Tři jazyky v jedné zemi
Alexander Stich
Tyto poznámky přednesl profesor Alexander Stich na semináři Obce spisovatelů pro zahraniční bohemisty ve středu 9. září 1998. Loňská přednáška Alexandra Sticha na semináři Obce spisovatelů je zde a zde (druhá část).
"Kdo by už dneska četl Mezi proudy od Aloise Jiráska, když v Lidových novinách před několika dny - v sobotu - opět byl článek, jak zločinec Alois Jirásek jako tajný komunistický agent vytvářel české historické mýty."
Jak je to s mnohojazyčností v této zemi?
To je téma velmi aktuální a já jsem odhodlán ho neustále jitřit. Mluví se o tom velmi často. Patří k výbavě mladých českých, většinou snobských a málo vzdělaných vzdělanců říkat, že tato země odjakživa byla mnohojazyčná. Až je to někdy komické. Přitom nikdo z toho nevyvozuje žádné pořádné důsledky.
Povím první provokaci. Vyšla tu dvojdílná učebnice Dějiny zemí koruny české. To je učebnice velmi dobrá a zajímavá. Leč hlavní, co se v tisku zdůrazňovalo, bylo, že už to nejsou Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě, jak je psal Franz Palacký, nýbrž že jsou to právě dějiny teritoriální,
územní, státní. Dějiny zemí koruny České.
Jaká je historie Němců v Čechách?
Vážení přátelé, je to velmi krásné. Podívejte se dovnitř. Říkal jsem si,
jsem Chomutovan, dovím se tedy, co dělali Němci v Chomutově. Je známé přísloví, Stránský to roznesl v latinském spise Respublika bojema toto přísloví do celé Evropy: "Všude lidé v Chomutově Němci", tak co tam tedy v Chomutově ti Němci dělali.
Nenašel jsem tam nic, ačkoliv to bylo významné centrum němectví českého. Tak jsem si řekl, vezmu si Teplice. Jsou v té knize dvakrát: v roce 1848, když se odtrhly od českého, ještě zemského dvojjazyčného Národního výboru, slavíme teď sto padesát let, za týden jedu do Kroměříže na říšský sněm, tak si to všechno dávám dohromady.
V Teplicích byl svolán sjezd českých Němců, který se ostře postavil proti českému národnímu výboru. To byla ta první Spaltung, první štěpení. Od té doby se projevuje zřetelně. Pak v té knížce není o Teplicích nic, až za padesát let, když byly punktace, tak byl opět v Teplicích jeden sjezd, který znemožnil, aby došlo k česko-německému vyrování.
Co tam dělali půl století ti Tepličané, jak žili, co chtěli, o tom v těch Dějinách není ani slovo. Není tam ani, co se dělo v Liberci, v Chebu, v Karlových Varech. Jenom se přejmenovaly Dějiny národa českého na Dějiny zemí koruny české. Vnitřně se z tohoto hlediska v postojích nic nezměnilo.
A tak je to všude. O tom je třeba mluvit doma, o tom je zapotřebí mluvit se zahraničními bohemisty i germanisty.
Chceme-li se opravdu vymanit z klauzury jazykově národní české bohemistiky, bude to znamenat několik generací skutečně poctivé vědecké a kulturní práce.
Pocta bohemistů
Přibližně před třemi nedělemi, od 20. do 26. srpna, se konala konference Pocta 650. výročí založení Karlovy univerzity, vyšel dvoudílný sborník, k dispozici na pražské filozofické fakultě v Ústavu bohemistických studií v třetím patře. Laskavé Literární noviny mi otiskly úvodní referát "Pocta bohemistů Univerzitě Karlově".
Tam jsem toto téma také jistým způsobem nakousl. Šlo o to, jakým způsobem koexistuje a jak působí centrální univerzitní středisko v Království českém za 650 let a většinový jazyk této země, to jest čeština. To není zdaleka téma samozřejmé, jak jsem tam ukázal. Má to mnoho peripetií.
Spisovný moravský jazyk?
Mám tady v této souvislosti jednu kuriozitu. Na univerzitě v Tartu v Estonsku, v slavném univerzitním středisku, proslaveném především Lotmanovou školou, vychází velmi prestižní série, která se jmenuje Slavica tartuensia. Čtvrtý svazek této publikace s velkou mezinárodní vědeckou váhou a autoritou je věnován problému malých a velkých jazyků. Mezi těmito jazyky je uvedena i moravština. Poprvé v dějinách vyšel článek od Zbyška Šustka z Bratislavy "Otázky kodifikace spisovného moravského jazyka".
