Nevím, jestli si to všichni myslí, protože postavení šéfa zpravodajství v ČT není tak exponovaná jako v Británii nebo v jiných vyspělých zemích. Pochybuju, že všichni v ČR věděli, že šéfredaktorem zpravodajství byl do 31. března 1998 například Petr Studenovský. Nevím tedy, koho bych měl přesvědčovat, že jsem tam nepřišel dělat kariéru, ale spíš pomoct Jakubovi Puchalskému uvést do chodu tu část jeho vítězného projektu, která se týkala zpravodajství. Zdá se mi hloupé obhajovat se tím, že postavení zahraničního zpravodaje ČT nebo jiného českého média je možná prestižnější, více na očích veřejnosti, než pozice šéfredaktora zpravodajské redakce. Nebyl to v žádném případě krok, který měl nějak posílit můj životopis nebo naplnit mou skrytou ambici.

To je obtížná otázka. Myslím, že jsem se dopustil té chyby, že jsem se až do 31. března snažil být fér vůči minulému vedení ČT, což byl pro mě Petr Studenovský a Ivo Mathé a nepřipouštěl jsem, že bych si vzal v březnu dovolenou čtrnáct dní nebo tři týdny a jel do Prahy se na tu pozici připravit. Měl jsem v Londýně rozdělanou práci, věci, které jsem natáčel a neměl jsem ustříhané, archiv, který jsem potřeboval dokončit, takže jsem do 31. března plnil na sto procent funkci zahraničního zpravodaje, za kterou jsem byl placen z Prahy. Při tom jsem formuloval novou koncepci v jednáních s Jakubem Puchalským, potažmo jsem měl představu že i s Radou České televize. Možná, že těch čtrnáct dní nebo tři týdny, které jsem měl strávit raději v Praze byly rozhodující pro to, že jsem včas neodhalil tu atmosféru a to zákulisí, které v redakci zpravodajství fungovalo.

Zpravodajský tým v ČT měl podstatně víc času se připravit na mě než já na ně.

Pan Puchalský mě oslovil zhruba v polovině února s tou nabídkou. Já jsem si to zhruba měsíc rozmýšlel, zdráhal jsem se, věděl jsem o těch nebezpečích předem, chtěl jsem delší čas na rozmyšlenou, několik měsíců, chtěl jsem si v Londýně vyřešit všechny finančně rodinně zázemní okolnosti. Hovořilo se spíš o termínu mého návratu do Prahy k 1. září, protože jsem to považoval, těch pět měsíců, za psychologicky nutnou dobu připravit se na přechod do nového pracovního prostředí.

Já si nedokážu představit, že by takovou nabídku dobrovolně přijal jiný zahraniční zpravodaj v ČT, snad kromě Zdeňka Šámala, který byl rozhodnut skončit v Moskvě buď jak buď a za něho neexistovala náhrada. Člověk je přece jen zvyklý na jiný životní styl, na jiný pracovní rytmus a v podstatě na to, že v zahraničí pracuje sám za sebe. V Praze je to povýtce kolektivní dílo.

Přiznávám zcela otevřeně část viny za své selhání, i když si myslím, že se staly některé nespravedlnosti kolem mého odchodu. Měl jsem své kroky trochu lépe načasovat. To možná byl onen civilizační střet. Nebyl to ale ani tolik civilizační rozdíl. V Londýně jsem byl zvyklý spolupracovat většinou v televizním zpravodajství s komerčními partnery. Byl jsem zvyklý, že pokud se chce něco napravit, tak se neváhá a dělá se to rovnou a okamžitě, protože odkládání, taktizování a intrikování změnu může zkompromitovat.

Asi je pravda, že změny mohly být postupnější, mohlo k nim dojít po větší a hlubší diskusi i s redakčním týmem v ČT. Mohl jsem to nechat dva tři měsíce běžet, jak to bylo. Bylo to to nejjednodušší. Jenže nevím, jestli bych byl ochoten se kvůli takovémuto modelu se do Prahy vrátit.

Zpravodajství dělalo před mým příchodem chyby

Pravděpodobně ten tlak, který jsem vyvinul na to, aby se zpravodajství radikálně změnilo ve prospěch přesnosti a nestrannosti měl určitý vliv. Než jsem odjížděl do Prahy, asi čtyři nebo pět týdnů jsem měl podrobný přehled o tom, co ČT, zpravodajská redakce, vysílá v Událostech v Jednadvacítce, a byl jsem poměrně kritický, stejně jako Rada České televize nebo mediální komise parlamentu. V té době skutečně v těch pořadech docházelo k zásadním porušováním některých novinářských principů, především přesnosti a nestrannosti.

Není mi dost dobře jasné, jak může být jedním z nejlepších evropských programů pořad, který nemá vlastní rozpočet, který nemá vlastní produkční zázemí, který nemá vlastní stálý redakční tým, který nemá researchové zázemí. Jednadvacítka se v programovém schématu a z tvůrčího pohledu pohybovala v redakci velmi nahodile a neukotveně. Vznikala - vím to sám jako zahraniční zpravodaj - často z nahodilých nápadů odpolední vysílací směny nebo editora týdne. Konkrétní příklad, při jehož sledování mi běhal mráz po zádech. Snad v únoru nebo v březnu se vysílal příspěvek o postavení romského etnika v ČR, který byl pod povrchem slov nebo někdy zcela explicitně rasisticky založený. Kdyby si vzala kterákoliv občanská iniciativa, která hájí lidská práva, tento příspěvek na rozbor, tak v něm mohla najít skutečně řadu velmi ohrožujících výroků. Byl problém, že Jednadvacítka programově měla sloužit tomu, co zcela popírá základ veřejnoprávní televize, totiž k tomu, aby tam redaktoři mohli pronášet své vlastní komentáře a své vlastní pohříchu často neprofesní soudy. Model veřejnoprávní televize, který existoval za minulého vedení, to považoval za správné. Já si myslím, že to bylo chybné.

