Zástupné jásání nad hokejovým vítězstvím
(Jan Čulík)
Nejhloupější výrok roku citoval o víkendu Neviditelný pes:
"Vítězný únor by měl zůstat navždy ve spojení s tímto obrovským vítězstvím." (Hlasatel v televizi v souvislosti s vítězstvím českých hokejistů nad Rusy).
Václav Havel konstatoval, že úspěch českých hokejistů je "nevídaný a veliký", ale moudře dodal: Byl bych rád, kdybychom měli úspěchy i v lecčems jiném než pouze v hokeji či ve fotbale." Bohužel se Havel neodvážil říct, že přehnané jásání nad hokejovým vítězstvím je zástupná, infantilní hloupost. Snad vrcholu idiocie dosáhl jeden televizní komentátor, když naznačil, že nynější vítězství českého hokejového týmu je odčiněním komunistického převzetí moci v Československu v únoru 1948: "Vítězný únor by měl zůstat navždy ve spojení s tímto obrovským vítězstvím," uvedl pozoruhodně tento novinář.
I když je vítězství českého hokejového týmu na olympijských hrách v Naganu úspěch a profesionalitě českých hokejistů je nutno blahopřát - je dobře, že alespoň v ledním hokeji a víceméně ve fotbale jsou Češi ve světové špičce - způsob, jak přehnaně nacionalisticky na toto vítězství reagovala česká veřejnost, je znepokojující. Jistě, lidové hry jako fotbal, případně hokej (v Americe baseball) sledují s nadšením jako zábavu milióny lidí po celém světě, zejména v době světových mistrovství.
V Československu měl ovšem lední hokej zástupnou politickou roli - Československo bylo ruskou kolonií a nad Rusy se mohlo vzepnout jen ve sportovních výkonech. Sportovní zápasy posilovaly národní hrdost. Proto bylo vítězství českých hokejistů nad Rusy na jaře roku 1969 a následující demonstrace, částečně zřejmě infiltrovaná agenty Stb (právě tito agenti prý vypálili úřadovny Aeroflotu na Václavském náměstí) signálem k razantnímu ukončení doznívajícího Pražského jara a k likvidaci zbytku svobody.
Jenže komunismus padl už před více než osmi lety, Česká republika není už dávno kolonií Sovětského svazu a nacionalistické výlevy, že jsme "konečně dali těm Rusákům na zadek" jsou trapné. Že by v dnešní době zhoršující se politické a ekonomické situace lidi v ČR zase sahali ke sportu jako k náhražce a utěšovali se celonárodně v celkovém marasmu profesionalitou jednoho malého sportovního týmu, místo aby sami začali rozhodně usilovat o nápravu toho, co je důležité?
Hokejové vítězství na olympijských hrách v Naganu nad Ruskem je okrajovou epizodou v nynějším vývoji České republiky a v tom, jakou roli ta země bude hrát ve zmenšující se globální vesnici. Z hokejového vítězství asi ani nebude mít Česká republika dlouhodobější prospěch, neboť si úspěšné české sportovce bezpochyby brzo rozeberou jiné národní týmy - přeplatí je milióny dolarů, tak jak se to děje ve fotbale, a Češi budou muset vychovat nový tým, a tak dále donekonečna. (Podobnému osudu propadly, pokud vím, některé ruské vrcholové národní sportovní týmy).
Skandování "Hašek na Hrad" je jen důkazem dosti podstatného zmatku v českých myslích, pokud jde o českou národní identitu.
Nynější hokejové vítězství přirozeně není anulováním komunistického převzetí moci v únoru 1948 a nevyřeší žádné současné problémy České republiky.
Dovídám se, že lidé na Moravě, postižení loňskými letními záplavami, dosud bez řádného přístřeší, se teprve nyní zbavili deprese, poté, co byli svědky vítězství českých hokejistů. Předpokládám, že barák jim to vítězství nepostavilo, i když uznávám, že vítězství českých hokejistů obětím povodní možná dodá energie, aby se s větším optimismem pokusili dostat z nezáviděníhodné situace.
