| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
18.8.97 Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Konzervativci vždy přijímali v hloubi duše nerovnost jako fakt kapitalistického způsobu života, s nímž se nedá nic dělat. Přeje-li si společnost hospodářský růst, který může způsobit jen kapitalismus, pak nemá společnost jinou možnost, než dát volné pole člověkově hrabivosti, i když to povede - a velmi pravděpodobně to tak bude - k rostoucím rozdílům mezi chudými a bohatými. Samozřejmě, ulehčující opatření na pomoc chudým jsou zcela v pořádku, ale jen v omezené míře, aby to neohrozilo onu nesmírně důležitou husu, která snáší kapitalistická zlatá vajíčka. Řádně fungující hospodářství nutně znamená, že v něm budou vítězi i poražení. Ať už se nám to líbí nebo ne, tak to musí být, a k tomu nám dopomáhej Bůh.
Stará (Blairem nezreformovaná, pozn. JČ) Labouristická strana, jak nedávno připomněl Roy Hattersley (čelný, starší představitel Labouristické strany, známý tiskový komentátor) zpochybňovala tento názor od samého základu. Trvala na tom, že stát má povinnost vnutit společnosti rovnost. Nejde o absolutní rovnost, ale o takovou míru rovnosti, jakou v danou dobu voličstvo požaduje. Stará Labouristická strana vychází z předpokladu, že vždycky bude více chudých lidí než bohatých, a tato převažující většina zajistí, že se sociální rozdíly mezi chudými a bohatými alespoň nebudou rozšiřovat.
Konzervativci museli neochotně tento předpoklad přijímat. Ideálně by chtěli, aby měly potřeby husy, která snáší zlatá vajíčka, absolutní přednost přede vším. Uznávali však, že to v demokracii nikdy nebude možné.
Toto, přibližně řečeno, byl poválečný konsensus až do doby, kdy na scénu přišla Margaret Thatcherová a dokázala, že ve volně fungujícím kapitalistickém systému nemusejí být bohatí, anebo alespoň ti, kdo podporují bohaté, nutně jen menšinou, ale mohou se stát většinou. Dokázala to dvě volební vítězství Margaret Thatcherové. Bylo to velké překvapení. Radikálně změnilo základní principy života v demokracii. Od éry Margaret Thatcherové už se nedalo předpokládat, že vláda většiny bude vždycky požadovat, aby byla společnost nakloněná zaujetí pro rovnost. Od doby Thatcherové bylo nutno předpokládat, že většina voličů bude naopak hlasovat pro nerovnost. Politické strany už nemusely přesvědčovat veřejnost, že bude bohatství přerozdělováno. Naopak musely nyní ujišťovat voliče, že přerozdělováno nebude.
Tak vypadala situace do chvíle, kdy se dostal k moci Tony Blair. Přesně tak, jak nikdo neočekával v roce 1979, že Margaret Thatcherová bude mít odvahu rozbít prorovnostářský konsensus, nikdo neočekával v roce 1997, že Tony Blair rozbije protirovnostářský konsensus. Jak by to přece mohl učinit, vzhledem k tomu, že přislíbil, že nezvýší daně ani veřejné výdaje? Samozřejmě, bylo senzační, že se země zbavila všech těch opotřebovaných konzervativních ministrů. Ale kromě vzrušení v důsledku příchodu nových tváří se neočekávalo, že se něco podstatněji změní. V žádném případě se neočekávala dramatická prorovnostářská změna.
Ale za poslední tři měsíce se změnilo mnohé. Vzduch v Británii je plný nových demokratických příslibů, tak jako tomu bylo v roce 1945. Je pozoruhodné, že tento překvapující pocit nového začátku byl uskutečněn v rámci přísných vládních finančních omezení, založených na thatcherovském politickém manifestu. Jak to ti labouristé dokázali? Dokázali to, jsem přesvědčen, nikoliv tím, že by lidem slibovali větší míru finanční a hmotné rovnosti, (tedy odstraňování sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými), ale příslibem větší politické rovnosti (zmenšením rozdílů mezi vládci a ovládanými). Ovšem všeobecné hlasovací právo je už zavedeno déle než půl století.
Avšak, jak se zdá, Tony Blair plánuje rozšíření demokracie téměř podle amerických měřítek, kde voliči chodí skoro pořád hlasovat, volí skoro všechny činitele veřejné správy od prezidenta až po místního krysaře. Blair zřejmě argumentuje: přestaňme uvažovat o nerovnosti výlučně z hlediska peněz - kdy jsme přerozdělovali bohatství, jak nás to naučili marxisté - a začněme o ní uvažovat předmarxisticky a pomarxisticky jako o přerozdělování moci. A proto je dnes všude v Británii slyšet, jak lidem padá kámen ze srdce Zrovna, když se zdálo, že rovnostářství skončilo ve slepé uličce, se na scéně objevil Tony Blair a zajistil mu další roli.
