Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
19.8.97
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Jedna z největších vln uprchlíků od ruandské občanské války začala o minulém víkendu z České republiky do Kanady.
Tisíce českých Romů doufá, že bude moci uniknout vysoké nezaměstnanosti a strachu z útoků od neonacistických skupin v ČR. Kanada konstatovala, že nemůže učinit nic, aby zabránila mnoha těmto Romům přicestovat do země.
Masovou emigraci vyvolal pořad jedné české televizní stanice, který vylíčil život šťastných Romů, žijících bezstarostným životem v Kanadě.
České aerolinie a Air Canada konstatují, že film vyvolal vlnu zájmu o letenky do Kanady. Všechny lety z Prahy do Kanady jsou obsazené až do konce října. Atmosféra v romské komunitě je charakterizována jako hromadná hysterie.
Podle vedoucích představitelů romských organizací plánuje asi 15 000 českých Romů jen z Ostravy uprchnout z České republiky, kde - jak tvrdí - jsou obětí oficiálního rasismu a nedostatku příležitostí.
V ČR žije 300 000 Romů. Na kanadské velvyslanectví telefonuje denně až 400 žadatelů o vystěhovaní do Kanady.
V pořadu Na vlastní oči byl odvysílán film o českých Romech v Kanadě, jak tam žijí na vysoké životní úrovni a ve společnosti, která netrpí rasismem.
Ozvaly se námitky, že se film rovnal propagandě, ale televizní stanice, TV Nova, se postavila na obranu toho, co charakterizovala jako objektivní obraz romského života v Kanadě.
Po setkání s romskými představiteli odsoudil český premiér Václav Klaus rasismus a žádal, aby občané zachovali klid ve "velmi nešťastné a nebezpečné situaci".
Terenance Mooney z kanadského velvyslanectví konstatoval, že Češi nepotřebují pro cestu do Kanady víza.
"Jsme signatářem ženevské konvence o uprchlících. Musíme spravedlivě vyslechnout ty, kdo žádají o asyl. I když některým uprchlíkům bude na hranicích odmítnut vstup do země, mnozí jiní dostanou povolení vstoupit do země, dokud nebude jejich žádost vyšetřena."
Ti, kteří budou z Kanady deportováni, budou se muset po návratu do ČR zařadit na konec fronty žadatelů o byty.
Reakce od některých komunálních úřadů jen potvrdila obvinění oficiálního rasismu.
Starosta města Teplice, na severu ČR, věnoval svůj plat na koupi letenek pro Romy a Liana Janáčková, starostka Mariánských Hor u Ostravy nabídla Romům, kteří by byli ochotni opustit komunální byty, zlevněné letenky do Kanady.
"Máme dvě skupiny lidí - Romy a bělochy - kteří žijí společně, ale nemohou a nechtějí žít společně. Nemyslím si, že je to rasistické, chci jim jen pomoci," konstatovala.
I když je v ČR nezaměstnanost jen 4 procenta, mezi Romy dosahuje sedmdesáti procent.
Také došlo k podstatnému zvýšení rasových útoků. Téměř 30 Romů bylo v ČR v posledních letech zavražděno a 450 Romů se stalo obětí násilných útoků.
Vládní Komise pro národnosti konstatuje, že přibližně třetina těch Romů, kteří mají zaměstnání, se zabývá trestnou činností.
Píšu tohle v jednom z nejsevernějších míst Británie, ve vesnici Kinbrace (teda vesnice, ona má pět domů), asi sto kilometrů severně od města Inverness (to je to město na ústí řeky Ness do moře, která vytéká z jezera Loch Less, co je v něm údajně ona lochnesská příšera).
Inverness je správním střediskem pro severní část skotské vrchoviny, oddělené od střední a jižní části skotské vrchoviny dlouhým jezerem Loch Ness. Celý skotská vrchovina je neobyčejně řídce obydlená, je to kraj vřesovišť, pastvin, hor, kamení a jezer, kde se většinou jen všude pasou ovce. Silnice, ač velmi dobře vyasfaltované, jsou převážně tzv. single track roads, o šířce kolem dvou metrů, s tzv. passing places každých sto nebo dvě stě metrů, tedy rozšířeninami pro vyhýbání se protijedoucím vozidlům.
Vesnice Kinbrace je asi osmdesát kilometrů severně od Inverness po hlavní silnici A 9, vedoucí po východním pobřeží Británie až do nejseverovýchodnějšho britského města Wick a do nejseverovýchodnějšího cípu země John o'Groats. Z vesnice Helmsdale na pobřeží se pak musí odbočit na západ třicet kilometrů úzkou silnicí na sever do hor. Takže nakonec je člověk v úplné pustině.
