Násilí, učení a testosteron
(Psáno pro POLYGON č. 4/1999).
V mém článku o kriminalitě a soudnictví v POLYGONU 3/99 padla zmínka o
metodě "zero tolerance", které začala s úspěchem v New Yorku používat
policie v boji proti kriminalitě. Její podstata je jednoduchá: nikomu nic neodpustit, evidovat všechny přestupky zvláště u mladistvých a tím včas odhalovat a trestat jedince s zřejmou náchylností ke kriminalitě.
Události v Rotterdamu 25. dubna t.r. mě přinutily se k té věci znovu vrátit. V ten den se totiž fotbalový klub Feyenoord Rotterdam stal mistrem ligy a pro jeho mužstvo byla uspořádána recepce na radnici. Před radnicí se shromáždily spousty lidí, ovšem co se mělo stát radostnou oslavou se změnilo zcela ve smyslu novodobé holandské tradice v divokou pouliční bitku několika desítek či spíše stovek chuligánů s policií, při které došlo k vyplundrování části vnitřního města. Škody se odhadují na 10 milionů zlatých a policie toho moc nezmohla. Odpovědní političtí a jiní představitelé spustili své obvyklé tirády, že něco takového se musí důkladně vyšetřit, že se to nesmí opakovat atd., dokonce také někdo požadoval zavedení metody "zero tolerance", ale to je v Holandsku obvyklý rituál. Odpovědní činitelé tím jen chlácholí občany a čekají, až jejich rozhořčení opadne . Samozřejmě se tím dále zabývají různé orgány, které dosud nikdy k něčemu reálnému nedošly. A i kdyby došly, nebylo by to stejně k ničemu, protože holandský stát vlivem dlouholetého "překultivování" t.zv. lidských práv jmenovitě pro kriminální osoby už postrádá schopnost skutečně energicky zasáhnout.
Několik dní potom analysoval bitku J. Van Den Heuvel v deníku De Telegraaf ("Nieuwe hooligans nog gewelddadiger", 1.5.99). Píše o vandalských skupinách přívrženců jednotlivých klubů, z nichž nejbrutálnější jsou právě fandové Feyenoordu, což je ovšem do jisté míry vyvráceno prohlášením policejního funkcionáře, že mezi osobami zadrženými v Rotterdamu jsou i mladíci ze Zwolle, Deventeru, Schiedamu a Vlaardingenu (první dvě jmenovaná města jsou na holandské poměry poměrně vzdálená od Rotterdamu). Zajímavější je autorovo konstatování, že nastupující generace výtržníků jsou mnohem násilnější, než předchozí. Podle policejní analysy jsou mezi nimi zastoupeni lidé z dělnického prostředí, studenti, otcové rodin zaměstnaní či bez práce, ale také někdy lidé s dobrým zaměstnáním. Jsou dobře organisováni, bitka je předem připravena a její průběh je řízen pomocí mobilních telefonů.
Podle pomalu už obecného názoru je jejich zájem o fotbal nanejvýše druhořadý, je to jen dobré zamaskování toho, co je ve skutečnosti jejich hlavním cílem. Výtržnosti totiž vypuknou bez ohledu na to, zda Feyenoord prohrál či vyhrál. Viděl jsem televisní záběry, kde mě zvláště zaujal mladík bez košile zaujímající boxerský postoj, ačkoliv v dosahu jeho pěstí nikdo nebyl, viditelně stižený nějakým amokem. To jasně naznačuje, že hledat jen nějaké sociální príčiny nestačí.
James Michael Howard píše v roce 1994 americkým kongresmanům a senátorům:
Jsem teoretický biolog; moje práce obsahuje vysvětlení vzrůstu násilí v naší společnosti. Podle mého názoru násilí pochází přímo ze zvýšeného počtu individuí se zvýšeným obsahem testosteronu, u nichž dochází brzy k pubertě. Vyšší testosteron a raná puberta zvětšuje pravděpodobnost impulsivních akcí. FBI shromáždila statistiky, které ukazují, že mám pravdu. Muži zabíjejí více nez ženy, černoši zabíjejí více než běloši. Dále ve svém dopise uvádím reference z velmi uznávaných časopisů (na př. Journal of the National Cancer Institute), které ukazují, že černoši produkují významně více testosteronu než běloši a vstupují do puberty v nižším věku. Z toho je vidět, že individua obou ras, která mají tyto kvality, jsou více náchylná k použití násilí v horkých chvílích...jsou to impulsivní akce, nikoliv premeditované a rozmyšlené...Vy nebo vaši asistenti víte z rozhovorů, že mnohé z dětí, které zabily jiné děti, jsou opravdu docela milé, když nejsou ve stressové, horké chvíli.