Uznávám, že lidi potřebují pozitivní a povzbuzující symboly a Češi, jak se zdá, potřebují víc než kdo jiný ujišťování, že jsou ve světě známí, slavní a uznávaní. Ve skutečnosti tomu tak může být teprve, až začnou vyrábět něco, čím se trvale a inovativně prosadí na celosvětových trzích.
V době posledního mistrovství ve fotbale, kdy ho Česká republika téměř vyhrála, byl český fotbalový tým známý v každé domácnosti: britské děti ve škole si hrály na fotbalové mistrovství a dělily se do jednotlivých národních týmů - mnohé chtěly být Čechy. O pár měsíců později už zase neví vůbec nikdo, kde Česká republika je. Ale Čechy by to nemělo mrzet: Česká republika je jednou z mnoha evropských zemí střední velikosti. Národ přece nepotřebuje neustálé ujišťování, jak je velký a slavný, aby se zbavil komplexu malosti. Dospělí lidé tyto berličky nemusejí mít.
Lidi v ČR se jak se zdá pořád vracejí ke zvyklostem z osmdesátých let. Že by to bylo tím, že v té době jim bylo paradoxně nejlépe? Žili v husákovském sanatoriu, nemuseli rozhodovat, režim jim dal najíst, většina lidí držela pusu a jezdila na chaty, měli dobrou životní úroveň, žili v dětství a zabývali se dětinskými věcmi jako je hokej a fotbal.
Svatý Pavel píše ve slavné epištole Korintským o lásce:
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Kdy k tomu dojde v České republice? Kdy si uvědomí Pražané, šílející nad sportovním zápasem, že jde pouze o sportovní zápas, nikoliv o historické národní vítězství?
Kdy dospějí a přestanou se chovat jak děti, jak je nutil komunistický režim? Místo na důležité věci, důstojné pozornosti zralých, vzpřímených a dospělých lidí, se stále jak se zdá soustřeďují nejraději na zástupné podružnosti, jimiž se zabývali, když jim svobodné jednání hrdých a samostatných jedinců bylo zakázáno.
Američan, žijící dlouhá léta v Praze, v neděli odpoledne napsal tuto depeši:
V březnu 1969, šest měsíců (sic) po sověty vedené okupaci Československa, zvítězil místní hokejový tým nad Sověty, držiteli světového mistrovského titulu. Lidé zde v Praze doslova šíleli: byl to zjevně symbol odplaty, a ve svém nadšení zničili pražskou kancelář sovětského Aeroflotu a spáchali několik dalších nadšených znesvěcení.
Tyto nepěkné projevy české hrdosti vedly přímo k odstranění Dubčeka a k likvidaci veškerých nadějí na svobodu.
Dnes, třicet let (sic) po té invazi, Češi konečně mají Rusy pod podpatkem. Dnes to v Praze vypadalo jako další revoluce. Automobily, nacpané čtyřikrát větším množstvím cestujících, než je povoleno, lidé visící z oken, mávající národními vlajkami, troubícími na klaksony, projížděly ulicemi. Mladí lidé běželi městem, zpívali a volali: "Vidíme, kdo je třída. Rusové padli na prdel."
Na Staroměstském náměstí, od pěti hodin ráno, před začátkem zápasu, bylo přeplněno 75 000 lidmi, kteří mávali více vlajkami, než kolik jsem jich viděl během revoluce v roce 1989. Dívali se na zápas na velké venkovní obrazovce.
V minulých týdnech docházelo v ČR k celé řadě nudných a deprimujících politických událostí a loni národ upadl do všeobecné deprese. Dnešek však byl den, který smazal veškeré chmury. Dnešek byl den bezmezné radosti. Malá země, bývalý satelit, rozdrtila jednu z největších zemí na světě, která bývala jejím pánem!
Komunisté zde mívali svátek, kterému říkali "Vítězný únor". Oslavoval se jejich puč z 25. února 1948. Je možné, že Češi ten svátek nyní zavedou znovu, neboť nyní mají "vítězný únor", který mohou milovat navždy, a došlo k němu téměř v tentýž den!