Když moderátor uváděl zprávu z jednání Nejvyššího soudu v Brně, tak při ohlášení ve studiu zcela popletl skutkovou podstatu trestného činu. Prošlo to, aniž by se třeba na konci relace omluvil. Což si myslím, že pro lidi, kteří mají alespoň minimální právní vzdělání, to muselo působit strašlivě nevěrohodně. Nehledě na to, že když já jsem přišel do televize, tak jsem tam zdědil jeden nebo dva prohrané soudní případy, několik žádostí o "tiskové opravy" a několik relevantních stížností formou dopisů od televizní veřejnosti. Možná bychom se museli probrat těmito jednotlivými případy, ktedré tam byly písemně zdokumentovány, aby mé tvrzení získalo na váze.

Vytvořit pro každý pořad samostatný výrobní a redakční tým

Hlavní zásady obsahoval můj projekt. Počítal s tím, že redakce, místo rozdělení na domácí a zahraniční, bude rozdělena na příslušnost k jednotlivým programům, tak jak je to obvyklé podle mých zkušeností třeba v britských, ale i jistě v mnoha dalších televizích. Problém redakce zpravodajství je, že tam se pohybuje deset jedenáct programů, na kterých někdy nahodile a střídavě pracovali do mého příchodu různí editoři, různé redakční seskupení, často podle toho, kdo právě měl chuť nebo čas. Chtěl jsem, aby vznikly redakční týmy, nebo minitýmy, a editorské týmy, produkční týmy, k jednotlivým relacím. To asi byla ta hlavní změna.

Myslím si, že redakce neodmítla právě tuto změnu. Není pravda, že redakce jako celek mou koncepci odmítla. V době, kdy já jsem přišel, i když jsem odešel, několik lidí, možná pět, možná deset, ze čtyřiceti padesáti lidí, kteří ten projekt podporovali. Ono se to těžko dá jednoznačně říct. Vyvinul jsem velký tlak a dal jsem jasně na srozuměnou, že ti lidé, kteří se podíleli na tom, že zpravodajství po mém soudu nedodržuje principy přesnosti a nestrannosti, nebudou mít takový vliv na editoriální politiku, jako dosud měli. To byl Ota Černý, po jehož odchodu byla poptávka. To byli další dva editoři tehdy Událostí a Jednadvacítky. Existoval tam takový podivný systém, kterému já jsem nerozuměl, že editoři Událostí, což je program svým charakterem podstatně odlišný od Jednadvacítky, se v týdenních cyklech točili právě i na Jednadvacítce. Když jsem chtěl toto schéma rozbourat a dát programům jednotný profil a jednotnou editoriální politiku, tak jsem potřeboval editory. Nemohl jsem a nechtěl jsem dát plnou důvěru tomu editorskému týmu, co tam byl. Řekl jsem, že je nechci z televize propustit, ale že vzhledem k zásadním chybám, kterých se dopouštěli, nepočítám s tím, že by nadále mohli mít tak velký a každodenní vliv na každodenní řízení editoriální politiky. Když jsem si je tedy znepřátelil, zůstali v redakci, protože jsem za ně neměl náhradu, mimochodem proto, že prestiž zpravodajské redakce České televize je v novinářské veřejnosti a v Praze tak nízká, že pokud oslovíte kohokoliv, aby tam šel pracovat, tak to v době, kdy já jsem tam přišel, odmítne.

Chtěl jsem v redakci začít budovat po standartním západním vzoru vstupní týmy. S hrůzou jsem zjistil, že vstupní tým v domácí části je složen ze studentů vysokých škol - z lidí, kteří chodí do ČT do práce na vedlejší úvazek. To má nedozírné následky v první fázi redakčního zpracování, kdy shánění zdrojů a informací, ověřování fakt a předprodukční práce televizního příspěvku je svěřena do rukou lidem, kteří vůči České televizi nemají plný právní vztah. Domácí směna, její formování a obsazování byla ponechána na tom, jak se studenti mezi sebou dohodnou, kdo má právě čas přijít do práce.

Taktéž s hrůzou jsem zjistil, že pár členů zpravodajského týmu, které jsem považoval za klíčové a na které jsem se mohl spolehnout, jsou ještě studenti vysoké školy. Takový novinář jako Filip Černý, s kterým se mi výtečně spolupracovalo a považuju ho dodnes za jeden z největších talentů české televizní žurnalistiky, ten v klíčových okamžicích, když jsem ho potřeboval někam nasadit, tak se mi omlouval, že musí do školy, že tam připravuje nějakou ročníkovou práci či co.

To jsem považoval za dosti nezodpovědné od minulého vedení redakce, že pro klíčové pozice pro kvalitu zpravodajství nebylo možno vytvořit tabulková místa. Možná, že tlak na Mathého, aby snižoval počet zaměstnanců ČT, byl příliš silný, a oni pak přijímali ne vždy úplně správná rozhodnutí, protože tato místa tam jsou potřebná, ale aby tito lidé nebyli vedení ve stavech zaměstnanců, aby nikdo nemohl říkat, že televize má 4000 zaměstnanců, byla zrušena tabulkově a tito lidé tam nebyli podle zákoníku práce v zaměstnaneckém poměru, ale tato místa byla ponechána studentům za šest, sedm, osm tisíc jako práce po hlavním zaměstnání.

Nabízel jsem těmto lidem stálý pracovní poměr. Chtěl jsem vytvořit tým lidí, kteří nebudou nic jiného dělat než shánět informace, důkladně je ověřovat, analyzovat, vyhodnocovat a předkládat dál. To tam žalostně chybělo.

Nevím, jestli by to bylo lze lépe připravit. Jak říkám, prestiž zpravodajské redakce České televize byla alespoň v té době, kdy já jsem přebíral její vedení, tak nízká, že jsem tam nemohl počítat s výraznější posilou. Lidé zvenčí čekali a říkali, pokud se svou koncepcí uspěješ, pokud se zpravodajství zlepší a uvidíme, že nastal pokrok, po měsících, po půl roce zvážíme, že bychom za tebou šli.

