Historie cenzury v Čechách

Jan Čulík

(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

Část pátá: Od roku 1945 do současnosti

Od května 1945 neexistovala v Československu cenzura, ale mezi jednotlivými politickými stranami brzo vznikly konflikty. Tak v listopadu 1945 obvinil komunistický ministr informací Václav Kopecký lidovou stranu, že vydává noviny, které tiskou "fašistické a reakční články". Kopecký některé tyto listy dočasně zakázal. Hrozilo nebezpečí, že ministr informací bude libovolně pronásledovat a zakazovat vydávání nekomunistických denních listů, kdykoliv zveřejní kritiku československé vlády nebo Spojenců. Proto vznikly požadavky na vytvoření instituce oficiální cenzury, která by fungovala podle přesně stanovených pravidel. Komunisté s tím nejprve odmítli spolupracovat, ale v prosinci 1947 bylo rozhodnuto, že bude založeno na ministerstvu informací inspekční oddělení, které bude sledovat všechny noviny, zda neporušují zákon. Případy porušování zákona měly být předány ministerstvu vnitra pro stíhání. Tisk nesměl, například, kritizovat tehdejší dvouletý hospodářský plán, zpochybňovat československou domácí a zahraniční poitiku a rozbírat vojenské záležitosti. Tyto zakázané oblasti byly tak široce definovány, že se vystavovala každý kritika vlády či ministra trestnímu stíhání. Dříve, než byl založen plně funkční cenzurní úřad, se v únoru 1948 zmocnili vlády komunisté a vytvořili prosovětský, totalitní stát, který existoval až do listopadu 1989.

Krátce po únoru 1948 poznamenal komunistický ministr informací s uspokojením, že nyní komunistická strana plně ovládá všechny sdělovací prostředky a celou kulturu, včetně výrobních procesů. V letech 1948 - 1953 vykonávala komunistická strana svůj propagandistický a informační monopol prostřednictvím stranického cenzurního úřadu, posléze řídila cenzuru společně strana a vláda. Cílem komunistických úřadů bylo zlikvidovat veškerý smysluplný diskurs ve společnosti a nahradit ho ideologickými frázemi.

Všeobecně určovala agendu sdělovacím prostředkům Kulturní rada, součást vedení komunistické strany. Každodenní kontrola nad sdělovacími prostředky a řízení médií bylo vykonáváno kulturní a propagandistickou radou ÚV KSČ a obdobnými stranickými výbory v regionech a v krajích. Komunistická strana vykonávala kontrolu i nad nekomunistickými publikacemi, ale většina nekomunistických periodik a novin byla po roce 1948 zakázána.

Tiskové oddělení komunistické strany vydávalo deníkům a časopisům přesné instrukce a denně kontrolovalo, zda jsou tyto instrukce dodržovány. Šéfredaktory všech sdělovacích prostředků byli členové KSČ. Bylo jejich osobním stranickým úkolem zajistit, aby byla přísně dodržována stranická linie. Od roku 1951 dostaly jednotlivé noviny a rozhlas cenzurní redaktory.

ÚV KSČ založil lektorskou radu, která schvalovala redakční plány jednotlivých nakladatelství. Díla politicky "nespolehlivých" autorů byla zakázána. Několik seznamů zakázaných titulů bylo vytvořeno příslušnými odděleními ÚV KSČ v letech 1949 - 1953. Od roku 1950 byly ničeny knihovny, vlastněné kláštery a náboženskými řády. Od roku 1952 byly všechny veřejné knihovny očištěny od "trockistické a protisovětské literatury, pravicově sociálně demokratické literatury a děl T. G. Masaryka a Edvarda Beneše." Jeden výtisk každého zakázaného díla byl uchován, ostatní výtisky byly zničeny. Podle odhadů bylo v tomto období v Československu zlikvidováno 27,5 miliónů knih.