Decentralizace, nejen pro Skotsko a pro Wales, ale překvapivě i pro Londýn, častá referenda, tzv "focus groups" (velké sociologicky vybrané vzorky obyvatelstva, které budou informovat průběžně vládu, co od ní chtějí a zda jsou s její politikou spokojeny) účast voličů na jmenování veřejných činitelů - to všechno jsou blairovské změny. Začíná to nyní volbou soudců a skončí to, předpokládám, právem volit budoucího monarchu a druhou komoru parlamentu.
Všechno je to rozšiřování demokracie. Jde o omezování parlamentní imunity a rozšiřování občanské suverenity. Vox populi, vox dei. Hlas lidu, hlas boží. Žádná předchozí vláda dosud nebudila dojem, že bere význam tohoto úsloví tak opravdově a doslova. Předchozí vlády usilovaly zaplnit parlament úslužnými a poslušnými jedinci, Peter Mandelson (hlavní spolupracovník Tonyho Blaira, ministr bez portfeje, odpovědný především za prezentaci vůči sdělovacím prostředkům) si nedá pokoj, dokud se mu nepodaří učinit totéž se sdělovacími prostředky. Jde o manipulaci souhlasu. Vládě jde samozřejmě o maximální množství moci.Není na tom nic velkomyslného. Přesto však tím není lichocení o nic méně efektivnější.
Tomuto procesu velmi napomáhá skutečnost, že moderní technologie umožňuje dnes lehce zjistit, co lidi chtějí a co nechtějí. Podniky to dělají pořád, a noviny taky. Bývalo tomu tak, že šéfredaktoři vydávali noviny, které odrážely jejich vlastní názory a zájmy. Teď jsou většinou pod daleko větším tlakem vydávat takové noviny, které odrážejí to, co tvrdí marketingové organizace, že podle průzkumů lidi chtějí. S vládou je to obdobné.
Konstatuji, že tato nová labouristická vláda, daleko ve větší míře než všechny předchozí vlády, budí dojem, že má v úmyslu využít těchto marketingových technik a technik průzkumu veřejného mínění k tomu, aby dala demokracii nový rozměr. Není divu, že veřejnost se už příliš nezajímá o získání finanční rovnosti, která se zdá být stále více jen fatou morgánou. Tony Blair vdechl nový život do myšlenky politické rovnosti - která je nyní lehčeji dosažitelná.
Ovšem nová Labouristická strana není ani v oblasti finanční rovnosti zcela nečinná. Vyzbrojeni mandátem veřejného mínění, labouristé vyvíjejí morální nátlak na ředitele zprivatizovaných podniků, kteří si vyplácejí neúměrně vysoké mzdy, a to způsobem, jakým předchozí konzervativní vláda, omezována výstředně velkou mírou volných tržních principů, to nemohla nebo nechtěla dělat. Jiné charakteristické rysy kapitalistického triumfalismu byly za vlády nových labouristů také postiženy, nikoliv však do té míry, aby to zabránilo huse snášet zlatá vajíčka.
Nová Labouristická strana totiž nebude omezovat příjmy bohatých lidí o nic méně, než to činili konzervativci, ale namísto toho vytvoří atmosféru veřejného nesouhlasu s příliš výstředně hrabivým jednáním, které dělá kapitalismu špatné jméno. Nejde ani tak o socialismus, jako o normální, rozumnou šetrnost.
Labouristická vláda nehodlá kritizovat pouze soukromé či nedávno zprivatizované podniky. Nejbližším cílem na seznamu labouristické vlády je BBC, veřejná korporace, jejíž šéfové si nedávno udělili groteskně vysoké a nezasloužené platy. Za starých dob sloužili šéfové BBC náročným ideálům a přijímali odpovědnost za onu vysokou úroveň, bez níž je civilizace nemožná. V tomto duchu by někdejší šéfové BBC nikdy nedopustili, aby je někdo uviděl s rypákem v korytě. To se ovšem netýká dnešních šéfů BBC, kteří, vedeni příkladem předsedy správní rady BBC, činí to pro sebe téměř věcí cti, aby měli tak horentní platy jako jejich kolegové v soukromém sektoru.
