Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív
Všechno je jinak a většinou složitě:
Jak to skutečně bylo s českým jazykem a literaturou v pobělohorském období
Alexander Stich
První část
Je neprobádané celé čtvrt tisíciletí české literatury a kultury, v němž spočívají kořeny dnešní české totožnosti.
Doba "Temna" nebyla ani úpadková, ani "zářící"
V údajně kulturně "mrtvém" pobělohorském období se vydávalo množství českých gramatik. Pro koho?
Pražští vzdělanci debatovali v této době o problémech české mluvnice. Jací?
Existovaly vazby mezi pobělohorskou katolickou kulturou a emigrantskou protestantskou kulturou.
Záhada v Koniášově Postile
Barokní autoři psali bez háčků a čárek - "háčky a čárky jsou jen pro cizince, my rodilí Češi přece dobře víme i bez toho, jak se čeština vyslovuje"
Dnes a zítra přinášíme v Britských listech ve dvou částech přepis magnetofonového záznamu pozoruhodné, dramatické, a v některých částech téměř detektivní přednášky profesora Alexandra Sticha, odborníka na jazyk a literaturu barokního období z pražské filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Profesor Stich ji přednesl ve středu 3. září na Hluboké na shromáždění zahraničních bohemistů, které každoročně organizuje Obec spisovatelů.
Hovořil půldruhé hodiny v podstatě spatra.
Bědovali jsme, my, kteří jsme studovali bohemistiku za komunismu, že dnešním studentům opravdu závidíme. My jsme nemohli mít učitele takového kalibru, jako je profesor Stich.
Škoda je ale, že se tyto pozoruhodné, závažné informace, které od základů přehodnocují významné rysy české národní identity, nedostanou do širšího povědomí české veřejnosti.
Proto chci učinit alespoň to málo, co je v mých silách, a zveřejňuji tuto přednášku zde.
Jak uvidíte z níže uvedeného, profesor Stich a jeho studenti jsou osobnosti velkého formátu, jejichž vědecká práce by zasloužila náležitého hmotného ocenění, hlavně aby nadaní mladí vědci v ní mohli efektivně pokračovat.
Bohužel se studenti bohemistiky potýkají se značnými finančními potížemi. "Musíte se bohatě oženit či vdát, chcete-li vykonat na tomto poli pro českou kulturu něco podstatného," říká svým studentům profesor Stich.
Z magnetofonového záznamu přepsal přednášku Alexandra Sticha a velmi mírně ji zredigoval (mj. včlenil mezititulky) Jan Čulík.
1. Český jazyk v sedmnáctém a v osmnáctém století
Vážené kolegyně a kolegové,
s mnohými už se známe, a mám obavy trošku, že to bude mít negativní důsledek na to, co budu říkat, poněvadž možná už jste to, alespoň něco z toho, někdy slyšeli. Ale ono, jak víme od Komenského, opakování je velmi důležité.
Česká literatura a kultura barokní doby je neprobádaná
Když to vezmeme, co víme, o tom pořád ještě tajemném období, tak přes všechny úspěchy přibližně od třicátých let se domnívám, že převážná většina práce, to základní bohemistiku teprve čeká.
jJsem si vědom toho, že pro zahraniční i české studenty, i z důvodů pedagogických, je, že je větší zábava číst si Hrabala než číst Tomáše Štítného ze Štítného. Ale, čteme-li Tomáše ze Štítného nebo podobné autory, i tam dovedeme najít mnoho hodnotného, zajímavého i atraktivního, jestliže to umíme přečíst.
Znovu a znovu opakuji našim studentům, kteří už z toho mají dílem legraci, dílem už je to někdy třeba trochu štve, tato literatura a tento jazyk je starý tisíc let, nikoliv sto let nebo padesát let nebo nejvýše dvě stě let.
Situace - a to jsou moje agrese, které opakuji i v domácím prostředí do omrzení - je taková, že my máme dobře prozkoumánu epochu do roku 1500 v českých zemích. Máme Gebauerovu Mluvnici a další historické mluvnice, máme Gebauerův slovník a teď vydáváme velký Staročeský slovník. Ten má apriorně limitní hranici rok 1500.
Příruční slovník jazyka českého je vytvořen na materiálu od roku 1700. Chybí čtvrt tisíciletí, o kterém my víceméně nic nevíme. To je situace neudržitelná, to je situace skandální, to je situace mladé generace. Protože my už toho moc nenaděláme.
Kdybychom neměli Jungmannův slovník, tak bychom byli úplně vyřízeni. Tak bychom to mohli zabalit a hrát si jenom takovou smluvenou hru, že o této době něco víme.
Poznání jazyka barokní doby
Začal jsem situaci, pokud jde o poznání jazykové. Zamýšlíme a jsou už na to práce, studentské, objevují se mladí odborníci, kteří se tomu věnují, vytvořit předpoklady pro vědecký slovník střední doby. Existuje při filozofické fakultě v Praze instituce poměrně mladá, o které mnozí z vás víte, tzv. Český národní korpus, který vede kolega František Čermák. Tato slovníková sbírka je orientována především synchronně, na současnou slovní zásobu.
