Ondráš podotýká před volbami
Pokud někdo četl moje předchozí "podotýkání", které se díky toleranci pana Čulíka objevuje v Britských listech, může se zeptat: Co tím ten člověk sleduje? Jakou politickou pozici zastává? Není to jeho psaní nějakou skrytou předvolební propagandou? Proč se nepodepíše?
Tak nejprve k tomu Ondráši. Je inspirován jistým Dalimilem z roku 1968, pod jehož jménem byly publikovány komentáře více autorů v Literárních listech právě proto, že Dalimila najdete v kalendáři 5. ledna, tj. v den, kdy abdikoval z nejvyšší stranické funkce Antonín Novotný.
Není třeba jísti hodně vtipné kaše a zjistit si, kdy se v kalendáři nachází Ondřej, upravený na Ondráše. A vůbec se nebudu zlobit, když kdokoli, kdo toto datum pokládá za významný krok vpřed ve vývoji naší demokracie, tento alias - v souladu s redakční politikou pana Čulíka - využije.
Doufám, že pozornému čtenáři neušlo, že nejsem vyhraněným příznivcem žádné politické strany, a že jsem spíše zastáncem určitých zásad, pravidel a hodnot, než jejich konkrétních nositelů. Tím se dostávám k dilematu, před kterým dnes stojí téměř každý přemýšlivý občan naší republiky: Koho volit, komu dát svůj hlas?
Přiznám se, že patřím také mezi ty, co budou váhat do poslední chvíle. Ale kdyby se mě někdo ptal na radu, pak ho odkážu na sloupek Petra Příhody "Koho budeš volit?" z Lidovek, ve kterém píše:
"Že vám žádná (politická strana) nevoní? Málo platné, nebudete-li volit vy, jiní budou. Stranu nevolíme jako referenční skupinu, do níž bychom chtěli patřit, ale jako nástroj, jako ingredienci.
Představte si: máte strašlivý hlad, vypravíte se do špajzu, ale tam jsou samé nepoživatelné věci: mouka, ocet, olej atd. Nechcete-li vypustit duši, musíte z toho namíchat něco, co bude aspoň trochu poživatelné. Že to nejde? Pak vám to namíchají druzí. A vy to budete konzumovat možná celé čtyři roky!"
Já k tomu mohu dodat už jenom svoji osobní vzpomínku, čtvrt století starou, kdy jsem byl ještě mlád (a nezkušený, což jest eufemistické vyjádření adjektiva hloupý či nemoudrý) a velice jsem byl rozčarován tím, když jsem se dozvěděl, že známí naši rodiny, intelektuálové z Británie, se přiznali, že volili konzervativce Heathe namísto labouristy Wilsona. Když jsem cosi špitnul cosi o věrnosti přesvědčení, dostalo se mi následující lekce:
"Co na tom vidíte špatného? Vždyť o tom ty volby nejsou. Vždyť to, koho volím, se k mému politickému přesvědčení vztahuje jen částečně. Můj hlas je přece něco jako peněžní vklad. Já ho svěřuji dočasně do správy někomu, kdo s ním bude po čtyři nebo šest let hospodařit. A já chci, aby s těmi penězi hospodařil dobře, a na konci mi je vrátil pokud možno i se ziskem. A protože jsem nyní došel k názoru, že labouristé a Wilson s mými penězmi nehospodařili dobře, tak jsem je pro změnu svěřil konzervativcům."
A kdyby se mě přece jen někdo náhodou zeptal, koho budu volit (před volbami) nebo koho jsem volil (po volbách), pak mu odpovím stejně, jako ona starší žena ve španělském Madridu jednomu televiznímu reportérovi, který jí položil tutéž otázku v roce 1976 před volební místností.
Řekla mu: "Milej pane, do toho, koho jsem volila, vám vůbec nic není, to je moje soukromá záležitost, je to projev mé osobní svobody a já jsem na tu svobodu čekala celých čtyřicet let. Takže se mi nedivte, že se s vámi nechci bavit. Já si tu svobodu velice považuji."
