Britská Prodaná nevěsta k vánocům
Prodaná nevěsta. Royal Opera, Sadler's Wells Theatre, Londýn
Britský deník si všímá, že tématem "české národní opery" Prodaná nevěsta, je podvodnické chování.
Před nedávnem zdůraznila letos jiná inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, inscenace Davida Slatera pro Opera North, že jediným způsobem, jak zvítězit ve společnosti, která si nezaslouží naši důvěru, je maximálně využít její zkorumpovanosti.
První věc, kterou je nutno říci ohledně neohrabané nové verze Prodané nevěsty, inscenované v Royal opera v Londýně, je to, že se na ni nutně musejí jít podívat všichni milovníci kýče, napsal deník Guardian v sobotu 12.12. Jakmile se zvedne opona nad touto inscenaci Francesky Zambello, hodnoty a cíle inscenace jsou okamžitě jasné.
Skupina zromantizovaných venkovanů, líbivě oblečených v brčálově zelených a žlutých lidových kostýmech, pochoduje po jevišti v expertně choreograficky vypracovaných formacích, zatímco skupina atraktivních polonahých fešáků intenzívně staví obrovskou stodolovitou dřevěnou strukturu, která vytváří kulisy.
Je to Smetana jakožto podívaná: česká totálně zpívající, totálně tancující Oklahoma! na Vltavě. Zambellová se zjevně rozhodla vytvořit rodinnou, zábavnou velkopodívanou, pestré rozptýlení na svátky vánoční. Na tom není nic špatného - Royal Opera má finanční potíže a velký trhák by jí mohl pomoci. Kontroverzní je to, že velká - a neobyčeně inteligentně jemná - opera zmizela pod tlustým nánosem sacharínu a nepřesvědčivé, vulgární manýry.
Zambellová se odmítla zabývat temným podtextem Smetanovy opery. Ve skutečnosti se Prodaná nevěsta neodehrává v nějaké nádherně a zábavně vyhlížející Ruritánii, ale ve velmi přesně odpozorované venkovské společnosti, kde peníze znamenají moc a lidi a jejich životy je možno doslova kupovat a prodávat.
Před nedávnem zdůraznila letos jiná inscenace Smetanovy Prodané nevěsty, inscenace Davida Slatera pro Opera North, že jediným způsobem, jak zvítězit ve společnosti, která si nezaslouží naši důvěru, je maximálně využít její zkorumpovanosti.
Jen velmi zřídka se Zambellová dotkne trpké dvojznačnosti Prodané nevěsty, a pak od toho se strachem uteče do očí bijícími nedůslednostmi.
V prvním jednání ošuntělý dohazovač Kecal se střídá v tom, že ošahává ženské, a zároveň je vyhání pryč ze světa mužů, v němž si diletantsky zahrává s osudy lidí. Posléze ale už zůstává jeho chování chlípníka a pokrytce jen velmi mlhavé, podivně nedefinované.
Když vyjde najevo, že Jeník prodal Mařenka za 300 zlatých, ženy na něho zaútočí násilně vidlemi, o hodinu později však jeho příchod vítají, aniž by jim to nějak vadilo.
Tyto okamžiky občasného prozření jsou velmi vzácné. Celkově rezignovala tato inscenace na hloubku opery a zaměřila se na cukrovou líbivost a sentimentalitu. Mařence je nicméně dovoleno, aby projevovala výbušný hněv.
Když jí konečně dojde, co je pravda a jak to Jeník udělal, ani Zambellová ani Mařenka neshledává na Jeníkově chování nic špatného. Zambellová také v podstatě úplně zničí Mařenčinu dojemnou úzkostnou árii tím, že ji Mařenka neohrabaně zpívá do záhodu se zelím, které tam sází Jeník.
Je to všechno velmi deprimující. Prodaná nevěsta by měla být plná komedie, ale zároveň by měla znepokojovat. Tahle inscenace nedokáže ani jedno. Teprve když se na scénu konečně dostaví vynikající principál Roberta Teara, se svými malapropismy a s předváděním svého absurdního cirkusu, začne představení konečně fungovat. Jak dokázala režisérka významu a inteligence Zambellové vyrobit něco tak mlhavého a nezaostřeného, to je záhada.
Kecal potřebuje v ideální případě plnější, pevnější tón, než co dokáže vyplodit Franz Hawlata. Občas je Kecal velmi ochromen tím, že se Zambellová na tuto postavu řádně nesoustředila. Ani Vašek Iana Bostridge se nedokáže prosadit víc, než na co má karikatura Zambellové, i když kvalita jeho zpěvu je vynikající.
Je škoda, že si tato operní společnost vybrala před svým uzavřením tuto inscenaci. Tato operní společnost - i Smetana - si zasloužili něco lepšího.
Hrabal: Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Recenze nového anglického překladu
Trest na doživotí
Začíná to. Končí to. Uprostřed, jak zjistil recenzent Ian Sansom, pracuje génius, napsal deník Guardian v sobotu 12. prosince
Dancing Lessons for the Advanced in Age, Bohumil Hrabal, překlad Michael Henry Heim, 103 stran, Harvill, 6.99 liber
Ve své Autobiografii Alice B. Toklasové nechává Gertruda Steinová poznamenat Alici: "Ráda bych řekla, že jsem jen třikrát za život potkala génia a pokaždé ve mně zazvonil zvon a měla jsem pravdu." Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé by měly v čtenářích rozeznít takovýto zvon, píše Ian Sansom v deníku Guardian 12.12. 1998.
Recenzent pokračuje:
Český spisovatel Josef Škvorecký napsal v roce 1981: "V Československu je Bohumil Hrabal považován téměř za národního hrdinu, revolucionáře prózy, inovátora, oživovatele jazyka, zkrátka, za člověka, který otevřel české literatuře nové výhledy, osvobodil ji ze začarovaného kruhu propagandy a vrátil ji na cestu umění."
Jsou jen dvě potíže s touto krásnou větou Josefa Škvoreckého. Už neexistuje Československo a Hrabal je mrtev. Zemřel v roce 1997, poté, co vypadl z okna v jedné pražské nemocnici, ve čtvrtém nebo možná v pátém patře - zprávy o té věci se různí. "Pravděpodobně krmil ptáky," poznamenal tou dobou jakýsi dr. Dungl. "Měl to ve zvyku."
Byl to český způsob umírání, a český způsob života: Hrabal zůstal celý život ve své rodné zemi, přežil liberální demokracii, nacistickou okupaci, demokratický socialismus, stalinismus, liberální komunismus, sovětskou kolonizaci, a pak zase další liberální demokracii. Pracoval jako úředník, byl zaměstnancem u dráhy, pošťák, kulisák, ocelář a balič starého papíru (zkušenost, která je tématem jeho mistrovského díla Příliš hlučná samota). Stal se doma i v zahraničí hrdinou, téměř kultem, pil hodně a oženil se s číšnicí.
Také zosobňuje český způsob psaní a my, líní čtenáři, kteří umíme číst jen anglicky, bezpochyby přicházíme o moc, když můžeme číst Hrabala jen v anglickém překladu. Podle Josefa Škvoreckého, jméno Miloš Hrma. Hrabalova slavného anti-hrdiny z Ostře sledovaných vlaků, znamená něco jako "ochlupení v rozkroku mé milenky". Různé režimy a úřady zakazovaly, cenzurovaly většinu Hrabalova díla a dávaly ho na index.
Tak asi nikdyrabalovu prózu pořádně nepoznáme, ale možná to nevadí. "Já vlastně nepíšu," tvrdil Hrabal. "Stříhám a pak lepím ty výstřižky do koláží." Více než próza jeho současníků a navzdory tomu, že Hrabal často využívá knižních triků a obratů, je Hrabalova próza folkloristická, skládá se z městských mýtů a lidových řečí. Milan Kundera píše filozofii, Josef Škvorecký satiru. Hrabal vypráví příběhy.
