Ano. Dva roky jsem tam nebyl. Ale je to, abych tak řekl, z dnešního pohledu zkušenost, která mi víceméně spadla do klína. Protože já jsem tam žil jedenáct nebo dvanáct let a svým způsobem jsem emigraci velmi brzy přestal mít rád, protože je to trošku nepříjemný životní stav. Dospělý člověk, žije v cizině, a po nějaké době pochopí že - že nebude nikdy plně jeho domovem. Takže na to si člověk musí zvykat a zvyká si nerad.

No, stát se šéfem úspěšného podniku neznamená to, jestli se tam člověk cítí doma nebo ne. Spousta lidí tam - spousta emigrantů, nejen českých - má úspěchy v povolání, ale ještě to neznamená, že když přijdou domů, že se cítí, jako že se vrátili domů, a když jejich dospívající dcera si s nimi začne klábosit podivnou češtinou, oni přetočí na jazyk té země a dcera se jim začne posmívat, že už by se měli konečně naučit pořádně mluvit. To nejsou momenty, které oznamují člověku, že přišel domů a že se může zklidnit a že je tam vrostlý.

V té chvíli mi nedefinovalo víceméně nic. Definovalo mi pouze to, co znamená ztrátu domovského prostředí. Byli jsme stěhováni vlastně od malička, a každé dva tři roky jsem bydlel někde jinde. Tak já nemám dodneška pocit domova jako jednoho konkrétního místa nebo domu, ale jen domovského prostředí.

Ale chtěl jsem říct na počátku jednu věc. Že mi ta zkušenost padla do klína. S tím, že když jsem žil v Holandsku, nevěřil jsem, že bude možnost se vrátit, takže jsem začínal mít pocit, že celá zkušenost života v cizině není zkušeností, ale je to vynucenou životní situací. Je to povinnost. Je to - nezbývá mi nic jiného.

Protože zkušenost je poznání, které dám dohromady a potom ho můžu někam předat. Měl jsem pocit, že tohleto nepůjde předat, že není co předat, že prostě žiju a dokud budu žít, budu žít tam. A proto jsem to neměl rád, protože ta zkušenost neměla tvar. Byla to pouze nutnost žít venku. Netušil jsem, že budu zase sedět někdy v Praze.

Ano, jistě. Reflektoval jsem svoji situaci, snažil jsem se ji reflektovat a snažil jsem se ji reflektovat pro český svět. Já jsem ty fejetony nepsal s pocitem, že to budou číst Holanďani nebo že by to měli číst Holanďani. Tím možná mají ty fejetony takovou svoji zvláštnost. V nich jsem se snažil reflektovat poctivě emigraci.

Člověk by měl říct, tím, když říkám, že to bylo myšleno pro český svět, bylo to myšleno pro svět, který má pro mě identitu, které rozumím. Myslím si, že je tentýž problém v češtině, že existuje mnoho anglických či amerických knížek, které se zabývají pouze problematikou těch zemí a kultur a jsou identicky hluboko ponořeny v jejich životě, ale tím, že vůbec mají identitu, tak jsou přeložitelné a jsou potom srozumitelné, takže mám pocit, že převoditelnost je rozpoznání, že skutečnosti, o nichž se hovoří, pocházejí z něčeho, co má identitu, co někam náleží. Myslím si, že když bude psát třeba Čech pro Angličany jenom, aby to bylo pro Angličany, že skutečně to může být docela nudné čtení. Třeba to budou chytrá slova, ale - nejen u umění a literatury, ale u veškerého činění lidského je důležité, jestli to má identitu nebo nemá.

Ach. To jest otázka záludná a složitá, protože v první fázi by člověka mohly napadnout fráze a to já nemám rád. Ta otázka je strašně široká.

Měl jsem velmi silnou vnitřní potřebu a touhu, když už jsem v Holandsku žil, žít tam jako doma. Proto možná jdou ty fejetony hlouběji než jenom do chvalořečení, že jo, vždyť se máme dobře, vždyť máme úspěch, a vždyť jsme si koupili auto. Vždyť to je, čím většina emigrantů hájí, že se jim v  cizině daří dobře. Já jsem tam taky neumíral hlady. Jasně, v těch fejetonech docházelo k hledání toho domova, oné nějaké nové identity. Narážel jsem v nich přesně na ty plochy, kde to nefunguje, ale i kde to funguje. Nemůžu svůj život v Holandsku úplně odmítnout. Já jsem tam taky nějak žil.

