Pro všechny čtenáře, kteří se ke Psu až do dneška nedostali, bych chtěl upozornit na několik starších materiálů.

Je to především článek kritizující investiční situaci v ČR a pochybné praktiky Viktora Koženého a Michaela Dingmana na české podnikatelské scéně. Článek vyšel v renomovaném americkém časopise Fortune. V anglickém originálu je zde, v českém překladu tady. Informace o časopisu Fortune je zde.

K novoročnímu zamyšlení jsem zveřejnil třicet let starý projev Milana Kundery o nesamozřejmosti existence českého národa. Je zde v Britských listech, vydání z 30.12.

K starším číslům Britských listů se dostanete tak, že kliknete na ikonu Britských listů zde napravo. Dále vás chci upozornit na poznámku k práci České televize, na kterou přišly reakce. Debata bude dále pokračovat.

---

Věnováno panu Milanu Hovorkovi z českého ministerstva průmyslu a obchodu

Milan Hovorka z ministerstva průmyslu a obchodu ČR uveřejnil v sobotním Slově (4.1.) článek o nedávné konferenci Světové obchodní organizace.

Článek je napsán tak nesrozumitelnou češtinou, tak, že se člověk musí skutečně snažit, aby pochopil, co vlastně chce autor sdělit.

Není to ovšem problém jen pana Hovorky. Zmiňuju se o něm dnes, protože je Hovorka jen jedním z mnoha autorů, hlavně státních úředníků, kteří píší do tisku rozbředle, abstraktně a nejasně.

Nebo používají klišé. Tak například zase Slovo otisklo před několika dny rozhovor s předsedou Českého statistického úřadu Edvardem Outratou, jehož se novinář dotazoval, jak čelit pochmurným náladám v české veřejnosti. Outrata na to hned na začátku rozhovoru odpověděl:

"Celkový vývoj jak ekonomický, tak politický, hodnotím jako vysoce nadstandardní".

Obávám se, že jakmile někdo užije mrtvé fráze jako slova "nadstandardní", automaticky se tím definuje jako nepříliš přemýšlivá osoba. Jeho autorita se rozplyne. Přiznám se, že jsem po slově "nadstandardní" už rozhovor dále nečetl.

Myslím, že bychom se proti tomuto omšelému, nepřemýšlivému či nesrozumitelnému způsobu vyjadřování měli vzbouřit. Lidi, kteří mluví veřejně, by měli říkat jenom nové a zajímavé věci. Jinak ať mlčí.

Hloupým zlozvykem je vkládání módních anglických výrazů do českého textu. Tak pan Hovorka v článku píše o "programovém menu summitu" Světové obchodní organizace. Není důvod používat anglické výrazy. Ve veřejných projevech se má v zájmu srozumitelnosti dávat přednost českým výrazům před cizími.

Avšak i když neužívá anglicismy, píše Milan Hovorka česky jen zdánlivě:

"Subjekty dnes obchodují, aby mohly investovat, a investují, aby mohly obchodovat. Utkávají se v hospodářské soutěži. Neadekvátní uplatňování jejich pravidel může zmenšit nebo i zcela zrušit výhody plynoucí z liberalizace."

Citujme pana Hovorku dále:

"Podnikatelé tak mohou s důvěrou počítat s naplněním projekcí o obchodních příležitostech spojených s úplnou realizací výsledků Uruguayského kola. A to je jeden z mimořádné důležitých závěrů konference."

Proboha, jak se "realizují výsledky"?

Další Hovorkova věta je také až na samé hranici srozumitelnosti:

"Závěry ze Singapuru by však měly být dostatečně reprezentativní referenci pro to, aby tyto hlasy nenašly oporu v reálné politice členských zemí WTO."

Takovéto Hovorkovy výroky jsou jak z nějaké Havlovy absurdní hry:

"Rozšíření obchodních příležitostí by měly napomoci nové aktivity WTO směřující ke zvýšení průhlednosti v procesu zadávání veřejných zakázek a k omezené administrativní náročnosti zahraničně obchodních operací."

Mě by zajímalo, jak se tihle lidé vyjadřují doma.