In March, 1969, six months after the Soviet-led occupation of Czechoslovakia, the local ice hockey team met and conquered the Soviet world-champions. The people here went wild; it was obviously a symbol of revenge, and in their enthusiasm they trashed the Prague office of Soviet Aeroflot, and committed several other joyous desecrations.
This unseemly manifestation of Czech pride led directly to the ousting of Dubcek, and the crushing of any hope for freedom.
Today, 30 years after that invasion, the Czechs have finally put the Russians under their heels. Today in Prague, it looked like another revolution. Cars, packed with 4 times the legal limit of passengers, on the roofs, hanging out the windows, waving the national flag, honking their horns, zoomed through the streets. Young people raced through the town, singing, shouting, "We have seen who has the class. The Russians fell upon their ass!"
The Old Town Square, from 5AM this morning, just before the start of the game, was jammed 75,000 strong, with more flags waving than I saw during the 1989 revolution. They followed the game on a huge outdoor screen.
With all of the dreary political doings of the past weeks, and the general depression this nation has sunk into this last year, today was a day that wiped away all gloom. Today was a day of unlimited joy. A tiny country, a former satellite, smashed one of the giant lands on earth, one which happened to be their former master!
The Communists here had a national holiday named "Victorious February" honoring their February 25, 1948 putsch. Now the Czechs just may reinstate that holiday, for now they have a "Victorious February" they can love forever, and it came almost to the day!
O Irák se Západ zajímá kvůli ropě. Proč to nikdo neřekne nahlas?
Kdyby byly zrušeny ropné sakce proti Iráku, Saddám by mohl snížit světovou cenu ropy a ohrozit ostatní země, produkující ropu
Na jeho první tiskové konferenci po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990 jsem se zeptal generála Normana Schwarzkopfa, vrchního velitele spojeneckých vojsk v Perském zálivu, jestli řekne svým vojákům, že se válčí o ropu, píše v nedělníku Independent on Sunday jeho slavný reportér z Blízkého Východu Robert Fisk.
Swarzkopf odpověděl, že jestliže si myslím, že je válka v Perském zálivu o ropu, měl bych si hledat jiné zaměstnání, pokračuje Fisk. "Tato válka není o ropu. Tato válka je o znásilnění: konkrétně o hromadném znásilnění," řekl Schwarzkopf.
No - píše dále Fisk - pak vznikl konflikt , jehož jádrem bylo skutečné hromadné znásilnění - Bosna - a Spojené státy nechtěly zasáhnout. A ukázalo se, že válka v Kuvajtu skutečně byla válkou o ropu. Nyní znovu hrozí Spojené státy válkou s Irákem a zase nikdo, ani jediný západní politik nepřizná, že jde o ropu.
Proč ne? Irák je jedním z nejbohatších ropných států na světě. Před válkou v Perském zálivu produkoval Irák denně 3,2 miliónů barelů ropy denně. Dnes je celý program sankcí OSN proti Iráku založen na prodeji irácké ropy: Irák smí prodávat 600 000 barelů denně, jejichž hodnotu vyměňuje za potraviny a léčiva. Každých šest měsíců se povolení k prodávání ropy z Iráku znovu hodnotí a reviduje.
Co by se stalo, kdyby byly sankce proti Iráku zrušeny? Mohl by se Saddám Husajn pomstít Kuvajtu tím, že by ceny ropy uměle snížil?
Arabští ropní experti mají toto podezření. "Saddám Husajn by mohl snížit cenu ropy na 9 dolarů za barel. V současnosti se prodává za 13,25 až 14 dolarů za barel. Víte, co by to znamenalo? Zlikvidovalo by to hodnotu britské ropy, těžené v Severním moři, ohrozilo by to americkou těžbu ropy a - co je nejdůležitější - neutralizovalo by to obrovské zisky, které Spojené státyplánují získat svými rozsáhlými investicemi do ropného průmyslu na Kavkazu, především v Ázerbajdžánu. Jaký tedy mohou mít Američané zájem na odstranění protiiráckých sankcí," řekl jeden egyptský ropný odborník.