Taneční hodiny pro starší a pokročilé vyšly česky v roce 1964 a do angličtiny je přeložil Michael Henry Heim teprve teď. Skládají se z jediné dlouhé věty, v níž starý švec vypráví vzpomínky na svůj život skupině mladých žen. s
Švec jako vypravěč, to okamžitě vyvolává dojem pohádky, a Hrabal v žádném případě není obyčejný obuvník. Je to virtuóz, "inženýr lidských nohou", "tak citlivý jako Mozart a obdivovatel evropské renesance". Dává svou knihu dohromady z vynikající řady poddajných příběhů o pivu, salámu a sexu, zapřísahá se, že "i když jsem přislíbil loajalitu císařům a prezidentům, jsem přesto hrdina, pořád mám kouzelné ruce, chirurgovy ruce, švec má vždycky jemné ruce, a lidé mi říkají skutečný profesionál..." Tento obuvník není mýtus, uvědomujeme si, je to metafora.
Uvedu to jen krátkou ukázku pozoruhodně kořeněného jazyka: "Náhodou byl zrovna trh a ženská se zakousla do tlačenky, a tu náhle vyběhl ven doktorův pes a urval jí tlačenku i ret, a doktor Karafí? musel jsem jí koupit další tlačenku a přišít jí ret.... jednou jsem pozval jejího bratra na odpočinek na našem venkovském vzduchu, ale tak se opil slivovicí, že by býval umřel, kdybychom ho nezabalili do tvarohových obkladů ... řekl mi jednou řezník, povídal, že manželství je jako táhnout krávu po tenkém levu ... Básník Bondy říká, že skutečná poezie musí bolet, jako když jste zapomněli, že jste si zabalili do kapesníku žiletu, a pak se vysmrkáte... jedna přítelkyně mě jednou požádala, aby jí vzal psa na procházku, ale jí je vzal k mým kráskám do hospody, a tam se na něho omylem dva hosti vychcali..."
Tohle je jen asi 200 slov ze 100 stran, i tato slova však stačí k tomu, aby rozezněla zvony.
Anebo, jak by to asi řekl Hrabalův švec, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, to je kniha, která způsobí, že budete chcát olivový olej.
Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD
Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci,
respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.
Saxonbergův rozbor
možností ČSSD trpí stejnými neduhy, jako ty předcházející. Nicméně není
bez zajímavosti článkem projít, protože hlavně to, co zůstává mezi řádky,
jistě stojí za diskusi. Vstupuji tedy řadou poznámek znovu do diskuse.
Saxonberg píše:
Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně
sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází
sociálně demokratické hnutí svou nejvetší ideologickou krizí ve své
historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své
největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní
sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU
zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl
žadný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré
levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v
modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?
Saxonberg bohužel nevysvětluje, proč se voliči obracejí k sociálně
demokratickým vládám ani to, proč tyto strany mají problémy s "modernizací"
svých programů. V podstatě to ani udělat nemohl, protože opomíjí několik
významných faktorů, které mají velký, ne-li rozhodující vliv na to, co se
ve světě (a nejen politických stran) děje.
Domnívám se, že současný stav věcí souvisí s prolínáním ekonomického cyklu
(oživení - stagnace - oživení) a podobného cyklu v oblasti rozdělování
bohatství. Přesněji řečeno, s tím, v jaké fázi obou cyklů se daná část světa
zrovna nachází.
Pro pochopení změn na politické scéně lze použít (velmi zjednodušený) model
dvou základních koncepcí - ochrany bohatství a jeho přerozdělení.
Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi
progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví
ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy)
byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s
důsledky, které jsou všeobecně známy.
Sociální demokracie v Evropě měly se svými programy úspěch do sedmdesátých
let. Pak přišla naftová krize, vlna inflace a zjištění, že státem
kontrolované podniky jsou dvojsečnou zbraní. V době konjunktury slouží
dobře, v době stagnace se stávají politickou přítěží (rušení podniků a
propouštění zaměstnanců lze politikům otlouct o hlavu).
Sociálně
demokratické strany měly potíže s financováním svých programů, byly v
defensivě a moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily
přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly
koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické
země v Asii nebo Jižní Americe), že lidská práva jsou nedílně svázaná se
soukromým podnikáním. Druhým pilířem byla diskreditace státem řízené
ekonomiky a verbální útok na sociální programy (v praxi si na ně nedovolí
nikdo moc sáhnout).
Jak známo ekonomické cykly jsou vcelku nezávislé na tom, kdo zrovna vládne
(v době krize na přelomu 90. let byly ve většině rozvinutých zemí pravicové
vlády) a tak kdo má štěstí, že přejde z opozice k moci na počátku
vzestupné fáze, může pár let spojovat ekonomický růst se svým programem.
V období "thatcherismu" došlo k masové privatizaci a s ní v podstatě k
likvidaci podstatné složky původního programu levice.
Pravicové strany vlastně paradoxně těžily ze stavu, který pro ně vytvořili
jejich levicoví předchůdci. Měly co privatizovat, a protože privatizaci
doprovázely ódy těch, kteří přebírali veřejný sektor do svého opatrování,
zdálo se, že je konečně všechno tak, jak má být.
Pak nadšení opadlo, zvlášť když volič zjistil, že na tom není lépe než
dřív. Současně s tím pravice zjistila překvapující věc: privatizací a
deregulací oslabila nejen levicového protivníka, ale i sebe, takže se často
nemá o co opřít ve chvíli, kdy se na scéně se objeví soukromý sektor s
chováním vyděrače: "Dejte nám to či ono, jinak se vám přemístíme jinam -
to víte musíme být schopni soutěže, bla, bla, bla."
Obrazně řečeno, v politickém ringu se sice do sebe stále vzájemně strefují
(oslabené) politické strany, ale jejich vítězství jsou Pyrrhova, protože do
hry zasahují lidé, jejichž postavení (mezi horními několika desítkami) jim
otevírá zadní vrátka do center politické moci. Tito lidé mají mohou
tvarovat scénu podle svých představ. Mají peníze, vliv a kontrolují
značnou část masových medií.
K nim přistupují v podstatě anonymní globální investoři, kteří přelévají
kapitál po světě tak rychle, že mohou, pokud jim znervoznějí počítače,
rozvrátit přes noc jakoukoli ekonomiku (snad kromě USA). Globální ekonomika
vnesla do původního politického systému chaos a v jeho rámci ztrátu jistot
střední třídy (middle class), která tvoří rozhodující část voličů.
Není divu, že se všechny politické strany pohybují ode zdi ke zdi a
neschopné přijmout zásadní politický program, se uchylují ke slibům, které
jsou si velmi podobné (zlepšení zaměstnanosti, zdravotní péče a vzdělání).
Vágní programy vedou ke zvýšené váhavosti voličů, protože není čeho se
chytit. Tato situace pak vede buď k rezignaci na volby vůbec, nebo k
oportunistickému hlasování pro toho, kdo slibuje víc, nebo se od něj dá
čekat, že příliš nezkazí.
Protože v ekonomice vládne nejistota a současně je cyklus rozdělování
bohatství ve fázi, kdy, jak často používaný bonmot praví, bohatší se
stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími, volič se obrací k
alternativě, kterou často je oslabená sociální demokracie.
Domnívám se, že toto je situace z níž je třeba odvodit chování politických
stran. Staré nálepky jsou v nové situaci nepoužitelné. Saxonberg
například píše:
V této otázce (stimulace ekonomiky poznámka JJ) se ČSSD profiluje jako
umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový
deficit.