To říkají také manželce, třeba že "rozvoji situace v domácnostní aréně by mělo napomoci, kdyby tvoje nová aktivita směřující ke zvýšení efektivnosti ve sféře kuchyňských operací vedla k administrativně nenáročnému uvaření večeře"?

Jak mohou osoby, které takto mluví a píší, jasně uvažovat o zásadních věcech a činit rozumná rozhodnutí, ovlivňující život nás všech?

Možná že by si Milan Hovorka a obdobní autoři měli uložit novoroční předsevzetí nepoužívat slova delší než tři slabiky.

Cituju k tomu G.K. Chestertona (Ortodoxie, český překlad vyšel v roce 1993, nakladatelství Tomáše Janečka, Svatopluka Čecha 97, Brno), str. 109-110:

Dlouhá slova uhánějí kolem nás jako dlouhé vlaky a unášejí tisíce lidí, kteří jsou příliš unavení nebo příliš lhostejní, než aby chodili a myslili samostatně.

Dobrým cvičením je zkusit jednou vyjádřit nějaký vlastní názor jednoduchými slovy. Řeknete-li: "Sociální utilitarita nevymezeného rozsudku je všemi kriminology uznávána jako součást naší sociologické evoluce k humanitárnějšímu a vědečtějšímu pojímání trestu", můžeme takhle mluvit celé hodiny, aniž se šedá hmota ve vaší lebce znatelně pohne. Začnete-li však: "Chci, aby Jones šel do vězení a Brown určil, kdy má z něho vyjít," zjistíte se záchvěvem hrůzy, že je nutno myslet.

Učená slova nejsou těžká, těžká jsou prostá slova. Mnohem víc metafyzické hloubky je ve slově "trest" než ve slově "degenerace".

A ještě cituju Ondřeje Hausenblase z pražské filozofické fakulty, pasáž, kterou mi nadiktoval pro předloňský projev před shromážděním intelektuálů v klášteře Teplá, který vedl k tomu, že mě tam lidé jako šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář a profesor filozofie Zdeněk Pinc zcela zatratili (pan profesor Pinc mě srovnal s Hitlerem, viz Listy č. 8/1995 a 1/1996):

Vzdělanci by se měli držet základních konkrétních vjemů o skutečnosti a neměli by ubíhat do abstraktních diskusí.

Kvalitní britský veřejnoprávní televizní okruh BBC 1 má pokornou, velmi demokratickou zásadu, že i nejsložitější politické problémy musejí být na obrazovce představovány jazykem, kterému by dokázalo porozumět dvanáctileté dítě.

Ubíhání do abstraktního či příliš odborného jazyka je při této práci neukázněnost.

Vzdělancovou první zásadou by mělo být zamyslet se, jak sdělit myšlenku co nejjednodušeji. Proč se při předpovědi počasí složitě mluví o srážkách, které se pohybují nad naše území, když se v jiných zemích v televizi jednoduše říká, "zítra bude pršet"?

Myšlenka, že abstraktně složitý, odborný popis každodenní skutečnosti zkvalitňuje kulturní povědomí národa, je scestná. Mimo jiné i proto, že se pak lidé chybně snaží abstraktní vyjadřování napodobovat v mylném domnění, že jde o kultivovaný jazyk.

Je zapotřebí zcela vyměnit měřítka. Známkou kultivovanosti není míra abstrakce, ale míra vnitřní myšlenkové logičnosti, jasnosti a srozumitelnosti. V České republice se dosud nepovažuje - tak jako jinde na světě - za důležitou demokratickou kulturní hodnotu jednoduše vyjádřená složitá myšlenka.

V Británii ožívá systém sluhů a služebných v domácnostech

Týdeník Sunday Times si včra zvolil jako příklad jednu "docela obyčejnou" londýnskou rodinu. Caroline, 36, je obvodní lékařkou v jižním Londýně, manžel Richard, 46, je profesorem jaderné kardiologie v nemocnici Royal Brompton. Mají dvě děti, čtyřletého a šestiletého syna. V domě však zároveň žije druhá rodina, která na lékařskou rodinu posluhuje.