Je to tady tzv. "flow country", snad nejposlednější divočina severského typu v Evropě: rašelinovitá krajina, protkávaná potoky a jezery, která je rájem pro množství vzácných rostlinných i biologických druhů. Bohužel taky takzvaných "midges", speciálních místních kousavých bahenních mušek, které se za určitých klimatických podmínek (mírné počasí, zataženo) rojí v obrovských množstvích. Chemický průmysl na to ovšem reagoval s příhodnou připraveností - v obchodech se tu prodávají spreje, odpuzující komáry, i mušky i veškerou obdobnou havěť - spreje mají příhodné pojmenování BUG OFF.
Navzdory pustině je ve vesnici Kinbrace jedna známka civilizace: probíhá tudy jednokolejná železniční trať. Je známkou podnikavosti lidí z minulosti, kteří tyto tratě divokou horskou krajinou vybudovali na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Navštívíte-li Británii a dostanete-li se do Skotska, doporučuju cestu z Glasgowa vlakem západní částí skotské vrchoviny přes Fort William do severské přístavní vesničky Mallaig, jiná dramatická trať vede z Inverness jižně od jezera Loch Ness horskou krajinou do přístavu Kyle of Lochalsh, odkud se dá dál cestovat na velký divoký ostrov Skye, který je součást vnitřních hebridských ostrovů. Třetí nádherná trať se vine víceméně podél východního pobřeží severního Skotska - asi dvakrát pronikne do vnitrozemí, ale pak se zase vrátí přímo na břeh moře - do měst Thurso a Wick na nejvzdálenějším severu Británie.
Třikrát za den tam a třikrát zpátky (ráno, v poledne a večer) projede vesnicí Kinbrace velmi slušně vybavený, pohodlný vlak, skládající se většinou jen ze dvou vozů, plných zahraničních turistů, hlavně mladých lidí, kteří se jedou podívat na nejsevernější výběžek Británie. Výhled na divokou krajinu z okna rychle jedoucího vlaku je příjemný - člověk si v pohodlí uvědomuje kontrast mezi civilizací a divočinou.
Většina stanic v pustině jsou zastávky na znamení. Nastoupili jsme s koly do vlaku zde v Kinbrace a popojeli jsme dvacet minut, tedy asi třicet kilometrů na sever: do stanice, jménem Altnabreac. Dostali jsme se tak do místa, kam je jinudy než vlakem velmi obtížné se dostat -kromě vlaku tam vede odjinud asi třicet kilometrů dlouhá polní a lesní cesta. Podle mapy tam měl někde v divočině stát velký hotel, tak jsme se k němu jeli podívat.
Byl to letos první skutečně velmi teplý letní den v celé Británii: na mnoha místech země vystoupila teplota na 33 stupňů. Nikoliv však na divokém místě, kam jsme dojeli.
Na severovýchodě Skotska působí horké počasí zvláštní klimatický jev: vzniká nad mořem hustá mlha (místní lidé jí říkají HAAR), která se pak dere nad severovýchodním pobřeží zeme do vnitrozemí. Přesně tím byla postižena lesní divočina kolem Altnabreacu. Dávalo to prostoru přízračnost. V celé zemi bylo vedro, my jsme jeli hustou mlhou lesem kolem jezer několik kilometrů, když tu se před námi vynořila jako sen na břehu jednoho jezera obrovská, v podstatě neogotická budova s věží, jíž vedlo točité schodiště. Byl to hotel Loch Dhu. Ve všech místnostech bylo rozsvíceno, pokoje byly zařízeny jak v detektivce od Agathy Christie, ale veřejnosti byl hotel uzavřen.
Tak jsme jeli mlhou zase zpátky. Nádraží uprostřed lesa, dvě nástupiště, mezi nimi jediná kolej, to je stanice Alntabreac. Jen jedno nástupiště je v provozu, druhé je zarostlé vřesem a lesním kvítím - jak ze surrealistického filmu.
Vlak přijel načas. Nastoupili jsme a nechali ze z přízračné pustiny unášet v pohodlných křeslech vlaku z konce dvacátého století.
Abychom si uzavřenost hotelu vynahradili, vystoupili jsme na nejbližší stanici, jménem Forsinard, kde stál v pustině, ale už u úzké, vyasfaltované silnice, sjízdné automobily, jiný velký, tentokrát jsme doufali už funkční hotel.
Nedávno jsem tu psal o nepříjemné zkušenosti, kterou jsme s Ivanem Kytkou zažili ve Vojanově restauraci na pražské Malé Straně (v ulici U lužického semináře), kamž jsme přišli o několik minut před otevřením a přesto jsme byli vyhozeni, ač se restaurace tvářila, jako že má otevřeno.
Tutéž zkušenost jsme nyní my měli v hotelu Forsinard v severním Skotsku. Na dveřích byl nápis OPEN, ale když jsme vešli dovnitř, zastavila nás energická starší paní a nepříjemně a důrazně se nás zeptala: Can I help you? Ukázalo se, že jídlo se servíruje až od sedmnácti hodin, a protože bylo půl páté, majitelka hotelu neměla v úmyslu prokazovat příliš velkou vstřícnost. Utrousila, že samozřejmě kafe si dát můžeme, když teda chceme.