Jsem si vědom, že nemáte biologické znalosti (background) a stejně na tom jsou i ti, s kterými se radíte, jste-li konfrontováni s růstem násilí v naší společnosti. Musíte si proto uvědomit, že je vychovateli, sociology, kriminology atd. zanedbáváno důležité vysvětlení lidského chování. "Jejich model" lidského chování předpokládá, že lidské chování je určováno téměř výhradně okolím. Je čas, aby byl vzat v úvahu biologický model...uvidíte, že týž mechanismus vysvětluje také zvětšené problémy naší mládeže se sexualitou a učením...a dále
před pubertou roste mozek rychleji než tělo; je to soutěž, kterou mozek vyhrává v kojeneckém a raném dětském věku. Z důvodu této soutěže mozek-tělo je puberta odložena až do doby, kdy vývoj mozku je téměř ukončen. S blížící se pubertou ovšem zvyšuje testosteron soutěžní schopnost těla pro růst a vývoj, který pokračuje do dospělosti.
"Váha lidského mozku dosahuje 90 procent dospělého ve věku šesti let a 100 procent ve věku 12 let, ovšem růst těla pokračuje do 18 let a dále. (všimněte si, že růst mozku je téměř ukončen, než začne reprodukční zralost)". (Patterns of human growth, Cambridge University Press 1988, pages 60-61)
Přední čelní mozkové laloky se vyvíjejí jako poslední a řídí formální myšlení, t.j. vyšší matematiku, správnou řeč (syntax) a schopnost vytvářet smysluplné úvahy zaměřené do budoucna (hypothesy). To je Piagetova konečná etapa vývoje lidského myšlení, které přímo závisí na konečném vývoji čelních laloků "mezi 11 a 14 lety" (Science 1987;236:1110) Soudím, že raná puberta překáží tomu důležitému konečnému vývoji čelních laloků. Na příklad bylo referováno, že výsledky standardisovaných testů třinácti- a sedmnáctiletých z roku 1986 jsou nižší než výsledky z roku 1970, kdežto výsledky devítiletých zůstaly poměrně stejné (Science 1988; 241:1751). Soudím, že tento úpadek je vlivem puberty, která v této zemi nyní probíhá průměrně mezi devátým a třináctým rokem. Naše děti v průměru ztrácejí schopnost ovládnout matematiku a angličtinu... bez funkčnosti čelních laloků nemohou děti předvídat následky svého chování nebo své chování řídit. Násilné činy a sexuální aktivita dětí a teenagerů jsou impulsivní akce. Tyto impulsy jsou iniciovány v základní části mozku ovlivňované hlavně testosteronem. Děti vstupují s každou generací stále o něco dříve do puberty a raná puberta zastavuje konečný vývoj mozku. To znamená, že přední část našeho mozku stále víc zakrňuje s každou generací...
Potud tedy můj jen částečný kostrbatý výtah z dosti nepřehledného, ale obsahově zajímavého článku James Michael Howard: "Dehydroepiandrosterone, Melatonin, & Testosterone in Human Evolution", který najdete jen na Internetu, podle mého názoru asi proto, že uvádí fakta, která nejsou - bohužel pro ně - politicky korektní, a proto jsou nediskutovatelná a jinak nepublikovatelná, alespoň v politicky korektních zemích jako jsou USA a Kanada.
Jsem laik v této věci a nevím, jaké stanovisko k článku zaujali nebo by mohli zaujmout odborníci, ale zdá se mi, že autorovy hypothesy jsou v praxi velice blízké realitě. V jeho optice je tedy pravděpodobné, že vyspělé národy trpící nízkou porodností by si asi moc rychle nepomohly, kdyby chtěly chybějící lidi slepě doplňovat z řad příslušníků rychle sexuálně dospívajících národů. To se, myslím, už tuší.
