Jak Jeremy Paxman zničil v televizním rozhovoru Williama Hagua
88 televizních diváků si telefonicky stěžovalo na moderátora publicistického pořadu BBC "Newsnight" Jeremy Paxmana, že v rozhovoru koncem května "úplně zničil" šéfa konzervativní strany Williama Hagua. Nepříliš se to líbilo konzervativnímu listu Daily Telegraph, jak je zjevné z této recenze rozhovoru, otištěné dne 31. května, a z následujícího rozhovoru se samotným Jeremy Paxmanem, jeho anglická verze je zde. Shrnujeme.
Nenucená vyrovnanost a elegance Paxmanovi chyběla - vede pořad, kde se bojuje o přežití
Musí se stát hodně, abych začala litovat Williama Hagua, napsala 31.5. v deníku Daily Telegraph Sarah Cromptonová. Kdykoliv ho vidím v televizi, mám pocit, že se dívám na lidský megafon, je to člověk, který ke mně mluví, jako bych byla zvlášť velký hlupák v poslední řadě v hale veřejného shromáždění.
Ale když jsem se dívala na rozhovor Jeremyho Paxmana s ním v pořadu Newsnight v úterý večer, zjistila jsem, že prosím jménem Hagua u Paxmana o milost. Bylo to, jako když se díváte na to, jak Lennox Lewis dává výprask amatérovi: je to tak nevyrovnaný boj, že toužíte, aby do ringu vstoupil rozhodčí a to zoufalství zastavil.
Paxman, samozřejmě, si na tomto druhu bojovného vedení interviewů vybudoval svou pověst. Někdy je to zábavné, někdy z toho vyplyne něco novinářsky nového. Proti Haguovi to však byla agonie to sledovat. Šéf Konzervativní strany vypadal unaveně a zmateně. Paxman se do něho se svraštěným obočím energicky pustil. Je nutno přiznat, že první část rozhovoru byla dobrá, bylo to drsné, mluvilo se o tom, proč konzervativci tolikrát změnili svou politiku, a o vztazích Williama Hagua k Michaelu Portillovi, jinému čelnému představiteli Konzervativní strany.
Zkušenější politik než Hague by se uměl Paxmanovým ranám vyhýbat, ale Paxmanův útok byl porazil i nejsilnějšího odpůrce. Nejprve Paxman zahájil neúprosný útok na Haguovy názory na euro a dával mu tutéž otázku znovu a znovu. Hague odpověděl jasně, i když ostražitě, ale Paxman se nevzdal.
Pak, i když to ještě bylo v hávu zdvořilosti, si Paxman sundal rukavice: "Proč ukazují průzkumy veřejného mínění, že vás lidi opravdu nemají rádi? Jaké to je, vést volební kampaň, o níž víte, že ji prohrajete? Pokud vidíme, lidi vás nemají rádi." Tón byl agresivní, přímost drtivě nezdvořilá. Bylo to interviewování jako sadistický nástroj.
Při tomto druhu interviewování by Margaret Thatcherová přešla do protiútoku a interviewujícího novináře by udupala. Bývalý šéf Labouristické strany Neil Kinnock by se asi přestal ovládat. Náměstek premiéra Tonyho Blaira John Prescott by asi reportérovi dal pěstí. Hague jen unaveně pokračoval dál, jaksi se zmatenou zdvořilostí, opakoval své věty znovu a znovu.
Když na něho Paxman zaútočil ohledně jeho vztahu k jeho partnerce Ffion, Hague by se býval měl přestat usmívat, ale nepřestal. Seděl tam dál s mechanickým úsměvem a se zdvořilostí, otřesenou Paxmanovým útokem. Že přežil, se zdvořilostí, až do konce, je pro Hagua poctou.
Vyvolalo to však celé znepokojivé otázky ohledně konfrontačního stylu vedení interview. Při takto nudné předvolební kampani je nevyhnutelné, že televizní novináři vyzkoušejí každý trik, ve snaze vyvolat reakci nebo nepromyšlenou odpověď.
