Z historie rozkladu komunismu v Československu

Pražská zima 1989

Jan Čulík

Brzo po Novém roce 1989 nabyla situace v Československu značné dramatičnosti. 2. ledna 1989 oznámili mluvčí Charty 77 a dalších československých nezávislých skupin ONV v Praze 1 a československé veřejnosti, že se v neděli 15. ledna 1989 ve 14 hodin sejdou na Václavském náměstí v Praze ke krátké vzpomínce na Jana Palacha. Zároveň československé nezávislé iniciativy informovaly československou veřejnost, že se v sobotu dne 21. ledna 1989 po celý den bude konat vzpomínková slavnost u Palachova hrobu na hřbitově ve Všetatech, kam v sedmdesátých letech státní bezpečnost přesunula jeho pozůstatky z pražského vinohradského hřbitova.

Podle platných československých zákonů při organizování vzpomínkového setkání není třeba žádat úřady o povolení. ONV v Praze 1 to však nicméně nezabránilo, aby nezávislou vzpomínkovou akci plánovanou na 15. ledna nezakázal. Argumentoval přitom mimořádným zákonem na ochranu veřejného pořádku z r. 1968 a novou vyhláškou Národního výboru hl. města Prahy z října 1988, podle níž se shromažďování v tzv. památkové rezervaci v historické části města umožňuje jen oficiálně povoleným organizacím. (Mimořádný zákon na ochranu veřejného pořádku z r. 1968 však nemůže platit dvacet let. Nová vyhláška o zákazu neoficiálních demonstrací v pražské památkové rezervaci je v rozporu s československou ústavou. Zástupci nezávislých iniciativ proto oznámili ONV v Praze 1, že se ke vzpomínce na Václavském náměstí sejdou navzdory oficiálnímu zákazu.)

Události pak dostaly skutečný spád. V pondělí 9. ledna 1989 obdržel spisovatel Václav Havel anonymní dopis, v němž pisatel vyjadřoval československému nezávislému hnutí svou podporu a oznamoval, že 15. ledna odpoledne se jako Jan Palach před dvaceti lety na protest proti demoralizaci společnosti na Václavském náměstí upálí. Václav Havel tento dopis zprvu považoval za autentický, přestože se později ukázalo, že asi šlo o policejní podvrh. Obrátil se na redakci pražských Televizních novin se žádostí, aby mohl v Československé televizi vystoupit s osobním apelem na adresu anonymního pisatele a od plánu na sebevraždu ho odradit. Nebylo mu vyhověno. Jeho apel proto pak přinesly zahraniční rozhlasové stanice vysílající do Československa. Svobodná Evropa, jejíž české a slovenské pořady jsou - pravděpodobně díky sovětskému nátlaku - od poloviny prosince 1988 zcela nerušeny a které mají zřejmě značný ohlas, Havlův apel opakovala po několik dní. (Zahraniční rozhlasové stanice zároveň vysílaly i apel mluvčí Charty Dany Němcové, která také dostala podobný anonymní dopis jako Havel, a dojemný apel paní Zajícové, matky Jana Zajíce, který se v Československu upálil 25. února 1969 jako tzv. 'Pochodeň č. 2'.)

V neděli 15. ledna odpoledne se na Václavském náměstí v Praze shromáždilo značné množství občanů. Jak uvádí dopis Charty 77 vládám států, účastnícím se helsinského procesu, toto pokojné shromáždění rozbily masívní policejní sbory. Až do večerních hodin zvláštní pořádkové jednotky a Lidové milice rozháněly, bily a kropily vodními děly po celém středu města tisíce občanů. Policie zranila mnoho lidí, některé vážně.