Ale vedle toho už se sbírá materiál pro češtinu šestnáctého, sedmnáctého, osmnáctého století. A vyvářejí se už k tomu i programy. Píšeme do počítačů texty. Kdykoliv vznikne o barokním textu seminární práce, hned to dáváme kolegovi Kučerovi na katedře na disketě a on to včleňuje do zásobárny Českého národního korpusu.
Barokní český jazyk je jiný, než jsme čekali
To, co zjišťujeme, je neobyčejně překvapivé. Jazyk v těchto starých textech je jiný, než jsme očekávali. . Například z hlediska styků s jinými jazyky. Míra přejímání, způsoby přejímání, my žijeme v iluzích.
Víte, že v souhrnných literárních dějinách od dob Vlčkových a Jakubcových se říká, že se v tomto období český jazyk začal rozkládat, podléhat nářečním vlivům.
Je to složitější. Neděláme si iluze dokonalosti. Máme mladé kolegy, kteří obrátili po listopadu 1989 hodnotová znaménka. To je vždycky nebezpečné.
Jsou konference, i vědecké, kde vystoupí mladý asistent z venkovské univerzity a pronese větu, "Temno září". V takovém okamžiku mám chuť říct sprosté slovo.
Protože to je velmi laciné, že se říkalo, "ta doba byla temná, úpadková, nicotná", tak teď řekneme, ne, ne, naopak byla světlá, zářící a tak je to. Ani jedno ani druhé není pravda. Ale k tomu, abychom vůbec poznali a procítili, jak to bylo, musíme udělat všechny tyhle práce.
První úkol je tedy orientovat se ve slovní zásobě.
Druhá věc tradičně je: gramatický systém.
Pozoruhodná nadprodukce jazykovědné literatury v období, které prý bylo pro češtinu mrtvé
Je velmi zajímavé, že v této době se objevuje u nás přímo hektická nadprodukce jazykovědné literatury v sedmnáctém a do jistém míry i v osmnáctém století.
O šestnáctém století něco víme. Máme vydánu Blahoslavovu mluvnici. To je velký úspěch. Vydali brněnští kolegové Šlosar a Sport. Pokud někomu unikla, rád bych na to upozornil. Velice ji propaguji a neprojde u mě u státnic nikdo, u koho by se zjistilo, že ji nečetl. To je teror, jakobínský teror na studenty.
Je to nutné. Bohemista, který nezná tuto vydanou Blahoslavovu mluvnici, podle mě je podkvalifikován.
Ale: po Blahoslavovi následuje dvě stě let, až řekněme k Dobrovskému, Pelclovi, Tomsovi, Thámovi, Nejedlému, k těm známým obrozenským mluvnicím, a o tom víme velmi málo. Plán, který jsme pojali, vede asi k tomu, že bychom nejdříve připravili komentované edice jednotlivých barokních gramatik. Pokud jsou latinské, tak bychom je měli vydat i v českém překladu.
Komentovaný překlad předmluvy k Čechořečnosti od Václava Jana Rosy
Vyšlo loňské čtyřčíslo Listů filologických, 1-4/1996. Tam je šedesát stránek, a já to považuji přímo za manifest dalšího bohemistického kroku, komentovaný překlad předmluvy k Rosově Čehořečnosti.
Tím, že je to dneska k dispozici širší odborné obci, se opravdu podle mého názoru situace v bohemistice podstatně mění.
Je to tištěno synopticky. Vlevo je tištěn latinský text z roku 1672 a vpravo je novočeský překlad s komentářem. Je k tomu krátký úvod.
Podívejte se, předmluva k této mluvnici, všichni víme, že existuje. Ale myslím, že už ji takových sto padesát, dvě stě let téměř nikdo nepřečetl. Je to dáno tím, že zvláště v generaci od naší níže, naši mladší a mladí kolegové, si nedají tu strašlivou práci tu latinu číst.
Komentované vydání této Rosovy předmluvy je práce studentská, magisterská. Byl jsem velmi potěšen, že autor dostal za tu práci jako první nositel prestižní cenu Jana Palacha. A zároveň Obec překladatelů mu za ni udělila čestné uznání v rámci Ceny Jiřího Levého. Ten autor je dnes už opravdu "ornatus". Jmenuje se Ondřej Koupil. Pracuje dál na tom, aby přeložil celou Rosovu Čechořečnost.
Když jsem psal posudek na tuto Koupilovu diplomovou práci, tak jsem to napsal na sedmnáct stran. V životě jsem tak dlouhý posudek nepsal. Uzavřel jsem to, aby to mělo trošku gradaci, uzavřel jsem to formulí, že práce nesplňuje podmínky kladené na práce magisterské, poněvadž splňuje podmínky nejméně kladené na práce doktorské. Ono to u nás, nejde, ty skoky. Ale opravdu. To jsou práce objevné, z kterých mám velikou radost.
