z jednoho hlediska to bude velmi demokratická éra, neboť se
bude moci celosvětově uplatnit každý, kdo bude mít nadání (a kdo bude umět
anglicky) - bez ohledu na majetek, přesvědčení, rasový či společenský původ
či místo na světě, odkud pochází a kde žije. Celosvětový trh, propojený
nejmodernějšími digitálními komunikačními sítěmi se nebude zajímat o to,
kdo vymyslel a vyrobil nejnovější a nejmodernější výrobek, ale jen o to,
že je ten výrobek nejdokonalejší. Z jiného hlediska bude tento svět, který
předpovídají odborníci, velmi nedemokratický: lidé, kteří nebudou mít talent,
vzdělání a invenci, se v něm neuplatní. Nikdo ovšem neví, jaký způsobem se přesně bude informační svět rozvíjet.
Mediální společnosti po celém světě jsou ve střehu. Vědí, že musejí využívat
nejnovější technologie, a nabízet například své zpravodajství či své noviny
a časopisy nejen v tradiční televizní nebo papírové formě, ale také interaktivně,
prostřednictvím Internetu. Dosud však skrze internetové sítě či prodejem
CD ROMů vydělává z těchto firem jen málokterá. Je zjevné, že celosvětové
sítě digitálních technologií budou zanedlouho hlavní, ne-li jedinou arénou,
kde se bude odehrávat výměna informací. Není však dosud známo, jak to bude
všechno přesně fungovat. Evidentně ale bude mít během několika let odzvoněno
tradiční rozhlas a televize, tedy i například v ČR televize Nova a Vladimír
Železný. Budou se muset přizpůsobit novým poměrům. Jakým? To zůstává otázkou.
V reakci na nejistou budoucnost se začaly v poslední době světové mediální
společnosti spojovat, aby byly v nadcházejícím období, o němž nikdo nemůže
s určitostí říci, jak bude vypadat, co nejsilnější a nejstabilnější. Americký týdeník The Nation v tom vidí velmi varovný vývoj. Konstatuje,
že celou americkou mediální scénu ovládají dnes v podstatě čtyři velké
korporace. Obří americké mediální firmy jsou pospojovány s průmyslovými
podniky. Vzhledem k tomu, že je ve Spojených státech od roku 1934 na rozdíl od
jiných zemí definováno rozhlasové (a posléze i televizní) vysílání jako
komerční záležitost, podle mnohých pozorovatelů to znemožňuje nejpopulárnějším
a nejmasovějším sdělovacím prostředkům, provázaným s průmyslovými podniky,
řádně vykonávat novinářskou roli hlídacího psa demokracie. Ve sdělovacích
prostředcích, jejichž hlavním motivem je zisk, nutně převládá povrchnost
a potřeba bavit, nikoliv burcovat a poukazovat na chyby a nedostatky politiků.
Týdeník The Nation zdůrazňuje, že situace je prý nyní v Americe tak
špatná, že se o těchto záležitostech nedá v hlavních sdělovacích prostředcích
debatovat - komerční zájmy nepřipustí, aby se jejich role zpochybňovala
v televizích, které vlastní. Co v takové situaci dělat? Američtí novináři zdůrazňují, že nejdůležitější
je v první řadě zmapovat mediální scénu. Lidé musejí vědět, co je majetkem
kterého podniku, a měli by si všímat, co firma provozováním určitého sdělovacího
prostředku sleduje. (Proč má například český Chemapol tak velký zájem o
získávání sdělovacích prostředků?) Občané musejí vyvíjet nátlak na své parlamenty, aby zajistili pluralitní,
nemanipulující fungování sdělovacích prostředků. S myšlenkami se asi nemá
kupčit. Výstižně to vyjádřil spisovatel Josef Škvorecký, který dvacet let
s manželkou vydával v kanadském Torontu českou nezávislou literaturu: "Na
literatuře nechci vydělávat. Kdybych chtěl vydělávat, otevřu si raději
uzenářství". Někteří lidé nechápou, že mezi sdělovacími prostředky, jejichž primárním
úkolem je zprostředkovávat myšlenky a umožňovat lidskou komunikaci, a ostatním
druhem podnikání je kvalitativní rozdíl. (Celý článek z časopisu The Nation,
