No, to bylo dost trapné. Mně volal redaktor z Wall Street Journal, jestli bych po ně nenapsal úvodník, jak to, že komunismus už padl v Polsku, v Maďarsku, dokonce i v NDR a v Československu pořád ještě nepadl. No tak já jsem napsal takový článek, kde jsem se poctivě zamýšlel nad tím, proč ti Češi ještě ten režim nesvrhli, a odeslal jsem ho a oni to tedy v tom Wall Street Journal otiskli a den nato byl 17. listopad. Tak mi volali, jestli bych to nemohl ještě trochu přepsat pro jejich evropské vydání, které vychází později. Což jsem udělal. Tak tímhle způsobem to vlastně začalo.

No, uvedl jsem obvyklé důvody, že ano, že jednak hospodářská situace v Československu je na rozdíl od Polska a Maďarska příliš dobrá, takže neexistují materiální příčiny a jednak že holt Češi mají dlouhou tradici všelijakých takových Bílých Hor a Mnichovů. Hodně jsem citoval z Václava Černého, který ve svých Pamětech uvádí onu trapnou skutečnost, že když přišli nacisti do Československa, tak se v roce 1940 přihlásilo asi 90 000 českých dělníků na práci do Říše, dobrovolně, to ještě Němci neodváděli jako později. Taky jsem napsal, že Češi nikdy nebyli nacisti, že vždycky byli silně protinacističtí, že pořád vyprávěli ohromné anekdoty, ale moc zase toho proti Němcům nedělali, čekali, až to praskne. Že je to taková tradice. Bohudíky se ukázalo, že jsem se mýlil, že tentokrát Češi skutečně do těch ulic vytáhli.

Podívejte, já jsem v zásadě nikdy nekritizoval lidi doma, protože já myslím, že člověk má právo kritizovat jenom události, u kterých sám byl a zachoval se jinak, než způsobem, který kritizuje. Takže já jsem naprosto nekritizoval Čechy, že se nevzbouřili proti komunismu, protože jsem tam nežil, tak nemám právo je kritizovat. Ale fakt je, že nám to už na Západě začalo být vůči Američanům a Kanaďanům trapné, protože pořád chodili a říkali, prosím vás, co to Československo, proč se tam nic neděje? Člověk jim musel říkat, no, víte, ono to není tak jednoduché, ale ono to přijde, a tak. Takže proto jsme pak velice uvítali, když k té revoluci došlo. Já jsem si vždycky dělal takové srovnání s otrockými vzpourami v devatenáctém století v Americe. Jak moderní průzkum víceméně prokázal, poměry na amerických plantážích zdaleka nebyly tak otřesné, jak to líčili abolicionisté. Otroci si většinou žili materiálně docela dobře, krutost byla na těch plantážích spíš výjimkou. Je to logické, protože otroci byli cenný majetek. Mladý otrok stál tři tisíce dolarů, což byly veliké peníze. Otrocký život materiálně vzato byl lepší než život takových těch různých českých přistěhovalců někde v Minnesotě, kteří museli těžce dřít a jedli kukuřičnou kaši. A přesto se ti otroci bouřili, a to čistě proto, že nebyli svobodní. Když výsledky tohohle nového zkoumání v Americe vyšly, já jsem si řekl no to je ohromné. To dokazuje, že člověk především potřebuje svobodu a že vykrmit ho jako prase na krmníku, to je fajn, ale lidem to nestačí.

Ne zlikvidovat, zreformovat. Já si myslím, že žádný totální systém nelze zreformovat. Totalitní systém stojí a padá s ortodoxií. Jakmile to začnete uvolňovat, tak se to uvolňuje, uvolňuje a uvolňuje, až se to najednou rozpadne, anebo se to potom zastaví policejně a vrátí se to zpátky. Totalitní systémy nejsou reformovatelné, protože jsou založeny na ortodoxii.

V tomhle ohledu jsem se já nemýlil, já jsem vždycky tvrdil, že komunismus nelze zreformovat, že ho lze pouze zničit anebo nechat. A on je vlastně zničený. Samozřejmě jsem ovšem taky nečekal, že to skončí teď tak najednou. Byl jsem ale pevně přesvědčen, že jednoho dne se komunismus zhroutí. Jenomže jsem si myslel, že to bude někdy v příštím tisíciletí, v roce 2050 nebo 2100. Já jsem se domníval, že komunismus se udrží tím, že oni jednu věc vypracovali perfektně, a to policejní dozor a armádu. Bohudík se tedy neudrželi.