Zástupci nezávislých iniciativ se proto pokusili položit květiny k pomníku svatého Václava na památku Jana Palacha ještě jednou, v pondělí 16. ledna. Tentokrát šlo o akci, o níž československá veřejnost nebyla předem informována. Václavské náměstí však ovšem v pondělí odpoledne v době začínající dopravní špičky bylo plné lidí. Když policie u pomníku svatého Václava začala zasahovat proti zástupcům nezávislých občanských sdružení (skupina šestnácti zástupců nezávislých aktivit včetně dramatika Václava Havla a mluvčích Charty 77 Dany Němcové a Saši Vondry byla na místě zatčena), lidé přítomní na Václavském náměstí začali proti zásahu protestovat. Policie pak brutálně a zcela provokativním způsobem zaútočila na často zcela náhodné chodce. Teprve tento neobyčejně hrubý zásah - a zároveň nevybíravá hysterická kampaň v oficiálních sdělovacích prostředích (zejména ve Večerní Praze) proti 'rozvracečům, chuligánům a kriminálním živlům' - vyvolal masové protesty obyvatel Prahy. Několik tisíc pokojných demonstrantů se vracelo na Václavské náměstí každý den, až do pátku 20. ledna. S výjimkou středy dne 18. ledna, kdy policie nezasáhla (ve Vídni se právě podepisoval závěrečný helsinský dokument, jímž se československá vláda zavázala k ještě pečlivějšímu dodržování lidských práv!) a kdy se na Václavském náměstí uskutečnilo zcela pokojné diskusní shromáždění, policie proti davům pražských občanů zasahovala se vzrůstající brutalitou. Nejhůře si počínala ve čtvrtek 19. ledna. V sobotu 21. ledna, kdy se měla konat celonárodní pouť k hrobu Jana Palacha do Všetat, policie tuto vesnici hermeticky izolovala. Potenciální účastníky pouti do Všetat (bylo jich několik set) zatýkala v rozsáhlé akci na všetatském nádraží. Zatčení byli dopravováni do místního JZD, kde byli vyslýcháni (mnozí byli zbiti) a pak byli autobusy rozvezeni daleko po venkově, poté, co jim byly odebrány občanské průkazy. Ve snaze zabránit přístupu na všetatský hřbitov, policie dokonce před hřbitovem vykopala v zemi příkop a zemi z příkopu navalila na vrata hřbitova! (Do Všetat se nicméně podařilo proniknout signatáři Charty Stanislavu Devátému, který na hřbitov přes zeď přibližně v místech, kde je hrob Jana Palacha, hodil kytici květin a trnovou korunu. Později bylo proti Devátému zahájeno stíhání za podezření z přečinu proti veřejnému pořádku.)

Surový způsob, jakým si policie a ostatní bezpečnostní jednotky počínaly proti pokojným davům občanů, byl zcela bezprecedentní. Použily proti nim obušky, granáty se slzným plynem a vodní děla. Vodní děla byla zaměřována například proti nic netušícím cestujícím, kteří vycházeli z metra. Policie házela granáty se slzným plynem do obchodů. V podchodu na Václavském náměstí zmlátila těžce invalidního kamelota, který tam každý den prodává denní tisk. Akce bezpečnostních jednotek se však naprosto neomezovala jen na Václavské náměstí. Zasažen byl celý historický střed Prahy: Karlovo náměstí, Národní třída, oblast kolem Staroměstského náměstí. U jednoho pražského činžáku vyrazily pohotovostní jednotky při pronásledování demonstrantů těžké domovní dveře. Na Národní třídě vnikla policie při honbě za demonstranty do obchodu Soluna a zmlátila jeho vedoucího tak, že musel strávit týden v nemocnici. Na chirurgickém oddělení v Kateřinské ulici byla hospitalizována mladá žena, kterou policista udeřil obuškem do oka tak, že bylo zřejmé, že záměrně útočil na nejcitlivější část obličeje. Nechme promluvit o svých zážitcích MUDr. Pavla Béma, kterého, jak přiznává, na Václavské náměstí v osudovém lednovém týdnu přivedla zvědavost. Jeho osobní otřesné svědectví přineslo č.3/1989 neoficiálního pražského čtrnáctideníku Informace o Chartě:

'Jsem lékař a mým posláním je pomáhat lidem v nemoci a bolesti. V průběhu několika mála minut zběsilého hnaní Václavským náměstím s pořádkovými oddíly v zádech jsem poskytoval první pomoc šesti zasaženým ranami obuškem. Pěti z nich jsem v chaotické atmosféře doporučil chirurgické ošetření pro nebezpečí krvácení do mozku po ráně obuškem. Jeden muž byl v bezvědomí, byla pro něho přivolána RZP (Rychlá záchranná pomoc). Na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí jsem zahlédl o zábradlí se opírající mladý, snad manželský pár. Náhle se objevili příslušníci pořádkových oddílů s plastikovými štíty a obušky. Nevím, k jaké slovní výměně názorů došlo. Neznám však jedinou větu, jediné slovo, které by mohlo vyvolat to, co následovalo. Asi dvacetiletý hoch byl udeřen třikrát obuškem do hlavy, zapotácel se a upadl. Jeho dívka se k němu v hrůze přimknula a začala plakat. Oba byli od sebe násilím odtrženi. Mladík, pravděpodobně v bezvědomí, byl odvlečen jako pytel brambor do nejbližšího pohotovostního vozu. Křičící dívka byla zcela nekompromisně sražena na zem. Sedm asi tak stejně starých příslušníků ve stejnokroji, kteří by docela klidně za jiných okolností mohli být jejími obdivovateli a nápadníky, do ní počalo kopat. Dívka zoufale volala, bránila se, co však zmůžou prsty ozbrojené pěstěnými nehty proti sedmi párům rukou ozbrojených obušky? Co zmůže zoufalost jediné ženy proti zuřivosti a nekotrolované agresi sedmi mladých mužů? Po mnoha ranách a kopancích do hlavy, prsou, podbřišku se dívka přestala bránit, zůstala nehybně ležet a byla odvlečena do pohotovostního autobusu. Viděl jsem zvracet několik lidí, kteří se v úprku stačili zastavit a sledovali celý výjev se mnou. Nikdo z nich nemohl pomoci. Dopadl by stejně.

Pokračoval jsem dál. Zahlédl jsem mladé rodiče s asi osmiletým chlapcem. Chlapce pohltil příval vody z vodního děla. Pravděpodobně poprvé za svůj krátký život měl příležitost koupat se venku uprostřed ledna. S dětskou radostí a naivním výrazem ve tváři, prozrazujícím, že ničemu nerozumí, se začal vesele smát. V tom k němu přiskočil ozbrojený příslušník Lidových milicí a udeřil ho pěstí do břicha. Docela klidně mohl být jeho otcem, snad dědečkem. Chlapec se s vyraženým dechem sesul k zemi a zůstal ležet na prázdné vozovce. Chvíli nepozorná matka se k němu s hysterickým výkřikem vrhla. Neartikulovaně volala, křičela a zoufale mávala hlavičkou dítěte ze strany na stranu. Byla však příliš osamocena. Lidé nehnutě stáli a jako přimrazeni pozorovali neuvěřitelnou scenérii humanismu dvacátého století. Nakonec matka s výkřikem dítě popadla a útěkem se ztratila v davu. Stejně jako příslušník Lidových milicí. Tentokrát projel zvracivý reflex mým žaludkem.

Podle údajů Informací o Chartě 77 surové zacházení s občany pokračovalo i po jejich zadržení. Občana Johna Boka například vyšetřovatel Stb 16. ledna 1989 v jednu hodinu ráno v policejní vyšetřovně v Bartolomějské ulici škrtil, lámal mu páteř přes opěradlo židle a vyhrožoval mu zabitím. Jednadvacetiletá Soňa Louženská byla 19. ledna kolem 19. hodiny v davu lidí, který byl vytlačen z Václavského náměstí do Vodičkovy ulice. Při tomto zákroku příslušníci bili obušky každého, kdo se jim připletl do cesty. Vytahovali lidi násilím z tramvaje a dokonce ztloukli staršího člověka, který šel pokojně na tramvaj. Louženská byla s několika dalšími vytažena ze shluku lidí, převezena spolu s ostatními zatčenými do Bartolomějské ulice a tam nahnána do suterénní místnosti. V prostorách policejní budovy policisté na zadržené neustále křičeli, uráželi je a průběžně je kopali a bili. Pak se zadržení museli postavit čelem ke zdi se zdviženýma rukama a rozkročenýma nohama. Nesměli se ohlédnout ani pohnout, jinak je hned mlátili. Zvlášť surově zacházeli s mladými muži od 14 do 20 let. Miroslav Jirec viděl 19. ledna na policejní stanici ve Školské ulici v Praze třiatřicet zadržených, kteří byli dlouhé hodiny ponižováni a biti. Někteří museli stát od 18 hodin do 3.30 hodin druhého dne čelem ke zdi. Jirec byl svědkem toho, jak se jeden ze zadržených, Václav Ernest, domáhal propuštění; tvrdil, že v jeho případě jde o omyl, že byl zadržen cestou z práce a že na Václavském náměstí bydlí. Policisté ho odvedli do prvního patra, odkud byl poté slyšet křik. Ernest se vrátil zpět s utrženým rukávem, plival krev, hystericky se smál a chvílemi plakal. Jelikož nedokázal stát na místě, policisté ho připoutali k okenním mřížím.