22. dubna 1953 vytvořila československá vláda tajně Úřad pro tiskový dozor - předběžnou cenzuru, kterou řídilo ministerstvo vnitra a která těsně spolupracovala s Stb. Šéfredaktoři denních listů, rozhlas, televize, nakladatelství a organizátoři kulturních akcí museli předkládat cenzuře veškerý materiál, který se měl objevit ve veřejné doméně, před publikací. Cenzura zakazovala zveřejňování státních tajemství a materiálů, které odporovaly politické linii a směrnicím komunistické strany. Jen ty texty směly být zveřejněny, které dostaly od cenzury evidenční číslo. Zveřejňování materiálů bez evidenčního čísla bylo trestným činem. Pracovníci cenzury občas dohlíželi i na divadelní představení a jiné kulturní akce, zda herci neříkají nic nepovoleného. Cenzura informovala komunistickou stranu o svých zásazích proti sdělovacím prostředkům v denním bulletinu. Zásahy cenzury byly často neobyčejně malicherné. Od samého začátku bylo nemožné zveřejnit cokoliv o záporných stránkách života v Československu. Tak byla například odstraněna v listopadu 1953 fotografie dítěte s názvem "Otrhánek" z výstavy v Teplicích, protože dítě na fotografii mělo roztrhané a špinavé šaty. Čokoládovna nesměla otisknout ve svém interním věstníku instrukce pro zaměstnance, jak se vyhnout chybám při výrobním procesu, neboť za socialismu nedocházelo při výrobním procesu k chybám. Cenzura zasahovala do soukromých inzerátů a do úmrtních oznámení. Cenzoři také určovali, kolik stránek smí mít který deník a omezovali jeho náklad, aby mělo převahu komunistické Rudé právo. Do roku 1955 zveřejnilo vedení cenzury velký počet seznamů faktů, které měly být potlačeny. Utajované skutečnosti se týkal všech oblastí. Předpisy byly tak často aktualizovány, že zavládl zmatek. Vyskytly se pokusy cenzurní směrnice zjednodušit.

Režim se pokusil izolovat zemi od vnějšího světa tím, že vyhostil většinu zahraničních dopisovatelů a uzavřel kanceláře západních tiskových agentur. Cenzura pravidelně otevírala soukromou poštu, zejména dopisy do zahraničí. Ve snaze omezit objem mezinárodní pošty musel mít od února 1950 každý dopis odeslaný do zahraničí zpáteční adresu, odesilatel ho musel osobně odevzdat na poště a odesilatelova totožnost byla kontrolována podle občanského průkazu. V roce 1953 mělo poštovní cenzura 190 zaměstnanců, jejichž úkolem bylo kontrolovat denně 750 000 poštovních zásilek. Komunistický režim se také snažil rušit vysílání západních rozhlasových stanic v češtině a ve slovenštině. Ve spolupráci s východoevropskými spojenci rychle vybudoval síť rušiček. Západní rozhlasové vysílání v češtině a slovenštině bylo rušeno až do sklonku roku 1988.

Přísný a účinný systém cenzury fungoval do roku 1968, ale začátkem šedesátých let začínaly komunistické úřady ztrácet svůj ideologický zápal. Sovětské totalitní nadšení rozmělnily silné československé demokratické tradice, zdravý rozum a pragmatismus. Vzhledem k tomu, že předběžná cenzura byla institucí a nebyla tedy úplně svévolná, liberální novináři a kulturní aktivisté mohli proti ní v destalinizačním období v šedesátých letech bojovat.

Od roku 1963 ovlivnila liberalizace nejprve česká divadla. 1. září 1965 ztratil ústřední cenzurní úřad svou moc nad divadlem. Od té doby totiž směla česká divadla předkládat hry, které plánovala inscenovat, k souhlasu ministerstvu kultury. V případech, kdy docházelo k neshodám, a názor cenzury se lišil od názoru činitelů ministerstva kultury, učinilo konečné rozhodnutí ideologické oddělené ÚV KSČ, které však touto dobou ovládli liberální, reformní komunisté.