Tendendce po spisovné moravštině mají už víc než stopadesátiletou historii. Poprvé se projevily v třicátých letech devatenáctého století. Je to popsáno v Havránkově Vývoji a v podobných publikacích, Čechů z království, jeden se jmenoval Trnka a druhý Ziak, kteří už tenkrát vystoupili s programem moravské jazykové samostatnosti. Byli tvrdě zakřiknuti především velkou autoritou Valacha Františka Palackého, který napsal slavnou studii do Muzejníku, a tím to vlastně tenkrát skončilo.
Ale projevovalo se to potom při slovenské odluce Štúrově ve čtyřicátých letech, a tam situace vůbec tenkrát nebyla samozřejmá. Existovalo mnoho vývojových možností při kodifikaci češtiny, moravštiny a slovenštiny. Nám se dnes zdá, že ta, který se uplatnila, byla jediná možná, ale tak tomu nebylo.
Článek prosazuje zvláštní moravský pravopis a obsahuje i paradigmata.
Vztahy češtiny a české kultury k jiným jazykům
Další publikaci vydal Uniwersitet Opolski, v Opolí ve Slezsku, činorodý profesor Gajda vydává sérii Najnowsze dzieje jezyków slowanskich. V roce 1998 vyšel svazek Český jazyk pod redakcí Jana Kořenského. Obsahuje to popis české jazykové situace a vztahy češtiny v současnosti k jiným jazykům, k češtině, slovenštině, polštině, němčině, potom jsou to otázky romštiny v češtině a funkční stratifikace češtiny.
Jak víte, za těch osm let, co jsem na fakultě - neměl jsem žádné velké plány, přišel jsem tam poměrně velmi pozdě, to už si člověk velké plány nedělá, ale něco jsem chtěl, a to hlavně zaplnit temnou díru do jisté míry šestnáctého, ale i především sedmnáctého a osmnáctého století.
Mluvil jsem o tom, někteří z vás byli loni v Hluboké, kolega Čulík byl tak laskavý, že to zesvětovil ten text, poněvadž ho strčil do internetu, což bylo velmi zajímavé.
Mnohojazyčnost v Čechách sedmnáctého a osmnáctého století
Tentokrát bych si zvolil téma, jak to vypadá se stavem češtiny v klíčovém období sedmnáctého a osmnáctého století. Ve vztahu k "jiným zemským jazykům".
Skutečně, tato země byla poly -, multilingvální, mnohojazyčná. Je to základní fakt, kterému se však mnoho pozornosti zatím z různých důvodů nevěnovalo.
Já jsem se poprvé k tomu vyjádřil v článku, který je v České literatuře v článku, který je v čísle 6/1996, k tomu bych těžko něco dodával.
Děláme soupis rukopisů sedmnáctého a osmnáctého století v českých muzeích, o kterých jsme dosud nevěděli. Na rozdíl od knihopisu sepisujeme všechny rukopisy, které tam najdeme. Vycházíme z recepčního hlediska. To, že se uchovaly v těch muzeích, je svědectví, že tady nějakým způsobem buď vznikly, nebo sem byly přivezeny, ale proto, aby tu byly čteny, poněvadž je někdo tady chtěl mít, čili patří do duchovní atmosféry této země.
Máme tam rukopisy orientální, mediterrání, všelijaká překvapení jsou neuvěřitelná, ale především jsou to pochopitelně české, latinské a německé rukopisy. Sepisujeme muzeum v Broumově, muzeum na periférii českého území, které bylo germanizováno velmi záhy. Jsou tam rukopisy hlavně německé a latinské. Bude to vydáno.
Budujeme také bibliografii a knihovnu. Hlavní bohemistický úkol je vydat Rosův Slovník. Václav Jan Rosa je znám jako autor mluvnice Čechořečnost z roku 1672. Vedle toho zanechal Slovník, který existuje ve dvou rukopisech, jednak patrně v Rosově autografu (rukopise), jednak v obrozenském Neuberkově opisu.
Je to edice, která má tisíc a jednu svízel, záhad a komplikací, skterou se těžko vyrovnáváme, ale postupně se nám to snad podaří. Mimo jiné je také potíž, že tam chybí kus m a kus n.
Němčina a latina v Čechách byla českým prostředím pozměněna
Tento slovník je česko-latinský. Ukazuje to latinitu a bohemikálnost v této zemi. Není to slovník, v němž by latina vypadala stejně, jak by vypadala v dobovém slovníku česko-španělském nebo česko-maďarském. Latina je v tom slovníku modifikována. Je ovlivněna tím, že ty rukopisy do značné míry vznikaly v této zemi od lidí, kteří uměli česky nebo německy nebo česky i německy. Tento úkol, jak proniknout k této jazykové promíšenině je velmi svízelný.