Po začátku operací kolem Kosova pak visí ve vzduchu otázka, jak podle Howarda nahlížet na jednání presidenta Clintona, který měl zřejmě rozhodující slovo v zahájení operace presentované "progresivními" mluvčími NATO jako humanitní, operace zcela nepromyšlené, nepřipravené a doslova impulsivní. J. Jírovec (Primitivismus americké zahraniční politiky, Internet, Britské listy, 5.5.99) v této souvislosti cituje z článku novinářky Maggie O'Kanové:
"Jeden americký novinář, působící v Itálii, hovořil o informacích (získaných od nejmenovaného velvyslance) ohledně toho, co se odehrálo mezi italským premiérem Massimem D'Alemou, presidentem Clintonem a Clintonovým poradcem pro národní bezpečnost Sandy Bergerem, čtrnáct dní před tím než začala válka. "Co budeme dělat," ptal se D'Alema, "jestliže se přes hranice začnou valit tisíce uprchlíků a Miloševič se odmítne vzdát?" President Clinton prý pokrčil rameny a obrátil se na Bergera a zeptal se, "Sandy, co budeme dělat pak?". "Dál bombardovat", řekl Sandy. Clinton se obrátil zpátky k D'Alemovi a řekl, "Dál bombardovat."
Přičtěme k tomu i Clintonovo zcela nedospělé chování k ženám a i takovou zdánlivou maličkost jako to, že po hromadné vraždě v Littletonu vyzval americkou veřejnost k bojkotu extrémně násilnických počítačových her Doom, Mortal Kombat a Killer Instinct, kterými byli prý posedlí mladiství vrahové; v téže době, kdy letectvo NATO dává mediím k disposici detailní záběry útoků bombami či raketami na nevojenské objekty v Srbsku, které se od shora zmíněných her liší asi jen tím, že reprodukují skutečnost. Z toho nám může vyjít, že v Clintonově dospívání asi nedopadla soutěž mozek - tělo docela zřetelně ve prospěch mozku a že podobně tomu mohlo být i u jiných impulsivně bojechtivých NATO prominentů v kosovské krisi.
V zemích Koruny české na tom, zdá se, nejsme v tomto ohledu tak docela špatně. Podle posledního průzkumu z března t.r. je průměrný věk začátku sexuálního života 17 let a u mladých lidí se dokonce nevylučuje ani jeho mírné stoupnutí. Můžeme tedy doufat, že jejich čelní laloky budou mít dost času k dokončení svého vývoje a musíme hledat cesty, jak zabránit tomu, aby tento cenný kapitál nebyl prošustrován, abych to řekl správně česky, jako skoro všechno ostatní.
Jaroslav Teplý, 6.5.1999
Poznámka Jana Čulíka: Gulag v Americe. K metodě "zero tolerance" a její variaci, zákonu "three strikes and out" (třikrát něco spácháte a jste "mimo") napsal v sobotu 8. května 1999 deník Independent:
Jako mladý muž jste odsouzen za trestný čin. Vězeňský trest si odpykáte. O deset let později, v záchvatu zoufalství, ukradnete cigarety. V důsledku nového amerického zákona pak čelíte trestu 25 let vězení až doživotí.
Za posledních dvacet let se stalo ve Spojených státech něco pozoruhodného. Součinností lidového strachu ze zločinnosti, který živí stále více senzacechtivá média a rétoriky oportunistických politiků, kteří chtějí vyvolávat dojem, že "tvrdě bojují proti zločinnosti" vznikl první skutečný gulag demokratického světa.
V roce 1980 bylo ve vězení ve Spojených státech 300 000 lidí. Dnes je v amerických vězeních téměř 2 milióny lidí a navzdory daleko nižší zločinnosti počet vězňů dále roste.
Je to důsledkem dvojí změny v politice: nejprve byly zavedeny zákony v rámci "Války proti narkotikům a od sedmdesátých let povinné minimální vězeňské tresty (...) Pak, začátkem devadesátých let začali politikové využívat zločinnosti jako mocné volební zbraně a navzájem soutěžili v zavádění stále tvrdších zákonů. V letech 1993 - 1995 přijalo několik států zákony o trojí recidivě. Důsledkem toho se obrovská vězeňská síť ve Spojených státech stala smetištěm pro americké narkomany, mentálně nemocné osoby, propuštěné z psychiatrických léčeben, bezdomovce a městské nezaměstnané, jako je například bezdomovec z Miami, recidivista drobných krádeží, který byl nakonec odsouzen na čtyřicet let do vězení za to, že ukradl ze supermarketu 22 rolí toaletního papíru.
Kalifornie, která má 37 miliónů obyvatel, má dnes 160 000 lidí ve vězení, 20 000 z nich má trest doživotí. Stát Kalifornie to stojí 4 miliardy dolarů ročně. Texas má 150 000 vězňů. Pro srovnání: Velká Británie, s přibližně 60 milióny obyvateli, má ve vězení 61 000 lidí.
