Havel? Jistě, ale ...
(17. 12. 1997)
Pátá kandidatura Václava Havla na funkci prezidenta se ocitla ve stínu vládní krize. Je to škoda: setrvání prezidenta v úřadě by se nemělo stát samozřejmostí. Vlastně jedinou pochybností byl prezidentův zdravotní stav. Avšak sám Václav Havel nepřímo vyzýval k diskusi o tom, jak si ve svém úřadě vede. Pravda, výzva to byla, zdvořile řečeno, poněkud zvláštní: prezident prohlásil, že se novinářské kritiky míjejí s chybami, které dělá, a že pouze on sám ví nejlépe, jakých chyb se dopouští. Jistě, pomlouvání osobního života Václava Havla nebo jeho rodičů žádnou kritikou není. Ovšem přesvědčení, že pouze Václav Havel sám zná nejlépe své chyby, svědčí o vážných problémech prezidenta se zpětnou vazbou. Pokusme se tedy o obecnější zamyšlení, jak se Václav Havel vyrovnává s nároky prezidentského úřadu. Je totiž patrné, že některé sporné aspekty svého působení prezident vůbec nevnímá, naopak, spatřuje v nich své přednosti.
Václav Havel a svět
Začněme s tím, co je mimo pochybnost: prezident je reprezentantem státu navenek. V tomto ohledu je Václav Havel téměř bez konkurence: vynecháme-li Milana Kunderu (tím nechci naznačit, že by chtěl kandidovat!), je Václav Havel bezesporu v současnosti nejproslulejším občanem České republiky. Její prestiž do jisté míry souvisí s prestiží, kterou požívá Václav Havel. To není zanedbatelné: i ve světové politice platí symboly, i světová politika je personifikovaná. Prezident, který požívá vážnosti, dodává vážnost i státu, který reprezentuje.
Vnímání Václava Havla v mezinárodním kontextu však není jednoznačně pozitivní. Souvisí to s jedním z předsudků, který Václav Havel v mezinárodní politice prosazuje. Jde o tzv. protimnichovanství. Václav Havel si Mnichov vyložil jako selhání západních demokracií tváří v tvář nastupujícímu nacismu. Podle něj měly západní demokracie proti Hitlerovi použít sílu hned v zárodku. Václav Havel si neláme příliš hlavu tím, co by zbylo z demokracií, kdyby používaly sílu stejně lehce, jak to dělají diktatury. Nebere v potaz, že protagonista protimnichovanství, Winston Churchill, byl v té době v Británii na jedné z nejnižších příček žebříčku své popularity: pár let před tím totiž prosazoval použití armády proti Gándímu. Veřejné mínění ve Velké Británii v době Mnichova nebylo připraveno na zásah proti Německu, jehož požadavky se řadě Britů zdály oprávněné. Válku proti Německu v době Mnichova by Británie nepovažovala za spravedlivou, a už vůbec by pro ni nemohla získat podporu Commonwealthu. Zásah by současně způsobil pro konzervativce nepřijatelné přiblížení britské a sovětské politiky.
Položme si otázku: způsobilo by vraždění Němců - v době, kdy ještě nebyla ani křišťálová noc - katarzi, kterou měla za důsledek prohra ve válce, v níž Německo spáchalo tolik zvěrstev? Velmi pochybuji. Německo by se neprobudilo z nacionálně-sociálního snu tak důkladně, jak to udělalo poté, co si uvědomilo, jaká barbarství spáchal nacismus v jeho jménu.
Jedině při ignorování dějinného kontextu je možné, aby Václav Havel pronášel své kategorické soudy. Není to tak nevinné, nejde totiž pouze o Mnichov. Se stejným požadavkem Václav Havel přistupoval i ke konfliktu v bývalé Jugoslávii. Jeho potřeba zřetelně odlišit “dobro a zlo" vedla k jednostranným požadavkům ozbrojeného zásahu proti Srbům.