Podle vládního mluvčího M. Pavla bylo při 'událostech' na Václavském náměstí zadrženo 519 osob, z nichž 79 je trestně stíháno pro trestný čin výtržnictví, proti 96 se vede řízení pro přečin a proti 130 pro přestupek. Ve skutečnosti bylo však v 'Palachově týdnu' na Václavském náměstí zadrženo zřejmě přes tisíc osob. Podle sdělení VONSU bylo trestní řízení zahájeno proti několika stům osob. Jak uvádí neoficiální československý helsinský výbor, předsednictvo ÚV KSČ vyjádřilo po lednovém 'Palachově týdnu' v Praze plnou podporu pořádkových jednotkám a Lidovým milicím, ocenilo jejich 'politickou uvědomělost a jejich vysokou disciplinovanost'. Všichni příslušníci Lidových milicí obdrželi za účast při zásazích proti nezávislým demonstracím zvláštní jednorázovou odměnu 700 Kčs.

I po skončení demonstrací pokračovala po řadu týdnů v oficiálních sdělovacích prostředcích nevybíravá, hysterická kampaň proti nezávislým iniciativám. Vyskytly se články typu 'Kdo je Václav Havel?'. Havlův otec a strýc byli obviňováni s kolaborace s nacismem. Útočilo se na Chartu 77 a její 'líbivý program'. Oficiální sdělovací prostředky uveřejnily plná jména a adresy představitelů nezávislých iniciativ, zadržených 16. ledna na Václavském náměstí, a označily je za 'inspirátory a organizátory podvratných akcí'. Účelem zřejmě bylo proti těmto nezávislým aktivistům vzbudit 'hněv lidu'. Je pravda, že na dveře bytu Jana Sterna a zatčené Jany Sternové někdo namaloval dvě šibenice. Převážnou většinou však lidé projevovali s nezávislými aktivisty sympatie.

8. února 1989 ve 3 hodiny ráno vybuchla v Ústí nad Labem bomba, které značně poškodila budovu tamějšího krajského národního výboru. (Severočeský kraj trpěl řadu týdnů nesnesitelnou ekologickou krizí, během níž např. rozhlasová stanice Hvězda Severočechům radila, že 'čím méně budou dýchat, tím pro ně lépe'. Podle informací jednoho severočeského lékaře je ve vzduchu je v severních Čechách tolik kysličníku siřičitého, že se lidem v plicích vytváří kyselina sírová.) Výbuch poskytl oficiálním sdělovacím prostředkům vítanou záminku k obviňování nezávislých iniciativ z terorismu.

Surové lednové policejní akce zřejmě většinu Pražanů proti úřadům sjednotily jako nikdy předtím. Známkou toho byla i skutečnost, že koncem ledna vznikla zcela bezprecedentní podpisová akce za osvobození zatčených nezávislých aktivistů. Podepsalo ji přes dva tisíce významných kulturních pracovníků zejména z oficiálních struktur. Jen namátkou uveďme některá jména: Ivan Vyskočil, Lubomír Dorůžka, Jarmil Burghauser, Eva Kondrysová, Marek Kopelent, Klement Slavický, Jiří Anderle, Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček, Přemysl Rut, Radoslav Brzobohatý, Jiří Menzel, Jitka Molavcová, Josef Abrhám, Jiřina Bohdalová, Petr Haničinec, Čestmír Řanda, Ivo Štuka, Zbyněk Černík, Otomar Krejča, Ladislav Smoljak, Jana Brejchová, Jan Bauch, Jiří Suchý, Vladimír Preclík. Jména signatářů této petice sdělovala Svobodná Evropa po mnoho dní na pokračování. Je pozoruhodné, že někteří českoslovenští kulturní pracovníci pracující ve strukturách ve Svobodné Evropě vysílání svého podpisu urgovali! Text petice zněl:

Dne 16. ledna 1989 byl na Václavském náměstí zatčen Václav Havel a další účastníci pietního aktu za Jana Palacha. Nás, kteří Václava Havla známe jako vynikajícího dramatika a čestného člověka, znepokojuje a uráží, jak nepravdivě sdělovací prostředky o této události referují. Jako kulturní pracovníci jsme přesvědčeni, že existující společenské problémy nelze zastírat ani řešit ostouzením, zatýkáním a násilím. Žádáme proto, aby československé úřady přistoupily na dialog, jehož užitečnost samy zdůrazňují. Předpokladem takového dialogu je ovšem propuštění Václava Havla i všech neprávem zadržených a pravdivé informování veřejnosti.