To by si člověk asi musel rozmyslet nad papírem. Nad tím jsem nějakou dobu teď už nepřemýšlel. Protože žiju tady a svým způsobem jsem rád, že to, co je za mnou, je za mnou, i když se k tomu nutně vrátím. Že mám rozepsané taky větší věci, který jsem napsal v Holandsku a na které si teď někdy chci sednout.

Takhle: problém je, když když to vezmu zcela lokálně, když vezmu třeba tu rotterdamskou čtvrť, ve které jsem žil, a uvědomím si nebo vzpomenu si, jakými problémy žili mí sousedi a lidi okolo... Holandsko je taková docela sousedská země. Ti lidé nežili moc jinými problémy, než žijou lidi v  Čechách. Mám pocit, že my jsme dostatečně evropští.

Je to problém, řekl bych, který je trošku nad existencí člověka jako bytosti - nebo pod existencí, možná. Je to to, čím je potom člověk ještě determinovaný, protože člověk se narodí v určité situaci, v určitém jazyku, který je mu násilím vnucený. Tahleta základní identita v dětství je do člověka vlastně násilím napumpována. Může být i s láskou, ale je to tak, že dítěte se nikdo neptá, jestli chce být Čechem nebo Holanďanem. Takže existují takové zvláštní jemnosti, když se klesne o patro níž, na  život člověka vedle člověka, existují některé takové jemnosti, které už člověk v sobě nedoladí, aby ladil s novým prostředím. - To jsou strašně závažný věci. To se nedá přejít jen tak jednou větou.. Ale abych se vrátil na začátek. Vy mi unikáte otázkami pořád jinam.

Chtěl jsem říct, že moje emigrace se teprve teď stává zkušeností. Že dneska teprve začínám být rád, že jsem byl v emigraci. Tak jako jsem byl v ní nerad, protože i když jsem do Holandska odcházel ze své vůle, byla to vynucená volba.

No ne. Když jsem sestavoval knížku fejetonů Požár v bazaru, přemýšlel jsem, jestli třeba tenhleten fejeton tam mám dát, protože on má určité literární kvality. Akorát že je to pohled člověka, který nadšeně a přesně popisuje prostředí, kterému vůbec nerozumí. Ale popisuje ho tak přesvědčivě, že až skoro působí dojmem, že o tom prostředí něco ví.

Samozřejmě je naprostý rozdíl být turistou anebo žít v té zemi za tam vydělané peníze a za to úsilí jako ostatní lidi. To člověk vidí všecko v jiném pohledu. A skutečně, když je někdo turistou, i když jím bude deset let, tak se o té zemi doví úplně něco jiného, než když tam začne žít jako normální člověk.

Vzpomínám si, tohle byl veliký šok Karla Kyncla, známého žurnalisty, který předtím byl snad pět let v Americe a celý život jezdil po světě. Když potom emigroval do Anglie, já jsem s ním mluvil, byl ve velikém šoku, že zjistil, že přišel do jiné země, než kterou znal - do jiné země, než předpokládal, kam že půjde. Přestože měl předtím velmi přesný pocit, že ví, kam jde, s jazykem, který uměl.

Ono to bylo zcela jinak. To prostě tak je. Žít někde je něco jiného než se tam podívat na jakkoliv hlubokou a dlouhou návštěvu.

Já jsem to chtěl vidět nadšeně a nebyl důvod první měsíce to nevidět nadšeně. Protože, skutečně, ty první měsíce byla to úleva, po tom období, co jsem tady žil, které bylo nesmírně vyčerpávající, jak psychicky, tak fyzicky. A tam najednou člověk přišel do jakési zvláštní stability, kde věci fungovaly, kde prostě bylo právo a - já jsem byl poprvé v cizině.

Ano, jenže to byla specifická situace. To jsem posílal na červenou kartu, kdy to musí příjemce podepsat. Takže to je vyloženě důkaz, že dopis došel nebo nedošel a  dá se zjistit, kde se to ztratilo. Když jsem o tu červenou kartu žádal na holandské poště, oni vůbec netušili, že taková možnost existuje, a tvrdili mi, že neexistuje. Pak jsem donutil úředníka, že šel za vedoucím, a on říkal, jo, tahleta možnost je, ano, můžete to tak poslat, ale nikdo to nedělá. Takže já jsem si to vynutil. Ono teda, na druhé straně, já jsem to udělal párkrát, že jsem to lidem takhle poslal. Ono to nedojde a člověk vždycky zkasíroval asi to bylo pětasedmdesát guldenů. Znal jsem jednoho kluka ve Švédsku, který se tím vyloženě živil. Posílal třeba jenom výstřižky z novin do Československa na červenou kartu na určité adresy a každý měsíc kasíroval peníze.