s názvem "Svobodu pro média" je na Webu k dispozici v českém překladu
v Britských listech ze 16.května 1997 nebo v originále
na webu The Nation). Zmiňuji se o frustraci amerických intelektuálů, vyjádřené v liberálním
časopise The Nation tak podrobně proto, že se mi zdá, že je do určité míry
aktuální i pro situaci v České republice. Nenapodobili jsme příliš rychle
americký mediální model, takže dáváme příliš velký důraz na komerčnost
a zábavnost sdělovacích prostředků? Jsou skutečně desítky rozhlasových
stanic, které vysílají ve dne v noci v podstatě tutéž hudbu, opravdu ideálem
mediální scény? Bylo opravdu nutné uvolnit prostor v podstatě monopolnímu
komerčními vlivu bermudské společnosti Central European Media Enterprises,
která provozuje v České republice s bezprecedentním většinovým vlastnickým
podílem (93,2 procent) populární televizi Nova? Nebylo například možno
připravit zákon o rozhlasovém a televizním vysílání tak, aby byly zachovány
principy plurality a zpravodajství a publicistiku na Nově vysílal jiný,
objektivní, profesionální a nestranný, třeba západní broadcaster? Poslanci
parlamentu mají být schopni předvídat, co se stane, a zákony připravovat
podle toho. Mají mezi nimi být v příslušných odborných komisích specialisté,
nikoliv diletanti. Je zcela zjevné, že ve vznikající éře budou mít rozhodující slovo ve
všech zemích světa globální mediální společnosti. Není vůbec jisté, zda
se proti nim dokáží prosadit demokratické parlamenty s požadavky plurality
a kvality. V nynějších podmínkách to však zatím především v západoevropských
demokratických zemích většinou možné je. Je znepokojující, že už v nynější
éře se rozhodl parlament České republiky otrocky se podvolit vlivu mediálních
společností, podléhajících diktátu trhu. Tak zaměnila země komunistickou
propagandu většinou vlastně jen za komerční šunt. Má-li vzniknout funkční, efektivní a kvalitní systém sdělovacích prostředků,
který by lidi nemanipuloval a nedělal z nich otroky, možná, že je k tomu
zapotřebí nejen hrdosti, rozhodnosti a vůle k pluralitě, ale i dlouhé tradice.
Zdá se, že Velká Británie si v rámci pevné kulturní tradice dokázala vytvořit
velmi nosný mediální systém. Od raných dvacátých let tam existuje nejprve
rozhlasová, později i televizní veřejnoprávní společnost BBC, British Broadcasting
Corporation, která přísně dodržuje zásady politické nestrannosti i kvality.
Většina těchto zásad posléze přešla i do velmi striktně regulovaného komerčního
rozhlasového a televizního vysílání. Komerční i veřejnoprávní britské rozhlasové
a televizní společnosti mají rozsáhlé předpisy, jimiž je jejich provoz
regulován. (Producer's Guidelines společnosti BBC mají 275 stran, je tam rozebráno
všechno - třeba: jak se má chovat reportér, když se octne pod tlakem politika,
do jaké míry je přípustné citovat ve vysílání na ulici náhodně natočené
názory veřejnosti, které neodpovídají průměru průzkumů veřejného mínění,
že nelze používat takové průzkumy veřejného mínění, při nichž diváci hlasují
telefonováním do studia, neboť průzkum nevychází z pevného sociologického
vzorku a je zavádějící, kde se smějí ve vysílání objevovat reklamy, kdo
a za jakých okolností má právo na odpověď a kde si diváci a posluchači
mohou stěžovat na nedostatky ve vysílání a jakého se jim dostane odškodnění
a nápravy. Pracovníci České televize mají tyto předpisy BBC přeložené do
češtiny, moc je ale nepoužívají. ) BBC provozuje z televizního poplatku cca 5000 Kč ročně pět celostátních
a desítky regionálních rozhlasových stanic a dva celoplošné televizní okruhy.