John Humphrys v rozhlase BBC je nezdvořilý a nelítostný každý den, David a Richard Dimbleby manévrují, aby vyprovokovali reakci. V úterý překročil Paxman neviditelnou linii. Neodhalil nic nového ani o Haguovi ani o politice Konzervativní strany, namísto toho věnoval půl hodiny mučení svého partnera. Krásné to nebylo.
Rozhovor s Jeremy Paxmanem
"Je to zábavné, ale je to pro mě těžké. Jsou to všechno lidské bytosti."
Shrnujeme rozhovor Davida Hara, který vyšel v deníku Daily Telegraph 7. června 2001.
Lidi už dlouho argumentují, že tradiční politický interview je mrtvý. Zdálo se, že obě strany - politik i novinář - tak dobře znají všechny oponentovy triky, že není šance, že by někdo z nich dosáhl nějakého výsledku. Očekáváme spoustu hraní si se slovy a skoro žádné informace.
Minulý týden v úterý to bylo přesvědčivě potvrzeno, když Jeremy Paxman vykuchal v pořadu Newsnight Williama Hagua a pak vyzdvihl jeho hořící střeva párem zkřížených tyček na kebab. Byl to nejničivější a nejvíce znepokojující interview celé předvolební kampaně.
Televizní inkvizitoři jsou často kritizováni za své pochybné praktiky, ale přístup Jeremyho Paxmana se dosud zdál osvěžující. Neukazoval svou nadřazenost nad interviewovaným politikem, ale volil vždycky přímý přístup. Paxmanova agresivní otevřenost byla vždycky přijatelnější než snobství některých moderátorů.
Protože mě tolik šokovalo Haguovo mučení, požádal jsem Paxmana o rozhovor ohledně techniky politických interviewů, konstatuje David Hare. Zde jsou některé otázky a odpovědi.
Nepřipadalo vám, že je váš rozhovor s Haguem mimořádně brutální?
Jeremy Paxman: No, to je váš názor. Osobně jsem ten dojem neměl, ani při tom rozhovoru, ani při jeho vysílání. Zcela jasně se Hague dost dobře neuměl vyjádřit ohledně své politiky vůči euru, že se sice proti něčemu z principu staví, ale ten princip pro něho platí jen po dobu jednoho parlamentního období, pak už ne. Ale to je praktický politický problém.
Ale co ta část, kde jste řekl: "Lidi vás nemají rádi a konzervativci prohrávají právě kvůli vám?"
Ne, neřekl jsem "kvůli vám". Chtěl jsem mu položit slavnou otázku, kterou položil před lety Robin Day Edwardu Heathovi: "Jak hluboko budou muset poklesnout vaše volební preference, než uznáte, že jste pro svou stranu přítěží?" Ale zapomněl jsem na to. Ze všech průzkumů veřejného mínění vyplývalo, že ho lidi nemají rádi, to je legitimní. Nevymyslel jsem si to osobně, že ho lidi nemají rádi. Zdá se, že ho lidi nemají rádi.
Podívejte se, já nejsem žádný Haguův stoupenec. Ale i mně to bylo nepříjemné.
Jsem si jist, že jste nebyl sám. Zjevně jste nebyl sám. Ale nemyslím si, že jsem toho člověka ponížil. Je naprosto schopný a robustní debatér. Dával jsem mu jen zcela legitimní otázky. Nepamatuju si, kolik lidí telefonovalo - asi 88.
Jste schopen se zeptat politika na cokoliv?
Ne. Silně zastávám názor, že soukromý život každého člověka je jen jeho vlastní, pokud z něho sami neudělají veřejnou věc. Takže jestliže si vezmete manželku s sebou na cestu po Británii při politické kampani a předvádíte ji veřejnosti jako něco politicky pozitivního, je zcela legitimní dávat otázky o politickém využívání vaší manželky.
Hague je člověk, o němž se říkalo, že jeho nejvýraznější vlastností je, že všechno vydrží. Ale v posledních deseti minutách rozhovoru s vámi tuto vlastnost ztratil a vypadal pak už pořád úplně zničený.
To jsem taky slyšel. Lidi říkali, co říkáte vy, že od té chvíle se tón předvolební kampaně změnil. Ale jak můžete vést televizní rozhovor a předem odhadovat, jak to bude veřejnost interpretovat?
