Ondřej Hausenblas

Doposud jsme plavali hlavně obrazně: proplouvali jsme politickou situací za komunismu, přirozenou nesystematičností společenských změn po převratu, osobními stresy a trablemi). Teď mnohým vnikla skutečná voda až do postele, do podniku, do úřadu nebo do školy. Kdo nejsme zatopení, musíme jim nějak pomoct, protože víme, jak nám bylo zoufale, když jsme sami plavali, a tak pomáháme - dary, rukou přiloženou k dílu, i dluhopisy jdou na odbyt (ale ty jsou vlastně jen půjčka, a ještě úročná).

To, že peníze hned začaly proudit na příslušná konta, a že pošleme ještě, je ovšem jen výpomoc - stejně se tím vybere jen pár (desítek) miliónů, a chybět bude pár (desítek, ne-li v důsledcích i stovek) miliard! (To jistě nezmenšuje význam darů, ale musíme vědět, že to tím zdaleka nekončí, ani pro vytopené, ani pro dárce, ale ani pro ty, kteří se cítí nezasaženi.)

Před potopou vodní nám možná nebylo jasné, že ta potopa obrazná, ta mravní a politická potopa je varováním. V 20. století se myšlení o kolektivní vině pozoruhodně proměnilo: Po fašismu a komunismu, jejichž lumpáren se opravdu osobně zúčastnily celé národy jedinců, se ukázalo, že bychom neuměli dál žít jeden vedle druhého, kdybychom chtěli vinu kolektivů trestat: vyhnání jedněch nebo druhých z důvodů rasových nebo politických tehdy ještě kohosi napadlo, lustrace po posledním převratu se však týkaly už jen těch, kdo se chtěli (znova) cpát vzhůru, kdežto řadový kolaborant má právo žít dál nerušeně.

Netrestat však nemůže znamenat, že vinu neznáme. Známe, a měli bychom si stále uvědomovat, že a proč ji netrestáme - netrestej, abys nebyl trestán? Kdo by měl trestat, když všici jsou vinni?

V staletích předtím se operovalo s "trestem božím": už od svého vyvoleného lidu izraelského v dobách biblických Hospodin často "odvrátil svou tvář", když už hříchy lidu volaly až do nebe - neboli, jestli chcete, náhle přestaly fungovat mechanismy, kterými se dané společenství (smečka, kmen, národ) reguluje, aby se nevystavilo nebezpečí zvnějšku (šelmám, Babyloňanům, Němcům, Sovětům).

Takový výpadek samoregulace se děje, když si daná civilizace dopřává takových lidských postojů a činností, které nejsou dost zodpovědné vůči budoucnosti. (Pášou se hříchy proti zdravotním zásadám, hříchy proti normám mezilidských vztahů, ba i hříchy ekologické a hříchy proti Bohu).

Dnes, rádi neradi, slovu hřích rozumíme jako něčemu předem definovanému jakýmsi katechismem či církevní naukou, ale tak to není: co hřích je a není, to se v dějinách civilizace pořád nově ohledává a ověřuje, a to proto, že společnost potřebuje nalézt právě hranice zodpovědnosti za svůj vývoj.

Některé činy se už jako zhoubné potvrdily dost jednoznačně: nezabiješ (a přece se znova ohledávají, např. v euthanasii), jiné hříchy se přehodnocují semo tamo: nesesmilníš, budeš ctít otce a matku. Na některé se zapomíná, protože se jim přestává rozumět: míti jednoho Boha.

Čím víc umíme a čím víc vlády nad světem si troufáme brát do svých rukou, tím víc neseme zodpovědnosti, a tím míň smíme pak ty pohromy, které naše jednání způsobuje (třebas i jen velmi zprostředkovaně) nazývat přírodnímu katastrofami nebo zvraty osudu. Zničení obyvatel města sopečnou lávou a popelem by dnes bylo "osudem" jen tehdy, kdyby přišlo opravdu nepředvídaně.