Nedovedu si představit, že by se v současném světě chtěla jakákoli strana
takto profilovat. ČSSD nic jiného nezbývá, protože tak zdědila zem po
Klausovi a Tošovském. Není blíže pravdě, že Zemanova vláda byla nucena
navrhnout schodkový rozpočet a že se zoufale snaží snaží, aby schodek byl
co nejmenší?
Mimochodem konservativní (chcete-li pravicová) vláda v Ontariu udržuje
schodkový rozpočet, protože si musí půjčovat peníze, aby mohla splnit
předvolební slib o snížení daní. Naopak sociálně demokratická vláda v
Saskatchevanu má už několik let naprosto neteoreticky vyrovnaný rozpočet.
Další Saxonbergův výrok odráží sterilitu současných politických systémů
(nejen v ČR):
"Pokud je pravdive tvrzeni opozice, ze bude rozpoctovy schodek ve
skutecnosti daleko vyssi, mohla by se CSSD dostat do velmi vazne situace.
Do tohoto stavu ji uvrtá ODS, když bude chtít."
Saxonberg má nepochybně pravdu - ODS to může udělat a taky udělá, jakmile
to pro ni bude výhodné. Kdyby fungovaly sdělovací prostředky a kdyby ČSSD
byla ochotna za věcí jít, pak je velmi pravděpodobné, že by ODS byla brzo
pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu, které by si mnozí její členové
četli u soudu nebo v base. Jenže místo rasantního odhalování podvodů,
které ČSSD slíbila, nastává smír, protože dvě nejmocnější strany vidí šanci
dostat od válu nepohodlný zbytek.
Saxonberg ve svém článku operuje s pojmy "stará" a "nová" levice, aniž by
vysvětlil koho, kde a kdy má na mysli. Příklady, které uvádí ohledně toho,
čím by se měla "nová" sociální demokracie - a potažmo ČSSD - zabývat, jsou
příliš odtržené od reality. Lze to doložit dalšími citáty z jeho článku:
Zejména důležité je podle ní (tedy nové levice, poznámka JJ) ničení
životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin.
Tyto body si dá do programu velmi ochotně jakákoli strana (kromě rovnosti
homosexuálů). Jejich nedodržení se dá lehce zdůvodnit poukazem na jeho
náklady. Žádný z nich však není dostatečně nosný, aby mohl sloužit jako
protiargument proti tvrzení pravice, že jen ona ví, jak zajistit ekonomický
růst.
I kdyz nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k
nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k
osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se
dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na
řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci
v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním.
Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe není o sdílení moci ze
strany zaměstnavatelů zájem. Je velmi těžké představit si, že by
vlastnicví akcií zaměstnanci mělo v globální ekonomice nějaký větší efekt
na zachování podniků při životě.
Pokud jde o ústřední plánování, pak by jistě bylo zajímavé srovnat v tomto
směru státní a soukromý sektor. Velké korporace, jejichž produkce svým
rozsahem odpovídá ekonomice menšího státu, se jistě neobejdou bez svých
"korporačních plánovacích komisí". Že se jim to vždy nedaří, dokazuje
například Boeing, který bude během dvou let propouštět skoro padesát tisíc
zaměstnanců, protože nedokázal odhadnout vývoj a přizpůsobit mu vlastní
plánování. Je ovšem pravda, že se tento nezdar nevykazuje jako neschopnost
vlády (tak by tomu bylo v případě státního podniku). Tak to přece v tržní
ekonomice chodí.
Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší
možnost výběru a vlivu napřiklad, k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k
tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřicně
k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s
aktivními občany.
Tyto dvě věty k sobě slepil Saxonberg, ne já. Volba lékaře moderním
občanem je argument, jímž například republikáni v USA zabili Clintonův plán
na zdravotní pojištění pro všechny občany. Nejde tedy o nápad nové
levice. Cílem moderního státu by mělo být, aby každý občan nalezl
přiměřenou zdravotní péči (včetně prevence), když ji potřebuje.
Pokud jde o účastnickou demokracii, je otázka, zda demokracie nějaké
přívlastky potřebuje. Podle mého názoru jde o zavádějící termín, který,
pokud mu dobře rozumím, občanovi naznačuje, že když se dá s tím či oním
sousedem do spolku, může tak nějak koexistovat s mocí, a to tak, že on ji a ona
jeho nebude příliš brát na vědomí.
V mnoha otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět
jaderné elektrárny jsou typickym prikladem. ( Š) Jaderna energie patri k
tradici "stare levice", stejne jako jeji centralismus. Je to
nejcentralizovanejsi a nejvice kapitalove intenzivni forma vyroby energie.
Je to take druh vyroby energie, ktery vytvari nejmensi pocet pracovnich
prilezitosti v pomeru k investovanym financnim prostredkum. Temer vsechny
druhy jinych statnich investic by vytvorily daleko vetsi mnozstvi
pracovnich prilezitosti za stejne penize.
Tuto pasáž, z níž čouhá politika jako sláma z bot, je těžké brát seriózně.
Jaderné elektrárny stavěla jak levice, tak pravice a to jednak kvůli
plutoniu pro jaderné zbraně, a pak kvůli pokrytí spotřeby energetické
energie. Steven Saxonberg se mnou bude jistě souhlasit, že dobové vlády v
USA a Kanadě, které rozhodovaly o jaderném programu svých zemí, lze jen
těžko označit za "staro" levicové. Pokud jde o Ontario, nízká a stabilní
cena elektrické energie (pocházející ze 40 procent z jaderných elektráren)
je jedním z faktorů, které přitahují výrobce do této provincie.
Příští generace by mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny
jako na největši zločin tohoto století.
Pokud by historii století tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na
"zločinné století" mohlo vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války, to
samozřejmě kazí, ale předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde
dostatek idiotů, kteří ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík.
Zeman se take naprosto nezajímá o otázka vztahu mezi pohlavími. Příkladem
je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy.
Toto konstatování je velmi povrchní. Od politologa by člověk čekal víc.
Zeman nejmenoval žádnou ženu do vlády, protože třeba žádnou vhodnou nemá,
nebo to pro voliče není důležité. Společnosti, kde se hodnotí víc to, co
je pod čepicí než pod spodním prádlem, na tom jsou vždycky líp.
(Zeman) se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních
podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady.
Avšak i tento zákon se zabývá spiše důsledky než příčinami problému.
Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany.
Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů,
neřešil ani Klaus ani Tošovský (Je možné, že kradoucí Romové dobře
odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s
emigrací Romů do Kanady a Velké Británie posunul problém do zorného úhlu
stratégů jednotlivých stran.
Saxonberg se dále zmiňuje o osudu novozélandských labouristů a švédských
sociálních demokratů, kteří se posunuli vpravo a tím buď o moc přišli nebo
nebo se oslabili. Jenže zase nevysvětluje, proč k tomu došlo a pod jakým
tlakem k posunu došlo.
Pokud jde o ČSSD, vidí Saxonberg její perspektivu v tom, že vytvoří, podle
Schroederova vzoru, jakousi českou verzi "nového středu" a bude se
profilovat v neekonomických oblastech.
To je očividný nesmysl. ČSSD
musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby
nevzbudila odpor u věřitelů a investorů.
Vzhledem k objektivním podmínkám,
v nichž Česká republika existuje, nelze předpokládat, že by se přístup ČSSD
a ODS mohl nějak podstatněji lišit.
Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci,
respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.
Pokud zpráva o stavu repubilky prokáže to, co stejně každý ví, pak je dalším
krokem zrušení smlouvy s ODS - právě na základě zjištěného stavu věcí.