No když byl ten 17. listopad, když hlásila americká televize, že ty červené barety a policajti zmasakrovali studenty a dokonce se mluvilo o tom, že jeden z nich přišel o život, o čemž se pak ukázalo, že to byl nějaký policejní trik. Říkal jsem si, že jsou hloupí, že tu demonstraci potlačili zrovna na 17. listopadu, kdy bylo výročí Jana Opletala. Od toho 17. listopadu jsem už jsem si myslel, že se to nějak sesype. Samozřejmě člověk neměl žádné přesné představy, ale bylo jasné, že už dál nebylo možno takhle pokračovat. Začali mlátit do dětí a to je konec každého režimu.

My jsme byli s lidmi dost ve styku,, protože jsme měli to nakladatelství. Takže jsme si dopisovali s disidenty, s Havlem, s Vaculíkem, s Klímou, s Klimentem, s Peckou, s Kriseovou, s Ivou Kotrlou.

To šlo, já nevím, jestli to můžu říct, ale šlo to většinou přes dr. Prečana. Bylo ještě několik jiných kanálů, ale on byl ten hlavní. Poštou jsem posílal jedině pohledy. Situace se ale postupně měnila. Potom ke konci mi Vaculík začal psát už úplně normálně, Iva Kotrlá také, tak těm jsme pak také ke konci té jakešovské éry odepisovali normálně poštou.

Disidenti samozřejmě ne, ale třeba Iva Kotrlá, to bylo zajímavé, jsou tomu asi dva roky, se do Kanady dostala. V roce 1988 pořádaly feministky v Montrealu ženský knižní veletrh. Obrátily se na moji ženu, pozvaly ji, aby se zúčastnila a aby taky navrhla dvě spisovatelky z Československa, že je pozvou. Tak Zdena navrhla Lenku Procházkovou a Ivu Kotrlou. Lenku Procházkovou nepustili, ale ona poslala velice krásný příspěvek, který jsem přeložil do angličtiny a moje žena ho tam přečetla. A Iva Kotrlá úřady nějakým způsobem přefoukla: má totiž dceru v Belgii. Požádala o povolení navštívit ji a povolení dostala, protože to už byl rok 1988, kdy už to bylo takové rozložené. Z Belgie pak přijela do Kanady. A pro ten veletrh - její projev taky četla moje žena, protože Iva neumí anglicky - taky připravila velice krásný a velice ostrý projev.

No úplně. Procházková např. napsala, že feminismus je hezká věc, ale že v Československu jde především o to, aby byla nejprve svoboda obecně a pak teprve také svoboda žen. A Iva Kotrlá ve svém projevu zdůraznila, že žádná žena nemůže přijmout vyznamenání z rukou člověka, který má na svědomí život Milady Horákové. Mínila Klementa Gottwalda. Čili že žádná žena by neměla přijmout státní cenu Klementa Gottwalda. A to měla pravdu. Oba projevy byly velice odvážné a já jsem měl dost strach z toho, co se Kotrlé a Procházkové v Československu stane, ale ony dobře odhadly situaci.

Já myslím, že jestli byl někdo izolovaný, tak spíš lidi, kteří žili takzvaně normálně, neposlouchali Svobodnou Evropu ani Hlas Ameriky a četli Rudé právo. Disidenti, kteří se starali o Západ, ti rozhodně nebyli izolovaní, a my, kteří jsme neustále sledovali různé exilové časopisy, které tiskly články od československých disidentů, a kteří jsme četli i západní tisk, který o Československu přinášel hodně zpráv, jsme myslím izolovaní vůbec nebyli. Domnívám se, že jsme měli o situaci v Československu poměrně přesné představy. Taky do Kanady jezdili pořád různí rodiče, takové ty babičky a dědečkové, co je pustili, protože doufali, že v Kanadě zůstanou a čs. úřady jim nebudou muset dávat penzi. Ti lidi nám samozřejmě vykládali z první ruky, co se děje. Já myslím, že kdo se zajímal o Československo jako já, tak ten izolovaný nebyl.