Během jednání NATO s Ruskem zase prohlásil, že mu tato jednání zavánějí mnichovanstvím. To už jsou vážné věci. Krev je pravdy nejhorším svědectvím, říká Nietzsche. Násilí je ospravedlněno, je-li odpovědí na násilí. Není náhoda, že USA vstupovaly do obou válek poté, co byly napadeny. Bez obětí, jakou byl např. Pearl Harbor, se hranice mezi agresorem a přepadeným nebezpečně rozmažou. Válka ve Vietnamu by mohla být dostatečným varováním, co se stane, začne-li demokracie jednat podle ideologického schématu.
Václav Havel a domov
Ačkoliv přísloví praví, že doma je málokdo prorokem, u Václava Havla to neplatí: má stále důvěru více než 60% občanů, i když v poslední době jeho popularita klesá. Taková podpora je v jiných zemích neobvyklá. U nás pravděpodobně souvisí s tím, že už od první republiky požívá úřad hlavy státu vysokou prestiž - Masaryk vědomě ztělesňoval “otce národa". Úcta prokazovaná prezidentovi kontinuálně navázala na úctu dříve prokazovanou císaři. V takové atmosféře se vztah veřejnosti k prezidentovi samozřejmě utváří spíš na základě citů a tradičního respektu k “Hradu", ne na základě střízlivého rozboru prezidentových skutků.
Veřejnost vnímala pozitivně, že se Václav Havel nikdy zcela neztotožnil s redukcí transformace na makroekonomická opatření a zdůrazňoval i její duchovní rozměr. Napětí, které tak existovalo mezi premiérem a prezidentem, bylo po jistou dobu produktivní. U politika však vposledku rozhoduje, jak dokáže své názory uskutečňovat. Jak tedy Václav Havel zvládal základní křižovatky, na kterých jsme se museli rozhodovat po listopadu 1989? Všimněme si jeho postoje ke klíčovým politickým tématům: vyrovnání s minulostí, ekonomické reformě, postoji ke Slovensku, německé otázce, a “budování státu". Důležité je ovšem také myšlenkové zázemí, z něhož politické názory Václava Havla vyrůstají.
Karty na stůl: podle mne Václav Havel zvládl roli vůdce revoluce bezchybně, v pozdějším období ve všech důležitých otázkách kolísal. Jeho počáteční stanovisko bylo založeno na přání: prezident si předem nepromyslel, jakým způsobem se k cili dostane a je-li cesta schůdná. Z toho plynula nutnost měnit kurs. Řešení problému se tím ovšem spíš zkomplikovalo.
Vůdce revoluce
V počátečním období, jako vůdce “sametové revoluce", Václav Havel sehrál mimořádnou roli: byl integrující osobností, dokázal citlivě reagovat na rychle se měnící názory veřejnosti, dokázal stanovovat blízké cíle podřízené základnímu záměru: přivést zemi bez závažného konfliktu ke svobodným volbám. Jeho autorita byla nesporná: byl jedinou osobností, kterou zcela nesourodé vedení OF skutečně respektovalo. Po diskusi, v níž zaznívaly i zcela absurdní návrhy (např. aby se nad manifestací na Letné vznášel v balóně, protože přece nemůže stát na stejném místě, na němž stávali bossové minulého režimu), dokázal najít a formulovat společného jmenovatele tak, že pro tento návrh získal souhlas.
Měl cit pro měnící se atmosféru ve společnosti: pochopil např. velmi rychle, že první návrh Adamcovy vlády je třeba odmítnout - jiní členové vedení OF byli ochotni se s vládou, v níž měli členové KSČ 2/3 většinu, smířit.
Toto období však trvalo poměrně krátce: skončilo po 5 týdnech volbou Václava Havla za prezidenta ČSSR. Téměř okamžitě nastaly potíže, které měly jednoho společného jmenovatele. Václav Havel chápe politiku jako službu veřejnosti, službu, za kterou nese osobní ručení. To je ovšem těžko slučitelné s kolektivní tvorbou vůle v moderní, demokratické politice: do procesu vstupují názory, a po diskusi a hlasování vznikne rozhodnutí, které se samozřejmě může lišit od názoru, s nimž každý účastník do rozhodovacího procesu vstupoval.