Pokud jde o latinu, máme jistou výhodu. Už téměř dvacet let vychází slovník středověké latiny v českých zemích. Vydává to Akademie. Zatím je těchto svazků venku asi šestnáct a pokrývá to asi třetinu celkového rozsahu.
Otázka je, co je vlastně latina v českých zemích. Něco jiného je latinská řeč mistra Vojtěcha Raňkova z Ježova nad mrtvým Karlem IV., slavné dílo české latinské prózy. Vojtěch Raňkův z Ježova byl Čech jak poleno, to se o něm ví, zároveň mistr a doktor pařížské univerzity, čili člověk se světovým rozhledem, jeden z hlavních vzdělanců té doby. Důležitá je otázka, jak on píše latinsky.
Nebo: česká latina ve čtrnáctém století se vyskytuje ve velkých hymnech arcibiskupa Jana Jenštejna. Dodnes je nemáme vydané a přeložené. Toto jsou jasné zdroje. Ale teď existují všelijaké přírodovědné či právnické příručky. Do jaké míry je to česká latina, jen proto, že se tyto dokumenty zachovaly v nějakém českém muzeu?
Máme to ovšem jen do roku 1500. Prosím, my v této zemi vůbec všechno máme do roku 1500. Gebauerův slovník je do roku 1500, Gebauerova mluvnice je do roku 1500, všechny ostatní historické mluvnice jsou v podstatě do roku 1500. Nový slovník staročeský vychází z materiálu do roku 1500, toto také do roku 1500. Je to fatální datum českých filologických věd.
Co je "česká literatura"?
Přítomnost jinojazyčných kultur v Čechách a edice Česká knižnice
Není zajímavé, jak z tohoto hlediska byla zcela automaticky a bezproblémově koncipována Česká knižnice, ambiciózní edice nejvýznamnějších českých literárnch textů, kterou nyní vydává nakladatelství Lidové noviny?
Když se tady o tom mluvilo včera, škrtal jsem si do jedné této brožurky, do tohoto edičního plánu. Je to Česká knižnice. Je to tschechisch oder boehmisch? Co to znamená? My si musíme tuto otázku klást.
Zřejmě se myslí v tradičním duchu, "knižnice české literatury psané českým jazykem".
Ale v České knižnici mají vyjít i středověké legendy, a ty jsou psány staroslověnsky a latinsky. Pak má vyjít Životopis Karla IV., to je latinsky, Zbraslavská kronika, ta je latinská, Vavřinec z Březové Husitská kronika, abych to řekl pěkně česky, echt tschechisch dílo, ideově, jenomže si ji musíme ze staré češtiny přeložit. Pak je tady Překladový výbor z humanistického básnictví - to už máme, dále Pavel Stránský ze zápské stránky, ta Respublica bojema, evropský bestseller třicátých let sedmnáctého století, pak je tu Bohuslav Balbín. Česká knižnice zahrnuje šest knih jazykově nečeských.
Teď je otázka: proč není do České knižnice zahrnut Ackermann aus Boehmen, když je tu Tkadleček? Ale i jinak. Prosím pěkně: dnes žádný Čech, mladý vzdělanec, nemá bezprostřední živoucí textový vztah k dílu Josefa Dobrovského. Řítí se na nás výročí, v roce 2003. K tomu bychom měli vydat z obrovské korespondence Dobrovského, což je zásadní kulturní evopské dílo, překlady do češtiny, protože mladý český vzdělanec to v latině vůbec nepřečte a v němčině, budiž Bohu žalováno, to čte špatně.
Takže vidíte, i takovouto knižnici sestavit už nebude napříště tak jednoduché. Bohemista se bude muset stát bohemistou jaksi aspoň informativně dvojstranným.
Jazyk je to, co humanizuje člověka
Jazyk je dán, jako komunikační prostředek. A jazyk, tím jsem v prudkém odporu s mnoha dnešními odborníky a vzdělanci, je to, co humanizuje primárně člověka. Jsou případy bilingvních, trilingvních, přechodních situací, ale to jsou vždycky příklady, které se jako příznakové (netypické) odrážejí na té bezpříznakové (typické) situaci, že 99 procent lidstva se vrozuje do jakéhosi jazyka, získává tam obraz světa a pak z toho postupuje dále. Může se nám to líbit nebo nelíbit. Má to někdy historicky, poliicky, společensky, velmi negativní důsledky. Ale to je jiná věc. Nemůžeme popřít fakticitu tohoto stavu. To, co dneska ve světě skutečně konstituuje lidstvo, zase s přechodnými případy, jsou pořád ty etnicko-národně jazykové celky.