Předmluva k Rosově Čechořečnosti je velké, stylisticky komplexní dílo. Je to jednak úvod do mluvnice v našem pojetí, ale zároveň je to velké rétorické dílo, program kultury slovesné sedmnáctého století. A má to i kvality estetické.
Zároveň je to plné záhadných narážek, které my nedovedeme ještě rozšifrovat. Tyhlety doby trochu skryté. Řada věcí se nepojmenovávala explicitně.
Nevíme, proč Rosa líčí, jak nebezpečné bylo vydávat tu mluvnici, a jak ji vydává teprve tehdy, když ji může věnovat arcibiskupovi Sopkovi z Biebenberka, který jistě ji zaštítí, poněvadž je milovník jazyka mateřského svatováclavského.
Nebo: na řadě míst v těch mluvnicích se říká: "Po četných diskusích pražských vzdělanců se dospělo k závěru, že instrumentál pluralis v češtině je tak a tak, leč já se domnívám, že..." a tak dále.
Najednou tu máme jakousi zprávu, že tady byla nějaká hnízda, nějaké skupinky lidí, kteří řešili kodifikační a jiné otázky a že to bylo zřejmě předmětem jakýchsi vnitřních sporů.
Vydat i ostatní barokní gramatiky
Tímto způsobem bychom chtěli vydat, pokud jsou latinské, přeložit a komentovat ta jednotlivá gramatická díla.
Začali bychom Nudožerinem, to je 1603, Vavřinec Benedikti z Nudožer, je zajímavé, že první gramatiku v novodobém slova smyslu udělal Čechům Slovák,k tomu bych se ještě rád vrátil, to myslím není úplně náhodné, a pak už jsou učebnice pobělohorské. Po roce 1620.
Nečekaný gramatický ruch
A tam nastal jakýsi nečekaný ruch. Během asi dvacetiletí vychází jedna mluvnice za druhou. Vyšla mluvnice Drachovského, dále mluvnice Konstanzova, Šteyerův Žáček, Rosova Čehořečnost. Vyšla čtyři díla, věnovaná jazyku, v údobí, které je označováno za konfliktní, problematické a do jisté míry i úpadkové.
O Žáčkovi, od Matěje Václava Šteyera, pro vaši informovanost, máme další vynikající diplomovou práci studentskou. Autor, Daniel Nečas, připravil i diplomatické vydání na disketě. Nečas učí nyní v Českých Budějovicích na gymnáziu.
Nemáme odborníky, vzdělané v paralelních kulturách
V sedmnáctém století vzniká okruh kontaktů. Snažíme se zasadit toto české období alespoň do kontextu středoevropského. Zatím neumíme dál. Nemáme zatím mladé bohemogermanisty, nemáme bohemolatinisty, bohemoneolatinisty - ono je něco jiného číst si Rosu a Balbína a něco jiného Vergilia, Cicerona a Sallustia.
Mladý klasický filolog vycvičený opravdu jenom jako klasický filolog těm českým latinským textům od šestnáctého století výše už rozumí velmi obtížně. Chybí nám i bohemoslavisti. Je to neuvěřitelné, ale problémy slavistické v této zemi jsou také v tomto okamžiku mimořádně tíživé.
Na filozofické fakultě v Praze máme více než polovinu studentů, kteří studují jednooborovou češtinu. To je jev, který pronásleduji na zemi, pod vodou i ve vzduchu. Bohemista musí mít širší zázemí.
Dnes existuje publicistická teze, do únavy opakovaná, že tato země byla tisíc let multikulturní, multilingvální, multinacionální. To má dnes každý novinářský šmok ve své výbavě.
Ale jak se to vtěluje do univerzitního vzdělání? Kde máme mladé lidi, kteří budou zároveň bohemisty a germanisty pro střední dobu a budou schopni analyzovat jazykové a literární kontakty? Stejné je to s latinou. My musíme všechny tyto práce přeložit, protože představa, že se latina vrátí do vzdělanosti této země v té míře, že by si to I humanitní vzdělanci četli v originálech, je patrně nerealistická.
Německou korespondenci Dobrovského si naši absolventi, někteří, ještě jakž takž přečtou. Obrovskou latinskou korespondenci Dobrovského budeme aspoň ve výborech muset překládat, abychom tuto střední dobu - šestnácté, sedmnácté a osmnácté století - zvládli.
Jaká je tedy barokní česká literatura?
Nesmíme si dělat iluze o dokonalosti literatury sedmnáctého století. Je ale mnohem lepší, mnohem zajímavější, než se traduje v běžných historiích literatury od Jaroslava Vlčka a dál.
Běžně přijímaná interpretace o úpadku "doby Temna" začala Dobrovským, který šestou kapitolu Geschichte der boehmischen Sprache und Literatur začíná slovy "úpadek českého jazyka a literatury", převzal ji Jungmann do Dějin literatury české a pak se to jaksi táhlo. Dokumentovali to pozitivisti.