Pro to neexistuje žádné ospravedlnění. BBC byla a znovu by se měla stát jednou z velkých institucí, pro niž tržní principy neplatí a namísto toho platí zásady veřejné služby. Nejen by to znamenalo, že by vznikaly kvalitnější pořady, ale podstatně by se rozšířila ta sféra života společnosti, v níž je motorem něco jiného než stále jen peníze. Takové instituce v žádném případě nejsou v rozporu s kapitalistickým hospodářstvím. Spíše činí nevyhnutelnou nespravedlnost kapitalistického hospodářství stravitelnější pro ty občany, kteří jsou dole, protože zdůrazňují, že existují hodnoty, které jsou důležitější než peníze.
Být chudým je obtížné v každé společnosti, ale být chudým ve společnosti, kde se peníze staly jediným měřítkem všech hodnot, je nesnesitelné. Thatcherism tento problém podcenil. Není lepší způsob pro nový začátek, než aby labouristé jmenovali nového šéfa rady guvernérů BBC, který by symbolizoval příchod nové éry.
Vytvářet politickou náhražku za peněžní rovnost a zároveň zmírňovat arbitrární a zbytečnou bolest, kterou působí neexistence hmotné rovnosti - to je nová politika labouristické strany. Nejde o pokračování thatcherismu, vůbec nejde o totéž, co tu bylo dosud - lidé mají pravdu, když mají pocit, že žijí ve vzrušující době.
(Viz též Britské listy z 5.8 a 12.8. 1997.)
Tato zpráva z britského tisku se mi zdá k věci relevantní. (JČ):
Univerzitní tribunál propustil začátkem srpna vysokoškolského učitele, který hájil pedofilii a "vědecký rasismus". Tribunál univerzity v Edinburku ho shledal vinným z pohoršlivého chování.
Christopher Brand (53), vysokoškolský učitel psychologie na Edinburgh University, napsal na své internetové stránce, že některé formy sexu s dětmi jsou přijatelné, že to závisí na věku a inteligenci dítěte a také na tom, zda bylo či nebylo dítěti za sex placeno.
Už předtím vyvolal Christoper Brand kontroverzi svou knihou The g-factor, vědecky založenou studii rasy a inteligenčního kvocientu. Kniha dospěla k závěru, že černoši jsou geneticky méně inteligentní než běloši. Vlna protestů donutila nakladatelství, aby vydanou knihu stáhlo, Brand byl nicméně jmenován v Edinburku předsedou univerzitního výboru pro etiku.
Brand byl loni v listopadu suspendován, poté, co se zjistilo, jaké má názory na pedofilii. Univerzitní tribunál, který vyslechl svědectví od Branda i od jeho kolegů, dospěl k závěru, že Brand úmyslně vyvoláva kontroverze.
"Jeho výroky byly záměrně voleny tak, aby zostřily už tak složitou situaci," konstatoval tribunál. "Důsledkem bylo, že Brand naprosto zlikvidoval veškerou zbývající důvěru, kterou v něho členové edinburské katedry psychologie mohli mít jako v kolegu."
Rektor univerzity v Edinburku Sir Stewart Sutherland konstatoval, že jeho univerzita bránila právo Christophera Branda zveřejnit výsledky jeho výzkumů otázky rasy a inteligence, ale dodal, že svoboda univerzitních pracovníků vyjadřovat své názory jakýmkoliv způsobem uznají za vhodné musí být vyvážena potřebnou diplomatičností v citlivých otázkách.
Rektor pokračoval: "Chování Christophera Branda, zejména jeho výroky o pedofilii, bylo pohrošlivé a nesrovnatelné s povinnostmi jeho úřadu a zaměstnání. Brandovi bylo dáno na srozuměnou, předtím, než zveřejnil své názory na pedofilii, že je také vázán povinností jednat odpovědně, na katedře, při vyučování i na veřejnosti. Toto varování se rozhodl Christopher Brand ignorovat," řekl rektor Edinburské univerzity.
Christopher Brand uvedl, že se proti rozhodnutí univerzitního tribunálu odvolá. Zdůraznil, že netoleruje pedofilii a že účelem jeho výroků bylo podpořit amerického psychologa Daniela Gajduska, nositele Nobelovy ceny, který byl obviněn ze sexu s dětmi.
Brand obvinil rektora Edinburské univerzity, že mu odpírá právo na svobodu projevu - toto obvinění rektor odmítá - a v časopise na internetu Brand dále konstatuje: "Odsuzuji šetření tribunálu Edinburské univerzity proti mně jako hon na čarodějnice, který selhal. Výsledkem byla jedině fraška. Přitom si tribunál odpudivým způsobem vyhradil právo pokračovat se svou protiprávní inkviziční činností, kdykoliv v budoucnosti uzná za vhodné".
