Havel zaútočil na "krizi solidarity" na Západě
The Scotsman, 22. října 1998
Václav Havel, prezident České republiky a aktivista za lidská práva včera vášnivě zaútočil na kult sobectví a na chronickou "neschopnost" Západu zabývat se konflikty, které se odehrávají na samotném "zadním dvorku" Evropy.
Jako disidentský dramatik po většinu komunistické éry v Československu, Havlova filozofie pro přežití byla "žít v pravdě" a pracovat pro "obnovení hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita a láska".
V kapli Glasgow University, aniž by se už musel obávat mluvit otevřeně, Havel to řekl ve svém projevu při přijímání čestného doktorátu zcela přímo. "Po devíti letech ve vysoké funkci mám pocit, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity... Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou ... můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých."
Václav Havel (62) byl na čtyřdenní oficiální návštěvě v Británii a stále ještě nebyl úplně zdráv po onemocnění bronchitidou, poté, co za posledních osm měsíců musel jít pětkrát do nemocnice. Požadoval, aby se stala solidarita základem všech demokratických společností: "Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky."
Později, v místnosti obložené dubovými deskami, popřel Václav Havel, že mínil své poznámky jako ránu přes prsty svému hostiteli Tonymu Blairovi, že během nedávné cesty do Číny tam otevřeně nekritizoval porušování lidských práv.
" Z rozhovorů s Tony Blairem jsem pochopil, že o otázce lidských práv hovořil ... jestliže hovořil o všech aspektech nebo jak důrazně se o tom zmínil, mi nepřísluší posuzovat."
Ale Havel, člověk, který se stal prezidentem neochotně a který daleko raději pobývá ve společnosti rockových hudebníků jako je Iggy Pop a Mick Jagger, se nevydal do Británie s cílem ji kritizovat, ale poděkovat nám za podporu vstupu ČR do NATO v dubnu a do Evropské unie někdy po roce 2003.
Poté, co bylo Československo okupováno nacistickým Německem a posléze sovětským Ruskem, Češi se usilovně snaží o vstup do Severoatlantického společenství a "bránit určité hodnoty proti celé řadě vznikajících hrozeb", i když Havel popírá, že by byla tato snaha založena na neustále se navracejícím strachu z ruského expanzionismu.
Avšak, prezidentova vřelá podpora pro vstup do této šestnáctičlenné aliance nešla příliš dohromady s jeho nedávnou ostrou kritikou, pronesenou ve Spojených státech, kdy láteřil prot Západu za to, že ohledně krutostí páchaných v Kosovu "jedná až pět minut po dvanácté".
Havel uvedl, že to nemyslel tak, že by chtěl vyslat proti Srbsku rakety s plochou dráhou letu. "Ale jsem přesvědčen, že v takovýchto konfliktech jde o chronické onemocnění. Uvažování o konfliktech přichází příliš pozdě, a proto cena, která musela být zaplacenma, je tisíckrát vyšší, a to v životech i ve finančních prostředcích, než jak by tomu bylo, kdyby beznadějně ... hrozící konflikty byly studovány a zastaveny dříve."
Havlovy poznámky přišly zrovna v tutéž dobu, kdy ministerský předseda Tony Blair uvažuje o tom, že Británie přestane namítat proti vytváření obranných struktur Evropské unie, i když Británie stále nechce zakládat "evropskou armádu". Český prezident popřel, že Blairova nynější podpora pro společnou obrannou politiku je důsledkem jejich nedávné schůzky.
Prezident-filozof byl podivně nesvůj, když hovořil o demokracii a lidských právech. Neustále si hrál s kravatou a zdálo se, jako by přemýšlel nahlas, když se díval z okna, jakoby chtěl od sebe odmrštit pozornost.
Jeho zázemí - narodil se 5. října 1936 v bohaté rodině čelného pražského podnikatele - nebylo "ve státě dělníků" výhodou. Musel překonat byrokratické překážky, než mu dovolili studovat na ekonomické fakultě ČVUT v roce 1955.
O pět let později začal pracovat jako jevištní technik v avantgardním Divadle na zábradlí, kde byly inscenovány jeho první hry a kde se seznámil se svou první manželkou Olgou.
V roce 1975 kritizoval Havel proces "normalizace" po invazi do Československa v roce 1968, kdy sovětské tanky zlikvidovaly Pražské jaro a napsal otevřený dopis dr. Gustávu Husákovi, v němž uvedl, že jeho vláda je založena na strachu.
I když tehdy nebyl zatčen, v roce 1978 zahájil svůj pětiletý vězeňský trest.
Jeho myšlenky jako členy disidentské skupiny Charter 77 pronikaly do společnosti a inspirovaly milióny, kteří byli naplněni tichým hněvem proti komunismu.
Ale od té doby, co se před devíti lety stal Havel hlavou státu a stál u obtížného zdroje demokracie, byl donucen být svědkem rostoucí apatie ve svém utlačovaném národě. S politováním byl svědkem rozpadu Československa v roce 1992. Ještě loni hovořil Havel o tom, že jsou nyní Češi přesvědčeni, že moc je znovu "v rukách nedůvěryhodných osob, jejichž hlavním zájmem je jejich osobní kariéra".
V důsledku svých morálních postojů má dr. Havel stále nové politické nepřátele. Bývalý ministerský předseda Václav Klaus omezil jeho roli víceméně na formální funkci a později se prezident nemohl účastnit koaličních rozhovorů.
Tento morální bojovník však má dosud obrovský vliv v zahraničí a široce se mu přisuzuje zásluha, že vyhrál kampaň za přičlenění ČR do Evropy a do NATO.
Na nedávné tiskové konferenci ve Spojených státech, kdy byl prezident Clinton skoro úplně ponořen do skandálu s Lewinskou, podpořil Havel amerického politického představitele. Na dotaz, zda to bylo nepříjemné, uvedl Havel: "Zdá se mi, že možná zde směšujete dvě věci: na jedné straně odvahu trvale zastávat určité občanské postoje, bez ohledu na důsledky, a na druhé straně otázku, jestli někdo byl či nebyl věrný své manželce."
Pro Clintona byla tato morální autorita podporou, pro Čechy je životně důležitá. Vysokoškolský učitel na Glasgow University Jan Čulík poukazuje na to, že Havel "hrál v poslední době pro Čechy roli mučedníka, kristovské postavy. Tím, že trpěl za hříchy, spáchané svými spoluobčany za komunismu, Havel sňal z Čechů hříchy jejich vlastní kolaborace."
Není překvapivé, že hovor o tom, kdo v budoucnosti nemocného prezidenta nahradí, je tabu.