Jinou petici podobného znění podepsalo 670 vědců a výzkumných pracovníků převéžně ze 70 institutů ČSAV v Praze, v Brně a v Bratislavě. Zdůrazňují v ní, že vláda a ostatní úřady by měly podporovat nezávislou kritiku své práce. Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů. Petici řadových československých občanů, protestující proti brutálním akcím úřadům a zlovolné kampani sdělovacích prostředků a žádající okamžité propuštění zatčených, podepsalo do 31. ledna 1989 2000 lidí. Ústřednímu výboru SSM poslalo protestní petici 244 studentů snad nejvýběrovější pražské vysoké školy - Akademie múzických umění. Není bez zajímavosti, že petici na této škole podpořily i fakultní výbory SSM. Proti postupu československých úřadů protestovali i studenti pražské evangelické fakulty J. A. Komenského a ve dvou dopisech předsedovi vlády Adamcovi i kardinál František Tomášek.

Úřady se však rozhodly protesty československé veřejnosti zcela ignorovat. Je sice pravda, že pražský tajemník KSČ Miroslav Štěpán (který proslul tím, že 28. října na Václavském náměstí osobně velel policejním akcím proti nezávislé demonstraci k sedmdesátému výročí založení ČSR) se - zřejmě v souvislosti s peticí kulturních pracovníků (veřejně to nikdy nebylo přiznáno) - setkal začátkem února s tzv. 'příslušníky čs. kulturní fronty'. (Během tohoto shromáždění prý na Štěpána křičela jedna známá herečka, že takhle to už v Československu prostě dál nejde.) Šéfredaktor týdeníku Tvorba Jaroslav Čejka se na tomto shromáždění zcela stalinisticky pokusil signatáře petice kulturních pracovníků kádrovat a rozdělovat do různých kategorií. (Ač nikoli reformista, dnešnímu ultrakonzervativnímu vedení komunistické strany se Čejka přesto zřejmě znelíbil díky své relativně tolerantní šéfredaktorské politice. Brzo po setkání s kulturními pracovníky byl z šéfredaktorského místa Tvorby odvolán!)

Snad jedinou reakcí oficiálních sdělovacích prostředků na petici československých kulturních pracovníků, která byla adresována předsedovi vlády Adamcovi, byl začátkem února komentář v Československé televizi, který tvrdil, že československý premiér dostává hodně pošty, a proto jedna petice navíc v kontextu vší té pošty není věcí příliš neobvyklou. Kromě toho, tvrdil televizní komentátor, ministerský předseda se nemůže zasazovat o propuštění uvězněných, protože nemá pravomoc zasahovat do rozhodnutí 'nezávislých československých soudů'.

V polovici února se předsednictvo československého Federálního shromáždění usneslo na zákonném opatření, které s okamžitou platností paušálně zdvojnásobilo trestní sazby, kterými je možno potrestat účastníky i zcela pokojných veřejných shromáždění. Horní hranice trestu za přečin proti veřejnému pořádku byla zvýšena ze šesti měsíců na 1 rok. Byla zároveň zavedena možnost 'viníka' pokutovat až do výše 20 000 Kčs. Pozoruhodným příspěvkem k plnění nových helsinských závazků, které Československo podepsalo ve Vídni v polovině ledna, je ta zejména ta část nového zákonného opatření, v níž se uvádí, že 'pro přečin proti veřejnému pořádku bude potrestán až půlročním vězením nebo pokutou do výše 20 000 Kčs každý, kdo 'vyhotoví, umožní vyhotovení nebo rozšíří tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku'. Jak uvádí devět československých nezávislých iniciativ v dopise vládám, které se účastní na helsinském procesu,

'půlroční žalář hrozí každému, kdo vydá text, který se momentálním vládcům nebude líbit a každému, kdo mu v tom pomohl nebo tento text předal další osobě. Gumové ustanovení o dotčeném státním zájmu na zachování veřejného pořádku lze bez námahy aplikovat na všechny nezávislé publikace, petice, stanoviska či úvahy. Toto ustanovení [...] bylo vytištěno tučným písmem na prvních stránkách oficiálních novin.

Začátkem února se konala na ministerstvu školství ČSR gremiální porada, na níž bylo rozhodnuto, aby ředitelství středních škol v České socialistické republice vyloučilo ze studia všechny studenty, kteří se během 'Palachova týdnu' účastnili nezávislých demonstrací.