Nás ta revoluce samozřejmě strašně zpomalila. Člověk se pořád jenom díval na televizi a četl noviny a telefonoval s Prahou a nic jsme nedělali. Proto jsme taky velice zpozdili ročník našeho nakladatelství, který teprve teď dokončujeme. Život se změnil v tom smyslu, že jsme měli ten nádherný pocit, že teď už můžeme do Prahy jet a nic se nestane, naopak. Jinak, podívejte, my jsme v Kanadě už jednadvacet let a stali jsme se v jistém smyslu Kanaďany. Nikdy jsme nepřestali být Češi. Doma se ale cítím v Torontě. Jednadvacet let žiju v Torontě, což je krásné město. To město mi dalo všechno, co jsem kdy v životě chtěl: svobodu, přístup k bezvadným časopisům, k literatuře, k informacím. Máme dům, což bychom v Československu nikdy neměli - tedy dům: rodinný domek. Ovšem necítím se být Američanem nebo Kanaďanem, ale stoprocentním Čechem. To je taková zvláštní dichotomie nebo schizofrenie, že člověk je doma na tomhle kontinentě a přitom je pořád Čech. Ale to není žádný nový jev: když čtete všelijaké články, které vycházely v devatenáctém století v amerických českých časopisech, takhle se tehdy cítili všichni. To je úplně běžný jev každé emigrace. Člověk si vytvoří citové vztahy k té zemi, v které žije a která mu dala to, co mu jeho stará vlast nedala, ale přitom samozřejmě je Čech a mluví česky. Já jsem napsal takovou esej, která se jmenuje Bohemia of the Soul, Čechy duše. A tam jsem doma.

Tyhle věci jsou strašně individuální. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl amerikanista, čili přišel jsem do severní Ameriky a dostal jsem hned místo. Takže jsem se úplně integroval na té katedře anglistiky a neměl jsem takový pocit, jaký snad měl Hutka. Byl jsem univerzitní profesor. Pak mi dokonce tady začaly vycházet knihy, které se četly a  recenzovaly. Čili já jsem byl v úplně jiné situaci. Když jsem přišel v dubnu v květnu do Československa, tak jsem měl pocit neskutečna. Měl jsem dojem, že je to takový nějaký sen. Bylo mi to naprosto blízké, jako bych tam byl včera, ale zároveň jsem měl pocit, že je to jako ve filmu. Tyhle věci se strašně těžce popisují. Když jsme přiletěli do Ruzyně, jako první se odehrál gag. V letadle jsme seděli v kuřáckém oddělení, protože moje žena kouří, a byli jsme až úplně na konci v tom ocase. Vstali jsme a chtěli jsme jít k východu, ale letuška nám řekla, pojďte tady zadem, tudy se dá taky vyjít a otevřela nám dveře v tom ocase. My jsme vylezli z letadla ven a jdeme po letišti a koukáme, že vepředu, jak jsou schůdky, stojí pět kamer a všichni čekají na nás, zatímco my jsme to obcházeli zezadu. Někdo vykřikl: "Tamhle jsou," tak ty kamery otočili a běželi k nám. Už to bylo neskutečné, jako z nějaké grotesky. Pak jsme přišli na letiště a oni nás hned zavedli do takového toho salónku, co tam vodí celebrity, a udělali s námi tiskovou konferenci - zase zcela nečekaně - a pak nás vzali do auta a jeli jsme na Václavák položit věnec k soše svatého Václava, což už bylo plánované, to jsme objednali. Všechno to proběhlo tak rychle. Praha mi připadala maličká. Z Ruzyně na Václavák, míval jsem dojem, že to je nekonečná cesta. My jsme tam byli za chvilku.