Jenže v pojetí Václava Havla politik, který na tiskové konferenci obhajuje stanovisko strany, které se liší od jeho osobního názoru, nejedná autenticky, nechceme-li říci, že lže! Je zřejmé, proč Václav Havel má k politickým stranám víc než zdrženlivý postoj: jsou pro něj generátorem neautencity. Takoví pojetí politiky se však dá jen velmi těžko sloučit s demokratickými procedurami, tedy s rozhodováním většiny.
"Vyrovnání s minulostí"
Tím, že si Václav Havel neuvědomil, jak pronikavě se změnilo jeho postavení přijetím ústavní funkce, pokračoval v roli vůdce revoluce i jako prezident. Představoval si, že se politické strany překonají "fórem", athénskou tržnicí, na které se svobodní občané sejdou a politici, s uchem na tepu "fóra", zformulují jejich přání a budou je uskutečňovat. (Při jednání s kancléřem Kohlem řekl, že by se všechny evropské politické strany měly rozpustit a nahradit jedním velkým evropským občanským fórem. To byla i na ostříleného kancléře silná káva: poker face se rozplynul a kancléř obrátil oči prosebně k nebi.)
Základní osa polarizace české společnosti probíhala na otázce "vyrovnání s minulostí". Co slyšel Václav Havel s uchem na tepu davu? Ve svém důležitém projevu z 21. srpna 1990 slyšel přesně rostoucí polarizaci společnosti, která po volbách začala očekávat jak "s nimi zametem'". Václav Havel vyšel náladě vstříc: mluvil o "temných žilkách slušovických mafií" a o "druhé revoluci". To byl jeden z klíčový momentů porevolučního vývoje: odtud vedla přímá cesta k lustračnímu zákonu. Václav Havel probleskujícímu antikomunismu požehnal z nejvyšších míst (útok proti Slušovicům byl přitom založen na mýtech, které okolo agrokombinátu šířil Stanislav Devátý, jehož Slušovice tolerovaly jako signatáře Charty, ale nechtěly tolerovat jako mluvčího).
V čele ústavních institucí - kromě ČNR - byli vesměs bývalí komunisté, kteří nemohli proti prezidentovi vystoupit. Vypadali by, že mluví ve vlastní věci. Antikomunismus dostal požehnání a stal se účelovým nástrojem v politickém zápase. Vedl k odcizení Slovenska, které poslední léta "reálného socialismu" prožívalo zcela jinak než české země. V ČR se nálepka "kryptobolševika" stala cejchem, který se vypaloval každému, kdo se postavil proti primitivním frázím o "trhu bez přívlastků".
Pak už bylo málo platné, že se Václav Havel od lustračního zákona distancoval. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu - pod tlakem veřejného mínění - už podepsal bez zdráhání. Takové zákony však liberální demokrat nemůže schvalovat. Nejsou spravedlivé a porušují princip ústavního konsensu. Teď, mimo jiné, tento zákon a jeho potvrzení zpolitizovaným Ústavním soudem vyvolal ostrý konflikt mezi nejvyššími soudními institucemi státu.
Havel a Slovensko
President Havel si byl citlivosti slovenské otázky nepochybně vědom od počátku - ovšem po svém. Na jedné z prvních manifestací VPN se přehrával magnetofonový pásek s jeho pozdravem demonstrantům. Havel v něm kritizoval dosavadní model federace, která podle něj byla "tuhá". Zakrátko se nato se pak budoucí projekt státoprávního uspořádání začal označovat termínem "autentická federace". V "Letním přemítání" se k autorství termínu hlásí a píše, že měl na mysli federaci "skutečnou, demokratickou, spravedlivouŠ, tedy jakési opozitum proti federalizované totalitě, která byla veskrze formální (neautentická)."
Je zřejmé, že Václav Havel v té době neměl o ústavním systému ani tušení: ústavně federace vůbec nebyla totalitní, naopak, byla velmi volná, s konfederativními prvky, dokonce s ústavně zakotveným právem odtržení (to se do naší ústavy dostalo nepochybně z ústavy SSSR. V jiné ústavě bychom takové ustanovení hledali marně.) Pevnost státu spočívala na moci ÚV KSČ, ne na ústavě.