To bylo příliš pro moji manželku, která zastává názor, že tito lidé pracují v branži, jejímž cílem je lidem sloužit, a když sloužit nechtějí, tak to nemají dělat, a hotel jsme rychle a důrazně opustili.
Jenže moje zkušenost z této části světa naopak byla, že se s vámi lidi dávají velmi brzo a velmi přátelsky do řeči.
Takže asi po třetí jízdě kus cesty romantickým vlakem mezi pobřežní vesnicí Helmsdale a horskou vískou Kinbrace (ráno sjedu z Kinbrace k moři na kole, je to dvaatřicet kilometrů z kopce, a v 9.26 po návštěvě obchodů, zakoupení novin a nejdůležitějších potravin mě odveze vlak zpět do horské vesnice) jsem se dověděl všechny drby.
Například o opuštěném hotelu Loch Dhu v lese. Býval to velmi populární lovecký hotel, v posledních letech je uzavřen. Nedávno si ho koupil nějaký Ital a dva roky v něm žil, psal v něm knihu. Pak ho zdemolovali dřevorubci, a nejnověji koupila hotel Loch Dhu petrolejářská společnost BP, zatím v něm provedla nejnutnější práce (aby do něho nezatékalo), hodlá ho zcela zmodernizovat, vybudovat v něm i větší plavecký bazén a proměnit ho v ozdravovnu pro své zaměstnance.
"Jak na téhle trati jezdíte dlouho," ptal jsem se ve vlaku paní, od níž jsem si kupoval kávu. "Pět let a strašně se mi to líbí. Počasí se velmi často mění a pokaždé je na pustinu, kterou projíždíme, úplně jiný pohled. Je tady krásně."
"A jak to vypadá v zimě? To tudy taky jezdí oběma směry tři vlaky denně?"
"Ano," odpověděla zřízenkyně odpovědná za vlakové občerstvení, "v zimě je to tu zvlášť krásné, protože na kopcích je sníh. Nikdy se ale nestalo, že by bylo tolik sněhu, že bychom neprojeli."
"A máte v zimě dost cestujících?"
"Ne," přiznala paní z vlaku. "Přesto je to ale velmi krásné."
Upozornila mě, že zrovna míjíme zlatonosný potok Kildonan, ale to jsem já už věděl, na upozornění jednoho místního obyvatele, který nám taky půjčil rýžovací misky, se nám během jednoho žhavého odpoledne podařilo z potoka vyrýžovat několik miniaturních zrnek zlata. Když jsem jel vlakem potřetí, začala mi dávat speciální lepší kafe z jejích vlastních zásob zadarmo.
Co je to za lidi, kteří žijí v této pustině? Často jsou to Angličané, kteří dali zcela programově výhost světu.
Do řeči se se mnou dal ve vesnici Kinbrace asi pětapadesátiletý Angličan, původně z východního Londýna. Přiznal, že v Londýně už nebyl dvacet let a nikdy se tam nechystá. V Londýně měl úspěšnou tiskárnou, firma patřila mezi nejžádanějších deset procent podniků v tomto sektoru, a hodně vydělávali. Avšak majiteli se nelíbila nesmyslná honba moderního života.
"Budu se jako blázen honit za penězi, a proč? Abych nakonec umřel? Moji kolegové v Londýně teď dostávají infarkty, jeden kamarád, který pracuje v BBC, nyní utrpěl nervous breakdown. To mě ani nenapadne. Podívejte se tady na ten výhled, na tu řeku a do těch kopců. To je přece k nezaplacení. Já dneska když jedu do Inverness, jsem překvapen těmi děsnými davy. Stačí mi, když jedu nakupovat v sobotu dopoledne do vesnice Helmsdale, a zdá se mi, že je tam šíleně mnoho lidí. To nemám zapotřebí."
Bývalý tiskař se živí tím, že vyrábí grafické panely pro různé výstavy po celé Británii, zejména, zaměřené na děti. Práci rozesílá kurýrní službou.
Je tu, zdá se, dost lidí, kteří se dívají na svět ekonomiky a politiky se značným zklamáním. Británie má být po vítězství labouristů údajně pro mnoho lidí zemí nových nadějí. Ti lidé, kteří se mnou mluvili ve skotské pustině, považují všechny politiky za cynické manipulátory. Mnoho čtenářů těchto Britských listů a tohoto Neviditelného psa by je zřejmě odepsalo jako naprosté levicové extrémisty. Podobně jsem si musel zase já v hovoru s nimi dávat pozor, abych nebyl odepsán jako pravicový extrémista.
