Dopis z Čech:
O autoritářství, podřizování se moci a o cigaretách za návštěvu kostela
Na Moravě je jaksi přirozené, že ředitel boskovického dětského domova zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.
Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista... Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.
Jiří Szuta, který přežil 15 let šikanování od matky a od nevlastního otce a skončil v dětském domově poté, co ukradl z jednoho obchodu v Telči žvýkačku, měl prospěch z článků, publikovaných v Britských listech (i když by je někteří čtenáři rádi viděli jen ve Vlastě).
Poté, co byl informován, že bylo vzneseno obvinění ohledně Jirkova zneužívání vychovatelem v předchozím nápravném ústavu, kde Jiří bydlel, a poté, co musel snést návštěvu policie (která případ vyřešila tímto "geniálním" způsobem: zeptala se chlapce, před vychovatele, zda byl sexuálně nebo fyzicky zneužíván... Chlapec to přirozeně popřel, bál se následků, jakmile by policie odešla), ředitel ústavu se rozhodl už víc neriskovat a povolil, aby byl převeden do soukromého ústavu v Boskovicích nedaleko Znojma.
Protože Jirkův otec zemřel, dostává Jirka od státu sociální podporu. Platí těmito penězi za svůj nový ústav.
Ředitel ústavu v Boskovicích je zajímavý člověk, přesný opak Makarenka: snaží se vštípit pocit seberespektu chlapcům a dívkám, které má na starosti. Nezdůrazňuje disciplínu, ale uplatňuje celou řadu zásad, podrobně promyšlených psychology. Jeho postup se velmi podobá seznamu zásad Linky bezpečí - což je vynikající iniciativa Naše děti, která pomáhá nezletilým dětem, které se staly obětí rodičovského týrání. Tady je to jejich desatero:
Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.
Dítě, které je bito, se naučí prát.
Dítě, které je vystavováno posměchu, se začne stydět.
Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru.
Dítě, které se setkává s tolerancí, se snáze naučí trpělivosti.
Dítě, které je chváleno, získá sebedůvěru.
Dítě, s nímž se hraje rovná hra, se naučí spravedlnosti.
Dítě, které je obklopeno přátelstvím, se naučí laskavosti.
Dítě, které prožívá pocit bezpečí, se naučí důvěřovat.
Dítě, které je milováno, je schopno lásky.
Na základě těchto principů jedná s dětmi jako s jednotlivci, nikoliv jako se skupinou. On a jeho manželka věnují zvláštní pozornost specifickým potřebám každého dítěte. Neřídí jen skupiny, což by bylo zjednodušením. Všechno to vyžaduje mnoho přemýšlení a spoustu času.
"Pohodová" výchova dětí vede k tyranii
Všichni víme, že slovo "práce" není v českém prostředí zrovna slovo posvátné (tak, jak tomu je v anglosaských zemích). Jsem svědkem množství konfliktů mezi studenty a učiteli, dětmi a rodiči, civilisty a úřady a jeho zdrojem je česká národní touha po "pohodě": snaha najít méně náročný způsob, jak věci vyřešit.
Rodiče sice nejsou "zaměstnáváni", aby se starali o své děti, ale jsou ve stejné situaci jako například učitelé. A pro rodiče i pro učitele je nejjednodušší vnutit dětem virtuální kód chování (česky řečeno: disciplínu), kterou prostě děti musejí dodržovat, aniž by k tomu měli sami cokoliv co říct, jako v totalitním systému.
Rodiče často volí jen tu nejjednodušší cestu, aby je děti "otravovaly" co nejméně. Poskytují jim základní potřeby (potraviny, školy, místo, kde mohou spát, ale už se nedokážou obětovat tak, aby jim specificky poskytli to, co individuálně potřebují. Předpokládají, že to, co "je pro ně dobré", je založeno na všeobecně přijímaných pravidlech rodičovství v jejich soudobé společnosti.
Tak vznikají umělá pravidla "v kolik hodin budeš chodit spát" a "kolik hodin se budeš dívat na televizi" a proti nim není odvolání. Dobrý rodič poslouchá, co by děti chtěli, a rozhodne pokaždé na základě konkrétních faktů. Ale většina rodičů už je daleko mimo to původní kouzlo začátku rodičovství, kdy si člověk všechno idealizuje. Jakmile začne neustálým brekotem nemluvně v noci rušit spánek otce, který "bude muset jít za pár hodin do práce", jeho pocity vůči dítěti se začínají hroutit.
Rodičovský pud je silný většinou u matek, více než u otců, ale každodenní potřeby dítěte jsou velmi náročné a omezují jejich osobní svobodu. Často pak vznikají antipatie mezi otcem a jeho dětmi.
Za předpokladu, většinou správného, že děti nejsou schopny samy rozhodovat, zmocní se rodiče všech rysů života jeho dítěte. To je zjevně nutné v prvních několika letech života dítěte, ale lidé mají tendenci prodlužovat ten proces, dokud děti žijí u rodičů.