Pak tam člověk začne žít. A začne si uvědomovat to místo, ve kterém žije, a to místo je taky jenom místem na zemi. Má jenom lidský rozměr, který je úžasný tím, že je lidský, a je příšerně omezený pouze tím, že je lidský. Takže to je první věc, se kterou se člověk konfrontuje, a když člověk emigruje takhle dramaticky, jako jsem emigroval já, nebo kdokoliv, vlastně každá emigrace tehdy, ať byla vynucená nebo k ní došlo útěkem, bylo to životní drama, a člověk v tomhletom životním dramatu - kdy se dostává člověk vyloženě do krajních situací - najednou zjistí, že padne do fungujícího, ale malého světečka, který si žije svými každodenními starůstkami, a dramata našich životů několik set kilometrů dál jsou mimo.

Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný, ano, tak.

No, na začátku mě to mrzelo, samozřejmě. Pak jsem si na to zvykl, protože si člověk uvědomil, kde je hranice sdělitelnosti a  nesdělitelnosti. No a pak člověk začíná rozeznávat prostředí, ve kterém žije, začíná mu rozumět, začíná znovu rozumět ještě jednou svému vlastnímu životu a prostředí, ze kterého odešel. Když člověk emigruje a žije v jiné zemi, dostává dva nové pohledy. Je to nový pohled na nové prostředí, a další pohled, který je svým způsobem taky nesdělitelný. Protože o tom se dá mluvit pak jen s několika emigranty. A zpětný pohled na prostředí, odkud člověk odešel, a co to znamená, situace emigrace, protože ta je potom nesdělitelná zpětně. Já jsem mohl těžko do Čech někomu vysvětlovat, jak ty věci jsou. Jednou to vyjádřil takovej zubař. Vlastně to mám taky v nějakém fejetonu. Říkal, že přestal psát lidem dopisy, protože kdyby napsal, co se mu na Západě líbí, tak si budou myslet, že je svině, a když napíše, co se mu tam nelíbí, tak si budou myslet, že jsem idiot. Tak nepíše.

Takhle. Je to - v našich představách je to určitě, doufáme, Jinak. Ono ve skutečnosti je to velmi podobné životu tady. Ale jelikož to bylo za zdí, a doufání lidí v Československu bylo přece jenom izolací povýšeno jinam, a zájem lidí na Západě o naše prostředí byl zase vymezený tím, že pro ně to bylo něco šedivého za zdí, jakýsi Balkán.

No, nechci říct stejné. Jaksi, stejné, ne. Ale - existuje slovo analogie. Některé věci jsou nějakým způsobem srovnatelné, a to analogicky. Česká společnost žila problémy a životním pocitem v podstatě analogicky tím samým, jak ti lidi tam. Je to kacířské říkat, protože přesně - tady existuje tahleta ideologie, že tady byl ten hrubý komunismus, a tam byla ta jemná svoboda, ale ono, když se to vezme hloubějc, on ten komunismus zase nebyl tak strašně hrubý. Hrubější byla bázeň lidí než tvrdost režimu. A na Západě - víte, svoboda jako taková, to není dar z nebe, svobodu i tam lidi musejí přece jenom si vybojovávat, a to jak vlastní povahou, s rodinou, se svým okolím, se svým domácím, se svým šéfem. S tím, jaké si lidi chtějí troufnout vlastnit auto nebo odebírat noviny nebo s kým se chtějí stýkat. A to - to je sice taková ta vedlejší svoboda, ale to je přesně ta svoboda, kterou člověk každodenně žije.

Podobnost je veliká. Chtěl bych zdůraznit, a myslím, že mohu být v této věci docela přesvědčivým svědkem - že není pravda, že se za komunismu v Československu nedalo dělat nic nezávislého. Já jsem jednal celých deset let od roku 1968 až do roku 1978 docela dost nezávisle. Uspořádal jsem stovky velmi nezávislých a otevřených koncertů. Po deseti letech mě donutili k emigraci, to je pravda. Ale trvalo jim to deset let, než na mě přišli.