Problém tohoto kroku je v tom, že ČSSD bude jen těžko dokazovat, že řadu
věcí nevěděla již dávno. Pokud se ČSSD podaří přesvědčit společnost, že je
schopna vládnout otevřeně a zodpovědně, pak nebude mít problém ona, ale
pravice, která se bude muset distancovat od zkompromitované ODS.
Pozoruhodná je Saxonbergova exkurse do vztahu mezi pohlavími a rodinných
záležitostí. Začnu u feminismu. Důvod, proč jsou Češi velmi skeptičtí k
západnímu feminismu je v tom, že se potýká s problémy, které v české
společnosti prakticky neexistovaly.
Troufám si tvrdit, že v základních
prvcích soužití vládla rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice.
Jestli se najednou v Čechách objevily západní feministky a začaly svoje
protějšky přesvědčovat o tom, že není možné, aby neměly stejné problémy
jako ony, pak je dost pravděpodobné, že se nesetkají s velkým úspěchem.
Pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve
velkých městech. Naopak lékařská péče, délka mateřské dovolené a
dostupnost jeslí a mateřských škol jsou věci, o kterých se v mnoha zemích
pouze mluví. Saxonberg se zmiňuje o politice Klausovy vlády (neboť zde je
podle něj oblast, kde může ČSSD vzniknout):
Klaus byl presvedcen, ze prilis mnoho zen chodi do zamestnani a chtel je
povzbuzovat, aby zustaly doma. Zlikvidoval dotace pro skolky a prodlouzil
obdobi rozsirene materske dovolene. Jeho vlada take zpusobila, ze je
obtizne, aby muzi sli na "otcovskou" dovolenou (tj. podileli se na
vychovavani malych deti) a zajistil, aby byly socialni davky pro
rodicovskou dovolenou v dobe, kdy jsou deti male, tak nizke, aby jen malo
muzu projevilo zajem uplatnit sva prava starat se o sve deti. Pokud maji
rodiny nizke prijmy a pokud ve vetsine rodin muzi vydelavaji vice nez zeny,
vetsina muzu nebude schopna dovolit si jit na rodicovskou dovolenou,
jestlize nedostanou dostatecnou nahradu za plat, o ktery v te dobe prijdou.
Zase chybí vysvětlení, proč to Klaus dělal a jestli ČSSD může dělat něco
jiného. Omezení dotací pro školky a sociálních dávek je v souladu s
trendem omezovat sociální programy. Dlouhá mateřská (otcovská) dovolená
je možná jen tehdy, má-li stát na program peníze, podniky si mohou dovolit
zaměstnance postrádat nebo je nezaměstnanost tak nízká, že dotyčný člověk
snadno získá srovnatelné místo. Lze jen těžko předpokládat, že tyto
podmínky v ČR teď existují.
Závěrem bych ještě chtěl poznamenat, že strany, jimž nehrozí, že by se snad
v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku,
životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako
Steven Saxonberg.
Ještě jednou Pinochet:
Generál má pravdu,
napsal v neděli 13. 12. 1998 v redakčním komentáři týdeník Independent on Sunday:
Kdykoliv spolu souhlasí pravice a levice, často lze rozumně předpokládat, že se obě strany mýlí. Složitější - a zajímavější - jsou případy, kdy spolu pravice a levice nesouhlasí, ale obě strany se také mýlí, každá jinak. Takový je případ generála Augusta Pinocheta.
Omylem levice je její tendence mít dvojí měřítka. Je tomu více než padesát let, co George Orwell identifikoval, že problém levice spočívá v tom, že chce být antifašistická, ale odmítá být antitotalitářská, a to je problém levice až do dneška. Je horší být zavražděn gangstery, kteří slouží nějakému jihoamerickému diktátorovi, než být zavražděn tajnou policií nějaké "socialistické republiky"? Jestliže se britský ministr průmyslu a obchodu Peter Mandelson vyjadřuje, že by to bylo "strašné", kdyby měl být Pinochet nepotrestán, jaktože mu nevadí, že britský premiér Tony Blair dolézá během návštěvy Číny za představiteli čínského komunistického režimu, který zavraždil víc lidí, než je několikanásobek celého obyvatelstva Chile?
Avšak omyl pravice, nemluvě o tom, že její postoj je naprosto hnusný, je dokonce jasnější. Konzervativnější politikové či polemikové hájí muže, který je zodpovědný za zavraždění a umučení četných politických oponentů. To, že je Chile spřátelená země, a pomohla Británii při Falklandské válce, je irelevantní.
Co to asi vypovídá o baronce Thatcherové, že se přátelí a zve na čaj tohoto brutálního tyrana? Jak může tato žena tohoto muže obdivovat?
Je to absurdní, ale argumenty Margaret Thatcherové, lorda Lamonta a různých pravicových komentátorů, aby se na Pinocheta pohlíželo vlídně, jsou velmi podobné argumentům, z nichž je často obviňována levice. Allendově hrozbě Chile bylo možno se postavit s čistýma rukama; Pinochetovy metody možná porušili nejpřísnější zásady dodržování lidských práv (jak počestně přiznává i sama Margaret Thatcherová) ale Pinochet navrátil Chile stabilní vládě a hospodářskému pokroku, neboli, jak tvrdili obhájci J. V. Stalina, když se kácí les, lítají třísky.
Jenže takovýto "dvojí standard" lze aplikovat dvěma směry. To, že masoví vrazi v Číně, v Africe či na Balkánu zůstávají nepotrestáni, není samo o sobě čestným právním argumentem pro propuštění Pinocheta. Zákon je konkrétní, stejně jako je abstraktní. Představte si, že by člověk, který by se u soudu v Londýně zodpovídal z ublížení na těle, před porotou argumentoval, že v Manchesteru či v Glasgowě došlo k celé řadě nepotrestaných vražd, a tak by on sám měl být propuštěn.
A přesto je nutno uvažovat o skutečnostech, které jdou dál, než tato odporná kontroverze. Z osvícené, altruistické perspektivy je nejdůležitější budoucnost chilské demokracie. V hněvu vůči Pinochetovi jsou zjevné nepochybné imperialistické podtóny, a Chilané je dobře vnímají. Británie sice už nemůže do Chile poslat dělové čluny, nicméně může na dálku - jako v Palmerstonových dobách - Chile morálně hrozit.
Nadšenci, kteří chtějí, aby byl Pinochet vydán k soudu ve Španělsku, by si měli uvědomit, že země, jichž se to týká, nemohly být vybrány hůř, aby to rozdmychalo chilský národní hněv. Británie vlastnila po většinu devatenáctého a dvacátého století koloniálním způsobem většinu chilského hospodářství. Pinochet má být poslán do Španělska, což je původní koloniální mocnost, která ovládala Chile.
Není divu, že v Chile se tato otázka netýká pravice ani levice: chilský ministr zahraničních věcí, který přicestoval do Londýna a žádal o Pinochetovo propuštění, je socialista. Mnoho Chilanů je přesvědčeno, že jen jejich vlastní země by měla posuzovat vlastní historii a její tvůrce.
Téměř všechno, co řekl Augusto Pinochet či co bylo řečeno jeho jménem, je odporné. Ale když konstatoval v pátek v Londýně před soudem, "Neuznávám jurisdikci žádného jiného soudu, než soudu v mé vlastní zemi," měl pravděpodobně pravdu. Doufáme, že nakonec bude nějak možné tohoto hnusného starce poslat zpět do jeho vlastní země k tomu, aby ho tam odsoudila historie.
Hrůza a úžas nad Čulíkovou poznámkou
Pane Culiku,
Vase poznamka k memu prispevku ve veci Saxonberg-Pinochet
me naplnila hruzou a uzasem.