(Toto je plné znění reakce Tomáše Peciny k diskusi o kolektivní vině v Britských listech z 5.8, kterou její autor před časem zveřejnil na zdejším Fóru a 14. srpna 1997 ji zaslal také k uveřejnění Britským listům. V Britských listech z 12.8. 1997 jsem na ni reagoval, s odkazem na text zveřejněný na Fóru a se stručnou citací jádra tohoto textu. JČ)
Vážený pane Čulíku,
žádal jste mě o vyjádření ke kauze "kolektivní vina komunistů". Další debatu na toto téma považuji za víceméně zbytečnou, ale vyhovím Vám, především proto, abych podal vysvětlení těm, kdo místo s mými autentickými názory polemizují s Vámi předloženou dezinterpretací.
(Příspěvek Václava Žáka, převzatý z Fóra. Upozorňuju též na příspěvek Ondřeje Neffa "Úkol pro Jana Čulíka", na reakci Václava Žáka i na odpověď Ondřeje Neffa Václavu Žákovi JČ).
Jede Roubíček vlakem a naproti němu sedí mladý žid. Ten se za chvíli nakloní a zdvořile se Roubíčka ptá, jestli neví, kolik je hodin.
Roubíček mlčí.
Za chvíli se mladík ptá znovu.
Roubíček mlčí.
Kdesi u Českého Brodu se mladí zeptal potřetí a když mu Roubíček ani potřetí neodpověděl, říká mu vyčítavě: "To vám nestojím ani za odpověď?"
Roubíček se nadechne a povídá: "Jo, já jim řeknu, kolik je hodin, a oni se mne zeptaj, kam jedu. Já jim řeknu, že do Kutné Hory, a oni mi řeknou, že to je náhoda, že oni taky. A že nemají kde spát. Tak já jim nabídnu, že můžou přespat u nás. Mám doma pěknou dceru, oni se do ní zakoukaj a budou mne žádat o ruku. A řeknou mi upřímně: můžu já dát svou dceru židovi, kterej nemá ani hodinky?"
Na tuhle starou židovskou anekdotu jsem si vzpomněl, když jsem četl některé reakce na naši diskusi. Vážení, to, že po očku pohlédnete na něco, co říká někdo z KSČM, ještě neznamená, že musíte jít s KSČM na veselku!
Co je role opozice v demokracii? Dávat pozor, aby vláda zacházela rozumně s penězi, které od občanů dostane. Opozice nesmí být hloupá, aby ji vláda nemohla voditza nos, a nesmí být zkorumpovaná, aby ji vláda nemohla zacpat pusu bakšišem. Obojí KSČM splňuje (i když na některých radnicích ani toto nezvládla). Tak proč jí vyčítat, že "nedává pozitivní řešení?" To přece nemusí!
Jsou strany, které jsou ideální v opozici. Komunistické strany patří mezi ně: akci "čisté ruce", která značně vyčIstila velmi zaneřáděný chlív italské politiky, vedli mladí komunističtí soudci. Mnoho z nich to zaplatilo životem. Myslíte, že by se s takovým nasazením pustili do věci "pragmatici"?
Příznivci ODS a ODA by, mimochodem, měli každého prvního máje poslat předsedovi KSČM kytičku. Existence KSČM totiž prodloužila (a prodlužuje) život vládní koalici o několik let. Bez KSČM by ČSSD byla dávno nejsilnější stranou a její koalice s lidovci by tady už dávno vládla.
Fascinace minulostí obvykle zamezuje citlivě vnímat nebezpečí budoucnosti: Francie se připravovala na opakování první světové války, ne na útok motorizovaných jednotek wehrmachtu. Česká rozvědka, uhranutá možnou hrozbou návratu Habsburků na trůn, do roku 1936 sledovala sexuální život rakouských hraběnek - a ignorovala Hitlera.
V okamžiku, kdy proběhla výměna vlády, přestala být KSČM zajímavá. Rozhodovat začaly skutky těch, co vládnou. Na dosti děsivých výsledcích výzkumu veřejného mínění nemá zásluhu Grebeníček, ale vážné chyby Klause a jeho boys. Doufám, že lidé, kteří přišli o desítky tisíc v krachujících cestovkách, budou přístě pečlivě vážit, mají-li hodit volební lístek straně, který jim slibuje "trh bez přívlastků". Ano, krachy, to je to, co jim Klaus slíbil - vždyť trh bez přívlastků jinak věci řešit neumí. Jenže, obávám se, řada voličů ODS nevěděla přesně, co volí. A řada dalších, ve svaté oddanosti, ty chyby stále omlouvá.
K "zásadní" otázce pana Kmenta: pane kolego, slušný časopis by neměl tisknout komentáře válečných zločinců, jakým byl Goebbels. V tom ovšem není problém. Vy svou otázku stavíte ve falešném kontextu: Goebbels byl nacista, Goebbels se nesmí tisknout, ergo nacisti se nesmějí tisknout. A nacismus a komunismus jsou totalitní ideologie, ergo komunisti se nesmějí tisknout. A kdo by tiskl komunisty, ten by tiskl Goebbelse. Pozor na něj, ruletáře ruského.