"Autentická federace" se stala ihned velmi populární. Byla pochopena v duchu "dialektického" hesla "silné republiky znamenají silnou federaci", a programově znamenala jednosměrný přesun kompetencí z federace na republiky. O tom, že v mnoha ohledech bylo třeba posílit roli centra, zejména v kontrolních funkcích a při řešení sporů, nepadlo ani slovo.
Složitost česko-slovenských jednání byla zřejmá hned při změně názvu státu, z něhož se vyvinula známá "pomlčková válka". Prezident, bez předchozího projednání s ústavními institucemi či politickými reprezentacemi, předstoupil před překvapený parlament s návrhem na změnu názvu státu a státního znaku. Bylo varovným znamením pro budoucnost, že prezident ignoroval parlamentní procedury: takový návrh musely nejprve projednat národní rady.
Slovenská reprezentace návrh odmítla: na rozdíl od českých politiků, pro které byl návrat k tradici první republiky něčím přirozeným, se obávala oživení čechoslovakismu. Prezident ovšem asi dodnes nechápe, že jeho neochota předjednávat důležitá rozhodnutí, jeho záměr postavit slovenskou reprezentaci před hotovou věc - v Letním přemítání lituje, že netrval na tom, aby se parlamentní procedury "malounko" neporušily - jsou smutným dokladem toho, že nerozumí politice jako kolektivní tvorbě vůle, ale jako "zjevování pravdy". To je ovšem ryze subjektivní přístup, který nutně vyvolá protireakce.
Od této chvíle se česko-slovenská stanoviska začala rychle rozbíhat. Politika premiéra Mečiara se dala v dobrém vysvětlit tak, že se snaží využít národního vzmachu na Slovensku k překonání potíží, které transformační proces přinese. V pozadí byly samozřejmě i jiné motivy, Mečiar chtěl být pánem na Slovensku, avšak bylo zřejmé, že se bolestivý proces transformace dá jen stěží řídit z Prahy. Prezident Havel udělal další klíčové rozhodnutí: po volbách v červnu 1990 slíbil Mečiarovi, že se kompetence upraví ještě před tím, než se připraví nová ústava, tj. že se ústava bude přijímat "po částech". Neuvědomil si, že protahované jednání o ústavě povede k vyostření vnitropolitického napětí.
To se také stalo. Federální vláda předala po volbách 1990 na republiky kompetence v těžkém průmyslu a s dalším nespěchala. Slovenská vláda proto připravila nový kompetenční zákon, který v mnoha ohledech zakládal "duální federaci". Druhá změna kompetencí v krátké době za sebou už vyvolala značné napětí. Václav Havel změnil kurs: kolísal mezi nejasně definovaným pojmem "autentické federace" a posílením funkcí federálních orgánů, především role prezidenta. Zvlášť zápornou roli v odcizení podstatné části slovenské politické reprezentace sehrály amatérské pokusy Hradu zasáhnout proti některým slovenským politikům mocensky.
Snaha Václava Havla řešit česko-slovenské vztahy apelem na občany, aby vyvinuli nátlak na parlament (listopad 1991), patří k nejméně světlým okamžikům jeho politické kariéry. Prezident ukázal, že ústavní dělbu odpovědnosti vlastně neuznává. Vyvolal tím ostrý konflikt mezi ústavními institucemi a přispěl k polarizaci společnosti. O sedm měsíců později Václav Havel na svůj úřad resignoval.
Německá otázka
Před vánocemi 1989 prezident Weizsäcker citoval z dopisu Václava Havla, který napsal do Frankfurtu při příležitosti udělení ceny německých knihkupců. Z dopisu, který Havel psal ještě jako disident, citoval pasáž: "já osobně - stejně jako mnozí mí přátelé - odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody." Na dotaz moderátorky Václav Havel své stanovisko zopakoval v televizi už jako kandidát na prezidenta.
Prohlášení způsobilo šok. Přišlo poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval čs. vládu, aby se omluvila za vyhnání. OF se od Havlova postoje distancovalo. Na české straně vyvolalo ostražitost (dokonce veřejnou protestní hladovku), na německé straně očekávání, že se sudetští Němci dočkají nějakého odškodnění. Prezident Havel si však neuvědomoval, že jeho prohlášení bude vnímáno - v kontextu německé politiky - jako začátek pokusu křivdy zmírnit.