V roce 1966 vydala československá vláda tiskový zákon (č. 81/1996 Sb.) Tím poprvé v Československu za komunismu legalizovala instituci cenzury a pokusila se definovat její pravomoci. Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu. Stala se civilní institucí, kterou řídil ministr. Cenzura měla právo zakázat zveřejnění státních tajemství, ale vydavatelé směli vyjednávat ohledně záležitostí týkajících se veřejného zájmu. V prosinci 1967 určil ÚV KSČ, že se smějí sami šéfredaktoři rozhodnout, zda uposlechnou či neuposlechnou rozhodnutí cenzury týkajícího se kontroverzního materiálu. Přesto se však ještě začátkem roku 1968 šéfredaktoři neodvažovali cenzuru neposlechnout a plnili její příkazy, které články potlačovat. Tak například v lednu 1968 odstranily z čísla Divadelní noviny dlouhý rozhovor s Václavem Havlem s titulem "Sloužit pravdě svědectvím o dnešku".Cenzura fungovala přibližně až do dubna 1968, ale její role byla výrazně oslabena postupem liberálních reforem během Pražského jara. 5. března 1968 předem informoval šéf cenzury Kovařík své zaměstnance o novém Akčním programu KSČ, který byl posléze zveřejněn 10. dubna 1968. V Akčním programu se konstatovalo: "Je nepřípustné nařizovat dělnické třídě, kterou už neovládá třída vykořisťovatelů, jaké informace by jí měly či neměly být k dispozici. Vědecké časopisy a vědecké debaty nesmějí být podřizovány předběžné cenzuře. Kultura nesmí být podřizována cenzuře."

Nová československá vláda zrušila Ústřední publikační správu 13. června 1968. Zrušení cenzury potvrdil zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. V článku 17 tohoto zákona se praví: "Cenzura je nepřípustná. Cenzura je definována jako zásah státních úřadů proti svobodě projevu a obrazu a proti jejich rozšiřování hromadnými sdělovacími prostředky." Článek 18 definoval utajované informace. Vláda měla zveřejnit pro šéfredaktory seznam utajovaných skutečností.

Krátce po invazi zemí Varšavského paktu do Československa, vedené Sověty, k níž došlo 21. srpna 1968 a která ukončila liberální reformy Pražského jara, československé národní shromáždění schválilo zákon č. 127/1968 Sb, který zrušil článek 17 zákona 84/1968 o nepřípustnosti cenzury. Tento zákona také vytvořil dva nové, samostatné cenzurní úřady: Úřad pro tisk a informace a Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem těchto nových institucí bylo "jednotně řídit a kontrolovat sdělovací prostředky". Článek 3 zákona č. 127/1968 stanovoval, že Úřad pro tisk a informace má právo zajistit, aby nebyly zveřejňovány "žádné informace prořečící státnímu zájmu".

Po sovětské invazi byla předběžná cenzura nahrazena autocenzurou jednotlivých šéfredaktorů a novinářů. Jednotliví novináři nyní sami nesli odpovědnost za to, co zveřejňují. Novinářům hrozil následný trest, například zákaz periodika až na tři měsíce. Proto se novináři začali obávat tisknout cokoliv kontroverzního.

V roce 1972 byly všechny veřejné knihovny očištěny od textů "kritických vůči marxismu-leninismu, politice socialistických zemí a marxisticko-leninských stran". Odstraněna byla také veškerá "revizionistická a pravicově oportunistická literatura, chválící kapitalistický řád, předválečnou Československou republiku, dílo T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a dalších buržoazních politiků, veškerá díla (bez ohledu na jejich obsah) autorů, kteří emigrovali z Československa nebo se spojili s pravicovými silami v roce 1968, a také neproblematická díla s problematickou předmluvou nebo doslovem." Knihovny byly probrány na základě seznamů, které zveřejnila Státní knihovna České republiky. Závadné tituly byly zakázány. Pražská univerzitní knihovna měla zvláštní sbírku Libri prohibiti, pro niž kupovala tituly, které vycházely v českých exilových nakladatelstvích. Tato sbírka byla zpřístupněna až po roce 1989. Cenzura po roce 1968 byla tak malicherná, že dokonce i mnohé akademické tituly byly potlačeny. Tak například čtvrtý svazek akademických Dějin české literatury, jejichž vedoucím redaktorem byl Jan Mukařovský a které se zabývaly obdobím let 1900 - 1945 byly sice připraveny k vydání v roce 1969, ale byly zakázány, protože jsou "ideologicky nejasné". Dílo vyšlo tiskem až v roce 1995.