Jan Čulík: Proč s vámi nesouhlasí jiní odborníci?
Alexander Stich: Poněvadž je to nacionalismus. Ale já to o sobě říkám. Oni namítají, že je to problém národně jazykové a občanské společnosti. Že to, co říkám, je proti principu občanské společnosti. Všimněte si zajímavé věci, já to napsal provokativně i do Literárek, že ústava této země nemá vůbec zmínku, že by v ČR žil nějaký národ a mluvilo se nějakým jazykem. Když si vzpomenu a budu se manifestovat jako Eskymák a začnu psát úřední podání v eskymáčtině, jako občan této republiky, tak u Ústavního soudu vyhraju, jsem o tom plně přesvědčen, proces, že mě bude muset ten Obvodní úřad v Praze 2 odpovídat v eskymáčtině. To je následek české ústavy. Naštěstí lidé jsou rozumní.
Problém moravštiny
Když si vezmete problém moravštiny. Už před dvěma lety to prasklo na tomto semináři, vzpomínáte si, když se mne Jacek Baluch na tom pražském předměstí zeptal, provokativně, jak to, že klameme Brusel. My tam podáváme hlášení, že jsme etnicky homogenní národ bez problémů: pár Poláků a slovenská menšina. Máme v úředním sčítání lidu milión občanů, kteří deklarovali národnost moravskou a padesát tisíc národnost slezskou. A Jacek Baluch, bývalý polský velvyslanec v této zemi, mi na to řekl, "Pane kolego, prosím vás, tak co tady je? Vždyť vy jste na tom menšinově výrazněji než Slovensko, když se to spočítá na procenta. Ale vy tvrdíte do Bruselu, že problémy s menšinami nemáte."
V této zemi to ještě nezačalo zajímat odpovědné úřední, zodpovědné diplomatické osoby, poněvadž ještě nebyl malér. Až bude malér, tak to začnou hasit. Budou někam jezdit a budou říkat, "Ono si to tak nesmíte brát." Budou vykládat historky, a tak.
Jsou to velmi naléhavé společenské problémy.
A jaké byly jazykové poměry v Čechách v sedmnáctém a v osmnáctém století?
Chtěli bychom zjistit, jak to vzniklo v sedmnáctém a osmnáctém století, protože je to doba klíčová.
Co se podařilo udělat? Vyšel jeden sborník, který je věnován ranému obrození, se speciálním zaměřením na otázku, jak a do jaké míry souvisí sedmnácté a osmnácté století s národním obrozením. Stará teze už od dob Vlčkových, Jakubcových a pozdějších, i historiků je, že je tam hiát, prázdnota. Že v této zemi končí slovní literární kultura někdy kolem roku 1730 - 1740. Pak, že následuje absolutní marasmus, a pak teprve je nový náraz, osvícenství, absolutní stát, Marie Terezie, Josef II. a z toho jako reakce vzniká vlastně na zelené půdě nový národ. Třeba historik Kořalka to v roce 1968 vyhrotil, že to, co jsou dneska Češi, nemá s Čechy čtrnáctého - patnáctého století absolutně nic společného.
Připravuje se druhý díl antologie - ovšem jen jazykově české - ke Sládkovu výboru Malý svět je člověk. Už se to tiskne. Bude to velmi krásné, morbidní, funerální, to v dnešní době bude mít jistě velký ohlas.
Vznikla řada diplomových prací, skutečně špičkových. Přinesl jsem jednu, protože je kontaktní, odevzdaná právě teď, od Jana Linky, "Český překlad životů svatých Petra Skargy, aneb tvorba Šebestiána Vojtěcha Scipióna". Jde o jazykový kontakt česko-polský, který je pro nás důležitý ve Slezsku. Soupisy knihovny v polském Těšíně jsou neobčejně inspirativní pro bohemistiku.
Toto byl jeden z největších kontaktů česko-polských v dobách, kdy bylo celé Slezsko součástí českého státu.
Budeme-li chtít zdůraznit regionální aspekt našich výzkumů, budeme muset do roku 1630 a něco do toho zařadit Lužice a do roku 1740 Slezsko.
To má ovšem naprosto fantastické důsledky. Když budu psát dějiny české literatury nikoliv napsané česky, ale vzniklé v českých zemích, budu v tom mít Andrea Griffia, Martina Opitze a Angela Silesia. Ti všichni tvořili literaturu jako poddaní českého krále a občani, obyvatelé českého soustátí.
