Německo, Polsko a my
31. května 1995
Václav Žák
Nevěřil bych, kdybych neviděl na vlastní oči: šedovlasí, důstojní profesoři se tak rozlítili, až se jejich IQ leklo a uteklo se kamsi do bezpečí schovat. Diskuse v ten okamžik ztratila smysl: aby byla užitečná, vyžaduje odstup, klid, sebevědomí, nebát se podívat na věc očima partnera.
O co šlo? Pochopitelně o Německo. Není snad dnes téma, které by tak dokázalo zvednout adrenalin a žluč. Jenže rozčílení není program, říkával Masaryk. Není ani dobrý rádce.
Často slyšíme, že Němci si za odsun mohou sami. Kdyby nerozpoutali válku, nikdo by je nevyháněl. Ti, co se snaží vysvětlit, že to je sice pravda, ale že odsun se zakládal na principu kolektivní viny a postihl i řadu nevinných, dostávají odpověď: nemá smysl se v minulosti pitvat. Podívejte se na Poláky: jsou tvrdí a Němci vůči nim žádné požadavky nemají.
Přesvědčme se, je-li to pravda. Polský ministr zahraničí Bartoszewski měl nedávno ve Spolkovém sněmu obsažnou řeč. Hovořil v ní zcela otevřeně o milionech mrtvých, Židů i Poláků, které nacistický režim v Polsku za sebou zanechal. Hovořil o hranicích na Odře-Nise, o posunutí Polska na západ. Řekl však také, že právně-politické řešení problémů sjednocení Německa znamená, že dnes "hovory o "ztracené vlasti" nevyvolávají žádné obavy o mírové uspořádání Evropy".
Další pasáž stojí za to ocitovat doslova: "Polsko získalo svoji politickou suverenitu. Dospělo však i k duchovní suverenitě. Jejím měřítkem je pocit morální odpovědnosti za celé dějiny, v nichž jsou - jako vždy - světlé a temné stránky. Jako národ, který válka zasáhla obzvlášť těžce, jsme poznali tragédii nuceného vysídlení a s tím spojené násilí a zločiny. Připomínáme si, že to postihlo i bezpočet německého obyvatelstva a že k pachatelům patřili i Poláci.
Rád bych jasně řekl: litujeme osudy jednotlivců a strádání nevinných Němců, kteří byli postiženi důsledky války a ztratili svou vlast."
Ministr dále ocitoval předního polského intelektuála, Jana Jozefa Lipského: "Podíleli jsme se na oloupení milionů lidí o jejich vlast, z nichž se někteří jistě provinili podporou Hitlera, jiní tím, že jeho zločinům nečinně přihlíželi, jiní však pouze tím, že nenašli odvahu k hrdinství postavit se do boje proti strašlivé mašinérii ... Obrovské zlo, které bylo spácháno na nás, není a nemůže být ospravedlněním pro zlo, které jsme spáchali my jiným. Vysídlení lidí z jejich vlasti může být v nejlepším případě menším zlem, nikdy však dobrým činem".
Postoj polského ministra zahraničí je přesně tím postojem, který umožňuje smíření. Všimněme si, jak rozumí duchovní suverenitě: jako morální odpovědnosti za celé dějiny.
Naši čelní politici, kteří politice rozumějí jako "sbírání pozitivních bodů před veřejností" (Uhde), mají jiný názor. Předseda Poslanecké sněmovny Uhde svůj projev k 50. výročí konce války proložil rodinným příběhem. Neuvěřitelné, v projevu státníka. Ještě že ji sdělovací prostředky ignorovaly. Premiér Klaus, ve velmi citlivé fázi česko-německých jednání, odmítl morální odsouzení Benešových dekretů.
Poslední vývoj v česko-německých vztazích je pozitivní. Němečtí politici pečlivěji váží slova. Místo požadavku zrušení Benešových dekretů slyšíme požadavek jejich morálního odsouzení. Stojí za to si všimnout, že toto předpokládají všichni němečtí politici, nejen vládní koalice, ale i opozice.
Věřím pevně, že nejsme horší než Poláci, že většina z nás také dospěla k duchovní suverenitě. Věřím, že stejně jako oni dokážeme říci, že "zlo, které bylo spácháno na nás, nemůže být ospravedlněním pro zlo, které jsme spáchali my jiným". Věřím, že politici, kteří si ze starých křivd chtějí vařit volební guláše, brzy z politiky zmizí. Aby se tak stalo rychle, odhlasoval bych jim i obecní byt 8+1.
Dokončení bloku o česko-německých vztazích v příštím čísle Britských listů.