Rozhodně jsem nevzal pravomoc redaktorům, aby točili dobré příspěvky. Naopak jsem jim dal větší volnost a doufal jsem v jejich vlastní větší tvúrčí iniciativu. Pokud byli svázáni krunýřem servisu ČTK a každodenních odpoledních porad, kde se určovala editoriální politika, viděl jsem, že je tam řekněme pět deset lidí, kteří skutečně splňují profesionální nároky, které jsem měl, tak jsem věřil, že jejich vlastní iniciativa a nápady to dokážou utáhnout. Jenže oni byli zvyklí na předchozí mechanický způsob práce. Málokdo ten přechod zvládl tak rychle, aby relace vznikaly hladce. Oni byli zvyklí na to, že práce je jim zadávána s podrobným popisem, co mají do té redakce přinést.

Redaktorský tým byl zvyklý dostat poměrně přesné zadání den předem: co má natočit a co se od nich očekává. Zadával to vedoucí domácí rubriky, pro zahraniční rubriku vedoucí zahraniční rubriky. V tom asi byl ten systém výhodnější. Když jsem já chtěl odpoutat zpravodajství od novin a od ČTK a chtěl jsem sebevědomější, soběstačnější relace, s větším tvůrčím přínosem, tak jsem potřeboval od těch lidí větší aktivitu, na kterou oni nebyli zvyklí. Více nápadů, více vlastního průzkumu, více vlastních tipů na natáčení, více vlastní editoriální odvahy, kterou jsem tam bohužel nenacházel. Kromě hlavních zpravodajů, které jsem nominoval asi třetí nebo čtvrtý týden po svém nástupu. To byl úzký tým čtyř pěti lidí, s kterými se mi pracovalo excellentně a na které jsem spoléhal, že redakci potáhnou.

Neřekl jsem všem, že jsou blbci. Řekl jsem, že způsob, jakým dosud vznikaly zpravodajské redakce, jsou nevyhovující a kritiku, kterou vůči nim měla Rada České televize a mediální komise parlamentu považuju za oprávněnou.

Špatně formulovaný zákon o veřejnoprávním vysílání

Myslím si, že ta kritika Rady ČT účelová nebyla. Pokud by se podrobilo alespoň těch pět týdnů, co jsem sledoval já, nějakému hlubšímu rozboru, tak by se to potvrdilo. Jenže otázka je, kdo v Čechách - zní to namyšleně - má vzdělání a kvalifikaci novinářsko-televizní, aby to mohl objektivně posoudit.

Má to ještě hlubší rozměr: pokud se přijme ten výklad, ta definice veřejnoprávního televizního zpravodajství, která vychází ze zákona, že to má být jen objektivní zprostředkovávání informací toho, co se ten den stalo, bez nároku je analyzovat nebo bez nároku vysvětlovat lidem, co pro ně to které rozhodnutí vlády, parlamentu, chybný krok někoho, znamená, pak je skutečně možné, že pokud zastáváme názor, že zpravodajství ČT má být obrazově zpracovaný servis ČTK, v tomto smyslu to zpravodajství svou roli plnilo.

Můj střet se týkal celého pojetí veřejného zpravodajství. Tandem Studenovský - Mathé se spokojil s úzkým výkladem zákona a zakonzervoval v ČT ten model, že úkolem veřejnoprávní televize má být přinášet obrazovou podobu zpravodajství ČTK.

Dokud Puchalský a Šámal nevystoupí ostřeji a od tohoto modelu veřejnoprávního zpravodajství se jasně nedistancují, lze jejich záměry třeba i naplnit mou bývalou koncepci velmi snadno zpochybnit.

Pokud jsem měl zprávy z redakce z minulých týdnů, bohužel se situace vrátila do starých kolejí v tom smyslu, že se zase točí jen podle plánů ČTK a že se přebírá agenda, kterou si určují politické strany a státní správa.

Já jsem se snažil, aby televize nechodila na tiskové konference, které svolá s předstihem ministr, když chce něco sdělit, ale aby televizní zpravodajství donutilo ministra svolat tiskovou konferenci, na které by musel vysvětlit, jak to či ono, co objevila Česká televize, napraví, nebo jak to bude řešit.

V tom byl zcela zásadní rozpor mezi mnou a mým přístupem (i přístupem Jakuba Puchalského, který se s tím ztotožňoval, bylo to v jeho projektu) a existující praxí ve zpravodajské redakci. Ti lidi na to nebyli připraveni. Jim se to zdálo jako šílený projekt a šílená zásada. Přitom je to běžné v anglosaské žurnalistice.

Agendu určují a objevují média, která jsou o krok před vládou a před politickými stranami. Politické strany a ministři mají strach z toho se večer podívat na televizní zpravodajství, protože to pro ně bude znamenat, že se musí začít něčemu neplánovaně věnovat.

V ČR se dívají ministři a politické strany na zpravodajství, aby si ověřili, že jim jejich interpretaci událostí novináři zbaštili. Tohleto jsem chtěl zrušit. Bohužel jsem na to nedostal dost času.

Rozchod se starým způsobem zpravodajství vůbec nenastal. Zpravodajskou agendu určují prostřednictvím ČTK ministři a politické strany. Na tom se nic nezměnilo nejen od roku 1989, ale ještě před tím.

Strašně mi scházela vnitřní odvaha těch lidí. Nebojácnost. Postavit se politikovi, nebát se něco natočit, nebát se přijít s novým nápadem, nebát se říct, že je něco úplně špatné. V ČT existuje silný kolektivistický duch. Čeká se, až někdo naznačí, jak by se na to mělo reagovat, a pak se k tomu přidají ostatní. Ať už při vychvalování čehosi nebo při odsouzení. Vlastní kriticko-analytický názor je tam mnoha lidem cizí.