Nejprve k tem lordum a te hruze: Doposud platilo ve vztazich mezi staty,
ze osoba vybavena statem A diplomatickym pasem musela byt schvalena ci
akreditovana hostitelskym statem B, kde ji byla propujcena imunita,
jakasi nedotknutelnost. Pokud ona osoba porusovala dohodnuta pravidla
pro svou cinnost na pr. spionazi, zrusil ji hostitelsky stat B
akreditaci a musela se vratit do sve zeme A. Ta pak na oplatku
vypovedela diplomata zeme B, l kdyz se nicim neprovinil a bylo to.
Byl a je to system, ktery umoznuje styky a kontakty mezi staty s velmi
rozdilnym zrizenim ci systemem.
Hruzou me naplnuje Vase konstatovani
odvozene z jednani britskych uradu a psani tisku o teto veci, ze "vetsi
silu nez diplomaticky pas ma nyni common sense, zdravy rozum a o tom
prave rozhodli lordi"".
V me stare prirucce anglictiny se pravi, ze
"most (GB) voter's calculations end at Dover" - je treba se obavat, ze
tamtez konci uvazovani lordu a ostatnich britskych instituci
schvalujicich jejich jednani.
Common sense neni totiz zadna definovana
velicina ci jednoznacny pravni pojem; prumernemu ctenari novin je jasne,
ze common sense na pr. v Bagdadu, Teheranu, Pekingu, Pyongjangu bude asi
velice rozdilny od od toho, co si pod timto pojmem predstavuji lordi.
Takze hodla-li Velka Britanie pokracovat v teto ceste, stane se
diplomacie velmi riskantnim zamestnanim. A je treba vyckat, s jakym
common sensem prijdou jine staty.
K analogiim s ceskymi pomery, tedy k tomu uzasu:
V druhe casti sve poznamky pisete : "Myslim si, ze kdyby v roce 1948
vyvrazdil nejaky cesky Pinochet 4000 komunistu a 250000 komunistickych
poslal do koncentracnich taboru, byla by dnesni situace CR jeste
ztraumatisovanejsi, nez je. Neomlouvam ceskoslovensky komunisticky
rezim: ovsem popravil v padesatych letech letech "jen"asi 250 lidi,
neumucil drastickym zpusobem nekolik tisic. To prece pusobi narodu
obrovske jizvy, neprilis lehce vylecitelne. Vrazdeni, zvlast mucenim,
neni nikdy, nicim ospravedlnitelne. To se na mne (tady jsem si dovolil
zasahnout do ceske gramatiky - misto Vaseho me) nezlobte.JC."
Zlobit se musim, protoze pri cteni meho prispevku jste povolil oteze
bujne fantasii. Nic z Vasi poznamky v mem textu neni. Tam je rec o tom,
ze "kdyby by byla mela CSR v roce 1948 take nejakeho generala
jednajiciho podle principu zvaneho "flexible response", mohlo to dnes
vypadat jinak." Flexible response znamenala v tehdejsich
ceskoslovenskych podminkach, ze by ten general pred blizici se krisi
vycistil velitelsky sbor od komunistu, uvedl armadu do pohotovosti,
poslal ji do ulic a vyhlasil vyjimecny stav . Bylo by to asi stacilo,
protoze zadna skutecne revolucni nalada v zemi nebyla a hospodarska
situace se zlepsovala. Je otazka, zda by si byla KSC na neco troufla za
takovych podminek. Ale at uz je to jakkoliv,nemuzete prece prenaset
chilske pomery primo do tehdejsi CSR. V Chile byla vazna hospodarska
situace a vyhrocene socialni problemy. Mimo to mam pocit, ze obcane
Chile jsou (nebo aspon byli) horkokrevnejsi a tim padem mene podelani
nez obcane ceskoslovensti (sam sebe z teto charakterisace nevyjimam),
konflikty byly proto ostre a nepratelstvi mezi ruznymi frakcemi
nemilosrdne. Byl by je cekal kubansky rezim a jeho lidi nemusel muceni
nikdo ucit. Ostatne, v Polygonu 8/98 vysla recense na knizku Ivan
Gadourek/Jiri Nehnevajsa: "Zalarovani, pronasledovani a zneuznani",
obsahujici sociologicky rozbor osudu clenu Konfederace politickych
veznu. Polovina dotazanych uvedla, ze byla ve vazbe bita, ve vezeni uz
"jen" ctvrtina. Jen nekteri popsali strucne sve zazitky jako "Povesen na
mrizich na Marianske, hlavou dolu, bit kabelem. veznen v mrazu a
stridave pri vysoke teplote."Polistopadove vlady udelaly vse pro to, aby
se pravda o tom nedostala do sirsiho povedomi obyvatel, jmenovite tech
mladsich. V knizce chybi svedectvi lidi, kterym bylo 1948 47 let a vice,
protoze ti uz mezi nami nejsou a postupne odejdou ze sveta i ti mladsi a
pak bude klid. Takze u nas se vsechno zametlo pod koberec (myslim, ze to
trochu ma vliv i na Vase stanovisko), ta obcasna svedectvi jednotlivcu v
dennim tisku se proste prejdou mlcenim, takze pan Saxonberg, ktery
nezazil primo ani Allendeho ci Pinocheta, ani pounorovy komunismus v CSR
(zazil jen tu mizernou operetu osmdesatych let) nas klidne muze
presvedcovat, ze Pinochet byl prinejmensim stejny, ale pravdepodobne
horsi nez komunisti. J.T.
PS.
Pod pojmem Pinochet jsem v CSR minil generala, ktery by byl
neparlamentarnimi prostredky zabranil komunistum provest puc, coz je
rovnez akce neparlamentarni, ovsem vedouci k zachrane demokratickeho
systemu. Zasadne nesouhlasim s tim, ze by to v CSR bylo probehlo s
vrazdami a mucenim jako v Chile, protoze uz ten general sam by byl musel
byt "predvalecny" a to byli lide (znal jsem jako dite dva nebo tri),
kterym by neco takoveho vubec neprislo na mysl.
Mimo to socialne a
kulturne a i jinak byla CSR 1948 na nesrovnatelne jine urovni nez Chile
1971. Cili jeste jednou: jmeno Pinochet jsem pouzil jako symbol pro
cloveka, ktery neparlamentarni akci zabranil jine skupine provest
neparlamentarni prevrat. To je prece znamy problem demokracie, ktera
priznava principialne svobodu i tem, kteri ji zcela viditelne chteji
znicit, tak dlouho, az se jim to opravdu podari. (Gottwald pred valkou:
my vam zakroutime krkem >1948.)
Bohuzel jsem z Vaseho psani nabyl dojmu,
ze podle Vas by bylo doslo v CSR k stejnemu vrazdeni a muceni jako
pozdeji v Chile. Mimo to jsem presvedcen, ze by by byla Chile zaplatila
za vitezstvi druhe strany mnohem draz ve vsech ohledech, tedy i ve
vrazdach a muceni.
PPS. Pri kontrole jsem zjistil, ze jsem slova Pinochet v "dodatku"" pro ceske
pomery vubec nepouzil! Mluvil jsem jen o nejakem generalovi atd.,
vztahovat na neho neco z Chile bylo tedy i formalne nespravne.
PPPS:
Na konec trochu zabavy: kdyz jsme odchazeli pred 30 lety, platilo v
ceske gramatice, ze se po predlozkach pouzivalo "sirsiho" tvaru osobnich
zajmen.
V praxi existoval jednoduchy prostredek, jak si spravnost
overit: nahradit zajmeno 1. osoby me mne zajmenem 2. osoby te tebe. Cili
na Vase "To se na me nezlobte" si dovolim Vam tykat a odpovedet stejne:
"Ja se na te nebudu zlobit" ac podle jazykoveho citu i davnych pravidel
bych rekl "Ja se na tebe nebudu zlobit" .