To je ovšem zaslepenost, poměrně obvyklá v zemích se slabou protestantskou tradicí. Chcete mít přehledný svět, chcete v něm, na základě vykazatelného znaku (členství ve straně) vést dělicí čáru mezi dobrem a zlem. To ovšem chtěli nacisté a komunisté také, měli jenom jiné znaky (árijský nebo třídní původ). Liberál však ví, že dělící čára mezi dobrem a zlem vede srdcem každého člověka. Proto lidi neškatulkuje na dobré a zlé, ale na zločince, kteří přestoupili zákon, a na ty ostatní. Goebbels byl zločinec a po válce by byl po právu popraven. Řadový nacista, který nic špatného neudělal, po právu potrestán nebyl. Stal se občanem, získal plná občanská práva a nárok na respekt.
Jakmile však chcete společnost třídit na dobré a zlé, vnášíte do ní nespravedlnost a nenávist. Že to nechcete vidět, je mi líto.
(Nejsem si ale pořád jist, jestli tím, že řadový občan z vlastní vůle vstoupil do nacistické, případně komunistické strany, stranu aktivně podporoval a měl z toho určité výhody, nenese přece jen část viny. Možná je tato vina jen těžko postižitelná soudně, snad by ji ale sám měl nést před svým svědomím. To je ale asi věc každého jednotlivce a těžko proměňovat tuto vinu v základ případných honů na čarodějnice. - Taky si nejsem zcela jist, zda by měly být potlačovány názory "válečných zločinců" - britská televize mnohokrát odvysílala rozhovor s Radovanem Karadžičem - je třeba vědět, co si váleční zločinci myslí. I když by ho zcela zjevně nenajala jako pravidelného komentátora. JČ)
Hlavne k tomu poslednímu, ktery v úvodu svého vystoupení v parlamentu ocenuje, ze se M. Zeman ústy Tony Blaira prihlásil k Leninovým trem prioritám:"ucit se, ucit se, ucit se". Je ovsem otázka, co bylo mozno se od Lenina naucit.
Jeho jedinou zásadou byl pred nicím se nezastavující, bezohledne bez nejmensích skrupulí uplatnovaný princip "úcel svetí prostredky", který se stal pak základním politickým principem vsech komunistických stran.
Svedcí to tedy o pozoruhodném cynismu pana Ransdorfa, kdyz vycítá neco, co jen jen umírnená verse uplatnování této leninské methody predsedovi vlády ci vláde, nebot znacná cást obcanu, at clenu KSC ci nestraníku, je jí nasáklá, k ní vychovaná 40 lety vlády KSC.
Proto také nekterí Cesi zijící uz delsí dobu v cizine mohli nabýt dojmu, ze noví verejní cinitelé se sice hlásí k demokracii, ale casto komunisticky myslí a jednají. Ransdorfova výtka vláde, ze je jako Goetheho matka, která chtela slyset jen dobré zprávy, je az komická nehoráznost - tato vlastnost nejvyssích slozek KSC byla totiz základem trvalého falsování hospodárských výsledku rediteli podniku a komunistickou hierarchií v predlistopadovém rezimu.
Za spatnou strukturu vyvozu jsou rovnez odpovedni komunisté, kterí kádrovou politikou, orientací prumyslu na vyzbrojování a rozehnáním vývojových teamu v oborech, kde cs. prumysl mel dobré vyhlídky, jiz v padesátých letech jeho konkurenceschopnost tezce poskodili. Z toho se ceský prumysl dodnes jeste nevzpamatoval.
Národní hospodárství pak bylo v minulý letech rozkrádáno ve zdrcující vetsine byvalými cleny KSC (nikdo jiný totiz na jen trochu odpovednejsím míste nemohl v listopadu 89 sedet), kterí si Leninovy 3 priority vylozili presne tak, jak byly míneny. Za takový projev páni poslanci panu Ransdorfovi zatleskali!
Zdá se mi, ze si lidé v CR vubec neuvedomují, jakou obrovskou katastrofu komunistický rezim v zemi zpusobil, vsak se o tom jeste budou moci presvedcit v prístích letech!
K "deleni zrna od plev", které je podle V. Záka výrazem víry, ne reflexe, bych podotkl, ze po 40 letech komunistického rezimu je to pro reálného politika v daném prípade nezbytnost, má-li se obnova pohnout z místa. Mluvit o protikomunistické hysterii po listopadu 1989 mi pripadá znacne nadsazené, mozná, ze se o ne nekdo tu a tam otrel, kdyz zapomnel na jejich stále platnou nedotknutelnost.