Nový britský průzkum veřejného mínění ukazuje, že množství výdajů, které Britové utrácejí na služebné či jinou výpomoc s domácností, se za posledních deset let zčtyřnásobilo. Je to nejrychleji rostoucí oblast sptřebitelských výdajů. Britové nyní vydávají na služebné v domácnost 4,3 miliardy liber (172 miliard korun) ročně.

Výše zmíněná lékařská rodina v Londýně zaměstnává služebné, které si jim staraji o děti, na část úvazku o domácnost, o zahradu a o dům. Odhadují, že je to stojí asi 250 liber (10 000 Kč) týdně. V Londýně nyní existuje více než 1000 domácností, které zaměstnávají dva nebo více služebníků. Mezi ně patří např rodina pětatřicetileté Sandry Helprinové a jejího manžela Roberta. Oba jsou investiční bankéři. Mají dvě dcery, jedné jsou dva roky, druhé jsou čtyři měsíce. Oba rodiče pracují 12 až 14 hodin denně.

V domě s rodinou žije a pracuje na plný úvazek chůva, hospodyně, o víkendu vypomáhá s dětmi baby sitter a zvenku dům obstarává zahradník. Stojí to všechno celkem asi 600 liber (24 000 Kč) týdně.

V padesátimiliónové Británii dnes pracuje celkem 90 majordomů (butlers). Typický majordomus vydělává 25 000 až 40 000 liber ročně (83 000 až 133 000 Kč měsíčně), v domě, kde pracuje, má zadarmo jídlo i ubytování, má k dispozici zadarmo automobil, dostává soukromé zdravotní pojištění a zadarmo cestuje do zahraničí.

Němci zavádějí zákon o minimální mzdě, a britští (a čeští?) zedníci tedy budou mít utrum?

V Německu v současnosti pracuje přibližně 40 000 britských zedníků. Vydělávají přibližně 1000 liber týdně (160 000 Kč měsíčně), a to bez zdanění. Minulý týden však Německo zavedlo zákon o minimální mzdě, což asi bude znamenat, konec ráje pro zahraniční dělníky. Jestliže totiž němečtí zaměstnavatelé už nebudou moci platit zahraničním dělníkům nižší mzdy než místním lidem, nebudou mít důvodu, proč je najímat.

V Německu se teď bouřlivě staví. Jen v Berlíně samotném je rozestavěno 150 000 budov. Britští stavební dělníci se v Británii zaregistrují jako samostatní podnikatelé. Pak jdou do Německa, a tam dostávají plat v hotovosti na ruku, bez zdanění. Tím se německý zaměstnavatel vyhne nutnosti platit notoricky vysoké dávky penzijního a sociálního pojištění. Německé odbory však proti této praxi velmi ostře bojují. V Berlíně je prý dnes více než šedesát procent dělníků zahraničního původu.

Někteří z nich dostávají pouze 120 Kč na hodinu. Nezaměstnanost v Německu ovšem dosahuje 4 miliónu lidí a jen v Berlíně je nezaměstnaných 30 000 německých stavebních dělníků. Vládní inspektoři nyní v Německu pravidelně podnikají razie na stavebních parcelách a hledají na nich ilegální pracovníky ze zemí mimo Evropskou unii. Podle nového zákona bude nyní v Německu hledat 6000 inspektorů ilegální imigranty a zjišťovat, jaký dostávají na staveništích plat.

Angličtina celosvětově vítězí na celé čáře

Britský profesor David Crystal připravuje rozsáhlou publikaci Angličtina jako globální jazyk. Vyplývá z ní, že užívání angličtiny se v posledních letech celosvětově velmi radikálně rozšířilo, nyní v důsledku technologické revoluce.

Více než jedna miliarda lidí používá angličtinu jako druhý jazyk. Přibližně 85 procent veškerých informací na Internetu je v angličtině.

Angličtina je rodným jazykem pro přibližně 400 miliónů lidí, z nichž dvě třetiny žijí ve Spojených státech. Je oficiálním jazykem pro dalších 400 miliónů lidí, především v bývalých britských koloniích.

Výuka angličtiny se nyní velmi zintenzívňuje především v tak hospodářsky perspektivních zemích jako je Čína a Indonésie. Celkem přibližně čtvrtina až třetina veškerého obyvatelstva zeměkoule mluví anglicky. Žádný jiný jazyk nedokáže nyní konkurovat globálnímu statutu angličtiny.