V úterý 21. února 1989 v 8.15 ráno pak byly v Praze zahájeny dva inscenované procesy s představiteli nezávislých iniciativ, kteří byli zatčeni na Václavském náměstí 16. ledna, když se pokusili položit na paměť Jana Palacha k soše svatého Václava květiny. Procesům se dostalo značné domácí i zahraniční pozornosti. Je však nutno mít na paměti, že zároveň bylo u pražských soudů zahájeno více než padesát procesů s řadovými účastníky lednových demonstrací.

U Obvodního soudu pro Prahu 3 za předsednictví dr. Heleny Hlavaté byl souzen Václav Havel, u Obvodního soudu pro Prahu 2 za předsednictví dr. Antonína Těšíka seděli na lavici obžalovaných bývalá mluvčí Charty Jana Sternová, Jana Petrová z Nezávislého mírového sdružení, Ota Veverka a Stanislav Penc ml. z Mírového klubu Johna Lennona, Petr Placák ze skupiny České děti, mluvčí Charty 77 Saša Vondra (obžalovaná mluvčí Charty 77 Dana Němcová se procesu pro nemoc nemohla účastnit a má být souzena zvlášť) a signatář Charty 77 David Němec. Václav Havel byl téhož dne jako 'recidivista' odsouzen za údajné podněcování a ztěžování pravomoci veřejného činitele k nepodmíněnému trestu devíti měsíců odnětí svobody v druhé nápravné skupině. Tresty v druhém procesu byly vyneseny až ve středu 22. února ve večerních hodinách. Jana Petrová byla odsouzena za údajné výtržnictví a za údajný útok na veřejného činitele k nepodmíněnému trestu 9 měsíců v první nápravné skupině, Ota Veverka dostal za údajné výtržnictví a za útok na veřejného činitele 12 měsíců v druhé nápravné skupině. (To, že má být souzen i za útok na veřejného činitele, Veverkovi vůbec nebylo v průběhu vyšetřování sděleno. Dozvěděl se to až při vyhlášení rozsudku!) Ostatní obžalovaní byli odsouzeni k pokutám a k podmíněným trestům.

Oba procesy se konaly v neobyčejně malých místnostech. Většině domácích i zahraničních pozorovatelů bylo znemožněno se procesů účastnit. Úřady povolily vstup do soudní sině jen jednomu z příbuzných každého obžalovaného. Během procesu s Václavem Havlem mu nicméně množství jeho stoupenců projevovalo hlasitou podporu alespoň na schodišti a chodbách soudní budovy, které byli jimi přeplněny.

Proces s Václavem Havlem probíhal korektně, i když bylo zřejmé, že rozsudek je určen předem a nemá v podstatě nic společného s průběhem soudního jednání. Proces u soudu v Praze 2 byl vysoce neregulérní. Soudce Třeštík do průběhu jednání zasahoval, svévolně měnil a upravoval protokolární zápis a odmítl vyslechnout svědky obhajoby. Matku Oty Veverky nechal ze soudní síně vyvést, protože se prý údajně 'zatvářila podivně'. Ačkoliv obhájci pronesli odvážné řeči na obranu obžalovaných, v nichž v podstatě poukazovali na nesmyslnost obžaloby, na konečných rozsudcích to nic nezměnilo. Během závěrečných řečí obhájců si prokurátor četl detektivku.

Zároveň bylo zahájeno trestní stíhání také proti třetímu mluvčímu Charty 77 Tomáši Hradílkovi a Vlastě Chramostové a Libuši Šilhánové za to, že úřadům zaslali dopisy, v nichž protestovali proti brutálním akcím pořádkových jednotek.

Koncem února se atmosféra v Československu doslova blížila bodu mrazu. Zdálo se, že se ultrakonzervativnímu vedení KSČ podařilo národ silně zdeprimovat. K situaci nepřispěla ani neutěšená ekologická situace. Inverzní mlha byla nejen v severních Čechách, ale i v Praze a například i v Janově nad Nisou. Přátelé psali z Prahy: 'Je to teď všechno takové nepříjemné, smutné, a zavání to horrorem.'

Navzdory všemu je však nutno říci, že československá situace nadále zůstávala rozporná a v pohybu. Nedávno například předseda vlády Adamec a pražský stranický šéf Štěpán pronesli několik 'liberálnějších' projevů. Štěpán se například dal slyšet, že Poučení z krizového vývoje bylo aplikováno neústrojně a tabuizovalo některé otázky. Adamec zase zdůrazňoval, že je pro dialog, a že veřejnost má samozřejmě plné právo podávat úřadům petice. Otázka je, nakolik je po vykonstruovaných politických procesech, jaké Československo nezažilo přes deset let, takováto ujišťování možno brát vážně.