S rostoucí nespokojeností pak sledoval, jak se na německé straně stále zřetelněji formulují požadavky na navracení majetku. Privatizace státního majetku totiž definitivně pohřbívala naději sudetských Němců na restituce. Na české straně se omluva prezidenta Havla začala stále častěji vykládat jako politická chyba, která - místo uzavření temné minulosti - otevřela cestu majetkovým nárokům. Změnu nepřinesla ani smlouva o dobrém sousedství z roku 1992. Naopak, debata o ní těsně před volbami v ČSFR postoj k Německu ještě vyhrotila.
Prezident Havel se jako český prezident snažil stát “reálpolitikem". Zcela vyměnil svůj tým, přátele nahradili profesionálové. Začal sledovat dopad svých projevů na veřejnost. Původní přímočaré "hlásání pravdy za každou cenu" nahradily silové hry.
Projev v Karolinu v únoru 1995 byl součástí takové hry. Prezident - proti očekávání německé strany - "přitvrdil" a přešel na tradiční české stanovisko: “zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo". Havel odmítl diskusi o odškodnění. Ústavní soud ČR potvrdil ústavnost dekretů prezidenta Beneše, v nichž se vyvlastňoval majetek na základě etnické příslušnosti. To na německé straně vzbudilo velmi nepříznivou reakci i mimo okruh sudetských Němců.
Deklarace měla česko-německé vztahy vyvést ze slepé uličky. Strategickým cílem české strany bylo dosáhnout závazku, že se bonnská vláda zřekne majetkových nároků sudetských Němců výměnou za omluvu za vyhnání. Ministr Zieleniec předpokládal, že v okamžiku, kdy bude zřejmé, že nad majetkovými nároky Bonn udělá kříž, česká veřejnost se smíří s omluvou.
To byl poněkud naivní předpoklad. Jednání o deklaraci se vleklo a bylo tajné. Vážná diskuse o tom, co se po květnu 1945 u nás odehrávalo, se po projevu prezidenta Havla prakticky zastavila. Ti, kteří upozorňovali na neudržitelnost obhajoby postupů založených na principu kolektivní viny, dostali nálepku “zaprodanců".
Po projevu prezidenta Havla bylo zřejmé, že jakýkoliv pokus o odškodnění sudetských Němců nepřichází v úvahu. Výsledná deklarace to zohlednila: aplikuje dnešní normy lidských práv na válku a dobu po ní, přitom bere v potaz příčinu a následek. Problém odškodnění byl cudně přikryt tzv. Fondem budoucnosti. Znamenala však posun v českém stanovisku a byla proto po svém zveřejnění podrobena sžíravé kritice. Ukázalo se, jak scházela otevřená debata o česko-německých vztazích. Česká veřejnost německé stanovisko neznala. Prohlášení kancléře Kohla, že deklarace individuální majetkové nároky vysídlenců neruší, přijali jako její zpochybnění.
Čeští politici se pod tlakem veřejného mínění rozhodli deklaraci jednostranně interpretovat. Po projednání deklarace ve Spolkovém sněmu, v němž kancléř Kohl prohlásil, že “česká strana poprvé označila “vyhnání, vyvlastnění a odnětí občanství za křivdu", řekl prezident Havel, že “reprezentace demokratického Německa, to znamená Bundestag, drtivou většinou přijal deklaraci, která neoznačuje tento odsun za bezpráví, která odsuzuje pouze excesy, tzv. přehmaty, které se během tohoto odsunu staly. To je nesmírný ústupek německé strany České republice". Havlův výrok byl v Německu přijat značně kriticky. Prezidentův projev ve Spolkovém sněmu byl však přijat velmi dobře a tyto rozdílné interpretace se načas překryly.
Rozdílný výklad deklarace však přetrvává. Čelní čeští politikové zdůrazňují, že uzavírá majetkové nároky - a ponechává otevřenou možnost individuálního odškodnění obětí nacismu. To je ovšem podstatný posun proti tomu, jak ji rozumí německá strana. Dnešní diskuse okolo deklarace se soustřeďuje na dvě věci: individuální odškodnění obětí nacismu a - vyloučení sudetských Němců z diskusního fóra. Za těchto okolností je přínos deklarace skutečně problematický.