Spolecný názor panu Culíka a Neffa, ze (zkrácene) nemá být KSC zakázana a má se podílet normálne na politickém zivote, se mi jeví jako obdoba americké "political correctness", jejíz uplatnování v soucasné CR muze být velmi nebezpecné, protoze dává KSC punc normální demokratické strany, a to po 40 letech zkuseností s její vládou, která nevyvratitelne ukázala, ze je zlocineckou a teroristickou organisací.
Ze získá ve volbách 10% hlasu není zádný duvod, aby byla do parlamentu pripustena. Pokud se pamatuji, nebyla nacistická NSDAP v poválecném západonemeckém parlamentu nikdy zastoupena (protoze byla rozpustena), ac by byla nepochybne zvláste z pocátku získala mnohem více nez tech 10% hlasu.
(P.S. O tom už jsme zde debatovali několikrát. Nejsem si jist, že je stoprocentně rozumné napodobovat německou demokracii, která vznikla po druhé světové válce naroubováním anglosaských demokratických principů na německý autoritářský substrát. Už jsem několikrát psal, že zakazuje-li vláda nějaké politické strany či názory, osobuje si právo rozhodovat nad občany. Společnost tak automaticky vyznává postoj, že ten, komu dal Pánbůh úřad, dal mu i rozum, je chytřejší a rozumnější než řadový občan a smí mu přikazovat, pro koho smí hlasovat, anebo dokonce - čtu třeba zrovna v britských novinách - jaké jméno smí či nesmí dát vlastnímu dítěti - v Německu existují seznamy oficiálně povolených jmen a jiná si rodič nesmí vybrat.
Někteří čtenáři Neviditelného psa jsou však přesvědčeni, že v nestabilní středoevropské situaci je záhodno, aby vláda zakazovala "extrémisty" a předpisovala občanům, co smějí dělat. Pan Václav Žák by ale asi argumentoval, že se extrémisté dostávají k moci hlavně v důsledku chyb vlády. Vládne-li vláda stabilně, kompetentně a odpovědně, tak se to neděje. JČ)
V BL z 12.8. pokračuje diskuse na téma kolektivní viny. Přesto se domnívám, že její zaměření je příliš úzké a zapomíná na jeden důležitý aspekt.
V Britských listech se rozvinula vcelku zajímavá diskuse na téma kolektivní viny členů Komunistické strany a tak trochu i naší nedávné minulosti. Souvisí s tím možná také pohled na roli občanů této republiky ve vývoji posledních desítek let.
Nechci se vracet k otázce postoje k bývalým členům KSČ. Stále se domnívám, že mnohým se tato ideologie prostě kryla s hesly hlásanými navenek a znějícími neobyčejně humánně. To, že pravda byla ve skutečnosti jiná, zjistili mnohem později. Možná jím před rozhodnutím před vstupem chybělo to setkání s pravou osobou, která by dokázala na základě vlastní zkušenosti uvést na pravou míru omyl do něhož upadli.
Tento typ lidí však prožíval celý historický poválečný vývoj republiky jako osobně velmi traumatizující zážitek. Tito lidé dodnes nesou svoji vinu, byť pasivní spolupráce a je zbytečné jím cokoliv připomínat. Vlastní svědomí bývá tím nejhorším trestem, pokud je.
Na druhé straně, ti, kteří příslušnosti k režimní straně vždy využívali pro svůj prospěch aniž byli jakkoliv ideologií zasaženi byli právě oněmi sloupy, podpírajícími režim již vnitřně uhnilý. Těmto lidem však může být naše diskuse k smíchu. Ti si nikdy nepřiznají svůj díl provinění a bez nejmenšího uzardění hlásají tu nejpravější ze všech pravých politik.
Proč? Inu je to výhodné, právě jen pro ně a to je tím hnacím momentem jejich přeměn. Myslím, že každý z nás se již setkal s oběma druhy. Jakákoliv srovnávání zde selhávají. Jakékoliv škatulkování je nepřesné. Zůstaňme raději u toho, jaký je ten který jedinec sám o sobě, zbaven dresu té které politické orientace.
Ostatně stejným “slepencem", drženým pohromadě pouze vnějším tlakem byla i Charta 77. stačí si uvědomit k jak rychlému rozpadu dříve kompaktního společenství došlo, když pominul vnější tlak režimní moci.
Nyní se však dostáváme k důležité otázce proč tento tlak pominul. Mnoho pohledů do zákulisí nabídl ve své knize historických souvislostí Pavel Tigrid ve svém “Průvodci..........".
