Díky za jakoukoli odpověď.
Zaprvé, na dálnicích ani na výjezdech na ně nejsou v Británii a tuším že ani ne v Německu umisťovány billboardy, neboť je známo, že to řidiče rozptyluje a přispívá k růstu dopravních nehod.
Vzhledem k tomu, že kuřáctví vede k předčasné smrti ve středních letech, tabákový průmysl si musí neustále verbovat nové zákazníky - oběti. Dělá to systematicky a zaměřeně mezi mladistvými.
V Británii je reklama na tabákové výrobky velmi omezená, už jen na billboardech a s velmi výrazným varováním ministerstva zdravotnictví, tkeré zaujímá asi pětinu billboardu, a nejsou to mlhavé věty jako "kouření škodí zdraví, ale" "Kouříte-li, ničíte zdraví svému dítěti", "Kouření způsobuje smrt", atd. Tuším, že v Británii byl nedávno zaveden zákon, že se billboardy propagující cigarety nesmějí umisťovat do určité vzdálenosti od škol. Ve Spojených státech se ve veřejném povědomí velmi ostře bojuje proti kouření a kuřáci jsou víceméně vyhošťováni ze společnosti od té doby, co vyšlo najevo, že kuřáci poškozují kouřením zdraví i osobám nekouřícím, které jsou nuceny vdechovat jejich kouř. Považuje se to za omezování osobní svobody. Velmi významné jsou v poslední době ve Spojených státech procesy jednotivců proti tabákovým společnostem, že jim prodejem cigaret nenávratně poškodily zdraví.
Nebude pravděpodobně dlouho trvat, než bude inzerce tabákových výrobků v zemích Evropské unie úplně zakázána.
Zdá se tedy, že bude problém vyřešen automaticky: vstoupí-li Česká republika do Evropské unie, bude muset respektovat i její stále se zpřísňující protikuřácké zákony. Možná, že se tabákové firmy snaží ve východní Evropě získat co největší množství mladých lidí závislých na nikotinu, než jim bude tato reklama alespoň v ČR vstupem do EU znemožněna.
Slyšení amerického Helsinského výboru o majetkových restitucích ve středovýchodní Evropě
"Dlouhá cesta domů - Úsilí o znovunabytí majetkových práv v postkomunistické Evropě"
Slyšení se bude konat ve čtvrtek, 25. března od 10.00 do 12.30 v místnosti č. 2255, Rayburn House Office Buildinng, Washington, DC. Vstup volný pro členy, zaměstnance, tisk i veřejnost
Na slyšení vystoupí celá řada mluvčích ze středovýchodní Evropy, včetně Čecha Jana Sammera z kanadského Toronta:
Podrobnosti:
Hlavním prvkem nacistické a komunistické perzekuce ve střední a východní Evropě byla neodškodněná konfiskace nemovitého i osobního majetku od jednotlivců a náboženských komunit. Ukončení komunistické tyranie po roce 1990 vyvolalo naději, že vlády v tomto regionu napraví tyto nespravedlivé konfiskace soukromého i společného majetku, jako byly kostely, synagogy, školy a nemocnice.
Toto slyšení se bude dále zabývat otázkami, které byly poprvé nastoleny při slyšení Helsinského výboru v roce 1996. Slyšení se koná několik měsíců po mezinárodní konferenci, sponsorované americkou vládou a týkající se otázky návratu majektu zkonfiskovaného za druhé světové války, a několik měsíců před konferencí ve Varšavě, která se bude zabývat výlučně otázkami komunálních restitucí. Svědkové budou hovořit o pokroku v restitučních otázkách a o zbývajících překázkách při restitucích a odškodňování ve středovýchodní Evropě.
Zvláštní pozornost bude věnována nedávným restitucím v Polsku, kontroverzi ohledně restitucí rumunské řeckokatolické církvi a byrokratickým a právním překážkám, jimž čelí jednotlivci, požadující vrácení rodinných domů, podniků a pozemků v České republice, ve Slovinsku a na Litvě.
CSCE NEWS RELEASE
Commission on Security and Cooperation in Europe
234 Ford House Office Building
Washington, D.C. 20515-6460
Rep. Christopher H. Smith, Chairman
Sen. Ben Nighthorse Campbell, Co-Chairman
Contact: Chadwick R. Gore
Chadwick.Gore@mail.house.gov
(202) 225-1901
Commission Hearing Announced:
The Long Road Home:
Struggling for Property Rights in Post-Communist Europe
Washington, DC-The Commission on Security and Cooperation in Europe today
announces a forthcoming hearing:
The Long Road Home:
Struggling for Property Rights in Post-Communist Europe
Thursday, March 25
10:00 a.m.-12:30 p.m.
Room 2255 Rayburn House Office Building
Washington, DC
Open to Members, Staff, Press and the Public
Scheduled to testify are:
Panel 1:
Stuart E. Eizenstat, Under Secretary of State for Economic, Business and
Agricultural Affairs and U.S. Special Envoy for Property Claims in Central
and Eastern Europe
Michael Lewan, Chairman, United States Commission for the Preservation of
America's Heritage Abroad
Panel 2:
Bishop John Michael Botean, Romanian Catholic Diocese of Canton, Ohio
Vladislav Bevc, Ph.D., Executive Officer, American Owners of Property in
Slovenia
Jan Sammer, The Czech Coordinating Office (non-governmental organization),
Toronto, Canada
Vytautas Sliupas, Lithuanian "Class Action Complaint Group"
Background: A central element of Nazi and communist persecution in Central
and Eastern Europe was the uncompensated confiscation of real and personal
property from individuals and religious communities. The end of communist
tyranny after 1990 sparked hope that governments in this region would
redress these wrongful seizures of private property and communal property,
such as churches, synagogues, schools and hospitals.
This hearing will further address issues initially raised in a 1996
Commission hearing concerning the return of property confiscated by fascist
and communist regimes to their rightful owners in post-communist Europe.
The hearing occurs several months after a U.S. Government-sponsored
international conference addressed the issue of restituting Holocaust-era
assets, including communal property, and several months before a conference
in Warsaw to focus exclusively on communal property restitution issues.
Witnesses will discuss the progress made and the remaining obstacles to
restitution and compensation in Central and Eastern Europe. Special
attention will be given to recent restitutions in Poland, the controversy
over restitution to the Romanian Greek Catholic Church, and the bureaucratic
and legal obstacles faced by individuals seeking restitution of family
homes, businesses and land in the Czech Republic, Slovenia, and Lithuania.
