Mustapha Tlili: Lví hora
(Tuniský spisovatel Mustapha Tlili (nar. 1937) studoval v Paříži a ve Spojených státech. Píše francouzsky a žije v New Yorku. "Lví hora", která poprvé vyšla v roce 1988, je Tlilův čtvrtý román. Odehrává se v blíže nejmenované tuniské vesnici. Román je sondou do tuniské národní totožnosti v postkoloniálním období. Vesničané, které v románě představuje především vypravěčova matka Horia, mají silně vyvinutý smysl pro místní identitu a historii. Francouzská koloniální vláda se jich skoro vůbec nedotkla. Po získání nezávislosti Tuniska však tito lidé paradoxně zjišťují, že nová, údajně "svobodná" vláda ohrožuje jejich život daleko víc. Román končí násilně a tragicky.
Následující ukázka je pozoruhodná tím, jak mají autoritářské režimy tolik společného. Využívají stejných postupů, ať jsou kdekoliv na světě. JČ)
Lví hora
Delegát, první představitel nové moci na Lví hoře, si přál, aby všichni dospělí muži vstoupili do strany. To, jak ho vylíčil Saad, pro něho nebylo zrovna lichotivé. Byl to, jak se zdá, dosti malý, poněkud vyzáblý mladý muž s nízkým a úzkým čelem. Měl také řídký knír. Jako takový ten cirkumflexový přízvuk, jaké psal Bratříček tak krásně, ale s příliš velkým množstvím inkoustu, když ještě chodil do školy, sedí knír na suché a kostnaté tváři, hluboce zjizvené neštovicemi. Zosobněná malicherná zlá vůle.
A ten člověk je důležitost sama. Vždycky elegantně oblečen, pokaždé energicky někam spěchá. Většinou má na sobě dvouřadový černý oblek z lesklé látky. Zdá se, že od prvního dne nemohl mít nikdo vůbec žádné pochybnosti, jak nezměrně důležitý, arogantní a pyšný je tento muž. Dokazoval to i tím, že seděl za volantem luxusního černého citroenu a ostantativně a s pohrdáním projížděl plnou rychlostí úzkými, kamením vydlážděnými uličkami naší chudé vesničky. Dělalo to obrovský rámus a auto vířilo velké množství prachu.
Jakmile převzal místní úřad, který byl prázdný více než rok, náš malý vesnický tyran, který žiznil po moci a vlivu, vybral - ze všech možných kandidátů - do funkce úředního vesnického vyvolavače - jednoho Horiina duševně zaostalého zemědělského dělníka. Kdo by si to býval vůbec dokázal představit?
A tak od úsvitu do soumraku, po tři dny, křičel ten prosťáček z plných plic ve všech koutech Lví hory, v Jarní čtvrti, v bývalé francouzské čtvrti, ve staré vesnici, před každým domem a před každým prodejním stánkem, dokonce i před vraty mešity, ku prospěchu přežvykujících velbloudů na trhu s dobytkem, vyčerpaných mulů a oslů, zbrutalizovaných horkem a lidskou hloupostí, nejrůznějším vyzáblým psům a kvokajícím slepicím, volně se procházejícím po silnici č. 15, jak tak snivě ležela v jarním slunci.
A jaké zprávy přinášel tento duchem nadaný posel? Strana je naše Vlast. Každý občan musí prokázat svou hodnotu tím, že vstoupí do strany - samozřejmě za určitý poplatek. A nikdo to nebude zdržovat. Vzdorující zemědělci riskují, že přijdou o svůj příděl zavodňovací vody. Bdělost a ostražitost odhalí viníky.
Vzhledem k tomu, že šlo o život a smrt jejich úrody a jejich políček, zdroje veškeré obživy pro ně i pro jejich rodiny, všichni dospělí muži usoudili, že nemají jinou možnost, než přijmout svůj osud a neochotně se pomalu po jednom dostavit, hlavu rezingovaně skloněnou, na bývalou policejní stanici, které nyní sloužila jako ústředí nové moci.
Horiina zemědělská usedlost byla ale na horním toku potoka a rozkládala se příliš blízko pramene na to, aby bylo možno riskovat jí odebrat příděl vody. Saad však následoval příklad ostatních vesničanů a nechtěl riskovat, tak se nešel poradit s imámem Sadkem. Imám po pečlivé úvaze potvrdil Núbijcovo původní mínění. Ne, Horii a Saadovi nic nehrozí, to je pravda. Avšak je rozumné chovat se prakticky a spolupracovat s úřady. Jednoduše řečeno, dobré je vyhnout se zbytečným komplikacím. Kněz tedy doporučil, aby se lidi nebouřili, neboť se taky bál, k čemu by mohlo dojít v budoucnosti.
Ovšem jako obvykle, Saad udělá nakonec to, co on sám uzná za vhodné. Jako obvykle bude trvat na tom, že chce vidět situaci jen v tom nejjednodušším, nejzákladnějším světle. A k tomu, aby se dostal k samému jádru problému, se rozhodl, že existuje jen jediný způsob, co udělat.
Jeho uvažování bylo jasné. Nic nehoří, řekl si. Vesnice přece není v nebezpečí. Saad přece poznal skutečné nebezpečí v Monte Cassinu. Takže to na něho nedělá vůbec žádný dojem, když mu ten strašák, ten malý místní tyran vyhrožuje a mává stranickou legitimací pod nosem. Kdyby byla ohrožena Horia, kdyby byl ohrožen kněz Sadek, ano, kdyby byl ohrožen celý kmen Ouled El-Gharib, bylo by to pochopitelné. V tom případě by se mnoho lidí mohlo spolehnout na plukovníkovu odvahu. Všichni vědí, co dokáže. I když má jen jednu nohu - za to mohou nevěřící - nikdo nepochybuje, že kdyby musel, bránil by se se zbraní v ruce. I kdyby ... bylo třeba vykopat onen samopal ze skrýše pod starou moruší, ten samopal, který jednoho dne nalezl vesnický idiot, když hledal patrony, a který je od té doby - i když o tom nikdo vůbec neví - udržován v dokonalém stavu. Ne, opravdu, rozhodl se Núbijec, ono to nehoří. Je velmi vděčen straně, že si na něho vzpomněla. A je taky vděčen panu delegátovi a Matce Vlasti. Je to od nich všechno velmi hezké, ale víte, děkuju, nechci.