Radio 1 vysílá rockovou hudbu, Radio 2 hudbu středního proudu, zábavné
programy a izní noviny), a nejnověji zábavný okruh pro mladší diváky Channel 5,
který vysílá teprve od letošních velikonoc. V Británii také existuje množství
regionálních komerčních stanic a některé celoplošné, jako nesmírně úspěšná
stanice Classic FM, která letos už podruhé získala cenu nejlepší rozhlasové
stanice roku. Prvořadým cílem Classic FM není vydělávat peníze pro peníze,
ale seznamovat lidi přístupným způsobem s klasickou hudbou a poskytovat
jim k tomu zajímavé informace z nejrůznějších oborů lidské činnosti, včetně
například pravidelných cestovatelských reportáží z exotických míst světa,
o minulém víkendu například ze Singapuru. Proto je úspěšná, protože lidé
vědí, že z nich jen reklamami netahá peníze. Proč se nemohl český parlament a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
při vytváření struktury českých elektronických sdělovacích prostředků více
inspirovat zavedeným britským modelem? Že by byl do českých podmínek z
kulturních důvodů nepřenosný? Na britské televizi a na seriózním britském tisku se mi líbí schopnost
rozebrat dokonale aktuální problém, zjistit v zahraničí, jak se problémy
řeší tam, a poučit se ve věci z chyb i úspěchů lidí v jiných zemích světa.
Kromě toho, seriózní britské sdělovací prostředky nečekají, až jim určí
agendu vláda. Naopak ji určují vládě samy. Zároveň spolu intenzívně spolupracují:
jestliže objeví nějaký denní list skandál nebo jinou závažnou zprávu a
otiskne ho ve svém ranním vydání, okamžitě se na téma vrhnou novináři ze
všech ostatních sdělovacích prostředků. Vyskytuje se posléze celý den ve
zpravodajství a nabalují se na ně nové a další informace, jak je novináři
z mnoha médií průběžně zjišťují. Sdělovací prostředky jsou tak vůči politikům
neobyčejně mocným korektivem. Denní tisk je v Británii dosti silně stratifikovaný. Velký náklad mají
značně primitivní bulvární listy, psané jednoduchým jazykem (asi jako Blesk),
každá krátká věta je přitom často samostatným odstavcem, aby se pomalému
čtenáři podařilo text plně zažít a porozumět mu. (V Británii existuje třídně
rozdělené školství. Veřejně přístupné státní školy nejsou vždy nejlepší
kvality. Právě mnozí jeho absolventi se asi posléze stávají čtenáři bulvárních
listů.) Náklad jen několika stovek tisíc výtisků denně má (s výjimkou Daily
Telegraphu, který si denně kupuje přes milión lidí) pět seriózních denních
listů. Kromě Daily Telegraphu k nim patří Times, Financial Times, Guardian
a Independent. Poslední dva jsou orientovány mírně doleva, Financial Times
a Times stojí spíše ve středu politického spektra (i když FT je více nalevo
než deník Times) a Daily Telegraph je spíše napravo. Noviny nejsou tak
nestranné jako veřejnoprávní a komerční rozhlasové a televizní stanice,
které mají z titulu udělení vysílací licence povinnost vysílat vyvážené
zpravodajství i publicistiku. Avšak zajímavým rysem britského tisku posledních let je, že do značné
míry ztratil svou pevnou stranicko-politickou orientaci. Tradičně konzervativní
Daily Telegraph neváhá poskytnout celou stránku velkého formátu k argumentaci
levicové mluvčí Labouristické strany Claire Shortové, aby vysvětlila svůj
postoj k tom, jak má stát zacházet s narkomany. Stejně tak dá bez váhání
Independent půl strany ultrakonzervativnímu euroskeptikovi Johnu Redwoodovi,
aby jeho čtenáře varoval, že je Evropská unie zosobněním nedemokratického,
integracionistického zla. Co je na britských novinách nejatraktivnější? Seriózní britské deníky
přinášejí nové myšlenky. Jejich četba je zajímavá. Články jsou koncipovány
tak (často v prvních odstavcích na základě něčí osobní zkušenosti) že to
čtenáře do textu přímo vtahuje. Abych to neidealizoval: i pro seriózní noviny je jejich vydávání především