Svým způsobem ano, protože jsem přesvědčen, že tak, jak je zakotvená definice veřejnoprávního zpravodajství v zákoně, je to hluboký omyl a velká chyba.

Poměry v redakci a snaha prosadit nový projekt

V mnoha ohledech bylo dvojkolejné nebo dokonce trojkolejné. To byl systém, který jsem chtěl změnit. Domnívám se, že alespoň zpočátku jsem i v tom měl podporu, řekněme části redakce. Dvojkolejnost spočívala v tom, že editoriální obsah relace určil na odpolední poradě vedoucí domácí nebo vedoucí zahraniční rubriky, ale pak přijdou jednotlivé příspěvky na stůl vedoucímu relace, který sestavuje bodový scénář. Pokud znám praxi západních televizí, odpovědnost za rozhodování má vždycky vedoucí vysílání. Vedoucí domácí či zahraniční rubriky rozhodovali o obsahu pořadů, aniž by měli přímou odpovědnost za ty relace. Mohli zadávat příspěvky, které se pak editorovi zdály pro relaci nevhodné. Editor neměl kontrolu nad tím, jak ta relace bude vypadat, protože to mu den předem rozhodli vedoucí domácí a zahraniční rubriky.

Měl jsem dojem z některých rozhovorů, které jsem tam vedl s některými editory, že jakoby Petr Studenovský tu redakci z dennodenního hlediska neřídil. Že byla řízena zvláštním seskupením editorů, vedoucího domácí rubriky, a ad hoc schůzkami a vztahy v newsroomu. Jeden editor mi otevřeně naznačil, "Trvalo nám určitou dobu, než jsme si Petra Studenovského vychovali ke svému obrazu, tak, aby nám jako šéf vyhovoval." Jedna z těch třecích ploch mohla velmi snadno vzniknout tak, že já jsem hned od svého nástupu dal redakci najevo, že jsem pověřen vedením, že mám za relace odpovědnost před zákonem a že jsem připraven se přímo podílet na chodu redakce a na její editoriální politice, protože kvůli tomu mě pan Puchalský požádal, abych to vedení převzal.

Pan Puchalský měl předem mou vizi a konkrétní projekt. Přečetl si ho, byl s tím velmi spokojen. Říkal jsem mu, že musí počítat s tím, že to vyvine velký tlak, že půjdeme do dost velkých a hlubokých konfliktů. Zdálo se mi, že v těch týdnech, kdy jsme hovořili o mé práci, že je s tím srozuměn.

Konec konců si nemyslím, že důvod mého odchodu a našeho rozchodu spočíval v některých jednotlivých konfliktech, ale v tom, že jsme nenašli společnou řeč s částí zahraniční redakce a se Zdeňkem Šámalem, to si myslím, že bylo zcela klíčové.

Byly to částečně spory, které se vyskytly mezi mnou a Jakubem Puchalským a pokud vím, pohrůžka části redakce, nebo několika vlivných lidí v redakci, že odejdou, pokud já tam dál zůstanu.

To je otázka.

Asi je to částečně pravda, protože v tom týdnu, který předcházel mému odchodu se objevilo několik nepříznivých článků v novinách, hlavně v Lidových novinách, na které má část redakce zpravodajství ČT osobní propojení a dokáže si pravděpodobně objednat na zakázku článek, který může vyvolat veřejnou diskusi. Objevily se špatné titulky, což pan Puchalský po pěti šesti týdnech ve své funkci nesl asi jinak, než by to nesl dnes. Tlak, který vůči mně sílil uvnitř redakce, se den ze dne zvětšoval. Kombinace těchto faktorů vedla k tomu, že jsem nabídl Jakubovi svoji rezignaci.

Nespokojenost části lidí uvnitř redakce, kteří byli zvyklí mít svůj vliv a určovat, co se bude vysílat a co ne. O ten vliv přišli.

To jsou dvě různé otázky. Samozřejmě to nebyl jediný důvod. Ale byl tam bývalý zástupce šéfredaktora a další lidé, kteří pracovali a vytvářeli veřejné mínění proti mně, to je nepochybné.

To je taky těžká otázka. Bylo tam pět nebo deset lidí, kterým se ten projekt líbil a kteří byli ochotni pro něj nasadit všechny své síly. Řekl jsem, že jsem zvládl marketing u těch lidí, kteří byli skutečnými profesionály na svém místě, novináři, kteří uznávali principy, o nichž mluvím, rychlost, zajímavost, analytičnost, přesnost, nestrannost. Nezvládl jsem marketing svého projektu u lidí, kteří byli průměrní či podprůměrní.

Takový záměr existoval, že bychom veřejně hovořili o veřejné televizi. Pan Puchalský si to nepřál.

Nevím proč. Zdálo se mu, že je veřejná diskuse předčasná, dříve, než jsme doručili nějaké výsledky, než jsme se mohli prokázat něčím pozitivním, že by to vypadalo jako bolestná sebeobhajoba. Já jsem měl potřebu o tom začít veřejně hovořit, to je pravda. Ten týden, kdy to napětí vrcholilo, jsem byl připraven napsat dva tři články -

Nezávisle na mém postavení je v ČR názor, že by televize neměla zneužívat svého vlastního média k prosazování vlastních, nebo v mém případě osobních cílů.

Zcela s tím souhlasím, ale v Čechách na to zřejmě nedozrál zatím čas.

Mýty o kultuře, o BBC a o Klepetkovi

Byl bych musel vyvracet několik mýtů, které se tam objevily a které šířil třeba tehdejší pan poslanec, nynější ministr kultury Pavel Dostál. O tom, že jsem kulturní barbar, který chce vyloučit ze zpravodajství zprávy o kultuře. Pavel Dostál otiskl v Právu článek, který se jmenoval, Když slyším kultura, sahám po budíku. Pavel Dostál si v něm stěžoval, že kulturní reklama, která se objevovala v Událostech, má být zrušena. Nebyl jsem proti tomu, aby se objevovaly informace o nových kulturních počinech v televizním zpravodajství, ale měl jsem za to, že patří do magazínového programu, jako bylo Studio 6, a on z toho vyvozoval, že pokud se bude chtít podívat na to, že některý zpěvák nebo herec vydal novou desku nebo pracuje na nějakém sólovém divadelním projektu, že se bude muset budit ráno v šest hodin, aby se na to mohl podívat.