Havel a ekonomická reforma
Václav Klaus a skupina ekonomů okolo něho měla od počátku vyhraněný názor na způsob provedení ekonomické reformy. Na rozdíl od jiných ekonomů východního bloku (např. L. Balczerowicze) však Klaus chápal, že k prosazení reformy potřebuje mít politické zázemí. OF, v němž mocenské struktury byly neúměrně rozvolněné (centrum např. nemělo kontrolu na vládami ani nad poslaneckými kluby), pro něj spolehlivé zázemí nepředstavovalo.
Pro Klause nebyl spolehlivým partnerem ani Václav Havel. Prezident nechtěl, aby se Klaus stal ministrem financí po volbách v roce 1990, a prosazoval ho na místo guvernéra Státní banky, v němž by Klaus neměl přímý mocenský vliv. Klaus - ani vedení OF - s tím nesouhlasilo a po tvrdých jednáních prezident nakonec ustoupil. Svou nespokojenost dal najevo v projevu, v němž federální vládu Federálnímu shromáždění představoval. O Klausovi se nezmínil vůbec, a při představování místopředsedy vlády Valeše prohlásil, že je zárukou obrany proti “snaze slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie". V tomtéž projevu uložil ekonomickým ministrům, že transformace musí proběhnout bez inflace a bez nezaměstnanosti, a že zde neplatí žádné "ale". Jinými slovy, nařídil jim nakreslit kulatý čtverec. Prezident tím na počátku transformace předvedl, že ekonomice nerozumí, že svoje projevy nekonzultuje, a že nemá příliš v lásce klíčovou postavu ekonomické transformace. Slušný vklad na pozdější konflikty. Domácí komentátoři si Havlova projevu nevšimli, v zahraničí vzbudil rozruch. Klaus pochopil, že musí mít vlastní mocenskou bázi, jinak se může stát obětním beránkem při prvních potížích transformace.
Rozštěpit OF se mu podařilo celkem lehce: prezident Havel nebyl schopen přeložit svoje politické názory do srozumitelného "akčního programu". Kromě obecných tezí se spíš zaměřoval na prosazovaní osob, kterým "věřil". Ne-disidentští, ne-pražští politici OF to nechápali jako projev zodpovědnosti, ale jako snahu disidentů monopolizovat “křesla".
Václav Havel se svým projevem diskvalifikoval jako člověk, který může stanovit racionální kurs ekonomické reformy. To pochopitelně později komplikovalo situaci té části OF, která stála v opozici proti Klausově strategii "divokého Východu".
Havel a občanská společnost
V. Havel chápe občanskou společnost v kontextu svého celoživotního postoje: vždy mu byla blízká ochrana vlastního rozhodování občanů před zásahy státu. Je tedy pochopitelné, že se jeho pozornost soustřeďuje především na rozšíření prostoru, v němž nerozhoduje vláda, ale sami občané. Proto věnoval tolik pozornosti roli neziskových organizací.
To je ovšem zúžení problému ve dvojím ohledu. Zaprvé, V. Havel nemá stát v lásce (když se snaží státu vdechnout étos, jako ve svém projevu k 28. říjnu 1997, ztotožní ho se společnosti). To je sice u nás obvyklý, ale značně zavádějící postoj. Stát je mocenský nástroj a jeho do určité míry odosobněná tvář je nutným předpokladem k tomu, aby mohl plnit svou základní funkci: zajistit dodržování práva a zákona pro všechny. Bez státu, bez jeho mocenských nástrojů, občanská společnost nemůže fungovat. Spontánní koordinace občanské společnosti totiž nemá pouze kladné znaménko - viz např. hnutí skinheads. Kvalita státu závisí na plnosti života občanské společnosti. Ale sama občanská společnost bytostně závisí na kvalitě státu. Václav Havel to přehlíží. Ve svém okouzlení "samoorganizací života" si neuvědomuje, že význam dobrovolných institucí ve společnosti je omezený, pokud na ně stát nepřenese část svých rozhodovacích kompetencí. Pokud je však přenese, je na místě velká ostražitost: dobrovolně se totiž neorganizují jenom altruisté Armády spásy, ale i dravé lobby. Vliv lobby na chod státu může být obrovský. Lékařská komora je názornou ukázkou, kam může pod ekonomickým tlakem degenerovat samosprávný orgán.