Budoucnost železniční trati vedoucí po východním pobřeží severního Skotska je asi dosti nejistá.
Trať, vedoucí z města Inverness do severních měst Thurso a Wick, musí nad městem Inverness objíždět tři velké přímořské zálivy. I když je železnice ekologickým dopravním prostředkem, britská konzervativní vláda dávala přednost automobilové dopravě. Všechny tři zálivy byly pro silniční dopravu přemostěny: poslední velký silniční most přes záliv Dornoch byl otevřen v roce 1991.
To znamená, že železnice od té doby nemůže konkurovat silniční dopravě. Od roku 1991 se automobilem ujede vzdálenost přibližně 130 kilometrů asi za dvě hodiny. Vlaku, objíždějícímu všechny zálivy, chvíli vedoucí po pobřeží, jindy zase horským vnitrozemím, trvá ujet tuto dramatickou trasu celé čtyři hodiny.
Jinak od Glasgowa je vesnice Kinbrace vzdálena po silnici přesně 270 mil, tedy 432 kilometrů.
Vyjeli jsme taky směrem k severnímu pobřeží Británie - je tam celá řada pozoruhodných míst. Hlavně jsou tam nádherné, obrovské písčité zálivy a pláže a moře se smaragdově zelenou vodou. Dá se tam koupat - já v tom moři plavu, ale Středoevropan by se asi zhrozil - voda je na jeho zvyklost trochu studená.
Ve vesnici Bettyhill asi tak v polovině severního pobřeží Británie je telecottage - tedy jedno z četných telekomunikačních středisek pro veřejnost, kde je možno brouzdat po Internetu. Vydali jsme se tam, abychom to zkontrolovali. Jenže v divoké pustině je otevírací doba obchodů a podniků nepředvídatelná. Měl jsem tam asi předem zatelefonovat. Dorazili jsme po padesáti kilometrech zemí skalisk, zálivů a hor před telecottage ve 14.10. Na dveřích se skvěl nápis: otevřeno každý den 10 - 14 hodin.
Tak jsme po vykoupání na jedné písčité a mořsky smaragdové pláži zajeli ještě do vesničky Tongue (galsky Tunga, ano, tady se hovoří ještě tím téměř polozapomenutým jazykem, do jehož zachování však nyní investuje Evropská unie mnoho miliónů liber) a povečeřeli v tamějším hotelu. Horký den skončil bouřkou: jeli jsme pak zpět divokým vnitrozemím úzkou silnicí do Kinbrace v lijáku a ve změti hromů a blesků.
Nebylo to zrovna příjemné - na vřesovišti, rozkládajícím se bez stromů na míle kolem, bylo v bouřce naše auto na silnici jediným vyšším bodem. Blesk však do nás naštěstí neuhodil. Ve vesnici Kinbrace nás pak ve slejváku před pronajatou chalupou přivítala delegace žab.
Labouristické oslavy prvního jednoho sta dnů u moci byly mírně narušeny kritikou z Konzervativní strany, zaměřenou proti Peteru Mandelsonovi, blízkému spolupracovníku Tonyho Blaira a ministra bez portfeje, odpovědného za prezentaci labouristické politiky sdělovacím prostředkům.
Konzervativci konstatovali, že prý se Peter Mandelson stal obětí "záchvatu letního šílenství, které se přibližuje megalománii".
Konzervativci kritizovali dva emocionální klausovské útoky Petera Mandelsona proti sdělovacím prostředkům. Varovali, že Mandelson, "ministr bez portfeje", se rychle stává "kandidátem na premiéra" a "ministrem bez odpovědnosti".
K incidentům došlo v době, kdy byl šéf Labouristické strany Tony Blair s rodinou na dovolené v Itálii.
Prvnímu incident se odehrál na tiskové konferenci Labouristické strany k oslavě prvních 100 dnů labouristů u moci, jíž předsedali Peter Mandelson a náměstek šéfa labouristů John Prescott. Prescott oznámil, že od příštího roku bude Labouristická strana vydávat vlastní jakoby podnikatelskou výroční zprávu, v níž bude informovat voliče, čeho se jí za předchozích dvanáct měsíců podařilo dosáhnout. (Opoziční liberální demokrati varovali, že nemají-li být tyto zprávy pouhou vládní propagandou, měla by je vypracovávat nezávislá instituce.)
Mandelson při tiskové konferenci mírně šokoval pracovníky Labouristické strany, když tam zaútočil na Nicka Robinsona, reportéra BBC, který se ho veřejně zeptal, jakou zastává Mandelson vlastně funkci. Mandelson Robinsona obvinil, že prý mu položil celou řadu "ješitných a samolibých otázek". Mandelson dodal: "Je mi líto, neděláte-li svou práci řádně a já za vás musím psát vaše zprávy a vymýšlet vaše titulky."
