Britské listy

George W. Bush je nejpodivnějším americkým prezidentem, jakého Evropané kdy viděli. Ronald Reagan byl ve srovnání s ním otevřenou knihou, byl to doktrinářský studenoválečník, který bojoval proti říši zla. Bill Clinton začínal vůči Evropě pomalu, a nejprve ho tam považovali za prosťáčka, ale pak začal odpovídat známému obrazu, Strašně chtěl vycházet s Evropany, a tak se aktivně začal zajímat o jejich problémy. A jako čelný představitel ideologie tzv. "třetí cesty" sdílel sociálnědemokratické názory s většinou vedoucích představitelů Evropské unie po dobu svého druhého volebního období.

Bush je úplně jiný. Jeho mysl dosud nepřišla do styku s Evropou, ani jako student, ani jako politik. Svět je také dnes víc beztvarý než za Billa Clintona.

Můžeme ignorovat obrazy George Bushe z prezidentské volební kampaně, které ho líčily jako pitomce. V domácí politice už Bush dokázal, že umí využívat výhod toho, když ho někdo podceňuje. Ale jeho zahraničněpolitické postoje připadají evropským spjencům agresivní, protože ti jsou zvyklí na konzultace.

Bush se hned na začátku rozhodl, že sám určí, jak se má člověk stavět ke Kjótu a k raketové obraně. Mezinárodní diplomaté na to pohlížejí se značným neporozuměním.

Také jsou poněkud zmateni. Jeden den řekne americký ministr obrany Donal Rumsfeld, že "usiluje o to" stáhnout americká vojska z Bosny, o čtrnáct dní později zdůrazňuje, že "se o žádném stahování vojsk nehovořilo a bylo by chybou vyvolávat zbytečně a předčasně otřesy."

A pak on a Bush začnou vykládat o tom, že opravdu chtějí celosvětově všechny konzultovat ohledně raketové obrany a také sestaví vlivný výbor, který najednou potvrdí, že globální oteplování je hrozba. Z Evropy to všechno vypadá poněkud znepokojujícím způsobem.

Z pohledu Washingtonu je to podobné. Evropa je hádanka. Žádný jiný americký prezident dosud nezačal své funkční období s Evropou tohoto druhu. Evropa je zdánlivě sebevědomá, bezpochyby prosperuje, nenávratně směřuje k užší politické a hospodářské integraci.

Je to znepokojující novinka. Ale záhady přetrvávají. Kdo přesně mluví za Evropu? Co Evropa chce? Více odpovědnosti, větší mezinárodní vliv, více nezávislosti, jak se zdá, ale nikoliv více moci, protože Evropané nechtějí investovat do obranných rozpočtů, které zůstávají i v moderním světě klíčem k moci.

Obě strany na sebe pohlížejí shovívavě. Bushův Washington si myslí, že vznáší otázky pro nový svět: že zpochybňuje konvenční stererotypy a odstraňuje harampádí studené války. Odmítnutím Kjóta zlikvidoval Washington ekologické nesmysly, které nikdo v americkém Senátu stejně nepřijímal.

Tím, že se zlikviduje antibalistická dohoda z roku 1972, se bude moci celý svět začít zabývat skutečnými hrozbami raketových střel z let 2002 - 2012. To, že Amerika dělá potíže ohledně projektu evropské obranné iniciativy, ukazuje dvojakost Německa, které tvrdí, že evropskou obranu chce, ale odmítá za ni platit víc.

Evropa je také nerozhodná, až to hraničí s karikaturou. Evropa se domnívá, že provádí zásadní experiment v oblasti mezinárodní demokracie. Z jednoty pochází síla. Evropa je globální region. Chce mít hlas, na němž záleží. Evropa má ekonomiku i počet obyvatel větší než Spojené státy a nikdo by jí neměl vnucovat raketovou obranu. Kolektivně má Evropa jiné priority než Spojené státy - životní prostředí, kvalitativní normy potravin, sociální zabezpečení. Aniž by byla Evropa pacifistická, odmítá americký instinkt klást rovnítko mezi moc a vojenskou sílu.

Na všech těchto skutečnostech něco je. Spojené státy zároveň jsou i nejsou takové, jaké je vidíme. O Evropě to platí taky.

Žijeme v zajímavé, především nesmírně proměnlivé éře. Změna je základním charakteristickým rysem na obou stranách Atlantiku, Evropa i Amerika se snaží pochopit geopolitickou realitu.

Tři skutečnosti ohledně Ameriky jsou zjevné.

Zaprvé, ani George W. Bush se nebude moci vyhnout zahraniční politice. Jen americký prezident může uzavírat dohody a posunovat věci dopředu.

Bushova nynější návštěva v Evropě ukáže, jak daleko Bush v tomto pokročil. Jestli za sebou nezanechá nic víc než jen texaskou žoviálnost, budoucnost nebude věstit příliš mnoho dobrého.

Clinton začal tím, že si myslel, že se nebude muset zabývat zahraniční politikou, ale pak si uvědomil, že to je nerealistické. Dokáže si totéž uvědomit Bush?

Zadruhé, Británie přestává být pro Spojené státy důležitá. Amerika, která pravděpodobně přesunuje své priority z Evropy do Asie, nutí Británii, aby přehodnotila svůj postoj k nejstaršímu svému spojenci. Není náhodné, že během této cesty se Bush nezastaví v Británii. Vojenská a špionážní spolupráce Británie a Spojených států je stále velmi těsná, ale představa, že je Tony Blair jaksi pro Američany v Evropě prostředníkem, je falešná. Kdo potřebuje prostředníky, když je možno hovořit přímo?

Zatřetí, ke změně v amerických postojích skutečně dochází. Washington neustále zdůrazňuje, že se nic nezměnilo. Je ale pravda, že pro Američany je dnes jednání s Evropou obtížnější než jednání s Ruskem. Zdá se, že Bushovo setkání s Vladimírem Putinem bude hračka ve srovnání s Bushovou účastí na vrcholné schůzce EU v Gothenburgu. Chudák Rusko si Američané vždycky mohou získat na svou stranu penězi. Bohatou Evropu si koupit nemohou.

Evropa a Amerika se od sebe pomalu vzdalují. Evropa už není kontinent, který by potřeboval závislost. Hovoří o tom, že by si Američané mohli stáhnout svá vojska.

Ale základní trend je jasný. Evropa i Amerika si nyní budují každá jinou budoucnost v důsledku odlišných tlaků. Oba kontinenty jsou nyní navzájem přátelskými konkurenty a nikoliv už spojenci na život a na smrt. Nastala doba pro tvůrčí myšlenky.