Za druhé, pro pochopení občanské společnosti je důležitý fenomén moci. Občanská společnost se před nemírným pronikáním politiky do všech sfér chrání tím, že řadu koordinačních funkcí neprovádějí výlučně státní orgány, ale instituce, které nezávisejí na výsledku voleb. Vývoj moderních společností ukázal, že horizontální dělba moci (vláda, parlament, soudy, kontrola), ani vertikální (obecní a regionální zastupitelstva, federalismus) pro dostatečnou kontrolu moci nestačí.
Z přímého politického vlivu se vyčlenily aktivity, které by se daly zneužít k získávání a udržování politického vlivu těch, co jsou u moci. Vznikly tzv. veřejnoprávní korporace, které řídí např. sdělovací prostředky, v nichž by jmenování ředitele vládou znamenalo politické ovlivňování zpravodajství. Stejný princip platí i v sektoru veřejných služeb. To je důležité: politici rozhodují pouze o daních, nikoliv o pojistném.
Ze složité vazby mezi státem a občanskou společností Havel opět jednostranně zdůrazňuje jeden aspekt. Bohužel tím přispívá k podceňování institucí státu a formálních vazeb mezi nimi.
Václav Havel a instituce
Bohužel, na nedobrém výsledku české transformace se do značné míry podílí fakt, že oba čelní politici - Havel i Klaus - podceňují roli institucí. Havel proto, že klade neúnosný důraz na "samoorganizaci" občanské společnosti a morální "výbavu" občanů, Klaus proto, že instituce považuje za překážku volnému působení soukromé iniciativy a tržních mechanismů. Nechuť prezidenta k institucím jde tak daleko, že ve svém projevu ke studentům 17. listopadu 1994 tvrdil, že se společenské klima vyznačuje "rezistencí vůči všem jednoduchým institucionálním či systémovým návodům, jak je změnit k lepšímu". Z institucí si dělal legraci: prý zřízením Ministerstva pro pěstování občanské odpovědnosti bychom nedošli nikam.
To je jeden z nejvážnějších omylů prezidenta Havla. Jistě, takové ministerstvo by byl nesmysl. Jenže se společenským klimatem to je podobné jako s květinami na zahrádce: květy si nevynutíme žádnou "přímou akcí". Můžeme jen pečlivě hnojit, zalévat, okopávat a plít - a pak, možná, jednou bude zahrádka plná květů.
Společenské klima také nemůžeme přímo změnit politicky, tedy mocenským zásahem, ani káráním. Měnit můžeme jen instituce. Musíme pečlivě dbát, aby plnily svoje určené role, aby se mezi nimi dodržovaly formální vztahy. Příklad? Jeden z rozšířených polistopadových mýtů praví, že dnešní neutěšený stav etiky podnikání způsobilo 40 let komunismu. Ve skutečnosti se setkáme se stejnými jevy - spekulacemi, tunelováním, korupcí - před 120 lety, v době hluboké jednoty "oltáře a trůnu", v čase rozkvětu akciových společností a začátku činnosti burzy. Bez specializovaných institucí se totiž podnikání od spekulací odlišit nedá - a naše instituční uspořádání je stejně děravé jako za Rakouska-Uherska. Když Reagan v USA omezil kontrolu nad bankami, měli tam za pár let solidní bankovní krizi - a nepotřebovali na to 40 let komunismu.
Havel a transcendentno
Václav Havel se v mnoha svých projevech dotýkal náboženského zakotvení života člověka, ačkoliv se slovu "náboženství" vyhýbal. Mluvil spíš o "něčem nad námi", o "paměti bytí", o tajemném řádu kosmu. Politika je pro něj službou bližnímu, výrazem odpovědnosti za celek. Pojetí veřejnosti (=souboru bližních) přitom vychází z antické POLIS: politik se pohybuje na trhu, na veřejném místě, tam, kde všichni znají jeho ctnosti. Jeho mravní integrita tvoří základ jeho věrohodnosti. Politik také dokáže nahlédnout “pravdu", a k této pravdě vede obec.