Americká exilová organizace žaluje českou vládu
Razítko: Nevyšší státní zastupitelství
Došlo dne 16. 3. 1999
Adresát: Nejvyšší státní zastupitelství ČR
Věc: Podnět k zahájení trestniho stíhání
Já, níže podepsaný, podávám tímto podnět k zahájení tr. stíhání na stát (ČR)
v zastoupení předsedou vlády Milošem Zemanem a předsedou parlamentu Václavem
Klausem. Blíže k věci uvádím, že se domnívám, že náš stát záměrně napomáhá
pachatelům tr. činů dle § 163a (1,2), §165 (1,2),
§209 (1,2), §247 ((3,4) a §249a(1,2).
Uvedené tr. činy byly spáchané v době totalitního režimu bývalého
Československa, na jehož právní kontinuitu navázala i dnešní ČR. Protiprávní
stav v uvedeném rozsahu i nadále přetrvává, jedním z důkazů porušování
mezinárodně platných právních norem je únorové rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v souvislosti s novelizací restitučního zákona, týkající se navrácení majetků českých exulantů. Jako další důkaz, o který je možno se v dané věci opřít, uvádím Rezoluci Kongresu USA týkající se této záležitosti (viz příloha).
I fakticky stav uvedené problematiky nebyl nijak řešen - nejprve v úrovni
postihu za protiprávní jednání státu (zabavení majetku exulantů, jejich
trestní stíhání, zbavení občanských práv a pod.), stejně tak v úrovni nápravy
křivd (navrácení konfiskovaného majetku, občanských práv, společenského
postavení a pod.).
I po letech vývoje země směrem k demokracii vytváří takto náš stát právní
normy, které jsou v rozporu s platnými mezinárodními normami a v určitých
případech, dle mého názoru, záměrně vytváří právní vakuum.
Žádám tímto státní zastupitelství, aby můj podnět byl bezodkladně prošetřen a
popřípadě z něj byly vyvozeny příslušné právní důsledky.
V Brně dne 16. 3. 1999
Podepsán: Jan Honner
Kontaktní adresa: Jan Honner -Stará Osada 19,
615 00 Brno
Informace k výše uvedeným paragrafům:
§ 166 Nadržování pachateli či pachatelů tr. činu
§ 163 Účast na zločinném spolčení
§ 165 Schvalování trestného činu
§ 209 Poškozování cizích práv
§ 247 Krádež
§ 249 Neoprávněný zásah do práva domu, bytu nebo k nebytovému prostoru.
Další informace k tomuto "zahájení trestního oznámení," pan Jan Honner měl
tiskovou konferenci (16/3) jako zástupce organizace IMFC v Brně, s hlavním
sídlem v USA - West Chicago, Illinois.
Jeho obžaloba byla vysílána několika radiovými stanicemi, českou TV, a též to
bylo uveřejněno v několika českých novinách.
Pan Jan Honner se stal aktivním členem organizace IMFC (International Movement for Free Czechoslovakia) a při příští schůzi výboru ředitelů 22. 3. t.r. bude jmenován do tohoto vedoucího kruhu.
Osobně doufám, jako prezident IMFC, že se k naší obžalobě připojí více
amerických a světových exilových organizací. Akce je důležitá a nyní pro nás
exulanty nevyhnutelná.
Carl Hodek, President IMFC
Kontaktní adresa:1217 Elizabeth Street
West Chicago, IL 60185-391
Telefax: 630-231-4239
E-mail: chodek@worldnet.att.net
Pan Jakub Puchalský v press-klubu rozhlasové stanice F1
Press klub rozhlasové stanice F1 patří k velmi atraktivním pořadům, který sleduje hodně posluchačů. Pozornost posluchačů poutají samozřejmě především jména jednotlivých osob, které zde vystupují. K vysoké sledovanosti přispívá i vysoká publicistická úroveň, informovanost a brilantnost projevu moderátora. Takže host to pak často nemusí mít snadné, chce-li vedle moderátora obstát. Tento dojem jsem měl opět při úterním press-klubu rozhlasové stanice F1, jehož hostem byl ředitel České televize, Jakub Puchalský (16.3.199 ).
Jako mnohé jiné naše občany mě poněkud překvapil konečný výběr pro nové obsazení tak významné pozice, jakou je v ČR funkce generálního ředitele české tzv. veřejnoprávní televize. Předpokládal jsem, že při svém vystoupení v press-klubu nový pan generální ředitel patřičně zazáří a přesvědčí o své výjimečnosti, nebo alespoň o výjimečnosti své koncepce, na základě které by údajně vybrán. Zjišťuji dnes, že nejen mě, ale i většinu mých známých nový pan generální ředitel příliš nepřesvědčil.
Ačkoliv to není podstatné, přece jen lehce šokující byla ve vystoupení pana Puchalského dosti častá přerušení plynulosti projevu, vyplněná podobnými zvuky, na které jsme si již zvykli u pana senátora Bendy. K projevům pana senátora už to jaksi patří, ale u mladého člověka vybraného pro tak exponovanou pozici to vyvolává přinejmenším rozpaky. Pan Puchalský prokázal tedy zatím spíše schopnost plynule číst ( bezesporu např. zprávy v BBC ), než plynule myslet a mluvit.
Na druhé straně ovšem oceňuji nejen já, že pan Puchalský přijal pozvání a riziko živého vysílání, a to, pokud se nemýlím, jako první z ředitelů našich televizí. Ke cti mu lze připsat do jisté míry i to, že k inzerování vlastní osoby zatím příliš nezneužívá televizi kterou řídí, jak je to např. oblíbeným zvykem ředitele jedné soukromé, konkurenční televize u nás.
(I když v tomto konkrétním případě si zdaleka nemyslím, že by tato pravidelná, pečlivě připravená, lehce narcistní a často dosti stupidní vystoupení konkurenčního pana generálního ředitele působila na diváky příliš pozitivně. Mimochodem - jak nedávno poznamenal jeden můj známý, co do průměrné stupidnosti programů a průměrného počtu mrtvol za den tato televize výrazně převyšuje všechnu konkurenci. Takže pan Železný se v tom tak nějak ztratí.)