Je to mocný argument, o to víc ironický, že je mnoho Arabů přesvědčeno, že hlavním důvodem pro iráckou invazi do Kuvajtu v roce 1990 bylo kuvajtské rozhodnutí snížit cenu ropy a ochromit irácké hospodářství po osmileté válce s Íránem.
Podezření, že nynější hrozba leteckých útoků proti Iráku má mnoho společného s iráckou ropou, je násobena odmítáním OSN povolit použití části příjmů z prodeje irácké ropy na opravu iráckých ropných studní a čerpacích stanic.
Podle podmínek programu OSN, v jehož rámci smí Saddám Husajn vyměnit ropu za potraviny, musí odevzdat Irák třicet procent svých zisků z prodeje ropy Kuvajtu jako reparace, 5 procent musí dát na náklady operací OSN a 15 procent musí odevzdat do kurdských oblastí v severním Iráku, které jsou však nyní po porážce protisaddámovské rebelie už většinou zcela pod Saddámovou kontrolou. Méně než padesát procent peněz z prodeje ropy smí být použito na nákup léčiv a potravin. Sami pracovníci OSN poukazují na to, že současný program nesplňuje humanitární potřeby 22 miliónů Iráčanů.
Takže vyjednávání generálního tajemníka OSA Kofi Annana v Bagdádu o minulém víkendu se týká i diskuse, co smí Irák učinit, aby mohl zvýšit objem vývozu své ropy. Iráčané se zhrozili, když zjistili, že původní Annanův návrh na rozšíření prodeje irácké ropy nezahrnoval možnost využít části zisků na opravu poškozeného těžebného zařízení v Iráku. Pod francouzským tlakem vznikl nový návrh, který něco takového nyní umožňuje.
Velmi důležitým prvkem nynější krize, o němž se nemluví, je právě ropa. Většina Arabů si uvědomuje, že se nedá agresívnímu iráckému režimu věřit. Arabové však také vědí, že Irák je v jedné věci na Blízkém východě naprosto výjimečný: vlastní ropu i pitnou vodu. Arabské státy u Perského zálivu mají sice ropu, nikoliv však vodu. Arabské země, jimiž protékají řeky, zase nemají ropu. Irák má ale obojí a potenciálně je tedy rájem na zemi. A to je země, kterou se Západ znovu snaží napadnout. Pro Araby je zjevná jedna věc: Západ se snaží udržet potenciálně nejbohatší zemi na Blízkém Východě v chudobě.
Tento argument ovšem ignoruje otázku inspekce zbraní a hrozbu, kterou je prý Irák podle Washingtonu vůči svým sousedům. Podivné ale je, že arabské státy, které mají být těmito zbraněmi ohroženy, se s výjimkou Kuvajtu nechtějí na vojenském zásahu proti Iráku podílet. Arabové mají pocit zrady, že Američané nevyvíjejí dostatečný tlak na Izrael, aby došlo k izraelsko-palestinskému narovnání.
Arabové také nemají tušení, co se stane, až Saddám Husajn odmítne vpustit do svých paláců inspektory OSN i po americkém bombardování. V minulých dnech položili tuto otázku libanonští novináři americkému velvyslanci v Libanonu, Richardu Jonesovi. "Tu hru já hrát nebudu," odpověděl Jones. "To je otázka, na niž by měl odpovědět někdo, kdo je placený daleko víc než já," dodal americký velvyslanec.
Válka v Perském zálivu: může popularitu politiků posílit, ale také zničit
V deníku Times se v sobotu 21. února na toto téma zamyslel Simon Jenkins. Poukázal na to, že Margaret Thatcherová, která je vzorem dnešního britského labouristického premiéra Tonyho Blaira, se dostala v roce 1982 do války o Falklandské ostrovy, aniž by sama chtěla. Neměla jinou možnost. Nezůstala by u moci, kdyby neudělala nic. Nezůstala by u moci, kdyby byla v té válce poražena. Nezůstala by u moci, kdyby se konflikt dostal do slepé uličky. Thatcherová se invazí Argentiny na Falklandské ostrovy dostala do pasti, rozhodla se z ní vykročit hazardní, vysoce rizikovou akcí a vyhrála.