Já jsem se cítil absolutně doma. My jsme měli všelijaké besedy, v knihkupectví bratří Čapků, u Zlatého Melounka, na různých univerzitách, byli jsme v Olomouci, v Bratislavě, v Brně, samozřejmě taky na Karlově univerzitě. Jakmile jsem začal mluvit a začal jsem odpovídat na otázky, měl jsem dojem, že jsem absolutně doma anebo že jsem taky v Calgary, kde se konaly přesně takovéhle besedy s českými čtenáři žijícími v Kanadě. Dávali mi úplně stejné otázky. Vztah publika ke mně byl úplně stejný, takže jsem si připadal, že jsem odešel včera na týdenní zájezd do Ameriky a teď jsem zase doma. Já jsem neměl vůbec žádný pocit, kolik že uplynulo času nebo že by ti lidi byli nějací jiní. Připadal jsem si, že jsem byl pryč jenom nějak chvilku.

No na různé postavy z těch románů a pro koho jsem to psal, jestli pro lidi v exilu nebo doma. Já jsem jim vždycky říkal, že jsem to psal pro sebe. Každý spisovatel píše pro sebe a když se mu to povede, tak se to líbí i jiným. Taky se ptali, jestli se vrátíme. To byla vždycky trochu trapná otázka, potože ono je těžké lidem, kteří tam žili celou dobu, vysvětlovat, že se člověk cítí doma někde jinde, aniž by na sebe vrhl nepříjemný stín, že se "odrodil". Člověk se opravdu neodrodil, ale prostě - bydlíme v Kanadě. Já cituju vždycky toho slavného Kollára, jsou to už takové oříkané verše, ale mají pravdu: "Nepřikládej svaté jméno vlasti tomu kraji, v kterém bydlíme. Pravou vlast jen v srdci nosíme, kterou nelze bíti ani krásti." Já myslím, že to je přesná analýza toho pocitu.

Já jsem si tam opravdu připadal doma. Byli jsme třeba v ústavu slepců, kde se moje žena rozbrečela a ačkoli já jsem velký cynik a tak snadno se nedojmu, taky jsem měl tam co se držet, abych i já nezačal slzet. Když vidíte ty lidi, kteří jsou postižení, nevidí, a oni nám dali vydání Lvíčete v Braillově písmu. Udělali to během dvou měsíců. Zdeně tam dali Honzlovou namluvenou na asi deseti kazetách. Taky poslouchali, ptali se, bylo to strašně dojemné. Vůbec jsem si nepřipadal jako nějaký strejček z Ameriky, který už holt je úplně někdo jiný.

Zažili jsme mnoho a bylo to krásné. Krásný byl třeba večer v Lucerně, kde pro nás naši přátelé muzikanti uspořádali koncert, který se jmenoval Škvoreckým doma a kde vystupoval kdekdo, od Bobka až po Dědečka a Suchého - no všichni. Pilarová zpívala tak krásně, že jsem ji ještě tak krásně zpívat snad neslyšel. Soukromě můj nejzajímavější zážitek byl v Náchodě, to je moje rodné město. Tam mi udělili čestné občanství. To samo o sobě by se dalo popsat výrokem z Havlovy hry: "To jsou paradoxy". Na radnici byla taková slavnost a vystoupil tam študentík, asi osmnáctiletý, a začal strašně vážným hlasem předčítat úvahu o svobodě umění. Mně se to strašně líbilo. Jen mi na tom vadilo, že tam byly samé infinitivy na  -ti. Říkal "Musíme usilovati, aby umění bylo svobodné, protože se musíme přesvědčiti, zdali neexistuje cenzura..." Já jsem si říkal, hergot, to je ten Náchod takový Balíkov, že tady ještě pořád používají infinitivy na -ti? Načež student skončil a řekl, že to byla esej, kterou Josef Škvorecký napsal 15. května 1945 a otiskl ji v místních náchodských novinách.