V živém publicistickém pořadu stanice Radio Four pokračoval Mandelson ve svých útocích proti novinářům BBC. Reportérka Martha Kearney se ho zeptala, zda je Mandelsonovou rolí "prezentovat veřejnosti tvář Labouristické strany, zatímco je Tony Blair v zahraničí". Mandelson na ni zaútočil těmito slovy: "Myslím, že lidi jako vy pořád varují, že se někdo snaží zvnějšku manipulovat zprávy, protože hlavní, co vás zajímá, je mluvit ve vysílání o sobě, o vaší práci, a o vašem vlastním životě".
Mandelson později dodal: "Nezlobím se na BBC, ale rozhodl jsem se, že je na čase, aby jim už někdo dal konečně najevo, že by se měli zamyslet nad vlastními prioritami a nezabývat se zdále jen vlastními obsesemi. Jasně jsem uvedl, že jsem ochoten odpovídat na otázky o zdravotnictví, o zaměstnanosti, o úrokových mírách na splátky hypoték, ale reportérka ve studiu usoudila, že tyto otázky nejsou pro posluchače zajímavé."
Avšak stínový konzervativní ministr pro kulturu, sdělovací prostředky a sport Francis Maude konstatoval: " Peter Mandelson nepromluvil v parlamentě už více než přes rok. Odmítá odpovídat na interpelace v parlamentě. Tento král mediální manipulace si o sobě myslí, že je natolik důležitý, že smí odpovídat jen na otázky, které si napsal sám. Tento ministr bez portfeje se velmi rychle stává ministrem bez odpovědnosti."
Někteří komentátoři usuzují, že Mandelson na reportéry BBC vyjel tak ostře, neočekávaně a netypicky, protože Británii postihla vlna veder a ve studiu i na tiskové konferenci Labouristické strany bylo nesmírné horko.
Jako mladý reportér jsem jednou poslal svému šéfredaktorovi neopatrný dopis. Nelíbil se mi toho dne hlavní titulek na první straně a tak jsem mu pompézně napsal, že je titulek vulgární. Velký šéfredaktor reagoval rychle: "Laskavě nezapomínejte na to, že noviny jako takové jsou vulgární."
Vždycky v srpnu, uprostřed okurkové sezóny, si na to znovu vzpomenu. Vejdu do obchodu s novinami a časopisy a z polic na mě křičí vtíravost bulvárního tisku a syntetický hněv tzv. serózních listů. Od Diany, princezny z Walesu, až po machinace labouristického ministra bez portfeje Petera Mandelsona, sdělovací prostředky strávily minulý týden v modu "hledej a znič". Reportéři se rozvinuli do rojnice, tito lovci sektoru služeb se vydali na hon, aby nakrmili své hladové šéfy, odpovědné za počet prodaných výtisků. Gazela klopýtla a zůstala pozadu za stádem. Smečka se na ni vrhla a hryže ji zadek.
Domníval jsem se, že se princezna Diana vydala na víceméně chvályhodnou cestu do Bosny, aby tam potěšila oběti zohavené minami. Jistě, každá veřejné osobnost má skryté motivy, když jde o publicitu, ale Diana mohla klidně zůstat na jachtě svého nového milence Dodi al Fayeda nebo v al Fayedove hotelu Ritz. Jsem si jist, že bosenské děti, s nimiž se nechala Diana vyfotografovat, byly rády, že se do Bosny vydala. Miny jsou nejhroznější vojenské výrobky. Publicita, kterou vyvolává princezna Diana, aby byly miny celosvětově zakázány, je záslužná.
Avšak tyto mé řádky jsou úvahy neprofesionálního slabocha. Očekává se ode mne, že budu hulákat na Dianu přes celý bosenský venkov, jako ostaatní členové novinářské smečky, "Jaké to je, být znovu zamilován?" nebo "Jak se má Dodi?" Kdybych naopak zavolal, "Jaký je, madam, váš názor, na odstavec číslo osm Evropské konvence o soukromí?" okamžitě bych se stal Haroldem Lloydem po útěku davů, ležel bych rozpláclý v prachu a klobouk byl měl naražený až na uši. Dnešní novinář je Rambo, u pasu má nikon s objektivem 300 mm. Skrývá se celé dny v podrostu a čeká na objetí, které stojí milión. Slavným osobnostem dává otázky nikoliv proto, že doufá, že dostane souvislou odpověď, ale proto, aby získal pro fotoaparát ostrý úhled pohledu. Fotografie jsou upracovány, novináři si vymýšlejí citáty, vypracovávají metody, jak zkazit konkurenci exkluzivní materiál.
