Že jsme radši nevyhořeli
Anglický epidiaskop
Bohumil Hrabal
(Vyšlo v knize Ponorné říčky, Pražská imaginace svazek č. 141, Praha, 1990.)
(...)
V neděli jsme se vydali z Glasgowa směrem na sever, bohemista pan Čulík že mi vezme na cestu k jezerům... a to bylo to vono, zima jako v Tatrách, jako na Sněžce... ale v autě bylo teplo! A tam musíte jet! Kdybychom byli mladí, aspoň já, na svatební cestu kam? Jedině ke skotským jezerům! Nic jsem neviděl tak krásnýho, tak krásný vesničky, tolik květin, milión ovcí a jehňátek, a ty kopce, tou krásnou krajinou mi najednou nebylo ani zima, já jsem ctitel oveček a jsem i ctitel rododendronů, a ty barvy, jako by je viděl a maloval Henri Matisse, ty pastelové barvičky! Rododendrony všech barev a jedna svěžejší druhé, a každý dům, i ten nejchudší, plný květin a smysl pro dekorativnost bydlení, i ten baráček, který měl jednu místnost, to byl artefakt!
A pak ty kopce posázené přírodou nebo lidskýma rukama sytě žlutými keři, pan Čulík mi řekl, že česky se jim říká hlodaš, ty žluté keře mi hlodaly sítnici a duši a ducha, jestli jej vůbec mám... a ta jehňátka, poslušná maminek... když silnice oddělovala pozemek jiného majitele, tak byla v té dělící čáře z brlinek, z kládiček dost od sebe vzdálených... na zlomení nožky... ale co nevidím? Celý život jsem tak postupoval!... Jakmile jehňátko kopýtkem nahmatalo, že by si mohlo zlomit noženku, vycouvalo, vědělo a znalo hranici... Povídám: Tady je milión ovcí, pane Čulíku, co když napadne sníh... Povídá: Ale tady je Golfský proud, to trvá jeden dva dny... Povídám: A když padá sníh dýl... To potom, řekl pan Čulík, musejí ovčáci a majitelé stád s ovčáckými psy do kopců a hor, musejí nadzvedat ovečky, aby je neudusil sníh... celé noci tak bloudí po stráních a zvedají a podkládají a přikrývají ovečky i s odrostlými jehňaty... aby je zachránili... v bibli je vždycky Kristus pastýřem ovcí...
A tak, Dubenko, tady ta moje svatební cesta v duchu neustále zvyšovala obrátky, nemohl jsem se nasytit toho všeho, co se nabízelo mým očím... drsné, ale krásné a kvítím zdobené vesničky, stavení, syrová a krásná příroda, vyšňořená rododendrony a žlutými explozemi hlodašů... a jak řekl pan Čulík, až tam nahoře, tam kde Golfský proud to bere do zatáčky, tam rostou i palmy... a já jsem se jen díval na modrá propojená jezera, zelená v okrajích a syrobná vzduchem, který se nad vodami vznáší.. a ovečky se batolily podle silnice, která teď přešla do obyčejné cesty, kde pneumatiky rachotily ve štěrku... a tak jsme po tři sta kilometrech a víc dorazili až tam, kde stál hotel a hned podle něj stékal a hřměl vodopád, kde už stála auta, a kde hosté se chystali na oběd anebo se procházeli po pobřeží studeného modrého a zeleného jezera, ve kterém se zrcadlila nebesa napitá chladem a šikmo padajícím sněhem... a já jsem si vzal na sebe všechno, co jsem měl a byla mi stejně zima, vzal jsem si i můj zelený tlumok značky JANSPORT, který mi koupila bohemistka v hlavním městě, kde jste se vy, Dubeno, narodila... její jméno jsem zapomenul, ale já si vzpomenu, uvidíte to, v příštím dopisu si vzpomenu... ale zima mi bylo tak, že jsem stál před tím vodopádem a měl jsem pocit, hmatový a přesný, že místo tlumoku JANSPORT mi stéká po páteři ten modrý a chladný, tříští zdobený vodopád... a tak jsme raději šli do hotelu... byl to divný hotel, byli zde bohatí lidé, kteří ale už tak byli zbědovaní stářím a tesknotou a depresí, že byli sice krásně a přesně oblečení, ale tak, jako jsou manekýni ve výkladních skříních, neustále si mužští kontrolovali, zdali mají v přesnosti manžety košil a zdali kravata je přesně tak, jak má být... a ženy si kontrolovaly své odbarvené vlasy, a dívaly se starostlivě na hodinky, aby nepromeškaly čas k obědu, a přehazovaly si nohy přes kolena... a mužští se kontrolovali v kapesních zrcátkách, zda se kravata neodchýlila od vytčeného cíle... a já a pan Čulík jsme si dali aperitiv na počest básníků... vidíte, Dubenko, jakou mám hlavu, ten likér, na který se upil k smrti Verlaine... a potom pivo, a to pivo bylo zase na počest Dublinu, na počest Joyce, Guinessův porter, a abychom se zahřáli (ta zima mi ničila duši... nač, nač máme ducha?), tak jsme vzali aparát a natočili jsme dlouhý, předlouhý interview... a pili jsme to pivo, porter z Dublinu, Guinessův ležák, který pil v Ormondově baru tatínek Stephana Dedaluse a jeho přátelé... Už v Londýně, nebo v Birminghamu, mi říkali, že nejlepší Guinessův porter je v Dublinu, v hospodách kolem pivovaru, tam sedí znalci, protože sudy Guinessova porteru nesnášejí velkou přepravu... a tak můj londýnský fotograf mi pozval, že pojedeme do Dublinu spolu, celý týden budeme pít Guinessův porter a při tom půjdeme Dublinem všemi cestami a ulicemi a podle říčky, kudyma chodil Leopold Bloom a Stephen Dedalus, Odysseus a jeho synek Télemachos, a jejich přátelé a vůbec...
Když jsme se vraceli do Glasgowa, byla naše cesta vyšňořena tak, jako když jsme jeli k jezerům, ale pozpátku. Jeli jsme jen jinačí silnicí, krajina ale byla krásnější, protože jsme ji mohli vychutnat... Padesát kilometrů před Glasgowem se nám přibližovala gigantická továrna, ohromnější než ten pojízdný jeřáb, byla to gigantická krychle ve skořicové barvě, a pak ještě jedna. Tady se destiluje whisky pro celý svět, firma Balantine... A potom letadlo, kde jsem se trochu ohřál...
(...)