Stejne tak byl pripustny tvar nej jen ve ctvrtem pade, nikoliv po
predlozce v pade druhem. Myslite-li si o mne (chybi hacek, napsal byste
i tady o me? Vzdyt se rika myslim si o tobe a ne o te!), ja bych do nej
nejradeji kopl ;-), mel byste si radeji myslet do neho! Ale to jen tak
na okraj, ceske noviny jsou plne takovych a jinych prestupku. Mozna, ze
ta "moje" pravidla uz neplati.
Odpověď JČ:
Naprosto s vami souhlasim, ze v ceskych pomerech asi bylo zahodno, aby v roce 1948 nejaky general provedl nedemokraticky zasah proti nedemokratickemu komunistickemu pokusu o puc.
K tom vsak toto:
Je zakladnim pravidlem historiku, ze se nema spekulovat, "co by bylo, kdyby". Protoze ono to zpetne dost dobre nejde.
Zadruhe: vubec si nejsem jist, zda na to, co se delo po roce 1945 v Ceskoslovensku, meli nejaky primejsi vliv obyvatele Ceskoslovenska, podobne jako nemeli vliv na pad komunismu v roce 1989.
I kdyby sance byla, aby meli vliv, obavam se, ze asi byli vlivem nacisticke okupace natolik Cechoslovaci rozlozeni, ze by se asi nezmohli - no vzdyt se nezmohli - na raznejsi odpor.
Aby nebylo mylky - je mozne, ze bylo spravne nedemokratickymi prostredky zasahnout proti Allendove vlade v roce 1973, mozna, ze byla i ta intervence CIA spravna - ovsem vsechno se delo podle bipolarniho rozdeleni sveta, Americani se obavali, mozna opravnene, ze Chile spadne do sovetske sfery vlivu.
Pak mate ale zajimavou otazku: kdyz lidi demokraticky hlasuji pro system, jako byl Allenduv, nemeli by v normalni situaci mit pravo zvolit si treba komunismus? (Vite, ze v indickem state Kerala existovala po nekolik desetilei, nebo snad dosud existuje, demokraticky zvolena komunisticka vlada?)
Jiste, potiz je, ze Allende zvitezil jen velmi tesnou volebni vetsinou a to ho zjevne neopravovalo k provadeni tak radikalnich politickych a hospodarskych zmen. On v podstate toho Pinocheta vytvoril. Porusil zakladni princip demokratickych voleb, ze totiz ZVOLENY POLITIK PO VOLBACH ZASTUPUJE I TY OBCANY, KTERI PRO NEHO NEHLASOVALI, a musi svou politiku tedy prizpusobit tomu, jake procento lidi pro neho hlasovalo.
Ja o Chile trochu vim, nebot jsem pred lety velmi pracne a podrobne redigoval pro Josefa Skvoreckeho knihu Jarky Stuchlikove, Indiani, politici, plukovnici, ktera se svym muzem, zemrelym etnografem, zila v sedmdesatych letech v Chile - vedli tam jakesi etnograficke univerzitni stredisko. Kniha je psana, jak byste rekl, s "ceskou skepsi", od cloveka, ktery zna komunismus, velmi jasne popisuje doktrinarstvi lidi z organizace MIR, avsak Pinochetovo vrazdeni lici jako strasne.
Jinak, Chile je mozna chuda zeme, ale mela dvousetletou demokratickou tradici, jiz se nemuze honosit Ceskoslovensko. Pinochet byl an absolute aberration.
Jinymi slovy, protestuju jen proti tomu vrazdeni.
O gramatice:
Takto je to s temi zajmeny:
Havranek - Jedlicka, Ceska mluvnice, Statni pedagogicke nakladatelstvi 1960 - tedy jde o pravidlo 38 let stare!! - str. 200 - 201, par. 106:
Kratsi tvary zajmena druhe osoby (ty) a zajmena zvratneho jsou priklonky (viz par. 22,3) , neuziva se jich po predlozce a tam, kde je na zajmene duraz. Napr. to se tě netyka, rekl jsem ti to, uskodil si, videl jsem tě, aj. - Tvaru delsich se u techto zajmen uziva jen po predlozkach a tam, kde je na nich duraz. Napr. na tebe se to nevztahuje, vztahoval to na sebe, tebe se to netyka, tebe jsem tam nevidel, sobe uskodil. (..)
V 2. a 4. pade jsou oba tvary, mne i mě, tvaroslovne rovnocenne, lze jich tedy uzit bez omezeni jak v postaveni priklonnem, tak po predlozkach a v duraze; tvar mne vsak ma raz knizni. Napr.: To se mě (i mne) netyka, to mě (i mne) nezajima, pro mě za mě (i pro mne za mne).
V hovorove cestine se uziva jen tvaru vyslovovaneho mně. Ma tedy tvar mně/mě (vyslovovano mňe) platnost obecneho padu (krome 1. a 7. padu)."
JC
Počítače a rok 2000: vládní agentura varovala Brity, aby si koncem příštího roku nakoupili do zásoby potraviny alespoň na čtrnáct dní
Brity oficiálně varovala státní agentura Action 2000, jejímž cílem je odstraňovat problémy, které mohou vzniknout nepřipraveností počítačových sítí na příchod roku 2000, aby si předem koncem prosince 1999 nakoupili pro domácnost potraviny alespoň na čtrnáct dní dopředu.
Toto varování, usuzují pozorovatelé, způsobí dosti značné rozpaky u britské vlády, která opakovaně ujišťovala veřejnost, že dodávky potravin, plynu, elektřiny a benzínu nebudou případnými problémy počítačů s příchodem roku 2000 nijak postiženy.
Organizace Action 2000 však radí každé domácnosti, aby se rozumně připravila na případný chaos způsobený příchodem roku 2000 tím, že si předem obstará zásobu trvanlivých potravin.
Podle týdeníku Observer toto varování ukazuje, že míra paniky ve vládních kruzích je zjevně dosti vysoká. Organizace Action 2000, kterou financuje britské ministerstvo obchodu a průmyslu, doporučilo, aby nouzové plány pro případný "katastrofický scénář" byly zahájeny co nejdříve.
"Každý rozumný člověk by si měl pro příchod 1. ledna 2000 připravit v domácnosti železnou zásobu potravin," konstatovala mluvčí organizace Action 2000. Nechceme, aby začali lidi panikařit a houfně nakupovat potraviny příští rok před vánocemi, spotřebitelé by se proto měli připravit předem."
Varování organizace Action 2000 přichází v době rostoucího znepokojení nad dopadem tzv. "millenium bug" - neschopnosti počítačového kódu, založeného na dvouciferné interpretaci aktuálního roku, zvládnout příchod roku 2000.
Hrozí nebezpečí, že přestane 1. ledna 2000 fungovat velký počet počítačových mikroprocesorů.
Západní vlády sice opakovaně ujišťovaly veřejnost, že problém s příchodem roku 2000 bude u počítačů předem včas odstraněn, nyní se však ukazuje, že alespoň v Británii, že velký počet počítačových systémů ve vládních úřadech, v podnicích veřejných služeb i v soukromých firmách nebude do konce roku 1999 na příchod roku 2000 připraven.
Na jaře či v létě vydá britská vláda leták, doporučující britským občanům, jaké potravinové zásoby by si měli ve spižírně doma nashromáždit. "Velmi užitečné budou konzervy, sušené potraviny a obiloviny. Lidi by si měli nakoupit konzervy s polévkou, indická karí v plechovce, tuňáka, sušenky. Trvanlivé mléko by bylo také užitečné, ale neradili bychom zatím shromažďovat vodu.