Nesmíme si zastírat, že literatura sedmnáctého století je literatura kněžská. To nás v tomto středním období odděluje od situace německé, polské, uherské. Kromě zmíněného Václava Jana Rosy, který byl advokát, zemský jurista, laik, všichni známí velcí autoři jsou kněží.
To se nějakým způsobem na české domácí literatuře projevilo. Například redukcí tematickou a žánrovou. Bylo by snadné vzít jakoukoliv antologii polské, německé, rakouské, bavorské literatury tohoto období a můžeme si vypočítat, co v Čechách nemáme. Třeba světský román. Velkou světskou tragedii. Satirickou politickou poezii. Ale máme na druhé straně věci velmi významné.
Druhá věc je, že skutečně byla redukována sociální základna literatury. Popírat to by bylo nevědecké, nepravdivé a trapné. Zmizely jisté vrstvy, především zmizela nižší šlechta. To, co vidíme v Uhrách a v Polsku jako kulturonosnou a kulturotvornou vrstvu, to my jsme v Čechách měli přinejmenším silně oslabeno.
Jaký byl v 17. a 18. století český jazyk?
Projevuje se to i v jazyku. Lze říct, že český jazyk byl do jisté míry postižen redukcí tematickou a žánrovou. Byla postižena slovní zásoba. Avšak to se bezprostředně nedotýkalo gramatické soustavy. Ta je v těch mluvnicích jistým způsobem zachycena.
Máme tedy výbuch gramatické tvorby: Konstanz, Drachovský, Rosa. Šteyerův Žáček opakovaně vychází až do doby obrozenské, udržuje kontinuitu.
Žádná mrtvá doba Temna nebyla
Rád bych upozornil na jednu věc velmi zábavnou: na osmnácté století. I velcí obhájci českého baroka, jejichž obhajoba měla od třicátých let dvacátého století katolický přídech, myslím Vašicu, Kalistu, Bitnara, víceméně psali, že česká barokní literatura uhasíná kolem roku 1730. Vznikla posléze pustá země. A někdy za třicet, čtyřicet let se začíná na zelené louce. To je prý už pak generace osvícenská, která přijímá podněty odjinud, především ze západních zemí, a tvoří v první fázi v jazyce vzdělanců, v latině, popřípadě v němčině.
Nám se to začíná jevit trošku jinak. Ne tak, že bychom situaci jenom převrátili. Ale: v tomto údajně "mrtvém" období vznikala literatura, a nebyla to díla nevýznamná.
Václav Jandyt
Velmi zajímavý spisek v této souvislosti je gramatika Jandytova.
Václav Jandyt bude jméno, z kterého my chceme udělat hvězdu první velikosti první poloviny osmnáctého století. Zamýšlíme ji včlenit i do středoškolských učebnic.
Václav Jandyt je záhadná, dramatická postava. Především nevíme, kdo to byl. Nevíme, kdy zemřel. Původně se soudilo, že byl jezuita. Už Vašica zjistil, že to v žádném případě jezuita nebyl.
Pak se říkalo alespoň, byl to nějaký kněz. Jsou údaje, že působil dvacet let kdesi jako misionář. Pak zase někde je údaj, že zemřel, v místě, které neexistuje. Zkoušeli jsme to všelijak, i s historickými geografy, zjistit, co by to mohlo být, třeba nějaký přepis. Nevíme, kde zemřel.
Podle těch údajů by byl býval zemřel dvacet let předtím, než ta jeho gramatika vyšla.
Václav Jandyt je v Lexikonu české literatury. Mojmír Otruba pro něj napsal krásné heslo a všechno, co je známo, už tam materiálově zveřejnil.
Dlouhou dobu byla chyba v tom, že Jandytova mluvnice se připisovala jinému autorovi. Jandyt neuvedl sebe na titulním listě, ale napsal, že užil přesných pravidel pátera Konstanze, a jak literární historikové a bibliografové jdou rychle, tak viděli na titulním listě "páter Konstanz", tak si napsali, "Konstanz, gramatika", a leta letoucí se to neměnilo. Až Jan Havránek v roce 1926 upozornil na to, že to žádný Konstanz není.
Jestliže Jandytova gramatika vyšla dvacet let po jeho smrti, kdo ji vydával?
Té gramatiky vyšlo šest vydání. Vycházela celou první půlku osmnáctého století. To je ta "temná" doba, o které se říká, že tam nic nebylo. A každé vydání je jiné. Čili za tím stojí jacísi anonymní, záhadní zpracovatelé, upravovatelé.
Jestliže se provede konfrontace těch směrů, tak se dá interpretovat, jak jinak se dívali na věci v roce 1750 v šestém vydání než v roce 1703 v prvním vydání.
Už Zdeněk Kalista věděl a vydával, že v Jandytově mluvnici je první český návod, jak zvládat divadelní hry. Otiskl to ve své antologii "České baroko". Dokonce tam dal dvě ukázky, takové ty periochy, ty divadelní seznamy, psané v češtině. Obě jsou vlastenecké. To je pro tu dobu velmi zajímavé.