Potom večer s námi udělali takovou besedu v místním divadle, kde hrál velký swingband. Všem těm hudebníkům bylo takových čtyřicet padesát let, a hráli výborně. Dirigoval to Slávek Zachoval, což byl dirigent toho původního jazzbandu za války, kterého jsem použil jako modelu ve Zbabělcích a jinde. Pak přestali a bylo oznámeno, že vystoupí pan starosta a že bude volební projev, protože zrovna začínala volební kampaň. Objevil se náchodský pan starosta za OF - jmenuje se Čermák - já čekal, že bude něco povídat, ale on vzal tenorsaxofon a zahrál sólo a ten orchestr ho doprovázel. Zahráli velmi dobře nějakou glenmillerovku. Tak jsem si říkal, to je nejlepší volební projev, jaký jsem kdy slyšel. Řekl jsem si, tady to bude v dobrých rukách. A ta zvláštní náhoda. Kancelář Občanského fóra je v našem starém bytě, kde my jsme před mnoha lety bydleli s otcem a s matkou. To je náhoda, ne že by si ten byt vybrali. Tak nás tam pozvali a to jsem se zas přesvědčil, jací jsou Češi, když nouze naučí Dalibora housti. Za nás tam byla obrovská předsíň, která byla úplně nevyužita. Tihle lidi z OF, kteří tam bydlí, mají tři děti, si udělali z předsíně obývák. Je to teď krásně útulný byt a člověk má dojem, že je to velký byt, ale on není ani o decimetr větší, než když jsme tam bydleli my.

Já jsem v Československu podepsal smlouvu na film podle Tankového praporu, a to se soukromou společností, která se jmenuje Bontón. Jestli se ten film uskuteční, tak by to byl první český film po půl století, který by byl vyrobený v soukromé produkci. Bontón patří jazzovému pianistovi Martinu Kratochvílovi, který absolvoval na Berklee School of Music v Bostonu, mohl jezdit na Západ hrát jazz a postupně si zařídil v Budíkově nahrávací studio, které je teď bezvadně vybavené nejmodernější technikou. Bontón vydal Karlu Krylovi tu desku Rakovina, které se prodalo, když my jsme byli v Praze, už asi čtvrt miliónu. Tím Kratochvíl získal kapitál, který teď chce investovat do filmu. Takoví lidi jako on jsou podle mě ti lidi, na nichž by republika měla stát.

Pozvali mě tam, tak jsem tam samozřejmě vstoupil, protože jsem v tomto svazu už kdysi byl. Poslali mi pak první číslo svého bulletinu, kde mě ale zarazilo, že oni podali rozklad snad prezidentovi nebo vládě, že by film měl být vyňat z nového zákona o živnostenském podnikání, protože jde o umění a když bude kinematografie v soukromých rukách, došlo by ke komercializaci. To mi připadá naprosto nesmyslné, protože za prvé, když se povolí soukromé podnikání, na základě jakých kritérií by se z toho mělo cokoli vyjímat? Za druhé, pokud zůstane film ve státním vlastnictví, bude to monopol a bude to mít všechny nepříjemné symptomy monopolu. Ovládne to nějaká skupina, nebudou to sice komunisti, ale budou to třeba, já nevím, surrealisti a budou chtít točit jenom surrealistické filmy. (To samozřejmě přeháním.) Za třetí, to, že se povolí soukromé podnikání ve filmu, přece vůbec neznamená, že stát nemůže investovat. V Kanadě je takzvaná Canadian Film Development Corporation, to je státní podnik, který má státní fondy, a když soukromý podnikatel chce dělat film, opatří si scénář, dá ten scénář do CFDC, ti si ho přečtou a když se jim líbí, uzavřou smlouvu s tím soukromým podnikatelem, že na výrobu filmu poskytnou polovinu peněz. Zisk se pak také dělí fifty-fifty. Soukromé podnikání přece vůbec nevylučuje státní účast. Existují všelijaké možnosti, ale nejhorší možnost je zakázat a udělat monopol, který se pak může krásně zvrhnout do bůhví čeho.

V Československu má asi hodně lidí představu, že v Americe, v Kanadě a v těchhle zemích je ekonomie v rukou velkých podniků. Jestli ale čtete statistiky, zjistíte, že většinu národního důchodu vytvářejí malé a střední podniky. A to je právě ta ekonomická oblast, která by se měla v Československu oživit. Já věřím, že to půjde, když se najde víc lidí, jako je ten Kratochvíl.

Ze začátku byl strašný zmatek, protože když ta revoluce začala, najednou všichni chtěli vydávat všechno a ve velkých nákladech a pořád mi někdo telefonoval a já už jsem v tom ztratil úplně přehled. Tak jsem požádal Dilii, což je sice monopolní instituce, ale zatím nikdo jiný tam není, aby mi to kontrolovala. Už mi vyšla v Galaxii Prima sezóna, teď vyjde také v Galaxii Tankový prapor a v nakladatelství Atlantis pak Inženýr lidských duší a Mirákl.