Britské nátlakové skupiny, včetně organizace Taskforce 2000, kterou řídí Konzervativní strana, také doporučují, aby si lidi nakoupili zásoby sušených a konzervovaných potravin, výrobky pro domácí spotřebu, toaletní výrobky a aby si doma připravili peníze v hotovosti. Lidé by si také měli schovávat lahve z umělé hmoty od limonád, pro případ že by došlo k přerušení dodávky vody.
Mluvčí britské vlády, který koordinuje veškerou činnost pro odstranění počítačových problémů před příchodem roku 2000, konstatoval: "Jsme velmi překvapeni tím, co veřejnosti radí organizace Action 2000. Vláda s její analýzou nesouhlasí. Potravinářský a energetický průmysl patří v Británii mezi nejpřipravenější průmyslové sektory na rok 2000. Tyto sektory investují velké finanční částky a ze všech sil usilují zajistit, aby dodávka a výroba jejich produktů nebyla příchodem roku 2000 nijak záporně ovlivněna."
Počítačový věk ohrožuje archívy
Je to jednou z velkých ironií konce dvacátého století: počítače umožňují, aby bylo skladování daleko větší množství informací, než kdy předtím, přesto je však naše doba, jak na to poukazují archiváři, nejhůře zdokumentovanou érou v historii.
Profesionální archiváři jsou znepokojeni, jak velký počet oficiálních dokumentů se ztrácí nebo je znepřístupněno pro archívy, v důsledku toho, že byly uloženy v elektronických formátech, které budou v budoucnosti nečitelné.
Archiváři zahájili mezinárodní úsilí odvrátit krizi, která by mohla znamenat, že k dispozici vůbec nebudou pro současnost archívní materiály.
Britský oficiální vládní archív, Public Record Office, spolupracuje v současnosti s vládními archívy ve Spojených státech, v Kanadě a v Austrálii ve snaze varovat svět před nebezpečí, že lidstvo přijde v digitálním věku o historickou dokumentaci.
"Poslední desetiletí vyprodukovalo více informací, než jakékoliv jiné desetiletí v historii lidské činnosti," konstatovala Luciana Duranti, náměstkyně děkana na University of British Columbia a šéfka International Research on Preservation of Authentic Records in Electronic Systems (Inter Pares). "Většina těchto dat je ale daleko méně přístupná než kdy předtím - to je jedna z velkých ironií informační éry."
Potíž je, že se počítačové systémy neobyčejně rychle vyvíjejí a rychle zastarávají.
"Digitální informace se ztrácejí, v začarovaném a nákladném kruhu zastarávání přístrojů a nekompatibility," konstatovala profesorka Duranti. "Každý, kdo chce získat přístup ke starému dopisu, uloženému na staré pětipalcové disketě napsané zastaralým počítačovým programem na počítači, jehož výrobce už dávno neexistuje, je dobře seznámen s tímto problémem."
S těmito těžkostmi se potýkají především němečtí archiváři. Německý federální archív v Koblenzi se pokusil zachránit tisíce historicky důležitých počítačových souborů z komunistické éry bývalé Německé demokratické republiky. "Dokumentace digitálních systémů, jimiž byly záznamy ukládány, chybí, softwarové zakódování je neznámé a nosiče, na nichž jsou informace uloženy, jsou zastaralé a ve špatném stavu," konstatovala profesorka Duranti. "Nová německá vláda tak nemá přístup k elektronické dokumentaci vlády bývalé NDR."
Christopher Densmore, archivář ze State University v New Yorku, Buffalo, varuje, že existuje ještě další důvod, proč bude asi konec dvacátého století jednou z nejhůře zdokumentovaných ér v lidské historii. "Digitální informace jsou nesmírně křehké. Málo je známo o stabiltiě i starých technologií, jako jsou magnetické pásky, které vydrží jen asi 10 let. Ještě méně je známo o generaci disket a CD. Vydá-li v současnosti univerzita publikaci na papíru neobsahujícím kyselinu, a je-li publikace uložena v knihovně, očekává se, že bude použitelná po dobu 500 let. To je archivářský standard pro papírové dokumenty, fotografie a mikrofilmy. Takže materiál, který je dnes uložen v těchto formátech, bude k dispozici až do roku 2498. Diskety v nejlepším případě vydrží do roku 2028 a bez speciální péče jen do roku 2008. Optické disky možná vydrží do roku 2058 - nikdo to neví jistě.
Dalším problémem digitálního věku je to, že je lehké pozměnit uložené informace, aniž by bylo zaznamenáno, že byla provedena změna. Papírové složky v britských vládních archívech obsahují často ručně psané poznámky ve veškeré dokumentaci, která vedla k vytvoření vládního dokumentu.
V počítačovém věku se však e-mailové zprávy málokdy ukládají do archívu a dokument v elektronické verzi je často pozměňován, aniž by se uchoval originál.
Nový formát pro britské televizní zpravodajství
Neměla by ČT znovu začít přestavovat studio Událostí, tentokrát aby se skutečně přizpůsobilo nejnovějšímu vývoji?
Sledovanost hlavních zpravodajských pořadů v britské televizi:
Británie má cca 60 miliónů obyvatel. Počty v závorkách jsou vyděleny šesti, uvádějí, kolik by byla sledovanost v českých poměrech, a dále, kolik je sledovanost v procentech obyvatelstva
Six O'Clock News, BBC 1, 18.00 hodin (zpravodajství, 30 minut): 7 miliónů (1,17 miliónů, 11 procent)
Nine O'Clock News, BBC 1, 21.00 hodin (zpravodajství, 30 minut), 6 miliónů (1 milión, 10 procent)
News at Ten, komerční televize ITV, 22.00 hodin (zpravodajství, 30 minut, s jednou přestávkou pro reklamy), 6 miliónů (1 milión, 10 procent)
Early Evening News, ITV, 17.40 (zpravodajství, 20 minut čistého času ), 4,5 miliónu (750 000, 7,5 procenta)
Newsnight, BBC 2, 22.30 (45 minut, tři hlouběji rozbíraná témata prostřednictvím reportáží a živých rozhovorů) 1 milión, 100 000 ( 1 procento)
Channel Four News, komerční kulturní celostátní okruh Channel Four, (zpravodajství, 50 minut čistého času, s třemi přestávkami pro reklamy), 19 hodin, 900 000 (150 000, 1,5 procenta)
Z výše uvedeného je vidno, že sledovanost zpravodajských pořadů v britské televizi je zhruba stejná nebo nižší než sledovanost zpravodajských pořadů ve veřejnoprávní ČT ("zpravodajství "na Nově nelze považovat za zpravodajské pořady). Nikdo z toho nedělá tragédii. Přesto se do kvalitního zpravodajství investují obrovské finanční částky.
Newsnight, třičtvrtěhodinový zpravodajský pořad na BBC 2 a Channel Four News, v podstatě hodinové zprávy, které se vysílají na komerčním kulturním okruhu Channel Four, dostanou od 4. ledna 1999 novou tvář.
Soukromá firma Independent Television News, která vyrábí televizní zpravodajství pro Channel Four, ITV i Channel 5 (nový, zábavný celostátní okruh, zaměřující se především na mládež a na vysílání filmů) investovala do renovace Channel Four News 3 milióny liber (150 miliónů Kč).
Channel Four News se budou od ledna vysílat v barevnějším, méně formálním studiu, vybaveném nejmodernější počítačovou technikou.
Moderátor Channel Four News, Jon Snow, který tento pořad uvádí už 10 let, bude moci podle libosti před kamerou sedět u pultíku nebo chodit sem a tam. Zprávy se už nebudou předčítat zpoza stolu. Snow bude stát před videozdí, sedět u pultíku nebo interviewovat hosty sedící na nové purpurové pohovce.
Pohovka je ovšem vyhrazena pro méně útočné rozhovory. Politikové budou muset - tak jako dosud - čelit otázkám Jona Snowa u stolu.