To si ti hoši, co pořád píší o multilingální situaci, vůbec takové otázky nekladou, protože oni jenom chtějí být moderní a efektní a říkat, "Žádný jazykový nacionalismus." Jak to udělat? Tyto otázky si musíme klást.
Vyšel sborník "Břevnov v českých dějinách", to znamená benediktinský břevnovský klášetr, nejstarší mužský klášter, který teď měl milénium. Já v tom sborníku píšu o dvou modlicích knížkách jako žánru, jeden z autorů je Josef Bonaventura Pitr, tomu dělám slávu už několik let jako jednomu z nejvýznamnějších českých autorů poloviny osmnáctého století.
Ale důležitější je v tomto sborníku od Jaromíra Lindy článek Josef Bonaventura Pitr, "Zpráva o nálezu konceptů Pitrových kázání z let 1735 - 1752".
Je tady dlouhý soupis vcelku 163 homiletických konceptů. Je zajímavé, jak se v tom prolínají různé jazykové živly. Pitr je typický Čech, syn hrnčíře z Třebechovic pod Orebem, z maloměstské řemeslnické vrstvy. Se svým otcem si do smrti píše česky. Jedinou kariéru, kterou v té době mohl udělat nadaný malý kluk, byla kariéra církevní. Pitr to dotáhl velmi vysoko. Byl to moravský zemský prelát a zpovědník Marie Terezie. Byl také namočen do svporů o svatost Jana Nepomuckého, byl to velký diplomat a významný kulturní činitel.
Pitr píše česky, píše a káže latinsky a svou korespondenci s Vídní vede německy. To nebyla v té době samozřejmost.
Máme řadu jezuitských profesorů Karlovy univerzity, kteří, když vyšlo nařízení v osmdesátých letech osmnáctého století, že se Karlova univerzita germanizuje, v pobarokní době, šlo o dobu osvícenskou, řada těchto jezuitských profesorů odešla do penze nebo někam jinam, protože nebyli schopni přednášet německy.
Centrální jazyk byla především latina. Pitrova kázání nám dávají zcela unikátní materiál, abychom pronikli reálně na základě konkrétních materiálů k tomu, jak to vypadalo s jazykovou situací této země v tomto období.
Jak s tím máme zacházet? Víme o tom zatím velice málo, a proto se musíme vyjadřovat velmi opatrně, hypoteticky a zdůrazňovat omezenost našeho poznání. To nás snad bude hnát k tomu, abychom tohoto materiálu nashromáždili víc.
Další problém je, to je jasně řečeno ve 34. čísle Literárek v mém článku Pocta bohemistů, musíme i jako bohemisti, i jako Češi i jako odborníci, říct jednu věc, že ta myšlenka, že tady koexistovaly tři, popřípadě další jazyky na stejné úrovni, musíme odmítnout, protože to neodpovídá realitě.
Latina hrála úlohu internacionálního jazyka, který spojuje od raného středověku evropskou křesťansko-židovskou vzdělanost.
Něco jiného jsou druhé jazyky, které už jsou parciální, jejich užívání je částečné, i nazíráno z hlediska teologického. Latina je nejenom jazyk univerzální, ale i jazyk posvátný.
Posvátnost češtiny
Je zajímavé, že čeští barokní autoři, počínaje Balbínem, přes autory všech předmluv k mluvnicím, Rosu, Jandyta, Konstance a dalších, neustále zdůrazňují, že čeština je také jazyk posvátný a odvolávají se na tradici cyrilometodějskou.
Kolega historik Dušan Třeštík je pevně přesvědčen, že slavismus v této zemi je bludný výmysl jungmanno-kolárovský. Chyba je v tom, že Třeštík je světový odborník na rané Přemyslovce a v ostatním se pohybuje tak asi, jak já se pohybuju v epoše raných Přemyslovců. To jest, že z několika faktů vyvozuje nějaké závěry.
Oni si český jazyk nobilitovali. Toto období udělalo ten jazyk svatým ještě jinak. Je to lingua wenceslaina, jazyk svatováclavský. To je až chorobné. Ten motiv jazyka svatováclavského, který potom vyprchává v obrození, jsem popsal na několika místech ve své knížce od Karla Havlíčka k Františku Halasovi.