Vraťme se však ještě k veřejnoprávní televizi Popravdě řečeno, zatím nikdo mi nebyl schopen vysvětlit přesný obsah pojmu veřejnoprávní a vysvětlení jsem se nedočkal ani ve vystoupení pana Puchalského. Kromě mlhavých prohlášení a proklamací jsem se nedozvěděl vůbec nic o něčem, co by se dalo nazvat výrazně novou koncepcí. Kvalitnější zpravodajství - jistě, ale zatím vidíme jen mnoho personálních změn a jen drobné programové úpravy. Netroufám si posoudit, zda převažují změny k lepšímu nebo k horšímu. U většiny personálních změn se nejen já nemohu ubránit dojmu, že jsou to změny převážně spíše osobně účelové než účelné.
Pan Puchalský tedy ve svém úterním vystoupení příliš nepřesvědčil a občas působil i lehce trapně. Jestliže však by vybrán na tak významnou funkci, musí mít bezpochyby přednosti, které ještě stále nejsou zřejmé.
Zatím zůstává česká veřejnoprávní televize stejný problematický a drahý kolos jako dříve, kolos, kerý bude pohlcovat stále více peněz, snad jen s poněkud mladšími novými pracovníky. Výrazně nové jsou zatím jen znělky. Do jaké míry je např. Roman Prorok tak výrazně lepší než pan Černý, který stál u zrodu jednoho z nejsledovanějších politických pořadů České televize, mi stále zůstává záhadou. To je jen jeden příklad za mnohé.
Mimořádně pozitivní možnosti státem a občany placené televize zůstávají v podstatě stále stejně nevyužity, jako dříve. Nepřekvapuje mě výrazně převažující hluboce pokleslé, primitivní, až psychologicky destruktivní zaměření komerční televize Nova, jejíž skuteční vlastníci jsou kdesi v cizině.
Přál bych si pouze, aby televizní vysílání, které platí stát a jeho prostřednictvím občané, bylo využíváno méně komerčně, méně účelově pro osobní zájmy, s vyšší programovou kulturou a působením nejen informačním, ale také vzdělávacím. Tedy tak, aby tzv. veřejnoprávní televize působila výrazně pozitivně také ke zvyšování vědomostní, názorové a morální úrovně národa.
To je jistě úkol těžký, také proto, že o pravý opak se už léta snaží konkurenční komerční televize Nova, jejíž destruktivní vliv na vkus i psychiku svých diváků je varující.
Z vystoupení pana Puchalského jsem nabyl dojem, že mu jde vlastně jen o zlepšení zpravodajství a o personální omlazení. Kromě ovšem nových znělek a jednoho nebo dvou nových pořadů.
Tomáš Horyna
(Mírně zkráceno.)
Na čem závisí úspěch na Internetu?
Každý z vydavatelů i-novin se snaží o to, aby návštěvnost jeho stránek byla co možná největší. Vedou ho k tomu ekonomické důvody.
Zdá se, že vedle obsahu je velmi důležitá i forma i-novin. Není to jen grafická podoba, ale i styl (viz hledání nové podoby zavedené značky i-novin, totiž Neviditelného psa). Osobitost a představivost vítězí nad stylistickou, jazykovou a argumentační čistotou sdělení. Obsah jakoby nebyl důležitý.<
Klasickým představitelem osobitého stylu je Neviditelný pes a jako jeho protipól nám mohou posloužit Britské listy.
Kdo jiný by mohl vydávat i-noviny s takovou dávkou imaginace a osobitosti než pan Neff, původním i současným občanským povoláním spisovatel scifi. Nenechejme se mýlit autorským vysvětlením o původu vzniku tohoto názvu, tj. v jím odpozorované schopnosti jeho psa Gordona učiniti se neviditelným.
Každý dobrý pes v dobré smečce (rodině) pozoruje totiž svou smečku laskavě a shovívavě, s nadhledem a nepozorovaně. Pro lidskou smečku je tato jeho schopnost "neviditelná". A každý pes je hlavně svůj, je osobitý a nezaměnitelný. Právě tak se na nás dívá prostřednictvím svého Neviditelného psa i pan Neff.
Budiž ke cti autora NP, že se sám nesnaží být neviditelný. Žije svým způsobem veřejně i svůj osobní a rodinný život. Víme koho a co má rád nebo naopak nemá rád, co se mu líbí a nelíbí a proč, dovídáme se vše podstatné o jeho různých soukromých i veřejných aktivitách. Když už jsme u toho psa je též v NP "zviditelněn" - podobně jako jeho páník. A to všechno je asi to, co "udělalo" a dělá úspěch NP.
Pan Neff toho udělal pro český internet skutečně hodně.
Svými počátky jsou Britské listy spojeny s Neviditelným psem, právě on jim dopomohl k etablování se na internetu.
Pan Čulík nezaměřuje pozornost svých čtenářů na svůj soukromý život, ale naopak se snaží jejich pozornost přivézt k životu veřejnému. Veškeré jeho snažení je vedeno touhou dobrat se podstaty problému nebo alespoň nasměrovat uvažování čtenářů k tomuto cíli.
Britské listy jsou jedny z mála i-novin, které se snaží o určitou formu investigativní žurnalistiky. BL usilují i o to, aby se jeho čtenáři dokázali podívat na společenské problémy i z jiného úhlu, aby rozšířili samotný úhel svého pohledu, aby se snažili dobrat pravých příčin a vyvozovali z nich správné (pokud možno objektivní) závěry. Tím BL přispívají ke vzniku svobodné občanské pospolitosti, která dokáže více ovlivňovat veřejný život v ČR.
Podobnou cestou co do stylu, jakou jde vydavatel Neviditelného psa, se snaží jít i Dan Dočekal ve Světě Namodro, či Ivan Straka ve svém Gentlemanově deníčku. I zde je patrná snaha o "veřejné žití" na stránkách jejich i-novin.
Ale jejich snažení postrádá ten "rozmach a bohatost děje NP" , i když panu Dočekalovi se povedl zajímavý tah, když k působení na stránkách Světa Namodro přivedl i svoji ženu Markétu, např. její úvodník "Je mi třicet" byl příjemným (ač mírně lechtivým) osvěžením.
Máme zde dva základní modely "oslovování" potenciálních čtenářů i-novin.