Ale tohleto bych řekl, že to je víceméně rozdíl technický. Že i  tady začnou za chvíli chodit byznysmeni v určitém druhu oblečení s určitým druhem taštiček a určitým druhem aut. Je to jenom věc času Tak jako časem tady začnou fugnovat i banky.

Tento druh povolání a lidského trhu si vynutí určitý druh myšlení. V Čechách už dnes existuje velká obchodnická vrstva a nemyslím si, že by to byli lidi lyričtí. Je to ta vrstva, která se rekrutovala z těch, jak se jim dneska říká komunisti, ale nejsou to ti, co byli komunisty věřícími. Oni už šli ke komunistům, aby mohli kšeftovat. Ve společnosti trochu vládnou rozpaky, co si o těchto lidech máme myslet. Jsou to byznysmeni, a časem se zapomene, že to byli také komunisti.

No, jak kteří. Náš domácí, co vlastnil v Rotterdamu barák, se jmenoval Direk. On původně začal jako levičák, student, pak začal mít zaměstnání, příjmy, stal se šéfem. Takže jeho politické přesvědčení se měnilo s tím, jak se mu rozvíjela kariéra a jak začínal vydělávat víc a víc peněz. Úplně automaticky a vůbec se mu to nezdálo jako zrada. Ale přesto, když už byl šéfem, přesto ještě v něm zůstaly takový ty věci, že ještě stále nosil džíny a  jeho žena taky.

Tento Direk uspořádal, což v tý firmě byla povinnost, večírek pro své zaměstnance, asi třicet nebo čtyřicet lidí, měl pod sebou, no tak šli na večírek, a ta jeho žena, která se jmenovala Nanda, je to taky taky holandské jméno, si poprvé v životě koupila šaty, aby Dirkovi neudělala ostudu před zaměstnanci. Ale ti zaměstnanci, aby tomu svýmu šéfovi lezli - kam se to říká - tak všichni přišli v džínách. A došlo k velikému trapasu, že pan šéf se oblíkl nóbl a jeho žena taky nóbl, poprvé měla na sobě šaty, a veškerý podřízený přišli jako hipíci. Fraška.

Od toho můžeme odvíjet diskusi o svobodě a svobodné společnosti. Samozřejmě, že rámcově na Západě svoboda je, je zaručena zákony a  stabilním vývojem. Ve chvíli, kdy by se ty společnosti dostaly do nějakých výkyvů a problémů, které jsme poznali my v Čechách, já si myslím, že se lidi na Západě zachovají stejně blbě jako Češi, nebo stejně lidsky jako Češi.

Vzpomínám si, na scénu v jedné rotterdamské samoobsluze, tam, kde jsem měl ateliér, na druhém konci Rotterdamu, najednou přišla nesmyslná panická zpráva, začalo to v novinách, že jsou potíže s cukrem, že nebude cukr. No samozřejmě, lidi vykoupili ten den cukr a porvali se ještě v samoobsluze. Druhej den dovezli další náklaďák. Ale i Holanďani podlehli komické fámě, zachovali se normálně lidsky. Já si nemyslím, že lidi na Západě jsou lepší, svobodnější, hrdější. Prostě oni mají možnost se tak chovat, ale ne že by ji vždycky využívali.

No byl bych blázen, kdybych se nevracel. Vrátil jsem se rád. Nebudu to romantizovat, nebudu to poetizovat, vezmu to normálně lidsky tržně. Vrátil jsem se, měl jsem tady hejno publika, přátel a mohl jsem vlastně se realizovat v tom, co mám rád a co celý život dělám. Bylo by ode mě skutečně pošetilé váhat a přemýšlet, jestli to je dobré nebo není.

A pak ještě k tomu byla jiná zkušenost, kterou jsem měl s emigranty, který byli venku legálně, což byly většinou holky, ale i i pár mužských, který pendlovali mezi Východem a Západem, a když pendlovali hodně, tak bylo na nich vidět, že jim to velmi poznamenalo psychiku, že nevěděli vlastně, kam patří. Že v Čechách nemohli žít jako normální Češi, museli se předvádět jako ti lepší Češi ze Západu, přijeli jak z Tuzexu, předváděli se něčím, čím tam nežili, a v západním prostředí je to odcizovalo, protože zaprvé viděli, že to prostředí má jinou lidskou zkušenost nebo jiné vědění, než oni měli, a víceméně je to prostředí ponižovalo, protože tam dále žili jako normální lidi, kdežto v Čechách se mohli chlubit jako lidi z lepšího světa, kdežto v tom lepším světě se většinou necítili tak úplně doma.