Já jsem jim řekl, aby to přesadili. My jsme totiž neměli redaktory a v našich knihách jsou samozřejmě všelijaké tiskové a pravopisné chyby. Sjednocovat podle Pravidel, kdo na to měl čas: já jsem byl rád, že jsem ty korektury vůbec přečetl. Takže já chci, aby se to přesadilo znova. Jinak mi bude Odeon vydávat Sebrané spisy. Mají to rozpočítáno asi na čtrnáct svazků, které mají vyjít během pěti let. Jestli to skutečně vyjde během pěti let, to nevím. Jaký o to bude zájem, taky nevím: to jsou všechno neznámé veličiny. Ty Sebrané spisy ale nemají zdržovat jiná vydání. Když se najde někdo, kdo bude chtít vydat jiné mé knihy dřív, má na to práva.

Je už na tom lev bez rudé hvězdy. Jestli je od Skalníka, to nevím, ale ta rudá hvězda už tam není. Už když jsem byl ještě v Torontě, tak mi někdo říkal, že dostanu Řád Bílého lva, ale já jsem myslel, že je to nějaký drb. Kromě toho nebylo jasné, jestli takový řád mohou dostat manželé. Tak jsme šli na Hrad, já už jsem pak věděl, že ten řád dostanu, ale Zdena to vůbec nečekala. Najednou přišel Havel a tím svým způsobem, že jako o nic nejde, jí dal taky Řád Bílého lva. Takže máme každý jeden. Ona se tam zase rozbrečela. Byla úplně vedle. Nečekala to.

My jsme v Praze zjistili, že nemůžeme absolutně chodit na soukromé návštěvy. Byli jsme tam vlastně oficiálně, za Kanadu. Celou tu naši cestu financovala a organizovala kanadská vláda a my jsme museli jít přesně podle toho programu, který pro nás připravili a který obsahoval různé besedy a setkání a zájezdy a tak. Tak jsme si řekli, že místo abychom chodili na soukromé návštěvy, protože těch by bylo příliš moc a nemohli jsme, že uděláme party, velkou, pro sto lidí. Bylo to v Dejvicích, v takové hospodě, kterou nám doporučila Hana Zagorová. Bylo to opravdu pěkné. Tam ke mně přišla taková paní, kterou jsem odhadoval tak nejmíň na šedesát a takovým vyčítavým hlasem mi řekla: Ty už se na mě nepamatuješ, že jo. Já jsem se na ni koukal a říkal jsem: no, nezlob se, ale opravdu - nevím. Načež vyšlo najevo, že tuto paní jsem viděl v životě jen jednou, a to v roce 1938 za mnichovské krize, když přišla se svými rodiči k nám poslouchat Hitlerovu řeč, o které se čekalo, že rozhodne, jestli bude válka nebo mír. Bylo jí dvanáct let a mně bylo čtrnáct. Předpokládala, že si ji budu pamatovat. Ale ono to nebylo tak úplně nelogické, protože mně tahle návštěva velice utkvěla v hlavě. Protože ona to byla taková strašně krásná holčička. Přišla tam v žlutém tričku a v teniskách, blondýnka, mně se strašně líbila, na Hitlera a na válku jsem zapomněl a jenom jsem pořád čuměl na ni. A tuto epizodu jsem pak včlenil do Inženýra lidských duší. Ona si to přečetla a z toho usoudila, že zřejmě si na ni pořád pamatuju. Já jsem si na ni skutečně pořád pamatoval, jenomže, když jí bylo dvanáct. A teď je jí šedesát dva. Vypadá pěkně, ale dvanáctiletá holka v teniskách to není, to je marné.

Až někdy na jaře, dá-li pámbu, budu-li živ. Teď jedu do Austrálie na tři měsíce a pak já vždycky na vánoce musím jet někam na ty Bahamy nebo tak kvůli astmatu. Nepojedu do Československa v lednu nebo v únoru, kdy je tam nejhorší počasí. A jestli se budou natáčet filmy podle mých knížek, měly by se taky dokončovat na jaře.