Zajímavé bylo, že 20. února uveřejnilo pražské Rudé právo výňatky z článku o Československu z pera sovětského novináře Rjapceva, který předtím vyšel v (konzervativním) sovětském listě Sovětskaja Rossija. Podle Rjapceva vyvolala invaze Varšavského paktu v Československu protisovětské nálady. U mnoha Čechoslováků vedl vojenský zákrok k hluboké deziluzi a pocitu pošlapání národní důstojnosti. Invaze byla podle Rjapceva také příčinou velké emigrační vlny. Rjapcev v článku zdůrazňuje, že v Českoslovnsku je možná zdánlivě klidný povrch, ale pod povrchem se odehrávají značné změny. O osm dní později, 28. února 1989, Rudé právo se však od tohoto článku distancovalo! Citovalo nejmenovaného sovětského mluvčího, podle něhož prý Rjapcevovy názory v žádném případě nejsou totožné z oficiálními názory sovětského vedení.

Pozoruhodné také bylo, že navzdory politickým procesům s představiteli nezávislých skupin se jedné československé nezávislé skupině, Nezávislému mírovému sdružení, podařilo s úřady navázat jisté kontakty. 9. ledna 1989 se aktivisté NMS setkali se zástupci oficiálního československého mírového výboru a půldruhé hodiny s nimi diskutovali o uvězněných aktivistech svého sdružení, o problémech vojenské služby, o omezování svobody cestování aktivistů NMS a o lidských právech obecně. Na setkání byla dohodnuta vzájemná výměně materiálů obou organizací a pravidelné schůzky do budoucna. Zástupci oficiálního mírového výboru ovšem zdůraznili, že se takových schůzek mohou účastnit pouze jako soukromé osoby. V lednu se zástupkyně NMS Ruth Šormová zúčastnila jednání nizozemské Mezicírkevní mírové rady (IKV) s oficiálním Československým mírovým výborem, ale nemohla se na diskusi podílet jinak, než prostřednictvím otázek kladených přes holandské zástupce. Nicméně oficiální československý mírový výbor oznámil, že ustaví zvláštní komisi pro otázky náhradní vojenské služby. Dvě z deseti míst v této komisi mají být nabídnuta Nezávislému mírovému sdružení.

Nezávislé mírové sdružení oznámilo 28. října na Václavském náměstí, že se jeho členové budou každou poslední sobotu v měsíci u sochy svatého Václava scházet k diskusi o aktuálních otázkách. Až do února 1989 se jim však takové shromáždění nikdy nepodařilo uskutečnit: proti všem pokusům se na Václavském náměstí sejít hrubě zasáhla policie. NMS se proto obrátilo na úřady se žádostí, aby sdružení byla poskytnuta místnost, kde by se jejich diskusní setkání mohlo konat. Ještě koncem ledna jejich žádosti nebylo vyhověno. NMS se své lednové shromáždění pokusilo proto zorganizovat na náměstí Míru, ale pod policejní přesilou mítink nakonec odvolalo. (28. ledna však bylo přesto náměstí Míru policejními jednotkami doslova obleženo. Byly uzavřeny dokonce i přilehlé kulturní objekty.)

Ke konci února se však navzdory procesům (v nichž byla odsouzena i jedna z hlavních aktivistek NMS) situace ze záhadných důvodů podstatně změnila. Nezávislé mírové sdružení najedou dostalo povolení uspořádat diskusní shromáždění v pražské restauraci 'Riegrovy sady'. Mítink se konal v sobotu 25. února od 15. hodin a zúčastnilo se ho asi 250 mladých lidí. Spolupořadatelem shromáždění byl Socialistický svaz mládeže, jehož zástupce však ve svém vystoupení odmítl nezávislou iniciativu, jakou je NMS, uznat za rovnoprávného oficiálního partnera. Na jednání vystoupil i člen oficiálního Československého mírového výboru, který navrhl, aby jedním z témat v budoucí diskusi byla konverze československého zbrojního průmyslu. Přítomen byl i jistý armádní důstojník, který však mluvil frázovitě a oficiózně a přítomní jeho vystoupení přerušovali výkřiky a pískotem.