Tvrdý český jazykový zákon
Vztah jazykový česko-německý nebyl paritní. A to ani v dobách, kdy veřejný život v Praze nebo ve velkých městech byl živlem německým pokryt. Budeme potřebovat dějiny českého jazykového práva, otevřel jsem na to na fakultě seminář, chodí už tam asi 15 mladých lidí, snad někdo z nich nám je jednou napíše. Centrálním pojmem tam je český jazykový zákon z roku 1615.
To je unikátní dílo, na které se pak odvolávají ranní obrozenci, to je jejich hlavní ideologický nástroj, zbraň. To když si dnešní Evropan přečte, tak mu běhá trochu mráz po zádech. To je skutečně pro dnešního člověka až neuvěřitelné. To je nejtvrdší represívní zákon, který chce zajistit totální jazykovou bohemizaci této země. Pozoruhodné je, že to odhlasovali i Šlikové a Turnové a podobní členové stavovské obce, kteří byli nacione germani. Uznávali, že to je zapotřebí. Zřejmě luteránská jazyková agrese byla od poloviny šestnáctého století velmi silná.
V té době také vznikl slavný spis Stránského "Na nedbalého Čecha učiněný okřik". Obojí je vydáno, doporučuji vám to.
Jazykový vliv v Čechách se nevztahoval k jednomu centru
Jazykový vliv, i literární, v českých zemích byl dispersní, rozptýlený. Představa jednotného českého němectví je velmi pozdní představa, z devatenáctého století.
Oni byli občany této země, zčásti bilingvní, a pokud se vztahovali někam, tak se na severu vztahovali k Sasku, do Lipska, Drážďan, Freiburku, ti jižní z okolí Krumlova se vztahovali k rakouským zemím, jižní Morava zase jinam, do Slezska celá severní Morava.
Neexistovala představa jednotnosti a jednotného centra. Proto se nám budou těžko tvořit Dějiny česko-německé literatury. Nemáme na to připravenou českou bohemistiku.
Germanistika v Čechách musí studovat českou německou literaturu
To taky opakuju, kde můžu, oni už to vědí, nemají mě rádi, ale je to tak. Germanistika v českých zemích se pěstuje asi tak, jako by se mohla pěstovat na Novém Zélandě nebo na Islandě. Představuju si českou germanistiku po tradicích Fischerových a Arnošta Krause poněkud jinak. Jistě, je zapotřebí, aby se tam přednášela německá mluvnice a Goethe, ale vedle toho tam musí být ještě to druhé, to česko-německé.
Teď máme v této zemi univerzit, jak nastláno, v této zemi. Všude je germanistika. Mělo by to dělat Ústí. Dělají to Budějovice. Tam je velký muž, profesor Václav Bok, to je jediný muž, který tyto věci v této zemi dělá.
Vzal jsem si včera novou středoškolskou učebnici nakladatelství Atlantis, Kouzelné zrcadlo literatury. Pracujme s ní ve škole z tohoto hlediska.
Pokud jde o německé záležitosti, učebnice se zmiňuje o Niebelunzích, pak je tam jen řádek o Ackermannovi aus Boehmen, je tam zmínka v německých souvislostech o Aeschenbachovi. Celý německý hrdinský epos třináctého století se odehrával v Praze, na dvoře krále Přemysla Otakara II.
Nikoho to nenapadne, že když chceme mít česko-německou literaturu, měli bychom na to upozorňovat. Když si vezmete novou učebnici Lehárovou a mou, tam je to ještě horší. Věděli jsme, že by to byla disjecta membra, jen nesystematické zmínky, tak jsme si netroufli. Germanisti nám nedodali materiál, z kterého bychom mohli vycházet.
V Zrcadle není vůbec velký Mathesius z Jáchymova, světový renesanční spisovatel. Měli bychom si ho přeložit. Není tam z 19. století Ebert Maisner Hartmann. Dodneška nejsou přeloženy do češtiny Paměti Alfréda Maisnera. Dvacet let už obcházím Prahou jak strašidlo, požaduju to, a zcela neúspěšně.
V tomto Zrcadle je připomenut Grimmelshausen a Andreas Griffius, pro literaturu barokní, pak přijde klasicismus a je tam zmíněn Lessing a Kant. A vedlem toho Dobrovský, který je přece autor jazykově latinsko-německý, nikoliv český.
Působí to poněkud zmateně a bizarně. Stejně tak bych mohl mluvit o podílu česko-latinské literatury. Chci udělat do dvou tří let v Chomutově malou studentskou konferenci o česko-latinsko-německé literatuře, poněvadž z Chomutova je Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.
A co židé v Čechách?