Ještě Menzel podepsal s kanadskou producentkou smlouvu na Inženýra lidských duší. Měl by to být takový kanadsko-americko-český film.

No to já taky nevím. Nicméně na podzim se to má začít natáčet. Filmu já ale nevěřím, dokud se nezačnou točit kamery.

Nemám tušení.

Americký spoluproducent říká, že pokud se to odehrává v Čechách, má se mluvit česky a v Americe americky. To znamená, že Dannyho by měl hrát český herec, který by byl schopen ovšem mluvit potom anglicky.

To on právě zřejmě chce začít, protože dneska už má opravdu velké mezinárodní jméno. Letos dostal cenu Akira Kurosawy v San Francisku: to je velice prestižní cena. Menzel je snad jediný z českých režisérů, kteří přežili rok 1968, jehož filmy mají v Americe úspěch. Třeba ten film My sweet little village, Vesničko má středisková, to mělo velice dobré kritiky, hrálo se to a lidi to viděli, takže teď Menzel zřejmě taky chce natočit nějaký americký film.

To já nemůžu posoudit, protože už jsem zapomněl tu Hrabalovu povídku. Ale podívejte, film znamená vždycky, že se musí vybírat. Těžko můžete přenést na plátno všechno.

Jel bych tam na ty dokončovací práce - ne že bych se nutně chtěl zúčastňovat premiér. Chtěl bych se prostě zase podívat do Československa a nejbližší příležitost se vyskytne napřesrok na jaře.

Doufám, že v Austrálii dopíšu ten román Nevěsta z Texasu. Už mám napsaných přes 400 stránek a počítám, že mi ještě schází tak 60 - 80 stránek. Chci to tam dopsat. Do Austrálie mě pozvali na Australian National University v Canbeře jakožto tzv. writer in residence. Je to vlastně takové stipendium, protože to neobsahuje žádné povinnosti. Jedině musím pronést jednu přednášku a jednou týdně se mám sejít s nějakými studenty, kteří něco píšou.

Jsem už v důchodu.

Od tohohle roku.

Jenomže v Kanadě jsem už zase tak známý, že pořád zvoní telefon a neustále na mně chtějí interviewy a články a někam mě zvou, to je jak v Praze. Kdežto v té Austrálii mě tak neznají, zejména v té Canbeře, což je sice hlavní město Austrálie, ale je to malé, venkovské město, takže doufám, že tam bude klid.

Ne. Já jsem nikdy neučil rád. Já jsem to dělal jenom proto, že jsem se musel něčím živit.

Dorothy Sayers řekla, I don't like to be in contact with unripe minds. Ale já jsem je měl docela rád, ty studenty. Ovšem já nejsem učitel. Dobrý učitel buď musí opravdu všechno znát anebo musí být dost hloupý na to, aby si myslel, že všechno zná. A já jsem samozřejmě zdaleka neznal všechno, protože jsem se nikdy nepřipravoval na profesorskou dráhu a nebyl jsem zas tak blbý, abych si myslel, že všechno vím. Takže pro mě to učení byla pořád improvizace. Taky jsem tomu nevěnoval dost času, protože jsem dělal spoustu jiných věcí. Čili já jsem se vždycky honem nějak připravil a pak jsem to tam zimprovizoval. Bylo to trochu o nervy. Oni mě měli sice studenti rádi, protože jsem se asi lišil od běžných profesorů, že jsem byl exot odněkud z Československa. Ale já nerad dělám věci, které nemohu dělat naplno. Já jsem ty studenty měl taky rád, stýkal jsem se s nimi... Měl jsem s nimi různé takové příhody. Ale učení, to mě nebavilo. Nerad dělám chytrého, víte. A když jste profesor, tak chytrého dělat musíte. Nemůžete říkat, podívejte se, já jsem blbej, já toho vlastně nevím tolik, co bych měl.

Měl, samozřejmě. Jenomže mě to ani tak moc nefrustrovalo. Mně to připadá absurdní.