V roce 1991 uvedla zpráva Komise pro Evropu, že osmdesát procent mladých lidí v Evropě se učí anglicky a jen dvacet procent francouzsky.

"Dramatické rozšíření angličtiny po celém světě je náhoda," konstatuje profesor Crystal. "Nemá to nic společného s údajnou jednoduchostí angličtiny či s tím, že prý angličtina nemá gramatiku. Je to nesmysl. Je sice pravda, že anglická slova se neskloňují, to ale neznamená, že je lehčí naučit se anglicky než naučit se německy nebo latinsky. Jen řekněte, že anglická větná skladba je jednoduchá, autorům nejmodernější Zevrubné mluvnice anglického jazyka - ta kniha váží dva a půl kilogramu. Je záhadou, proč se angličtina tak rozšířila, vzhledem ke svému složitému pravopisu."

Důvody pro rozšíření angličtiny po světě jsou prý tyto: vliv Spojených států, osvobozenecká hnutí v různých částech světa po druhé světové válce a technologie. Většina nových zemí, vzniklých v padesátých letech, si zvolila angličtinu jako dorozumívací jazyk. Americký hospodářský vliv a americké sdělovací prostředky rozšířily angličtinu po celém světě. USA se však nestaly "zdrojem" angličtiny. Profesor Crystal konstatuje, že angličtina je majetkem všech lidí, kteří ji mluví, a varuje učitele a politiky, aby nezaujímali vůči angličtině majetnicky ochranný přístup, jaký mají Francouzi vůči francouzštině.

Alexander Solženicyn vydal novou knihu

Takto o Solženicynovi a jeho nové knize píše v literární příloze týdeníku Sunday Times známý oxfordský historik Norman Stone (kterého mimochodem kdysi na přelomu padesátých a šedesátých let zatkla v Bratislavě československá policie, protože se pokusil kohosi propašovat do Rakouska, věznila ho tři měsíce).

"Alexander Složenicyn trpěl deset let ve Stalinových táborech a pak v ponižujícím vnitřním exilu. Téměř zemřel na rakovinu. Pak napsal knihy, které patří k nejlepším, vzniklým v našem století. Jeho pomníkem pro Rusy je obří kniha Souostroví Gulag, která je založena na svědectví stovek vězňů Stalinovy soustrojí na smrt (které bylo mimochodem mnohem efektivnější než Hitlerův systém).

Každá ruská rodina, včetně rodiny Michaila Gorbačova, měla příbuzné, kteří zahynuli v gulagu, a tak promluvil Solženicyn za celou svou generaci. Jako pro spisovatele, velkou Solženicynovou silou byl polo-dokumentární román. Když v Sovětském svazu začalo docházet k jedné z jeho periodických liberalizací, Solženicynova sláva rostla, doma i v zahraničí. KGB se ho pokoušela umlčet a snažila se mu zoufale zabránit, aby posílal své rukopisy do zahraničí.

Ruské polibyro opakovaně řešilo Solženicynův připad - je to tak absurdní, jako kdyby se Margaret Thatcherová radila se svými ministry, co si počít s ostře protivládně kritickým britským dramatikem Haroldem Pinterem. Solženicynovi byla právem udělena Nobelova cena. Pak ho už KGB nemohla usmrtit. Trápila ho jinak.

Přiměli pomstychtivou manželku, aby o něm napsala pomlouvačnou knihu. Odposlouchávali ho čtyřiadvacet hodin denně. Nakonec ho ale mohli jen vyhostit ze země. Solženicyn se usadil v americkém státě Vermont a velmi úspěšně vychoval tři syny, které měl s novou manželkou (jednoho z nich poslal do anglické soukromé školy v Etonu). Zároveň napsal obrovskou sérii knih o ruské revoluci v roce 1917, Rudé kolo, nad nimiž se překladatelé do angličtiny zcela vzdali.