Tony Blair vklopýtal podle Jenkinse do své války poté, co se přátelsky sblížil loni na večeři v Londýně s Billem Clintonem. (Jak vklopýtali do příslibu, podpořit plánovaný útok na Irák, čeští politikové? Bylo by zajímavé znát přesnou chronologii událostí. Byl to z jejich strany vlezdoprdelismus, vlastní iniciativa, v zoufalé snaze dostat se stůj co stůj do NATO - což už je samo o sobě dosti kontroverzní, anebo plní přání, které jim předložily Spojené státy?)
Příjemný večer s přáteli, píše dále Jenkins, se najednou proměnil v apokalypsu šílených diktátorů, letadlových lodí, stuhaček, řízených střel, bomb a zkázy v hodnotě mnoha miliard dolarů.
Opatrný vedoucí politik sleduje vývoj událostí a věci posuzuje, než zasáhne, zdůrazňuje Jenkins. Blair a Clinton mají stejné důvody bombardovat Kongo, Afghánistán, Indonésii, Barmu a Israel. Všechny tyto země už léta odmítají plnit nějakou rezoluci Organizace spojených národů, stejně jako Saddám Husajn. Jenže Saddám Husajn se stal módním Nepřítelem roku, a tak bude bombardován on.
Krátká a a dramaticky ničivá válka by zřejmě ještě posílila už tak velmi dobré postavení Clintona i Blaira, míní britský komentátor. Válka je umrtvovacím prostředkem pro byrokracii. Během války o Faklandské ostrvy se rozplynuly konflikty mezi ministry a mezi jednotlivými frakcemi politických stran. Ministři se stali lidovými hrdiny. Za války nese veškeré riziko nejvyšší představitel země, který velí vojskům. Domácí politika jde stranou. V Knize The Mask of Command, argumentuje vojenský analytik listu Daily Telegraph John Keegan, že vláda v době míru vyžaduje "nekonečnou a jemnou manipulaci prostřednictvím pobídek, přesvědčování, donucování, kompromisů, hrozeb a bluffování." Naproti tomu válka je přímá a jednoduchá. Vedoucí představitel rozhoduje a ostatní jdou za ním.
Thatcherová velmi dobře využila posléze pro domácí politiku svého vítězství ve falklandském konfliktu. Vyhrála podruhé volby a zbavila se centristických konzervativců ve svém kabinetě. Využila své autority z falklandské války v bojích s odboráři, horníky a s Evropskou unií. Válka ji naučila, aby začala zpochybňovat, kdykoli ji mašinérie britské státní služby tvrdila, že "něco je neproveditelné". Blair může využívat efektu z nové války v Perském zálivu stejným způsobem. Jenže, varuje britský komentátor: ono to funguje i obráceně. Válka zničila ve dvacátém století tři velké britské premiéry: Asquithe, Chamberlaina a Efea. Vítězové z první a druhé světové války, Lloyd George a Winston Churchill, už po válce nikdy nezískali svou obrovskou válečnou popularitu. Margaret Thatcherová zjistila, že se důsledku jejího válečného vítězství nad Argentinou otevřela propast mezi ní a kolegy. Pořád hledala další a další Argentince, proti nimž by mohla bojovat. Nejprve je našla v britských hornících a odborech, v levicovém křídle britské Labour party a v bruselských činitelích Evropské unie. Pak začala útočit na své kolegy ve vládě. Její kolegové ji pak zlikvidovali.
John Major velmi silně profitoval v roce 1991 z války v Perském zálivu, v níž hrála Británie důležitou a dosti samostatnou vojenskou roli. Jeho popularitu to zvýšilo, jenže jen nakrátko. Brzo poté zabředli konzervativci do bažiny problémů spojených s Evropskou integrací. Ukázalo se, že zahraniční válečná tažení v konečné instanci nemají příliš mnoho společného s domácí britskou politikou. Možná nadcházející válka v Perském zálivu dále posílí postavení Tonyho Blaira jako šéfa britské vlády. To však nikterak neumenšuje argument, že plánované letecké útoky jsou šílené, uzavírá britský komentátor.