V jiném vydání gramatiky Václava Jandyta je první česká teorie překladu. To už je také publikováno. Jiří Levý kdysi vydal takovou antologii a ten už o tom také věděl.
V této gramatice je také první česká malá praktická stylistika. Studenti to velmi rádi poslouchají. To jsou ty návodné dopisy, to, co potom v devatenáctém století a později bylo: úřední korespondence, milostná korespondence - prostě vzory na psaní dopisů. První verze máme už v Jandytově gramatice.
V té knize je krásný vzor, jak otec, který musel poslat malého chlapce na studia do města, měl obavy o jeho mravní vývoj, tak gramatika nás poučuje, jak synovi má otec psát nabádavý dopis. Aby ten hošík nebyl v trapných rozpacích, tak mu autor poskytl odpověď. Jak má pana tatíka ujistit, že se chová mravně, učí se, modlí se, a tak dále.
Ale v knize jsou i návody, jak vést v češtině obchodní a průmyslovou korespondenci. Jsou tam návody, jak se skládají smlouvy a kvitance česky. Bylo to všechno bez reálného zakotvení, nebo to něco znamená?
Barokní dialogy v češtině, jak konverzovat ve vyšších vrstvách
V Jandytově gramatice je soubor frazeologie. A co se mně nejvíc líbí, je tam dvanáct dialogů. Návod, jak česky ušlechtile konverzovat ve vyšších společenských vrstvách.
Není to původní. Jeden mladý bohemista zjistil, že to má francouzské předlohy. Ale ty předlohy jsou v české verzi modifikovány. V dialogu devátém jsou popsána různá česká místa: jak vypadají Břevnov, Trója, starší jel do Brandýsa střílet tetřevů, si o tom povídají a troubí na troubu, jak krásně se to rozléhá do Stromovky od hradu svatého Václava. O tomhletom ti ušlechtilí pánové povídají.
Zase vzniká otázka: jaká byla funkce těchhletěch rozhovorů v té mluvnici? Mělo to nějaký ohlas? Projevovalo se to v nějakých vrstvách? Já se domnívám, že ano.
Mimo jiné proto, že ty rozhovory přejímá nakonec i Pelcl do své tradiční konzervativní obrozenské mluvnice. Vidíte tady ten proužek kontinuity mezi rokem 1700 a 1800?
Pelcl k tomu přidává jeden rozhovor, onen rozhovor o užitečnosti být vlastenec a mluvit česky. To už je obrozenská idea.
Těchto věcí v Jandytově mluvnici máme velmi mnoho.
Václav Jandyt dedikuje svou mluvnici florentskému vévodovi Giovannimu Gastonovi, poslednímu florentskému panovníku z rodu Medici.
Jestliže byl Jandyt ve styku s tímto florentským panovníkem, o němž v té dedikaci píše, jak se horlivě a dobře učil česky - my jsme o tom nevěděli nic - tak to něco znamená. Už jsme o tom mluvili s kolegy v Itálii. Patrně by ve florentských archívech měly být nějaké stopy.
Mladý Giovanni Gaston si vzal jednu zemsky českou šlechtičnu a pobýval v Čechách nějakou dobu, pak se s ní rozváděl. Bude určitě mnoho věcí, které s tím budou souviset.
Gastonovi vydává v druhém vydání této publikace oslavnou latinskou báseň čtrnáctiletý student, který se jmenuje Antonín Koniáš. To je zase pozoruhodné. A oslavuje ho, "Ty, který jsi učil florentského vévodu linguam wenceslainam, jazyku svatováclavskému" - to je velmi důležitý symbol češtiny a Svatého Václava.
Ve třetím vydání to zase mizí.
Všechny tyhlety věci bychom chtěli prozkoumat, vydat, když jsou latinské, přeložit, okomentovat.
A pak by přišla poslední fáze, to je takový můj sen, a už to začíná: chtěli bychom udělat "svodnou gramatiku" toho období. Bude uvedeno například: "instrumentál plurálu" - to je velmi citlivé místo: "chlapy, chlapami, chlapma, chlapama" - a že všechny tvary uvedené ve všech mluvnicích budou vedle sebe.
Novodobý současný bohemistický badatel se bude moci podívat v oněch řekněme sedmi nebo osmi gramatických příručkách, jak byl který jev popisován v kterém období.
My hádáme obecnou češtinu z kávové sedliny, protože o jejím původu nic nevíme. Právě v tomto období obecná čeština začala, tady v tomto období koření.
Jan Václav Pohl
Když přestává Jandytova mluvnice po padesáti letech vycházet, navazuje na ni to nejobtížnější, co tam máme, poprvé vychází asi za tři další roky další Jan Václav, a to Jan Václav Pohl.
Všichni víme, že když slyšíme jméno Pohl, tak se máme zasmát. Poněvadž jde o směšné barokní neologismy, skokotnost, nosočistoplenka, a tak dále.
Práci s tím, že by se vydal, popřípadě přeložil, konfrontoval Pohl - jeho Čechořečnost vyšla ve čtyřech vydáních - si zatím vzali zaplať Pánbůh, bohemisté němečtí, centrum v Tuebingen.