Na shromáždění se hlavně hovořilo o tom, o čem by se mělo diskutovat na příštích debatních setkáních. Mezi dohodnutými tématy budoucích diskusí jsou:

Otázka osob vězněných za účast na demonstracích v Praze během 'Palachova týdnu' a celková situace vzniklá zásahem bezpečnostních jednotek. Šikanování vojáků základní služby poddůstojníky a důstojníky z povolání a vojáky základní služby druhého ročníku. O vojenských prostorech z ekologického hlediska. O základním právu vojáků a mezinárodním vojenském právu. O obsahu českoslovnské vojenské přísahy, z něhož vyplývá, že se vlastně voják zavazuje k poslušnosti cizí mocnosti. O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.

Na debatním setkání byli přítomni někteří oficiální českoslovenští novináři, např z Mladého světa a z Mladé fronty, z Čs. televize a řada zahraničních novinářů a diplomatů.

V posledních dnech února 1989 rezignoval na svou funkci Jan Kozák, předseda Svazu československých spisovatelů, sekyrář a normalizátor, který hlavně proslul tím, že z české literatury vyloučil více než dvě stě současných autorů. Novým předsedou Svazu československých spisovatelů se stal bývalý šéf Svazu slovenských spisovatelů a dlouholetý slovenský ministr kultury, básník Miroslav Válek. Válek je relativně umírněnou osobností. V listopadu 1988 uveřejnil v Rudém právu článek, v němž poukazoval na 'doktrinářství, které nás přišlo draho' a mluvil o 'traumatu z paušálního ochromení opozice a z prověrek, traumatu, které je teřba překonat'. Brzy po uveřejnění tohoto článku byl odvolán z funkce slovenského ministra kultury a zároveň přestal být členem předsednictva ÚV KSS. Pozorovatelé se domnívali, že upadl v nemilost. Nyní se však Válek na scéně nečekaně objevil znovu.

S napětím budeme očekávat další vývoj.

28. února 1989

Post skriptum:

Navzdory protestům doma i v zahraničí (a to nejen na Západě, ale i ve východoevropských zemích!) a navzdory údajné přestavbě, která prý nyní v Československu probíhá, úřady nadále tvrdě pronásledují nezávislé aktivisty. 9. března byli v Jihlavě odsouzeni k nepodmíněným trestům Ivan Jirous (na šestnáct měsíců v druhé nápravné skupině) a Jiří Tichý (na šest měsíců v první nápravné skupině) za to, že v srpnu 1988 garantovali autentičnost podpisů 271 občanů pod peticí protestující proti úmrtí Pavla Wonky ve vězení. Aktivisté Nezávislého mírového sdružení dr. Hana Marvanová a Tomáš Dvořák byli 17. března 1989 odsouzeni za účast na nezávislé demonstraci v Praze 21. srpna 1988 k podmíněným trestům. K podmíněným trestům za rozmnožování nezávislé literatury byli odsouzeni i Jaromír Němec a Pavel Dudr a Dušan Skála. Inspicientka brněnského Divadla na provázku Eva Vidlařová je v současnosti souzena za to, že se pokusila vystoupit na obranu vydavatele hudebního samizdatu Petra Cibulky, který byl obžalován z 'nedovoleného podnikání' a je od 14. října 1988 ve vazbě. 16. března 1989 byl před budovou Obvodního soudu pro Prahu 1, kde probíhal proces s členy Nezávislého mírového sdružení dr. Hanou Marvanovou a Tomášem Dvořákem, zatčen aktivista Charty 77 Stanislav Devátý. Později byl obviněn z pobuřování. Od svého zatčení drží Stanislav Devátý ve vězení hladovku. 23. února 1989 byl v České Třebové uvězněn signatář Charty 77 František Stárek pro podezření z přečinu proti veřejnému pořádku podle nedávno zpřísněného zákona o přečinech (viz výše). Později byl Stárek též obviněn z pobuřování, takže nyní může být odsouzen až na pět let. Při domovní prohlídce v bytě Stárkovy družky bylo zabaveno velké množství věcí, např. elektrický psací stroj s pamětí Rank Xerox 630, počítač Spectrum Delta, cyklostyl Rex Rotary 400, více než sto magnetofonových pásek, atd. Františk Stárek je spoluvydavatelem časopisu Vokno a Voknoviny, videomagazínu Vokna a knižnice Vokna. Východočeský deník Pochodeň uveřejnil článek, v němž F. Stárka obviňuje z 'ideodiverzní' činnosti.

28. března 1989