Jeden sází na to, že čtenář získá k vydavateli i-novin osobní vztah tím, že mu vydavatel umožní "prožívat" s ním jeho niterný, rodinný i veřejný život. Současně vydavatel píše jazykem, který je blízký běžné mluvě a glosuje dění ve společnosti ve stylu uvažování obyčejného člověka.
Tím dochází k paradoxu - na jedné straně odosobněná komunikace, kterou internet pro svou technologii bezesporu je a na druhé straně "teplo domova", pocit blízkosti a sounáležitosti, který umocňuje zájem se na takto koncipované WWW stránky vracet.
A to je právě to, oč tu běží! Nenazýval bych tento styl "vypočítavou bulvárností".
Bulvárními by se takové i-noviny staly tehdy, kdyby v nich nic jiného než "zveřejněný soukromý život" nebylo a to se o Neviditelném psovi a Světě Namodro rozhodně říci nedá.
"Zveřejněný soukromý život" je šikovný marketingový tah, jak na sebe upozornit, vzbudit a udržet si zájem.
Druhý ze stylů se snaží získat a udržet zájem svých čtenářů a to maximální otevřeností a přímostí ve smyslu snahy pojmenovat příčiny, odhadnout vývoj, jeho gradaci, vazby a důsledky.
Volba témat je často kontroverzní, autoři se mnohdy "naváží" do problémů i s notnou dávkou neznalosti a nepřesností.
Někdy se používá různých triků k oživení "debaty" (zveřejněný obsahu osobních e-mailů, příliš jednostranné hodnocení problému apod). Ale trend tohoto stylu i-novin je jasný: víme o problému, ukazujeme na něj, zajímáme se o něj, formulujeme svůj postoj (!) k němu a to je to podstatné.
Samozřejmě i u tohoto typu i-novin vznikají vazby, ale podstatně složitější, než je tomu tak u prvního typu.
Žádná rodinná pohoda, žádné pocity souznění, ale pocity střetu, konfrontace. A to nejenom mezi čtenáři a diskutéry, ale i mezi oběma typy i-novin.
Existujd ale ještě jiný styl internetového psaní: obhroublý a gramaticky nesprávný styl nevážným až zesměšňujícím i k záležitostem, kdy se to nehodí. Je to bulvár? V tomto případě bezesporu ano!
PS. Na moje články se mi dostalo odezvy, sice jakoby vynucené zejména díky mým "návodným" otázkám, ale i tak za ně upřímně děkuji. Někteří mi v nich dáváte co proto do těla (zejména jsem to schytal od "internetových mazáků"), jiní reagujete pozitivně a velmi slušnou a kultivovanou formou.
(Zkráceno.)
Poznámka JČ: Cílem Britských listů není vydělávat peníze.
V předchozím odstavci jsem jen chtěl ilustrovat, že rozpory mezi naší biologickou podstatou a požadavky moderní společnosti jsou jen omezeně řešitelné. Možná, že první krok by mohlo být uvědomění si tohoto faktu a zamyšlení nad smyslem své každodenní činnosti. Jsem zcela přesvědčen, že přinejmenším 6 hodin z deklarované pracovní doby pana Paříka je věnováno činnostem zbytečným a téměř jistě to také není vina pana Paříka.
Heitlinger a Trnka: Ženy z Prahy
Vítězslav
(Toto je reakce na tento článek.)
když jsem si přečetl Vaši citaci z práce A. Heitlinger a S. Trnka, nevěděl jsem, jestli se mám smát, jak ty pitomé Aminy nic nepochopily, nebo zuřit, jak ty arogantní Aminy posuzují a odsuzují, aniž cokoli pochopily. Teprve na druhý pokus a po přečtení reakce J. Paříka mi došlo, že ty dvě ubohé vědkyně za nic nemohou. Tedy, samozřejmě mohou za to, že píší knihu o životě v Česku a ČSSR na základě mizerných informací, ale to je věc jejich profesionální průpravy a poctivosti a možná i dostupnosti informací. Proto jsem se rozhodl Vám napsat následující text s vědomím, že je velice neúplný, často založený na osobních vzpomínkách (a proto nedokladovaný), že citace, zejména citace zákonů neodpovídají vědeckým zásadám. Proto ho, prosím považujte spíše za podklad pro případné další výzkumnice a pokud se ho rozhodnete publikovat, pak jen pod křestním jménem.
K postavení žen v ČSSR a ČR se vrátím někdy příště.
Vítězslav
Vzdělání a školy
Cit. práce uvádí data o podílu absolventů jednotlivých typů škol v populaci. S čísly polemizovat nebudu, snad jsou správná, rozhodně odpovídají (alespoň rámcově) i mým zkušenostem. Ale ta interpretace!
Např. 10(14) procent vysokoškoláků v populaci. Při srovnání s americkou statistikou to může působit jako malý podíl, jenže se zde jedná o skutečné absolventy skutečných vysokých škol! Proč skutečné absolventy - protože v ČSSR byl za absolventa považován jen člověk, který úspěšně ukončil celé studium, tedy obvykle 10 semestrů VŠ ( medici 12, veterináři 11, ekonomové 8-10...) a to obhájením diplomové práce a státní závěrečnou zkouškou. Tedy žádné dvouleté bakalářské studium, žádné nedokončené vzdělání. A proč skutečné VŠ - protože byly mnohé jiné možnosti pomaturitního studia - nástavby, pomaturitní kurzy, jayzková škola (s možností státní zkoušky), závodní školy práce, podnikové instituty... Ale nic z toho nebylo zahrnuto mezi VŠ. Tedy žádné dvouleté college pro sekretářky, žádné korespondenční kursy.
Jsou-li údaje na horním konci vzdělanostního spektra zavádějící, jsou informace o lidech s pouze základním vzděláním vysloveně lživé. Základní škola v ČSSR byla osmiletá, ale povinná školní docházka desetiletá. Povinnou docházku bylo možno dokončit během prvních dvou let gymnázia, střední odborné školy, středního odborného učiště s nebo bez maturity. Nějaké formě dalšího vzdělávání se ale mohl vyhnout pouze člověk, který na základní škole alespoň dvakrát propadl. Přesto opustil školu ne ve 14-15, ale v 16-17 letech. Představa, že by mohl být v ČSSR legálně zaměstnán kdokoliv mladší 15 let (tedy nezletilý), je už naprosto fantasmagorická: takový člověk přece neměl občanský průkaz, nebyl (a není) způsobilý k právním úkonům, je nezletilý. Prostě, zaměstnat někoho s neukončenou školní docházkou bylo nelegální, a vzhledem ke komunistické kontrole úplně všeho i nemožné.