Čeká nás i spoustu práce mezinárodní.
Vsuvka: student Daniel Nečas o Šteyerově Žáčkovi
Zpracovával jsem v rámci své diplomové práce gramatickou příručku Václava Matěje Šteyera, která je známá pod názvem Žáček.
Šteyer se o gramatiku zajímal dost intenzívně. Byl to vlastně on, kdo odstartoval vydávání těch gramatik, když v roce 1660 vydal starou gramatiku Drachovského.
(Profesor Stich: Drachovský už byl mrtev, ten umřel v roce 1648.)
Nejprve tedy vyšla gramatika Drachovského (1660), pak vyšel Konstanz (1666, tuším) a Šteyer sám v roce 1668 napsal a vydal příručku Žáček.
Není to velká gramatika typu těch předcházejících dvou, ani typu Rosovy Gramatiky.
Je to spíše návod pro tiskaře a pro písaře, "Jak správně tisknouti a psáti".
Zajímavých je na té gramatice několik věcí. Zaprvé, Šteyer hned v úvodu se odvolává na češtinu Kralické bible, kterou pokládá za ideál českého jazyka.
(Profesor Stich: Šteyer byl jezuita.)
Ale na druhé straně je v tom Žáčkovi několik míst, že Šteyer uvádí za správné držet se současné mluvené češtiny, aby se psaná a tištěná čeština příliš nevzdalovaly.
Žáček je příručka napsaná formou dialogu mezi mistrem a žáčkem. Žáček klade mistrovi otázky o věcech, které mu v češtině dělají nejvíce potíží.
Samozřejmě se začíná rozlišováním ypsilonu a měkkého i. Šteyer tam uvádí několik příkladů a pravidel, jak se může člověk lehce naučit, jak tato i/y rozlišovat.
V té gramatice se Šteyer na několika místech zmiňuje o tom, jak se česky učí cizinec a jak to nejvíce usnadnit cizincům. Jako by z té gramatiky bylo cítit, že bylo v té době normální, že se lidé, cizí mluvčí, učili česky.
Na několika místech se tam uvádí zvláštní pomůcka pro cizince, jak se mohou snadno naučit složitosti českého jazyka.
Celá příručka je zábavná. Myslím, že by se velmi dobře četla i dnes. Příklady jsou velmi žertovné.
Často Šteyer uvádí poučky ve verších, aby se to dobře pamatovalo.
Když uvádí paradigmata skloňování substantiv, ale i adjektiv, všude má dublety ý/ej (nový - novej), někde má dokonce tři tvary: s těmi, s těma, s těmihle.
Profesor Stich:
Čtenářsky je to opravdu velmi živé. Je to vděčná vložka, když o tom člověk někdy povídá. Kolega Nečas to nakonec i vypsal, ty Šteyerovy slavné výroky v Žáčkovi. On je velmi ohleduplný k mladé generaci. Žáček je velmi pilný a ctižádostivý. Dělá si strašlivé starosti z toho, kam ty "punktíky" správně psát a kam je nepsat, a tak.
A Šteyer říká, "z toho si můj holečku tak těžkou hlavu nedělej, aby ses mi z toho nezbláznil."
Daniel Nečas: Když žáček klade už asi potřetí stejnou otázku, tak jaksi se Mistr velmi rázně ohradí: "Drž fláku, pešťáku!" A žáček úpí, "Ouvej, ouvej, to jsem nevěděl, že učit se česky může takhle bolet...."
Profesor Stich: A pak je tam, kdy učitel chápe žáka, a říká, "Nemůžeš si tu hlavu poučkami nadít tak, jako jelito kroupama."
Je v tom ještě jedna zajímavá věc, když to interpretujete vážně.
České instrukce pro korektory u Jandyta
V Jandytově Gramatice je dvoustránková, první instrukce pro korektory v češtině. Já vzhledem ke svému životnímu běhu (profesor Stich byl nucen za komunismu se z politických důvodů živit dlouhá léta jako korektor) obzvláště tuto partii mám velice rád. Ta mluvnice je latinská a ten krátký úsek pro korektory je tištěn česky.
Proč? Byl jiný adresát. To byli vesměs, oni jim říkali, ta "pacholata v impressích", to byli učedníci nebo mladí tovaryši a u těch se ani nepředpokládalo, že umějí latinu, když sázeli.
A z toho zase plynou jisté závěry pro kvalitu těch textů.
Jak ty texty vydávat?
Všechny tyhle gramatické, lexikologické a jiné práce směřují primárně k tématu samému: k jazyku, k jeho stavu, k jeho vývoji, ke strukturním vlastnostem.
Ale má to také velmi praktickou stránku: jak máme ty texty vydávat. Generace, která se začala tímto obdobím intenzívněji zabývat a pracovala na tom, myslím onu generaci zakladatelskou v třicátých letech, Vašica, Kalista, Bittnar a další, si s tímhletím nedělali ještě moc těžkou hlavu.