Nezbývá nám než si uvědomit, že česká komunita v oblasti střední Evropy má svoji historii a tato historie formuje národní povědomí, charakter a mentalitu. Především však zde nežijeme jako izolované společenství, oddělené od vnějších vlivů a schopné vytvářet společnost jen na základě své vůle. Velmi často daleko výraznější vliv je právě ten vnější, který je mnohdy rozhodujícím.
Jakýmsi způsobem vznikla po I. světové válce Československá republika. Nebyl to jednoduchý porod a Peroutkovo “Budování státu" je velkým zdrojem inspirace. Tato země měla pouhých dvacet let na svůj úctyhodný rozvoj, než nastala kalvárie Mnichova (ztěží ovlivnitelná zevnitř této země) a než se na ní podepsaly válečné události II. světové války, ačkoliv rozsáhlým bojištěm vlastně nebyla, a než demarkační čára vedla právě těmi místy, kudy vedla.
Opět si můžeme klást otázky, co by bylo, kdyby Patton došel až do Prahy, ale asi by se na osudu stejně nic nezměnilo. I Lipsko bylo osvobozeno americkou armádou, která se pak poslušně vrátila zpět za Labe. Šachovnice na níž se hrálo asi nestála v Praze.
Octli jsme se pod vlivem Sovětského svazu, právě tak jako Polsko (oběť války), nebo Maďarsko a třeba i Slovensko (spojenec poražených). Osudy těchto států jsou však od té doby svázány pevněji než vyplývá z jejich postojů během války. K únoru 1948, nebo k nějaké podobné události muselo dojít prostě proto, že Sovětský svaz nehodlal pustit tyto země ze svého vlivu.
Základní politika se proto dělala v Moskvě a nikoliv Praze. Proto zde nemohla existovat sociálně demokratická ideologie, založená v principu na podobném vnímání světa jako komunistická, ale nezdeformovaná bolševickou ideologií importovanou ze Sovětského svazu. Opět je možno si položit onu historicky unfair otázku co by kdyby.
Kdyby tehdejší levicová ideologie zakořenila někde jinde než v Rusku s dlouhou historií samoděržaví, vyvinulo by se něco tak zrůdného, jako byl stalinský režim? Historie však takové otázky nemá ráda. Nyní se dostáváme k hlavnímu bodu.
Od konce války zkrátka tato republika neměla šanci na nic jiného než co bylo povoleno z Moskvy. Neposlušnost byla trestána (Varšava a Budapešť v padesátých létech, Praha 1968). Dokud tato mocnost měla sílu, nebyla československá politika suverénní a prostě zde existovala skupina mocných, převádějících vůli cizí mocnosti do nižších pater.
Bylo lhostejné, zdali se jmenovali Gottwald, Zápotocký, Novotný či později Husák nebo Jakeš. Nebyli to osobnosti, nýbrž loutky. Zvrat mohl nastat až po zeslabení dominující moci. Nebyla však šance na její omezení zevnitř. Teprve Reganova politika “uzbrojení" soupeře způsobila takové oslabení Sovětského svazu, že na “kremelský trůn" mohl zasednout Gorbačov, ve své podstatě oportunní politik, který jen díky tomuto postoji se mohl dostat na vrchol moci a zvrátit vývoj.
Teprve uvolnění řetězů svírajících východoevropské státy vedlo k přeměnám uvnitř jich samotných a opět vzpomeňme, že tehdejší ČSSR byla jednou z posledních krachujících bašt tzv. reálného socialismu.
Ačkoliv si vážím všech, kteří se dokázali vzepřít režimu podpisem Charty 77, jejich vliv by byl zanedbatelný bez změny v Kremlu. Změna v Kremlu by pak nenastala bez vyčerpání ekonomického potenciálu Sovětského svazu, právě díky působení především Spojených států amerických, neboť ne vždy jednolitá západní Evropa nebyla pro Sovětský svaz vážným soupeřem.
Nyní jsme se octli poprvé po mnoha létech v zóně svobody. V tuto chvíli dokonce svobody větší, než nás očekává v budoucnosti po vstupu do NATO a EU. Tento vstup nezbytně potřebujeme jako velmi důležitý kultivační faktor, pomineme-li faktory bezpečnostní a ekonomické. Kéž nyní této svobody užíváme s rozumem a moudrostí a nepřeceňujeme vlastní vliv.
Česká republika sice leží ve střední Evropě, ale není středem, kolem nějž se vše otáčí.
Praha 12. 8. 1997
Z Prahy zdraví
(Bylo skutečně Československo po dlouhé desítky let tak bezmocné, jak to líčí pan Engst? V roce 1948 Finové proti Stalinovi bojovali, a tak si uhájili - na rozdíl od Československa - určité minimální množství nezávislosti.