Jediné, co se dá dělat, je snažit se dávat politikovi otázky, které očekává průměrně inteligentní divák. Řekl jsem mu po rozhovoru: "Jste spokojený?" a odpověděl mi: "Ano, v pořádku." Dva Haguovi lidé pak řekli, že se při tom rozhovoru choval živěji než kdykoliv během celé předvolební kampaně.
Pak jsem viděl, jak interviewujete Blaira, a působilo to, jako že jste navzájem komplicové, že se dobře znáte a že víte, o co jde. Myslíte si, že se v tom skrývá nebezpečí vašeho povolání?
To nebezpečí existuje, ano. Doufám, že to není nebezpečí, jemuž bych propadal. Je pravda, že jsem Blaira interviewoval mnohokrát víc než Hagua. Hague dva roky odmítal přijít do pořadu Newsnight . Pořád odmítal, navzdory opakovaným pozváním. Nevím proč. Musíte se zeptat jeho. V jednom období jsme ho žádali o rozhovor asi čtrnáctkrát a vždycky odmítl.
A co rozhovor s Blairem?
Myslím, že si vedl dobře, stejně jako si vedl Hague dobře ve svém rozhovoru. Mně se zdálo fascinující, že Blair si zvolil ekonomickou analýzu společnosti a ne společenskou.
Připravujete se na tyhle rozhovory předem dlouhé týdny?
Ne, týdny ne. Televize je médium, které dokáže daleko více zprostředkovávat dojmy než fakta, a účelem interview je zjistit, co je interviewovaný člověk za osobu, stejnou měrou jako zaznamenat výroky, které mu vypadávají z úst.
V případě Hagua i Blaira jsem se hned zpočátku rozhodl, že v obou rozhovorech půjde o to, jací jsou to oba lidé, a tak jsem s kolegy připravil zkoumání asi tří politických oblastí, o nichž se zdálo, že otázky v těchto oblastech budou docela plodné.
Ale máte pro svá interview určitou techniku?
Přemýšlel jsem onehdy, například, o otázkách tohoto druhu, jaké jsem použil v rozhovoru s Haguem: "Zastával jste ten a ten názor už předtím, než vám Michael Portillo řekl, abyste si tohle myslel?" a totéž jsem použil v rozhovoru s Tonym Blairem.
Použijete-li určitou konstrukci ve snaze dotknout se citlivého místa a vyvolat novou reakci, je to podle mého názoru zcela legitimní.
Pociťují lidi vůči vám antipatie?
Nevím. Dalo by se snad říct, že vzhledem k tomu, že nám Hague tak dlouho odmítal poskytnout rozhovor, že je to důkaz, že ke mně pociťuje antipatie.
Divná věc je, že je pro mě těžké dlouho pociťovat antipatie vůči nim. Chci říct - jsou to všechno lidské bytosti - i ti z nich, kteří jsou docela neuvěřitelně strašní - a tak je těžko mohu osobně nenávidět. Ale mé osobní názory, jestli si myslím, že je či není někdo sympatický, jsou zcela podružné. Pro mě nikdo nehlasuje.
Jaký máte názor na letošní všeobecné volby v Británii?
Odehrávají se v paralelním vesmíru. Jdete do hospody a lidi o volbách vůbec nemluví. Zaprvé, protože lidi očekávají, že je výsledek předem daný, a zadruhé, protože se politické strany rozhodly vést předvolební kampaň na základě otázek, které podle průzkumů veřejného mínění lidi moc nezajímají.
Myslím si ale, že jsou volby nesmírně důležité. Býval jsem stoupencem povinné účasti při volbách. Volby jsou senzační, protože nikdy nevíte, co se stane. Kdo by býval dokázal předpovědět, že Blairův náměstek, John Prescott, dá někomu pěstí do obličeje. Spisovatel by si to nevymyslel.
My voliči jsme u moci jen jednou za čtyři nebo pět let. Diktujeme jim, co mají dělat, namísto toho, aby oni něco nařizovali nám. Myslím si, že je demokracie opravdu fantastická záležitost.