Neostalinský režim, který byl vnucen Československu po invazi v roce 1968, znovu plně izoloval společnost téměř úplně od veškerého smysluplného diskursu, a to až do konce osmdesátých let. Ofenzíva komunistické propagandy byla nesmírně intenzívní a izolace společnosti od nezávislého myšlení a kriticky smýšlející intelektuální elity země byla hluboká. V sedmdesátých letech zrušilo ministerstvo vnitra reformistický Svaz českých spisovatelů a zakázalo dílo 400 českých autorů, většina z nichž se aktivně podílela na reformách konce šedesátých let a na Pražském jaru 1968. Tito spisovatelé a další intelektuálové byli zatlačei do politického ghetta. Od společnosti byli izolováni propouštěním, policejním dohledem a pronásledováním.

Československá společnost prošla po roce 1968 vážnými politickými čistkami. Několik stovek tisíc lidí, kteří se účastnili liberálních reforem šedesátých let, přišlo o zaměstnání. V letech 1969 - 1972 vytvořili zakázaní českoslovenští spisovatelé postupně samizdatovou literární kulturu. Začali vydávat knihy a časopisy ve strojopisných kopích. Hlavní strojopisné publikace většinou kolovaly až v 70 kopiích a podle odhadů měly celkem až tisíc čtenářů.

Samizdat dosáhl vrcholu koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech, po vzniku hnutí na obranu lidských práv Charta 77. Spisovatelé a vydavatelé československého samizdatu úzce spolupracovali s několika exilovými nakladateli, kteří působili na Západě od začátku sedmdesátých let. Nejznámější z nich bylo nakladatelství Zdeny a Josefa Škvoreckých "68 Publishers" v Torontu v Kanadě, které v letech 1971 - 1992 vydalo prostřednictvím subskripce více než 220 původních titulů. Celá řada těchto knih vyšla také zejména v osmdesátých letech v překladech do západních jazyků. Dílo českých autorů Milana Kundery, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala a dalších dosáhlo tak paradoxně mezinárodního uznání v době, kdy nesmělo vycházet v rodné zemi těchto spisovatelů.

Dopad nezávislé české literatury na vědomí české a slovenské společnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech byl relativně malý. Pod tlakem dvou desetiletí ostré politické propagandy, která zlikvidovala možnost kritické veřejné debaty, si vytvořila česká a slovenská společnost vlastní charakteristickou kulturu podřízenosti, jejímiž typickými rysy byly konformismus, konsumerismus, extrémní sebezájem, ostražitost před veřejnou sférou a vyhýbání se politice. Tyto hodnoty převládly v Československu po pádu komunismu v roce 1989 a nikoliv hodnoty disidentské intelektuální komunity.

V roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímž byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhož byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná.

Česká republika má od roku 1990 tiskovou svobodu, ale většina novinářů jí nepoužívá efektivně. V českých sdělovacích prostředcích vláda až do poloviny devadesátých let atmosféra politického konformismu. Sdělovací prostředky se přidržovaly konsensuálního názoru, že postkomunistická vláda premiéra Václava Klause dokáže vyřešit všechny problémy a že jakákoliv kritika vlády ohrožuje demokracii. Tento konsensus se začal od roku 1996 tříštit, když si lidé uvědomili, že Klausově vládě se nepodařilo vyřešit mnohé problémy kompetentně. Přesto však ještě koncem devadesátých let vlád konformismus a absence nezávislého, kritického myšlení jako obtížné dědictví mnoha desetiletí totalitní cenzury.