Dále, loni v létě vyšla v americkém časopise Foreign Affairs, což je autoritativní časopis věnovaný otázkám světové zahraniční politiky, delší recenze, shrnující několik knih, nedávno vydaných na základě studia tajných Stalinových archívů. V kostce, vyplývá z nich, že Stalin neměl ve čtyřicátých letech, ani těsně po válce, žádnou konkrétní politiku vůči střední Evropě, a že včlenil středoevropské země do své sféry zájmu neochotně, jen po obrovském naléhání vedoucích aktivistů středoevropských komunistických stran. Najdu to a přeložím, JČ.)
Vazeny pan Dvorak,
v BL z 12.8. strucne, ale vystizne charakterizujete situaciu v Charte 77. Bohuzial mi pritom vkladate do ust nieco, co som nikdy nepovedal (nenapisal). Ak si pozorne precitate moje predchadzajuce vyjadrenie, tak tam nie je nic o tom, ze sa p. Mlynar rozisiel s komunizmom. Napisal som: "...vazim si ludi, ktori sa dokazali rozist so svojou minulostou a dokonca bojovat proti totalitnemu rezimu".
Pod pojmom minulost som mal na mysli vysoky post stranickeho funkcionara a komunizmus v tej podobe, v akej bol praktikovany v 50-tych rokoch a neskor v obdobi normalizacie. A moje hodnotenie p.Mlynara sa netykalo jeho politickeho presvedcenia, ale jeho postojov po okupacii v r. 1968. Hodnotil som teda moralny aspekt veci, ktory vynikne pri porovnani jeho konania s konanim vacsiny obcanov tohoto statu v uvedenom obdobi.
Vazeny pane Culiku!
Zneklidnuji me stale agresivnejsi pozadavky na ututlani ziskanych informaci. Mrzi me, ze zacina byt lhostejne, co je a co neni pravdive. Dulezite je, aby se veci vedouci strane neprijemne nezverejnovaly.
Jako mistopredseda NEZAVISLYCH mam mnoho negativnich zkusenosti s autocenzurou ve sdelovacich prostredcich. Proto budu vzdy podporovat, aby se informace zverejnovaly, stejne jako budu podporovat, aby se uvadeli na spravnou miru v pripade omylu.
Mohu Vas ujistit, ze v pripade ceskych sdelovacich prostredku to neplati. I kdyz podrobne zdokladujete, ze byla zverejnena nepravda, nikdo nema takovou profesionalni cest, aby to pripustil. Drzim Vam vsechny ctyri palce a nenechte se znechutit.
Vyskytlo se obvinění, že zveřejňované texty manipuluju tím, že do nich připisuju své reakce, čímž neférově narušuju logický sled autorovy argumentace. Myslím, že tato kritika má své opodstatnění.
Domnívám se ale, že je ale rozumné a přípustné, vyjádří-li se redaktor ke zveřejněnému příspěvku na konci textu, má-li k tématu co dodat. Jde přece o diskusi a o mnohost názorů. Není to manipulace, ale konfrontace zveřejněného názoru s názorem jiným. Redaktor Britských listů nezaujímá žádné konkrétní ideologické stanovisko a myslím, že je užitečné, aby jako advokát diaboli vznášel případné nejrůznější námitky proti v příspěvku zveřejněné argumentaci, tak jako by to bylo třeba v rozhlasové debatě. To, že se reportér v rozhlasové diskusi snaží zpochybňovat názory ostatních účastníků debaty, přirozeně neznamená, že se je snaží ubít oficiálním postojem své rozhlasové stanice. Podobně se Jan Čulík nikterak nesnaží ubít debatéry "oficiálním postojem Britských listů". Žádný neexistuje.
Obvinění, že tím redaktor BL své čtenáře manipuluje, pochází myslím z nedorozumění, z dojmu, že "Jan Čulík se lidem snaží vnutit své názory". Ne, Jan Čulík by jen chtěl, aby o vznesených názorech lidi uvažovali, a přirozeně odmítli i jeho názor, dojdou-li k vlastnímu, samostatnému názoru, že je to pitomost. Můžou to redaktorovi BL taky napsat.
Nekolik poznámek k diskusi Zák-Neff-(pasivne) Ransdorf
Jaroslav Teplý
Jaroslav Teplý
Ještě k otázce kolektivní viny
(Mírně zkráceno)
Pavel Engst
Pavel Engst
Vladimír Durec - oprava
Vladimir Durec
Obecnější poznámka
Jiří Novák
"Čulík ve funkci konečného soudce"
(Poznámka JČ ke struktuře Britských listů)
Jan Čulík