Kalista sám nebyl filolog, byl historik. Bittnar byl laik a diletant v nejlepším slova smyslu. To byl inženýr, kterej to měl rád. Jemnosti jazykové v grafice, v hláskosloví, je příliš nevzrušovaly.
To je vidět i v jejich edicích. Později se to začalo do jisté míry pozměňovat, i pod vlivem pražské editologické školy, která vznikla v Ústavu pro českou literaturu po druhé světové válce. Vodička, Rudolf Havel, Rudolf Skřeček a další generace, Mojmír Otruba a další. Tito lidé propracovali českou editologii pro devatenácté a dvacáté století. Vedle toho máme pravidla pro vydávání staré české literatury, do roku 1500.
Prostřední úsek se nějakým způsobem podle toho jakžtakž přizpůsoboval.
Povím zase kuriózum. Paralelně, náhodně, vyšla dvakrát tatáž básnická skladba. Jeden editor ji vydal v rámci souborného vydání a druhý editor jako bibliofilii samostatně. Jeden současný editor začíná slovy: "Při jazykové přípravě textu jsme vycházeli ze zásad obyklých při vydávání autorů sedmnáctého a osmnáctého století." .
Druhý odborník začíná ediční poznámku výrazem: "Jelikož neexistují žádná pravidla pro vydávání autorů sedmnáctého a osmnáctého století, postupoval jsem tímto způsobem.
Následkem toho se ti editoři rozešli celkem na 300 textových pozicích. Dámy a
pánové, to je opravdu dost pohroma. Některé ty věci jsou drobné, formální, pro celkovou interpretaci textu nejsou tak kardinálně závažné, ale je tam celá řada míst, kdy ty dvě edice dostávají jiný smysl, nebo alespoň řekněme estetický účinek.
Dlouhé a krátké samohlásky - trest Boží na Čechy
Máme několik bolavých míst v jazyce a v textech té doby. To je: kvantita, délka samohlásek. Vždycky studentům říkám, že kvantita samohlásek je trest boží za všechno, co Češi v dějinách udělali špatného, majuskule (velká písmena) a interpunkce.
A v tom se hádáme sami, už jsme měli několik zasedání v Kruhu přátel českého jazyka. Mladší generace podléhá občas v těchle věcech absolutismu. Nakonec by došli až k tomu, že bychom měli vydávat jenom fotokopie. Že každý zásah, který do toho textu při té novodobé prezentaci uděláme, je svým způsobem nekorektní.
Já mám stanovisko naprosto opačné, poněvadž mě jde především o tom, aby to české vzdělanectvo četlo. Aby to bylo přístupné řekněme i středoškolským profesorům a lidem, kteří se o tuhle věc zajímají.
To je vtěleno přibližně do této malé antologie, která se nazývá Malý svět jest člověk, aneb výbor z české barokní prózy, připravil to kolega Miloš Sládek z Památníku národního písemnictví a je to vlastně první antologie, věnovaná speciálně próze, kterou vůbec máme.
Tento výbor zosobňuje představu, jak udělat knížku čtenářsky. Pokud možno neubrat tomu textu nic charakteristického, nic podstatného z hlediska jazykového, ale odstranit všechno to, co modernímu čtenáři dělá potíže a odrazuje ho to.
Ono je to velmi zlé. I absolventi naší fakulty, třeba středoškolští profesoři, nebo dělají redaktora někde, když se k tomu dostanou, říkají: "Je to hezký, ale ono je vám tam tolik chyb..." - A já říkám, "Co tam máte, chybu nějakou?" - "No, tady třeba, vzáctný. Co tam dělá to t?"
To řekne vám bohemista absolvent, dneska, který u nás slušně absolvoval.
Zdánlivá obecná čeština, jazyk, který byl spisovný, ale dnes se čtenáři jeví jako obecná čeština, to "milej, dobrej, vopice, vorat". Na to nemůžeme sáhnout. Ale všechno, kde můžeme textu ubrat, to, co je záležitost grafiky, interpunkce, snáze ho interpretovat, tam jsou ještě renesanční a humanistické periody, dlouhé věty, ty dnešní čtenář vnímá obtížně.
A jestliže tam má interpunkci jemu úplně vzdálenou, tak to vzdá.
Záhada v Koniášově Postile - čin pubertálního barokního mladíka?
Mám jedno záhadné místo v Koniášově Postile.
Tam se tisknou velká písmena trochu chaoticky, ale v podstatě mají jednu tendenci: to, co jim říkal kdysi Šteyer, ale určitě Konstanz a Rosa:
Velká písmena se píšou "po hrubém puntíku", to znamená po tečce, začátek nové věty, velkými písmeny se píšou vlastní jména (Vltava, Anička), to, co my máme běžné, a věci úcty a věci posvátné.
Ale ono, kde končí a kde začínají věci úcty, to už je věc individuální. Existoval v těch velkých písmenech patrně i vliv němčiny, takže někde je to chaotické.