Fotografie princezny Diany na Fayedově jachtě byly porušením jejího soukromí a hrubým zanedbáním všech profesionálních pravidel novinářského chování. V lepším světě by všichni, kdo se na jejich získání účastnili, byli pohnání před seberegulační novinářský tribunál. Avšak my žertujeme. Je to, jako kdybychom se pokoušeli žalovat řeku Ganges, že způsobuje záplavy. Celý svět chce vidět ty zrnité šmouhy. Etika nikoho nezajímá. V týdeníku Spectator se tento týden zamýšlí Alan Clark, zda chtějí britští novináři dohnat veřejné osobnosti k sebevraždě. Nemyslím. Novináři nezabíjejí, ale, jak řekl básník, "dostatečně neusilují, aby život přežil".
Někdejší britský konzervativní ministr kultury David Mellor sice před časem varoval, že britští novináři už popíjejí v "hospodě poslední šance", jenže novináři, kteří získali a zveřejnili fotografie princezny Diany, jak objímá al -Fayeda, se začtou do příručky o novinářské etice asi tak pravděpodobně, jako do Wittgensteinova Traktátu.
Což mě přivádí k obětí číslo dvě, k Peteru Mandelsonovi. Tak jako princezna Diana, i Mandelson se dokáže sám ubránit. V dlouhodobé perspektivě si nejsem zcela jist, zda se dokáže před ním ubránit tisk. Mandelsonovým úkolem je koordinace prezentace vládní politiky. Chce, aby se v tisku objevovala vládní politika v tom nejlepším světle. S kolegou Alistairem Campbellem si Mandelson vytvořil novou techniku vztahů k novinářům. Mandelson a Campbell nezacházejí s novináři s bojácností takového Johna Majora, ale s otevřeným pohrdáním. Mandelson a Cambpell zjistili, že většina novinářů, když je budete dostatečně silně urážet, nakonec kapituluje, zejména pokud pracují v BBC.
Mandelson chodí na výlety do přírody s generálním ředitelem BBC Johnem Birtem. Žádný novinář, který pracuje v BBC, neví, co si ti dva na těch výletech povídají, a tak proč riskovat, že rozhněváme tak lehce rozhněvatelného ministra bez portfeje? To není spin-doctoring (jemná manipulace zpráv), to je přímo spin-neurosurgery, jemná manipulační neorichirurgie.
Mandelson vykonává nejstarší práci v britské politice a dělá to dobře. Komunikuje lidem, co chce říct jeho šéf. Až do letošních květnových všeobecných voleb bědovaly politické sdělovací prostředky, že prý nemají konzervativci "žádného Mandelsona". John Major neměl nikoho s dostatečně silnou autoritou, který by bouchl do stolu a dohlédl na to, aby si ministři na veřejnosti nepodráželi navzájem nohy. Nový šéf Konzervativní strany, William Hague, dokonce hledá "konzervativního Mandelsona". Jestliže nyní konzervativci protestují, že je Mandelson příliš efektivní, je to pokrytectví. Konzervativci totiž na Mandelsona žárlí.
Je to pochopitelné. Jestliže ale si na Mandelsona nyní stěžuje i tisk, je to absurdní. Už skoro týden líčí tisk Mandelsona téměř jako zločineckého manipulátora. Labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook se rozešel s manželkou a veřejně přiznal, že žije se svou o deset let mladší parlamentní sekretářkou. Ve snaze omezit škodu, která mohla vzniknout z této záporné zprávy zveřejnil přesně v tutéž dobu Mandelson informaci o tom, že rozvědka MI5 vyšetřuje obvinění, že možná bývalý hongkongský guvernér Chris Patten vyzradil státní tajemství. Mandelsonovi aparátčíci zveřejnili pseudoinformaci o tom, že se labouristická vláda rozhodla zachránit a dále financovat královskou jachtu. A to nebylo všechno. Mandelson se objevil snad ve všech sdělovacích prostředcích se svou pozitivní interpretací prvních 100 dnů Blairovy vlády. A ještě ke všemu, když mu položil reportér BBC otázky na tělo, Mandelson odpověděl stejně ostře. Byl nezdvořilý. Celá novinářská ekipa, která je vůbec v srpnu v práci, začala ronit krokodýlí slzy vzteku.
Možná, že Peter Mandelson nejednal moudře, že po celý minulý týden vystupoval tak často ve sdělovacích prostředcích. Jak ví každý hráč kriketu, nejlepší spin (rotace, tedy úhel pohledu) je ten, který je skrytý. Avšak sdělovací prostředky ze sebe udělaly pitomce.
Od dob labouristického premiéra Harolda Wilsona se snaží premiérův úřad v Downing Street ovlivňovat ve svůj prospěch novináře strategickým zveřejňováním zpráv, názorů a drbů. Do někdejšího londýnského večerníku Evening Standard telefonoval každé dopoledne Trevor Lloyd Hughes s premiérovou interpretací denních událostí a doufal, že se mu podaří ovlivnit názor listu. Klíčem pro takové ovlivňování je přátelský vztah mezi impresáriem a šéfem strany. Sir Bernard Ingham měl takový vztah k Margaret Thatcherové, Peter Mandelson ho má k Tony Blairovi. Je úplně jedno, jestli je impresário státní úředník nebo ministr. Impresário je odpovědný přímo šéfovi. Takové vztahy jsou už dlouho přímou součástí moderní vlády.