Ale jestli seismografy ukazovaly už měsíce, že se něco chystá, a z kopce se divně kouřilo, je vinou obyvatel, že váhali opustit majetek a včas neutekli.

Čím víc podkladů k rozhodování máme, tím míň smíme informace ignorovat. Ve světě vyspělých informací vlastně tím míň smíme být hloupí, třebaže nám to naše přirozenost přímo velí. To je divné, ne? Hloupý se přece nemůže rozhodnout stát chytrým. Ale může se snažit, aby hloupými nezůstaly jeho děti. Dopřeje jim vzdělání, jak jen může.

O potopě na Moravě si jen těžko troufáme říct, že je trestem božím. Ale přece potopa nese rysy následků, které si zdejší civilizace natropila. Ne že zrovna "Moravané se chovali hříšně", ale že ve střední Evropě "hospodaření s krajinou je hrubě nemoderní" a "připravenost obyvatelstva a správy republiky na pohromy je slabá".

Proto nás potopa tak silně postihla, že se chováme (jako národ i jako je dinci) dost nezodpovědně. Povodeň by po takových deštích asi přišla stejně, ale nemohly být následky menší? Máme štěstí, že souvislost následků a příčin se ještě dá zahlédnout.

Už víc než 50 let se srovnávají koryta potoků a řek - meliorace a regulace byly považovány za zlepšování, ale už dost dlouho známe i jejich negativní vlivy, ne?

Pamatujete se, jak asi v polovině 70.let bylo přerovské náměstí zatopeno bahnem? Tehdy se o zregulovaných potocích mluvilo hned - ale jen mluvilo.

Nebo naopak: postavit si závod nebo dům na nivě, kde se dřív jen páslo nebo kde bydleli jen ti nejchudší, znamená ignorovat historickou zkušenost.

U řeky prostě bývají zátopy, tak bych si tam pozemek ani levně nekoupil. Odlesňují se hory - smradem z továren i těžbou, a voda pak odteče a nevsakuje se. Nemyslí se dost dopředu - hráze se musejí nejen stavět, ale taky kontrolovat a opravovat, a i když jsou pevné, nesmí se zapomenout na kanalizaci...

Na moravské hráze ovšem nemají myslet jen Moravané, jako na severočeské a pražské malformace u novorozenců nemají myslet jen lidé ze Sokolova a Prahy.

Pečovat o blaho vlasti znamená snažit se nedopouštět, aby se v národě, státě, v unii a na světě dávala přednost cílům, které jsou na špičce nosu (hospodářským nebo kulturním), před cíli, které se dotknou potomstva. Právě pro tuto povinnou zodpovědnost obvykle "trest boží" neudeří bleskem přímo do zvrhlíka, zasáhne všechny. A nám se pak zdá, že hlavně ty nevinné. V trestu se projeví chyby ve všech oborech lidské činnosti nastřádané mnohými lidmi (lenost, bezohlednost, hloupost, sobectví, nezodpovědnost ...). Každý jsme přispěli svým kouskem.

Je hrozné si to připustit, že kvůli tomu, že jsme ve svých velmi všeobecných postojích nebo svých ekonomických a politických volbách nadělali společně chyby, se nakonec potopily i domovy dětem a utonuli lidé i zvířátka.

Kdyby průšvih (nebo chcete-li trest) přišel rovnou na zvrhlíka, nikdo jiný by se o průšvih a o osud potrestaného nezajímal, a další zvrhlíci by i napříště upadali do hříchů, které pro ně společenský život mezi ostatními lhostejnými nachystal. (Dost pěkně a literárně zdařile to kdysi vyjádřil Albert Camus v Moru.)

Když jsou potrefeni všichni, tj. celé společenství, má to výchovný efekt: Najde se pak mezi námi víc těch, kteří pomohou vyplaveným (a zážitek solidarity nás pozvedne z marasmu). Ale taky se bude mezi lidmi víc přemýšlet a jednat, aby nás to příště nepotrefilo! Bylo by ovšem typickým hříchem si jen tak poreflektovat, u piva postesknout, a zas nic nedělat...

Ondřej Hausenblas