Já jsem zastával názor, že je-li kultura v takových hlubokých společenských a finančních problémech jako nyní v ČR, zpravodajství má referovat především o tom. O krachujícím Krátkém filmu, o finančních problémech Národního muzea, které nemělo a nemá kam uložit své vzácné sbírky, o finančních problémech krajských a regionálních divadel. A současně jsem říkal kulturním redaktorům, kteří pode mnou pracovali a kteří byli zděšeni, ano, patří do televizního zpravodajství nová premiéra Národního divadla, patří nově nastudovaná opera, je to národní událost a tomu se nebudu bránit.

Nechtěl jsem ale, aby se v Událostech nebo v Jednadvacítce objevovala reklama na nové desky, na nové knížky, na nové filmy. Soudil jsem, že velká vydavatelství i distributoři filmů si mají zaplatit reklamní čas anebo recenze těchto desek, filmů, divadelních představení, knížek, se mají vysílat ve specializovaném pořadu. Ještě za mně vznikl Kulturní týdeník, který se rozjel o prázdninách.

Byl bych měl osvětlit situaci, která vedla pana Klepetka k jeho odchodu z televize. Dodnes se šíří mýty, že jsem ho propustil nebo že jsem trval na jeho odchodu. To nebyla pravda. Koncepce, která měla posvěcení generálního ředitele a domnívám se že i Rady ČT, byla postavena na tom, že budou dvě moderátorské dvojice. Pan Klepetko od 1. dubna měl přijít jako třetí moderátor Událostí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám-li začít naplňovat svou koncepci a svůj kontrakt, který jsem považoval za závazný vůči panu Puchalskému, že bych chtěl zúžit počet moderátorů jen na dva. Pan Klepetko se mě ptal, jestli se může navrátit do Jednadvacítky, která v té době měla své tři moderátory. Pan Klepetko navíc pro mě nesplňoval představu investigativního, analytického moderátora publicistického pořadu, jako byla Jednadvacítka. Říkal jsem mu, ať počká několik měsíců, měl jsem na mysli do 1. září, na kterou dobu se připravovalo nové vysílací schéma. Říkal jsem mu, že v tom novém schématu budeme pro něho hledat nové moderátorské místo. Chtěl jsem oddělit všední Události od víkendových a nabízel jsem mu, aby moderoval soboty - neděle a on říkal, že ze čtyř se mu zdá přijatelné moderovat dvoje. Na tom jsme se dohodli začátkem dubna s tím, že pro něho budeme dál hledat místo. Měl jsem představu, že by moderoval, možná i sólo, zpravodajskou relaci Události plus ve 22.00 hodin. To je mimochodem také pozice, kterou mu nabídla Nova, když pan Klepetko oznámil, že odchází. Těžko mě může někdo podezírat ze zaujatosti a otevřeného nepřátelství vůči panu Klepetkovi, že jsem přišel do televize, abych ho zlikvidoval nebo odstavil. Je pravda, že jeho nespokojenost narůstala, protože podle původního plánu měl moderovat volební vysílání.

Měl jsem představu, že jeho moderátorský styl je příliš měkký, příliš kompromisní, příliš bojácný, příliš ve špatném slova smyslu slušný a nevýbojný na to, aby táhl takovéhle relace, které měly být vlajkovou lodí nové koncepce. Na můj vkus je pan Klepetko příliš bojácný.

Mýtus o tom, že se snažím všechno svést do kolejí BBC, nebo že příliš mechanicky přebírám nějaké vzory. Samozřejmě jsem znal Královskou chartu BBC a znal jsem podrobně Producers Guidelines BBC, ale ty nelze mechanicky přenášet do ČT. Snažil jsem se hledat takový zpravodajský model, který by respektoval české poměry, ale současně posunul kvalitu zpravodajství o něco výš.

Měl jsem tehdy nabídku od Lidových novin, abych jim poskytl rozhovor. Té nabídky jsem nevyužil, protože jsem ty články, které předcházely mé rezignaci ze strany Lidových novin považoval za nespravedlivé, za podjaté vůči mé osobě a za neobjektivní. Zdálo se mi hloupé se hájit v těchže novinách, které se spolupodepsaly na mém odchodu.

Měl jsem navíc pocit, že mám v době svého odchodu málo objektivních informací o příčinách zhroucení toho mého projektu na to, abych mohl o tom odpovědně hovořit?

Tři měsíce jsem se snažil lecčehos se dopátrat, leccos ověřit, zjistit nějaké pozadí toho, co se stalo v posledních dnech nebo týdnech před mou rezignací. Mám celistvější obrázek.

To, že se uskutečnila schůzka mezi generálním ředitelem a několika vlivnými členy redakce, kteří pohrozili odchodem, pokud já tam zůstanu, nebo pokud se situace radikálně nezmění.

Myslím, že je to zřejmé z toho, kdo zůstal na jakých pozicích.

Myslím si, že ne. Jakub Puchalský měl zájem, aby se vytvořil řídící tandem mezi mnou a Zdeňkem Šámalem. Zdeněk Šámal byl jediný člen redakce, který dostal můj koncept s předstihem asi týdenním. Posílal jsem ho do Moskvy, diskutoval jsem s ním tom. On s ním až na drobné výhrady, které se týkaly mého hodnocení techniky, práce kameramanů a výrobně organizačního zázemí souhlasil. Nabízel jsem mu tehdy místo svého zástupce nebo jakoukoliv vlivnou pozici uvnitř redakce. Po telefonu jsme se nedohodli. Mluvil jsem s nim zase jako s jedním z prvních potom v Praze a ptal jsem se ho, jaké místo v mém projektu si našel, on říkal, že potřebuje čas na to, aby se rozhlédl, aby se znovu sžil s Prahou, čemuž jsem rozuměl po vlastních zkušenostech v Londýně.