Dobrý novinář dokáže odhalit spin, manipulační úhel vládou zveřejňovaných zpráv. Minulý týden si mohli šéfredaktoři přece lehce sami zjistit u šéfů ministerstva obrany a vnitra, jestli jsou zprávy o pravděpodobném vyšetřování Chrise Pattena za případné prozrazení státních tajemství pravděpodobné či nikoliv, anebo zda je to pouhá kouřová clona, která měla zabránit, aby vznikla záporná publicita kolem Cookova rozchodu s manželkou. Mohli zprávu o Pattenovi úplně ignorovat anebo jí dát jen málo místa. Úřad premiéra přece nemůže sdělovacím prostředkům diktovat, co má být ve zprávách. Mandelson se nemůže vnutit do televizního studia hlavních večerních zpráv. Je ale zván do studia, většinou od reportérů, kteří chtějí rozhovorem s ním dokázat, že jsou tvrdší než konkurence. Konkurence mezi těmito novináři je dnes tak frenetická a často tak pitomá, jako je konkurence mezi fotografickými redaktory bulvárních listů.
Faktem je, že minulý týden si britské sdělovací prostředky koupily falešné zprávy od nejmazanějšího obchodníka ve městě. Britské sdělovací prostředky tím prokázaly profesionální nedbalost. Když to bylo odhaleno, pokusily se udělat obětního beránka ze samotného Mandelsona. Už najednou přestal být zázračným dítětem a stal se mistrem manipulátorem ubohých, bezbranných novinářů. Independent on Sunday dokonce otiskl titulek: Podle průzkumu veřejného mínění možná povede Mandelsonova praxe labouristy k porážce.
Žádný nezávislý průzkum veřejného mínění se přitom nekonal. Šlo o výsledky dotazování sociologicky vybrané skupiny lidí, který zorganizovala Konzervativní strana. Tento trik, otisknout neseriózně zaujatou zprávu, která má vyvážit opačně neseriózně zaujatou jinou zprávu, se možná líbí politikům. Čtenáři jsou ale podvedeni dvakrát.
Ti, kdo požadují, aby se sdělovací prostředky chovaly s přiměřenou vážností, riskují triviálnost výroků amerických novinářských teoretiků. Walter Lippman charakterizoval noviny jako "jedinou seriózní knihu, jakou lidi čtou každý den". Jefferson zašel ještě dál a řekl, že "kdyby mě někdo donutil, abych si vybral vládu bez tisku nebo tisk bez vlády, neváhal bych a vybral bych si tisk bez vlády". Ani jeden z těchto mudrců asi nečetl britské noviny uprostřed srpnové okurkové sezóny.
Zase se začíná mluvit o tom, že bude možná zapotřebí omezit svobodu tisku. Takové zákony jsou buď neliberální anebo v praxi nerealizovatelné. Ale když se noviny chovají špatně a zákon mlčí, lidi se začnou proti novinářům ozbrojovat. Diana, princezna z Walesu a Peter Mandelson dělali minulý týden svou práci, a dělali ji značně dobře. Obscénní honba na princeznu byla nechutná a nemorální a pravdpodobně povede k zákonnému omezení fotoreportérské novinářské práce, aby fotoreportéři nenarušovali soukromí veřejných osobností. Zbabělé kňourání tisku, zaměřené proti Mandelsonovi, bylo výrazem nepořádné novinářské práce. Povede k tomu, že tato vláda bude jednat s novináři s ještě větším pohrdáním než dosud.
Pojem vulgárního tisku se mi líbí. Novináři by vždycky měli usilovat o to, prezentovat složité skutečnosti srozumitelně a jednoduše a měli by být schopni zaujmout čtenářovu pozornost. Jinak se přizpůsobí britské noviny většině amerického tisku.Budou nudné a bude je číst jen elita.
Ale i vulgární novináři se musejí řídit pojmem cti. Definovat, kde jsou hranice vulgarity, to je úkol, který by nejlépe měly splnit samy sdělovací prostředky. Odmítnou-li to učinit, hranici jim určí jiní, a bude to velmi těsná hranice.
Pane Culiku, jeste k Vasemu P.S., k mému príspevku v BL 18.8.97:
Rikáte, ze " ...uz jste nekolikrát psal, ze, zakazuje-li vláda nejaké politické strany ci názory, osobuje si právo rozhodovat nad obcany. Spolecnost tak automaticky vyznává postoj, ze tomu, komu dal Pánbuh úrad, dal mu i rozum..."