Pak existuje ještě jeden bolavý problém. Totiž národnostně-jazykově kulturní složka židovská. To je také dnes velmi zjitřeno. V tomto Zrcadle na str. 97 je ukázka z Pašijí pražských Židů. To je památka latinsky psaná a je to vlastně parodie na evangelium. To je velmi zajímavé. Je to jistý krok dál. A pak je tam pláč velkého rabbiho pražského, Abigdora Kara.
Zásluhu o tom, že my Češi víme o Karovi má jeden český spisovatel, který má zásluhu i v mnoha jiných věcech. Alois Jirásek. Poprvé se objevil ten žalozpěv Abigdora Kara nad vyvražděním pražského ghetta koncem čtrnáctého století za Václava IV. v jeho románu Mezi proudy. To už je sto let staré.
Ovšem to nikdo nevěděl, protože kdo by už dneska četl Mezi proudy od Aloise Jiráska, když v Lidových novinách před několika dny - v sobotu - opět byl článek, jak zločinec Alois Jirásek jako tajný komunistický agent vytvářel české historické mýty. To je odporné, co se píše v českých novinách. To, pokud to bude dávat kolega Čulík do toho internetu, ať tam to slovo "odporné" laskavě napíše, ano. To je kulturní nedospělost. Totiž jde o to, jestli Klaus se Zemanem něco dělají nebo nedělají, a při té příležitosti se vytáhne Jirásek. A je v souvislosti s tím citován Čornej, ten to jistě neřekl. A tím to končí.
Ale ghetto v Praze přece fungovalo nejenom koncem čtrnáctého století, ale až do časů Dobrovského, a o tom už tady není nic, protože my o tom zase nic nevíme.
Bohemisté musejí umět historii, musejí umět mluvit německy a latinsky, bohemistika musí mít kontakty se slovanským světem
Měli bychom bohemistiku do značné míry rehistorizovat, relatinizovat. My máme dneska ze šesti set posluchačů asi tři lidi, kteří umějí slušně latinsky. Regermanizovat. Každý bohemista by měl umět alespoň slušně pasivně německy. Nemusí mluvit jak Goethe, ale musí umět číst a musí umět číst třeba Dobrovského v němčině. A re-slavizovat. To je překvapení. Protože po čtyřiceti letech tak něžného přátelství s ruským Sovětským svazem se ukazuje, že my máme slavistiku ve stavu velmi povážlivém.
Budeme se snažit vydávat knihy ze sedmnáctého a osmnáctého století, které existují v různých jazykových verzích. Ale nejsou to překlady, třeba z češtiny do němčiny, nebo z němčiny do češtiny. Jsou to verze, které jsou posunuté. Nedaří se nám dost dobře určovat, která je prius a která je posterius. Vyšlo to ve stejném roce, má to sejné vročení.
Je možné si klást otázku: jsou ty posuny dány různými adresáty, nebo čím? Proč se vynechávají motivy nebo mění některé formulace?
Knihy k poutním místům
Krásný pramen na to jsou knihy k poutním místům. To je ve středním období překrásný žánr, žánr komplexní. Ta knížka je jednak náboženská, modlicí. Ale vedle toho je to knížka historická, knížka legendistická, vedle toho je to turistický průvodce, poněvadž se tam taky popíše, jak se tam člověk dostane, a je to i topografie - to místo je tam popsáno. Vedle toho je to knížka velmi často lékařská a chemická, poněvadž na těch svatých místech, u těch zdravohojitelných míst vždycky byly lázně. Tak se musí popsat, co se tam léčí, jak se to provádí, a tak dále. Už v té době se píše, jako dneska, z čeho se chemicky skládají ty prameny. Kromě toho je to knížka básnická. Zcela pravidelně tam jsou litanie, písně k světci, který je uctíván, a podobně.
Zatím to bylo zcela mimo zájem lingvistiky, filologie, literární historie, kulturní historie. Zde je něco, co nás zajímá i z důvodů patriotických.
Tato knížka se jmenuje:
"Studně zdravohojitedlná svatého Vácslava knížete, mučedlníka a dědice českého, v Hořejším Lauterbachu kurfiřstského kraje Schrobenhausu v Hořejších Bavořích, nedávno vyprejštěná. Nejprv v německé řeči skrz Pavla Kruegera, doktora a kanovníka u Matky Boží v městě Mnichově, faráře v Schrobenhausu sepsaná, a nyní ke cti a slávě svatého Vácslava Čechům k vzbuzení a potěšení na česko vyložená a s dovolením jeho knížecí Eminence, pana kardinála z Harrachu, arcibiskupa pražského, v Praze, v koleji Societatis Jesu u sv. Klimenta vytištěná, Léta Páně 1659."
A vedle toho máme to německé.