Zprávy na Channel Four, Channel Four News, budou od nynějška mít o něco rychlejší tempo a produkční tým bude projevovat více úsilí vracet se k tématům během vysílání, podle toho, jak se zpráva rozvíjí.
Zprávy budou velmi pružné. Jon Snow v této souvislosti konstatoval: "Jestliže bude zřejmě, že je pro určitý interview zapotřebí 30 minut, tak těch třicet minut rozhovor v Channel Four News dostane."
Tim Gardam, ředitel programu televizní stanice Channel Four dal změny zpravodajství na této stanici do kontextu "zpravodajské revoluce", která nyní probíhá v britské televizi. Komerční televizi ITV bylo po letech dovoleno, aby přestala vysílat hlavní zpravodajský bulletin ve 22 hodin (může tedy nyní volně vysílat celovečerní filmy). Tento zpravodajský bulletin bude nahrazen zprávami v 18.30, do nichž však komerční televize investuje velké finanční prostředky.
Vysoce kvalitní pořad BBC 2 Newsnight zklikvidovat stůl, od něhož moderátor hovoří k divákovi, už před určitou dobou. Moderátoři pořadu Newsnight nyní většinou v pořadu stojí, popocházejí, vcházejí do počítačové grafiky, anebo sedí u interviewovaných osob. Vzhled Newsnight má být od začátku ledna také zmodernizován, BBC změny zatím nezveřejnila.
1.
To, co nazyva A. Stroehlein anglosaskym zpusobem vyjadrovani,
je bezny jazyk prirodnich ved kdekoliv na svete. Nemel by zobecnovat
vlastnosti jazyka humanitaku na celou ceskou spolecnost. M.L.
2.
Srovnavate-li kvalitu clanku v Cechach a v Americe nebo Britanii,
nesmite
zapomenout na relativni velikost prislusnych zemi. Duvod je velice
jednoduchy - clanky otisteny v tiskovinach s celostatni pusobnosti
proste museji byt v Americe lepsi nez v Cechach, protoze tamni editori
maji moznost vybirat z daleko vetsiho mnozstvi prispevku (pocitam, ze
zhruba proporcionalne k poctu obyvatel).
Pokud byste byl editorem Deniku ze Zlamane Lhoty, myslim, ze byste
se moc divil, co by vam "pristalo na psacim stole". DS.
3.
Dear Andrew,
Vas clanek o pisemne argumentaci Cechu, potazmo Stredoevropanu, se
spolehlive da
zevseobecnit na obecnou verbalni argumentaci - komunikaci Cechu -
Stredoevropanu.
Jiz patym rokem studuji v Anglii, kde jsem od pocatku mel 'komunikacni
problem' pri komunikaci s supervisorem, jehoz jadro se da presne popsat
Vasim pozorovanim: "zdanlivy chaos v myslenkach, protichudne zavery".
Vazne jsem se ale musel zacit zabyvat timto mym 'problemem' z osobnich
duvodu, kdy asi pred dvema lety jsem zacal chodit s anglicky myslici
divkou, jiz ma argumentace privadela do stavu zoufalstvi. Z uhlu mych
naslednych pozorovani bych rad ted strucne komentoval Vas clanek.
Domnivam se ze Vami popsany zpusob argumentace Cechu (Stredoevropanu),
je nezavisly na vzdelani (v prumeru). Pri svych navstevach v CR se casto
stykam s lidmi bez stredoskolskeho vzdelani, argumentujicich stejne - z
anglo-americkeho hlediska - zmatene jako vysokoskolaci. Rovnez se
nedomnivam ze tento zpusob komunikace je specificky Cechum, ale
minimalne rovnez Slovakum (coz neni vzhledem k historii tak prekvapive)
ale i Polakum, a pokud mohu soudit, do urcite miry i Nemcum, i kdyz u
Nemcu si nejsem presne jist - mozna snad Bavorakum vice nez Sasum.
Troufam si tak soudit diky pomerne znacnym kontaktum ktere mam zde v
Anglii (University of Cambridge) s temito narodnostmi.
Myslim, ze se Vam presne podaril vystihnout pohled na argumentaci Cechu
z anglo-americkeho pohledu, rad bych tedy dodal nekolik postrehu z uhlu
ceske zmatecnosti. Myslim ze vetsine Cechu se zda anglo-americka
argumentace velice primocara a jednoducha. Casto rovnez znacne povrchni
a ucelova. Tim nechci rict ze to tak je, ale ze to tak problemu neznaly
posluchac muze citit.
Zkratka je tu 'komunikacni problem' ktery vede k nescetnym
nedorozumenim, ktere vytvari znacne a zbytecne bariery a predsudky.
Protoze se me tento problem bytostne tyka, byl bych vdecen za jakekoli
informace ktere byste snad k danemu problemu nasel na www.
S pozdravem,
PK, University of Cambridge
4.
Vím, že nic nevím
Předpokládám, že tuto myšlenku dávného filosofa už Andrew někdy slyšel. Ba nepředpokládám, jsem přesvědčen že ji zná, ale také jsem si jist, že ji nepochopil.
Tolik rozpolcenosti a nejistoty nahromaděné do čtyř slov, malost a strach soustředěný do třinácti písmen, výkřik slabosti prozrazující chyby školského systému, to nepochopitelné, zmatené, evropské tápání, bolestínství, frustrace, tajená xenofobie.
Vím, že vím - to je správně a sebevědomě americké. Vím, že nevím - také možné, ale ostudné a zahanbující. Nevím, že nevím - nesmysl, to nemá cenu rozebírat. Co zbývá?
Ano, pane.
Ne, pane.
Neporozuměl jsem otázce, pane.
Jako ve West Pointu.
Proč by měla slova úporně, hrbolatě a hartusivě drhnout, má-li pisatel chmury, skotačivě klokotit, veselo-li u srdce, úlisně se lísat, oble se kulatit, špičatě se hrotit, k čemu to? Co čtenáři po náladě pisatele!
"Jak se daří?"
"Výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe, děkuji za optání. A Vám, jak Vám se daří?"
"Děkuji, výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe."
Úsměv široký na tři prsty. Jak hřejivě upřímné.
Neustále pochybovačné a bublavé drmolení, ta složitě vyskádaná souvětí, nesmyslné ozvláštňování jen odvádějí pozornost od stěžejní myšlenky autora.
Jazyk jest nástrojem dorozumění. To přece není štětec, kterým se malují líbezné obrázky z titěrných slovíček, není to barevná skládanka, potůček hlásek nesoucí myšlenku, říčka to ponorná, která pod skalou zmizí, aby se vzápětí objevila jen o málo mohutnější zato však třeskutě ledová. Proč je nebožák čtenář nucen prodírat se hvozdím samohlásek, v pralese náznaků se pídit po nesdílném sdělení, z hloubky odstavců lovit lastury, které po otevření zklamou. V Čechách už nejsou perly.
Úvod, stať a závěr. Tak zní řád.
Andrewe, kdybys věděl jak velkou máš pravdu. V Čechách skutečně chybí opravdoví novináři, kteří by vzdělávali mateřštinu jak záhumenkáři rodnou hroudu, hnětli, kultivovali, obdělávali, aby kvetla v kráse předky nám zanechané. V Čechách se zatím jen hnojí.
Co nám však zcela jistě nechybí, je onen křupanský řád - úvod, stať a závěr.
Čtyři základní slohové útvary - totiž vypravování, popis, úvaha a udání se učí děti už na devítiletce. Ten kdo píše, musí umět víc.
Vím Andrewe, že to nevíš.
Vím, že to nemůžeš vědět, a tak ti to odpouštím.
Jindra Pařík
12.12.98