Jednou věcí je rozhodovat o určitém rysu života vašeho dítěte, který se týká jeho bezpečí, a je legitimní snažit se jim předat vaši morálku a vaše názory - tady se ale už člověk může dostat nebezpečně blízko k totalitě, neboť to, co se může zdát přirozené a v mysli rodičů dokonce obligátní, se může radikálně odlišovat od toho, jak se dítě dívá na skutečnost. Fyzické tresty jsou podobné, jako být zmlácen policií za to, že se člověk odváží vyjádřit názor odlišný od názoru státu.
Dítě, tak jako civilní obyvatelstvo státu, jehož se zmocnil nějaký muž s armádou, je tak hozeno do reality, kterou si nevybralo.
Děti ovšem potřebují určité vedení, určitou vládou, tak jako země. Jde o to mít demokratické rodiče (a učitele, vychovatele), tak jako toužíme po demokratické vládě.
Jako antropolog studuji desítky českých rodin a jejich chování. Antropologický výzkum není jako sociologický výzkum, při němž se pomocí dotazníků a dat mapují určité rysy studované společnosti. Já musím pozorovat subjektivní rysy a využívat i psychologických nástrojů a historického kontextu. Je zapotřebí dlouhého pozorování. Proto mám grant na dobu deseti let. Poskytne mi to velké množství informací o českých zvyklostech, postojích a chování.
Když zkoumám rodinné vztahy, existuje tu značná homogennost, což mou práci ulehčuje. Ale je smutné, jak zakořeněný je v českých domácnostech hierarchický a tyranský systém. Rodiče jsou jedinou autoritou, dítě nemá nikde odvolání, celá dospělá společnost to schvaluje.
Ve škole je to taky tak, je to prostě rozšíření rodinných autoritářských norem.
Moji čtyři čeští kolegové studenti na univerzitě ve Spojených státech byli známí tím, že mají vynikající znalosti z oblasti geografie, historie i vědy, takže jsme si my ostatní mysleli, že naši rodiče vyhodili peníze komínem, když nás posílali do soukromých škol, protože jsme ve srovnání s českými studenty znali velmi málo.
Jediným problémem bylo, že čeští studenti neuměli hovořit s profesorem, dávat mu otázky a vstupovat s ním do interakce. Byli zvyklí na systém, kde se zařadíte do třídy, posloucháte učitele, aniž byste s ním vedli dialog. Vychovali je rodiče, kteří se jich nikdy nezeptali na vlastní názor a trestali je, jakmile se stalo něco, co neodpovídalo rodičovskému hodnotovému systému.
Není tedy divu, že čeští studenti neumějí rozhodovat, ani pozvednout svůj hlas.
Slyším velmi často (dokonce i od univerzitních studentů!), že nemají žádnou jinou možnost, než se učit nazpaměť obrovské množství zbytečných informací, a že na univerzitě je jejich úkolem držet pusu a dělat, co se jim nařídí.
"Nebojujeme, dosáhneme toho, co chceme, přece po straně"
Protože jsou pragmatismus, cynismus a oportunismus v Čechách dominantními národními rysy, mladí lidé v ČR dělají to, co i jejich rodiče dělali nejen doma a ve škole, ale i v ostatním životě. Jednají tak, jak se jim nařídí, aby byli v životě úspěšní. Jednají tak, jak se tu žilo za komunismu. A pak, když se nikdo u moci náhodou nedívá, dělají si po straně, co opravdu chtějí.
Sabotáž je v Čechách národní zbraní, takže i mladí lidé využívají tradice nedostat se do konfliktu s mocí (rodičem, učitelem, šéfem, policií, vládou) - a to, co chtějí si prosadí "později", nenápadně, po straně, když je nikdo nekontroluje.
Tento handicap, který pochází z tradičního způsobu výchovy mládeže, nutně zpomaluje český hospodářský a politický vývoj (v podnikání je nedostatek iniciativy naprosto ochromující).
Přiznal se mi bývalý šéf reklamní agentury McCann Eriksonn, že bohužel málokdy najímají do vedení firmy Čechy, protože Češi projevují tendenci nerozhodovat, a jen se pořád snaží zjišťovat, co si asi myslí jejich nadřízený, a jednat pak podle toho.
Usilují daleko víc o to, aby uspokojili šéfa, než o to, aby vykonávali svou práci dobře.
"Půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety"
Ale vraťme se k Jiřímu Szutovi. Jiří Szuta je nyní v dětském domově v Boskovicích. Původně jsem se domníval, že je to instituce, která je sponzorována anebo spojena s katolickou církví. Ale není tomu tak. Dětský domov jen používá budovu, která patřila, nebo možná stále patří katolické církvi. Je to přímo naproti katolickému kostelu a na Moravě je katolictví ještě pořád relativně silné.
Tak je tam jaksi přirozené, že ředitel boskovického ústavu zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam existuje pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.
Je to dost rozporné, rozdávat Kristovým jménem cigarety. Když jsem bydlel v New Yorku, neustále se mě snažil přesvědčit, abych přijal jeho náboženství soused, který patřil k náboženské sektě jménem Židé pro Krista. Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista...
Uvědomuji si ovšem, že je kouření nemoc, narkomanie, tak jako je někdo narkomanem užívajícím heroin, totéž platí o nikotinu. A jestliže jsou tito mladí lidé už nikotinovými narkomany, nikdo nemá právo je nutit přestat kouřit - je to droga, jejíž užívání schvaluje stát.
Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.