Byla to taková legrace, no. Když jsem poslal studenty, aby se šli podívat na film Costy Gavrase Doznání, řekl jsem jim, že jsem znal ženu jednoho z těch popravených. Oni pak přišli a ptali se mě, ženu kterého herce jsem znal. Já jsem říkal, že jsem neznal ženu žádného herce, že jsem znal jednu z těch obětí, a oni říkali, but sir, it's a movie, isn't it. Jim nepřišlo vůbec na mysl, že by ten film mohl být o skutečných událostech. Oni si mysleli, že je to takový film o kruťárnách... Prostě se vymykalo jejich zkušenosti, že by dvanáct chlapů pověsili za něco, co neudělali. Pro ně to byla science fiction.

My chceme ještě vydat jeden ročník, abychom to jen tak neusekli. Ani pak to nezavřem nikdy úplně, ale nebudeme už vydávat pravidelně. Když se najde v exilu nějaký pozoruhodný rukopis, tak ho vydáme.

Zajímavých věcí máme dost. Například Fasádu Libuše Moníkové, to česky nikdy nevyšlo a v Německu to dostalo cenu Alfreda Döblina, máme připraven i nový román Milana Kundery Nesmrtelnost, budeme mít i ten můj román o Češích v americké občanské válce Nevěsta z Texasu, vydáme Smolnou knihu Lenky Procházkové a novou sbírku povídek od Jaroslava Vejvody Provdaná nevěsta. Plánujeme vydat i vynikající novelu z dostihového pražského prostředí od takového kluka z Vídně, který se jmenuje Petr Kouba, a román Ivy Hercíkové Cesta domů o zvláštní tragické příhodě exulantů, kteří se vrátili - prostě je tam ještě celá řada zajímavých věcí.

A pak já jsem objevil jednu věc, o které se vědělo, že existuje, ale myslelo se, že se to ztratilo. Když byl Dvořák ředitelem americké National Conservatory of Music, tak pro výroční koncert svého prvního akademického roku zaranžoval písničku Stephena Fostera 'Old Folks at Home'. Předvedl to smíšený sbor konzervatoře a orchestr. Psali o tom recenze, takže se vědělo, že to Dvořák napsal, ale domněnka byla, že se to ztratilo. Já jsem se seznámil v Detroitu s takovou černoškou, má krásné jméno, jmenuje se Josephine Love. Je to už stará paní, bude jí tak asi k sedmdesáti, jestli ne víc. Jako mladá holka byla gilrfriendkou člověka, který se jmenoval Harry Burleigh. To byl Dvořákův žák, z kterého se stal slavný zpěvák v kostelích. Zpíval spirituály a zpíval taky v synagogách. No a tahle Josephina mně řekla, že ví o člověku, který má původní Dvořákovo aranžmá toho 'Old Folks at Home', ale nechce to nikomu ukázat. Já jsem mu asi třikrát napsal, on mi neodpověděl, tak jsem ho nechal být. Letos na jaře mi ale ta Josephina telefonovala, že ten člověk umřel a že ona ten dokument získala a věnovala ho Stephen Foster Memorial, což je na pittsburské univerzitě. Tak jsem tam volal, oni mi řekli, že to aranžmá mají, a já jsem s nimi podepsal smlouvu, že tento Dvořákův rukopis vydáme jako faksimile. Josephina k tomu napíše úvod, jak to přišlo na svět. Bude to dvojjazyčné, česko-anglické vydání. Napsal jsem Jirkovi Suchému, jestli by pro to nenapsal nový český text a když to všechno dobře vyjde, tak bych to dal nahrát, protože v Detroitu je takový černošský smíšený sbor, který je ochoten to nazpívat, zadarmo, a já doufám, že v Praze se najde nějaký sbor, který by to nazpíval česky. Doslov by snad napsal nějaký odborník na Dvořáka, třeba někdo jako Jarmil Burghauser, a vydali bychom i kazetu s těmi dvěma nahrávkami. Je to taková kuriozita, není to žádné vrcholné Dvořákovo dílo, ale je to jediné Dvořákovo dílo, které skutečně zpracovává autentický americký materiál. Jinak existují jenom takové ty dohady, jestli v Novosvětské symfonii jsou ozvuky spirituálů nebo jestli je v spillvilském kvartetu nějaká pentatonika a tak. Na tuhle věc jsem moc zvědav. Tím bychom se v nakladatelství chtěli s čtenáři rozloučit.