Osobně jsem přesvědčen, že podíl 10 vysookoškoláků v populaci, je "tak akorát". Jen omezené procento je totiž schopno VŠ vystudovat. A zvyšování počtu vysokoškoláků nevede k demokratizaci studia, jen k jeho devalvaci a snížení úrovně.
Rodina, děti
Citovaná studie, nebo alespoň Vaše citace z ní, podávají brzký sňatek a brzké mateřství jako v podstatě protistátní čin, téměř formu odboje, "výmluvu, proč nevstoupit do KSČ". Ale toto chování bylo naopak státem očekáváno, vyžadováno a podporováno. Člověk s ukončenou přípravou na zaměstnání neměl důvod odkládat vstup do manželství a založení rodiny. Naopak, získal tím mnohé výhody.
Novomanželská půjčka:
Každý manželský pár, v němž byli oba partneři mladší 30 let a oba vstoupili do manželství poprvé, měl nárok na státní bezúročnou půjčku až 50 tis. Kčs se splatností až 15 let. Přitom za každé živě narozené dítě se část dluhu odečítala. Připomínám, že za 50 tisíc se v 80.letech v ČSSR dal kompletně zařídit menší byt (ložnice, kuchyň, obývák, základní el. spotřebiče), pokud nároky nebyly příliš vysoké (video). Průměrný plat byl tehdy 2600-3000 Kčs.
Daňová a sociální politika:
Lidé žijící v manželství platili mnohem menší daně, než lidé svobodní, respektive svobodným a bezdětným daně od určitého věku značně vzrostly (lidově se tomu říkalo "samčí daň"). Matky na mateřské dovolené měly zaručeno zachování pracovního místa a systém státních sociálních dávek spolu s nízkou úrovní platů a cen (zejména dětské výživy a oblečení, jež byly mohutně dotovány) zaručoval, že s narozením dítěte nijak zvlášť neklesla životní úroveň rodiny.
Byty:
Byty se v ČSSR získávaly převážně přidělením ze státní výstavby na základě pořadníku. Pořadník fungoval jako prioritní fronta a pro svobodného bylo téměř nemožné se bytu dočkat, protože manželské páry dostávaly prioritní body. Další body byly za každé dítě, za špatné bytové poměry, za invalidu v rodině apod. Další možností byl družstevní byt (tam nemělo manželství velký vliv) a služební byt, který dostali zase většinou manželé. Svobodný mohl dostat ubytování na svobodárně.
Poněkud jinou motivaci měly studentky Vä. Jednak byl věk 23-24 let, kdy obvykle končily studium, považován za vhodný pro mateřství. Za druhé tím, že si pořídily dítě během studia sice přišly o mateřskou dovolenou, to bylo ale kompenzováno volnějším životem na škole, individuálním studijním plánem, který studentky-matky dostaly automaticky, pokud o něj požádaly, sociálním stipendiem, možností přidělení manželské koleje. Ta, pravda, nebyla všude. Naproti tomu neztrácely po ukončení školy a vstupu do zaměstnání čas, nepřišly o kvalifikaci a také zaměstnavatelé raději viděli matku, která sice bude často chybět kvůli ošetřování dítěte, ale nezmizí na tříletou mateřskou dovolenou. Nebo budoucího vojáka, který zmizí na rok. Připomínám, že za ženu na mateřské ani za muže na vojně nemohl zaměstnavatel přijmout stálou náhradu.
Domnívám se, že z uvedeného jasně vyplývá, že manželství a založení rodiny bylo zcela logickým a pragmatickým krokem. Krokem, který stát podporoval, tedy žádným "útěkem do soukromí",
Antikoncepce, potraty
Nevím, kteří "čeští vědci odhadují", že 30 procent těhotenství skončilo umělým potratem, ale v Česku není třeba odhadovat. Naprostá většina těhotenství byla evidována na příslušném oddělení příslušného zdravotnického zařízení a převážná většina interrupcí byla od jejich legalizace v r. 1957 prováděna a evidována tatmtéž. Převážná většina znamená v podmínkách komunistické centralizace v ČSSR, že méně než promile, spíše jednotky ročně, evidenci unikly. Při známé komunistické vášni pro evidenci a byrokracii tedy lze nepochybně v archivu ministerstva zdravotnictví nalézt přesná čísla sumarizovaná po čtvrtletích, létech a pětiletkách, krajích a okresech.
Není pravda, že interupce byla nejpoužívanější formou antikoncepce. Byla užívaná poměrně často, rozhodně častěji, než bylo zdrávo a společensky byla přijatelnější žena, která prodělala i několik potratů, než svobodná nebo příliš mladá matka. Rozhodně byla taková žena považována za odpovědnější. Je ale dost obtížné porovnávat se západními statistikami vzhledem k její mnohem větší dostupnosti u nás. (jež se - mimochodem - také během let vyvíjela). Tvrdě řečeno, nejsem si jist, že restriktivnější zákony např. v SRN nebo nově v Polsku, o Irsku nemluvě, skutečně omezují počet interrupcí. Možná jen zahnaly nechtěně těhotné do ilegality a k andělíčkářkám, tedy mimo statistiky. Nebo do statistik sepsí a těžkých poškození po kriminálním potratu.
Jinak: antikoncepce byla dosažitelná, dokonce dosažitelnější než dnes, protože třeba "pilulka" byla na předpis a plně hrazena. Pouze za vyšetření před předepsáním se platilo (tuším 50Kčs), ovšem studentky měly i toto vyšetření zdarma. Problém byl spíše v tom, že účinná antikoncepce nebyla propagována, nebo byla propagována nedostatečně a nedostatečná byla i sexuální výchova všeobecně. Jedním z důsledků byla i přílišná víra v "přirozené metody" antikoncepce. V tomto se tedy komunistický stát choval podobně jako katolická církev.
Pozoruhodné je, že odpor k sexuální výchově vycházel zdola. Je to jistě překvapující pro člověka, jenž je krmen představou, že v totalitě bylo vše nadekretováno ÚV KSČ, ale je to tak.
