Dostane se svět z finanční krize?
Světová ekonomika se octla v nezáviděníhodné situaci. Klesají kursy měn, bankám hrozí bankrot a mezinárodní převodový finanční systém rozšiřuje paniku rychleji, než jak se šíří chřipka. Málokdy byl svět natolik obětí tolika druhořadých mužů, kterým chybějí autorita, nápady a energičnost, napsal týdeník Observer.
Hlavními hráči na světové scéně je dnes americký prezident Clinton, jehož politická autorita se rozložila, japonská gerontokracie, pevně čnějící v politickém ledě, absurdně neschopný ruský prezident a směsice ruských válečných magnátů a mocí opilých stalinistů a Evropská unie, která se nezajímá skoro o nic jiného, než o svou novou měnu.
Dostali jsme se do éry, která velmi připomíná dvacátá léta a dobu Společnosti národů, míní Observer. Od dvacátých let tohoto století nemusel svět trpět tak druhořadými politiky u moci. Po ukončení studené války podcenili hlavní ovlivňovatelé světové ekonomiky, totiž americké ministerstvo financí a Mezinárodní měnový fond, deregulátoři a obchodní banky, význam místních politických kultur a místní historie - svět však žije právě prostřednictvím místních kultur.
Efektivně fungující trh, uvnitř silné demokratické kultury i mezi různými demokratickými kulturami je dosud tím nejlepším receptem pro politický pokrok. Ale takovéto politické kultury, založené na pevných společenských hodnotách, na sítích důvěryhodnosti a autority, na schopnosti demokraticky ovlivňovat situaci zezdola a na pevné právní tradici - jsou naprosto nezbytnými podmínkami zdárného hospodářského vývoje, v žádném případě nemohou být jen nějakým vysmívaným dodatkem.
Západ ale se provinil samolibým triumfalismem a nedostatkem historického porozumění. Domníval se, že jediná, standardní verze kapitalismu, se dá vyvážet a vytvořit během několika let v nejrůznějších kulturách, a to bez komplikací.
Článek a posléze kniha Konec historie od Francise Fukuyamy, které vyšly v době, kdy tato západní arogance dosahovala vrcholu, v roce 1992, obsahovala výčet nových liberálních demokracií ve světě - Paraguay, Filipíny, Thajsko, Rumunsko, Botswana - jako kdyby to byly podobné pomeranče v témž košíku. Fukuyama argumentoval, že v těchto zemích začíná působit "fundamentální proces, který diktuje všem lidským společnostem tutéž evoluční cestu .... je to něco jako všeobecná historie lidstva."
Teď, když jsme svědky dopadu deregulace na japonský bankovní systém, když Malajsko odmítlo systém volného tržního hospodářství, když v Rusku rozkradli veškerý majetek gangsterští kapitalisté, situace vypadá poněkud složitěji.
Čelíme nyní hospodářskému problému, který je definován pádem burzy a kolapsem nebo stažením měn. Ale v první řadě je to politický problém. Globální trhy jsou panikářské, lehce ovlivnitelné mechanismy, které reagují na jistotu a rozhodnost. Samy nejsou tyto mechanismy schopné vytvořit pořádek, a tak potřebují, aby to učinili za ně politikové. Avšak nikdo nemá v současnosti důvěru ve skoro žádné politiky. Nikdo dnes nic neřídí.
Svět se rozhodl zprivatizovat moc - nezprivatizoval ale autoritu ani schopnost státnického vedení.
Ve Spojených státech, v Evropě, v Japonsku a v Rusku, nemluvě o celé řadě menších zemí, vznikla politická situace nerozhodné slepé uličky, v jejímž důsledku, spolu s osobním selháním politiků, nevědí nyní nejdůležitější společnosti, jakým směrem se dále vydat.
Například Bill Clinton, který promarnil svou největší šanci v domácí americké politice, když se mu v letech 1993-94 nepodařilo prosadit reformu amerického zdravotnictví, posléze zlikvidoval pozůstatek své autority hloupým a neodpovědným sexem a lhaním. Nyní o něm píše ostře kriticky v britském týdeníku New Statesman jeho bývalý kolega v americké vládě Robert Reich jako o "prezidentovi, který už byl v podstatě zbaven funkce", jehož moc taje každým dnem.
Reich cituje seznam nynějších světových problémů, od vzniku jaderného napětí mezi Indií a Pákistánem přes islámský terorismus až po únik kapitálu z Latinské Ameriky a konstatuje: "I pro mocného amerického prezidenta by bylo velmi obtížné zvládnout tyto krize: prezident, který byl v podstatě už odvolán z funkce, nemůže dělat nic." Tak se Clinton vydal do Ruska, aniž by existovala i vzdálená možnost, že se mu podaří přimět Kongres, aby půjčil Rusku další peníze anebo aby dal pro Rusko další peníze Mezinárodnímu měnovému fondu.