Ale u toho Koniáše to záhadné místo je v tom, že text je tištěn v zásadě podle této instrukce, to znamená, věci ušlechtilé, svaté, posvátné mají velká písmena: Láska, Milost Boží, Bůh, Matka, Spasitel.
Ale pak je v té knížce úsek, kde je to obráceně. Kde neřesti a lumpárny najednou mají velké písmeno a věci posvátné mají písmena malá.
Je to tak kuriózní a to, co řeknu, vymyslel jeden náš student. Mě to tenkrát rozesmálo a říkám si, kdoví, jestli snad nemá přece jen pravdu.
Právě na základě představy těch tiskařských pacholat, mladých hochů v tiskárnách, říkal tento student: "Co když mistr si šel někam do hospody na oběd. Řekl: Já tam budu ty dvě hodiny a dám si tam tři piva a ty tady mezitím budeš sázet. A nějaký pubertální hoch se mu pomstil. A vytiskl mu to obráceně, věty svaté byly s malými písmeny, deklasovány, a věci všelijaké, neřesti, hříchy a potvornosti dostaly písmo veliké.
Tisk a rukopis
Tento víkend jsem byl v západních Čechách. Bylo to dvacet lidí, našich studentek a studentů, kteří jezdili celé léto po české vlasti a sepisovali rukopisy sedmnáctého a osmnáctého století ve venkovských muzeích a archívech. Do konce roku bychom měli připravit do tisku první díl, A - J, seznam lokalit.
Sám jsem byl v pondělí sepisovat s jedním studentem Chudenice. Je to práce velmi krásná, ale náročná a zdlouhavá a naštěstí na to máme ještě peníze.
My jsme se dostali k tomu, že jsme za posledních deset let poprvé začali vydávat rukopisy. Začali jsme s kolegou Lindou z naší fakulty.
Do té doby všichni ostatní vydávali tisky, kromě kolegyně Zdeňky Tiché, která vydala Satiru na čtyři stavy a Verše o perníkářích, ale to byly specifické texty, velmi zvláštní, takové pololidové už.
Barokní autoři nepsali háčky a čárky!!
My když jsme poprvé našli v kutnohorském archívu asi tři dopisy jednoho z nejvýznamnějších domácích, českých autorů sedmnáctého století, Jana Kořínka, a zjistili jsme, že on nepsal vůbec žádná diakritika, vůbec žádné háčky a čárky, no tak jsme se trochu vyděsili a trochu jsme byli nadšeni.
To jim všechno pro tištěnou knihu dodělalo to tiskařské pachole, zřejmě těm autorům. Dneska už těch důkazů máme na to mnoho.
Jeden z barokních gramatiků, Šteyer, říká, "My ty čárky v češtině píšeme proto, aby cizinci, když se učí, věděli, kde mají vyslovovat dlouze a kde krátce, protože Češi to beztak všichni vědí."
Takže já tvrdím, že tím se nám uvolňují ruce v těch novodobých edicích, když to vysvětlíme důkladně v edičních poznámkách, zvláště při délkách ve skloňování. Budeme muset rozlišit základy slov, kde fungují jiná pravidla, a v koncovkách skloňování, kde vládne naprostý chaos. Máme to s úctou konzervovat jako něco posvátného?
Bez jedné kostí - s jednou kosti? Přímo obráceně?
Jan Kořínek - velikán vedle Komenského
Hovořil jsem o Janu Kořínkovi. Mluvím o něm už tak dlouho, že ji mi už trochu hanba. Stud mě pohlavkuje. Protože jsem ho ještě nedokázal připravit k vydání.
Je to autor jednoho jediného česky tištěného díla, Staré paměti kutnohorské.
Já tvrdím, že vedle Komenského Labyrintu je to největší dílo české prózy sedmnáctého století.
O tom se ví. Nikdy neupadl v úplné zapomenutí. To není nějaký objev. Ale nikdy nebyl víceméně přečten. To se dá dokázat.
Mnozí čeští literární historici uvádějí Kořínka a jeho dílo v nějakém výkladu "Literatura memoárová".
Poněvadž mají v titulu, "Staré paměti kutnohorské". Už dál nešli. Paměti, tak to jsou memoáry.
To Kořínkovo dílo je všechno možné, jenom ne memoáry v novodobém slova smyslu.
On sám se narodil roku 1625, jestli se nemýlím, a v tom svém díle provokativně, opakovaně říká, "Nepřekračuju rok 1614".
Upozorňuje na to, takže to je nápadné, až si člověk začne hledat důvod proč.
Skutečně, tam je signál, důležitý pro ideovou výstavbu toho díla. "A NECHCI mluvit o tom, co bylo po roce 1614. NEBUDU."
Všechno, o čem píše, je mimo dosah životní zkušenosti jeho biografie.
Toto dílo je jedno z klíčových děl.
Máme Kořínkovy rukopisy a víme, že on nepsal nejen délky samohlásek, ale dokonce ani háčky. A když tak, jenom někdy, když ho to tak napadlo. Nevěnoval tomu jaksi pozornost.
Druhá část této přednášky vyjde v zítřejším čísle Britských listů.