Vytvářel jsem v organizační struktuře pozici evropských korespondentů, lidí, kteří nebudou svázáni v zahraniční rubrice s denodenním provozem redakce, že by nemuseli nutně sledovat agentury, v tom já jsem viděl dluh zpravodajství. Měli se více rozlížet za hranice ČR a hledat modely řešení problémů kompatibilních pro Českou republiku s Evropskou unií. Zdeněk mi řekl, že má zájem na nějaký čas o tuto pozici evropského korespondenta a že pak se uvidí.

Možná jsem měl nechat redakci běžet do voleb v zajetých kolejích. Najít někde třetího editora za Otu Černého, který odcházel téměř okamžitě a možná hledat spojovací a komunikační body se Zdeňkem Šámalem. Věřím mu, že jeho koncepce se mu zdála správná. On jako zahraniční zpravodaj měl asi podobné postřehy z práce redakce jako já. Kdybych se možná věnoval prvních čtrnáct dní nebo prvních šest neděl hledání těsnějších svazků s lidmi, kteří v redakci měli formální nebo neformální vliv, tak jsem tu koncepci mohl prosadit.

On se přihlásil k mé koncepci a pokud vím, pan Puchalský trvá na tom, aby základní obrysy a základní požadavky mého projektu - protože konec konců jen rozvíjely tu část jeho vítězného projektu, která se týkala zpravodajství - aby byly realizovány. Pokud to mohu hodnotit, něco z toho se daří, protože projekt další zpravodajské relace ve 22.00 hodin vešel v platnost.

Dobře, ale musíte dát České televizi nějaký čas na to, aby změny dokázala uvést v životaschopný provoz. Dělat tak rozsáhlé změny, jaké začaly za mého vedení a Zdeněk Šámal v nich asi v lecčems pokračuje se stejným rozpočtem, za nynějších finančních podmínek a při stejném personálním vybavení, to je nadlidský úkol.

Protože finanční plán se schvaluje jednou ročně, schvaluje ho Rada ČT a měnit ho v průběhu roku asi veřejnoprávní instituce tak snadno nemůže.

Ano.

Jedna podstatná věc je zcela nekoncepční a varující. Způsob, jakým vypisuje Rada České televize konkurs na funkci generálního ředitele, znamená, že účastníci konkursu nemají přístup k mikročíslům, k podrobnému rozpočtu ČT, kolik stojí jednotlivé pořady. To je velmi nezodpovědné. Pak totiž může zvítězit projekt - nemyslím, že by to byl projekt Jakuba Puchalského - který může být finančně nerealizovatelný, přestože se může Radě ČT líbit.

Pokud chce někdo ČT začít napravovat, musí začít u peněz. Zprůhlednit finanční toky a rozpočítat to tak, jak chce Jakub Puchalský, až na jednotlivé relace. I když pan Mathé se právem brání, že ono to existovalo. Ale pro analytiky třeba z Britských listů nebo pro samotné zaměstnance České televize nebo pro televizní diváky je přístup k těmto informacím je tak komplikovaný, že se s těmi čísly nedá pracovat.

Asi nemám dostatek informací, abych to mohl takto posoudit. Z formálního hlediska a z rozhovorů, které jsem měl od té doby s Jakubem Puchalským, s nynějším šéfem zpravodajství ČT Zdeňkem Šámalem, s Markem Dobrovolným, šéfem zahraniční rubriky, mám pocit, že leccos z reforem, které jsem tam zahájil, zůstává zachováno, hlavně proto, že jsou součástí vítězného projektu Jakuba Puchalského.

Andrew Stroehlein a Jednadvacítka

Pan Mathé má samozřejmě nárok plně na svůj názor. Nevím, odkud dostával informace o panu Stroehleinovi. Jsem si jist, že jeho informovanost o ČR a o základních ústavněprávních, politických, ekonomických a jiných faktech byla na vysoké úrovni také proto, že je bohemista a že v ČR čtyři roky žil. Píše svou doktorskou práci na téma Postkomunistická transformace ČR. Mohl jsem si při denodenním řízení ověřit, že rozhodně nemá informační deficit, pokud by se týkalo ČR, anebo má takové schopnosti, že si informace dokáže velmi snadno najít, možná snáze, než někteří zaběhnutí čeští novináři.

Nevím, jestli je výraz "obrovská antipatie" správný v době, kdy jsem tam byl já a hovořil jsem s moderátory. Andrew byl přizván jako koeditor Jednadvacítky. Jeho hlavní úkol byl soustředit se na strukturování rozhovorů a vybavit moderátory dostatkem informací a dát jim sebevědomí při vedení rozhovorů. Je pravda, že i mezi námi docházelo ke konfliktům. On chtěl mít pravomoc i nad výběrem témat pro Jednadvacítku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to musí být kolektivnější rozhodování, Jednadvacítka se formovala už při ranních poradách v devět hodin, a že musíme více naslouchat lidem k redakci a více respektovat - v situaci, kdy Jednadvacítka nemá vlastní redakční tým, vlastní research tým, vlastní novinářský tým, vlastní produkční tým a vzniká ad hoc, nahodile, je potřeba respektovat denodenní možnosti televizní výroby. Z toho byl Andrew někdy rozpačitý, že nemá úplnou kontrolu nad Jednadvacítkou. Je možné, že jsme o tom, než přijel do Prahy, jsme výhledově hovořili, že by Jednadvacítku, když tam budou dva editoři, že by ji řídil vždy jeden týden se vším všudy. To možná byl ode mne příliš riskantní krok.