Nechtěl jsem v sobě zažít tenhleten rozpad, tak jsem si říkal když teda se sem vracím, vracím se sem zcela, bez toho, že budu žít na dvou místech. Budu žít na jednom.

Ano, mělo. Jenže, já sám jsem zrušil vyprávění o Západu na představeních. Zjistil jsem, že to dopadá úplně mimo lidi a že tím ztrácím kontakt, komunikaci. Ono se o tom bude moci hlouběji mluvit, až lidi začnou trošku lépe chápat, o čem to je.

Je to myslím jen otázka času. Teď občas i v televizi, která je dneska obzvlášť tedy blbá, se na tohle téma nějak dostane, ale je to trošku mimo mísu, protože se vypráví lidem o něčem, co je vyloženě mimo jejich zkušenost . Ale kdybych teď měl v televizi projev k národu a začal tam vyprávět, že struktura života v Holandsku a v Německu je v podstatě totožná se strukturou života tady, tak mě budou považovat za blázna nebo za pitomce. Protože se jim bude zdát, že to není pravda. A já bych potom musel dlouho, celým dlouhým pedagogickým seriálem vysvětlovat, jak jsem to myslel, na jakých příkladech, a pokusit se tu zkušenost, kterou mám, krok po kroku přenést do lidí, aby potom kdybychom na konci zopakovali to, co jsem řekl na začátku, lidi by si řekli, aha, on to myslel takhle.

Jenže většina emigrantů, jak bych to řek, si v sobě nevyřešila vztah vůči Čechám a  těžko budou řešit svůj vztah vůči nim. Protože je to dáno tím, kdy odcházeli, jak tam žijou a některé věci budou těžko přenosné a budou se za ně svým způsobem i lidi třeba stydět. Když se emigrant vrátí domů nebo přijde na návštěvu, musí být psychicky velmi silnej a vyrovnanej, aby neměl potřebu dávat najevo, že tam měl úspěch a že něčeho dosáhl a že se dostal trošku výš, než lidi, kteří pouze zústali v Čechách. To mi vyprávěli někteří lidé ve Švédsku. Jak se tam vrací Švédové, kteří emigrovali do Ameriky, vrací s tlustejma autama a chluběj se, jak měli v Americe úspěch. Mají tentýž emigrantský - psychologický problém. Protože, kdyby nebyli úspěšnější, než lidi, kteří zůstali v Čechách, pak je otázka, proč odcházeli. To mohli zůstat doma. A to na to člověk musí bejt velice silnej, aby řekl, vždyť, jako oč jde, no.

No, ta jedinečná zkušenost. Ta se musí nějak předat a musí to být fomou, kde je ta zkušenost viditelná. A na to člověk musí být mistr. I předávat zkušenost, to se musí člověk naučit, svým způsobem jako řemeslo.

Rok tady v Praze nyní žije český spisovatel, Jan Novák, on je vlastně americký spisovatel, protože píše anglicky. Odešel do USA s někdy v sedmnácti, mluvil jsem s ním o problému cizího přízvuku. který je velmi zajímavý. On říká, že přestože je mu angličtina bližší a píše anglicky lépe než česky, v angličtině má cizí přízvuk a v češtině ho nemá.

On se sžil s americkým prostředím zcela normálně a umí zajímavě mluvit o rozdílech mezi ČR a Amerikou. To jo, ale nejsou to zásadní rozdíly. Jsou to věcné nebo technické rozdíly. Že děti mají víc komputerů, a že některé věci lépe fungujou, že některé lidské vztahy jsou řekl bych lidštější anebo se dá říct anonymnější, že si lidi nevynadají na ulici. A teď - je to plus, je to mínus? A přenést tuto zkušenost - on se o to částečně pokouší v  literatuře, ale pak ta literatura musí být zároveň dobrá, a přesto to ještě nemusí nic znamenat.

Vždyť Češi znají západní filmy. Češi jsou čtiví a většina literatury, kterou četli, není literatura od českých autorů, ale od autorů zahraničních. Tady se víc čte překladová literatura. Tak si člověk řekne - lidi by mohli vědět, jak to vypadá na Západě. Ale nějak ten přenos informací nefunguje.