Martin Fendrych, který působil v devadesátých letech jako náměstek českého ministra vnitra a v roce 1998 byl šéfredaktorem politického týdeníku Respekt, shrnul situace v českých novinách v polovině devadesátých let v memoárech Jako pták na drátě (Praha, 1998) takto: "Mluvil jsem se Šubrtem [oficiálním mluvčím ministerstva vnitra] o českých denících. Bylo by možné pracovat v některém z nich jako novinář, zeptal jsem se. Řekl, že ne. Všude vládne teror. Nedovolili by ti ani v jedněch novinách psát, co si myslíš, řekl Šubert."

Na jaře roku 1998 zaznamenala Rada České televize, nezávislý inspekční výbor, který hodnotí práci veřejnoprávní ČT, že je zpravodajství a publicistika v této důležité české celostátní televizní stanici nekvalitní a pokusila se o nápravu. Nový generální ředitel jmenoval nového šéfa zpravodajství, zkušeného novináře, který pracoval v Londýně šest let jako reportér pro ČTK a Českou televizi. Tento žurnalista se pokusil zreformovat zpravodajství ČT podle vzoru BBC a zavést principy systematického, nezávislého kritického uvažování a investigativní práce. Po šesti týdnech byl donucen z funkce odejít a zpravodajství v České televizi se rychle vrátilo k přechozí problematické postkomunistické praxi.

Jan Čulík

Literatura:

Ferdinand Menčík, Censura v Čechách a na Moravě, VK ČSN 1888

František Tischer, Příspěvek k dějinám censury za arcibiskupa Antonína Brusa, Listy filologické, 32, 1905

Antonín Škarka, Ze zápasů nekatolického tisku s protireformací, Český časopis historický, 42, 1936

Josef Volf, Příspěvek k dějinám českého knihtisku, Časopis českého muzea, 99, 1925

Jakub Arbes, Pláč koruny České neboli Persekuce lidu českého v letech 1868 - 1873, František Bačkovský, Praha, 1894

Jan Jakubec, Dějiny literatury české I.-II., Jan Laichter, Praha, 1929, 1934

Dějiny české literatury, I.- IV., ed. by Jan Mukařovský, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1959, 1960, 1961, Victoria Publishing, Praha, 1995

Eva Broklová, Československá demokracie: Politický systém ČSR 1918 - 1938, Prague, Sociologické nakladatelství, 1992

Jiří Doležal, Česká kultura za protektorátu, Národní filmový archív, Prague, 1996

Karel Kaplan, Dušan Tomášek, O cenzuře v Československu v letech 1945 - 1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Prague 1994

Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu, 1957 - 1967, Ústav pro soudobé dějiny, Prague, 1995

Dušan Tomášek, Pozor, cenzurováno! aneb Ze života soudružky cenzury, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, Prague 1994

Jiří Gruša, Cenzura a literární život mimo masmédia (written in 1983), VZDOR, Výstava nezávislé literatury v samizdatu a v exilu 1948 - 1989, Praha, leden - červen 1992, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV Praha - Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury Scheinfeld - Schwarzenberg

Rakouské, československé a české tiskové a mediální zákony:

Zákon o tisku ze  dne 17. prosince 1862, ve znění zákonů ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z., ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., ze  dne 10. července 1933, č. 126 Sb. z. a  n., a  ze  dne 10. července 1934, č. 140 Sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 28. května 1935, č. 118 Sb. z. a n., s vládním nařízením ze dne 28. května 1935, č. 119 Sb. z. a n.

121/1920 Sb. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky

50/1923 Sb. Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky (ve znění zákonů č. 124/1933 Sb., č. 140/1934 Sb. a č. 68/1935 Sb.) Změna: 20/1939 Sb., Změna: 30/1945 Sb.

Zákon ze dne 25. října 1966 o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích Změna: 84/1968 Sb. Změna: 127/1968 Sb. Změna: 99/1969 Sb. Změna: 86/1990 Sb.