obchod. Avšak prosazují se na trhu kupodivu kvalitou, nikoli pokleslou
zábavou s nejnižším společným jmenovatelem. Čím to je? Společnost vyžaduje
bez diskuse určitý standard. Uvědomil jsem si to dnes při poslechu rozhlasového
rozhovoru s jednou britskou vládní činitelkou. Vyplynulo z něho, že v Británii
je zakázáno uveřejňovat v běžných časopisech inzeráty na sexuální telefonní
linky. Proč? Většina čtenářů těchto časopisů si to nepřeje, řekla vládní
činitelka. Tématem rozhovoru bylo, jak soudně přimět zahraniční společnosti,
aby v Británii tyto sexuální telefonní linky neprovozovaly. V určitých
kvalitativních standardech existuje přijatý konsensus. Jak tohoto všeho docílit v české společnosti? A chtějí to lidé v ČR
vůbec? Nechtějí se raději únikově bavit, podobně jako ony milióny britských
občanů, kteří se spokojují s bulvárním tiskem a víceméně se tak do určité
míry vyřazují z veřejné debaty? (I když - britští komentátoři si po posledních
všeobecných volbách povšimli, že lidé hlasovali proti konzervativcům neobyčejně
inteligentně - jako koordinovaný orchestr. V jednotlivých okrscích hlasovali
pro ty kandidáty, kteří měli největší pravděpodobnost, že konzervativního
poslance porazí. Takže byli i obyčejní lidé pro volby velmi dobře politicky
připraveni. Prý je to zásluhou zejména televize.) Prvním krokem by asi mělo i v ČR být, co doporučuje americký týdeník
The Nation. Jasně zmapovat vlastnické vztahy ve sdělovacích prostředcích
a informace zveřejnit. Vlastnictví sdělovacích prostředků je klíčem ke
všemu. Jestliže je pravda, že si redakční tým Mladé fronty Dnes či (Rudého)
Práva "zesoukromnil" tyto deníky pro sebe, aniž by byly nabídnuty
českým občanům k privatizaci, jak mohou takové listy provozovat skutečně
seriózně kritickou žurnalistiku? Vystavují se přece nebezpečí, že na ně
někdo poukáže, že nemají co kritizovat - samotný původ těchto novin po
revoluci 1989 byl totiž pochybný. V posledních měsících se už většina českých deníků víceméně osvobodila
od nekritického sledování vládní linie. Kritická analýza však není dostatečně
profesionální a systematická - žádné noviny se dosud podrobněji nezamyslí
nad tím, kam Česká republika dlouhodoběji směřuje a co v té věci dělá česká
vláda. Nikdo vládě ani opozici zatím v novinách nepředložil promyšlený
alternativní program, anebo i řádnou, seriózní analýzu, kam se za téměř
osm let od pádu komunismu Česká republika dostala. V českém tisku na takové úvahy není místo. Lidi by to nečetli, kdyby
byly články delší? V televizi by se nenašlo místo na pořad, analyzující
na prostoru řekněme pětačtyřiceti minut každý týden hloubkověji jedno aktuální
téma? Víc prostoru by se taky mělo dávat nezávislým odborníkům - ozývají
se hlasy, že do novin píší v Čechách většinou jen sami novináři, kteří
diskutovaným tématům příliš nerozumějí. Roztáčí se tedy mediální kolotoč
povrchnosti, do něhož jsou zřídka připuštěni na jedné straně odborníci
a na druhé straně normální lidé. Český denní tisk stojí na hranici mezi bulvárem a seriózními novinami.
Manipuluje lidi, aby si ty noviny kupovali. Některé deníky, zejména Mladá
fronta dnes, si vypracovaly velmi profesionální způsob manipulace. Snaží
se zaujmout čtenáře povrchními bulvárními "špeky" a přitom mu
lichotit, že vlastně čte seriózní list. Podle některých pozorovatelů lze
za nynější dosti složitou situaci České republiky přímo vinit neprofesionální
přístup deníků jako Mladá fronta dnes a Lidové noviny, které dlouhá léta
nebyly schopny kriticky a nezávisle analyzovat politiku české vlády a předvídat,
že povede do slepé uličky. Kdo jsou vlastně elity v Čechách?
Ondřej Hausenblas
Motto:
Ondřej Hausenblas
Může mít Česká republika dobré sdělovací prostředky?
Jan Čulík, 20.5.97