Delirium deníku Super:
Že by mé články psal za mě Michal Donath?
Jedna senzační věc, když se člověk přátelí s novináři, že to, že oni rádi mluví. Novinařina je obor lidské činnosti, který přitahuje lidi, kteří si rádi vyměňují různé informace anebo chtějí napravovat společnost (anebo obojí). Celé své dětství jsem v důsledku toho dělal potíže. No, nepřestal jsem, ale to je jiná historka.
Protože novináři rádi povídají, co se kde děje, dostávám od kolegů spoustu zajímavých informací. Poté, co o mně napsal deník Super, že mě hledá policie (ještě tentýž týden přiznali, že se spletli, protože otiskli můj text, kde to obvinění popírám) mně začali informovat reportéři, kteří znají lidi z deníku Super, a dokonce i dva zaměstnanci deníku Super o přípravách další akce, která mě prý má zdiskreditovat (neboli, lépe řečeno: pomstít Vladimíra Železného).
První verze připravovaného článku měla tvrdit, že mě finančně podporuje vydavatel časopisů Antonín Herbeck. V deníku Super nechápali, jak je možné, že se mám tak dobře, když píšu pro brazilské noviny (zapomněli, anebo to nikdy nevěděli, že Brazílie je sedmý největší trh na světě, a nejméně 80 milionů z jejích 172 milionů obyvatel má normální západní životní úroveň, takže časopis či noviny mají velké množství čtenářů a to odrážejí ceny reklamy i platy novinářů; kromě toho mám grant jako antropolog, který dělá výzkum o Češích). No, tak se zdá, že ten článek zase zahodili, protože se obávali, že se jim nepodaří dokázat nic.
A potom - nejnovější verze, a nejhorší je, že oni tomu skutečně věří - chtějí tvrdit, že mé články ve skutečnosti píše Michal Donath, onen právník, který vešel ve známost svým angažmá v kauzách proti Železnému Spasiteli. Nechci vypadat jak ty bulvární noviny, které tu kritizuju, ale nemohu tu napsat, od koho konkrétně tyto informace mám, protože by bu´d přišli o zaměstnání anebo o přátele. Klidně si mi tedy nevěřte, ale podle těch mých známých novinářů, kteří rádi tolik mluví, si jsou ti lidi z deníku Super prý skutečně stoprocentně jisti, že tomu tak je, že mé články píše Donath!
Docela mě to uráží, protože to vypadá, že nechápou, jak je možné, že by mé texty mohly být takto stylisticky i argumentačně složité. Asi jim pořád nedošlo, že píšu portugalsky, anglicky, nebo jinými jazyky, které znám, podle toho, jaký překladatel je k dispozici.
Nedávno jsem se pokusil psát pro Britské listy česky, ale trvalo mi to dvě dlouhé noci a stokrát jsem se musel dívat do slovníku. Jan Čulík je přirozeně pak opravil. (Byly to články - též zde - o brutalitě a šikanování Jiřího Szuty; potřebná redakční úprava byla však minimální, pozn. JČ) Oba tyto texty byly zprávy, nebyla v nich složitá argumentace, a tak jsem to mohl napsal česky. Když potřebuju vyjádřit něco složitěji, vracím se k svému rodnému jazyku.
A tak to bylo i s oním slavným článkem "Volejte spasiteli", který vyšel v Lidových novinách 3. března jako Úhel pohledu. Napsal jsem ho portugalsky a pan Ivan Henn ho vynikajícím způsobem přeložil do češtiny. Michal Musil pak udělal konečnou redakci, aby se to vešlo do daného místa (Železný měl štěstí, že z toho Musil pár věcí vyškrtl, protože jsem měl ještě několik dalších jmen a faktů, jimiž bylo možno terorizovat jeho sebevědomí.) Ale ti lidé v deníku Super jsou takoví amatéři, že 1. nevědí ani, jak zabránit tomu, aby jim z redakce neunikaly informace, 2. nejsou schopni uhodnout naprosto zjevné věci.
Existuje argument, že přece neumím dost česky na to, abych mohl analyzovat televizi Nova. Už jsem napsal, že to je chybný názor a může pocházet jen od někoho, kdo se nikdy neučil cizí jazyk. Rozumět, mluvit, číst a psát, to jsou všechno rozdílné procesy. Někteří lidé umějí jedno dřív než druhé. Ve svém případě jsem se nejprve naučil číst, pak jsem začal rozumět a teď se snažím o tom psát. Co se týče mluvení česky, no - závisí to na situaci. Často si lidi uvědomí, že nemluvím česky plynně, teprve až za mnoho minut, kdy použiju špatnou koncovku anebo špatně vyslovím "ř".
Ti lidé v deníku Super mohli posoudit, jak mluvím česky, jen z videopásku, který jsem poslal Železnému poté, co (mezi řádky) pochyboval o mé existenci. Bylo to z televizního pořadu, kde jsem byl interviewován. Udělal jsem tam asi pět chyb, protože jsem byl před kamerou trochu nervózní. Petr Link (to je jméno, podepsané pod článkem o tom, jak mě údajně hledá policie) ani David Soukup se se mnou v životě nesetkali a nepromluvili se mnou ani slovo. Nemohou tedy vědět, jak mluvím či nemluvím česky.
Co se týče Michala Donatha, mluvil jsem s ním poprvé v životě minulý týden. Náhodou jsme se potkali před divadelním představením, a protože se oba zajímáme o Železného, chvíli jsme spolu česky hovořili. Ani nemám jeho telefon. A myslím, že umím psát daleko lépe než on, ale on je zase daleko lepší právník než já.
Představovat si, že ti lidé, kteří hájí Ronalda Laudera (je to člověk, pro něhož nemám žádné sympatie - ten přece přinesl do České republiky tu hroznou formuli na televizi Nova) se jaksi exoticky rozhodli psát pod jménem nějakého Brazilce, se mi zdá dost podivné. Kromě toho si nemyslím, že stovky článků, které jsem napsal pro Jornal de Brasil, Zero Hora, ABC, Correio do Povo a další časopisy v mé rodné zemi (lehce si to můžete ověřit na internetu) napsal dr. Donath. Anebo ty články, které píšu pro Britské listy.
Musím říct, že ta celá věc - protigolgovské úsilí v deníku Super - je opravdu docela zábavná. Je to, jako když se díváte na zoufalý hmyz, který vás chce vší mocí štípnout - a nechápe, že je mezi vámi a ním skleněné okno.
(S výjimkou dvou článků o Jiřím Szutovi, které napsal Fabiano Golgo česky, byly všechny jeho původní články pro Britské listy napsány anglicky - český překlad Jan Čulík.)