Uvedu příklad. Někdy na přelomu 70. a 80. let se min. zdravotnictví rozhodlo informovat mládež o chráněném sexu prostřednictvím letáčků, rozdávaných, resp. volně pohozených v čekárnách u dorostových lékařů. Každá škola totiž spadala pod konkrétního školního nebo dorostového lékaře, který kromě běžných vyšetření a vypisování omluvenek pro školu také organizoval pravidelné a povinné preventivní prohlídky. Ta akce zřejmě měla jak omezit počet interrupcí u mladistvých, tak bojovat proti "epidemii" pohlavních chorob. (Ona epidemie sice spočívala ve výskytu jednotek nejvýše několika desítek nově nakažených ročně, ale v zemi, která pohlavní choroby téměř zlikvidovala, to mohlo být alarmující.)
Celá akce musela být odvolána po protestech učitelek, které přes ministerstvo školství protestovaly proti "navádění k promiskuitě" a "šíření pornografie". Blbost, ty letáčky obsahovaly několik schematických pérovek, ale... Domnívám se, že ty "pedagožky" byly spíše komunistky než katoličky, ale mohly by klidně uzavřít družbu s Mariánskou družinou někde na irském venkově.
Na závěr bych si dovolil jen několik stručných poznámek k metodám, které obě vědkyně použily. Vybraly naprosto nedostatečný vzorek 14 (!) žen, které tvořily jen velmi úzký výsek populace (absolventky zdravotních škol) a rozhodně neprezentovaly "obyčejné, průměrné mladé". S těmi pak vedly rozhovory a zjišťovaly, jak se u nás žilo před r. 89. Těm respondentkám bylo v roce 1989 16-18 let (!)
Udělat si na základě tak nedostatečného materiálu a při tak základních neznalostech úsudek o životě v cizím státě, jistě lze. Napsat knihu zvíci 187 stran, je - mírně řečeno - odvážné. Vydávat ji za "vědeckou", je ještě odvážnější. Pokud se takto na západě "dělá věda", no pozdrav Pán Bůh!
Poznámka JČ: Vítězslav je obětí určitého nedorozumění. V uvedeném článku jsem citoval jen úvodní kapitoly zmíněné knihy autorek Heitlinger a Trnka, která poskytovala informační zázemí pro rozhovory se čtrnácti mladými ženami, které tvoří jádro knihy. Tyto rozhovory se nezabývají situací v Československu před rokem 1989, ale hodnotí situaci žen dnes, tedy konkrétně interviewovaných žen, jako tzv, "case studies". Má-li být případ každé z nich rozebrán dostatečně podrobně, není možno zahrnout do publikace větší počet. V tomto smyslu na mě kniha působí dostatečně přesvědčivě, i když je zahájením výzkumu, nikoliv materiálem k dalekosáhlým závěrům. - Zdrojem údajů, které jsem citoval v článku, který Vítězslav kritizuje, je bohatá sociologická literatura, z velké části domácí české provenience. (Kučera, Milan, Populace České republiky 1918 - 1991, Socíologický ústav Akademive věd ČR, 1994; Kučera Milan a Fialová, Ludmila, Demografické chování obyvatelstva České republiky během přeměny společnosti po roce 1989, Sociologický ústav, Praha, 1996, Matějů, Petr, Beyond Educational Inequality in Czechoslovakia, Czechoslovak Sociological Review, 28, str 27-60, Pavlík Zdeněk, Populační vývoj České republiky 1995, atd.)
Desetiprocentní vysokoškolská vzdělanost, jaká byla v ČR za komunismu, je velmi nízká. (České internetové vládní stránky donedávna dokonce citovaly sedmiprocentní vysokoškolskou vzdělanost v ČR, ale že pomalu stoupá.) V Británii například studuje na vysokých školách v současné době více než třicet procent populace. Vládne obava, že v zemích, kde v novém počítačovém věku, v němž se uživí jen lidé s novými myšlenkami, nebude v široké populaci dostatečná kvalifikace, se bude velmi silně prohlubovat hospodářský úpadek.
Antikoncepce byla možná za komunismu v ČR k dispozici, jenže se dovídám, že biogest, který byl snad jediný k dispozici, předávkovával ženy hrubými dávkami hormonů a málokdo chtěl riskovat se tomuto nepříliš jemnému výrobku podrobovat delší dobu.
Postavení žen - příspěvek k diskusi pánů Paříka, Vojta, Vagnera a Čulíka
Vazeni panove,
vsichni mate pravdu! Lide, pro ktere je nejdulezitejsi rodina, pokladaji
vse ostatni za mene dulezite a naopak! Neda mi to, abych neilustroval na
zdanlive nesouvisejici, poucne osobni zkusenosti:
Pred lety se na nas obratil italsky vyrobce modnich, rucne sitych
hedvabnych vazanek (kravat), ktery chtel proniknout na americke trhy. Byl
to uz ctvrty pokus. Trikrat zaplatili marketingovym poradenskym sluzbam
mezi ctvrt a pul milionem dolaru, vyrobili podle jejich vyberu zkusebni
serie, uvedly v Americe na trh a prodelali miliony. My jsme byli posledni
sance, nemeli uz, krome milionu dolaru zisku navic, ktere byly jejich
cilem, co ztratit. Kdyz jsem jim rekl, ze nebudem delat klasicky pruzkum
trhu tak jak ho delali kolegove pred nami, ale ze usporadame "volby
penezenkou", nebyli nadseni, ale nezakazali nam to.
Z dvou a pul tisice vzoru jsme vybrali necelych trista, objednali v prvni
fazi petset kusu od kazdeho vzoru, najmuli desitky "podomnich obchodniku",
presvedcili vyrobce, ze je v teto fazi nutne eliminovat "cenovou barieru"
(slo o vazanky, ktere se mely prodavat za sedmdesat americkych dolaru
jedna, kazdy neni ochotny nebo nemuze tolik za vazanku utratit, zjisteni
nejvhodnejsi ceny, cili maximalni castky, kterou je ochoten maximalni pocet
zakazniku za urcity vyrobek zaplatit, je nutne provadet zvlast) a vyslali
agenty (podomni obchodniky) do kancelari podniku a uradu (chodit dum od
domu by nebylo ekonomicke, v kancelarich je snadne zastihnout najednou
vetsi pocet lidi) nabizet vazanky za zavadeci (propagacni) cenu deset
dolaru za jednu.