Tato platónská tradice - velmi živá u Masaryka, Rádla, Kosíka, i Havla - však má odvrácenou tvář, kterou její stoupenci zametají pod koberec. Platónův ideální stát nesnášel politické disidenty: odchylka od zákonů státu znamenala odchylku od Dobra, a trestala se smrtí. Platónský stát prostě předpokládal, že všichni občané sdílejí stejně pojetí DOBRA. To je ovšem v moderní, masové společnosti nesplnitelný předpoklad.
Moderní společnost je založená na "studených" formálních pravidlech. V liberální teorii se mluví o prioritě práva před dobrem. To u nás chápe skutečně málokdo: je to hlavní důvod, proč je u nás demokracie ochromená. Kdo dodržuje pravidla, patří do hry, byť se nám jeho názory po čertech nelíbí a nepovažujeme je za "dobré". Liberální stát se přece zrodil z touhy zajistit, aby vedle sebe mohli žít lidé, kteří se lišili v tom nejdůležitějším, tj. ve svém vztahu k Bohu. Bez těchto pravidel totiž ve společnosti planou vášně - a po nich "blbá nálada". K polarizaci společnosti přispívá i prezident, který si politické strany vzešlé z demokratických voleb rozdělí na "demokratické" a "nedemokratické" - a s těmi druhými odmítá jednat.
Politici by se měli starat především o fungující instituční rámec. Regulace kapitálového trhu by pro etiku našeho podnikání udělala mnohem víc než kdyby všichni ústavní činitelé každý večer v televizi vyzývali k poctivosti. Dokáží-li kromě toho svým jednáním předvést, že se ve svém rozhodování řídí i jinými motivy než jen ohledem na vlastní prospěch, zviditelňují vertikálu, která proráží běžný politický provoz.
Politik, který však nechce přijmout omezení vyplývající z jeho role a rád by, v roli karatele a nabádatele, jako mravní reformátor ovlivnil společenské klima přímo, problematizuje obě role. Mravní reformátor je totiž přesvědčivý jenom v odporu proti svévoli moci. Nutnost dělat kompromisy, v politice nezbytná, přece zabraňuje ostře vyhraněným postojům, bez nichž je poselství mravního reformátora "rozmazané". Václav Havel svým setrváním v úřadě chtě nechtě legitimizoval politiku "divokého Východu", kterou vládní koalice po léta prováděla. Jeho kritika vlády, jejíž důležitou součástí po celou dobu byl, pak přirozeně vzbudila u řady občanů rozpaky, u příznivců ODS intenzivní pocit nespravedlnosti.
Pro, nebo proti?
Je pravděpodobné, že bude-li Václav Havel kandidovat na prezidenta, bude zvolen. Záleží tedy v podstatě pouze na něm. Jeho projev před Parlamentem, v němž ODS a Václava Klause nepřímo ostře kritizoval, volbu sice zkomplikuje, ale asi nezmaří.
Pro stabilitu státu by však bylo dobré, kdyby s rolí, kterou si vybere, přijal i omezení, která z ní vyplývají. Jako intelektuál na Hrádečku by se mohl vyjadřovat svobodněji, ostřeji - a čitelněji. Takový hlas je dnes třeba stejně jako před lety. Jako prezident na Hradě si však musí, chce-li státu prospět, uložit jistý půst a vůči vládě se chovat loajálně. Obojí sloučit nelze. Konflikt, který z pletení obou rolí vyplývá, otřásá státem v základech.
Dnešní situace, kdy prezidentova znělka oznamující jeho Hovory z Lán přejde na orchestrálku před veršem "dokud Země bude kulatá, na chudáky bude bohatá" - zřejmě aby pan prezident nebyl nařčen z levičáctví - zavání schizofrenií. A to je škoda.
(Psáno 17. prosince 1997)