Obávám se, ze toto "politically correct" stanovisko je do znacné míry aplikovatelné ve státech s neprerusenou demokratickou tradicí, ale politicky zcela neúnosné ve státech "prechodových" jako je soucasná CR.
Muzete takové stanovisko zaujmout vuci novým skupinám, kterým muzete priznat neco, cemu Holandané ríkají "voordeel van twijfel" (myslím, ze ceská verse tohoto výrazu existuje, ale nemohu si na ni vzpomenout) neboli vzhledem k nejistote o nich nic proti nim nepodnikat, ale nemuzete tento princip uplatnit na stranu, která 40 let ve státe porusovala nejzákladnejsí lidská práva, dopoustela se krvavých zlocinu a jen tak mimochodem zcela a do základu zruinovala národní hospodárství; s tou je to treba nejak vyúctovat ze zásadních i "pedagogických" duvodu.
V kopané, dopustí-li se nekdo velmi hrubého faulu, je okamzite vyloucen a dostane potom od príslusné komise jeste "distanc" na dlouhou dobu, aby si nejen on, ale i vsichni ostatní hráci uvedomili, ze nelze jen tak porusovat pravidla. To se v ceské politice nestalo a obcané z toho vyvodili a vyvozují své závery velmi neblahé pro morálku spolecnosti.
V soucasné nemecké demokracii by se pri opatrném výberu neco k napodobení mozná naslo. Podle zprávy nemecké televise (12.2.96) melo být trestne stiháno 180 bývalých zamestnancu Treuhandu, zvláste tech, kterí pracovali jako Niederlassungsleiter prevázne na okresech; podle jiné zprávy (10.3.97) byl odsouzen bývalý notár, který pracoval pro Treuhand, na 4 roky a 10 mesícu, protoze koupil hluboko pod cenou 2 pozemky, které pak prodal Treuhandu se ziskem 4,8 mil. DM - neco takového je v CR stále jeste zcela legální.
(PS. Souhlasím s trestáním jednotlivých provinilců podle prokázaných trestných činů, nikoliv s arbitrárním zakazováním politického přesvědčení. Myslím, že by se mi britské ministerstvo vnitra i za bývalé konzervativní vlády vysmálo, kdybych tento postoj označil za "political correctness". Skutečně nemaji ovšem Britové zkušenost s totalitním režimem, považují však za lék pro nedostatek demokracie více demokracie, ne méně. JČ)
V prekladu clanku z Guardianu je i zminka o "pripadu Gajdusek", cituji:
"Christopher Brand uvedl, ze se proti rozhodnuti univerzitniho
tribunalu odvola. Zduraznil, ze netoleruje pedofilii a ze ucelem jeho
vyroku bylo podporit americkeho psychologa Daniela Gajduska, nositele
Nobelovy ceny, ktery byl obvinen ze sexu s detmi."
Jedna se zrejme o virologa Carletona Gajduska, americkeho lekare slovenskeho puvodu, ktery dostal Nobelovu cenu za vyzkum "pomalych viru". On to studoval u lidojedu na Nove Guinei (nemoc se siri poziranim mozku nepratel; nejuspesnejsi bojovnici onemocneli nejcasteji).
Choroba patri mimochodem do skupiny nyni tak popularni BSE a Creutzfeld-Jakobova syndromu. Cela historka kolem Gajduskova uvezneni je zcela skandalni, ten clovek byl znamy filantrop, adoptoval a vychoval v Americe desitky deti z rozvojoveho sveta.
Byl obzalovan jednim ze svych adoptivnich deti, ze ho (pred 20 lety!) nutil k sexu. Znam nekolik Gajduskovych pratel, kteri to jednoznacne povazuji za smyslenku. Velmi pravdepodobne slo o pokus vyrazit prachy ze slavneho cloveka. V soucasne hysterii vasni proti pedofilum a na obranu NASICH DETI pred nejruznejsimi nebezpecimi je jakakoli obrana nemozna. V teto souvislosti chapu vystoupeni Christophera Branda (o nemz jinak nic nevim) jako zoufale gesto a vyjadreni solidarity. Neco jako : "Ano, i ja schvaluji atentat na risskeho protektora."
Český exodus: Romové prchají do Kanady
Sunday Telegraph, 17. srpna 1997
Francis Harris, Praha
Výhost světu
Jan Čulík
Peter Mandelson, šedá eminence britských labouristů, v konfliktu se sdělovacími prostředky
Čest uprostřed vulgárnosti
Pravou rolí tisku je složité zjednodušovat a přilákat čtenářovu pozornost. Britský tisk ji ale nyní zanedbává a věnuje se v těchto dnech umělému hněvu nad Peterem Mandelsonem a nevkusnému honu na princeznu Dianu
Simon Jenkins, The Times, 13. srpna 1997
Simon Jenkins
Ještě jednou, komunistická strana by měla být zakázána
Jaroslav Teplý
Případ Gajdusek
Jan Konvalinka