Sam jsem se prodeje tez zucastnil. Jsem vyznavacem hesla "ruce na" (hands
on) a zjistovani reakci ruznych lidi me bavi a pokladam ho za poucnou
zabavu. V jedne kancelari peclive, podle posledni drahe mody obleceny muz
vzal do ruky jednu z vazanek, ukazal ji vsem pritomnym a opovrzlive
pronesl: "To je strasna vazanka! Nechapu, jak si takovou muze nekdo
koupit". Ve vedlejsi kancelari stejneho podniku, muz ve zrejme stejnem
spolecenskem postaveni, stejne peclive, podle posledni drahe mody obleceny,
vzal tutez vazanku tez do ruky, ukazal ji tez vsem pritomnym a pronesl: "To
je krasna vazanka, dejte mi tri." , vytahl penezenku a zaplatil.
Na zaklade podobnych reakci jsme vybrali a doporucili vyrobci kolekci
vzoru, ktere pote uspesne uvedl na trh, dekoval nam a povazoval nas za
marketingove kouzelniky ac jsme byli pouze marketingovymi praktiky.
Stejne reakce jako u onech dvou panu s vazankami probihaji ve vsech sferach
lidskeho zivota. Pro jednoho cloveka je zivot ve meste utrpenim, pro jineho
je utrpenim zivot na venkove, nekdo se odstehuje do Ameriky a je nadsen,
jiny v teze situaci nemuze zapomenout na puvodni vlast a v Americe si nikdy
nezvykne. Totez pokud jde o diskutovany problem "Ma nebo nema zena mit
vlastni karieru nebo se ma venovat pouze detem a rodine?"
Prosazovat v tomto pripade jako jedine spravny nazor preferujici pouze
jednu z mnoha moznych variant je asi stejne nevhodne jako nutit vsechny
zeny nosit jednu velikost podprsenek. Co je pro jednu zenu idealni situaci
muze byt pro jinou situaci naprosto neprijatelnou nebo alespon neprijemnou.
Je nesporne, ze feminismus osvobodil zeny ve vetsine vyspelych zemi od
ponizujiciho udelu obcanu druhe kategorie. Zvlaste v nekterych
spolecnostech nemely zeny nejen stejne prilezitosti temer ve vsech sferach
spolecenskeho zivota, ale ani v rodine. Neni nutne pouzit k ilustraci
spolecnosti, ktere povazovaly narozeni dcery za hanbu a tolerovaly jejich
vrazdeni. Staci se soustredit na Ameriku az temer do konce dvacateho
stoleti abychom snadno pochopili, proc radikalni feminismus vznikl prave v
teto zemi. Neslo jen o zakazy koureni na verejnosti a omezovani moznosti
vyssiho vzdelani a uplatneni mimo rodinu. Hlavnim problemem byl preziravy
pristup i inteligentnich muzu k zenam, protoze vetsina zen byla
vmanipulovana do pozice pouhych udrzovatelek rodu a domacnosti a stupidni
reklamy americke televize, znazornujici zeny, vazne se bavici o prednostech
jednotlivych cisticich prostredku, toaletnich papiru, plenek, nebo objevne
sdelujicich svetu ktere konservy (nudle, polevky v kostce, kremy, koberce,
zaclony, sampony, projimadla nebo naopak stavidla prujmu ci prasky proti
boleni hlavy) jsou nejlepsi byly (a v mnoha pripadech stale jeste jsou)
pravdivym zobrazenim americke reality. Vyjimky byly (a ve vetsine pripadu
stale jsou) pouze potvrzenim tohoto pravidla. Jde o situaci, ktera se bude
menit nekolik generaci. Zakladni a stredni skolstvi v Americe je dominovano
zenami, ktere se vetsinou nelisi od americkeho stereotypu a na
universitach, kde tento typ zen tez neni bez vlivu, je tezke podstatne
menit jiz pevne ustalene nazory a stereotypy.
Takze tak, jako ekonomicke vykoristovani nekterych spolecenskych skupin
vedlo k zakonitemu hnuti proti tomuto utisku a vzniku idealu socialismu a
komunismu, ktere byly zneuzity lidmi, jimz slo predevsim o jejich mocenske
a politicke zajmy, tak v Americe doslo ke vzniku radikalniho feminismu a
jeho zneuziti zenami, kterym slo a jde o jejich mocenske a politicke zajmy.
Feminismu casto vladne typ zen, ktery vetsinou povazuje muze za nepratele,
protoze je Buh nebo priroda, podle nich nespravedlive, neobdaril(a)
fyzickymi aspekty, ktere by si tez praly mit, at uz jde o fyzickou silu
nebo urcite casti lidske anatomie. Tyto zeny, snazici se napodovat muze
dokonce i oblecenim (zena v kalhotech se ani vzhledem ani pritazlivosti
nelisi od zeny v sukni, ale zena v kalhotech, panskem saku, s kravatou a
panskym kloboukem na hlave je spise karikaturou nez ztelesnenim zenske
pritazlivosti a krasy) je napodobuji predevsim pokud jde o chovani a to je,
myslim, typ zen, s kterym pan Parik nesouhlasi a s jeho nesouhlasem,
myslim, nelze nez souhlasit.
Vratislav Kuška
Kam jde odpad z malešické spalovny?
Spalovny odpadu nejsou bezodpadovou technologii. Vysledkem paleni
odpadu v nich byvaji odpady toxictejsi nez ty, ktere do nich vstupuji
- popel, popilek a znecistujici latky vypoustene do ovzdusi. Stejne je
tomu u malesicke spalovny, ktera rocne vyprodukuje desitky tisic tun
popele (zbytek po spalovani v pecich) a popilku (popilek se oznacuje
prach zachyceny ve filtrech). Popel a popilek jako nebezpecne odpady
predavaji Prazske sluzby firme SOH Benatky nad Jizerou, ktera je
uklada na svoji skladku nebezpecnych odpadu.