Je to úplně zřetelně vidět na problému východního Německa. Východní Německo nemělo žádnou Svobodnou Evropu, protože oni si mohli naladit normální západoněmeckou televizi, západoněmecké rádio, obzvlášť ti, co žili v okolí Berlína, člověk by si řekl, že mohli mít z  televize, která je tam docela živá, přesný obraz toho, jaká západní společnost je a oč tam jde.

Padly hranice a zjistilo se, že východní Němci nevěděli nic. Že dokud člověk do toho nevstoupí, a nesžije se s tím, nestačí informace, nestačí návštěva, chce to ještě kousek dál. Chce to jednou nohou se tam nějak ponořit, dojít do situace, kdy je člověk v kůži těch lidí, potom poznává něco o tom prostředí a zpětně chápe vlastní prostředí a v té chvíli začíná rozumět, co jsou rozdíly a kde rozdíly nejsou. Pouze vyučováním, já mám pocit, že to může spíš taky možná poplésti.

Někdy jsem se na  koncertech vrátil i dál. Některé písně už jsou dvacetileté, někdy i starší. Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem udělal málo písniček poslední dobou, na druhou stranu je to zvláštní potěšení, že ty písně mají jakýsi vnitřní náboj nebo identitu, která zůstává sdělná. Nedávno jsem na představení tak nahodile zařadil píseň Pravděpodobné vzdálenosti, což je jedna z prvních, je z roku 1967, a po konci přišla do šatny nějaká holka, tý mohlo bejt sotva dvacet, nebo tak nějak. A říkala, že by chtěla text tý písně, že ji zaujala. A zeptala se, to je nová píseň? A já jsem říkal: Není, ta je starší než ty. Takže mám teď tak trošku prázdniny, nový písničky mi moc nejdou, ale proto, že se moc nesnažím.

Ona je skutečně situace přepolitizovaná. Vím, že třeba v roce 1968 jsem taky nenapsal píseň. To prostě nešlo. Do člověka se vkradly velmi zjednodušující, politizující, heslovité věci, a cokoliv jsem psal, byly bláboly. A většinu písniček, které jsem teď napsal, taky, politika je v tom tak - tak neomaleně přítomna, že to napíšu a pak si to po sobě dvakrát přečtu a už mě ta věc nebaví.

Podvědomí, z kterého člověk čerpá, je zasažené touhletou dobou technické změny společnosti. Totožnost je zamlžena. Ono to možná bude taky tím, že změnou bylo rozbito kolektivní vědomí. Toto kolektivní vědomí tady fungovalo, člověk se vůči němu vyjadřoval a vůči němu psal. Publikum reagovalo přesně na té struně, na které byl člověk naladěný, na které byla společnost naladěná. Teď už všeobecné jednotné naladění neexistuje. Teď si každý svým způsobem sám vyhrabává svoje z téhleté doby, každý si sám musí přemyslet, jak to bude dělat dál se životem. Bude chvíli trvat, než se zase vytvoří kolektivní vědomí, vůči kterému je možno mluvit, do kterého člověk ty věci dává a které se vracejí a rezonují. Kdy lze taky dosáhnout nějaké hloubky.

Protože hloubka není jenom ve slovech. Ta je v tom, co je za  slovy a za slovy není jenom pocit jednotlivce. Za slovy je to, co jednotlivec nějakým způsobem šťastně vysloví, a je to daleko širší věc, obzvlášť, když se týká jazyka.

Skutečně to souvisí s všeobecným vědomím. To by možná byla zajímavá práce pro vás literární kritiky, udělat si graf, v kterých dobách umělecká díla a literatura vznikala a ve kterých nevznikala. Nemusí to souviset s grafem ekonomickým a nemusí to souviset s grafem pozitivních změn a negativních období.

Cesta kolektivního vědomí a ducha, nebo jak to budeme nazývat, může být časově i jinak limitovaná a mít jiný rytmus.

Dá se to tak říct. Jediné, co mě dneska znervózňuje, je, že žiju v takovém klidu. Já já bych se potřeboval z něj trošku vydráždit, vyhodit. Protože skutečně, tenhle klid a pokoj, není v tom žádná výzva, žádná, jak říkají Angličani, žádná challenge.

S Jaroslavem Hutkou hovořil v únoru 1993 pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa Jan Čulík. Svobodná Evropa rozhovor nevysílala.