Asi by to nebyl riskantní krok výhledově, během pěti - šesti měsíců. Ale mohlo být, že ze začátku existovala jistá jazyková bariéra, než se dostal plynule do češtiny, i když jsem já v komunikaci s ním a věřím, že spousta lidí, moderátoři neměli problém, pokud to mohl být soustředěný rozhovor jednoho k jednomu. Ale pokud by měl Andrew řídit a vést poradu, v prvních dnech a týdnech, u některých lidí mohlo vzbuzovat averzi, nejen to, že je Američan z Londýna, ale že nemluví plynule česky.

Nátlak politiků?

Já jsem takovou zkušenost neměl, protože jsem nebyl zapojen přímo do dennodenního redigování Jednadvacítky, jako byl on. Vím, že tak docházelo k tomu, že někteří politikové odmítali přijít do studia s kýmsi jiným, někteří odmítali přijít do studia kvůli moderátorům, někteří kvůli tématům, které jsme zvolili. Bral jsem to spíš jako přirozený problém kvalitativního růstu redakce a nebyl bych to asi tak jako Andrew to vnímal tak citlivě. Měl jsem pocit, že to potřebuje určitý čas, než si politikové, kteří do Jednadvacítky chodí, si zvyknou, že způsob jejich interviewování bude poněkud agresívnější, že pokud existovala praxe, a já ji nemám doloženou, že se předem domlouvaly otázky a že to někdy sloužilo jako reklamní šot, že tato praxe bude zrušena.

Chtěl bych zcela zodpovědně prohlásit, že za těch sedm týdnů, co jsem byl ve funkci šéfa zpravodajství ČT, se mi nestalo, že by mi jedenkrát zavolal některý z českých politiků s nějakou stížností k vysílání s nějakou prosbou o laskavost, abychom přišli někam s kamerami nebo nepřišli. Vím, že pan expremiér Klaus byl rozhořčen, když jsme odvysílali pouze několik sekund ze zasedání výkonné rady. Vím, že pan Zeman byl rozhořčen, když nepřišly kamery na 120. výročí založení Československé sociální demokracie. Ale ty stížnosti jsem dostával zprostředkovaně. Když jsem byl ve styku s jejich mluvčími, nikdo z nich nezprostředkovával jakýkoliv nátlak na mě.

Výkonná rada ODS měla na programu volbu místopředsedů. O tom jsme se zmínili. Jsem přesvědčen, že televizní zpravodajství nemá sloužit politickým stranám, ale veřejnosti, ze své definice. A jestliže politická strana na svém jednání nenavrhne nic, co by se týkalo dennodeního života lidí nebo veřejnosti, nebo co by mělo změnit jejich život, jsem přesvědčen, že tam kamery nepatří.

Totéž si myslím o 120. výročí založení ČSSD. To není zpráva. To je pro nějaký desetiminutový dokumentární pořad. Kdybychom ho odvysílali v jedné minutě, což je průměrná stopáž příspěvků v Událostech ČT tak, jak by to prezentovala ČSSD, tak by to bylo oslavné. A v jedné minutě nemáte dost velký prostor na to, abyste mohli uvést protiargumenty. Zcela jistě by se vám ozvali bývalí političtí vězňové a lidé, kteří byli zradou ČSSD v roce 1947 - 48 postiženi, že televize dělá reklamu straně, která jí nepřísluší.

Finance v České televizi

Na můj záměr být skutečným manažerem byly finance ve zpravodajství ČT poněkud nepřehledné. Myslím si, že pan Mathé se svými spolupracovníky měli docela dobrou představu o televizních makročíslech. Dalo se vysledovat i zpravodajství, u zpravodajství náklady na jednu minutu přípravy zpravodajských programů. Totéž asi platilo i pro ostatní útvary ČT. Říkat, že televizní financování bylo úplně nepřehledné nebo úplně neprůhledné není myslím úplně spravedlivé.

Na druhou stranu, pokud chtěl člověk jít třeba ve zpravodajství do mikročísel a zjistit, kolik přesně stojí zahraniční redakce, bylo to obtížné. Nerozpočtovaly se jednotlivé pobočky. Z Londýna jsem se dožadoval informací, kolik příští rok můžu utratit. Myslím si, že by veřejná televize měla být schopna jít až do takových pdorobností. Nerozpočtovaly se přesně nebo se pracovalo s takovým údajem, jako jsou náklady na přenosy příspěvků ze zahraničí.

Bylo známo celkové hrubé číslo, kolik se celkově utratí za zahraniční síť. Bylo to někde kolem pětadvaceti nebo teď kolem třiceti miliónů korun. Nikde se ale předem neregistrovalo - kdyby zavolal licenční poplatník a chtěl vědět, kolik pan Kytka utratí v Londýně ročně za benzín nebo kolik má náklady na telefon, tak ten údaj jako takový nebyl okamžitě dostupný.

Myslím si, že to byla chyba. Financování zahraničních poboček mělo být transparentní, až do účtů za telefon, do účtů za faxy, do účtů za unilaterální přenosy.

Tam byla jedna položka, která se jmenovala obecně "spoje", a jestli těch x miliónů redakce protelefonovala, nebo jestli za ně dodala přímé přenosy nebo zpravodajské příspěvky prostřednictvím unilaterálních spojení, to z toho nebylo jasné.

Dalo i nedalo. Průměrné náklady na jednu minutu zpravodajského vysílání bylo možné dopočítat. V systému, v jakém ta zpravodajská redakce byla založena, to ani nebylo potřeba, protože ad hoc všichni lidi spolupracovali na všem. A cirkulace mezi programy, řekněme, jako byl Objektiv, Studio 6, Události, Jednadvacítka, byla tak velká, že to ani nemělo smysl. Jenže smyslem mé reformy bylo to vydělit. Pan Puchalský s tím souhlasil, že v konečném efektu by alespoň v  nějakých celcích bylo zřetelné, že Události nebo Jednadvacítka ročně stojí určité konkrétní peníze. I když já bych býval proto, aby Jednadvacítka byla úplně zvlášť rozpočtovaná, produkčně, zpravodajsky, moderátorsky zajištěná z jiného studia.