Všimněte si, že český titul je jenom český: "Studně zdravohojitedlná svatého Vácslava." Německo je to: "Fons Apollinis - " autor českého překladu tuto antikizující jednotku vynechal - "oder Sonnenbrunnen das is das Leben - " v češtině není žádný "život" - "des heiligen Wenceslai Martyres, dieses Koenigreich Beheim Hauptpatrons."
Všimněte si drobných rozdílů. V české verzi je "mučedlník a dědic český", v německé verzi je "dieses Koenigreich Beheim Hauptpatrons".
Ty posuny jsou velmi závažné. Ukazuje nám to psychiku doby, kulturní historii. Dnes se pěstuje historie mentalit. Historici nám to pořád otloukají o hlavu. Z těchto textů to budeme moci čerpat.
Pro nás bude velmi zajímavá "Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě" - tam bylo palladium země České, v německé verzi "Heiliger Weg von Prag nach Altbunzlau". Obě dvě verze vyšly v roce 1680. Jejich autorem je významný český spisovatel a kulturní činitel té doby Jan Tanner, o kterém už toho víme velmi mnoho. A o deset let později vyšla latinská verze. Bude se muset srovnávat trilingva, trojjazyčnost.
Konceptuální kázání
Ještě vám předvedu konceptuální kázání, homiletika, jeden ze základních prozaických žánrů té doby.
Byla jednak kázání užitková, katechizační, kde se vykládalo, a jednak kázání bych řekl literární. To bylo to italské concetto, které jde až ze španělštiny.
V těch kázáních byla často náboženská složka už velmi oslabena. Máme jedno krásné české kázání toho typu, že biblický citát ke dni začíná, "Et vos..." a pokračuje to "A vy uděláte to a to..."
Autor si vezme těch pět písmen "Et vos" a vytváří na ně postupně věty. Které vůbec nesouvisejí s významem. Autor přímo tu arabesku tká, proplétá, k závěrečnému efektu. V té době to byla vrcholná literatura, ne literatura pro prostého lidového čtenáře, ale pro vzdělance, který umí ocenit literární finesy, figury, rétorické ozdoby.
A vypadá to takto. Jeho autor má krásné jméno, jmenuje se Jan Jáchym Hloupý. To kázání se jmenuje takto:
"Lucerna mezi vodmi mořskými plující temnosti nočné světlem jazyka svého osvětlující a k studni života vedoucí." Nebo: "Svatý Jan Nepomucký, ryba svatá z vody a z ducha svatého narozená, v hořkém moři tohoto světa plující, přebývající temnosti v smyslích hříšníkův ohněm jazyka svého, chci řícti, s řečí svatou rozeplující a k studni vody živé a moudrosti vedoucí."
A teď se říká, že to bylo prosloveno nedaleko Mělníka, od urozeného a vysoce učeného pána Martina Šmida, od Johanna Jáchyma Hloupý, byl to cisterciák, profes, ze Žďáru na Vysočině.
Je zajímavé, že v tom titulu má řada těch lexému index a dole jsou k tomu vysvětlivky. To je také pozoruhodné z hlediska literárního. Říká se to, co je ta lucerna. Lucerna není laternae, svítidlo.
Lucerna jest jméno ryby mořský jazyk ohnivý mající, který nočního času na způsob pochodně hoří a svítí. Viz Plinius, Kniha IX., verš 27. Vztahuje se to k latinské, antické vzdělanosti.
A tento text vypadá takto (s omluvou, jde o přepis zvukového záznamu):
"Die in Meer mit feuriger in zur Nachtzeit leuchtender Zunge schwimmende und die irrende Schiffer zum Hafen dahin sie begehren fuehrende Luzerna, oder der heilige Joannus Nepomucenus, ein aus dem Wasser und dem heiligen Geist geboren, in bittern Weltmeer schwimmendes in der grossen Nacht der Suenden, der Werken, der Finsterniss mit seiner heiligen Zungen leuchtender ..." Atd.
Abychom mohli jazykově, literárně, kulturně, proniknout situaci této země a být právi dobovému a často tak módně bych řekl jen nahazovanému heslu, takovéhle věci se budou muset v bohemistice také dělat. Zaplať Pánbů, že se na to nachytal jistý počet mladých lidí a začal s tím konečně něco dělat.
Doufám, že až bude příští seminář, že tu bavorskou Zdravohojitedlnou studni svatého Václava, dědiče a patrona země české, už vám budeme moct v synoptickém vydání i s analýzou jako bohemistům předložit.
Tak já bych toho nechal.
Alexander Stich