Je taky naprosto nepravděpodobné, že by se americkému prezidentu podařilo využít některou z nesčetných příležitostí, jak odstranit chudobu, nerovnost, omezit ničení životního prostředí a zabývat se potřebou nových globálních finančních institucí. Reich je právě rozhořčen, co nás všechno stály Clintonovy charakterové vady.
Jsou-li tedy nyní Spojené státy v krizi ohledně toho, kam dál směřovat, Evropská unie, která produkuje 30 procent světové ekonomiky, nenabízí žádnou alternativní cestu. Soustředěnost na jednotnou evropskou měnu a mlhavost a nepevnost vedení Evropské unie, které každého půl roku přechází na jinou zemi, znamená, že hlas Evropy je ve světě nyní skoro tak málo slyšet jako hlas Spojených států.
Kdyby byl Tony Blair ochoten více podporovat jednotnou evropskou měnu, mohl by se stát mezinárodním hlasem Evropy...
Jiní kandidáti nejsou. Německo, které je tak blízko Ruska a které je tak velkou zemí, by mělo mít v Evropě silný hlas. Ale Blairova tak vysmívaná politika "třetí cesty" je ostře definovaný, konkrétní politický program, ve srovnání s mlhavými kecy Gerharda Schroedera, šéfa německých sociálních demokratů, který prý pravděpodobně v Německu zvítězí ve volbách nad Helmutem Kohlem.
Rozhodnutí o jednotné evropské měně však stejně nebude přijímat ani Kohl, ani Schroeder ani Blair, ale guvernéři Evropské ústřední banky. Neočekávejte, že bude jejich rozhodnutí takové, že podpoří světový hospodářský rozvoj. Jsou to velmi konzervativní hoši, míní Observer.
Zatím ještě globální hospodářská krize západní Evropu příliš nezasáhla, i když v Británii už zlikvidovala firma Fujitsu jednu svou továrnu a odpisy bank, zejména ve Francii a v Německu - jsou obrovské.
V Japonsku je situace mnohem horší - a politické vedení země je také v daleko horším stavu. Německý politický establishment jedná opatrně, šedivě a nezřetelně. Japonští čelní politikové však nejednají vůbec - jako by byli dávno mrtví.
Japonská politická kultura byla po roce 1946 dovezena z Washingtonu, po explozi jaderných bomb nad Japonskem. V mnoha ohledech byla tato kulturna jen západním závojem, pod nímž se Japonci dál chovali tradičním japonským způsobem, podnikali prostřednictvím kamarádšoftů, klanů a soukromých přátelských sítí.
V současnosti musí Japonsko využít daňových škrtů a veřejných výdajů, aby dostal svou zemi z hospodářské krize. Nový premiér Keizo Obuči přislíbil daňové škrty a reflaci.
Potíž je, že mu nikdo nevěří. Jeho politická strana, LDP, je v Japonsku už 41 let u moci a je naprosto zdegenerovaná. Je to organizace, v níž musíte mít protekci, máte-li vyhrát ve volbách. Lidé se povyšují na základě toho, jak dlouho mají ve straně odslouženo. Moc je v rukou kmotrů v nezřetelných křídlech politické strany.
Obuči, stejně jako jeho osmasedmdesátiletý ministr financí Kiiči Miyazawa, podporuje bývalého premiéra Noboru Takešitu, a právě proto se dostal k moci.
Dostali se do čela státu nikoliv proto, že by byli velkými státníky.
Voliči se stále více hněvají že se politikům v Japonsku nepodařilo realizovat své sliby, že sníží daně a zvýší státní výdaje. Hospodářská krize v Japonsku vznikla v důsledku tajnůstkářské japonské politické kultury a explozívní moci finanční deregulace, spolu s příchodem Číny na světové trhy.
Složitá, starobylá společnost musela najednou čelit požadau, aby se Japonsko stalo ve světovém kontextu jen další malou Amerikou či Británií - jako by na její vlastní politice či historii vůbec nezáleželo a jakoby mohla být lehce a rychle odsunuta stranou.
Život ale takový není - dobře by o tom mohli svědčit Rusové. Toto je hlavním poučením posledních několika měsíců. Výrazné politické a občanské kultury musejí být respektovány, mají-li světové trhy fungovat.
Nakonec neměl Bill Clinton při své volební kampani pravdu, když si zvolil heslo "It's the economy, stupid" - "V první řadě jde o ekonomiku, blbečku."
Ne, It's the politics, stupid. - V první řadě jde o politiku, blbečku.
Světový pořádek se nerozložil - je však nutno pořádně promyslet, co dál. A promyslet to budou muset moudřejší světoví političtí představitelé, než jaké máme dnes, uzavírá Observer.