Chtěl jsem, aby to bylo transparentnější. Někteří lidé se toho zalekli, když jsem jim chtěl dát takovéto pravomoce. Říkal jsem zahraničním editorům, dostanete roční rozpočet na nákup řekněme unilaterálních přenosů ze zahraničí. Vy budete rozhodovat, jestli to či ono je pro vás důležité v závislosti na těch financích. Chtěl jsem do poněkud nepřehledného způsobu financování a do některých mýtů, které tam existovaly, průhlednost. Aby věděli, když váhají, jestli si koupit unilaterál z Londýna při příležitosti prvního výročí úmrtí Diany nebo ne, že je to určitá konkrétní finanční položka a že mají ten měsíc už vyčerpáno tolik a tolik. Chtěl jsem, aby se zvýšil ekonomický tlak a ekonomická odpovědnost. Pro zpravodajský tým to totiž bylo vždycky oddělené, peníze a produkce. A měl jsem někdy pocit, že velké Kavčí Hory mohou prostřednictvím rozpočtu mohou zpravodajství trochu držet na obojku. Vím, že některé položky byly tradičně podrozpočtovány a pak během roku vedení zpravodajské redakce dojednávalo jejich navýšení.

Buď nebyly předem úplně jasné příjmy, vzhledem k tomu, že existuje proměnlivá čtvrtina příjmů z reklamy. Asi byl správný tlak na to, aby redakce pracovala co nejúsporněji. Vzniká ale legitimní otázka, proč například otvírat pobočku Londýn, když nebyla v roce 1995, když vznikala, rozpočtově zajištěna a důvod, proč jsem tady měl být, abych přinášel původní televizní zpravodajství, byl blokován tím, že bylo málo peněz na unilaterální přenosy. To bylo úzké hrdlo zpravodajské redakce. Vyčítal jsem panu Puchalskému a trochu i Radě ČT, že se o tyto věci nezajímali, Jakub při přípravě svého projektu. Pan Puchalský tam měl zmínku, že když už existuje síť zpravodajů, že není dostatečně využívaná k aktuálním vstupům do relací. Říkal jsem, "Jakube, to znamená, že nevíš nic o rozpočtu, protože tam existuje zásadní finanční překážka." Není to tím, že by v Praze o to neměli zájem, i když někdy mohou být editoři trochu přílši zahleděni do vlastních žabomyších válek politických stran, ale vždycky existoval mýtus, že přenos ze zahraničí je příliš drahý a že si ho ČT nemůže dovolit.

Abych byl spravedlivý. Já bych neodděloval tahle Pavlova slova od celkové atmosféry, které v televizi byla a kterou vyvíjeli i politikové, schvalující koncesionářský poplatek. Na ČT od roku 1989 byl vždycky vyvíjen obrovský tlak, aby vyráběla co nejlevněji. Vůči ní vždycky existovala nepříliš podložená obvinění, že se na Kavčích horách rozhazují peníze. V téhle atmosféře a v tomto finančním klimatu samozřejmě vedení Mathé-Studenovský a možná i bývala Rada ČT asi mohli oceňovat to, když Česká televize má pronájem střižen nebo pronájem kameramana na omezenou dobu v Bruselu zadarmo. Já sám, když jsem byl pověřen vedením redakce, tak jsem tento aspekt považoval za nepřijatelný, i když jsem věděl, že podobným způsobem zprostředkovaných finančních dotací funguje i taková vážená zpravodajská televizní instituce jako je ITN. Oni mají nejvyšší podíl akcií v Euronews a vědí, že je to dotováno Evropskou unií a naooko jim to nevadí.

Stejně jako já jsem chtěl hledat nějaké řešení pro Brusel, ITN hledá řešení, jak se z finančních dotací Evropské unie vymanit. Byla to otázka, o které jsem s Pavlem Boudou otevřeně hovořil. Chápal jsem, že to je věc, kterou nejde zlomit ze dne na den. Současně jsem chtěl, aby se neřešil jednotlivě Brusel a to, že tam má ČT zadarmo střižny a kameramana, ale chtěl jsem, aby vznikla nějaká politika České televize vůči tomu, že některé programy mohou být sponsorovány nebo spolusponsorovány. A ten případ Bruselu by tam měl do toho zapadnout.

Ono záleží, do jakých podrobností v těch mikročíslech jdete. Řekl bych, že 99 procentz nákladů bruselské pobočky je skutečně financováno z nákladů ČT. Pokud já jsem měl informace, v době, kdy jsem byl pověřen vedením redakce zpravodajství, existovala taková praxe, že ČT v Bruselu měla - nevím, jestli úplně zdarma nebo za snížený poplatek - přístup do střižen, které tam má vybudované Evropská unie a nájem kameramana. Bylo to limitována jen na příspěvky, které se týkaly EU. Jsem jako novinář hluboce přesvědčen, že EU si tím nevymiňovala vůbec žádnou cenzuru ani žádné pozitivní zpravodajství z Bruselu.

S tím souhlasím. Jak jsem řekl, financování zahraničních poboček ČT by mělo být transparentní. Na druhou stranu, ty finance, které v Bruselu Pavel Bouda ušetří, jsou v celkovém rozpočtu ČT velmi malé. Právě proto jsem si myslel, že by se ČT bez subvencí EU obešla. Jestliže Pavel Bouda připraví dva vlastní zpravodajské příspěvky týdně, peníze, které ušetří, tím, že je to zadarmo, mohou dosahovat dvacet třicet tisíc korun týdně.

A to jsou peníze, které by Česká televize, aby se vyhnula podobným diskusím s Britskými listy, mohla velmi snadno na to vynaložit. Za to by to stálo. A konec konců byl to jako důkaz nezávislosti ocenili i televizní diváci a licenční poplatníci. Měli by na to vyvíjet tlak.

S Ivanem Kytkou hovořil 1. září 1998 Jan Čulík