Deti Zeme zadaly zpracovani pruzkumu verejneho mineni v Benatkach nad
Jizerou. "Chteli jsme zjistit, zda jsou obyvatele mesta informovani o
tom, ze do jeho blizkosti se vozi toxicky popilek ze spalovny v
Malesicich," komentuje duvod zadani pruzkumu ing. Milan Havel z Deti
Zeme. Podrobnejsi rozbor pruzkumem zjistenych vysledku najdete v
priloze k tiskove zprave (zpracoval ho Jan Moravek). Jeho strucny
zaver zni: "Celkove muzeme znalost lidi o popilku z malesicke spalovny
na skladce v Benatkach nad Jizerou hodnotit tak, ze 275 respondentu
(70 %) o nem nevi."
Kdyz jsme patrali po nakladani s odpadem z malesicke spalovny,
zjistili jsme, ze jeste pred ulozenim na skladku jej zpracovava firma
KTV odpady, s.r.o. kdesi u Prahy. Znamena to, ze nebezpecny odpad
podnika ze spalovny slozitou pout po strednich Cechach. Magistrat hl.
mesta Prahy, ktery by melo zajimat slozeni popele a popilku se o nej
bud nezajimal, anebo jej odmita sdelit.
Podle zjistenych vlastnosti nebezpecnych odpadu z malesicke spalovny
by s nimi melo byt nalozeno. Podle sdeleni Prazskych sluzeb se
provadel jejich rozbor pouze na podzim roku 1997 a nebyl zjistovan
obsah PCB a dioxinu v nich. Pritom prave obsah techto latek je
dulezity pro urceni, jak s odpadem dale nalozit. To, ze v popilku jsou
napovida zjisteny obsah znacneho mnozstvi chlorovanych latek v odpadu.
Prazske sluzby nam poskytly rozbory nebezpecnych odpadu produkovanych
spalovnou provedene v listopadu 1997 k nahlednuti. Popel obsahoval
nadlimitni hodnoty hliniku, barya, olova a rtuti a musel byt proto
zarazen mezi nebezpecne odpady.
To, ze byl proveden rozbor popele a popilku pouze v dobe zkusebniho
provozu, povazujeme za nedodrzeni podminek zakona o odpadech,
konkretne § 5, ktery puvodcum odpadu (tedy i Prazskym sluzbam) uklada
povinnost kontrolovat nebezpecne vlastnosti odpadu a nakladat s nimi
podle jejich skutecnych vlastnosti. V pripade nebezpecneho odpadu ze
spalovny lze az na zaklade zjistenych vlastnosti spravne stanovit
postup, jak s nimi nalozit - zda a jak je nutne je pred ulozenim na
skladku solidifikovat. Zarazi nas, ze nikdo ze statni spravy k tomuto
zatim Prazske sluzby neprimel. Je pravdepodobne, ze se skladba odpadu
paleneho za plneho provozu spalovny mohla zmenit.
Domnivame se, ze by novy rozbor popele a popilku mel Magistrat hl.
mesta Prahy vyzadovat alespon nyni, kdy spalovna planuje vystavbu
zavodu na zpracovani nebezpecneho odpadu.
Priloha: Vysledky pruzkumu provedeneho v Benatkach nad Jizerou v
breznu 1999
Bylo provedeno celkem 400 standardizovanych rozhovoru a po vyrazeni
vadnych zaznamovych archu bylo vyhodnoceno 394 odpovedi.
354 respondentu (90 %) prokazalo, ze vi o existenci skladky v
Benatkach nad Jizerou.
Z nich 180 (51 %) spravne uvedlo, ze se na tuto skladku uklada popilek
ze spaloven. Tito respondenti nasledne uvadeli, jak jsou si touto
skutecnosti jisti. Zcela jisto si bylo podle svych slov 68
respondentu, coz je 38 % z tech, kteri odpovedeli spravne, neboli 17 %
lidi ve vzorku. To, ze pri vyberu odpovedi na otazku o popilku byli na
pochybach, uvedlo 51 respondentu, coz je 28% z tech, kteri odpovedeli
spravne, a 13 % lidi z celeho vzorku. Zbyli respondenti (61) priznali,
ze byl pri vyberu odpovedi na vazkach a spise "strelili od boku".
Celkove tedy muzeme znalost lidi o popilku na skladce v Benatkach nad
Jizerou hodnotit takto: a) 275 respondentu (70 %) o nem nevi.
Jsou to lide, kteri - bud neprokazali znalost skladky
nebo vyslovne uvedli, ze se na ni popilek neuklada,
nebo si tipli, ze se na ni popilek uklada, ale uvedli, ze
"strileli od boku".
b) 51 respondentu (13 %) o nem vi, ale neni si uplne jisto,
c) 68 respondentu (17 %) o nem s jistotou vi.
Tem, kteri uvedli, ze se na skladku uklada popilek ze spaloven, byla
polozena otevrena otazka na konkretni spalovny, ze kterych se popilek
uklada na skladku v Benatkach. 45 dotazanych (25 %) spontanne uvedlo
spalovnu "v Praze" nebo "malesickou" a 7 dotazanych uvedlo jine
spalovny, ale 128 respondentu (71 %) odpovedelo, ze zadnou konkretni
spalovnu nezna. Skupina 45 respondentu, kteri uvedli, ze se na skladku
v Benatkach uklada popilek z prazske malesicke spalovny, ma tuto
strukturu: 28 dotazanych (62 %) je si touto znalosti podle svych slov
zcela jisto, 10 dotazanych (22 %) je na pochybach a zbylych 7 (17 %)
uvedlo, ze "strelilo od boku", coz znamena, ze odpovedeli nahodne.
Zaver o znalosti lidi o popilku na skladce v Benatkach muzeme tedy
doplnit: ad b) Z 51 respondentu, kteri o nem vedi, ale nejsou si uplne
jisti, uvedlo 10 jako mozny zdroj popilku prazskou malesickou
spalovnu, ad c) z 68 respondentu, kteri o nem vedi jiste, uvedlo jako
malesickou spalovnu 28.
Zde je v puvodnim textu tabulka, kterou najdete na
http://www.ecn.cz/detizeme.
Mira znalosti obyvatel Benatek nad Jizerou nezavisi obecne ani na
veku, ani na dosazenem vzdelani. O techto promennych bylo ziskano
pouze toto dilci zjisteni: Mezi lidmi se stredo- nebo vysokoskolskym
vzdelanim je skupina tech, kteri s jistotou vedi o ukladani popilku na
skladku v Benatkach, vyznamne vetsi (asi dvojnasobna) oproti lidem se
zakladnim nebo ucnovskym vzdelanim.
(zpracoval Jan Moravek)