Knihy jsou polo-beletristickým líčením, den po dni, ruské revoluce. Jsou napsané jazykem, který Solženicyn částečně sám vymyslel, anebo podle jeho názoru, zrekonstruoval. Přečetl jsem dva tyto svazky a musím říci, že jsou skutečně vynikající. Mí ruští přátelé mi však sdělují, že jsem jediný: kromě Solženicynovy tchyně ty knihy prý nikdo nikdy nečetl. Pro Rusy je dnes Solženicyn svého druhu hádankou.

Před dvěma lety se vrátil do Ruska, jako člověk s posláním, a nechal si k tomu narůst velké tolstojovské fousy. Chtěl být politikem a promluvil k novému ruskému parlamentu. V roce 1995 jim vnucoval přesvědčení, že Rusko musí najít znova svou duši. Zvlášť chtěl, aby svou duši nalezli poslanci ruského parlamentu (ti však mají většinou zájem o hledání švýcarských bankovních kont). Solženicynovy projevy byly v Rusku naprosto odmítnuty. Podobně se Rusům nelíbí Solženicinova antipatie vůči západní populární kultuře.

Odmítají také jeho úsilí očistit ruský jazyk od všech výrazů komunistické éry. Toto úsilí je možná ospravedlnitelné, potíž ale je, že nakonec vznikne jazyk, který je ještě umělejší než byla ruština za komunismu. V této věci přijal Solženicyn kauzu ruského nacionalismu (i když ohledně Čečenska se vyslovil alespoň mlhavě dosti rozumně, chce, aby alespoň polovina Čečny dostala nezávislost, a aby Čečenci nemohli cestovat do Ruska bez víza - tím by se jim zabránilo ve vytváření mafie).

Solženicyn se spojil s generálem Lebeděm, krátkodobým zachráncem Jelcina, který přijel na bílém koni, a protože je Rusko naprosto surreálnou zemí, pak zase odjel.

Jinými slovy, Solženicyn sleduje tradiční, pochybenou roli spisovatele, který se dal na politiku, a to v době, kdy politická sláva vzniká z televize, nikoliv ze psaní knih. Solženicynovi to jde na nervy, a stal se v Rusku okrajovou figurou.

Chtěl by být Tolstojem a Dostojevským zároveň, fousatým murdcem, který poskytuje útěchu venkovanům i kněžím, bývalým politickým vězněm, který vede národ do kladné národní budoucnosti. Ale ruský život ho míjí.

Tak alespoň pěstuje vlastní legendu, jak vyplývá z jeho nové knihy, Neviditelní spojenci.(anglicky vydalo nakladatelství Harvill, 311 stran, cena 9, 99 liber). Kniha se dobře čte - tomu je tak vždycky, když Solženicyn napíše něco stručnějšího.

Je to historie asi tuctu lidí, kteří Solženicynovi pomáhali nejvíce, když byl pronásledován. Pocházeli ze všech vrstev ruské společnosti a chovali se skutečně jako hrdinové. Jedna dáma s rozsáhlými literárními a zahraničními konexemi Solženicynovi vyjednala kontrakty se zahraničními nakladateli a umístění rukopisů ve švýcarských bankách.

Mnoho lidí jeho rukopisy opisovalo na stroji, jiní se nabízeli, že je uschovají. Jeden odvážný norský novinář zařizoval záležitosti na Západě a tři Britové pašovali Solženicynovy rukopisy z Ruska ven (Američané naproti tomu byi často zbabělí a Solženicyn nejznámějšími z nich velmi pohrdá).

Historie se potom dramaticky trhá, když Solženicynovi nejlepší přátelé nemohou přijmout jeho ortodoxii a jeho odpor vůči západnímu konzumerismu, který by chtěli co nejrychleji přivést do Ruska. Nynější generace - i v Rusku - je generací tzv. soudbites- krátkých, výroků pro televizní zpravodajství, které není nutno stříhat.

Jediné rozsáhlé knihy, které lidi v dnešní době čtou, jsou americké, počítači napsané thrillery pro dlouhé cesty letadlem.

Solženicyn to ví, a tak teď píše knihy, jimiž se snaží připomenout svým krajanům, jak to bývalo.

Solženicyn chce, aby Rusové znovu objevili Rusko, jenže oni holt chtějí objevit Ameriku. Solženicyn se stává Kasandrou, kterou nikdo neposlouchá. Úspěch je velmi krutá věc.